Kmotr99 komentáře u knih

Darované knize na počet stran nekoukej. To mě napadlo, když jsem pár dní po narozeninách otevíral Plechový bubínek. Je to hutná, skoro rustikální kniha. Prosycená barvami, pocity, pachy, a samozřejmě zvuky, zvuky bubnování o plech. Je to tak intenzivní, až místy otravné, asi jako kdybyste několik hodin museli Oskarovy skřeky a mlácení paličkami opravdu poslouchat. Po skvělém úvodu s babičkou Koljaiczekovou a jejími sukněmi jsem se dlouho začítal, zhruba v půlce jsem byl dojmy okouzlen ale velmi brzy skoro zavalen, že jsem bichli stěží dočetl.
Blechtrommel za přečtení (nebo aspoň pokus o to) stojí, vyžaduje ale čtení trpělivé, které tu a tam přinese plody v podobě nevšedního, nezapomenutelného literárního zážitku. Tak třeba kapitoly Víra naděje láska, Pětasedmdesát kilo, Prohlídka betonu - aneb Mystika Barbarství Nuda a V Cibulovém sklípku mnou zacloumaly slušně, musel jsem se k nim ale doslova prokousat. No a posledních pár stran jsem si, znaven po měsíci přerušovaného čtení, trošku trpce říkal, jestli to za tu námahu vlastně stálo. No, dejte Grassovi šanci a uvidíte.
PS: Asi povinná četba, pokud plánujete navštívit Gdaňsk. A před překladem Vladimíra Kafky musím smeknout, nikdy bych nevěřil, že je němčina tak bohatý jazyk, že se dá takhle převést do češtiny.

9 14.03.2020

Text tak poetický, až se v něm (aspoň pro mě) ztrácel reálný obsah.

13.03.2020

Uprostřed koronavirového šílenství jsem se rozhodl zásobit se ne moukou nebo toaletním papírem, ale kvalitními knihami. V den, kdy vláda zavřela školy a já se tramvají vracel domů to bylo mrazivé čtení, Mor netřeba číst jako alegorii na druhou světovou válku nebo obecný úděl lidského bytí, je stejně tak působivý jako střízlivý nezabarvený popis šířící se epidemie, ostatně jakékoliv krize:

"V tomto ohledu byli naši spoluobčané jako všichni ostatní lidé, myslili na sebe, jinými slovy byli lidští: nevěřili na pohromy. Pohroma přesahuje lidskou míru, člověk si tedy řekne, že je pohroma neskutečná, že je to těžký sen, který přejde. Ale on vždy nepřejde a jeden těžký sen k druhému, a jsou to lidé, kteří zajdou a to především lidé humánní, protože neučinili žádná opatření. Naši spoluobčané neměli větší vinu než jiní, zapomněli pouze na skromnost a myslili, že pro ně je ještě všechno možné; předpokládali totiž, že pohromy jsou nemožné. Hleděli si dál svých obchodů, připravovali se na cesty a měli své názory. Jak by byli mohli pomyslet na mor, který udělá škrt přes budoucnost, cestování, i diskuse? Považovali se za svobodné, a nikdo nebude nikdy svobodný, pokud budou existovat pohromy."

Ačkoliv se to zdá se stovkami mrtvých za den absurdní, Camus se odhodlaně snaží najít východisko, které se promítá v různých motivacích a chování hlavních hrdinů. I když je jasné, že Rieux, Tarrou, Rambert a další zastávají modelově odlišné pozice, to jim neubralo nic na nenápadné lidskosti, kterou Camus tak skvěle vyjadřuje, snad ponurosti pobřežního města a apokalyptické nákaze navzdory.
Mor doporučuji všem, kteří přemýšlejí (a třeba i tápají) o své pozici v tomhle podivném světě, kterým není lhostejná otázka zla a jeho smyslu. Největší ponaučení je vlastně banální - jakkoliv je naše situace bezvýchodná a vyžadující sebeobětování (napadá mě klimatická krize), je potřeba se z toho nezbláznit.

"Nakonec je to hloupé, žít jen pro mor. Toť se ví, člověk musí bojovat kvůli postiženým. Ale k čemu je ten boj, když člověk přestane mít všecko rád?"

24 12.03.2020

Matoucí mi přijde český překlad názvu. O žádný konec civilizace se opravdu nejedná, naopak - Huxleyho vize je spíše dovedení civilizace k dokonalosti, ad absurdum. Spíš než jako temnou vizi ji vidím jako alegorii na nešvary moderní společnosti a pokroku obecně, které byly všudypřítomné ve 30. letech, o dnešku snad ani netřeba mluvit. Překrásný nový svět (O brave new world, that has such people in't!) toho o nás říká hodně, i když možná trochu moc schematicky a návodně.

"But I don't want comfort. I want God, I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness. I want sin."
Kolik lidí by ale dnes dalo těmto přednost před pohodlím? Jaká je lidská přirozenost? A co ta vznešená slova vůbec znamenají? Aldous Huxley nakonec nabízí víc otázek než odpovědí.

19 08.03.2020

Not great, not terrible. Propagace autostopu i Evropy je moc sympatická, o to víc mě mrzí, že mě Zibura o svojí tezi o "nejrozmanitějším kontinentu světa" nepřesvědčil, a většinu času spíš nudil. Prázdniny v Evropě mi přišly takové sterilní, bez chuti a zápachu, ani ten humor už za moc nestojí. Prostě mi chybí atmosféra pěškopisů se svojí naivitou, energií, třeskutým humorem i ezo-zamyšleními nad cestování, světem, svobodou... ze kterých to dobrodružství skoro sálalo. Evropě pokus o podobný styl nesvědčil, informační rámečky a fajn ilustrace to bohužel nezachrání.
PS: Minimálně dvě věci musím Ziburovi přiznat. Skopje je fakt hnusný město a objednat si v Polsku v létě piwo grzane opravdu není nejlepší nápad.

6 08.02.2020

Vše, co jste chtěli vědět o Kavkaze, ale ani vás nenapadlo se na to zeptat.
Přestože na každou z trojice kavkazských zemí připadá jen něco málo přes sto stran, šíře témat Goreckého je obdivuhodná. Od mýtů dávnověku a historii (které na Kavkaze často splývají v jedno), přes nestabilní politickou situaci posledních dekád až po popis strastí a radostí každodenního života. Nesourodé střípky dohromady tvoří komplexní obraz jednoho z nejpestřejších regionů světa. Všechny spojuje věčná otázka: Leží Kavkaz v Evropě nebo v Asii? (podobně choulostivá jako "je Česko ve východní Evropě?). A taky pořádná dávka melancholie, postesknutí si nad mizejícím světem předků. Co přinese budoucnost je v tak turbulentní části světa ve hvězdách. Budoucnost na Kavkaze bohudík nikdo moc neprožívá, takže zbývá dodat jen: Gaumardžos!

EDIT (podzim 2020): Tak budoucnost na sebe nenechala dlouho čekat, nám nezbývá než být v myšlenkách s obyvateli Náhorního Karabachu.

1 07.02.2020

Uf. Čas strávený nad Serotoninem mi dal hlavně dvě věci. Můžu už říkat, že jsem četl "tu" knihu, o které se mluví, a považovat se za člena "kulturní elity." A taky už vím, jak se vyslovuje autorovo jméno, aspoň zhruba (tip pro ostatní nefrankofily: něco jako Húlbek, ale bez toho "h", nebo spíš "uelbek"?).
Ale ne, je to pozoruhodná kniha. Manifest "naštvaného stárnoucího bílého muže", který si nebere servítky a plive jed na všechny strany, vlastně jsem se v té beznaději a cynismu docela vyžíval. V době posedlé úspěchem je příjemné a očistné číst příběh někoho, kdo totálně selhal. Přitom Claudovy myšlenky, byť to v něčem byl opravdu magor, kolikrát dávají větší smysl než moudra kdejakého life-coache. A určitě mají určitou jiskru, šmrnc, vtip.)
Atmosférou i stylem jsem si vzpomněl na Alberta Camuse (asi proto, že jsem jinak moc Francouzů nečetl) a Milana Kunderu (protože ten už je v podstatě taky Francouz; a taky má potřebu odbíhat od děje a sdělovat různá intelektuální moudra, v Houellebecqově podání ale bavila víc). Ale to jen tak na okraj, abych tu svou kulturní nadřazenost podepřel pár dalšími zvučnými jmény...

EDIT: Zpětně mě snad nejvíc zasáhly poslední odstavce knihy, působící v ostrém kontrastu vůči nihilistické náloži na předchozích dvě stě něco stranách:
"Dnes už chápu Kristův pohled, jeho opakované podráždění ze zatvrzelosti srdcí: dostali všechna znamení, a nehledí na ně. Je opravdu nutné, abych ještě obětoval za takové ubožáky život? Je opravdu nutné být až tak názorný?
Zdá se, že ano. "

14 18.01.2020

Svým formátem ideální kniha na trávení krátkých volných chvil během týdne - v mhd, při čekání na doktora atp.; vejde se do kapsy a kapitoly (dopisy) jsou tak krátké, jedna tak akorát na pár stanic metrem. Pár dní ve společnosti raného Dostojevského tak bylo celkem příjemných, po zkušenosti s jeho těžkopádnými "velkými romány" s milionem postav šlo vlastně o dost jiný, v něčem svěžejší zážitek. Kdybych ale ony dopisy nepoužíval jako únik od každodenních povinností a měl je číst v kuse, brzy mě, obávám se, přestanou bavit. Některé pasáže za to přesto stály.

"Vím, jak jsem Vám, moje milovaná, zavázán. Když jsem Vás poznal, začal jsem především poznávat sám sebe, protože jsem Vás začal milovat. Do té doby, než jsem se s Vámi seznámil, moje děťátko, byl jsem opuštěný a jako bych spal a nežil. Všichni moji nepřátelé říkali, že mám i figuru k ničemu, ošklivili si mne, a já jsem si pak začal ošklivit sám sebe. Říkali, že jsem tupec, a já si pak doopravdy myslel, že jsem tupec, a když jsem poznal Vás, tu jste prosvětlila celý můj černý život, takže se prosvětlilo i moje srdce a duše a já jsem našel klid a poznal, že nejsem horší než ostatní, že nejsem sice nic zvláštního, nejsem vynikající, neumím se dobře chovat, ale přece jen jsem člověk, celým svým srdcem a rozumem jsem člověk."

10.11.2019

Na Čapka expresionistu jsem se těšil, nakonec to bylo čapkovštější, než jsem čekal. Delší povídky v první části mě vesměs nudily (jediná stravitelná byla šlépěj, která se ale moc neliší od známějšího zpracování stejné myšlenky v Povídkách z jedné kapsy), naopak mozaika z mikro-povídek, spíše zamyšlení nebo meditací v druhé části mě bavila velmi. Palčivé rozhodování Růžičky v "Pokušení", těžko uchopitelné prozření bezejmenného hrdiny ze "Ztracená cesty" a rozjímání staříka ne-rybáře v "Odrazech" ve mě cosi zanechaly a byla by škoda se k povídkám nevrátit. Takový prolog k noetické trilogii, akorát intenzivnější a přímočařejší, s něčím z Kafky nebo Sartra.

“Chvílemi,” pokračoval chorý, “viděl jsem tak podivné zčeření na vodě, že nelze pochopit, odkud přichází. Někdy se zlomí vlna a zaleskne se krásněji než jiné; a jsou i úkazy na nebi – Stává se to velice zřídka. A tu si myslím: proč by to nemohl být bůh? Snad je právě tím nejprchavějším na světě; snad i jeho skutečnost je náhlé zlomení vlny a záblesk; nepochopitelně, výjimečně se vyskytne, a zajde – Často jsem o tom přemýšlel; ale hleďte, mám tak malý obzor, po léta jsem nedošel dále než sem. Je možno, že i mezi lidmi se přihodí takové zčeření nebo záblesk, a zase se zlomí. Musí se zlomit. Pravá skutečnost se musí zaplatit zánikem. Ach, slunce už zapadá.”

5 01.11.2019

Marlowe napočtvrté, nezklamal ani neohromil. Detailně popisný monolog samotářského detektiva, okořeněný všudypřítomnými cynickými poznámkami a trefnými postřehy je bezchybný... jako by se za těmi ironickými hlody skrývaly hluboké životní pravdy. Poprvé jsem si vychutnal i překlad plný slangových výrazů. Bohužel mám dojem, že vytříbený styl 200stránkový příběh (opět) neutáhnul.

"Vypil jsem polovinu whisky a čekal jsem, až mě zahřeje. Pak jsem dopil a zase láhev schoval.
Vyklepal jsem z dýmky studený popel a znovu ji nacpal tabákem z koženého paklíku, co mi jeden ctitel daroval k vánocům, ctitel, který měl podivuhodnou náhodou stejné jméno, jako mám já."

6 28.10.2019

Nejdřív jeden tip: Číst básně Gottfrieda Benna u snídaně (ale vlastně u jakéhokoli jídla) není nejlepší nápad, a rozhodně to nebyl nejlepší začátek dne. Vyzkoušeno za vás.
Jinak... Vydařená antologie, zachycující pohled jedné ztracené generace (zaujalo mě jak až na výjimky zemřeli skoro všichni autoři velmi mladí). Expresionismus mě fascinuje už delší dobu, ale po přečtení Držíce v drzých držkách cigarety (výborný verš, mimochodem) se nemůžu ubránit dojmu, že se svým zaměřením docela rychle tematicky a stylisticky vyčerpá... každá druhá báseň mi přišla jako variace na Traklovo slavné Rozpadání (které na mě mimochodem působilo silněji v Reynkově nebo Kunderově překladu).
Výjimkou je již zmíněný Benn, který posouvá expresionistický hnus ještě někam dál. Od něj si v budoucnu rád ještě něco přečtu. Tentokrát ale pro jistotu na lačno...

4 01.10.2019

Jednu dobu jsem na hudbě Filipa Topola ujížděl, s Filipem Topolem básníkem jsem se ale trochu minul. Střepy za pozornost přesto stojí, zvlášť netradiční popis ročních období - nevěřil bych, že se poety tak omílané téma dá pojmout ještě nějak zajímavě.

[...]
Žádné ze čtyř období toho roku
za sebou nezanechávalo zkázu.
Osamělost Podzimu jen nedokázala
pustit k sobě něco jiného než sebe samu.
Myslel jsem si, že Podzim trpí,
ale pak mi došlo, že také ne –
že to je zas řád věcí,
který nemohu a nechci pochopit.
Veliké tajemství,
jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem.
A také jsem ho začal milovat –
– z dálky a oddaně.
Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod,
a i když jsem věděl, že tomu tak není,
jen u něho mi přišlo na mysl umírání...

4 30.09.2019

v kůře vrby tvář
stará, prastará
svrasklá a trochu
trochu rozpraskaná

to stačí, ne víc, ne
v oblacích z ledu luna pluje
a na počátku bylo slovo
potom
se jen opisuje

4 23.09.2019

Intenzivní jednohubka obestřená středoevropskou (c. k.) vážností a melancholií. Meditace dvou starců o životě, přátelství, lásce a vzájemných křivdách. Při závěrečném odstavci husí kůže - chápu, že měl knihu ke zfilmování vyhlídnutou Miloš Forman.

7 22.09.2019

Knihu jsem začal číst v noční tramvaji č. 95 směr Žižkov. Ideální načasování - kdo si na Lazarské v lehce podnapilém stavu nekladl existenciální otázky? Úvod mi přišel strhující, cesta domů tak utekla aniž bych musel věnovat pozornost ožralým Britům vracejícím se z flámu do hostelu. 'Smysluplných' deset minut.
Bohužel za střízliva jsem z díla takové potěšení neměl. Většina knihy mi moc smyslu nedávala a byla občas až bolestně zjednodušující. Navzájem si odporující myšlenky (po vyřčení mnoha radikálních názorů, mj. na peníze, ohledně náboženství nebo varováním před klimatickou apokalypsou Machovec sám varuje před "levičáckým pseudoradikalismem"), odsuzování až zesměšňování určitých jevů či skupin lidí, jednostranný a učebnicovitý pohled na některé problémy (např. Velkou francouzskou revoluci, náboženství)... krátké nesourodé kapitoly mi zkrátka moc nesedly.
Světlou výjimkou je poslední esej Dialog, která obstojí sama o sobě, ta za opětovné přečtení stojí. Knihu jako celek ale nezachrání.

1 21.09.2019

Srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se přímo nabízí. Možná to byl právě "křest" McCarthym a jeho romány, které jsou plné podobně šílených výjevů psaných strohým jazykem, (tu a tam okořeněné o podivnou metaforu), kvůli kterému se nemůžu přidat k zástupu šokovaných (a rozhořčených) komentářů. Bude to znít cynicky, ale něco takového jsem vlastně čekal.

Na druhou stranu výjevů, ze kterých se mi udělalo skoro fyzicky špatně (a začal jsem přemýšlet, jestli vůbec chci vidět filmovou adaptaci), bylo nemálo. Někdy jen nechutné, jindy těžko uvěřitelné, tu a tam až perverzně groteskní (např. napůl stažený králík běhající po zahradě). Vůbec nejhorší byla jedna z prvních scén, kdy sedlák vydloubl obyčejnou lžicí svému sokovi oči. Mimořádně odporná záležitost, ale myslím, že ne samoúčelná. Chlapec nad hrůzou, kterou byl svědkem přemítá a kapitola končí předsevzetím: "Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil."

Kdyby věděl, co bude následovat, nejspíš by tuto úvahu odvolal. Síla knihy spočívá právě v pohledu (aspoň zpočátku) nevinného dítěte, které je znenadání „vrženo“ do nelidského světa. Musí se vypořádat nejen s tolikrát omílanou krutostí, ale i různými vzájemně si odporujícími světy - katolické víry, zakořeněného pohanství a totalitních režimů nacismu a komunismu. Právě dětský úhel pohledu na tyto velké otázky ohledně morálky, Boha atd. mě na Nabarveném ptáčeti fascinovaly nejvíc. Kluk se snaží najít smysl v tak iracionálním a nejistém světě války, včetně holokaustu.

Ve srovnání s Cestou je v něčem Nabarvené ptáče nakonec ještě děsivější: Chlapec se toulá krajinou sám, bez otce. A nejde o krajinu dystopickou, nýbrž reálie druhé světové války někde na pomezí Polska a Ukrajiny. Kluk v Cestě symbolizuje naději, že ten šedý nemilosrdný svět obývá ještě někdo láskyplný. Protagonista Nabarveného ptáčete se naopak neutěšeným poměrům rychle přizpůsobí a msta je pro něj na denním pořádku. Naděje není žádná.

Je to moc kruté, nesmyslně kruté? Že všichni lidé takový přece nejsou? Nevím, jsem v tomto ohledu spíš skeptik. A přiznejme si, nedovedu si představit o moc horší místo než zaostalé planiny východní Evropy 40. let, kudy se prohnala fronta hned třikrát, a to té nejhorší z nejhorších válek, která zapříčinila vyhlazení jednoho národa a vypálení stovek vesnic. Pokud by se někde mělo projevit v lidech to nejhorší, kde jinde než na takovém místě a za takových okolností?

5 19.08.2019

Od Jane Austen jsem nic číst ani neplánoval - Prozřetelnost tomu asi chtěla a tak jsem během jednoho pěšího pochodu moravskou Vysočinou v jedné idylické vesnici v knihobudce narazil na Annu Elliotovou. Přišla vhod - nic pořádného na čtení jsem neměl a původní vydání z nekonečné edice Světová četba bylo tak akorát do kapsy. Být doma s tolika lákavými knihami, nikdy bych knihu nedočetl, v takové situaci jsem osudy Anny Elliotové prožíval celkem rád. Zaujal mě nenápadný smysl pro humor popisující absurdity ze života britské aristokracie, zvykl jsem si i na velmi dlouhá souvětí analyzující různé povahy a situace; největší zklamáním je pak děj - náhlému šťastnému rozuzlení nepředcházelo dle mého žádné velké drama, a proto ve mně mohlo těžko víc rezonovat.
Jestli si od Austen někdy něco přečtu (na Pýchu a předsudek se mi v knihovně dlouho práší), tak to bude určitě za dlouho. I když, v některém ze sychravých zimních dní, se šálkem černého čaje... si to i dovedu představit.

5 23.07.2019

Aura kolem Americké elegie slibovala, že půjde o zásadní dílo osvětlující politickou krizi a úpadek části společnosti na Západě, která vedla mj. ke zvolení Trumpa. Ukázalo se, že jde spíš o chytrý tah nakladatele. Jde o poměrně rozvláčně napsanou autobiografii muže, kterému se podařilo vymanit se ze začarovaného kruhu zapomenutého kraje na pomezí Ohia a Kentucky, se spíše nahodilými sociologickými poznámkami. Moc přesahu a vhledu, jak je avizováno na přebalu, nenabízí.
Vanceho příběh je rozhodně obdivuhodný (a poměry, odkud vzešel, žalostné). Začíná poměrně obšírně rodinnou historií spjatou se svérázným krajem Apalačských hor a svým dětstvím. Vypadalo to slibně, ale zhruba v polovině se z knihy stává skoro až parodie na americký sen v té nejstereotypnější podobě, skoro jak z Forresta Gumpa. Ale nejvíc stereotypní je možná nakonec úplný závěr celé "elegie". Poté, co vylíčil nejednu osobní i mnoho celospolečenských tragédií jsem očekával aspoň náznak řešení, pár odstavců "co s tím". Vance se bohužel nezmůže na nic lepšího než že chyba je ve výchově a chování jednotlivců, kteří si za své problémy v podstatě mohou sami, svou leností, a že s tím žádný zásah vlády nic moc nezmůže. Respektuji autorovo konzervativnější a pravicové nastavení, ale vůči všemu předtím zmíněnému to působí jako výsměch. Přitom nebýt několika shod okolností (a tvrdé práce, samozřejmě), Vance by se těžko dostal na vysokou, natožpak aby vystudoval práva na Yaelu.
Odpověď na zvolení Donalda Trumpa tak paradoxně můžeme najít ukrytou mezi řádky, v téhle absenci řešení a vůbec ochoty se nad ním zamyslet.

4 25.06.2019

Ta představa, že listuji pocity čínské básnířky ze 12.(!) století mi sama o sobě přišla fascinující. Číst orientální poezii je pro mě svátek (kterého jsem si zatím moc nedopřál), něco z úplně jiného světa. Jednoduché verše, život spjatý s přírodou, na mysl mi úplně automaticky vyvstávají snové obrazy, které se dají sotva s něčím srovnat. Ideální zážitek k oslavě prvních jarních dnů.

8 21.03.2019

Tak každou druhou báseň jsem si říkal, že by stálo za to si ji poznamenat. Pak jsem si ale řekl, že NE, že bych tím popřel Zajíčkův intuitivní styl a snahu zachytit nezachytitelné, pomíjivost toho všeho. Radši se ke sbírce někdy v budoucnu vrátím.

4 21.03.2019