Knizni_gulas komentáře u knih

Od knihy jsem vzhledem k názvu a obálce čekala romantický příběh, dočkala jsem se však čtivého filozofického pojednání o hledání štěstí a smyslu života.

Knížka je velmi čtivá plná hlubokých filozofických myšlenek, které vás donutí zastavit se a zapřemýšlet i nad vlastním životem.

Vzhledem ke ke krátkým kapitolám se velmi rychle a jednoduše čte, takže aniž bych to čekala, najednou jsem za jedno odpoledne byla na konci.

Trochu mi to připomínalo Alchymistu od Paula Coelha, ale v čtivější a stravitelnější verzi.

Příjemná letní oddechovka, která se skvěle četla, ale kdyby měla o 100 stran méně, nic by se nestalo.

Příběh o tom, že sny se mají plnit v jakémkoli věku a je jedno, jestli je vám 20, 40 nebo 60. Ale také o tom, že
ne každý problém v manželství se musí řešit rozvodem.

Začátek mě velmi bavil, byl celkem slibně nastartovaný, ale s přibývajícími stránkami, dějová linka slábla a řešila, jestli má Lily kocovinu, stýská se jí po manželovi, nebo chce Fredericka. Naopak prostředí bylo vykresleno velmi pěkně, takže vás přenese do Francie a úplně si představíte, jak si v tom domku lebedíte a zvelebujete ho. Konec byl jak z červené knihovny, ale to asi u romantického čtení všichni čekáme.

Takže jaký je závěr?

Pokud toužíte po romantické letní oddechovce a nečekáte nic hlubokomyslného, po knize sáhněte. Pokud máte už z romantických knih něco načteno, kniha vás asi ničím nepřekvapí.

Kniha je souborem povídek, které propojuje jedna postava, hlavní hrdinka Evelína. A my tak v jednotlivých povídkách odkrýváme její životní peripetie, slasti a strasti rozvedené ženy po čtyřicítce, která stále hledá a věří v lásku.

Zprvu jsem měla pocit, že kniha bude sledem Evelíniných ztřeštěných nápadů, ale autorka nám chtěla předat něco jiného.

Často jsem se smála velmi vtipným historkám a nápadům hlavní hrdinky, ale někdy to na mě bylo trochu moc. Možná je to tím, že jsem povahově jiná, než byla Evelína, ale věřím tomu, že spousta žen by právě ji chtěla za kamarádku.

Malinko jsem se ztrácela v mužských postavách a v časovém řazení jednotlivých povídek, přesto jsem si knihu užila a ráda jsem tak poznala další českou autorku.

Po přečtení Příběhu mateřídoušky jsem okamžitě sáhla po Příběhu slunečnice, který se mi líbil snad ještě o kousek více.

Opět i v tomto příběhu se setkáváme s příběhem dvou žen. Natálie, té ze současnosti a Hedviky, která je sice také současná, ale rozhodne se v nemocnici mladé dívce vyprávět příběh své sestry Evy.

Ačkoli o to zprvu mladá Natálie příliš nestojí, nakonec si Hedviku a její vyprávění zamiluje a na stařenčino vyprávění se každý den těší.

Opět mě bavilo časové prolínání obou dějových linek. Opět mě více bavilo vyprávění z minulosti, kdy si Eva s Jakubem na pozadí událostí druhé světové války museli svou lásku vybojovat. Částečně k tomu asi přispěl i fakt, že mi Natálie byla zprvu nesympatická a viděla jsem v ní spíše rozmazleného spratka, než mladou ženu, ale lidé se díky bohu mění.

Scarlett Willkovou a její tvorbu jsem objevila loni a její knížky jsem si velmi oblíbila, takže její novinka mě nemohla minout.

Nejprve bych chtěla vyzdvihnout obálku, která je naprosto nádherná a společně s předsádkou knihu bezvadně doplňuje.

A teď k samotné knize. Scarlett Willková se hodně zaměřuje na knihy z komunistického Československa a její hrdinové často utrpěli nějaká příkoří z řad režimu a vlády, která právě byla u moci.
Vekslačka je trochu jiné dílo a dává nám trochu jiný pohled na tuto dobu, i když i v této knize hlavní postava Alma byla svým způsobem obětí.

Neobvyklý příběh a neobvyklý přístup k životu v době socialismu, to vše je příběh hlavní hrdinky. Velmi mě bavil nevšední přístup k tématu, které je omýlané pořád dokola, ale v této knize máme daný jiný náhled na život v Československu. Myslím si, že moc takových lidí jako byla Alma, nebylo, ale určitě je témai zpracování zajímavé.

Trošičku mi v knize chyběla nějaká gradace děje, čekala jsem malinko více napínavější konec, ale jako celek to do sebe hezky zapadlo a pokud vás baví knihy s touto tématikou, určitě si ji přečtěte.

Na tuto knihu jsem se velmi těšila, téma mi přišlo velmi zajímavé, ale asi úplně nesplnila má očekávání. Nevím, co jsem vlastně čekala, ale trochu mě iritoval styl psaní autorky, přišlo mi to jak slohová práce ze školních lavic, včetně překlepů a chyb. Jako na blog dobrý, ale na knihu mi to přišlo málo.

Co se mi však líbilo, je to, že jsem prostřednictvím knihy dostala velmi jednoduchý náhled na české vězeňství. Jak to ve vězení chodí, jaká jsou pravidla, nařízení, jak se můžete k práci ve vězení dostat, jaké jsou jednotlivé pozice, jaká práce s vězni je, atd. To mi přišlo celkem zajímavé, ale asi nic úplně nečekaného.

Možná jsem "postižená" knihami Martina Moravce, které mi vždy přinesou mnoho nového, spoustu zajímavých a nečekaných informací, tady se tomu úplně tak nestalo.

Každopádně si nemyslím, že je knížka špatná. Kolikrát jsem se historkám smála nahlas, ale přisly mi celkově dobré tak do talk show. Pokud vás toto téma zajímá a chcete slyšet spíše perličky, tak si knihu přečtěte. Je to jednohubka na dva večery a bavit se budete.

Moc hezký příběh, který řeší nejenom partnerské vztahy po padesátce, ale i přátelské vztahy, zvláště mezi ženami. Podle anotace jsem se bála, že to bude smutný příběh, ale nebylo tomu tak. Ačkoli se v knize řešily problémy starší generace, jak mezi partnery, tak generační rozdíly, bylo to velmi milé a jemné čtení.

Příběh měl několik postav, jejichž osudy se v určitém okamžiku propojí a vznikne nejenom celistvý příběh, ale i příběh několika stárnoucích žen, ze kterých se nakonec stanou přítelkyně i kolegyně.

Autorka se v knize dotýká témat seniorů v pečovatelských domech, ale opět velmi laskavou a mnohdy i vtipnou formou.

Tato kniha byla mojí prvotinou od autorky a velmi se mi líbil její styl psaní, kdy příběh odsýpal, neměl žádná hluchá místa v ději a četl se velmi hezky. Už se moc těším na další autorčiny knihy.

První část knihy patří Zoje, která se vyrovnává s tím, že zabije člověka. Pocity viny ji pronásledují na každém kroku a trápí ji fyzické i psychické problémy. Chodí na terapii a trestá se tím, že si na tělo nechává tetovat symboly právě z oné dopravní nehody. Ačkoli se snaží se situací vyrovnat, stále se točí v kruhu, ze kterého se ne a ne vymotat.

V druhé části knihy sledujeme příběh rodiny, zvláště pak syna Marka, která přišla o hlavu rodiny. Marek se snaží přijít na to, kdo nehodu zavinil. I když se tváří, že je v pohodě, tak není a na povrch postupně vyplouvají dlouho skrývané problémy.

Autorka skvěle vykreslila psychologii postav a jejich myšlenky. Nechtěla bych být v hlavě ani jednoho z nich. Celá kniha je prostě jedna velká depka.

Od autorky jsem četla Símku, která se mi líbila o něco více, ale i tahle kniha stojí za přečtení.

Knihu hodnotím jako lepší průměr, protože jsem si na čtení zrovna této knihy nevybrala nejlepší dobu. Kdybych jí četla v lepším rozpoložení, asi bych hodnotila 4, teď to na mě bylo moc.

Britskou královskou rodinu mám moc ráda seriál The Crown jsem viděla několikrát, takže když se mi dostala do ruky díky spolupráci s @nakladatelstvi_bourdon tato knížka, byla jsem moc ráda, že si ji mohu přečíst.

Postupně sledujeme život Charlese od jeho narození, přes dospívání, nahlédneme do jeho soukromí, kdy se dozvídáme, jaký měl vztah s rodiči i sourozenci. Poté se přesuneme k seznámení s Camillou, následně Dianou.

V knize se dozvídáme o jejich manželství, které rozhodně nebylo zalité sluncem a vypadnou na nás ze skříně i nějací kostlivci.

Trochu mi přišlo, že autor stranil Camille a Charlesovi, Dianu vykreslil jako tu, co za většinu problémů mezi manžely může. No, každá mince má dvě strany.

Co mě naopak zaujalo, byly informace ze života Camilliny rodiny, řekla bych, že o těch se nikde moc nepíše, ale určitě stojí za pozornost.

Pokud vás zajímá život britské královské rodiny, určitě by vás kniha neměla minout. Je psána velmi čtivě a svižně.

Osmý díl ze série Letopisů královské komory nás opět zavádí do Prahy 16.století, kdy Jiří Adam z Dobronína vyšetřuje vraždu zámožného šlechtice v jednom z vyhlášených nevěstinců.

Do příběhu tak vstupuje Sabina, která je bývalou milenkou Adama a celkem celý děj zpestřuje. Trochu jsem se ztrácela v postavách, chvílemi jsem nevěděla, kdo je s kým a kdo je proti komu, takže jsem se musela ve čtení občas vrátit o pár stránek zpátky.

Celkově mě čtení bavilo, kniha má krátké kapitoly, které se rychle čtou a vlastně máte za chvíli přečteno, ani nevíte jak. Řekla bych, že knihy pana Vondrušky jsou celkově takové fajn oddechovky s historickým tématem na pozadí. Při čtení si uvědomíte, že některé "nešvary" vlivných lidí jsou stejné napříč stoletími a jedno, jestli se odehrávají v 16. nebo 21. století.

Šest postav, šest pokojů, šest příběhů, které se vzájemně prolínají. Pokoje to rozhodně nejsou naplněné štěstím a každý z nich čeká, že se něco změní a že i jejich životy se změní.

Dušan je po nehodě odkázaný na invalidní vozík, bydlí v sanatoriu, ale má se přestěhovat k rodičům, kteří se do péče o něj úplně nehrnou. Adéla je potížistka, která si věčně hledá práci a vlastně i sama sebe. Marta bydlí u své nemocné matky, o kterou se stará a čeká, kdy konečně bude moct žít vlastní život. Táňa žije s Luisem, se kterým má dvě děti a který je alkoholik a věčná slibotechna. A Josef, ten se v domě rodičů skrývá před světem i sebou samým.

Z celé knihy mi byl nejvíce sympatický Dušan a Josef. Přestože právě Josef skrývá jedno tajemství, bylo mi sympatické, jak se snažil se svou situací popasovat, ačkoli to ne vždy bylo příjemné čtení, držela jsem mu palce, aby to ustál a zvládl.

Líbilo se mi, že kniha byla napsána z pohledu všech postav a jejich osudy se místy prolínaly, takže to do sebe hezky zapadlo.

Z příběhů je znát, že autorka je psycholožka, protože v knize je perfektně vykreslená psychologie postav.

Román je rozdělený do třech částí, let čtyřicátých a padesátých, šedesátých a sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých.

Mě asi nejvíce bavila první část, kdy sledujeme hlavní hrdinku Neonilu, která se jako mladinká dívka vdá, porodí dceru a pak udělá řadu těžkých i nepopulárních rozhodnutí, aby nejenom přežila, ale aby se v rámci možností měla dobře.

Tahle linka provází Neonilu celou knihou a já bych tedy nechtěla být v její kůži. Strach a rozhodnutí, která v životě udělala, jí nezávidím.

Ačkoli mi Neonila nebyla úplně sympatická, tak jsem jí fandila. Ačkoli jsem s Neonilou ve spoustě věcí nesouhlasila, nežila jsem v té době, nemusela jsem činit její rozhodnutí a kdo jsme my, abychom soudili činy předchozích generací.

Čtení to není úplně lehké, ale určitě čtivé a zase je to jeden z příběhů, který nám dokresluje příběhy minulých generací, které nesužovala jen válka, ale i komunistický převrat a posléze uvolněná devadesátá léta. A jak se a tím kdo popasoval, je už na jeho svědomí.

Já teda nevím, mně to přišli naprosto blbý. Pokud tohle nemá být Young adult, ale tváří se to jako román pro ženy, tak mi to přijde naprosto trapný a o ničem.

Chyběla mi tam erotika, žhavé scény, prostě nějaké koření. Těšila jsem se, kdy se děj konečně rozjede, ale to se bohužel nestalo.Příběhů, kde děti přijdou o rodiče a ujme se jich sourozenec, který se zamiluje do sexy osoby, v tomto případě hokejového trenéra, asi už bylo dost. Moc nechápu, proč tato knížka vznikla, protože byla naprosto o ničem. Mezi postavami jsem necítila žádnou chemii, v celé knize proběhly všeho všudy čtyři pusy, dvě rande a to bylo všechno.

Pokud by kniha byla cílená na věk 15+, asi dobrý, jinak ne.

Svým hodnocením půjdu asi proti proudu, ale za mě to byla hrozná nuda.

O této knize úplně nevím, co si mám myslet. Zaujalo mě téma, krásná obálka, ale nevím, jestli mi úplně sedl samotný příběh.

Od autorky jsem četla Pád do tmy, který mě pohltil a velmi se mi líbilo zpracování. Proto jsem se těšila i na další autorčinu tvorbu, ale tohle mě úplně nenadchlo. Ačkoli musím uznat, že příběh je psaný velice čtivě, čtení mě bavilo a těšila jsem se na každou volnou chvilku, kdy se k němu budu moct vrátit.

Nicméně mě hrozně štvaly hlavní postavy. Submisivní, ale zásadová Gabriela, až chorobně žárlivý Tomáš, naivní a povrchní Johanka a do toho její manžel pasák. Z téhle trojice vznikne příběh, který byl trochu přitažený za vlasy, konec mi přišel přestřelený, ale myšlenka a prvotní záměr se mi líbil.

Pokud bylo cílem ukázat, že egocentrismus, žárlivost, chamtivost a pýcha vedou leda do záhuby, tak dobrý.

Knize dávám průměrné hodnocení, protože mě to i přes řadu výhrad, bavilo číst.

Tohle bylo takové milé čtení o životních ztrátách, zkouškách, lásce, zklamání i odhodlání. Začátek jsem ještě ustála, sice s knedlíkem v krku, ale na konci při čtení jedné pasáže, mi slzička ukápla.

Rozhodně to není nic, co byste ještě nečetli, děj byl předvídatelný, ale pokud chcete podzimní oddechovku, tak můžu doporučit. Ačkoli nejsem úplně cílová skupina, čtení mě moc bavilo. Neříkám, že si přečtu všechny knihy z této série, ale ve čtvrtém díle by se autorka měla k Ember a Joshuovi vrátit, takže pokračování jejich příběhu si přečtu ráda.

Co mi v knize velmi vadilo, byly stylistické, ale hlavně gramatické chyby, které mě byly do očí. Co se mi naopak velmi líbilo, byla krásná obálka a hlavně ořízka. Ta je prostě úchvatná.

Ačkoli autorka v knize několikrát avizuje, že se jedná o román, řekla bych že se jedná spíše o soubor úvah a myšlenek autorky vztahující se k historii jednoho domu.

Kniha popisuje osudy obyvatel domu v Matoušově ulici, ve kterém sama žila. Nezabývá se však pouze svojí rodinou, ale všemi rodinami, které domem prošli. Kladně hodnotím i jakýsi rodokmen domu na předsádce knihy, který mi pomohl zorientovat se v příbuzenských vztazích a často jsem se k němu během čtení vracela.

Velmi zajímavé mi přišly střípky z osudů slavných osobností, které měly s domem určitým způsobem co do činění. O koho se jedná, nebudu prozrazovat, ať jste stejně překvapeni jako já. Nebo možná jste více znalí a až takové překvapení to pro vás nebude.

V knize jsou popsány životy obyvatel domu v Matoušově ulici během téměř sta let, ale také v ní najdeme vyprávění o koncentračních táborech a druhé světové válce, které s historií domu a jejími obyvateli souvisí. Dále se v ní autorka dotkne i svých pocitů z války na Ukrajině, války Izraele s Hamásem a v neposlední řadě tragédie na Filozofické fakultě.

Z knihy je jasné, že autorka je velmi citlivý člověk a všechny tyhle tragédie se jí dotýkají.

Ačkoli jsem čekala román, který jsem nedostala, kniha se mi velmi líbila. Je útlá co do počtu stran, ale bohatá svým obsahem.

Tato prvotina české autorky Moniky Fišerové se mi velmi líbila a doufám, že se můžeme od autorky těšit i na další knížky.

Příběh je o přátelství, lásce, radostech i starostech, celkově o životě. Velmi ráda poslední dobou čtu tvorbu českých autorů, líbí se mi, když jsou příběhy zasazené do českého prostředí, protože si tak mohu lépe představit místo, kde se děj odehrává.

Líbilo se mi, jak autorka pracuje s jazykem, jakým stylem je knížka napsaná a i když se jedná o vcelku obyčejné příběhy obyčejných lidí, je napsána velmi poutavě, takže máte pořád chuť číst dál a dál.

Děj chvíli jen líně plyne, jindy jste napnutí, jak příběh bude pokračovat dál. A když už si myslíte, že víte vše, autorka vás překvapí. A nakonec do sebe úvod a závěr krásně zapadne. A já si jen řekla: Týýýýjo, to jsem nečekala.

Moc hezká kniha, kterou mohu velmi doporučit. Krásná obálka jen dokresluje celou atmosféru knihy.

Tohle byla velmi silná a čtivě napsaná knížka. Z anotace jsem měla trochu obavu, že se bude jednat o dívčí román, který bude protknutý rodinnými problémy, velmi jsem se však mýlila.

Příběh mě zaujal od první stránky a hltala jsem ho až do té poslední. Hlavních hrdinů mi bylo velmi líto. Navíc když vím, že tohle se bohužel v některých rodinách děje. Nevím, koho z dětí jsem obdivovala více, ke konci knihy se mi úplně tajil dech nad tím, co byl Ondra ochotný udělat za trochu peněz na jídlo a oblečení pro sestry. Celou dobu jsem si říkala, co za tím je, ale tenhle scénář mě nenapadl a bylo mi z toho velmi smutno.

Jsem ráda, že kniha měla jen 200 stran, i tak jsem si ji musela pro svou náročnost dávkovat. Určitě ji můžu doporučit, ale citlivé povahy a maminky s dětmi, byť odrostlejšími, musím varovat, protože místy to není hezké čtení.

Čtrnáctý díl ze série Letopisů královské komory je opět oddechové čtení, které máte vzhledem k nízkému počtu stran přečtené za chvíli.

Řekla bych, že je to klasické dílo pana Vondrušky, které není nijak převratné, vzhledem k počtu knih, které autor produkuje se často námět opakuje, ale mě to baví. Nemohla bych jeho knihy číst pořád, protože je to na jedno brdo, ale jednou za čas se na čtení těším.

Vždycky mě potěší, když je do vyšetřování zapojená i Rozárka, což v tomto případě byla, takže jsem ve finále byla spokojená.

Ačkoli obálka vypadá jak z červené knihovny a nikdy bych si tuhle knihu na základě obálky nevybrala, skrývá se za ní hezký příběh několika kamarádek, který mě hodně bavil a těšila jsem se na další čtení.

Jedná se o příběh čtyř kamarádek, které spojuje nejenom jedna noc, ale především minulost. Holky se dlouho neviděly, ale rozlučka se svobodou jedné z nich je svede dohromady. Ačkoli se to zdá jako obyčejný příběh z červené knihovny, věřím, že spousta z nás se v některé z nich najde.

Ať už je to sňatek z rozumu, manželství, ze kterého vyprchala láska a vášeň nebo opravdu harmonické a láskyplné manželství, vztahy, které jsou protknuté
nevěrou, které mají různou příčinu i následek.

Kniha mě nesmírně bavila. Je čtivá, vtipná, ale i smutná a dojemná. Od autorky je to má prvotina, ale těším se na její další knížky, které na mě už čekají.