karol.cadex komentáře u knih

Knihu jsem si půjčila omylem v on-line knihovně, ačkoli jsem ji měla dlouho v “ chystám se číst “, zmátl mě pán na obálce a celou dobu si myslela, že se bude jednat o pandemické čtení. A najednou takový peklo??? Na jeden zátah jsem musela přečíst první a druhý díl, načež překvapení - je jich pět? To už v nejbližších dnech nedám, měla jsem z toho regulérně hnusný sny. A to nejsem žádná citlivka!

Píšu to pořád dokola, že nemam ráda série. Pokud ale bude pokračovat styl prvních dvou dílů i dál, tak toto bude jedna z nej sérií, co jsem četla. Emotivní, příšerně zlá, co jako se asi může z lidí stát v pekle, že jo. A autor má evidentně velký problém, protože zakončit každý díl takovým heartbreakerem, to teda děkuju pěkně. Všech kluků mi bylo počas čtení extrémně líto, pak i vlastně sebe, že to čtu, haha.

Víc asi nemá cenu psát, vcelku dost toho řekne anotace, kterou já před čtením přeskočila. Hnus, zmar, zoufalství, nespravedlnost, fakt. Přitom moc hezky popsaná psychologie postav, vhled do hlav kluků hozených do nejhoršího inferna.

2 16.04.2024

Četli jsme prosim vás stejnou knihu? Vždyť tohle byl absolutní masterpiece! 69 % proč? Já chápu, že když si někdo přečte třiasedmdesát románů s Joonou Linou, že je pak těžký vystoupit z komfortní zóny a číst si o posmrtným světě, ale tohle šlo úplně samo, fiiii.

Právě hodnocení mě poněkud vyděsilo a ještě než jsem začala číst, jsem už hledala, za kolik ji prodam na bazaru, haha. Jenže já si ji nechám! A myslím, že mezi námi vzniklo i trošku pouto.

Manželé Alexandr a Alexandra jsou trochu mimo, jinak by nemohli být tak geniální dvojka, akorát tady tu hranici šílenství překročili xnásobně. Filosofický úvahy o smrti a životě, temnota, šeď a zmar. Zároveň i mini naděje, strašně silný emoce, obrovský pouto vůči dítěti a absolutně skvěle vykreslený svět pro ty, kteří jsou na rozhraní života a smrti.

Trochu jsem v tom cítila, mimo Keplera v tom extrému samozřejmě, i špetku Kinga, Murakamiho, Camuse a vlastně si v tom každý může najít to své, pokud ovšem bude chtít. Já děkuji!

P.S.: Když nad tím přemýšlím víc, ono to lecckomu mohlo přijít přitažené za vlasy i s ohledem na to, s jakou samozřejmostí Jasmin podstupovala všechny ty “přechody “ (nechci spoilerovat). A proč? Protože nebyla srdcem vojačka ani magor. Ale matka. Ani by mě nehlo neudělat sebevětší debilitu pro záchranu svých dětí. Pani tady se musíte polejt benzínem a proskočit hořícím kruhem a nakonec zabojovat ve žraločím bazénku! Ok.

4 11.04.2024

Občas jsem děsnej pokrytec, takže třeba 10 let v kuse tvrdím, že Jo Nesbø není nic pro mě, protože jsem kdysi dávno něco od něj četla (Sněhuláka?) a vůbec mi to nesedlo, vlastně jsem to možná ani nečetla. A tak jsem teda chtěla sama pro sebe vědět, jestli ten Jo Nesbø vážně není nic pro mě? Ještě si musim vygooglit, jak se Jo Nesbø čte, protože zcela vážně to mezi lidma vyslovuju jako JO NEZBO.

A Království bylo jako návrat domů. Do teplé náruče někoho, kdo mě má rád a kdo to se mnou umí. Fakt. S oběma klukama od začátku neuvěřitelná chemie, s jejich vesnicí i benzinkou taky. Nechtějte po mně, abych musela říct, kdo tu vlastně byl záporák. Sofiina volba! Ne, teď vážně. Popravdě jsem nečekala, že se mi to bude tak dobře číst. Perfektně vystavěný příběh, skvělá depresivní atmosféra severské vesnice na kraji světa, a to včetně jejích postaviček. Konec příšernej, lapala jsem po dechu. Při flashbacích do kluků dětství jsem měla celou dobu pocit, že jsem na těch zábavách a při potápění s nima.

Při čtení dnešních thrillerů se často nemůžu ubránit pochechtávání, pocitů trapna a absurdna. Tady ne. Tohle byla absolutně uvěřitelná realita dnešních dnů. I těch minulých vlastně. A já se teda vrhnu v co nejbližší době na toho Harryho Holea.

4 09.04.2024

Chtěla jsem napsat o knize rozsáhlý elaborát, ale je tu přes sto komentářů, tak to zkrátím.

Výhoda při čtení je, a to obrovská, pocházet z míst, kudy Hasil denně šlape. Pokud by se kniha odehrávala třeba u Liberce, asi bych ji nečetla. Asi určitě. Takhle přesně jsem věděla, kudy cestičky vedou, jak velké kopce museli převaděči šlapat a při představě, jak si svištím z Budějovic na kole na Šumavu, mi bylo upřímně zle od žaludku.
Tři čtvrtě jmen jsem znala, jelikož v Prachaticích se tak jmenuje každej druhej.
Možná jsem očekávala víc popisů přírody, ale od toho tu jsou jiní.
Bála jsem se, jak udrží autor hranici mezi literaturou faktu a románkem na styl Mornštajnové, a dobrý! (Proboha tím neurážím Mornštajnovou, kdybyste mi zas někdo chtěl psát zprávy).
Na konci mi slza ukápla, než jsem si uvědomila, jak hovořila moje babička třeba o Mašínech. Ta komunistická agitka byla do člověka zažraná, opravdu až do morku kostí.
Kniha na mě působila skoro až intimně právě s ohledem na místní znalost. Některé nuance pochopí pravděpodobně jen rodáci.
Knihu jsem odkládala prakticky deset let, ačkoli ji máme doma včetně věnování, musela jsem si do ní dozrát.
Pokud si chcete doplnit vzdělání o Králi Šumavy, doporučuji tuto diplomku: https://theses.cz/id/u5740y/Diplomov_prce_-_Klbl.pdf

5 11.03.2024

Jedna z nej historek z dětství mého a mé sestry je ta, jak jsme si v raném věku vyrobily svá vlastní pravidla šachů, protože jsme znaly jen základy a nikdo nám nevysvětlil víc, a naše rodina, typická working class, nechápala, jak jejich děti pod 10 let mohou šachy takhle válet.

Beth měla ale dar. Jak moc jí byla přidána inteligence šachová, o tolik jí byla ubrána inteligence emoční. Její sociální pasivita mě při čtení extrémně vyčerpávala. I když co já vím, co s dítětem udělá děcák a ztráta rodiče. Z Bethiny závislosti od raného věku mi bylo příšerně úzko.

Turnaje byly skvěle popsány, kvůli nim jsem se knize dlouho vyhýbala, ale nebylo proč. Sice jsem si horko těžko představovala věž na a6 a střelce na e7, ale dělala jsem, že jo. Konec pěknej, popravdě jsem čekala nějakej breakdown a ten se nekonal.

7 05.02.2024

Asi jsem neměla číst Ketchumovo předmluvu, protože ač rozhodně nejsem žádná měkkota, natož feministka, chvílema mi to obočí vystřelovalo až za temeno hlavy. On se v ní ještě tak blbě odkope, jak vypráví o neúspěchu příběhu, že jsem si to pak při čtení s sebou trochu nesla.

Kniha je krátká. I tak jsem si ale dávala pauzy, protože jsem leccos chtěla vydejchat. Už jsem to psala asi u Po sezoně nebo Reda, Ketchum si odmítá brát servítky a s ničím se nepáře. Je mu jedno, jestli na jedné straně vylíčí incest a k tomu jedním dechem zabije pár lidí, jsou mu jedno mrtvá miminka. U pár scén jsem se popravdě i bavila, nejvíc u mužských dialogů, ony ženský tu toho tolik nenamluví. Co by na knihu řekly levicové antikapitalistické hrdinky dnešní doby zakládající bezpečná knihkupectví pro ženy, to nevím, hihi.

Plný počet jsem nedala, protože mi tam chybělo něco navíc. To něco, co jsem měla v Dívce od vedle a v Redovi, ten kousek lidskosti nebo naopak ještě horšího svrabu a beznaděje. Prostě něco.

A miminka se nezabíjí!!!

3 14.01.2024

A pak má člověk chtít něco psát, když vidím ty komentáře, haha. Poslední dobou vlastně ani nemám chuť komentovat, mám pak pocit, že nejsem k dané knize dost intelektuálně vybavena, když se mi náhodou třeba líbila.

A že tahle se mi líbila! Všechny autorkou popsané šumavské body mám prošlápnuté, takže mě u čtení provázel pocit, jako bych se po dlouhé době vracela domů. A to nebyl jedinej pocit, který jsem měla. Naopak skvěle gradující atmoška, z toho trochu diskomfortu a napětí a představivost jen jela. Kdyby autorka použila na každé straně pár vulgarit, tak je to totální Karika. Hlavně ta nejistota, co přijde dál.

Šumava nejsou jen krásný vyhlídky, kůrovec a dřevěný chodníčky s instagramovými místy. Šumava pamatuje a nezapomíná. Kdo byl na Šumavě v sychravu a zimě ví, že slyší jen extrémní ticho a cítí mráz po celé páteři. Ale ty restaurace jsou tam rok od roku lepší, to zas jo.

Nechtěla jsem, ale musím. Ty komentáře tady jsem vážně pročetla všechny a z drtivé většiny do autorky tepou ženské profily. Proč? Ty vole ta holka napsala dobrou knihu, bez hulákavýho PR, s obsahem a přesahem nad jakousi dnešní realitu a někdo to bude srovnávat se slohem základní školy? Eseji na gymplech? Proč? Čtu knihy, aby mě obohatily a něco ve mně nechaly a tahle to udělala. Autorce přeji jen to nej a těším se, s čím přijde příště.

11 13.01.2024

Jedna z nejhezčích dětských knih, kterou doma máme. Nádherné ilustrace. Jednoduchý příběh, avšak bez infantilností a naivit. Naopak hledání kvásku do chleba mi přijde super i s ohledem na to, že sama nejsem schopna ho udržet, aniž by mi chcípl. Může se zdát, že je kniha přečtená hned, ale dá se číst dokola a v obrázcích hledat pokaždé něco nového. Můj nejoblíbenější brlůžek je bezkonkurenčně vnitřek ryby haha.
A už jen to slovo - brlůžek. Hravé, nápadité. Nádhera.

3 06.01.2024

Prosím vás, abych to uvedla na pravou míru. Ano, opravdu čtu letos Lanczovou. Na mou obranu je to čtení jen pro krajní případ nouze. A ten nastává vždy kolem jedné až třetí ráno, kdy nonstop kojím dítě a nezvládám intelektuálně číst nic jiného. A protože mám v kindlu kdovíproč (haha) všechny vydání LL, tak tímto způsobem se k ní dostávám. A vlastně i po dvaceti letech vracím.
Tohle je zrovna od LL první kniha a je perfektně vidět dá se říct vzestupná tendence. Přemýšlím, že v případě volného času udělám regulérní sociologickou studii lanczovek, protože mě fascinuje i proměna jejích knižních postav v čase. Co mě dostalo konkrétně tady nejvíc, byly takový ty výdobytky té dané doby - navlékání korálků za skalpy dívek, porevoluční potřeba podnikání a vydělávání těch velkejch západních peněz, ta strašná nasranost a zmatenost lidí po převratu. Ač nevědomky tohle všechno LL v knihách perfektně odráží a nejvíc je to vidět v Lucky Lukovi (toho opravdu miluju, na toho mi nesahejte, děkuji).
Jako jasně, jsou to dívčí románky, ale pokud bych napsala něco takovýho dnes, budu tomu nafoukaně říkat young adult literatura a tvářit se jakože jsem děsně nad věcí. Ale ne, pořád jsme na stejné úrovni. Jen s jinými problémy děcek. Úplně vidím Lanczovou píšící o 30 let později - témata: LGBT problematika na střední škole, mám se nechat přeoperovat?, zamiloval jsem se do ikea lampy, můj partner posílá všem dickpicky na tinderu.

Jsem si říkala, že mi je styl psaní povědomý, že tomu vůbec nerozumím a že tam, kde bych měla cejtit nějakou pointu, jsem úplně mimo. A on to byl pan Cit slečny Smilly pro sníh.
Už se příště nachytat nenechám. Tohle jde opravdu mimo mě. A začínám se cítit až skoro méněcenně, jak kdyby ten literární skvost někdo přede mnou skrejval, že nemam třeba dostatečný intelekt pobrat autorovy myšlenky.
Mně to vážně přišlo děsně plochý a o ničem. A přísahám, že jsem v každý větě hledala sebemenší nuance, kterých se chytit.
No tak nic.

2 04.12.2023

Neskutečně podařená věc. Ihned po přečtení Sus jsem ho zařadila mezi oblíbené autory - svou přímostí, syrovostí, tím, jak šetří slovy, ale zároveň toho řekne víc než dost. Ale Pohádka je jiná.

Letos jsem "dospělých" pohádek přečetla víc, a u Pohádky od Kinga a Pohádky od Bengtssona jsem našla určité paralely. Přerod kluka v muže, hledání se, čerpání ze starých příběhů pro svůj růst. Umění opustit a odpustit. Jak se nestat v tomhle hnusným světě úplným hajzlem a cynikem.

Pohádka je i trochu mccarthyovská - otec se synem na své cestě utíkajíc před světem. Jenže o tom to vlastně neni. Komentář píšu až po čase a i tak pořád cítím tu pachuť naléhavosti a toho, co zůstalo nevyřčené. Co to jenom? Obnaženej svět až na dřeň.

2 01.12.2023

1.) Tato autorka pro mě vždycky byla jenom synonymem nevkusu, prvoplánovosti a jednoduchosti. Nikdy jsem ji nečetla a tuto knihu jsem si rozhodla dát jako takový svůj osobní sociologický průzkum.

2.) Jsem vysokoškolsky vzdělaná, jsem matka od dvou dětí v hezkém manželství. Opovrhuji bezohledností, uřvanejma lidma, vulgárníma lidma a taky matkama, co najednou nutně musí něco dohánět s kýmkoli z tinderů a barů. A nenávidím číst cokoli, kde je nadmíru erotiky. Nechutný.

3.) Po sečtení výše uvedeného je jasné, co mělo vyjít. A nevyšlo. Tohle jsem přečetla na jeden zátah. Střídavě jsem se přistihovala, jak se chichotam nebo naopak pobouřeně krčim čelo. Jak se s Dášou stydim a zároveň jí tak rozumím. Její sebeironie a zároveň zoufalství z obou vztahů z knížky úplně stříká. Její zmatečný myšlenkový pochody by někoho mohly nudit, nicméně to jen skvěle utváří celek jejího pekla.

4.) Rozhodně to neni žádnej literární zázrak, proto nerozumím zdejším nářkům, kterak někdo u tohoto jednoduchého příběhu se nedokázal srovnat s přeházenými kapitolami. Naopak od začátku člověk ví, jak to dopadne, a může se jen věnovat absurdním dialogům. Jsem Win, win win, double win. Mam cash, ty debílku.

5.) Je mi líto, musím dát plnej počet. I ten konec mě skoro rozplakal.

17 28.11.2023

Jsem trochu zmatená. Když jsem začala číst, první co mě napadlo bylo, že tohle musel určitě napsat Mark E. Pocha. Taková ta nucená snaha šokovat hned od začátku - sexem, krví, vulgaritama. Věděli jste, že se dají napsat i vcelku dobré knihy bez použití slova šuk.t?

Ono by mě ta kniha asi bavila. Jenže příběh byl tak strašně předimenzovanej, že u tohohle čtení si člověk ani trochu neodpočine. Autorčiny nápady by se daly směle rozepsat do pěti knih, tohle bylo na mě moc.

Cary kapitoly bych úplně vyškrtla. Třičtvrtě policejního sboru břídilové chovající se totálně nesmyslně. Jess mě neuvěřitelným způsobem srala, a to extrémně. Naopak Griffin mi byl svým způsobem ze všech nejvíc sympatickej, mám pro tyto typy slabost.

Všechno tu již bylo psáno. Jo, hezká obálka, obligátní nálepka bestselleru tisíciletí atakdále. Jo a ten epilog? Hahahaha haha ha.

Před přečtením knihy jsem se omylem dostala ke komentáři v Reflexu, kdy literární kritik popisuje zkušenost s nakladatelstvím Host, jež mu odmítlo poslat výtisk Pláňat k recenzi. Ke knize jsem proto přistupovala ne negativně, ale spíše ve stylu, že se mi líbí, jak si Dvořáková stojí za svým, že to nemá zapotřebí, protože její jméno samo o sobě už asi (negativní) reklamu v Reflexu nepotřebuje. A zrada!
Pláňata ještě před třemi roky by mě bavila. I když možná už taky ne. To téma je tak strašně obligátní, stokrát omílané. A Dvořáková mu nedala nic navíc. Ani špetku. Jak kdyby se ze sebe vypsala, zůstalo jen řemeslo a nápad, ale přidaná hodnota z ní vyprchala.
U Stanjurových Srpen jsem se vyjádřila ve smyslu, jestli je někdo z naší 80. - 90. generace, kdo nebyl jakkoli trápen rodiči nebo nevyrůstal v toxickém prostředí. Jenže to o tom budeme číst až do důchodu? A Pláňata jsou stokrát použitým kopírákem, na kterém ulpěl přepis mnoha českých autorů a autorek před Dvořákovou. Dohromady zamíchat a hotovo.
Jsem z toho rozčarovaná. Obálka krásná. Předchozí Dvořákové knihy top. Tohle bylo šlápnutí vedle.

8 30.10.2023

Že miluju Kotletu, je nad slunce jasné. Že miluju i Kyšu, mi zůstávalo poněkud dlouho utajené.
Sudetenland v mém pomyslném žebříčku vyhrál best of 10 roku 2023. A myslím, že bramborovou medaili.

Najdi v téhle knize hluché místo! Nelze. Kyša frčí v trabantu rychlostí blesku, až bulvárně se obouvá do tehdejších politiků, trochu ho podezřívám, jestli nemá z Milouše Jakeše stockholmský syndrom. Imaginární pro nebo proti německé nálady se stávají neuvěřitelně uvěřitelnými a všechno je to jak kdyby mi celý děj vyprávěla babička. Bez okolků, přímo, takhle se to stalo a moc nekoukej.

Pokud nerozumíte vtipům o Hitlerovi, nečtěte to. Pro čtení doporučuji i základní znalost německého jazyka a dobových reálií. Moji nejmilejší část s krájením kedlubny a bodáním do Židů jsem přečetla snad padesátkrát.
Děkuji!

8 27.10.2023

Jak hodnotit knihu, která mě tak hrozně iritovala, a klidně i kvůli mým podivným rodinným vztahům?
Děs běs. Jednostranná zpověď matky, co absolutně nekoresponduje s dnešním nebo snad i evropským viděním vztahů. Nejvíc se mě přesně dotkla matčina výtka, že i když její matka se k ní taky nechovala vždy nejlépe nebo si nemají co říct nebo jí taky lecčíms ublížila, nikdy by se k ní neotočila zády. Ale to je přesně ono. Je to osobní věc, absolutně vnitřní pohnutka a rozhodnutí, jak člověk se vztahem i ke svému rodiči naloží.
A je to věc toho rodiče, jestli na to jako dospělý a rozumný člověk přistoupí nebo bude dál manipulovat.
Strašně mě ta kniha rozčílila. Moc bych si přála číst i pohled ze strany dcery a ne jenom litanie matky ve stylu “udělala jsem pro ní první poslední a ona se ke mně otočila zády. Ani náznak sebereflexe.

2 16.10.2023

Nebudu hodnotit, abych náhodou nebyla ta, co dala moc nebo málo, protože vlastně ani nevím, co je tu dobře haha.

Když jsem si ji půjčovala, knihovnice mě regulérně odsoudila!!! Co si dovoluju tohle půjčovat proboha, že je to hnusný a otřesný a co jsem to za člověka!!! Tak jsem se tak jako chichotala, dyť je to jen kniha...
Jako je to jenom kniha, ale teda echt hnusná. Jenže s ohledem na dnešní dění ve světě, ty vole je rok 2023 a válčí se jak o závod, lidi tejraj zvířata, děti tejraj jiný děti, furt se nacházejí novorozenci v popelnicích, celá země míří ke zkáze a my se tu budeme pohoršovat nad knížkou? I když co si budem, po večerech chci taky radši vyhledávat jiný druh literatury. (A taky bych určitě neprohlásila, viz komentář níže, že je to topka a že v tomto lze milovat zvrácenosti a úchylárny, paní, najděte si terapeuta, prosím vás.)

Vhled do mysli sadistického psychopata ok. To, že k určitému typu zlu v sobě musel Števko dojít, by po přečtení došlo i malýmu dítěti. To, že se zlý věci stávají i hodným lidem, je všeobecně známé. Dialogy vcelku fungovaly, dynamika mezi postavami taky. Pubertální výlevy omladiny fajn, to mě bavilo, velmi mě to vrátilo do mých teen patetických a dramatických let. Konec mě potěšil, nečekala jsem nic dobrýho. Zvířata a děti bych z knihy určitě vynechala, ne v rámci nějaký cenzury, spíše etiky věci.

Ono je hodně hodně tenká hranice - mezi kontroverzí a absolutně nevhodným humusem, tohle se velmi dobře daří Ketchumovi, kdežto M. E. P. sklouzl v 90 % případů jen k nechutným jednoduchostem bez dalšího přesahu.

Snad nikdy se mi nestalo, abych něco četla půl roku. I čítanky pro další třídu na ZŠ jsem přečetla o prázdninách hned první týden v červenci. Ale tohle bylo mých nejdelších 260 stran v životě.

Nevím, co jsem měla za výtisk, ale španělský slovníček na konci knihy se neshodoval po stránkách s tím, jak postavy hovořily. Takže jsem opravdu třetině knihy nerozuměla, naopak jsem furt listovala jako debil a odhadovala, který překlad se shoduje zrovna s rozhovorem u tortill nebo u honění koní. Knihu bych rozhodně doporučila všem, co milují esperanto, tady se vyřádíte! Ne vážně, stylisticky je to fakt těžký. Absence přímé řeči, do toho slovníček až na konci, španělština obsahuje 1/3 textu. Nejsem žádná čtenářská novicka proboha, vážně umim číst, avšak zde jsem dostala solidně nakopáno.

Přitom McCarthy je jedním z mých srdcových autorů, jenže tady jsme se trochu minuli. Pointa knihy je krásná, celkově příběh je tak strašně pěknej a smutnej a naléhavej, až vlastně na konci zbyde jen pachuť toho nevyřčenýho. Hrozně mě mrzí, že jsem se s knihou tak lopotila a už teď je mi zle, že budu číst i další ze série. Jenže je to McCarthy, no.

4 20.09.2023

Nikdy nepoužívám do komentářů ke knihám smajlíky, nepřijde mi to důstojné, ale tady se opravdu hodí jen :D.

Co to bylo za šílenství? B. A. Paris na hodně špatným tripu, protože takovou fantasmagorii nemohla střízlivá vypotit. První třetina nuda a nic než nuda, zbytek fííí mimo tuhle dimenzi a realitu.

Nesmyslné jednání všech zúčastněných, zápletky jak z generátoru náhodných zápletek, dialogy jak z generátoru náhodných slov a absolutně ploché postavy. Hlavní postava jak přes kopírák 90 % amerických thrillerů - sirotek s extrémním smyslem pro správnost, co chce na vysokou, na kterou bude deset let šetřit, ale náhodou se dostane do vyšších společenských kruhů a pak šok!

Udělené hvězdy jsou za to, že jsem knihu přečetla prakticky na jeden zátah - nevěřila jsem totiž, že tohle je možný napsat. Směju se ještě teď.

4 15.09.2023

Mé poprvé s Hartlem a zřejmě i poslední. S ohledem na to, kolik je nových českých autorů, jakou prózu píší, jak lehký nebo naopak těžký humor užívají, tohle bylo pro mě málo. A vlastně i zbytečně moc - moc stran o ničem, moc sexu o ničem, moc dřiny a potu autora.

8 15.09.2023