Kerbello komentáře u knih

Hochholczerovou jsem chroustal postupně řadu dní a díky tomu se nebojím ji ohodnotit plně. Mrzí mě, že jsem nesáhl po originálu, z překladu občas slovenština poněkud trčela. Výjimečný projev, na který se (doufám) ještě pěkných pár let nezačne prášit. Na textu je možné obdivovat vše, od surrealistických, ale trefných přirovnání, ve kterých se celý vztah drolí, hnije, mokvá a pulzuje, přes useknuté a přesto provázané celky, až po všudypřítomnou naléhavost a bezvýchodnost, které tu křičí z každé kratičké věty.

1 14.02.2024

Pouze pár doušků čerstvého vzduchu do české literatury zaprděnosti, o moc víc Kašpárek nepřinesl. Přesto mu díky i za ně. Vyostřenost vztahů v první části je výborně odpozorovaná i uchopená, aspoň mezigenerační šum je tu ošetřen o trochu lépe než jiných prózách. Covid ale svěží a podnětný text v půli zlomil v jakousi rodinnou hájičkovštinu a poslední kapitola, byť na tuzemské poměry odvážná, působí až příliš rozvláčně, poučně a špatně naroubovaná. Nejde o to, že by vyznívala kdovíjak fantasmagoricky, jak někde pode mnou zaznělo, ale spíš jako by uzavírala úplně jiný text.

2 14.02.2024

Přečteno poprvé po téměř dvaceti letech, hodnocení nechávám stejné, jaké jsem udělil na základě vzpomínek. Největším překvapením mi bylo, kolik jsem si byl z knihy schopný vybavit a jak hluboce se do mě tehdy nejspíš zaryla. Téměř celou první polovinu knihy jsem vždy předbíhal text o několik vět, což mě nutilo k zamyšlení, proč vlastně na dětského čtenáře tak dobře funguje. Tipuji, že právě často omílaná šablonovitost je pro prvočtenáře fantastiky spíše pozitivem. Žádná velká překvapení, poměrně jasně a přehledně rozkreslené vztahy a jiné věci rozepsané možná až příliš. Jak mi příjemně a rychle plynulo putování a trénink, po příjezdu k Wardenům a motání se do světové (a ne příliš uvěřitelné) politiky jsem se už poměrně nudil. Těžko se zlobit na náctiletého kluka za naivní a prkenné dialogy, těžko mu vyčítat, že celý Eragon je vlastně selfinsert power-fantasy šónen. Těch pár skutečně původních a vpravdě epických nápadů (dutá hora v masivním pohoří) je naopak potřeba o to více ocenit. Vlastně mě těší, že můžu s klidem říct, že i po letech je Eragon solidním vstupem do fantasy pro ty nejmenší čtenáře.

2 24.07.2023

Hrábl jsem po tom, protože mě zajimají kořeny fantastiky a na tomhle je vliv Conana a Lovecraftových hororů těžce znát. Přestože knížka má 190 stran, četl jsem ji přes měsíc, protože jazyk je na můj vkus přehnaně poetický a mám chuť říct archaický, i když tady neutším, na kolik jde o problém překladu (ale vydáno 2009 a překládal Tilcer, takže originál zřejmě bude taky tak). Přijde mi, že Conan zestárl podstatně líp. Má to pořád tu mytickou patinu starého řecka - prostě člověk sám, ač hrdina, je na nic a kdyby mu nepomáhali bohové/kamarádi/čarovné předměty, tak ho nepřátelé rozmáznou jak prd. Mýtům bohužel odpovídá i velkolepost a neurčitost jazyka. A tempo skáče jak zběsilé.

Zatímco Conan je aspoň tvrdohlavý a dokáže se ze spousty situací vyrubat, Elakovou jedinou předností je odvaha a že ví, kdy (vhodně a jednou) seknout rapírem, což bohužel hrubě snižuje jakékoliv sympatie k hrdinovi. Mnohem častěji než u Conana při čtení prosvítala doba vzniku. Příslovečná mužnost, pohrdání nebezpečím, touha po hrdinské smrti a potrestání všivých pletichářů, krevní předurčenost a mohutné armády řinčící ocelí. Ženy jsou buď krásné a strachy se vinou k Elakovým svalům, nebo jsou to čarodějnice, vládnoucí nadzemskou mocí. Záporáci jsou obludně přerostlí, zakrslí, pokřivení, hrbáčí, albíni atd. Elakův kámoš Lykon je prototypem všech bohémských sidekicků, problém je, že to je jeho jediná charakteristika. Po přečtení 200 stran o něm nevím víc, než jsem věděl po prvním setkáním s ním. Prostě... tady byly spolu s Conanem položeny základy, ale dneska už je z nich jen torzo. Všechno, co si tu přečtete, už jste četli (ro)zpracované lépe a milionkrát. Jako exkurz do historie vlastně ani ne moc přínosné, na rozdíl od Conana se žádný aha moment nekonal.

2 14.07.2023

Kouše mě hlavně nenaplněný potenciál. Přestože jde o knihu pro mladší čtenáře, metafory se zdají až příliš jednoduché a poselství vyznívá neskutečně klišovitě. Bezesporu je důležité témata násilí a zneužívání mladším zprostředkovávat co nejpřístupnější formou, Mazel se mi ale zdá jako prvotní nástřel, který se nikdo neobtěžoval rozpracovat hlouběji. A byť novelka nemá ani 200 stran, pořád působí jako nafouknutá povídka. Bohužel byla do těchto rozměrů dofouknutá rádoby-poetickou vatou a ne obsahem. Snad by Mazel jako povídka na 50 stran fungoval i líp. Nerozumím, proč se zdejším komentujícím zdá kniha divná, na mě působila až strnule konvenčně. Pokusů o skutečně neotřelé věci bylo málo a nebyly dostatečně působivé ani využité.

21.06.2023

Výrazně přesvědčivější, než Křídový panáček. Osohova kresba byla skvělá a atmosféra Panáčka výborná, ale tempo příběhu neladilo s rozdělením na sešity a spíš působilo, jako by někdo uměle rozsekal původní komiks na díly. Procházky naopak skvěle fungují jako úvodní díl a skutečně se jim daří navnadit na další sešit. Fascinující propletenec kreseb Čupové a Kuchynkové je sice stylizovanější, ale taky výrazně dynamičtější. Prašina je vykreslená jako fyzické místo, ne jen jako atmosféra pošmourných večerů. Prospívá i odlehčenost a čas strávený mimo Prašinu. Pecka. Jen tak dál.

4 24.03.2023

Komentář za všechny tři díly. Poměrně průhledná romanťárna, žádná velká překvapení ani zvraty se nekonají, příběh na začátku nastaví směr a poctivě dojede až do konce. Bohužel „neurazí ani nenadchne“ je to nejsmutnější hodnocení, co jde knížce dát. Žánrově poplatné množství bublin a vnitřních monologů je skousnutelné a příběh jako takový by plynul poměrně příjemně, nebýt neskutečně odfláklé sazby bublin a občas kostrbatě znějících vět. Obojí se částečně zlepší s třetím dílem, tak netuším, co proběhlo v redakci Dobrovského za změny. Kreslířka se sice vyžívá v pozdně viktoriánské módě, občas jí ale haprují proporce a ti chlapi jí taky moc nejdou. Nemastná neslaná jednohubka, která ale konečně dotáhla do Čech juri mangu.

2 14.12.2022

Hraničář byl jako zásah šutrem. Šlechtovo Krvavé pohraničí jsem poprvé otevřel někdy v roce 2010 a od té doby jsem se do něj pravidelně nořil, objevoval jeho historii, rozklíčovával návaznost jednotlivých knih a bažil po dalších poznatcích. V jedné manické fázi jsem se dokonce uchýlil k textologii a porovnávání několika verzí publikovaných povídek. Že většina mladších fanoušků fantastiky nemá o Pohraničí ponětí, že některé texty vyšly vícekrát a různě upravené a že je skoro malá bojovka vysvětlit někomu, v jakém pořadí všech 12 (13) knih přečíst, to vše dělá z každého fanouška série malého archeologa a lovce záhad. A pokud takovému předáte do ruky zlatý grál, možná to nerozdýchá.
Hraničář je jako chybějící dílek skládačky, o kterém si nikdo desetiletí nebyl jistý, jestli někdy skutečně existoval. Ukazuje se, že ano, že Šlechta je vážně maniak, který své příběhy vymýšlí desetiletí dopředu (byť je někdy kvůli lepší návaznosti lehce retconuje). JFK: Pár kapek krve bylo Hraničářem kanonizováno. Tato kanonizace je navíc nezbytná pro události v Citadele. Ty události, o kterých se od začátku jenom vypráví, které se odehrály jen desítky hodin před tím, než celé Krvavé pohraničí začalo. Navíc je Hraničář ta nikdy nezrealizovaná počítačová hra, kterou se Šlechta pokoušel kdysi prosadit. Dostat takový chybějící článek do ruky po letech čekání a hledání je nejen kouzelné, ale taky pěkně zvrácené. Možná Šlechta mimoděk po dvaceti letech napsal tu „první knížku“, kterou lze doporučit novočtenářům. Připravíme je tím ale o podstatnou část kouzla objevování Pohraničí.
Z jiného hlediska bohužel Hraničáře nejsem schopný hodnotit. Jedná se o klasické Pohraničí, stejně napsané, stejně „rozvláčné“, „realistické“ a zábavné jako ostatní knihy v sérii, ale zcela je převyšující svým až mytickým významem.

1 14.11.2022

Odkládám nedočtené lehce za půlkou. Jestliže první díl byl ještě na hranici snesitelnosti, tenhle je dalece za ní. Představa, že k napsání dobré fantasy musím detailně popsat politické dění na polovině kontinentu a následovat hrdiny na půlroční cestě křížem krážem je přežitek, ve kterém se odmítám dál dloubat. Jestli to baví Ryana, ať si poslouží. Vélin al Sorna, ač vlastně ničím objevný "protagonista", zůstává jedinou postavou, na které záleží a která není nesnesitelná. Většina knihy je bohužel o slaměných panácích a nafouklých jménech. Oproti prvnímu dílu zaškobrtnutí a následný pád na hubu už číst nehodlám.

2 02.11.2022

Někdo se tu v komentářích zmínil o tom, že nechce napsat, že je kniha špatná. Já bych to teda s dovolením napsal rád – ta kniha je špatná. Číst Stezky víc než dvacet let od jejich vzniku jim určitě nepřidalo, ale nevěřím, že v době prvního vydání byly reakce pozitivnější. (A doporučení na obálce od Medka a Vrbenské mě fascinuje.) Problémy Stezek krve jsou s časovým odstupem jenom výrazně bolestnější. Jména jak vyplivnutá z generátoru fantasy jmen. Neexistující svět, který supluje několik málo izolovaných lokalit (které ještě navíc působí papundeklovým dojmem). Patos vyhnaný na 110. Snaha o šokující násilí, které ale nemá na nic vliv. Přehršel nedůležitých postav a každé z nich je třeba co chvíli nakukovat do hlavy. Některé se chovají jako špatně promazaní roboti, jiné jsou v příběhu jen proto, aby ve správný moment řekly jednu větu. Sporý styl jednoduchých vět ubíjí čtenářovu snahu číst knihu v kuse a dopracovat se k nějakému vyústění. Prostě ne, na tohle se vykašlete.

1 24.07.2022

0 Tu je v první řadě obřím worldbuildingovým nástrojem a až v druhé řadě neobvyklým sci-fi putováním. K využití pro herní RPG setting ideální, pro souvislé čtení ne příliš přesvědčivé. Čtenáři jako by neustále chyběly příběhy, které se staly někdy jindy, někde jinde. Tal Kusa-Gammah je výbornou kronikářkou, ale slabou protagonistkou. A stejně tak Hussarův debut ohromí spíše propracovaností kultur a ras vesmírné flotily než strhujícím příběhem.

6 16.07.2021

Ač se Bez vlasů zabývá velice konkrétním problémem (bojem s alopecií), funguje velice dobře jako povzbuzení/návod na vypořádávání se i s problémy jinými. Příběh Terezy Drahoňovské je podaný upřímně a jímavě, čemuž napomáhá jednoduchá, ale výstižná kresba Štěpánky Jislové. Její úsporná linka dokáže citlivě zaznamenávat drobné detaily, stejně jako schematicky a účinně vysvětlovat zdravotní stránku nemoci. Kreslířka z počátku hlavní postavu (cíleně?) vykresluje téměř až nelidsky, jen aby ji v konečné katarzi znovu představila v plné kráse.

3 01.06.2021

Překvapila mě provázanost jednotlivých dílů. Po prvním jsem měl pocit, že je potřeba cosi dořešit, ale i tak jsem od druhého čekal víceméně samostatné dobrodružství. Matochovi se musí nechat, že dokáže sázet jednu zběsilost za druhou (celá kniha odehraje během dvou dní), vtáhnout a občas hezky překvapit. Právě ve chvíli, kdy už mě začínalo unavovat, že se hlavní postavy vždycky ze všeho vylížou, se pokazí vše a prostě tentokrát mají smůlu. To je velmi příjemný „realismus“, který zajímavě kontrastuje s mnohem fantastičtější, skoro až lehce steampunkovou zápletkou Merkuritu. I tak se z ústřední dvojice ke konci stávají téměř superhrdinové, což z mého pohledu dílu krapet ubralo. Pořád ale velmi příjemné čtení.

3 01.06.2021

Ač jiný ročník, na Foglarovi jsem díky dědovi-skautovi vyrostl a k označení „moderní foglarovka“ jsem se tak stavěl velmi skepticky. Nakonec velmi příjemné překvapení. Toto opravdu je Foglar v moderním hávu. Čili jsou tam hoši, kteří musí spoléhat hlavně na své schopnosti a je tam stínadelské dobrodružství. Zároveň tu ale jsou děvčata, která nejsou pouze na okrasu, o chlapecko-dívčích vztazích se skutečně mluví a nejsou pouze implikované, hlavní hrdina není všemocný a často se vše kazí a celé je to velmi překotné a akční a z „ideálu chlapeckosti“ mnoho nezůstalo. Tohle všechno vnímám jako velké plus. Jako lehce problematický mi přijde konec, který předpokládá, že se čtenář pustí i do dalších dílů, a nechá tak otevřených několik linek (dědeček, Tonda, následky). Přitom by knihu bylo tak snadné ukončit „řádně“.

8 10.05.2021

Pokud je tohle jedna z prvních věcí, které se vám dostanou do ruky, tak asi cajk. Jinak pouze průměr. Představení politických mocností, magických sil a zákoutí světa nijak nevybočuje ze standardu. Stejně tak postavy jsou v mezích normy a kniha navíc nemá žádnou myšlenku, jde „jen“ o dobrodružnou literaturu. Ozvláštnění může představovat pouze správa dobytého města. Jinak to vidím jako takového odrostlejšího Hraničářova učně.

3 27.04.2021

A ten co tuhle knihu poslouchal během procházek řekne: Tak jasně, že to nemělo nějak extra hloubku, žejo. Ale mluvilo se tam vo životě a jakože lidech, bych tak řek. A to už mi z principu přijde dobrý, žejo. Jakože minimálně sem tim dobře zabil čas. Žejo.

5 25.02.2021