kirkous

Příspěvky

Čarodějův učeňČarodějův učeňOtfried Preussler

Jako dítě jsem byl fascinován Zemanovým zpracováním knihy, které však, mám pocit, nebývalo v televizi tak často jak bych si přál. K Preusslerově knize jsem se ale dostal až nyní, díky společné četbě se synem. A fascinace, jiného typu, je zpět.
Musím se obdivovat tomu, jak Preussler příběh vystavěl. Nejen romance a balada s tajemnými až hororovými prvky. Nejen láska jako cesta k vykoupení. Ostatně láska Kantorky ke Krabatovi je jaksi neuchopitelná, sama tajemná. Sám příběh vzpoury je velmi silný, neboť to, co je Krabatovi nabízeno jako alternativa, může být slibné, lákavé. Ale Preussler jaksi předpokládá, že se čtenář identifikuje s Krabatovým odhodláním, neboť opak by znamenal sice nesmírné výhody, ovšem zároveň lidský a morální propad snad hlouběji než na samotné dno. Co asi autor zpracovává, co si musel prožít v ruských lágrech? Ale nechci psychologizovat.
Za zmínku stojí i kontexty, do kterých je příběh umístěn a způsob, jak to Preussler dělá: detailní znalost místopisu Dolní Lužice (nemohu sám ověřit, ale hned bych se tam nejraději vydal…), hluboká znalost dobového mlynářského řemesla, tj. přelomu 17. a 18. století. (Mimochodem, jestli si správně pamatuji, tak ve filmu se mluví o třicetileté válce, tady však v jedné epizodě vystupuje kurfiřt August Silný, tedy děj je časově posunut o skoro sto let později.) A zároveň odkazy na černou (démonickou) magii, naznačené iniciační rituály – i tuto literaturu musel Preussler zpracovat. K tomu místní lidové křesťanské zvyky, které vystupují s magií jakoby v symbióze.
Jako celek vynikající dílo, které možná ocení více dospělí, se silným morálním poselstvím, i když desetiletý syn se také nemohl odtrhnout.

14.05.2021


Pan Kaplan má stále třídu rádPan Kaplan má stále třídu rádLeo Rosten

Četl jsem překlad Eisnerův, poslouchal dramatizaci překladu Přidalova a u obojího jsem se královsky bavil. Samozřejmě že mě pan Kaplan, tedy jako postava, občas lezl pěkně na nervy (a zvláště v audio dramatizaci v podání M. Donutila), zároveň však jsem se hluboce obdivoval umění obou překladatelů.

22.05.2020


Tři muži ve člunuTři muži ve člunuJerome Klapka Jerome

Mám stále v paměti, jak jsem si jako teenager v osmdesátých letech vytáhl tuto knížku z knihovny svých rodičů a jak dobrou náladu mi její četba dala. A dnes, na povzbuzení poněkud chmurné nálady, si pouštím audiovýběr v podání Miroslava Horníčka a dobrá nálada je zpět.

24.12.2020


Ze světa lesních samotZe světa lesních samotKarel Klostermann

Vrhnul jsem se nejprve na rozhlasovou četbu na pokračování z roku 1983, ale protože jsem si zároveň stáhl e-knihu, nedalo mi to, a začal jsem srovnávat. Dramatizovaná adaptace nebyla špatná, ale text je mírně krácený, stylisticky upravený, není tak bohatý a občas prostě komunistický cenzor si asi nemohl pomoct a musel dělat škrty i v textu z 19. století: to co moudře v 19. století stvořil Pán Bůh, tak za normalizace musela být příroda.
Román jsem nejprve bral jako jakousi přípravu na dovolenou na Šumavě, kam bychom se rádi vypravili, a stále více a více mě to vtahovalo a stále více a více jsem byl okouzlen a nakonec i pohlcen dějem. Mapa se mi stala u četby a poslechu důležitou pomůckou, vše bylo najednou plastičtější. I když je to Šumava před nějakými 130 a více lety, začala mě přitahovat vskutku mocně. Lokalita Březník - Pürstling je nyní mým povinným cílem.
Jediné, co mě zaráželo, že pytláky byli pouze Bavoráci, plémě zlořečené, z Čechů žádný. Přitom v šumavské trilogii s Tomášem Holým už i Češi ovládají toto umění ... tak se to asi naučili od Němců, to oni nám zřejmě tu naši holubičí povahu zkazili...

26.12.2020


Piknik u cestyPiknik u cestyArkadij Strugackij

Vzpomínám si, jak mě v polovině 80. let Piknik u cesty uhranul, byl hodně jiný, než ostatní knihy od Strugackých, které jsem tehdy četl, Tarkovského Stalker to pak jen umocnil, i když už mi v paměti zbyl jen dojem, a nic konkrétního. Obojí bylo už hodně dávno. Dnes jsem se k němu vrátil, k audioknize, protože na čtení nemám pomyšlení, a ejhle, fascinace je tu znova. A mimochodem jsem si u toho uvědomil, jak moc Strugackým vděčí Glukhovskyj ve svém Metru, za střetávání s neznámým, neočekávaným, tajemným, smrtícím, a také s vizí putování za něčím opět neznámým, ale s nadějí.

27.12.2020


PrašinaPrašinaVojtěch Matocha

Je to rychlá, napínavá četba, kulisami to opravdu připomíná Stínadla, ale chvílemi - v pasážích z podzemí - i trochu Metro, i když to samozřejmě není žádná četba postapokalyptická. A jistěže je za vším cítit skautská romantika a ideál života bez většiny vymožeností 20. století. Za mě je to velmi dobře napsané a taky to dobře odráží to, co dnes napadá čím dál víc mladých lidí.

20.01.2020


Dýka s hademDýka s hademVlastimil Vondruška

Pro mne trochu zklamání. Nečekal jsem sice Eca, ale na to, jak je vychvalován, mi to přišlo průměrné až slabé po literární stránce. A také bych nečekal, že historik dá hrdinovi ze 13. století mozek intelektuála století 21.

29.08.2013


Les oběšených lišekLes oběšených lišekArto Paasilinna

Paasilinnovy knihy se nedají číst v kuse za sebou, je třeba si mezi nimi udělat odstup. Jinak bych totiž více hleděl na podobnosti a nebavil se tak, jak jsem se bavil teď. Přesto pár obecných postřehů. Paasillina je fascinován Laponskem, životem v ústraní, mimo civilizaci a mimo společnost, dogmaticky svázanou různými typy vztahů na mnoha úrovních: rodina, morálka, snad i náboženství, práce, výdobytky socialiazace (to je krásně a s hořkostí popsané na postavě Nasky) atd. Ovšem na druhou stranu využívá civilizačních výdobytků, jako chlápkové v Lese oběšených lišek a taky jen stěží si z knihy čtenář odnese nějaké to "morální ponaučení". Jako by hlavním cílem bylo přijít nějak k penězům a pak si užívat. A tady se nabízí jakési srovnání: je zcela zjevné, odkud čerpal inspiraci Jonas Jonasson pro svého Stoletého staříka, tedy pro jednu z jeho dějových linií. Ale neodvážil se uzavřít knihu tak absurdně jako Paasilinna, tj. obrazem německých turistů lačnících po zmrzlých párcích. Jen nevím, jestli tímto absurdním závěrem Paasilinna neposouvá celý román do roviny absurdity. Ale nebudu fušovat do řemesla odborníkům na literaturu, stačí, že nelituju času, který jsem Lesu oběšených lišek věnoval.

30.03.2016


Problém tří tělesProblém tří tělesLiou Cch'-sin

Překvapivě dobrá kniha, udržovala mě v napětí od prvních kapitol o kulturní revoluci až po poslední kapitoly, kdy se vše rozuzlovalo (i když už spousta věcí byla jasná). Jistěže kniha obsahuje i několik řekněme paradoxů. 1. Teror kulturní revoluce, vylíčený překvapivě velmi barvitě, kontrastuje s popisem soudobé Číny, kde vědec nepustí do svého bytu policistu oháněje se svými právy a policista nic nenadělá (v zemi, kde jen tak zmizí poradce prezidenta jedné malé země...) 2. Několikrát se objeví idea, že vědecko-technický pokrok a růst vzdělanosti nejde ruku v ruce s mravní vyspělostí. Na této utopické představě v podstatě ztroskotává hlavní hrdinka. Přesto autorova důvěra ve vědecký pokrok se zdá být bezmezná. 3. Ambivalentní vztah k enviromentálním problémům. Hrůzy, kterých se Číňané dopouštěly na přírodě v době kulturní revoluce jsou popisovány barvitě a člověku je u toho až smutno. Avšak zdá se, že strach z ekologických katastrof je vyvoláván uměle a opět problémy asi má přemostit vědecko-technický pokrok. 4. Chinocentrismus "říše středu" je mrazivý. Zdá se, že veškerá věda je v současnosti čínská, vše důležité se děje jen tam. Ale samozřejmě s návazností na Západ (Koperníkem počínaje, přes Galilea, Newtona, Leibnize, až k von Neumannovi). 5. "Vědecká" stránka. Moc dobře vzpomínám, jak jsme kdysi dávno "řešili" neřešitelný problém tří těles. V tom si autor opravdu nevymýšlí. Ale v závěru se objevují už ani ne fantasie, ale fantasmagorie. Aspoň mi to tak připadá a těžko to verifikovat. Hranice mezi vědeckým jazykem a výmysly je dost tenká. Budí to zdání vědeckosti, a přitom to vědecké není? V každém případě i tyto ambivalentnosti nutí čtenáře přemýšlet a myslím, že se pustím do další knihy.

09.02.2020


AdventAdventGunnar Gunnarsson

Moc děkuji za upozornění na tento skvost. Jistě, na podobnosti s Starcem a moře lze poukázat: že by Hemingway četl islandskou literaturu? Ale má něco navíc: heroická nezdolnost člověka tu vyvěrá z hluboké lásky k přírodě, živým tvorům a jejich stvořiteli. Je to adventní "putování". Na adventní četbu vhodné, zvláště když čtenář trochu bojuje s jakýmis viry. Povzbudí, dá sílu a naději.

22.12.2020


Sběratel sněhuSběratel sněhuJan Štifter

Víkendová četba, která byla příčinou toho, že jsem se na horách moc nevyspal a po nocích četl. Postupně jsem se nechával vtáhnout do jednotlivých dějových linií a čekal s napětím, jak se propojí. A užil jsem si trochu toho smutku z nešťastných nebo prázdných životů a chvílemi také vděku, že nežiji v padesátých letech na Šmídovně.

01. února


TrhlinaTrhlinaJozef Karika

Díky covidové izolaci, během níž jsem neměl sílu na četbu, jsem se dostal ke slovenské audioknize, tak jsem se zaposlouchal, slovenská verze mi přišla vhodnější než česká, navíc ta česká, pokud jsem měl možnost to posoudit, je asi zkrácená. No, a jsem celkem rád, že jsem to doposlouchal. Musím ocenit autorův způsob psaní. Často popisuje banality, ale stupňováním popisu vyvolává stále větší a větší napětí. Je až neuvěřitelné, že o jedné věci, která by si vystačila na jednu holou větu, dokáže psát tak dlouho, opravdu velmi, velmi dlouho, nekecám, to, co by jiný řekl během chvilky, je tu rozvedené, a možná ani ne rozvedené, ale prostě zopakované, a to několikrát, však mi určitě rozumíte, vždyť jste to četli, nebo poslouchali, a pokud ne, tak si to přečtěte, nebo poslechněte, ale jestli ne, tak je mi to vlastně jedno, mě na tom nesejde, dělejte si, co chcete, ale abych se dostal k pointě, no, prostě, než se dostanete k pointě, tak uplyne dlouhá doba a někdy vás to naštve, a nebo udržuje pěkně v napětí, jak jsem o tom ostatně psal na začátku této věty, kterou jsem dokončil až nyní, ale to ještě není všechno, ještě jsem ji nedokončil, hlavně že ta pointa je, že to, co vypadá nevinně, ba až banálně, vůbec nevinné a banální být nemusí, pokud se to umí náležitě podat. Oceňuji autorovu práci s fikcí: tak je to záznam, nebo ne, nebo to jen tak šikovně navlekl? Umberto Eco (chraň Bůh, že bych Kariku chtěl s ním srovnávat, ale tím nechci slovenského autora nijak snižovat) také pouze nalezl záznamy Adsona z Melku, o kterých nám dal vědět… Ale na tom vlastně nesejde, poslechu nelituji, i když nebýt specifické situace, asi bych se k němu neodhodlal.

02. února


ZelňačkaZelňačkaRené Fallet

Fascinovaly mne pasáže, jakoby vystřižené z Foucaltových Dějin šílenství. Půvabná je také epizoda se staříkem znovu prožívajícím boje za první světové. Mnohokrát během četby jsem měl chuť si sednout na zahradu s lahví vína. Zkrátka, velmi jsem se pobavil, byť v určitou chvíli již bylo jasné, jak to celé dopadne.

13.06.2014


Svět je malýSvět je malýDavid Lodge

Zprvu jsem se těžko bránil srovnávání s Hostujícími profesory a také se Dnem zkázy v Britském muzeu, pak jsem si ale specifický humor užíval naplno. Fascinovaly mě úvahy o akademickém životě a postřehy z něj, především Zappův akademický cynismus: první pravidlo konferencí je chodit pouze na svůj vlastní příspěvek; s jedním referátem objedu celý svět, když jej náležitě upravím, atd. Také úvaha o tom, že role univerzity jako centra vědění, kde se dostanete k informacím, se vytrácí, protože v současnosti stačí mít xerox a cestovní fondy, je trefná, zvlášť když byla napsána před více než třiceti lety. Svět internetu je jen vyvrcholením této změny. A konference? Jako u vytržení jsem četl pasáže o newyorské megaakci. Lodge nepřehání.
Kniha je skvělá i proto, že má promyšlenou strukturu. Angelika (to je jméno!) se zabývá romancemi a Persse (Parcifal) se za ní honí jako za grálem a zdá se, že celý příběh je vlastně romancí i rytířským románem dohromady, ovšem s ironií, díky níž to vše není jen suchý konstrukt, ale dílko, které nabízí různé roviny. A mám dojem, že při druhé, třetí četbě, se z něho vyloupnou další zajímavé propojky, které mi při té první unikly.

24.03.2016


Sluneční státSluneční státTommaso Campanella

U českého překladu Slunečního státu musí hlavně člověk dávat pozor, který překlad čte. Překlad, co vyšel v Leichterově knižnici, pořídil klasický filolog Maxmilián Ryšánek, středoškolský profesor klasického střihu, kterého popravili nacisti za odbojovou činnost. Je jazykové poněkud zastaralý a místy nepřesný nebo nejasný, ale je víceméně věrný latinskému textu. Ostatní překlady (vydání 1951 a 1979, na databázi uváděné vydání 1970 se mi nepodařilo dohledat) jsou z pera Mohylových a je to překlad z ruštiny!!! Asi každého napadne, že to je jazyk, kterým Campanella nepsal a překlad překladu s sebou nese velké významové posuny, nehledě na to, že kontext, do kterého je Sluneční stát postaven (protokomunistická utopie), je mírně řečeno velmi specifický a ahistorický. Doporučuji to nečíst. Na tomto překladu je snad nejzajímavější předmluva Vjačeslava Petroviče Volgina, sovětského historika, který úporně hledal předchozí formy komunismu v dějinách a v předmluvě ke Campanellovi tvrdí, že nejranější formou byl monastický způsob života, díky společnému vlastnictví atd. (že by tam spadala i poslušnost představeným a mlčenlivost s důrazem neodporovat?).
Ale i u Ryšánkova překladu je třeba poznamenat, že Campanella původně napsal Sluneční stát italsky. Latinský překlad až následoval.

27.05.2020


Světlo z PaulinySvětlo z PaulinyJan Štifter

Povídky poněkud melancholické, lehce sentimentální, ale v dobrém slova smyslu - vyvolávající citová hnutí, místy s prvky magického realismu (nebo prostě jakési samozřejmé magie). Bavilo mě, jak jsou pospojovány, nejen totiž tím, že se vztahují k Jižním Čechám a že v nich hrají velkou roli nešťastné děje 20. století, ale i to, jak jsou propojeny křížovými, letmými náznaky. Autor umí psát. A je mi blízký i jeho pohled na to, co se jednotlivým osobám, které vystupují v povídkách, událo.

24.10.2020


BridaBridaPaulo Coelho

Nemá smysl jen tak dočítat knihy, které mě nebaví. A Brida mezi ně patří. Tak se mi zprotivila, že pochybuji, že se k ní (nebo dokonce k autorovi) někdy vrátím. Magická slátanina, za kterou stojí přesvědčení o vlastní důležitosti, protkaná "moudry" bez jakékoli autenticity.

15.11.2013


Den zkázy v Britském muzeuDen zkázy v Britském muzeuDavid Lodge

Předběžná poznámka: V každém případě je nutné si přečíst vydání "porevoluční", neboť komunistický cenzor vyškrtal z knihy spoustu pasáží, jak upozorňuje v doslovu skutečný překladatel Antonín Přidal.
Kniha velmi vtipně popisuje trápení předkoncilního britského katolíka, atmosféru postgraduálního studia a akademického postředí Londýna let šedesátých. Autorův doslov navíc zasazuje knihu do literárního kontextu - každá kapitola je parafrází a parodií na některého dílo z velké části britské literatury, počínaje Joyceovým Odyseem (celé se to odehrává během 24 hodin). Při druhém čtení se určitě na tuto formální stránku také zaměřím. Kniha ale stojí za to i jako příběh.

18.10.2014


Italská renesanční literatura: antologie. Svazek 1 + 2Italská renesanční literatura: antologie. Svazek 1 + 2Václav Černý

Ne, že bych to už celé přečetl. Na to je kniha vskutku monumentálním dílem. Ale už teď mohu před Jiří Pelánem smeknout. Tedy přesněji, smeknout před koncepcí Václava Černého, ale hlavně před její transformací a dokončením celé antologie, před touto herkulovskou prací Jiřího Pelána. Jsem zcela u vytržení, co vše je zde zahrnuto a jak systematicky a přehledně je to prezentováno. Zatím jen žasnu, pročítám si různé části, nahlížím do autorů, o kterých jsem sice slyšel, ale nic zatím nepřečetl. Skvělé, doporučuji. Renesance je hlavně Itálie a Itálie není jen architektura a malířství, ale i (nebo hlavně) literatura. A tady je její reprezentativní výbor.

22.05.2020


Kepler v PrazeKepler v PrazeZdeněk Horský

Jedna z nejlepších odborných, ale pro širší veřejnost určených knih, kterou jsem kdy četl. Přitom název může být trochu matoucí. Není to kniha o jedné epizodě ze života slavného astronoma. A není to ani kniha o tomto astronomovi. Je to kniha o dějinách astronomie a kosmologie, částečně přírodní filosofie na postavě Johannese Keplera v kontextu dobovém a se zvláštním důrazem na jeho pražský pobyt a vše, co se jej týkalo, především intelektuální prostředí.

01.06.2020


Žena v bílémŽena v bílémWilkie Collins

Anglická romantika senzačního románu 19. století, láska, padouši, tajemná zápletka, konspirace trochu děravá, za vším je cítit kritika viktoriánské zkostnatělosti.
Původně poslech z nouze, během nepříjemné vánoční nemoci. Rozhlasová dramatizace v plzeňském podání byla místy dost hrozná a lezla mi na nervy (opakující se hudební doprovod špatně intonujícího zpěváka kytaristy - "tak to napsal Wilkie Collins" - hrůza) a obsahovala také hluchá místa. Kniha samotná (skvělé, že se mohu hned probírat e-knihou) má zajímavější stavbu, ne tak přímočarou. Střídání vypravěčů nic neubírá na dramatičnosti.

24.12.2020


A odpusť nám naše vinyA odpusť nám naše vinyRomain Sardou

Nejprve to vypadalo slibně, zajímavá zápletka s napětím, čtenář neví, co si má myslet, ale ukáže se brzy, že to je proto, že si autor vymyslel opravdovou kravinu. Historický román, možná, ale zasazený do nějakého jiného možného světa, ne vrcholného středověku. Provádění teologických experimentů s odvoláním na Aristotela ? Prosím Vás... Tak možná jako fantasijní román, využívající nehistoricky historickou kulisu a stavící na oblibě brutality apod.

28.10.2013


Celestinské proroctvíCelestinské proroctvíJames Redfield

Ani nevím co mne navedlo k tomu, že jsem si chtěl knihu přečíst. Snad zájem o titul, který je vychvalován? Ach jo, zase jeden z těch, které se hrají na hloubku a servírují čtenáři kraviny, kterým možná autor sám věří, ale které jsou upadlou formou okultních nauk. Navíc se to má ještě tvářit jako thriller? Číst se to nedalo, nevydržel jsem to.

15.12.2013odpad!


Filosofie utěšitelkouFilosofie utěšitelkouAnicius Manlius Severinus Boëthius

Není snad ani možné plně vypsat, jak důležitá tato kniha je, jak výrazně ovlivnila západoevropskou kulturu. Měl by ji číst nejen každý, kdo se zajímá o filosofii a její dějiny. Osobně mi Boethius ladí svou výzvou k filosofickému sebepoznání. Omezím se v komentáři ale na jiný bod: Boethiova Filosofie utěšitelkou nebyla vnímána jen pozitivně, v renesanci naopak byla i kritizována. Lorenzo Valla obviňuje Boethia z toho, že nevhodně zatáhl filosofii do teologie. Pohanství do křesťanství. To je z textu, ale hlavně z jeho recepce patrné, takže Boethiova utěšitelka je významná nejen pro filosofy, ale i pro teology.
Četl jsem Bahníkův překlad, který zde Vyšehrad znovu otiskuje ze staršího vydání v rámci Boethius - poslední Říman. Do jaké míry je lepší než Hrůšův, nevím, nesrovnával jsem.

22.05.2020


Italské listyItalské listyKarel Čapek

Četba Italských listů byla zábavná a zabrala mi jen dva nebo tři večery. Zaujaly mě na nich dvě věci. Jednak obecně touha cestovatelská, Čapkovo předsevzetí projet vlakem Itálii křížem krážem a poznat ji. Je mi to postoj velmi sympatický. Jen na mé gusto se Čapek v jednom městě zdrží příliš krátkou dobu. Když je jeden den státní svátek, nečeká na den druhý, až otevřou muzea, kde je umístěn obraz, kvůli kterému vlastně do toho města jel. Jistě měl jiné časové možnosti, ale zajímalo by mě, kolik času vlastně v Itálii prožil, že tolik pospíchal. Ostatně, Italské listy nejsou žádným turistickým průvodcem a v pravém slova smyslu ani cestopisem. Jsou spíše poznámkami, jaké bych si i já rád zapisoval po večerech, co jsem viděl, co na mě zapůsobilo. Čapkovy Italské listy mě v každém případě nalákaly a to i přesto, že o mnoha místech píše negativně.
Tím se dostávám k druhému bodu. Čapek má poměrně vyhraněný názor na umění a jeho dějiny, především na architekturu a umění výtvarné. Má rád to, co je intimní - lidské, nesnáší pompéznost, velikášství a já nevím co ještě, snad nabubřelost. Toto vše shrnuje pro něj pejorativním pojmem - barok. Barokem je pro něj antika i pozdní renesance, barokem je pro něj někde i středověká gotika, která lpí na zdobnosti. Naopak je Čapek uchvácen raným středověkým uměním - mozaikami v Ravenně, slohem románským a gotickým, tedy tím, který je střízlivý. Miluje ranou renesanci: Giotta, Masaccia, Albertiho. Ale nejvíce se vrací ke starému křesťanskému umění, ke katakombám. Tady na něj křesťanství promlouvá, možná i Bůh, sám ho však nevidí a nevěří v něj. Protikladem této intimity je mu katolictví, které se zhmotnilo v baroku. Je vidět, jak je nesnáší. Zajímavé, jak antikatolictví prvorepublikového intelektuála mu do jisté míry znemožnilo plně vnímat celou oblast vývoje dějin umění. A tak se vlastně ani nevěnuje Florencii - vrcholné renesanci, která je pro něj barokem, ani Římu, kde nachází buď barokní antiku nebo barok sám. Já si samozřejmě Čapkem nenechám vzít Rembrandta a další, i když musím přiznat, že Italské listy mi nepřinesly jen zábavu, ale také mnoho podnětů k zamyšlení.

29.05.2020


Mniši – nejen ti svatí…Mniši – nejen ti svatí…Ewa Wipszycka

Tato knížka na mě doslova vypadla z knihovny, když jsem dělal menší "pořádek", tak jsem si vzpomněl, jak jsem ji dostal od jejího editora. Tak to bych si konečně mohl přečíst, protože O.K. nikdy nevydává hlouposti. Koukám dovnitř a vidím, že kromě toho jsou pro mě zárukou i jméno překladatele a také jméno autora fotografií a doslovu.
Po formální stránce je knížka zvláštní, totiž vzhledem k tomu, že se jedná o odborné téma, je to rozhovor. Takže na jednu stranu je knížka velmi fundovaná, na druhou stranu je velmi srozumitelná a může ji číst každý, bez znalostí teologie nebo patristiky. A musím říct, že je velmi zajímavá, vlastně jsem o starověkém egyptském mnišství neměl žádnou představu, nyní jsem si ji udělal, a to dokonce barvitou. A také jsem si mohl udělat, díky doslovu Jaroslava France, představu o současné Koptské církvi a mnišství.

31.05.2020


Tomáš AkvinskýTomáš AkvinskýAnthony Kenny

Útlá knížka představuje sv. Tomáše Akvinského z hlediska analytické filosofie, což mi nejprve (v roce 1993) přišlo zvláštní, ale jakmile jsem se seznámil s více pracemi Stanislava Sousedíka, který byl jedním z překladatelů této Kennyho knihy, tak mi to začalo připadat jako běžné. Sousedík také doplnil knížku studií o nauce o jsoucnu, protože Jsoucno je centrální kapitola v knize (ze tří kapitol). Sousedíkova "Tomášova nauka o jsoucnu ve světle kritiky" mi tehdy přišla ještě zajímavější, než vlastní Kennyho spis. Ale je třeba dodat, že minimálně v češtině je vhodné doplnit četbu této knížky jinou Kennyho knihou - Tomáš Akvinský o lidském duchu.

01.06.2020


Hranice stínuHranice stínuJan Čep

O Vánocích 2020 můj další návrat k literatuře, kterou jsem četl již dávno. V polovině 90. let jsem byl Čepem okouzlen, zvláště Hranicí stínu, a nedal jsem si okouzlení vzít ani nepovedeným filmem, co natočil jeden z mých kamarádů. Letos jsem se k románu vrátil, částečně vybuzen tím, že jsem se náhodou dostal do Choliny a procházel jsem kolem Cholinského dvorku s výhledy na Čepovy rodné Myslechovice. A když pak čtu tento román, tak mám všechna ta místa (v románu jinak pojmenovaná) najednou před sebou. Myslím, že dřív jsem více vnímal onu duchovní stránku, nyní jakoby více ten místopis. Dějovou linii jsem si ještě pamatoval, takže v tomto ohledu to pro mě nebylo překvapivé, i když děj v románu není tak zásadní. Snad jen mohu ještě dodat, že povídky pro mě mají ještě větší náboj, i když román mě opět nezklamal.
(Trocha nostalgie na mě dýchla i z exempláře, který jsem četl, vydání v plátně z roku 1936, které jsem koupil v antikvariátě za pár korun. Kniha měla i dobové věnování, možná se mi podařilo zhruba identifikovat původní majitelku. Čepovská pomíjivost času, přítomnost smrti nebo čekání jejího příchodu, hledání místa v životě a na zemi, to vše se mi zpřítomnilo i tom věnování z doby před válkou).

31.12.2020


Ty jsi kněz navěkyTy jsi kněz navěkyZdeněk Jančařík

Ludmila Javorová si zaslouží opravdu obdiv a úctu. A rozhovor s ní je jistěže nabitý zajímavými informacemi. Ovšem v dialogu je poněkud zabíhavá, což je pochopitelné, vzhledem k věku. Chce toho jistě říct hodně, nebo možná se chce hodně dozvědět Zdeněk Jančařík. A tak jsem se v rozhovoru ztrácel. Některé (možná mnohé) události jsou popsány velmi mlhavě. Asi jsem měl větší očekávání. Ale tím nepopírám, že si LJ opravdu zaslouží úctu a obdiv.

31.12.2020


Malé ženyMalé ženyLouisa May Alcott

Náhodou jsem se díval na film, a tak jsem bezprostředně po něm sáhl i na knihu. Byl jsem trochu překvapený, že je to četba vlastně spíše pro dospívající dívky a pro ženy, čímž myslím prostě vymezení žánru a přijde mi, že to je takto velmi dobře napsané a čtivé. Přestože to není zrovna něco, v čem bych si liboval.
Do knihy jsem ale začal nahlížet trochu z jiných důvodů. Vlastně mě zaujalo, že se to odehrává v 19. století v Concordu v Massachusetts. Pátrám dám a ejhle, autorčin otec byl blízkým přítelem Emersonovým. Do skupiny patřil i Harthorne a Thoreau. Vždyť Walden je blízko Concordu! Nejsem amerikanista a znalec americké literatury, tak to pro mě bylo poněkud překvapivé zjištění. Do románu se toto pozadí specifické americké filosofie promítá jen zdálky, hlavně v oné svobodomyslnosti a v sociálním cítění (filosofické pozadí enviromentálních experimentů se vlastně neobjevuje ani ve filmu, který jsem viděl jako první). I když knížku bych bez těchto okolností asi nečetl, tak mi v každém případě rozšířila obzory a jsem za ni vděčný.

03.01.2021


1 ...