kleozpatra komentáře u knih

Tohle bylo pro mě neskutečně příjemné čtení. I když dvě sestry mají matku alkoholičku a žijí v neustálých obavách, jsou jedna pro druhou světýlkem. Caroline Wahlová píše civilně, neždíme slzy, naopak popisuje drsné scény věcně a nechává na čtenáři, aby si sám příběh citově doplnil dle své vlastní životní výbavy.

Kniha zasazená do slunné Itálie 80. mě od prvních stránek vtáhla – první čtvrtina, která sleduje pozvolné sbližování dvou lidí, je nádherně podmanivá. Následná tragédie příběh zhutní a slibuje hlubší psychologický ponor. Bohužel, od této chvíle se vyprávění začne posouvat směrem k young-adult tónu a čím dál víc sklouzává do romantické limonády plné kýčovitých klišé, profláknutých životních mouder, objímaček a potoků slz. Kniha má své kouzlo, jen škoda, že se nedokázalo udržet na původní krásně rozehrané notě.

Darovanému koni jsem na zuby nekoukala, ale odkládala čtení, co to šlo. Proti očekávání, že to bude děsná limonáda, se mi to líbilo. Limonáda to sice byla, ale z ranku, který mě zajímá, řemeslně dobře napsaná a konečně podložená fakty. Tam, kde autorka musela pustit uzdu fantazii, mi to přirozeně a hezky sedlo.

Al je moje láska a na tuhle knihu jsem dlouho čekala. Je naprosto autentická i tím, jak podrobné jsou první roky, první filmy, první partnerky a jak hopem to pak vezme, ale to proto, že začátky jsou pro člověka určující a nejdůležitější. Není to sumář, ale zamyšlení, touha žít věčně, hrát věčně, rozdávat se, a přijmout, že to není možné, s vděčností za každý další dobře prožitý den.

Milenci, sebevraždy, hysteráky, depky, otravné natáčení, syn jako komplikace, jsem na všechno sama, o všechno se musim starat já, já, já jenom já a všechno je tragédie. Na druhé straně nefalšovaná láska ke zvířatům a praktické kroky k jejich záchraně. A taky má u mě B.B. bod za to, že když už jí filmování lezlo opravdu krkem, zařízla to definitivně.

Zjevení. Skvost. O autorce jsem neměla tušení, a přitom píše pro mě. Hudba, lidi ze syrovýho masa a polámaných duší, psychologický lunapark. Francouzský Irvine Welsh v sukni. Díky, že jsi, Virginie.

Prazvláštně napsané. Nejdřív skoky v čase, v milencích, místech. Sem tam, rychle a zběsile. A pak by zas kniha unudila vleklými popisy natáčení filmů. Pejsek s kočičkou někde vařili dort, ale tady to odbyli škubánkama.

Ne vše, co se "čte samo", obohatí. Tohle je taková rychlokvaška mezi dvě propracovanější knihy, co se třeba vůbec samy nečtou, ale něco v nás zanechají.

Nejsem do Kinga blázen, ale kdykoli mám s jeho psaním co dočinění, znovu se mě dotkne citelně ten fakt, že jestli někdo dokonale ovládá psací řemeslo, je to tenhle neúnavný chlapík, kterému vyskakují příběhy až obsesivně a on si nedokáže pomoct a musí je zpracovat :). A knihy s Holly jsou na pohodu, mám tyhle civilnější kousky raději než bubáky. Holly za velmi pěkné 4*.

Opět musím jen a jen chválit a to nedávno přečtený Vyprávěč nasadil hodně vysokou laťku. Pro fanouška FF je tahle brilantně napsaná kniha mimořádně příjemné čtení, štěstí měla kniha i na překladatele, který ctí krásu a košatost češtiny. Smrt spřízněného bratra Taylora Hawkinse a matky Davea Grohla jsem prostě znovu ořvala.

Výpravná publikace o nejlepší kapele na světě, avšak poněkud suchopárný výčet co, kdy, kde. Mnohem lepší je Tylerova kniha Vadí vám chaos v mojí hlavě? Možná je z ní půlka jen sen, ale je psaná srdcem.

Tohle je bilance splněných přání obyčejného kluka, který se nebál tvrdě makat, aby došel k vytouženému cíli. Nepitvá tu alba, skladby a jednotlivé noty a já jsem ráda, to si můžu najít na wiki, naopak vypráví od pocitu k pocitu, od vděku k vděku. Kurtovi a Nirvaně je věnováno jen pár stránek a je to překvapivé, ale vlastně pochopitelné. Byl to průlet natolik hektický, že se ti tři nestačili pořádně poznat, natož sžít. Jaká šupa to teprve musela pro Davea být, když náhle zemřel jeho nejlepší přítel, bubeník Foo Fighters Taylor Hawkins, a záhy na to zbožňovaná matka. A ještě k tomu nedávné přiznání k nemanželskému děcku. Materiál na další knihu nebo spíš duševní očistu, terapii. Každopádně, vůbec mu tu pozornost nezávidím a přeju mu, ať to všechno ve zdraví ustojí.

Jsem doslova unešená, a to nepatřím mezi skalní fans. Debbie je absolutně skvělá, v hudebním světě s převahou mužů si dokázala vykolíkovat svůj prostor a respekt. Hudbu od dětství milovala a šla si za ní, ale zajímala se i o výtvarné umění, film, literaturu, módu. V době její kulminující slávy snad neexistovala celebrita, s kterou by se neznala či dokonce nekamarádila, všechno a všichni jí zajímali, ne jako zdroj fíčuringu, jak je to dnes, ale proto, že každé takové setkání jí obohatilo na duši. Krásně píše o Iggym, Bowiem, Ramones, Joan Jett, Warholovi, o svém Chrisovi. Je upřímná i v ryze osobních věcech. Znásilnění, přepadení, stalking, vyhoření, marná snaha spojit se s biologickou rodinou, traumata, která překonávala zas a zas hudbou. A koncertuje dodnes, tahle krásná tvář, líderka a duch Blondie. Chytrá našláplá blondýna. Získala si mě.

Knihu o Romy sepsal bývalý manžel a já mám pocit, že se hájí a lakuje to na růžovo, aby nebyl za toho špatného. Žít s Romy mohlo být těžší, než se při pohledu na sladkou Sissi zdá. Je taky možné, že se to pro benefity, které ze vztahu s hvězdou vyplývaly, dalo pár let vydržet. A možná to bylo ještě jinak, kdo ví.

Na autorku si posvítím, protože Když umřel Bowie je skvěle napsaná kniha. Ironicky, vtipně, svěže a ještě v době, kdy se na obálkách knih střídá ostnatý drát s heřmánkem. Tomu říkám odvaha. Díky. A Bowieho taky můžu :).

Kéž je sdílný Paul Newman ještě sdílnější. Klidně o tolik stránek, kolik je jich věnováno pohledům zvenčí.

Kamarádka mi vybrala dárek podle názvu - jméno hlavní postavy se shoduje s mým nickem na filmových stránkách, a k tomu Cleo taky maluje :). Začetla jsem se jedna dvě a víc jak do poloviny to svištělo. Dál už jsem nějak nechápala. Hlavní postavy, zprvu tak charismatické, se začaly chovat jak malé ukřivděné děti. Věci neběží, jak chceme, a ještě k tomu na nás rodiče byli v dětství okyví, tak my teď budeme destruktivní. Styl psaní mi ale sedl a vzbudil můj zájem obstarat si autorčinu druhou knihu.

Podobně jako Na divoké jízdě s Janis Joplin je i tato kniha spíš o autorovi než o majitelce toho nejuhrančivějšího hlasu. Tady máme podrobný itinerář, dokonale vyobrazenou atmosféru doby a popis muzikantského prostředí a fungování, ale o Janis tu najdeme jen sporadické střípky. I tak je zřejmé, že byla mimořádně zajímavou osobností. Na jedné straně docela drsná, na druhé křehká a stále o sobě pochybující a skoro zamindrákovaná. Záhadou mi je, že Peggy Caserta ve své knize píše o vztahu s Janis skoro jako o životní lásce, ale J.B.Cooke stejné ženě věnuje sotva dva řádky. To jsou holt ty úhly pohledu.

Můj druhý nej Beatle. Onehdy jsem viděla Scorseseho výborný dokument George Harrison: Living in the Material World, kde byla vidět jeho složitá povaha, křehkost a citlivost. Tady bylo popsáno, jak dokázal být na jedné straně milý a laskavý, na druhé protivný až arogantní, ale to hlavně, když cítil ohrožení. Lidi se chovali jako by jim patřil a jeho vytáčelo, že je stále spojován s krátkou epizodou svého života, když od té doby pracuje na pomazanějších počinech a není už pohůnkem pánů McCartneyho a Lennona. Byl velmi pracovitý a nechal za sebou spoustu pozoruhodné hudby. Autor se tu zamýšlí i nad rozporem mezi jeho duchovní cestou a materiálními koníčky. Připomněla jsem si, že George měl pár let před smrtí namále, když se k němu do domu vloupal magor, který ho zle pobodal nožem. Moc nechybělo a druhý Beatle zemřel rukou blázna. Každopádně byl zvláštní, možná ještě zajímavější než John.

V záplavě knih o Stounech se tahle odlišuje břitkým jazýčkem Lesley-Ann Jones. Pohybovala se v jejich těsné blízkosti a vidí do nich jak do hubeného Stouna. Uznává je, ale nedává jim nic zadarmo. Fakta a data každý zná, tohle je pohled ženy, současnice, která umí skvěle psát a nebojí se říznout hluboko pod povrch. Sází na stůl motivace, slávu i hanbu. Lesk i bídu.