KapitánSmrt komentáře u knih
Zajímavé a čtivé postapo. Nejvíce mě bavila změna klasického pohledu na tzv. prepery, jimž je zde dáván za vinu celkový kolaps společnosti. A to díky fenoménu sebenaplňujícího se proroctví. Ano, prepeři jsou připraveni na možnou apokalypsu, na druhou stranu ale sérií krizí, které by silná pospolitost dokázala s vypětím sil přečkat, je narušena právě prepery, jejich verzí jakési zvárcené neoliberální ideologie, kdy přežije jen ten nejsilnější a druhý je mým konkurentem, ba nepřítelem. Každopádně mě bavil optimistický tón, jež se line celým příběhem. Občasná patetičnost zážitek trochu kazí, přesto jde ale o nezapomenutelný příspěvek do mého oblíbeného žánru postapokaliptické literatury.
Poměrně zajímavá variace na klasické postapokalyptické romány, se kterými se v poslední době roztrhl pytel. Vadila mi občasná přílišná doslovnost, kdy postavy pronáší dlouhé monology vysvětlující pravidla fikčního světa, jeho pozadí, politiku či náboženství. Takové proslovy pak působí dost uměle, nerealisticky. Naopak děj je zajímavý, čtivý a poměrně rychle plynoucí.
Dojemná malá člověčinka, která příjemně plyne. Víkendové čtení, které pohladí po duši. Zároveň ale žádné vyšší ambice kniha dle všeho nemá. Perfektně odpozorovaný život na malé britské vesnici, co neurazí, ale ani vyloženě nenadchne.
Velká bída vzdáleně připomínající klasické postmoderní autory jako DeLillo nebo Pynchon. Chápu, že jde o břitkou kritiku konzumu všech možných forem, zároveň Cronenberg poměrně zdatně ukazuje na dnešní povrchnost a plytkost značné části tzv. kulturní elity. Co je to ale platné, když základní premisa je vlastně dost nezajímavá. Navíc celkové vyznění příběhu vyšumí kamsi do ztracena. Nedočkáme se žádného uspokojivého závěru. Konec je otevřený, useknutý, jakoby lákal na další pokračování, které ale na pořadu dne není. Navíc bizarnosti se dále jen více a více vrší a působí již dost prvoplánově. Shrnutí? Myšlenka zajímavá, zpracování tristní.
Poctivý horor. Děsuplná variace na Starce a moře? Na Tři muže ve člunu? Možná ano, možná jde jen o náhodu. Každopádně je Sacculina čtivé a dobře napsané dobrodružství, jenž vás po celou svou délku udrží v napětí. Škoda jen krátkého rozsahu, klidně bych si dal ještě nášup.
Všechna čest autorovi, který má takovou fantazii a dokáže vytvořit tak komplexní a živoucí svět, se svou historií, s frakcemi a hlavně podivnostmi všeho druhu. Doufám, že se do Ambry VanderMeer ještě vrátí (nebo vydavatel přeloží i starší věci z tohoto univerza). Příběh naopak trochu drhne. Jde o klasickou neo noir detektivku s hrdinou, jehož tíží temná minulost. Nechybí ani femme fatale, případ, který může stát hlavní postavu život, nějaké ty zvraty a akce. Nic víc, nic méně. Ono to ale docela dobře stačí.
Zajímavá kniha o vyrovnávání se s traumaty, jenž válka přináší. Atmosféra všeobecné paranoie je vykreslena zručně. Svérázný a zároveň zoufalý coping mechanismus, jak zvládnout neustálou hrozbu transportu, je asi největší devizou tohoto díla. Celkové vyznění ale trochu sráží dost předvídatelný konec.
Ve světě, který nás obklopuje, na nás ze všech stran útočí všemožné ruchy, hluky, zvuky. Jde o produkty naší civilizace, jenž nás na každém kroku zahlcuje vjemy a podněty. Jenže co když jednoho dne vše záhadně utichne? Veškeré technologie přestanou fungovat a nás obklopí Ticho? Ticho, jenž vyvolává úzkost, jenž tíží. Protože toto ticho zároveň znamená, že naše civilizace končí. Co pak? Pokusit se nevnímat realitu a prostor kolem sebe dále zaplňovat hlukem? Činorodostí? Simulovat to, co již neexistuje? Nebo se přizpůsobit a ticho obejmout, přijmout za své a pokusit se o nový začátek? Inu, klasický DeLillo, absurdní, vtipný, bohužel i příliš krátký na to, aby skutečně pohltil. Myšlenek má však na rozdávání, jako vždy.
(SPOILER) Kniha bude nutně vyvolávat kontroverze. Minimálně tím, jak samoúčelně působí. Děj je totiž značně jednoduchý a slouží jen jako záminka ke všem těm hrůzostrašným a nechutným výjevům, jenž nám autorka s gustem servíruje. Já ale za největší slabinu považuji něco úplně jiného a to (ne)vývoj hlavního hrdiny. Zdá se totiž, že ten prochází jakousi proměnou, hromadí se v něm vzdor, pochyby o etičnosti a legitimitě celého systému, aby v samotném závěru všechny tyto tendence, tyto náznaky popřel a zase se zařadil mezi ostatní zrůdy, jimiž zároveň na předchozích stránkách tolik pohrdal. Tato "šokující" otočka mi přišla až příliš vynucená a hraná na efekt. A vlastně docela hloupá.
Spíše než třeskutě vtipné vyprávění očekávejte sžíravou a ironií prodchnutou kritiku všech těch současných (nejen) literárních cen, ale také celého světa vysoké kultury. Více než kvalita dané knihy je preferován politický/kulturní/etnický profil pisatele. Každý má své měřítko, svou agendu, své loutkovodiče. Jako fraška, kritika, je to dobré. Větší ambice kniha asi ani nemá. Za mě tedy příjemná jednohubka.
Velmi zajímavý a skvěle vystavěný svět, jenž je hlavně uvěřitelný. Následky globálních změn klimatu a genetických manipulací uvrhly svět na pokraj záhuby. Klíč k přežití lidstva se možná nachází v Thajsku. Zajímavá a exotická premisa je trochu upozaděna jistou roztříštěností děje. Je zde zkrátka příliš mnoho postav, příliš mnoho linií. Já bych preferoval sevřenější vyprávění. Zároveň jsou ale postavy velmi pěkně napsané, nejednoznačné a o to autentičtější. Rozhodně jde o velmi dospělé a notně temné postapo.
Docela nadčasová kniha, ukazující trable obyčejných lidí ve válečném konfliktu. Nemusíme jít daleko, aby nám mnohé části Horalky přišli až nepříjemně povědomé. Stejně jako hrdinové v knize, i u nás je nějaká ta válka mnohým ukradená, dokud se netýká přímo nás. Pak je na řadě rozhořčení, živoření, naštvanost. Jedna strana je jako druhá, jedinou otázkou je, pod kým se budu mít lépe. Něco jako spravedlnost, etika, humanita, to jsou příliš abstraktní pojmy, kterými se člověk nenají. A o to v posledku přeci jde. Pořádně se nadlábnout... Dost děsivé čtení odhalující to, čeho je člověk bez omezení daných civilizací schopen. Všeho.
Topecká škola je hodně komplexní román, jenž nenásilnou formou reflektuje takřka vše, co je na současné (nejen) Americe prohnilé a zkažené. Velmi zajímavě analyzuje třeba toxickou maskulinitu a to bez zbytečného a laciného moralizování. Spíše se pokouší o pochopení. Proč mužství prochází jakousi krizí identity, proč se upřednostňuje kvantita nad kvalitou, proč jsou i děti zataženy do nesmyslného soupeření, které jen dále zostřuje jejich úzkosti a strachy, proč ve společnosti narůstá agresivita a tak dále. Jasně, nenalezneme zde žádné univerzální odpovědi, přesto autorovi nelze upřít velmi osobitý a osobní vhled do daných problémů. To vše psáno krásným a mnohdy až básnickým jazykem.
Klasická nenáročná jednohubka, jenž ale postrádá nějaké to překvapení nebo zajímavou pointu. Děj je dost přímočarý a jednoduchý, často i předvídatelný. Ani postapokalyptický svět říznutý magií a indiánskou mytologií mě příliš nezaujal. Rušivě pak působila romantická linka. Přesto se kniha dobře čte a jako oddechovka neurazí.
Krátké, ale o to intenzivnější vyprávění. Hlavní postava je opravdu celkem nezvyklou (anti)hrdinkou a její cesta z obyčejnosti a všednosti k výjimečnosti je lemována slušnou řádkou krve, slizu a dalších tělesných tekutin. Co mě ale bavilo nejvíce, je celková atmosféra díla. Ta, co jde první není prvoplánový a laciný horor, naopak jde o dílo tíživé, hutné, prošpikované jak beznadějí, tak i jakousi útěchou, která navzdory všem těm hrůzám prosvítá skrze závoje temnot. Klidně bych si dal pokračování.
Moc pěkně napsaná kniha o ztracených iluzích. Je zajímavé sledovat, jak mládí plné síly a ideálů postupně hřadne a v konfontaci s tvrdou realitou nakonec upadne do každodenní rutiny a šedi. Text na mě zapůsobil hlavně tím, že právě v obdobné životní etapě se nyní nacházím. Kde jsou ty velkolepé sny a cíle? Kdesi ukryté pod nánosy průměrnosti a ubíjející nudy v nesmyslné práci... Jak se s něčím takovým vyrovnat? S vlastním selháním? S dospělostí? S ubívajícími silami? Snad ironií? Nebo přijetím vlastní průměrnosti a bezvýznamnosti? Kdo ví. Na to kniha neodpoví. To je již na každém z nás.
Souhlas s Lordem Snapem. Povídky dost zestárly. Pointy jsou na dnešní dobu slabé a zápletky postrádají prvek překvapení. Navíc se mi zdálo, že dost textů jede podle obdobného schématu. Hrdina dělá nebo jde tam, kam nemá a je za to řádně vytrestán. Líbila se mi povídka s vraždící rostlinou, ta měla hloubku a bavily mě i dost barvité popisy toho, jak nákládá se svou obětí. Ale ostatní texty mě minuly. Navíc styl vyprávění působí dost staromódně, což bylo dost rušívé. Po této knize jsem četl moderní horor Ta, co jde první. A to je opravdu jiná liga.
Úvodní povídky mi přišly příliš nesrozumitelné, příliš experimentální. Dále je to už ale mnohem lepší. Vrcholem jsou samozřejmě Jinací. Což je takové Sto roků samoty na slovanský způsob a zároveň dobře adaptovaný magický realismus na prostředí Ukrajiny. Příběh samotný možná někoho odradí svým osobitým stylem, důrazem na incest, i lehkou nepřehledností děje, kdy se často skáče z jedné časové linie do druhé, ale pokud se správně naladíte, budete po zásluze odměněni. Jde totiž o dílo svěží, hravé, hluboké i melancholické. Zároveň je to novela o lásce, ztrátě, ale i naději. Další části už nejsou tak úderné, zato dávají docela dobrý a ucelený přehled o tom, jak všestranným spisovatelem autor je.
Začátek je velmi zajímavý, intelektuálně obohacující. Bavili mě břitké výměny názorů, propracované myšlenkové pochody jednotlivých hrdinů, jejich osobité náhledy na život a jeho smysl. Postupně ale nadšení vyprchávalo, děj se stával čím dál tím více banální a předvídatelný. Také chápu, že v 50. letech musela kniha, ve které je sexualita zdejších postav dost rozvolněná, být dost šokující. V dnešní době nesčetných sexuálních identit, polyamorie apod. však působí zpátečnicky a zastarale.
Nebylo to špatné, tak trochu jiné postapo s poměrně optimistickým vyzněním. Což je v dnešní době, kdy se podobné tituly předhání ve vykreslování čím dál tím brutálnějšího, bezútěšnějšího a depresivnějšího světa, docela svěží přístup. Fantaskní prvky mě bavily, hrdinové jsou také fajn, jen ten děj je trochu rozvláčný, chybí mu větší spád. I premisa je možná trochu naivní, zato musím uznat že originální a v důsledku působivá. Lepší 3.