Klamm komentáře u knih

Není to jen o Vianovi, je to precizní sonda do kulturního světa Francie válečných a poválečných let. Na mě až moc košaté.

Paráda! Souběžně pročítám Vianův životopis a díky tomu se Srdcerváč vyjevil v jasnějším světle. Pobavilo!
90%

5 12.10.2020

Ale pedofil jsi doufám nebyl, že ne, Viane?
65%

2 12.10.2020

Boris Vian je můj oblíbený autor, ale tady mi ten jeho myšlenkový průjem moc nesedl. I když moment, autor vlastně není Vian, ale Vernon Sullivan. Tak to potom jo...
50%

1 12.10.2020

Textu je poskrovnu, je vytvořený převážně z ingrediencí knihy první a tvoří spíš taková intermezza mezi fotografiemi, které jsou epesní. Působilo to na mě ale trochu křečovitě, jako snaha vyždímat co se dá v návaznosti na předchozí bestseller.

Pobavil mě odstavec, kde se autor ptá Ondřeje Klišíka, jestli mu nevadí, že zdobí titulní stranu knihy Raději zešílet v divočině, a stává se tak nepřímo jejím maskotem. Klišík odpoví že nevadí, ale příště ať už to nedělá...
No, a kdopak že se nám to válí na seně, na titulní straně této knihy?:-))

P.S.: Doslov autora a jeho životní motta, jsou velice inspirativní!

50%

Výborné zpracování, radost držet v ruce a listovat. Některé rozhovory mě hodně zaujaly. I když některé ,, samotáře" paradoxně potkávám na různých společenských akcích...
Ale nic ve zlém, jen jsem ještě ze sebe pořádně nevyvětral příběh Christophera Knighta, který samotářům nasadil laťku příliš vysoko.
85%

Po dlouhé době jsem si šel odpočinout k Morrellovce. Není o čem přemýšlet, něco řešit, prostě vypnout a číst. Je to opravdu červená knihovna pro velké kluky. A jak psal v komentáři Danny 21, David umí i bez ní a nemusel by to tak oslazovat. Johny Rambo v První krvi, také neměl žádnou princeznu, a jak to odsejpalo!

50%

4 27.09.2020

Utrpení, které se za války v táborech odehrávalo, je víceméně známé. Kvůli tomu nutně tuto knihu číst nemusíte. Stačí si osobu a skutky Maxmiliána dohledat kdekoliv na netu a jeho příběhem tu hroznou atmosféru ještě podtrhnout.

Až budete nadávat, že se máte špatně, manželka vám podala studenou večeři, venku prší, nudíte se a že nedejbože zrovna nejde WiFi... Zkuste se nad dnešními hodnotami zamyslet ve srovnání s dobou minulou a uvidíte, jak trapně se budete cítit.

I přes laciný, zavádějící obal a překlad názvu, jsem po knize sáhnul. Jak jsem přečetl jméno Christopher Knight, už jsem na nic nečekal, knihu koupil a přečetl jedním vrzem. Jeho příběh jsem v kostce znal už roky, ale chtěl jsem vědět víc.
Před časem ji četl známý v originále a ochotně mi jí tlumočil, takže jsem věděl, do čeho jdu.
Chápu rozhořčení některých čtenářů, že se nejedná o poustevníka v pravém slova smyslu, rádio, vloupačky atd. Nicméně za mě klobouk dolů, za jeho preciznost, systematičnost, slušnost a výdrž. I když jsou lidé téměř za rohem, zkuste je nepotkat a nepromluvit s nimi, ale ani se sebou 27 let! Knight byl prostě sám se sebou, bez známek nudy, deprese a pocitu samoty. Všechny společenské masky z něho opadaly jako listy ze stromu. O to drsnější pro něho musel být ,,návrat" do společnosti.
Nejvíce si cením jeho nezištnosti v jeho úmyslu. Většina známých poustevníků, měla totiž jistou interakci s okolním světem a stavěla se tak na obdiv. Třeba tolik oslavovaný Thoreau, který však našemu hrdinovi nesahá ani po kotníky.
Takových opravdových, jako je Knight, na světě určitě ještě pár bude. Když budou mít štěstí, tak se o nich nikdy nedozvíme. Knight měl prostě smůlu.

100%

9 01.09.2020

Asi budu za hulváta a necitu, ale se mnou to až na pár výjimek, nic moc neudělalo. I když je to obdivuhodný příběh, který napsal sám život, paradoxně se mnou více zamávala ,,fiktivní" kniha Johny si vzal pušku (pokud si mohu dovolit troufale srovnávat). Martin je ve svém příběhu samozřejmě hlavním hrdinou, kterému jeho zotavení přeju a pevnou vůli závidím. Kdo si ale z mého pohledu zaslouží velký respekt a obdiv, je jeho otec!

P.S.: Hodnocení se netýká samotného příběhu, ale spíše stylu, jakým je popsán.

45%

3 04.08.2020

Nejlepší byl Chigurh, to je jasný. Bez něho by to nebylo ono. Navíc, když jsem měl pořád před očima ten Bardemovo poker face...
70%

4 30.07.2020

Na dobu vzniku, docela pěkná uchylárnička.

60%

3 24.07.2020

Jak si (Ne)podělat život...

V první části, jsem si pořád říkal, co tam vlastně ti dva hledají? Ve druhé části mi zase přišel otec jako tragická postavička z filmu Fargo, co pořád o něco zakopává. I přesto mě ale některé pasáže svým popisem zaujaly a doslov na závěr to ještě podtrhnul.
60%

1 18.07.2020

,,Na duchovní cestě žádné zkratky nejsou, není žádná rychlá a pomalá cesta. Jsou tu jen rychlí, nebo pomalí lidé."

Osobně jsem toho názoru, že jsme všichni duševně nemocní. Jsme uzavření ve svých myšlenkových labyrintech, plných fantazií a snů, ve vězení, ve kterém jsme si sami sobě bachařem. Pokud se u někoho jeho choroba liší od té, kterou trpí většinová společnost, pak je považován za podivína, blázna a šílence.
Jak už psal Fernando Pessoa: „Celý vesmír je vězeňská cela a býti vězněm nemá co dělat s velikostí kobky."
70%

8 10.06.2020

Četl jsem znovu, cca po dvaceti letech a novým pohledem si užíval vyprávění domovníka Hrona, který měl obrovské svalnaté ruce, plné černých chlupů na zápěstí, odklepával popel do popelníku a koukal slečně Růžence na krk. A výborné byly i rozhovory v parku s tajemným dirigentem.
Nejvíce na mě ale dýchla kapitola, kdy se chlapci prochází po hřbitově a Michal (Fuks), v duchu až vizionařsky rozjímá: ,, ...napadá mě, že můj hrob bude za sto let zničený a zpustlý, ba ještě dřív, za padesát, za čtyřicet let po mé smrti. Možná pak půjdou nějací tři hoši na nejstarší část hřbitova a objeví zcela pustý, opuštěný, zdivočelý hrob, zarostlý trávou, kde na malé destičce skoro nečitelně, se stopou někdejšího zlata v rozích, bude stát mé jméno. Vyndají svíčky a řeknou, tomuhle bychom měli zapálit, už nikoho nemá..."

Pokud si vyhledáte v knize Příběh spalovače mrtvol, kapitolu Zapomenutý hrob, pochopíte co mám na mysli.
90%

8 03.06.2020

Ladislav Fuks, je mým oblíbeným autorem, takže tento knižní počin nemohu hodnotit jinak, než plným počtem.
Záviděl jsem autorovi, když hledal v Archivu národního písemnictví, mluvil s pamětníky a blížil se domovní chodbou až k Fuksově bytu aby se dotkl jeho kliky. Velké díky, ale patří hlavně za nalezení hrobu. Byl to nevšední zážitek, po procházce Olšanskými hřbitovy, zažehnout svíci a vzdát tak Láďovi čest.

P.S.: Díky Bohu, že se zachoval pořad GEN, natočený rok před autorovo smrti, kde je možné do jeho panoptického bytečku, opředeného mýty, alespoň takto zprostředkovaně nahlédnout.

100%

2 02.05.2020

Výborný doplněk, ke knihám o katu Mydlářovi a nejen o něm. Doslova nabušená tolika hrdelními případy, že si je ani všechny nelze zapamatovat. Autor musel strávit spousta času v archivech a kronikách a to stojí za obdiv. Díky němu, mi nikam běhat nemusíme, stačí ležet na kavalci a s potěšením v jeho bádání listovat.
Dobrá práce, pane Šindeláři!!!
95%

2 24.04.2020

Kámoši nechtějí nechat Edwina ve štychu a po jeho zmizení, se vydávají na pátrací výpravu.
Když bylo hezké počasí, vzali jsme s dětmi knihu a šli po stopách, kde se knižní partička proháněla. Většinou na skalách, v lesích, jeskyních, loukách a u potoka. Školního prostředí je zde méně než v jedničce a většina příběhu se odehrává právě v těchto šumavských zákoutích.
Navíc bydlíme vedle Štodvína a k zahrádkám, kde napadl Anežku tajemný přízrak, chodíme na procházku. Jo a dokonce známe i Pildu...

4 19.04.2020

Sice nechápu, jak může někdo zasvětit půl života intrikám a pomstě, ale budiž. Přesto jde o romantický příběh o kolech osudu a touze po pomstě, psaný podmanivým jazykem, který si mě ochočil a vedl proti proudu času. I když byl popis občas velmi košatý, vůbec mi to nevadilo. Každé vnoření do zažloutlých listů, byl pro mě balzám a spolehlivý únik z reality. To bych neřekl, že mě bude ten archaický jazyk tak bavit. Asi už stárnu...

Škoda, že Chrudim není pro mě za rohem. Využil bych svého zvyku, a místa o kterých čtu, bych se s chutí vydal ,,ohmatat".

95%

1 06.04.2020