Knišíl komentáře u knih

Svou velikostí i rozsahem stran celkem nenápadná knížečka, která ale obsahuje plno nesentimentální romantiky. Je v ní plno stesku a touhy po domově a lásce. Lyrické popisy pocitů hlavních postav vévodí této sbírce povídek, která je psána s dokonalým citem pro styl vyprávění. Není překvapením, že ač méně známý autor, byl právě on nominován v roce 1965 na Nobelovu cenu za literaturu.

"Nemluvme o lásce, protože dodnes nevíme, co je to. Snad sníh, který se hustě sype celou noc, nebo zimní potoky, kde se jiskří pstruzi. Nebo smích a zpěv a vůně staré pryskyřice před svítáním, kdy dohořívají svíce a hvězdy se tisknou k oknům, aby se zaleskly v očích Marie Czerny? Kdoví? Možná že je to obnažená ruka na tvrdém nárameníku, prsty hladící chladné vlasy, spravovaný frak Baumweissův. Jsou to mužské slzy, jež kanou pro to, co srdce nikdy nečekalo: pro něhu, lásku, přerývaný šepot uprostřed nočního lesa. Snad je to návrat dětství. Kdoví? A možná že to je zoufalství před rozloučením, kdy se srdce svírá a Maria křečovitě hladí rukou tapety, stůl, dveře pokoje, který byl svědkem jejich lásky. A možná že to je výkřik a šílenství ženy, když za okny v dýmu pochodní zní řezavé povely a Napoleonovi četníci seskakují ze sedel a vcházejí do domu, aby na císařův osobní rozkaz maršála zatkli." (s. 38–39)

Seznam povídek

Villa Borghese
Potoky, kde jiskří pstruzi
Sorang
Přípitek
Sníh
Deštivé svítání

9 23.12.2023

MŮŽE OBSAHOVAT SPOILERY, ČÍST PO DOČTENÍ SÉRIE!!!

Filosofické pozadí příběhu se zakládá na využití Hobbesova politického konceptu kolektivní odevzdání rozhodovací síly suverénu, tzv. Leviatanovi, což je absolutní autorita, a konsenzuálním pojetím reality, tj. příběhy nevychází z reality, ale realita je příběhy konstruována, pokud se na pravdivosti příběhů shodne dostatečné množství lidí. Na čem se shodne dav, to se stává pravdou v rukou Leviatanových, jedinec tak ztrácí nakonec vlastní kontakt s realitou, ale vždy je mu předkládána absolutní mocí. S tím já však jako realista zásadně souhlasit nemohu. Myslím, že realita je podlaží, na kterém příběhy nakonec vždy staví, ne naopak. A dobré příběhy osvětlují naši realitu, kterou můžeme bezprostředně individuálně/personálně prožívat, a proto nás poutají realistické příběhy, ale i příběhy fantasy apod. žánrů, protože i ony se v nějaké míře vztahují k naší zkušenosti. Není to tedy dle mě touha se vyrovnat Bohu tím, že stvoříme něco nového, ale spíše touha poznat Boha a jeho stvoření, tím, že v dobrém umění otevíráme cestičky k tomuto prozkoumávání toho, co jsme.
K pojetí reality v Mezi řádky by mohla k vysvětlení dobře sloužit teorie fikčních světů, nebo spíše teorie možných světů ve svém původním logickém prostředí, protože teorie fikčních světů v literatuře nakonec uznává převahu našeho reálného světa (mluvím-li o mimo-estetické, mimo-poetické rovině, samozřejmě v dimenzi uměleckých světů není reálnější Dostojevského Petrohrad než Tolkienovi rohanské pláně), v logice možných světů existují ale i takové teorie, že každý možný svět je reálný, že zde není žádný svět X, ze kterého jsou generovány ostatní světy, kde toto generování nevytváří reálné fyzické světa, generuje pouze světy jako myšlené entity více či méně na našem aktuálním světě založené. Mezi řádky pracuje s konceptem, že vše je narace, že žijeme v jakémsi matrixovském světě, kde nelze určit co je faktum a co fikce, který svět je reálný, a který smyšlený, protože určitá pravda je nakonec jen příběh určité skupiny lidí, kteří ale i sami zase existují jen jako příběh. Svět by tak byl platonskou idejí, za kterou jsou už zase jenom ideje. Bez podloží reality by tak svět byl nakonec jen prázdnými slovy referující zase jen do svého jazykového univerza. Nacházeli bychom se v jakémsi čistě lingvistickém univerzu. Všechna náboženství nejsou v tomto pojetí metafyzické základny reality, tj. neviditelné zakládající viditelné, ale zase pouze příběhy, tj. jakési znakové prostředky, které ale opět zase vedou jen ke znakové podstatě. Svět by byl jen vyřčenou myšlenkou, ale na to, kdo si danou myšlenku ve výsledků myslí, nám už Mezi řádky neodpoví, a tak právě zde selhává celá kazuistika tohoto fikčního díla.
Celý závěr je tak bohužel znehodnocen, jelikož stojí na pochybných filosofických základech spočívajících v oddanosti decarto-kantovskému dědictví, kdy se zapomíná, že vše je třeba aplikovat i sám na sebe. Pokud je svět mou myšlenkou, pokud je pouze tím, a nelze za ni zahlédnout skutečnou podstatu, pak diskredituji tímto svůj epistémický axiom, toto bych totiž mohl tvrdit jedině tehdy, kdybych sám za oponu nahlédl, a zjistil, že se skutečnost liší od mé myšlenky, pak bych ale byl schopen překročit své poznání za stíny reality k realitě samé, ale to se svým východiskem snažím popřít.
Stejně tak má každé vyprávění svého vypravěče, jediný, čeho se docílí tvrzením, že svět je jen příběh je, že odsunu řešení do vyšší vrstvy, tedy otázce, kdo vypráví? Nic tím však neříkám o konečné podstatě světa. Křesťan by zřejmě řekl, že konečným vypravěčem a alfou a omegou světa je právě Bůh. Svorník a podpěra, skála, na níž vše stojí a padá. Postmodernisté Boha jako nehybného hybatele odmítají, a tak zůstávají ve svém světě vyprázdněném o konečný cíl a smysl, bohužel to dopadá i do fikčního díla Mezi řádky. Jako by tu něco nehrálo, ocitli jsme se to totiž ve zvláštním postmodernistickém slovním galimatyáši.
A přece přese všechno řečené, není komiks k zahození. Kresba a nápady autorů, ať již jakkoliv přestřelené, si určitě získají svou pozornost. A i já nelituji čas, který jsem s touto sérií strávil.

6 20.12.2023

Předposlední díl připravuje válečné pole pro finále celé série. Je zde vidět autorská snaha skloubit dosavadní příběhové linie do snad epického závěru, kde se na šachovnici Mezi řádky střetnou síly dobra a zla.

4 19.12.2023

Ratzingerův "Úvod" je skutečně fundovanou teologickou studií o základních předpokladech a sloupech víry, které se promítají do Kréda. Výklad tak postupuje nepřekvapivě právě v takové posloupnosti, aby sledoval křesťanské vyznání víry. Jak již tady píšou jiní čtenáři, není to vždy jednoduché čtení, občas dává zabrat sledovat každé nuance výkladu, jako celek se však jedná o jednu z nejpřístupnějších publikací, které se základy víry zabývají. Mnohdy se Ratzinger pouští do témat, která jsou např. pro nevěřícího právě překážkou vkročit do víry, např. hříšnost jedinců v Církvi, co to vlastně znamená svatost, která v Církvi působí. Zajímavý je hned úvod publikace, kde Ratzinger zmiňuje, že je to pochybnost o víře, která spojuje nevěřící s věřícími. Co když není? Co když je? Právě pole těchto otázek se stává polem lidem společným. Možná, že na něm lze budovat evangelizační cestu, která zaujme i dnešní letargický svět, který si právě tyto otázky už odmítá vůbec pokládat. Víra je dialog s Bohem, a dialog je dynamická věc, co si z Úvodu odnáším je, že i v mlčení Bůh někdy mluví, že nepřestat se tázat, neznechutit se zdánlivou nepřítomností Boha ve století, kde Bůh "zemřel", je zásadní. A víra není o vztahu dal jsem – dostanu, nýbrž nemohu nikdy plně revanšovat to – co skutečně od Boha dostávám. Není to vztah kupujícího a prodávajícího, ale vztah otce a syna. Otci nikdy nemohu splatit své stvoření, a on to ví a nečeká to. To je hlavní poselství Nového zákona, není to o tom dát, vyrovnat zkřivené, ale přijmout Milost.

Vybírám pár citátů hlavně z úvodu práce, i když za uvedení by rozhodně stálo více citací. Jediné, co k tomu můžu napsat je, že komentář nemá být mým vlastním zápisníkem důležitých pasáží, nýbrž jakousi ochutnávkou, a tak mi nezbývá než vám doporučit se s knihou v její celistvosti seznámit na vlastní oči.

Citáty:

"Neboť kdo chce uniknout nejistotě víry, musí zakusit i nejistotu nevěry, která mu nemůže dodat úplnou jistotu, že víra nakonec přece jen nemá pravdu. Teprve v zamítnutí víry se objeví i její nutnost." (s. 13)

"Věřit znamená rozhodnout se pro toto neviditelné, na které narážíme v jádru naší existence, jako na nějaký bod a toto neviditelné je zároveň nutné pro naši existenci." (s. 16)

"Nedošel jsem k víře soukromým hledáním pravdy, ale přijetím toho, co předcházelo mne. Víra nemůže a ani nesmí být pouhým výsledkem přemýšlení. Představa, že víra vzniká přemýšlením, že ji soukromě nalézáme, vyjadřuje už v jádru nějaký ideál, myšlenkový postoj, a popírá to, co je víře vlastní: přijetí toho, co vymyslet nelze. Ano, odpovědné přijetí, ale to, co přijímám, není zcela mým vlastnictvím. Ale přece musí být cílem přijaté si co nejvíc přivlastnit a co nejvíc se mu podřídit jako něčemu většímu.
Nevymýšlím-li si svou víru sám a přichází-li ke mně zvenčí, pak nemohu s jejím slovem libovolně nakládat ani je měnit; je to slovo už předem hotové, předchází mé přemýšlení." (s. 43)

"Církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje, vládne, ale v těch, kteří prostě věří a v Církvi přijímají dar víry, který se jim stává životem. Jen kdo zakusil, jak Církev pozvedá lidi, přes střídání svých služebníků a forem, jak jim dává domov a naději, domov, jenž je naděje a cesta k životu věčnému – jen kdo toto zakusil, ví, co je Církev kdysi i dnes." (s. 239)

6 18.12.2023

Devátý díl byl pro mě značnou odbočkou dosavadní série, ale jelikož Mýty vůbec neznám, nebyl pro mě tento vložený příběh až tak zajímavý, a vlastně si nejsem jistý, jak moc nás to posunulo k závěru celého příběhu Tommyho a jeho přátel. Každopádně celkové hodnocení si nechám až po finálním dílu Mezi řádky.

3 18.12.2023

Oproti sedmému "spojovacímu" dílu, se zde opět rozehrává na staronovém poli příběh s příběhy. Kam to vše povede, zatím moc dobře nedokážu určit, což je možná dobře. Mezi řádky je pro mě pořád velmi zajímavá série, jen bych rád, aby to vše zůstalo v rámci fikce a umění, a nedělali se zbytečné závěry o podstatě celého světa. Přesto jsou některá tvrzení ale safra pravdivá, bez příběhů se žít nedá. Určitá dávka humoru a satiry určitě této sérii neškodí, a Pauly je dost zábavná postavička.

3 17.12.2023

Po dlouhé době jsem se vrátil k Tommyho příběhu, a tak jsem si předchozích 6 dílů projel znovu, což nebylo na škodu. Vyprávění v tomto komiksu je celkem komplexní záležitostí, děje se toho hodně na hodně místech s mnoha postavami, ale tento guláš pořád zůstává zajímavý, tak snad se časem nezkazí. Tento díl je spíše spojkou mezi do určité míry uzavřenými prvními šesti díly, a díly zbývajícími. Pořád nevím, co si myslet o celkovém filosofickém pozadí komiksu. Jedná se snad o kolektivní pojetí pravdy? Toho fanouškem zrovna moc nejsem, ale dejme tomu šanci a čas se vyjevit.

2 16.12.2023

Podivnost s řádnou špetkou bláznivosti. Tak by se dal shrnout děj většiny Gogolových povídek plných čarodějnic, čertů, sedláků a hospodářů a dalších různých strašidel a lidiček. Český rusista Ivo Pospíšil má o Gogolovi velmi pěkný a srozumitelný článek, viz https://hdl.handle.net/11222.digilib/108439
Gogola i přes veškerou jeho někdy těžko stravitelnou naraci mám rád, protože jeho až folklorní vypravování ve skazu je něco tak obohacujícího a jazykově laskajícího na mou duši čtenáře, že mě dokáže uhranout kdejakou blbůstkou. A pokud se dostanete pod povrch cyklického vypravování, pochopíte, že to snad ani nejsou laciné humorné horůrky.

5 12.12.2023

Kdysi jsem viděl film Noční zvířata z roku 2016, a doteď si na ten film pamatuji, když jsem před nějakým časem zjistil, že film byl natočen podle knihy, rozhodl jsem se knihu přečíst. Ač mě film velmi zaujal, byl pro mě jako noční můra, intenzivní zážitek, který ale časem bledne ve svých detailech, a zůstává jen nejasný pocit něčeho temného. Kniha rozhodně není špatně napsaná, hlavně 1/3 knihy krásně odsýpá a umí i psychologicky upoutat, celkově se však pořád jedná o knihu, která po estetické rovině patří spíše k mainstreamovému thrilleru, nejedná se tak o uměleckou literaturu ve smyslu velkých autorů jako Dickens, Dostojevskij, Hugo, a ani nepatří vzhledem k současnému uměleckému světu mezi literární smetánku, ale jako odpočinková četba je to fajn. Přesto, že kniha dokázala být v mnohém zajímavější než film, pociťuji, že jestli se někdy do světa Tonyho Hastingse vrátím, bude to skrze filmové plátno.

3 30.11.2023

Joseph Roth je pro mě takový polozapomenutý literární drahokam. Hned u první povídky Leviatan jsem si nemohl nevzpomenout na jinou Rothovu knihu, a to Antikrist, míchat pravdu se lží vždy skončí tak, že zůstane už jen ta lež, a ve falši se těžko žije. Druhá delší povídka, no spíše novela, byla zajímavá exkurze do duše dalšího typického "hrdiny" Rothových próz. Někdy i na konci šikmé cesty čeká překvapení. Třetí próza byla pro mě asi nejzajímavější, příběh přednosty stanice, který se zblázní do šlechtičny až tak, že ho napadne, že by válka nemusela přece nikdy skončit, aby si mohl odskakovat na statek šlechtičny, jak zvrhlé smýšlení. Poslední povídku jsem kdysi četl v krásném vydání od nakladatelství Petrkov, a jelikož jsem už tehdy ji velmi cenil a zapsal do paměti, necítil jsem, že už je opět čas znovu povídku číst. Paradoxně možná nejznámější dílko i v rámci tohoto výběru povídek jsem proto vynechal. Ale ze svých vzpomínek mohu jen doporučit, možná víc než kdy jindy v tomto předvánočním čase.

4 30.11.2023

Velmi jsem se u této útlé knížky slovenského autora pobavil. I přes záměrnou mystifikaci a ironizující styl celkem věrně vystihuje Majling témata ruské literatury, a právě v paradoxních a absurdních situacích nalézal jsem autenticitu života, protože život mnohdy takový skutečně je, a to je na něm to krásné, že má stále čím překvapovat.
Všechny povídku v knížce jsou povedené, ale pokud bych měl zvolit tři, které mě upoutaly nejvíce, byla by to povídka Přitakal životu o jednom "fekálním staviteli", Vzkříšení, které ukazuje, jak si zdánlivě někdy lžeme do kapsy o své blahosklonnosti, a ten závěr povídky je vynikající, a Umění milovat, kde se poprvé, ale ne naposledy, setkáváme se slavným bajkařem Krylovem.
K formální stránce knihy: jedná se o krásné grafické a typografické zpracování z rukou nakladatelství Labyrint.
Humornější knihu jsem tento rok nečetl, a asi ani už číst nebudu. Ale nenechte se mýlit, humor to není otázka pouze oddechová, ve skutečném humoru se skrývá pravda pravdoucí.

6 25.11.2023

Tajuplné básnictví Zahradníčkovo přece jenom jako by bylo tajemstvím dostupným všemu lidstvu, ve své složitosti skladebné v otevřeném srdci člověkově pochopitelné.

"Nechce se mi, i když by všichni
po hlavě chodili, po hlavě chodit též
třebaže se vydávám v nebezpečí
směšnosti pro chůzi svou přirozenou
nechce se mi halekat ano a halekat ne
podle toho jen, odkud fouká
děsím se mravenišť okusujících krabičku od zápalek
děsím se stád
přežvykujících od ráno do večera
jediný žvást - " (s. 47)

"Neoklamete víc nikoho tím utěšováním bez útěchy
a kdybyste spustili všechny kapely světa
nepřehlušíte můj hlas, že pravda je u plačících
že u nich je také záchrana
že jediná slza
kapka z Niagary událostí
zadržet může běsů spěch" (s. 52)

4 17.11.2023

Těžko uchopitelný, a přece poutavý Deml v několika povídkách se vlastně stále vrací především k motivu jednomu – motivu smrti. Ale je to čtení pesimistovo? To nikoliv. Demlova Smrt je tajemství, které nepřestane čtenáře přitahovat. Texty, ke kterým je třeba se vrátit, toť tyto povídky.

"Odjakživa neběží ve světě o nic jiného, leč odstraniti kněze netoliko od umírajících, nýbrž vůbec z povrchu zemského." (s. 45)

„A co jiného zbývá člověku, který ví, že se mu neuvěří? Dnes je vůbec málo víry v lidech. Krista oblékli v roucho šarlatové, v roucho své hanby, dali Mu na hlavu symbol vědy a do rukou symbol moci a klekají před Ním, aby se mu smáli... Ale ten, kdo trpí, má vskutku nejvyšší vědu a nejhlubší moc, jenže nezbývá mu, leč mlčet a čekat ...“ (s. 73)

"Přes to, že se mluví o všemohoucnosti tisku, o důležitosti přednášek a o velikém vlivu literatury, kdekdo by se vám dnes vysmál, kdybyste řekli, že jediným pramenem života a osnovatelem osudů je slovo. Říkejte si cokoliv: žádný z vás nevěděl a nejednal, aby byl dříve neslyšel." (s. 108)

5 15.11.2023

Pronikavá studie Langova představuje Dostojevského jako velkého myslitele náboženského, který však neunikl, jako nikdo z nás neunikne, určitým omylům. Kniha směřuje od Dostojevského dětských let a omylům v rebelské skupině Petraševského, přes omské vězení, návrat do Petrohradu a cestám do zahraničí, z nichž vracel se Feďka ještě více utvrzen o mravní zkaženosti západní, k závěrečnému vyústění autorova životního úsilí v Bratrech Karamazových a legendě o Velkém inkvizitorovi. Studie je psána s velkým porozuměním pro Dostojevského omyly, kde se Lang zaměřuje především na vskutku prapodivný vztah Dostojevského ke katolické církvi, na druhou stranu se Lang neochomýtá bránit Dostojevského víru v Boha, kterou mu někteří vykladači naivně upírají v domnění, že co si myslel Šatov či Ivan Karamazov, myslel si plně i Fjodor. Dostojevský byl velká osobnost, myslitel a spisovatel, kterého uchvátila myšlenka spásy v ruském pravoslaví, je skutečně paradoxem, že jeho Veliký inkvizitor se nakonec objevil nikoliv tak v církvi katolické, ale v Rusku samotném, omyl ten byl asi úhlavní, inkvizitor nevyrůstá z církve (ať už katolické, nebo pravoslavné), ale z čirého ateismu, který učení církevní překrucuje a skrývá se za něj, to jest známka skutečného ďábla. Jedná se o osobnost, kterou lze z povrchní perspektivy lehce nařknout z lecčehos, ale pokud se člověk o Dostojevského začne zajímat hlouběji, zjistí, že si jako každý žijící člověk, v němž odehrává se v jedinečné konstelaci tajemný boj mezi dobrem a zlem, zasluhuje stejně odpuštění jako i obdiv. A za jeho umělecké počiny, ať už je interpretujeme jakkoliv, si zaslouží stálého zájmu, protože nutí myslet, což se projevuje především tím, že vyvolávají jeho romány diskuse, a je to dialog odlišných názorů, který vedou jeho postavy, a nakonec i jeho čtenáři, který dělá z Dostojevského spisovatele nehynoucího.

4 15.11.2023

Jak toto dílo mohu hodnotit? Je to čiré šílenství, či naprostá autentičnost jedné duše? Snad spíše to druhé, jelikož skutečný blázen si svého bláznovství není vědom, ale ...

"Věřící člověk nepotřebuje vůbec žádného zázračného krvácení, žádných redakcí a žádných stigmat – stačí mu jeho vlastní bláznovství." (s. 13)

U Demla nelze přehlížet jeho jazykové mistrovství, ale kdyby v něm nebylo upřímnosti, bylo by to pouhé stylistické cvičení, ale Deml je svůj, Deml se nebojí ukázat čtenáři Demla, a Deml za to taky i trpěl ...

"Honem jsem ji dal obvázat a honem do auta a honem do nemocnice. Byl nejvyšší čas, ale ta milá selka se bránila a vzpěčovala: „Můj není doma a co řekne, že bez jeho dovolení jsem jela do špitálo?“ Hovno řekne a už ať jste pryč! povídám jí, své milé, na rozloučenou. Tož ji to přece neminulo, umírá skrze svini jako já. To mi projelo hlavou a ta moje svině je moje dobrá pověst. Pane B.M.P., máte ještě trochu trpělivosti?" (s. 49)

10 12.11.2023

Styronův pokus dostat se do mysli černošského otroka z první poloviny devatenáctého století je ze své podstaty ambiciózní, nepochybně také vyvolal a možná stále vyvolává vlnu kritiky. Myslím však, že spisovatel ve své fikci nemůže být omezen ani barvou pleti, ani pohlavím či věkem. Fikce je fikce, neplatí pro něj pravidla dokumentární, ale přesto i tak je fikce dokumentem svého druhu. Problém románu podle mě není v tom, že by se bílý spisovatel opovážil použít ich-formy v případě příběhu otroka jiné pleti. Spíše než tato kontroverze, mě na románu mírně zklamala celková výstavba děje, místy vypravování ztrácí šťávu, podobně se však děje i v románu Sophiina volba, pro mě zůstává stále nejlepší fikční próza Styrona Dlouhý pochod, kde se jedná na malém prostoru o koncentrovanou dávku vypravování, nefikční pak Viditelná temnota. Nejvyšší možné ohodnocení jsem kdysi dal Faulknerovu Absolone, Absolone! které je za mě esencí jižanské pohnuté minulosti, k této metě se však Styron v tomto románu sic přiblížil, ale nedosáhl jí.

4 08.11.2023

Radám zkušeného ďábla se dostalo krásného knižního zpracování v nakladatelství Návrat domů. Pěkné ilustrace doprovázejí esteticky působivé psaní C. S. Lewise. Jedná se o poučenou laickou teologii, která by se mohla řaditi k esejistickému apologetickému psaní jiného Brita, a to G. K. Chestertona. Osobně v současné chvíli raději dávám přednost buď románové tvorbě, kde jsou teologická témata předkládaná narací a vývojem postav, nebo naopak systematičtějšímu odbornému teologickému psaní. Ale Rady jsou obecně asi vhodným úvodem do teorie hříchů, přináší zajímavou perspektivu předkládání myšlenek právě z té Druhé strany, a kdo se v některém z daných hříchů nepozná, ať hodí kamenem. Pro mě je to však čtení, které dokážu možná ocenit až při druhém a vícerém opakovaném nahlédnutí.

"Asi řekneš, že to jsou velmi lehké hříchy: jistě bys chtěl (jako všichni mladí pokušitelé) hlásit senzační zločiny. Ale nezapomeň, že jen jedno je důležité: jestli oddělíš člověka od Nepřítele. Nezáleží na tom, jak lehké ty hříchy jsou, pokud člověka dokážou vzdálit od Světla směrem k Nicotě. Vražda není o nic lepší než karty, pokud k tomu ty karty stačí. Skutečně nejjistější cesta do Pekla je pozvolná: mírně se svažuje, příjemně se po ní chodí, nejsou na ni náhlé zatáčky, milníky ani ukazatele na rozcestí." (s. 64)

"Hudba a mlčení – jak to oboje nenávidím! Jak bychom měli být rádi, že od chvíle, kdy Náš Otec přišel do Pekla (a je to tak dávno, že ani lidé, kteří uvažují ve světelných letech, to nedovedou vyjádřit), jsme těmto ohavným silám nepřenechali ani jediné místečko v Pekle ani jediný okamžik pekelného času! Všechno obsadil Hluk – ta veliká síla, ten slyšitelný výraz všeho jásavého, nemilosrdného a silného – Hluk, který jediný nás chrání před hloupými pochybnostmi, zoufalými výčitkami svědomí a nemožnými touhami! Nakonec přeměníme v Hluk celý svět!" (s. 103)

14 22.10.2023

První díl třídílné série mě dokázal připoutat k osudům mladičké Kristinky a později již dospívající Kristiny. Undsetová píše průzračným stylem, stejně jako horská bystřina tekoucí v jedné strouze, není styl autorky modernisticky komplikovaný, ale přesto je v mnoha pasážích krásný právě svou jednoduchostí. Osobně jsem více přívržencem komplikovanějšího psaní, takové faulknerovsky laděné vyprávění se mi líbí, pokud proplétání vět není samoúčelné, to mi u Undsetové chybí, přesto není její psaní a témata červenou knihovnou, řekl bych, že je seversky minimalistické a líčené události jsou leckdy kruté jak norské zimy. Určitě se chystám na další díly, protože ač jsem nebyl zcela nadšen prvním dílem, tak také nejsem zklamán, a autorce se povedlo ve mě vyvolat zájem o další osudy postav románu, nemluvě o tom, že první díl rozhodně nekončí nějakým uzavřením, spíše otevírá spoustu nezodpovězených otázek.

5 13.10.2023

Ačkoli je v této autobiografii zachyceno jen období v podstatě do literárních začátků Grahama Greena, tj. k prvotině a pak druhému románu, který Greene později jako oproti tomu mezi tímto obdobím dva jiné romány nezavrhl, a tak se stal pro Greena v jeho bibliografii druhým románem, končí se tedy přibližně rokem 1932, odhaluje toto krátké dílo téměř všechny podstatné činitele, které ovlivňovaly celoživotní tvorby Greenovu. Greenova neuroticita, hraní si s revolverem, slovy Greena jakási touha aktualizovat si prožívání viditelného světa, tetičky, konverze ke katolicismu atd.
Jedná se o knížku, u které jsem se ani chvíli nenudil, samozřejmě je to dáno mým dlouhodobým zájmem o Greenovu prózu, něco jsem již načetl, a tak mi spousta věcí došla a shledával jsem určité paralely mezi díly a životem, nakonec sám Greene je mnohdy naznačuje. Ačkoli by se mohlo zdát, že jsem zastánce teorie odrazu, není tomu tak, stejně ani Greene. Autor sám píše, že jeho knihy jsou spíše tím, co zapomněl než tím, co prožil, viz následující dvě ukázky:

"Je lepší nic o sobě nevědět a snadno zapomínat. Ať nezaměstnaní přešlapují před hospodami za Vauxhallským mostem a únosci ať jezdí z Heidelbergu k hranicím; je třeba zapomínat bezpečně a úplně: a to, co je zapomenuto, přenechat noci. Zabloudí-li nám pak jednoho dne tyto postavy do románu, mělo by se to stát bez našeho přičinění a s takovou maskou, že už je nepoznáme. Vše, co lze v příběhu snadno rozpoznat jako vlastní zkušenost, je pouhá reportáž: vyskytne se sice, ale na nedůležitých místech. Dodá anekdotu, vyplní mezeru ve vyprávění. Zcela oprávněně může sloužit i jako pozadí příběhu a někdy také nezbude nic jiného, když nás představivost nechá na holičkách. Spisovatel má patrně větší schopnost zapomínat než jiní lidé musí buď zapomenout, nebo se stát sterilní. To, co zapomene, je pařeništěm fantazie." (s. 146)

"Paměť je dlouhá přerušovaná noc. Když píši, jako bych se neustále probouzel ze spánku a chtěl zachytit obraz, s nímž doufám vytáhnout na světlo celý neporušený sen, ale zlomek zůstane zlomkem, úplný děj vždycky unikne." (s. 25)

Také se mi líbily další úvahy o vývoji spisovatele a jeho tvorby:

"Vliv rané četby bývá hluboký. Mnoho z budoucnosti leží skryto na poličkách knihovny. Četba v mládí ovlivňuje chování víc než náboženská výuka." (s. 42)

"Myslím též, že každý spisovatel románů je tak trochu vyzvědačem: pozoruje, poslouchá, pátrá po motivech, analyzuje povahy, a jeho snaha sloužit literatuře nezná ohledy." (s. 113)

"Spisovatel je mluvka, kterého nelze brát vážně. Poněvadž si je vědom neskutečnosti svých úspěchů, projevuje se hodně hlasitě, aby si dodal odvahy. V jeho díle jsou chyby, které objeví jen on sám; ani nepřiznivá kritika mu na ně nepřijde, neboť se soustřeďuje na samozřejmosti, které lze napravit, ale on jako zkušený stavitel vycítí svou intuicí, kde je trám zpuchřelý. Jak zřídka ale mívá odvahu celý dům strhnout a začít znova." (s. 173)

Vysvětlení jeho revolverových eskapád, není pak překvapením, že Greene cestoval nebezpečnými končinami křížem krážem světem. Prostě potřeboval onen adrenalin a z jeho próz je cítit autenticita, že když píše o exotických místech a různých nebezpečích, sám si mnohdy musel některými projít.

"Měl jsem romantické představy o lásce? Určitě, ale myslím, že mi pomohly nanejvýš k tomu, abych svůj lék lépe spolknul. Nešťastná láska myslím někdy dožene mladého člověka k sebevraždě, ale já jsem nebyl sebevrah, ať by byl pitevní nález jakýkoli: byla to hazardní hra, v níž márnice měla šanci jedna ku pěti. Že je možné mít znovu potěšení z viditelného světa, jestliže člověk riskuje jeho totální ztrátu, to byl objev, k němuž jsem musel dospět dřív nebo později." (s. 103)

K otázce hříšnosti:

"Mravnost se dostavuje až se smutnou moudrostí stáří, když uvadne naše zvědavost." (s. 107)

Následující slova bych tesal do kamene a zahrnoval do promočních projevů:

"Dokud člověku není sedmdesát a nezačne žít tak říkajíc času na dluh, nepřipadá mu snad žádný rok tak osudový jako ten, v němž jeho školní vzdělání končí a přichází chvíle, kdy si musí najít zaměstnání a stát se sám zodpovědný za svou budoucnost." (s. 116)

4 08.10.2023

Povedená sbírka německých hororových povídek, u většiny z nich se skutečně již dnes asi nebudete bát, přesto stojí za to si tuto sbírku přečíst, už jen kvůli stylové stránce díla, protože téměř všechny povídky jsou v tomto aspektu povedené. Samozřejmě horor to má v literatuře těžké, dříve žánr považovaný za pokleslý, dnes zase předčí vzbuzováním strachu spíše kino snímky či počítačové hry. Přeci jenom mohou hrát na více smyslů, a co se týče lekaček mají jistě navrch. V literatuře tak může nad jinými médii vyhrát snad jen horor plíživý a psychologický, který zde však není až tolik zastoupen, protože díla vznikala v době, kdy s jinými médii až tolik soupeřit nemusela, nesoustředila se tedy tolik na vnitřní svět svých hrdinů, který je naopak složité převést na filmová plátna.

Hned jedna z prvních povídek Tanec mrtvých od Apela mi připomněla Máchovu povídku Sen (možno najít např. ve Slavíkově antologii Příběhy temnot v české literatuře XIX. a XX. století v editorském vydání od Jiřího Kudrnáče, mimochodem mi přece jenom české povídky přišly o chlup lepší, zda za to může, že právě komentované dílo je již překladem, to ponechám na zkušenosti každého čtenáře, samozřejmě i hrdost na českou literaturu v mém hodnocení hraje nepopiratelnou roli).

Jak jsme se v povídkách posunovali z přelomu 18. a 19. stol. na přelom 19. a 20. stol., tak bylo čím dál tím vidět, že se blížíme spíše hororu cynickému, ironickému a humor měl mnohdy navrch (např. povídka O ubohém starém strašidle).

Mezi autory najdeme taková jména jako Meyrink, Sacher-Masoch, Hoffmann či nobelistu Heyseho a jeho Krásnou Abigail.

Vydání doprovází krásné ilustrace Jaroslava Šerýcha.

Pár ukázek:

"Nevěřím na strašidla, jen v noci se jich bojím." (s. 52, Zschokke, Noc v Brczwezmcislu)

"„Všechny naše ženy jsou tyranky“, volal pobouřeně, „a to pouze s tím rozdílem, že jedny po nás dupou a druhé nás mučí slzami. ... " (s. 91, Sacher-Masoch, Mrtví jsou nenasytní)

"Tak strávili hosté v malé hospůdce třicet nádherných večerů, z nichž žádný nemohl stát jen tak o samotě, ale musel se opřít o nějaký den, k němuž náležel, čímž je pouze řečeno, že uběhl celý měsíc, což by se samozřejmě dalo vyřídit jedinou řádkou, ale pisatel by to rád také trochu vykrášlil a to by se mělo vypravěčům prominout, jinak se rozzlobí a odloží pero." (s. 119, Anzengruber, Pohřešovaný)

"Žijeme-li pak pouze na těchto hranicích a zapomeneme na minuty a vteřiny a už na ně nebereme zřetel, pak jsme mrtví, tehdy prožíváme smrt.
Žijete padesát let, z nich vám škola ukradne deset: to je čtyřicet.
A dvacet vám užere spánek: to je dvacet.
A pět let prší: zbývá pět.
A z těchto se po čtyři roky obáváte zítřka, tak žijete jeden rok možná!
Smrt je krásná.
Je to klid, ustavičný klid.
Bez obav ze zítřka.
Existuje pouze ztichlá přítomnost, kterou neznáte, a žádné dřív a žádné potom.
Existuje jen ztichlá přítomnost, kterou neznáte! To jsou ona skrytá oka mezi vteřinami v síti času." (s. 166, Meyrink, Bal macabre)

5 08.10.2023