Koka
komentáře u knih
Člověk není stěhovavý
František Gottlieb
Postačí změnit několik málo reálií a celý příběh by působil jako reportáž z minulého měsíce či týdne. Situace, kdy se válka, útoky, ohrožení života stává běžnou součástí každodenního žití natolik, že už ani nevzbuzuje úžas, je tady zas.
"Jste-li usazeni v sousedství minových polí a vychrlí se, zatím co se bavíte, gejzír dýmu za menšího zemětřesení, zeptáte se druh druha: "Ruse a nohy neletěly?" a pokračujete v hovoru."
- tato slova z Gottliebovy knihy mi nápadně připomněly nedávnou televizní reportáž - rozhovor s jakýmsi ukrajinským dědou odmítajícím opustit prázdnou vesnici, o otupění, o cynickém zlhostejnění, které v lidech dovede vypěstovat válka.
Autor knihy určitě netušil, že píše futuristický příběh.
Wolf aneb Útěk do země Indiánů
Oldřich Janeba
Zajímavé, kruté a docela věrohodné. Jižní město se neblaze podepsalo již na několika generacích pražských dětí, Wolfův příběh představuje extrakt všech neduhů. Popis motivace a pocitů rowdies na straně 190 je fascinující.
Velikánky
Jarmila Janovská
Drastické - po všech stránkách. Nejděsivější je příběh Ireny, vedle něj jsou všechny ty ideologické plky o "chybách Strany" jen ubohými žvásty.
Těmi pěti hvězdami nehodnotím "literární" kvality (ty zde nejsou, dokonce místy jsou autorčiny myšlenky nesrozumitelné), ale výhradně důležitost a užitečnost této knížky pro poznání našich dějin v 20. století.
Abonent trati U
Claude Aveline (p)
Klasický příběh, poctivé detektivní řemeslo, všemocná síla médií, mírný humor (využitý zejména pro zobrazení nehezké a bohaté Američanky). Dnes působí ten příběh pohádkově a naivně, ale ten dávný TV seriál natočený podle něj bych ráda ještě viděla.
Elixír života
Zdenka Psůtková
Chápu - je to fikce, beletrie, ale protože používá jména reálných osob v příběhu "podle skutečných událostí", velmi by mne zajímalo, odkud autorka čerpala ty "předpokládané" dialogy protagonistů, při nichž se profesor Macleod jevil jako naprostý hlupák, omezenec a v podstatě zločinec - lhář a zloděj cizích myšlenek. Je to nějak historicky (korespondencí, soudními protokoly a apod.) podloženo? Anebo se opravdu výbor pro udělování Nobelových cen zbláznil a vyznamenal člověka, který se nejen že o zrod inzulinu nezasloužil, ale ještě mu i dlouho aktivně bránil? A to si toho boje nikdo se současníků nevšiml?
Celý příběh vynálezu inzulinu je v tomto podání pro mne nečitelný a nevěrohodný. Ale jinak i zde platí to, co se lze dočíst v podobných knihách o Curieových, Pasteurovi, Behringovi - že jejich převratné výzkumy byly ve své době v lepším případě ignorovány, obyčajně však bojkotovány, odmítány, a prosadily se až po urputném boji s nepřízní okolí. Lidstvo se z těchto tragických omylů vývoje vědy natolik poučilo, že teď - pro jistotu - jsou velkoryse podporovány různá obskurní témata bádání, jen aby nedošlo k tak tragickým omylům, jakým bylo před sto lety zlovolné a násilné "vybržďování" vynálezu životně důležitého léku, popsané v této knize.
Ohnisko nenávisti
Arthur Miller
Příběh o tom, že i v obrovském velkoměstě New Yorku může žít nefalšovaný maloměšťák - ušlápnutý, konvencemi svázaný ubožák, slaboch hledící více na názory sousedů - těch správných, bílých Američanů, než na vlastní svědomí. Text místy připomíná humanistickou agitku - jak je nutné při posuzování lidí nebrát v potaz jejich vzezření, tvar nosů, barvu kůže, ale jen a pouze jejich lidské vlastnosti. Jenomže pro americkou společnost ve 40. letech (a vlastně dodnes) je značná míra segregace založené na vnějších znacích příznačná. Nadále jsou tam ulice, v nichž mohou bydlet jenom ti, kteří patří do "jednoho klubu" - nežádoucí sousedy je nutné předem odradit, anebo - pokud se vetřou, tak vypudit.
Poněkud groteskní (z dnešního pohledu) je, že podezření z příslušnosti k "nežádoucí skupině obyvatel" vyvolaly brýle, jejichž nošení tehdy nebylo vůbec obvyklé. Překvapilo mne, že už v době, kdy se příběh odehrává, ve 40. letech 20. století byly k dispozici kontaktní čočky.
Less
Andrew Sean Greer
Velmi příjemné překvapení.
Základní dějová linka mi připomíná román Hostující profesoři od Davida Lodge, kde se s hezkou dávkou sarkasmu zobrazuje, jak mohou univerzitní pedagogové na cizí náklady objíždět svět, planě tlachat na výměnných pobytech a přitom vystupovat jako opory společnosti.
V příběhu pana Lesse - básníka a spisovatele - je to podobné: podnikne cestu doslova kolem světa, přičemž "téměř celou výpravu mu zaplatí honoráře od pořadatelů festivalů, literárních komisí, univerzit, stipendijních programů a mediálních korporací" (s. 27). ((Podobných spisovatelských nomádů bývá každoročně plný i náš knižní veletrh.))
Nejhezčí a nejautentičtější mi připadaly epizody z Berlína a Ósaky, a vůbec - na to, že jde o amerického autora, bylo překvapující, kolik lokálních reálií a typických jevů např. z Evropy (o které občané USA většinově netuší téměř nic) autor zná a dovede případně použít. Příběh je i zajímavou sondou do sanfranciského literárního života, vydavatelských praktik a zejména do sféry soudržnosti, hysterie a histrionství, žárlivosti a vydírání, vášní a zrad v komunitě literárně činných amerických gayů - některé epizody tohoto ranku byly dojímavé, některé zas groteskní.
Četlo se to snadno - nejen že mne zaujal obsah, ale tentokrát mi velmi příjemne vyšla vstříc i velikost písma a rozteč řádků (moc se přimlouvám za takovýto formát stránek a dávám jej do pozornosti i dalším vydavatelům).
Otevírání hrobu
Karel Štorkán
Beletrizovaná rekonstrukce vyšetřování autentických zločinů, které se odehrály na Ostravsku v 60. letech. A protože spoluautorem byl náčelník odboru kriminání služby krajské vébé, slouží zde jako ilustrace černobílé fotky z vyšetřovacích spisů. Je zajímavé číst, jak vypadalo vyšetřování, hledání důkazů a vylučování podezřelých v době předpočítačové, když např. pro zjistění přítomnosti podezřelého v dané chvíli a místě museli kriminalisté ručně vytřídit, přečíst a porovnat desetitisíce papírových neschopenek.
Docela mne to zaujalo.
Můj rodný dům
Hana Sudová
Velmi milé, příjemné čtení. Doporučuji zejména čtenářům, kteří jsou z Neratovic či Mlékojed - s vysokou pravděpodobností najdou v knize zmínku o svých předcích. Autorka zde zmínila všechny sousedy, kamarády, příbuzné - bohaté i chudé, příjemné i přísné, a vykreslila nám své dětství a mládí, které bylo tak totálně jiné, než je dnešní svět. Doufám, že se mi povede sehnat další její knihy navazující na první díl vzpomínek.
Moje ruská babička a její americký vysavač
Meir Šalev
Pravděpodobně každá rozvětvená rodina má své pošuky, blázny, odpadlíky, zrádce, ale i šikovné opraváře, opory, osoby, které pečují o soudržnost rodinných vztahů atd. V Šalevově rodině bylo takových lidí evidentně mnoho. A když se divné povahy ocitnou v tak vyhrocené situaci, jako bylo osídlování země a budování státu později nazvaného Izrael, je o neobyčejné příhody a situace postaráno. Když tyto ingredience zkombinuje tak skvělý autor, jako je Meir Šalev, schopný podat i docela banální situace vtipně a dramaticky, vzejde z toho tato knížka. Na jeho okouzlující a strhující prvotinu - Ruský román - to sice nemá, ale pořád je to dobré čtení.
Spomienky na Kámasútru
Avatár Prabhu
Prekvapujúce, zaujímavé! V prvej tretine knihy hrdina pripomína akúsi indickú verziu Holdena Caulfielda, potom sa to však rozbehne do nečakaných rozmerov a okrem abstinenčného trápenia mladého Inda sa tu preberajú aj otázky dedičstva britského kolonializmu, vplyv katolicizmu v kresťanskej enkláve obklopenej hinduizmom, života v tak rozľahlej a vo všetkých aspektoch pestrej zemi, ako si ani nedokážeme prestaviť. Erotické fantázie, túžby a reálne zážitky autora majú svoje ohraničené a nie veľmi dlhé epizódy, inak je kniha plná informácií a postrehov o Indii v 60. - 80. rokoch 20. storočia. Pobavili ma aj sekvencie venované kultúrnemu "nárazu" mladého idealistického Inda s realitou vytúženého života v USA.
Som prekvapená, že kniha tu má tak málo čitateľov a tiež že z ďalšej rozsiahlej tvorby tohto autora po česky ani po slovensky nikdy viac nič nevyšlo.
Nesmiem zabudnúť pochváliť skvelý preklad Jana Kamenistého, ktorý i na tie pornografické epizódy dokázal nájsť vhodné a vtipné slovenské ekvivalenty.
Odporúčam!
Temné hodiny
Michael Connelly
Velmi dynamický příběh. Superwomen Ballardová nepotřebuje jíst, spát ani vyměšovat, stíhá paralelně vyšetřovat několik zločinů najednou a v průběhu jenom této jediné knihy je několikrát postavena mimo službu a do ní zpět vrácena - ufff! Z útulku si vezme pejska, aby jej hned druhý třetí den dala do péče psího hotelu - tomu říkám "akční přístup".
Zaujalo mne, že nejdřív proběhl pohřeb oběti té vražedné střelby (strana 157 a d.), a až pak se konala pitva toho člověka (strana 260) - hm, hm.
Naivne. Super.
Erlend Loe
Ano, zvláštní, netradiční kniha - formou i obsahem. Ale - dle zdejšího procenta hodnocení soudím - silně nepochopená a nedoceněná.
Přemýšlivým doporučuji.
Příběhy Miloše Formana
Antonín Jaroslav Liehm
Za nejhodnotnější na knize považuji to střídání Formanových vzpomínek s Liehmovými odbornými filmografickými a společenskými analýzami oné doby. Jen škoda, že ten umělecko-kritický výklad Formanova díla zde končí u Přeletu nad kukaččím hnízdem, ještě jsou vzpomenuty Vlasy, ale k Amadeovi, Valmontovi, Flyntovi a Goyovi se rozbor ještě nedostal, jejich zrod následoval až po vzniku knihy.
Zaujal mne i popis procesu filmové tvorby v 60. letech, to podhoubí a vzepjetí tzv. čs. filmové vlny, konfrontace evropského a hollywoodského stylu filmové výroby.
Filmovým fanouškům doporučuji.
Rozený svůdce
Susan Elizabeth Phillips
Po dlouhé době zařazuji nějakou knihu do rubriky "nedočteno". Nechce jí některá z vás?
Deník pražského studenta
Pavel Kos
Zajímavé, místy vtipné. Psaní jde (šlo) tomu studentovi podstatně lépe, než žití. Možná, až bude mít "nažito" i něco více, než jen chlastání, záškoláctví a tápání, snad napíše i nějaký zajímavější příběh - stylistické schopnosti na to má.
Penderwickovi
Jeanne Birdsall
Divný příběh. Taková moderní verze románu Malé ženy. Jistě jej jinak vnímají náctileté čtenářky, zcela jinak jej vnímám já. Sestry Penderwickovy jsou zde vykreslené jako docela bystré, inteligentní a myšlenkově zdatné dívky (a to i ta "divná" - nejmenší, čtyřletá), respektující svého otce a jeho "pokyny", proto nedovedu pochopit, že celá zápletka jejich prázdnivého příběhu se točí kolem toho, že dívky - ani jednotlivě, ani jako soudržná parta - nejsou schopny pochopit a dodržovat velmi jednoduché a v USA běžně rozšířené a posvátné pravidlo - zákaz vstupu na cizí pozemek.
Na jedné straně je autorka vykresluje jako hodné, slušné dívky, vzdělané a citlivé, s fantazií a rozhledem, ale přitom všechny epizody knihy se točí kolem toho, že jasný, hlasitý a jednoznačný zákaz zas a znova porušují, překračují, ignorují. Tento protimluv příběhu mne docela dráždil, ale knihu jsem dočetla, abych věděla, co dávám číst naší čtenářce z "cílové skupiny". (Snad si z té jejich nepochopitelné rebélie nevezme příklad.)
Nanynka a Málinka
Betty MacDonald
Jeden z mnoha literárních příběhů, které si berou na paškál provoz sirotčinců a velmi častou snahu jejich provozovatelů obohati se a trýznit své bezmocné svěřence. (I z případů z našeho regionu se zdá, že majitele různých "pečovatelských domů" nadále často vede touha po zisku v kombinaci s ponižováním a ubližováním klientům - v tom je tento knižní příběh nadčasový.)
Příběh Nanynky a Málinky je místy dětsky jednoduchý, překvapily mne však některá docela drsná místa, třeba pestrá paleta tvrdých výhrůžek fyzickou likvidací zákeřné Klotyldy.
Titulní hrdinky byly poněkud pohádkově odvážné a chytré, lhářka Pondělníčková opravdu velmi uvěřitelná - jakoby si autorka vzala námět z nějakého reálného dobového příběhu, kde "systém" selhává a o šťastný konec se postarají až indiviuální zásahy hodných lidí.
Zaklínač hadov
Javdat Chasanovič Iljasov
Omar Chajjám je u nás všeobecne vnímaný ako autor poetických i sarkastických štvorverší a milovník vína. Kniha uzbeckého autora však z nemnohých dostupných úlomkov Chajjámovho diela z mnohých dobových prameňov z 11. storočia predstavuje slávneho perzského básnika predovšetkým ako učenca, vedca, matematika a astrológa, ktorý do tých dnes preslávených štvorverší (tu vo vtipných prekladoch Ľuba Feldeka) vkladal hlavne výsmech, iróniu či svoje povzdychy nad hlúposťou a obmedzenosťou okolia.
Autorovi sa zdatne podarilo vykresliť ten priepastný konflikt medzi povinnou, nariadenou a štátom (i udavačmi) kontrolovanou vierou v Alaha a vedeckým bádaním, ktoré potrebuje byť nespútané a slobodomyseľné.
Páčilo sa mi, ako Iljasov časovo zasadil príbeh dlhého a konfliktného Chajjámovho života do tej doby, v knihe vykreslil i mocenské boje vtedajších vládcov Perzie a okolia, ich vzostupy a pády, stálé intrigy, miešanie národov, zvyky a štýl vtedajšieho života.
Kniha je plná mien nám neznámých arabských učencov (poznala som z nich iba meno Avicenna) a ukazuje, aké obrovské myšlienkové bohatstvo, množstvo vynálezov a poznatkov vzišlo z vtedajšieho arabského sveta, a aké len mohlo vzísť - nebyť udúšajúcej muslimskej viery.
Zavazadla s pískem
Anna Langfus
Dnes bychom stav hlavní postavy této knihy nazvali "postraumatický šok". To, co zažila ve varšavském ghettu, na útěku v lesích a v četných koncentrácích, ji ani ve svobodné Francii neopouští. Postavy rodičů a manžela, kteří se z koncentráku nevrátili, ji na každém kroku provázejí, radí a komentují. Je ve světě ztracená a všechny pokusy o zakotvení selhávají.
Příběh začíná jako snová báseň, ale končí poněkud banálně a uboze - nejen dějem, ale i stylem podání.
Poutavé, no tíživé čtení.