karinga komentáře u knih

Pod vcelku nenápadnou obálkou najdete brilantně napsaný a vystavěný příběh. Vysvětlím: mám fakt ráda dobře napsané postavy. Uvěřitelné. Chybující. Nedokonalé. S pohnutou minulostí. Ostatně proto hltám knížky Stephena Kinga po kilech. A Kenu Jaworovskemu se to v Poklescích maloměsta podařilo navýbornou.

Místy to bylo i poměrně drsné. Ale to je život. Můžete se tomu poddat, nebo to udělat tak jako hrdinové příběhu – okořenit si to víc než jen špetkou černého humoru... ne, tohle je v tom černém humoru spíš obalené.

Skutečně napínavý a výtečně napsaný thriller s postavami, které by koneckonců mohly žít svoje vlastní malá dramata i ve vašem sousedství. Je to jedna z těch knih, co si zamilujete od prvních řádků a po přečtení už nebudete stejní. Ještě pár dnů vám budou vířit hlavou otázky... třeba o tom, jak byste se v podobné situaci zachovali vy. A k čemu (všemu) by to tak asi mohlo vést.

Ostrov bouře a ticha je přesně ta kniha, ke které se budete vracet znovu a znovu...

Dočetla jsem ji dva, tři měsíce zpátky a ten příběh mi ještě pořád zní v hlavě. Syrový, tísnivý a nádherně napsaný. Pokud hledáte román, co vás donutí zpomalit, zamyslet se a možná i přehodnotit vztah k přírodě a sobě samému, pak je tohle přesně ono.

Na odlehlém ostrově Shearwater žije už celé roky Dominic Salt se svými třemi dětmi (duchem zesnulé ženy). Má důležitý úkol - spravovat banku se semínky - poslední naději pro budoucnost rostlinného života. Pak moře vyplaví na břeh tajuplnou ženu Rowan a začíníná se odvíjet děj plný tajemství a postupného odhalování minulosti.

Ta atmosféra izolace (nejen od okolního světa, ale každého člena rodiny od těch ostatních) byla skoro hmatatelná. Neskutečné.
I umístění příběhu na nehostinném, ale zároveň krásném ostrově vás dostane. Autorka totiž pracuje s přírodou jako s živou bytostí, která reaguje, varuje a někdy i trestá.

A hlavní hrdinové mají sakra hloubku. Tvrdý, uzavřený a zároveň zranitelný Dominic, tajemná, ale silná Rowan, děti... Díky tomu, že autorka střídá perspektivy, se ponoříte do jejich myšlení jako do studené vody. A ticha, které se postupně promění v křik.

Ostrov je rozhodně emocionálně náročné čtení. Rozpláče vás, zasáhne, omotá a vyždíme. Už dlouho jsem nečetla něco tak silného.

Vidím ji jako ideální tip na dárek pod stromeček pro milovníka přírody a ekologie, psychologických thrillerů a melancholie.

Tohle byl opravdu zážitek.

Mrtvé je prý lepší nechat spát... jenže co když nechtějí?
Monika koupila dům, o kterém s tetou snily - prvorepublikovou vilu s duší. Teta se už stěhování bohužel nedočkala. Nebo možná naštěstí. V tom domě totiž straší. A když se k tomu všemu přidá partička teenagerů, kteří chtějí zahadám kolem domu přijít na kloub, zákonitě se to zkomplikuje.

Jestli hledáte takovou Darcy Coates po česku, jste tu naprosto správně. Atmosféra strašidelného domu je úžasná a i když to nebylo tak mrazivé jako autorčina předchozí kniha (Balada pro Emily), nehororistům bude naskakovat husí kůže.
Rozjezd je krapet pomalejší (a oči Alexe, který Monice dům prodal jsou úžasně modré - chápu, proč tam ten chlápek je, ale možná ho tam bylo trochu moc), ale těch posledních pár kapitol se s tím autorka fakt nepárala. Možná trochu škoda, že s tím nezačala krapet dřív.

Meluzína má rozhodně atmosféru, má spád, má všechno, co má taková kniha o strašidelném domě mít. Záhady budete rozkrývat hezky postupně a párkrát vám autorka pěkně zamotá hlavu.
Plus boží ilustrace @jiri.dvorsky .

Přiznám se, že jsem nějak nepřišla na chuť ani hlavní hrdince ani většině vedlejších postav, ale zase chápu, proč se Monika chovala tak, jak se chovala...

Víc už prozrazovat nebudu. Prostě si to přečtěte. Na podzimní večery je Meluzína jako dělaná.

Přiznám se, že tahle série mi učarovala – a to prosím pěkně romantiku skoro vůbec nečtu. Jenže Devney Perry vážně umí psát (jak ukázala už v sérii Clifton Forge). Hlavní hrdiny této série, šest sourozenců Edenových, vykreslila tak věrně, že máte pocit, že je doopravdy znáte. A že je taky dost možná tak trochu milujete. Ano, mě si zatím nejvíc získal druhý díl téhle série – Juniper Hill - Na úpatí – a příběh kuchaře Knoxe a mladičké Memphis.

Na druhou stranu mi ta zápletka prostě přišla i tak nějak málo. Možná trochu šitá horkou jehlou. Navíc ve chvíli, kdy se vlastně řeší věc minulá – Foster už je rozvedený, když přijíždí do Quincy a i další věci z minulosti jsou vesměs vyřešené. Detektivní linka, na kterou jsme zvyklí z předchozích knih, je tím pádem dost upozaděná.

Ale to nevadí. Z Garnet Flats budete jako fanoušci série Edenovi nadšení.

Němý křik je takový výběr z temných hroznů. Pěkně různorodý.

Od postapa říznutého sci-fi, přes psychologický horor, kde si pohraje se základními strachy všech rodičů a smutný příběh o muži s demencí až po totální bizár (po přečtení povídky Můj miláček Lisa už nebudete stejní, to mi věřte).

Potěšilo mě, že jsem sem tam v povídkách cítila inspiraci Stephenem Kingem, kterého fakt můžu. Fanoušci krále určitě ocení povídky Preventista a Balonek ke štěstí. A na druhou stranu to nebylo tak brutální, jako autorčiny povídky z poslední doby (mám na mysli hlavně Afíka z antologie Smečka a novelu V pekle jsme všichni Hébert).

Prostě těžko vypíchnout jen jednu povídku... ale přiznávám, že jsem si totálně zamilovala geniální postapo Tam za tou duhou - těhotná žena zůstane sama s malou dcerkou, všude se ztrácí lidé... miliony lidí. Podaří se jí přežít? Tohle mělo dokonalou atmosféru a přimlouvám se za to, aby to byl román.

Jestli jste o Madle Pospíšilové Karasové ještě neslyšeli (a to bych se divila!), Němý křik určitě otevřete! Dokud se dá ještě sehnat, protože tohle bude hodně rychle pryč.

Tak tohle bylo skvělý! Je libo nadpřirozený psychologický hororový thriller, při kterém si zavzpomínáte, jaké to bylo okukovat v obchodě s deskami, kazetami a CD nejen nové hudební kousky, ale i hezký holky. Zavřít se s kamarády ve sklepě a vyvolávat duchy. Dostat první pořádnou pusu, vyloudit v trafice kusovku... nebo zkusit něco fakt nebezpečnýho.

Jasně, rok 1992 jsem vesměs prospala v kočárku, ale ta atmosféra na mě i tak dýchla.

Říkala jsem si, že to bude takový fajn, nostalgické počtení, napínavé vyprávění o klukovi a holce, co se dostanou do světa, co je něco jako přestupní stanice pro ty, co si potřebují dořešit věci z pozemského života... a tam to začalo být hustý.

Byly tam scény, co mi nedělaly dobře.
A tak to má být.

Prostě dost vyvážený román, který nic netáhne na sílu a všeho je tam tak akorát. A funguje to.

Takže díky Honzo, tohle se mi fakt líbilo.

Zóna - místo na Zemi, kde je takové vlhko a horko, že tam člověk nepřežije bez speciálního obleku déle než pár minut. Ale naopak se tam daří rostlinám a studenokrevným živočichům. Možná by se ten prostor dal využít... a tak se doktorka Jasmine Marksová po dvaceti letech znovu vrací na místo, které ji stejnou měrou fascinuje, jako ji děsí.

Prý záchranná výprava. Jak by mohla odmítnout?! Jenže...

Tahle celkem útlá knížečka mě fakt bavila. Autor vyprávění protknul zajímavými prvky (celé to vlastně působí dost uvěřitelně) a pohrál si i s formou - kapitoly jsou v podstatě deníkové záznamy/nahrávky hlavní hrdinky a někdy prostě končí v půlce věty. (Jo, to vás asi bude štvát.)

Celkem rychle taky zjistíte, že se nedá věřit nikomu a ničemu a to, co je vlastně na první pohled dost zřejmé a skoro až prvoplánové, se pak celé zašmodrchá...
Budete koukat.

Navíc je tam spousta odkazů na další knihy - Piknik u cesty, Ostrov doktora Moreaua, Stíny nad Innsmouthem... tohle mám strašně ráda.

Hvězdičku ubírám za docela vleklý začátek, ale nebojte, zrhuba od půlky je to fakt mazec a to má knížka nějakých 160 stran.

Jo, tohle se mi líbilo, tak třeba si teď už konečně troufnu na nějaký ten román od Tchaikovskeho. :)

Prostě zas jednou příjemné vystoupení z mojí čtenářské komfortní/horrorové zóny.

Je libo geniálně promyšlený příběh o projektu, který má díky cestování v čase předejít ekologické katastrofě a zabránit vyhynutí lidstva?
Tak to jste tu správně.

Tahle útlá knížečka, kterou před pár dny znovu vydalo @nakladatelstvitriton, mě moc příjemně překvapila. Bylo to napínavé, srozumitelné, originální postapo, které mimochodem začíná:

"Když jsem zastřelila Vikrama, naložili jsme věci do auta a vyrazili k letišti. Antti byl celou cestu rozrušený, klouby rukou na volantu mu zbělely, na krku mu vystoupily šlachy, jeho oči bedlivě sledovaly silnici před námi."

Asi je vám jasný, že má tenhle příběh slušný tempo a šťávu.

Trochu jsem se bála, že se nebudu chytat a že to na mě bude moc technické, ale Alastair Reynolds napsal Permafrost tak dobře, že jsem se ve všech těch paradoxech a šumech, co k cestování v čase patří, dost rychle zorientovala. A to fakt nejsem technický typ.

Tak co myslíte, podaří se vědcům pozměnit minulost a odvrátit celosvětovou katastrofu? Nebo to udělají jen horší?
To už si přečtěte sami.

Kala má v sobě přesně to kouzlo, co ty nejlepší knihy od Stephena Kinga nebo Dana Simmonse. Perfektně vykresluje atmosféru malého města očima dospívajících dětí, sílu přátelství, všechna ta úžasná a mnohdy dost nebezpečná dobrodružství, tajemství...

A taky to, jak (moc) nepříjemné bývá, když se po letech otevřou staré rány.

„Vztek svinutej ve strachu, strach svinutej ve vzteku. Ten pocit působil jako vnitřní zranění, vyplňoval podivný beztvarý hodiny, kdy jste s ostaníma hledali Kalu nebo seděli v tichu a na cizích pohovkách vyplouvali ze spánku nebo se do něj propadali.“

Pravda je, že je to fakt dobře napsané. Několikrát jsem při čtení jen vrtěla hlavou a říkala si, že byl ten odstavec prostě geniální. A krucinál, tak pravdivý! Stejně jako výborně vykreslení a realističtí hrdinové. Počítejte s tím, že se vám dostanou pod kůži. A že vás možná budou občas štvát.

Na obálce se píše: „Drsný thriller. který láme srdce... Dojemný příběh o dospívání a zároveň brutální irský noir, zkrátka velkolepé čtení.“
A já se ptám: Kde to mám podepsat?

Tohle totiž byla síla. Tohle je kniha, kterou budete muset rozchodit, rozdýchat a dát si pár dnů pauzu od dalšího čtení.
Tak neříkejte, že jsem vás nevarovala.

On je okouzlující, pohledný, nedosažitelný. Ona cizinka, nová velitelka policie ve městě, kde je starostou její dědeček (takže prostor pro drby by tu byl). Potkají se v baru a skončí na zadních sedadlech jeho auta...

A to byla chyba.

O tom, že Devney Perry psát umí, jsem se přesvědčila už u temné romantické série Clifton Forge a podle všeho budou Edenovi velmi podobní. Jen místo motorkářského gangu jde o členy rodiny, která patří k místní honoraci. Ale proč ne, když to funguje.

Mezi velitelkou Willow a Griffinem to jiskří od prvních stránek (doslova) a to hašteření mezi nimi prostě funguje. Táhne je to k sobě a nemá smysl, se tomu bránit (díky bohu za to!).

Ale o super zvrat vás autorka neochudí. Kdepak. Dostanete svoji porci dramatu. Pořádnýho.

Detektivní zápletka byla za mě tak akorát. Vraha jsem neodhalila, i když jsem byla blízko.

„Když jsem došla na vrchol, pomalu jsem se přiblížila k okraji, abych se podívala dolů. Její tělo na ostrých kamnech dole už neleželo, přesto jsem ji tam stále viděla. Její blonďaté vlasy. Ty krví prosáklé šaty.
Jeden skok. Jeden krok. Víc by nebylo potřeba. Jeden výšlap. Jeden pád.“

Abych jen nechválila – to, co mi vadilo už u Krále, mi vadí i tady: ten ultra moc přeslazený konec.

Podtrženo sečteno, já se opravdu dobře bavila (a nablble usmívala).

Je to tak. Naprostou většinu roku buď čtu, nebo píšu horory, ale párkrát do roka ty mordy a strašení proložím i něčím lehčím. A to mi věřte, že si hodně pečlivě vybírám, co to bude. Tentokrát jsem měla šťastnou ruku.

Jedno odpoledne jsem strávila v městečku Quincy a sledovala, jak se vztah Winslow a Griffina vyvíjí. Sakra, já jim to tak přála, že mi vlastně bylo i docela jedno, jestli se podaří rozlousknout případ sebevraždy mladé ženy. Bavili mě. Měli duši. Minulost, která je formovala. Svoje strachy. A oba byli vážně sympatičtí.

Ale jak už jsem řekla – už kvůli těm postavám (nejen hlavním) budu rozhodně číst dál.
Druhý díl série s názvem Juniper Hill si v prosinci, kdy má vycházet, moc ráda koupím. A jsem na sebe pyšná – správně odhadla, že v něm půjde o sbližování mezi Knoxem Edenem a Memphis.

Lída Svozilová je prostě PANÍ spisovatelka. Jestli jsem totiž měla při čtení prvního dílu Zemři, Kaine pocit, jak je to mysteriózní a propojené a vlastně náročné na pozornost, tak tohle je ještě o level výš. Ale věřte mi, že když vydržíte a ten příběh si prožijete, budete královsky odměněni.

Přiznám se, že jsem se na začátku trošku bála, že Stín "neučtu". Že se v tom prostě ztratím. Nebo že mi unikne nějaký detail, který bude ale zcela zásadní a celé to nesecvakne. Secvaklo. I když je dost možné, že mi nějaký ten detail unikl. Ale vlastně to nevadí. Tuhle knížku totiž podle mě můžete číst třeba 20 x a vždycky tam něco objevíte.

Co čekat?
Pořadnou porci tajemství a mystiky.
Zlou ošklivou věc jménem Wendigo - vážně jsem se na jednom místě bála. A to jakože hodně.
Tak kolosální zvrat, že váš život už nebude stejnej. Tu stránku, kde se to stalo, jsem četla tak 50 x! A po dočtení celé knihy jsem si ještě pročítala některé pasáže... a ono jo, ono to do sebe dokonale zapadá.
Ještě kapitolu před koncem si budete říkat - já nechápu, jak to mohla udělat... a pak přijde druhej wow moment.
Putování napříč Kanadou se vším, co k tomu patří - indiánské legendy, tajemství, magie.
A hlavní hrdinku, která je odsouzená k tomu, aby s dítětem putovala cizí zemí po boku někoho, komu tak úplně nevěří.

Tohle prostě chcete číst.
Jen počítejte s tím, že tady se bez znalosti prvního dílu neobejdete.

Smekám... a doporučuju.

Tenhle chlap má teda pořádný meče... a výdrž. Jak už to tak u Žambocha bývá. Přežít v Samarkandu zvládnou totiž jen ti opravdu silní.

Tenhle příběh ze světa Drsného spasitele můžu jen doporučit. Je to vyloženě oddechovka (jo, Žamboch má i daleko propracovanější charaktery) - vyloženě jde o to, aby se ne tak úplně obyčejný chlap probojoval armádou upírů, lidí a démonů ke své milé a dítěti. Na druhou stranu - akce je tam až až. :) A když je jeden fanoušek, četl by cokoli, no ne? :)

Prosím pěkně, nenechte se oklamat obálkou (mimochodem moc pěknou, to by byla kérka...). Tohle je fakt fakt bizár!

Útlá knížečka, která vyšla v edici Zrnka temnoty (vřele doporučuji), skrývá mnohovrstevnatou Zahradu, kde na vás zaúročí roztodivné vůně, barvy, podivné květiny i roztoužení hmyzáci.

Psychadelické. Znepokojivé.
Děsivé. Fascinující.

Jo, tohle je jedna z těch knížek, po který už nebudete jako dřív. Takže Kristino, díky za rozbití... nejen, že obcházím kanály a klauny obloukem, já už teď ani těm vážkám nevěřím.

A i když si mě Kristina na svou stranu získala především svojí povídkou v geniální antologii Může se to stát i vám (a taky tím, jak skvěle zorganizovala loňský HorrorCon), tohle zrnko mi chutnalo. Takže díky za rozšíření obzorů.

Tahle kniha udělala z Kristýny Sněgoňové hvězdu české fantastiky a zcela právem. Malokdo to ví, ale pro víly, rusalky a žínky mám slabost (a to až takovou, že jsem o postavě víly v literatuře napsala bakalářku), takže uspojit moje chutě a zároveň přijít s něčím novým není jen tak. A ja jsem strašně ráda, že se to Kristýně povedlo.

Protože víly a rusalky, co šlapou a žerou maso, to je fakt originální. A takový je i román.

Tady nikdo na paloučku netančí. Je to drsné a místy dost ponuré vyprávění, při kterém lezou kostlivci ze skříní, sloupávaj se strupy na starých ranách a co chvíli se někde najde mrtvola. A vám nezbývá nic jiného, než sledovat, jak se hlavní hrdina snaží z těch všech sra*ek dostat (pokud možno bez úhony). Jo, je protivnej a asi ne každej překousne takovýho hlavního hrdinu, ale já to vzala. Každej máme něco.

K tomu kulisy Brna (já ho snad začnu mít i ráda :-D).
Inu dobré, sakra dobré to bylo! A Kristýna má o fanynku víc.

Udělal to zas! Honza Vojtíšek, byť sám tvrdí, jak strašné/náročné (použil daleko peprnější výraz) to spoluautorství je, dal hlavy a ruce dohromady s devíti hororovými autory a autorkami z celého světa a dali dohromady sakra dobře sešité Sešívance.

Sbírku uvádí naprosto skvělý kousek Veroniky Fiedlerové, která si ze hřbitova alespoň na chvíli odskočila na pouť, kde vás sedřou z kůže... Jo, tohle je noční můra každého rodiče.

Když je připravená - další skvělá jednohubka, kterou napsal Vojtíšek spolu s americkým novinářem Johnem Eversonem. Další skvělý nápad - médium do sebe nechá vstupovat duchy aby si s pozůstalými ještě naposled užili... co by se mohlo pokazit

Nebudu tu rozepisovat všechny kousky, ale musím, prostě musím vypíchnout závěrečnoh novelku Aleny Čadové Otloukej se, bábovičko... Naprosto geniální kolekce dětských strachů z toho, co na vás čeká ve školce. Nemám tomu co vytknout a rozhodně to ve mně ještě pěkně dlouho zůstane.

Co mě hodně bavilo bylo i nakouknutí do zákulisí v doslovech autorů. Palec nahoru! Stejně jako za předmluvu. Prostě a jednoduše - tady dostanete přesně dávkovanou porci hororu, které vůbec nic nechybí.

Máte rádi Kinga a hledáte něco podobného i z toho našeho prohnilého rybníčku? Tak to bych měla tip - Dítě tmy od Míry Pecha, jednoho z nejvýraznějších autorů současného hororu.

Je tam přesná dávka (asi tři pytle) hororového feelingu – skvěle vykreslená atmosféra devadesátek, dětští hrdinové, outsideři a monstrum, kterému se musí chtě nechtě postavit. A Míra se s tím rozhodně nemazal. Trhaly se tam ruce, nohy, dloubaly oči Mňam! TO já ráda.

Prostě výborný čtení, ze kterýho se vám budou ježit chloupky a zvedat kufr. Navíc nic tlustýho, Míra slovy zbytečně neplýtvá a o to větší mazec to pak je.

Myslím, že teď všichni fandové Kinga svorně vyjí a děkují nakladatelství Beta za splněný sen. Tohle je první české vydání Cyklu vlkodlaka a čekali jsme na něj dlouhých 40 let!

Jak už moudří vědí, v téhle útlé knížečce najdete ilustrace komiksového výtvarníka Bernieho Wrightsona a ne zrovna málo. Tahle knížka totiž původně vznikla jako kalendář a texty Stephena Kinga měly jen „doplňovat“ ilustrace. To znamená 12 kapitol (protože 12 měsíců), z níž každou doplňují tři ilustrace. A v Betě rozhodně nešetřili - ten křídový papír je lahoda.

O čem to je? O jednom malém městečku, nečekaně v Maine , kde při každém úplňku řádí krvelačná bestie. Zůstávají rozsápaná těla a spousta otázek. Městem obchází strach...

Dobrá, buďme nohama na zemi. Tohle je trochu jinej King - neměl prostor vybudovat charaktery, se kterými budete dýchat, takže když je vlkodlak rozsápe, spíš se pousmějete, než že byste nějak vnitřně trpěli. :-) Ale to neva. Občas jsou tyhle jednohubky fajn a ilustrace jsou naprosto perfektní. Prostě WOW!
A hlavně - konečně ho máme do sbírky!

Přesně rok po vražedném řádění ulicemi Bransonu znovu protéká krev.
A není jí málo. Za mě se autor neskutečně literárně posunul. I když se mi Vendetta líbila (zejména ústřední postavy a fakt neskutečně šmrncovní konec), tohle je ještě o level výš. Teenageři Valerie s Rayem tu hrají malinko druhé housle a do popředí se dostává dost svérázná reportérka Kirsty (mimochodem je to pěkná potvora) a policista Cooper (toho známe z jedničky).
Hrají o čas. Útoků totiž přibývá. Souvisí řádění maskovaného vraha nějak s návratem Val a Raye do Bransonu? Vrahem může být kdokoli... Vážně kdokoli. Autor mě totiž hned několikrát svedl na falešnou stopu (tleskám!).
A za mě palec nahoru i za ty nádherně zpracovaný barevný předěly mezi kapitolami.
Sečteno podtrženo: skvěle napsaný slasher, který vám nedá spát.

Máte rádi fantasy mixlé dystopií? A slovanskou mytologii? Tak to mám pro vás jeden sakra dobrej tip na čtení.

Ač se to možná podle obálky nezdá, vyrůstá hlavní hrdinka Star ve světě zjiszveném třetí světovou válkou... ve světě, kde děti nezůstávají u rodičů, ale hned po porodu jsou umístěny do speciálního zařízení, kde jsou vychovávány, vzdělávány a formovány... a selektovány.
Jen ty naprosto zdravé, chytré a poslušné to mohou někam do táhnout - na učitele, lékaře nebo dokonce na Elitu.

Druhá dějová linka se točí kolem paní jara - Vesny a jejích sester Morany a Živy. Proroctví mluví jasně. Vesna bude muset zemřít a znovu se narodit, aby... to už si přečtěte sami.

@pohadkyprovelkyholky dokázala, že umí psát už v pohádkově laděné fantasy Přání! a romantickém příběhu Chci tě slyšet. A troufám si říct, že je Paní jara ještě o kousek lepší. Čekejte nečekané zvraty, dost svéráznou hlavní hrdinku a dokonce i pár hodně hustých scén. Hodně hustých...

No a já už se teď těším na další díl!

Tohle bylo perfektní počtení! O tom, že Honza Vojtíšek umí, nebylo pochyb, však už toho má na kontě pěknou řádku a mám tak trochu pocit, že je k nezastavení :-) a i když je psaní ve více lidech fakt peklo (vím o tom svoje) nikdy neříkej nikdy. Honza totiž evidentně peklo rád (a ještě je schopný o tom přednášet).

A teď ke knize - Ďáblův hřbet napsal spolu s Ivanem Kučerou a ukousli si pořádné sousto - napsat historický román odehrávající se ve 13. století jistě vyžadoval sakra pečlivou přípravu.

Skupina dřevorubců a vojáků se vydává dobýt divočinu na slovenskomoravském pomezí. Chtějí tam postavit osadu, cesty, kostel... mají s sebou děti. A poměrně brzo se ukáže, že tam nejsou sami.

Autorům se podařilo perfektně vybudovat napětí, atmosféru, charaktery postav (naštěstí tu má každý svoje kostlivce a strašáky) a pak do toho zdánlivě fungujícího světa vpustili rohatá monstra... a začala tak neskutečná řežba, že si to prostě musíte přečíst!