Klamm komentáře u knih

Mé komentáře k jednotlivým povídkám, najde případný zájemce zde:
http://www.databazeknih.cz/vydane-povidky/jean-paul-sartre-704

Přišlo mi to takové kostrbaté, nepřehledné a do jisté míry nic neříkající. Navíc jsem měl pocit, že se autor cítí tak nějak nedoceněný. Ale možná je to jen můj pocit.
Lépe srozmitelná a přehledná mi přijde kniha Jiřího Tomana, Jak studovat a učit se cizím jazykům.

Milé, dojemné, lidské, realistické. Sám nevím proč jsem Steinbecka tak dlouho odkládal, když se to nakonec četlo nad mé očekávání velmi dobře. Jako když nůž prochází máslem...
90%

3 02.09.2016

Na zajíkaní se smíchy sice nedošlo, ale k hlasitému zasmání a rekapitulaci určitých pasáží ano. Navíc jsem se přistihl, že téměř po celou dobu četby mám na tváři lehký úsměv. Pěkně mě to dokázalo vyladit. Běžím shánět pokračování!
90%

2 02.09.2016

Knihy Lidmili Pekařové na mě působí jako doping. Když cítím, že můj zájem o děti uvadá nebo je na bodu mrazu, aplikuji alespoň jednu kapitolu přes oční zornice přímo do mozku. Působí to povzbudivě a život je zase hned veselejší. Nejlépe podávat v náležitých časových periodách pro zachování co nejdelší účinnosti.

1 12.08.2016

Ten Menasche vypadá na docela fajn chlápka. Z diagnozy se nepodělal ale dal rozum do hrsti a zařídil se po svém. I když jsem očekával od člověka přežívajícího svoji smrt krapet hlubší sondu do jeho nitra a více rozebraný žebříček hodnot, tak i přesto na mě svým vyprávěním zapůsobil.
Subjektivní pohled je doplněn děkovnými dopisy žáků, které podtrhují jeho talent pro výuku a další kladné charakterové rysy. To dodává knize zajímavý až dokumentaristický rozměr.
Mít takového učitele je opravdu výhra. Několikrát se mi vybavil Robin Williams jako učitel ve filmu Společnost mrtvých básníků...
75%

12.08.2016

To si jeden myslí, že ta jeho pravda je jediná a že se s ní musí řídit všichni lidé na světě. Zabalí si svůj raneček vědomostí a hurá do světa dělat náboženskou osvětu. Jenže jak se říká: jiný kraj, jiný mrav. Osobně jsem spíše nakloněný kulturnímu konzervatismu, takže pro takové hurá akce moc pochopení nemám. Zvláště pak do zemí, které už mají svou zažitou kulturu a tradici. Vyjma fyzického týrání jsem tedy s misionáři nijak hlubokou lítost nepociťoval. I když to muselo být hodně nepříjemné, oproti týrání staroobřadníků bránících se reformě církve, popsané v knize Život prokokopa Avvakuma, mi to v Japonsku nepřišlo tak brutální.

JAPONSKÝ KOMISAŘ: „Když vám někdo nutí zboží, o které nestojíte, je to taky jakási laskavost na nepravém místě. A křesťanská nauka se podobá takovému vnucovanému zboží. My máme své vlastní náboženství. A v situaci, v jaké jsme, nehodláme přijímat učení cizí země. I mě kněží v semináři učili katechismus, ale teď už si ani trochu nemyslím, že bychom ho potřebovali.“

KNĚZ: „My na to máme jiný názor,“ řekl kněz klidně, tichým hlasem. „To bychom přece nevážili tak dlouhou cestu přes moře.“
......................................................................

No, může se pak někdo divit Japoncům, jaké kroky po takových zatvrzelých slovech proti misionářům podnikli? Snaha o určitý dialog byla, ale komu není rady, tomu není pomoci.
75%

5 01.08.2016

Norbekův svérázný styl u mě zabodoval.

,,Norma - to je něco, co je přijaté většinou. Norma zkroutí člověka do vývrtky, zažene jej jednou pro vždy do někým stanovených rámů a uzavře veškeré cesty k tvořivosti.
Je to bažina, ve které se ještě před vlastním probuzením topí budoucí géniové, titáni, tvořitelé. Protože je vše dané předem, kdo a jak se má chovat. Babička musí mít brýle a na klíně pletení. Dědeček zamračený a o holi. Cestující v metru se musí tvářit jako chcíplá kráva a koukat tupě před sebe. V lepším případě se můžete přikrýt novinami. Pokuste si pod nos pobrukovat písně a usmívat se na celý vagón. Hned budete zařazeni do kategorie „nenormální"."

Jako scénář k béčkovému filmu by to bylo vynikající. Akční honičky, usekané hlavy, rozpáraná těla, proudy krve, k tomu přimícháno trochu sice fiction a love story se vším co k němu patří. A právě s těmito atributy si Morrell dokáže velice dobře poradit a já mu to žeru. Člověka to sice nijak zvláště neobohatí, ale zase se příjemně odreaguje. Prostě taková červená knihovna pro velké kluky.

P.S. Postava japonského strážce Akiry, mi byla pro jeho smutek a melancholii v očích velice sympatická.
70%

2 18.06.2016

Stejně jako níže uživatel Džanaka, vnímám tuto knihu jako povinnou četbu pro každého zájemce o duchovní vědu. Zvláště pak pro ty, kteří jsou neochvějně přesvědčeni o existenci reinkarnace. Ale abych se vyhnul příliš zdlouhavému komentáři, odkazuji zájemce na recenzi knihy.

4 20.05.2016

Pohled na Ježíšovo horské kázání s podprahovým vhledem a komentářem Karla Makoňe. Rozhodně se nejedná o nějaký plytký text. Četba vyžaduje soustředění a rozjímání nad textem. Je to mé první setkání s panem Makoněm, takže až po nějakém čase udiveného zírání jsem začínal pomalu tušit co se mi asi snaží svou interpretací naznačit.

Nicméně spíše než k textu se teď na čas uchýlím k mluveným přednáškám (viz komentář u autora).

Lev Tygr, má neobyčejně vyvinutý čich, kterým dokáže vyčmuchat ve svém okolí znovuvtělené duše těch nejzvučnějších jmen. Osobně právě tyto jeho teorie beru s rezervou a je mi to spíš jedno. Klidně bych se ale vsadil, že na celém světě běhá takových reinkarnací Ježíše, Mojžíše, Tutanchámona a třeba Jima Morrisona nespočet. Málokdo by se chtěl pochlubit, že byl třeba Hitlerem, nebo nějakou jinou sviní. Kniha je opět křečovitě poskládaná historkami ze životů obyčejných lidí, které jsou protkané filozofickými úvahami, které nám ukazují, že jednota je opravdu všude. V horském vánku ale i v tom smradlavém exkrementu ležícího u prašné cesty. Na propojení těchto dvou polarit a pro kázání lidem bez vyznání má autor talent. Zvláště mě baví perličky ze života současných duchovních celbritek, kdy se Tygr nezdráhá vyčmuchat jejich kontakt a zavalit je svými teoriemi. Ten člověk je schopný na vás bez cenzury napráskat opravdu všechno! Trochu mě rušily smajlíky, které tam Tygr nasekal aby bylo vidět jak nesmírně se svým vypravováním baví. Oproti tomu je mi zase příjemný jeho familiární přístup ke čtenáři. Takže půl na půl 50%

31.03.2016

Volnomyšlenkářský spratek s nadpřirozenými schopnostmi, bortí zažité společenské konvence...

Gaarder se drží svého oblíbeného vzorce, kde se protíná minulost současnost a budoucnost. Nemohu říci, že mě děj vyloženě nebavil, ale chvílemi mi přišel dost prvoplánový. Už jsem od autora četl propracovanější kousky.
Co se týče ožehavého tématu globální ekologické krize, vzpomněl jsem na scénu ze Sedmi statečných, kde se vypráví příběh o chlápkovi co vypadl z mrakodrapu a jak padá, tak v každém patře si říká - ,, ještě pořád je to dobrý…“
60%

1 01.03.2016

Jedná se o lidové vyprávění a legendy, zachycující boj světců s pokušením. Vnímal jsem to chvílemi spíše přitažené za vlasy a přibarvené fantazií vypravěčů. Nicméně odhodlání dřívějších pravoslavných poustevníků bylo obdivuhodné a zasluhuje poklonu. Ocenil jsem kvalitu celibátu v legendě o ctihodném Mojžíši Uhřínovi. Začala ho svádět jakási urozená panička a všelijakými nástrahami ho chtěla dostat do postele. Nepodařilo se, takže to vzdala, ale na rozloučenou mu ještě nechala odříznout jeho ,,tajný úd“. On se ze svého zranění zahojil a stal se tak ikonou ctnosti. Byl pak vyhledáván jako rádce svých bratrů, kteří byli vystavování pokušení nízkých pudů. Jednoho bratra vyléčil z hříšného pomyšlení tím, že mu dal pecku mezi nohy berlí o kterou byl nucen se díky svému dřívějšímu zranění opírat. Tím jeho ,,tajný úd“ umrtvil a pokušení se jako mávnutím kouzelného proutku vytratilo.

Knihu jsem si opatřil hlavně kvůli tomu, že obsahuje i život protopopa Avvakuma, ke kterému píši komentář zde:
http://www.databazeknih.cz/knihy/zivot-protopopa-avvakuma-135002

1 20.02.2016

Silná autobiografická výpověď ze které na člověka padne úzkost. Od začátku do konce sledujeme nesmírná muka, bolest, ponížení, bídu, hlad a surové bití.
Navzdory tomu všemu, zůstává v nitru Avvakuma zakořeněna neotřesitelná víra v Krista která mu dává sílu a vytrvalost.
Bolestivého pronásledování by byl Avvakum ušetřen, kdyby zavrhl staroobřadnictví a přijal reformu církve patriarchy Nikona. On však spolu s ostatními bratry zůstali zastánci staré víry a proto byli pronásledováni a mučeni jako kacíři.
Vypravování obsahuje i zázraky a další jevy vymykající se fyzikálním zákonům. Věřím, že se přesto jedná o vyprávění pravdivé. Je možné, že při takové míře utrpení už člověk neví co je realita a co sen.

,,Hynu odsouzen všemi lidmi. Domnívám se, že něco jsem, ale zatím jsem kal a hnůj, já zatracenec – prostě hovno. Odevšad smrdím, duší i tělem. Patřilo by mi žít se psy a s prasaty v chlívcích tam i oni smrdí jak má duše, hnusně páchnoucím smradem. Jenže svině a psi páchnou od přirozenosti, kdežto já páchnu od hříchu jako chcíplý pes, pohozený na městské ulici. Zaplať Bůh těm biskupům, co mě zakopali do země. Ať už smrdím sobě konaje zlé činy, ale jiných nepohoršuji. Ej, dobře tak!“
85%

2 20.02.2016

Obsahově je kniha plná užitečných informací pro lidi zabývajících se obecně zdravým životním stylem. Ujasnil jsem si díky ní pár nejasností, které jsem měl po přečtení knihy Jídlo na prvním místě. Skvělý je nástin cvičebního plánu, který neklade nároky na výdrž. Stačí do svého týdenního harmonogramu zahrnout pár základních cviků a několikrát v týdnu je aplikovat. Byl mi sympatický Markovo uvolněný přístup, kterým netlačí na pilu oproti Whole 30. Zařazování překládaných doporučení jsou pozvolné a z nějakého toho uklouznutí se svět nehroutí.

Souhlasím z níže uvedeným komentářem, že se v knize neustále informace opakují. I když osobně podobný styl mnohdy vítám, tady bylo té osvěžování paměti zbytečně moc. Dále mě po celou dobu četby vadily neustálé vsuvky pomocí závorek. Snad na každé stránce byla minimálně jedna závorka a to někdy klidně na dva řádky. Díky tomu pak bylo snadné ztratit kontext.

Mimo rámec knihy:
S výživovými styly se roztrhl pytel a každý z nich má své příznivce i odpůrce. Osobně se od této diskuze distancuji a sleduji spíše jaké mám po předkládaném stravovacím stylu fyzické a psychické pocity.
Vždy když dochází k bouřlivé názorové reakci mezi dvěma tábory (a to nejen v oblasti stravování), parafrázuji si v duchu slova s písně Jana Wericha: ,,Ten říká to a ten zas tohle a všichni dohromady nakecají moc.“

No a na tebe pak človíčku zase jako vždy zbývá jít cestou vlastní zkušenosti a neustále se zdokonalovat v dovednosti oddělování kvalitního zrna od plev.

Nejprve jsem měl knihu zapůjčenou z městské knihovny, ale hned po pár přečtených stranách jsem ji musel vlastnit. Oslovil jsem autora a osobně si ji u něho s radostí zakoupil. Je napsána přehledně, srozumitelně a poutavě. Přiznám se, že jsem ji dosud celou pečlivě nepřečetl, ale spíše listoval a vybíral si oblasti které mě zajímaly. Poutavě byl pro mě popsán život ve středověku i s jeho pikantnostmi. Víte například jak vznikla tradice svatebních květin? Průměrný středověký člověk se koupal jednou do měsíce a to ještě jen v teplé sezoně. Šaty si nepral třeba celé měsíce. Nevěsty tedy musely zákonitě páchnout jako tchoř. S toho důvodu se většina svateb odehrávala na jaře a nevěsty nosily kytice květů, aby zápach umírnily.
Ve středověku to opravdu nebyl žádný med. Vždy když sedím v zubařském křesle, vzpomenu na vyrvání zubu kovářskými kleštěmi od hromotluka se špinavýma prackama a hned se cítím v 21. století lépe.

Děkuji panu Skočnému za práci kterou si se shromažďováním informací dal a neváhal se o ně s námi podělit!

05.01.2016

Čím dál více je ze všech směrů slyšet zoufalé volání po návratu k přirozenosti. V institucích jako je medicína, školství, výchova, stravování a v neposlední řadě i v klimatických otázkách ruku v ruce s včelařením.
Tento sborník nám nabízí jiný úhel pohledu na včelaření, než na jaký jsme v dnešní době zvyklí. Předkládané články vedou k zamyšlení a někdy pěkně mrazí při čtení katastrofických scénářů, kam jsme to s dosavadním přístupem dotáhli a kam to všechno směřuje.
Jsou zde nabídnuty rozhovory a metodika současných alternativních včelařů, pohledy do včelaření v minulosti a dokonce i nástin včelaření podle vesmírných rytmů. Duchovní pohled na včely a jejich společenství zde zastupují v široké míře ukázky z přednášek obdivuhodně všestranného člověka, kterým byl Rudolf Steiner. Podle jeho výroku z přednášky roku 1923, současný způsob chovu způsobí během asi 80 let zánik přirozeného chovu včel!

Dříve se včelařilo spíše pro radost a přírodu samotnou. Včely se nechaly zimovat na medu a to co jim poté zbylo mohlo být odebráno s vědomím příjemného bonusu. Med byl užíván spíše pro vlastní potřebu a prodával se jen zřídka. Dnes je všechno založeno na produktivitě a zisku. Ani včelaření není výjimkou a touha po medu který se dá proměnit ve zlato je velká.

Asi nejlepší kniha o výchově jakou jsem kdy četl. Vše je popisováno tak, že si člověk řekne jak je snadné vychovávat potomky s radostí, lehkostí, v pohodě a beze stresu. Jenže něco jiného je o tom číst a něco jiného to praktikovat. I přes všechno to uvědomění může totiž v rodině atmosféra vykrystalizovat do takové podoby, že člověk buď vybuchne nebo zůstane jen tupě zírat. Všechny nápady a finty jsou pryč a jediné co zbývá je jen tiše vydechnout dlouhé hluboké óóóóóómmmmm :-))
90%

3 22.11.2015