Kakho-Oto komentáře u knih

(SPOILER) První dvě kapitoly jsou spíše takové seznamovací, ale poté (po opuštění Káhiry) začne být děj velmi zajímavý a také dramatický. Nejvíce se mi líbí část, kde jsou Kara a Selim uvězněni v podzemí a tam se seznámí s dalším vězněm, Ben Nilem. V této části též do děje vstupuje jedna z nejzápornějších postav cyklu. V neposlední řadě je román skutečně dobře přeložen, takže si čtenář užije i řadu zajímavých i vtipných dialogů. V prvním dílu je i zbabělý "hrdina" Selim celkem snesitelný, ale v dalších dílech už tomu tak není. Knihu/celý cyklus čtu nyní na jaře 2024 už potřetí v životě, ale po dlouhých 23 letech (1997, 2001). Prvnímu svazku čtyřdílného vydání cyklu, tj. Na březích Nilu, uděluji 90 %.

3 21.04.2024

Určitě záslužná publikace připomínající vybraných sto účastníků II. čs. odboje. Téměř vždy se však jedná o účastníky zahraničního odboje na západě, tedy čtenář čte řadu podobných osudů o účasti vybraných osob v řadách britské RAF (zejména čtyři čs. perutě, 310.-313.), ústupových bojích ve Francii na jaře 1940 nebo o bojích u Tobruku a Dunkerque. Kniha se nevěnuje těm, kdo bojovali v řadách východní armády a už vůbec ne účastníkům domácího odboje. Čekal jsem právě pestřejší knihu, kde by byli zastoupeni také vojáci z východní armády a příslušníci domácího odboje, proto uděluji jen tři hvězdičky.

21.04.2024

(SPOILER) Kniha se podrobně věnuje vzniku, výcviku i bojovému nasazení 2. čs. paradesantní brigády, která byla paradoxně v boji vždy nasazena jako pěchota. Nejprve v karpatsko-dukelské operaci, poté v Slovenském národním povstání. Další bojovou kapitolou byl ústup do Nízkých Tater a pobyt v tomto prostředí přes zimu 1944/1945, kdy části brigády v rámci možností prováděli partyzánský odboj (spíše šlo o ústupové a obranné boje proti Němcům). Velmi zajímavé jsou kapitoly o ztrátě praporu brigády a osobnosti velitele brigády Vladimíru Přikrylovi. Osobně bych uvítal podrobnější popisy konkrétních bojů, do kterých se brigáda dostala. Jedna z mnoha Šolcových kvalitních knih, v tomto případě o části čs. odboje, která dnes nebývá příliš často vzpomínána. I vzhledem k tomu uděluji pět hvězdiček (objektivně 4,5 hvězdičky).

09.04.2024

Mohu napsat totéž co u mého hodnocení románu Deset malých černoušků. Opět se totiž jedná o klenot beletristické literatury. V knize neustále někdo ze svědků či lidí "z vyšetřování a soudů" vzpomíná na šestnáct let starý případ, kdy byla mladší žena odsouzena za vraždu manžela. Netrvalo to dlouho a zemřela ve vězení, nicméně její dcera je přesvědčena o nevině matky a rozhodne se proto navštívit proslulého detektiva Hercula Poirota. Ten si vyslechne všechny relevantní osoby a na základě toho dojde k závěru, že vrahem byl někdo jiný a odsouzená žena byla skutečně nevinná. Román je však navzdory tomuto na první pohled snad fádnímu příběhu velmi napínavý a podle mého názoru nemá žádná hluchá místa. Detektivka Pět malých prasátek také obsahuje pravdivou "doušku", že (zvláště po tak dlouhé době) si bude každý ze svědků příběh pamatovat poněkud odlišně. Tohle by si měli uvědomovat také orální historikové a zejména amatéři, kteří sbírají různá svědectví starých lidí (rozuměj: srovnávat výpovědi pamětníků s archivními prameny nebo odbornou literaturou a teprve na základě toho dělat případné závěry).

6 02.04.2024

Duchařské povídky od Agathy Christie, některé jsou lepší, jiné horší. Souboru kraluje povídka Svědkyně obžaloby, která je jiná dějově i kvalitou. Od Christie je čtenář zvyklý na něco jiného, avšak i tento povídkový soubor se mi celkem líbil. Povídky z knihy Smrtonoš opravdu dost připomínají povídky A. C. Doyla o Sherlocku Holmesovi.

2 30.03.2024

Velmi čtivá a podrobná publikace o bratrech Mašínových a jejich malé, ale velmi radikální protikomunistické skupině. Dcera Josefa Mašína podrobně vyslechla otce, strýce i jiné pamětníky, prostudovala literaturu a také archivní prameny v USA, Velké Británii, Německu a České republice. Na druhé straně je na textu velmi patrné, že ho napsal potomek protagonistů knihy. Barbara Masin líčí i dědečka Josefa (1896–1942) jako velkého hrdinu, což rozhodně není v rozporu se skutečností. Podle knihy to ale vypadá, že byl nejhrdinštějším čs. legionářem v Rusku, strůjcem úspěchů u Zborova nebo Bachmače. Stejně tak popisuje Barbara jeho zásluhy v protinacistickém odboji. Těžiště tzv. Tří králů však ve skutečnosti nespočívalo v rozmístění dvou tisíc bomb (napsala B. Masin!), nýbrž v rozsáhlé zpravodajské činnosti. Popis aktivit bratří Mašínových a jejich přátel v letech 1951–1953 se pak nese v duchu, že to byla jediná skutečná protikomunistická skupina s rozsáhlou ozbrojenou činností v Československu. O tom se dá podle mě s úspěchem polemizovat, v ČSR provedly ozbrojené činy např. též skupiny Černý lev 777 a Hory Hostýnské, navíc pár let před Mašíny. Činnost těchto skupin byla rozsáhlejší a ne tolik kontroverzní. Barbara Masin nedělá rozdíl mezi nacisty a komunisty, nebo dokonce považuje komunisty za horší na základě počtu jejich obětí. Co se týče našeho území, byli ovšem nacisté mnohem vražednější než komunisté. Hodně kontroverzní je též obhajovat likvidaci řadových ozbrojených policistů-příslušníků SNB. Jinak často velmi kritizovaní čs. partyzáni přepadli od října 1944 do konce války desítky, ne-li stovky, četnických stanic, a není mi známo, že by přitom četníky zabíjeli (zároveň partyzáni provedli řadu diverzních činů, zejména výbuchy na železničních tratích, či přepadů menších skupin německých vojáků). V čem je Barbara Masin naopak velmi objektivní, je líčení toho, jak nás Francie a Británie nechaly na podzim 1938 na holičkách. Stejně tak povzdech nad tím, že Američané ve skutečnosti neměli v úmyslu osvobodit východní a střední Evropu od komunismu, ačkoliv západní vysílací stanice jako RFE nebo Hlas Ameriky dlouho tvrdily něco jiného. Mašínové a spol. se vlastně stali oběťmi lživých zpráv a štvaní těchto rozhlasů. Místo, aby si to natvrdo přiznali, mají silné řeči (dnes již samozřejmě jen Josef Mašín), že každý komunista v ČSR byl legitimní cíl, na který mohli střílet. A koneckonců i Václav Havel, Mašíny tolik nenáviděný, byl na Západě nekriticky oslavován. Na rozdíl od Mašínů či jejich horlivých zastánců dobře vím, že náš národ neměl zase tak málo hrdinů, jak se často tvrdí. V prvním odboji šlo především o cca 100 tisíc legionářů a v druhém odboji o dalších cca 100 tisíc účastníků protinacistického odboje v tzv. protektorátu. Hrdinové protikomunistického odboje jsou pro mě osobně zejména převaděči jako byli bratři Hasilové nebo František Gajda, někteří agenti západních zpravodajských služeb (napadá mě fenomenální Štěpán Gavenda), přejezd tzv. vlaku svobody do Bavorska v září 1951 nebo úlet tří Dakot na jaře 1950, z protikomunistických skupin především Černý lev 777, Hory Hostýnské či skupinka z Hodonína, jež fyzicky odstranila příslušníka Státní bezpečnosti, nikoliv řadové vesnické "esenbáky" jako Mašínové. U nich a Paumera oceňuji zejména jejich neuvěřitelný přechod přes NDR do Západního Berlína v říjnu 1953, kdy měli neuvěřitelné štěstí, které ale v tomto případě přálo do velké míry připraveným. Kauza bratří Mašínů a spol. bude českou společnost rozdělovat i v budoucnosti, ostatně podobně rozporuplné názory panují v USA okolo indiánského odporu (např. v souvislosti s brutálními činy Apačů vedených Geronimem či Viktoriem) nebo v případě činů Johna Browna a jeho synů, kteří bojovali se zbraní v ruce proti otrokářům ještě před vypuknutím občanské války, tedy v době "oficiálního" míru. Howgh!

(SPOILER) Podrobné shrnutí problematiky protinacistického odboje na území jednoho soudního okresu, v tomto případě kojetínského. I v této rovinaté či mírně zvlněné krajině, kde je navíc jen málo lesů, existoval odboj proti německým okupantům. Kromě běžných projevů odboje jako byla výroba a distribuce ilegálních tiskovin, zpravodajská činnost nebo malé sabotáže zde byly zaznamenány i dvě přestřelky odbojářů s protivníky nebo okolo deseti diverzních akcí partyzánské skupiny Jermak-Volkov. Publikace zmiňuje i některé případy individuálního odporu, z nichž pár je dost kuriózních, zejména pak hanlivý zápis zaznamenaný na začátku dubna 1942 v Mořicích do strážní knihy. Výrazná je také kapitola o pomocnících paradesantu S 1/R či kapitola o osobách popravených za druhého stanného práva. Pokud to bylo potřeba, tak se autor nezastavil na hranicích okresu, nýbrž v menší míře vylíčil i odboj v obcích ležících kousek za hranicemi okresu Kojetín. Uvedený výčet využitých pramenů a literatury je skutečně rozsáhlý a totéž lze říct o obrazové "příloze" (obrázky nejsou umístěny zvlášť, ale vyskytují se napříč celou knihou).

20.03.2024

(SPOILER) Na románu mě zaujal především příběh, bestiality nevyhledávám, takže mi popis kanibalských praktik uvedených v knize bohatě stačil. Příběh se vyvíjel zajímavě – hlavní hrdinka neznala svou identitu a když zjistila, že byla již dvakrát těhotná, vydala se do Sierry Leone, kde ji před několika lety našli před britskou ambasádou. Poté, co si v africké džungli všimne v osadě malého detailu, si vzpomene na svou minulost. Po téměř celý zbytek knihy se čtenáři dozvídají, co všechno "Adriana-Aneta-Atena" mezi kanibalským kmenem prožila. Kniha končí nečekaným happy endem, což jsem osobně uvítal.

1 19.03.2024

(SPOILER) Naprosto dokanalá a precizní detektivka, kde je pachatelem smrtelně nemocný člověk, který miluje smrt a zároveň spravedlnost. Rozuzlení pro mě bylo velice překvapivé. Román bez hluchých míst, který je bezesporu skvostem krásné literatury.

17 10.03.2024

Taková oddychovka, která se nedá brát moc vážně. Uživatelka Galadwen má pravdu, zejména co se týká matrik. V dnešní době spousta lidí ví, že nejstarší matriky jsou ze 16. století, většinou až ze 17. století. Taky je všeobecně známé, že matriky (většinou) starší sto let jsou uloženy v (oblastních) archivech a veřejnosti jsou tyto matriky přístupné v digitální podobě na webových stránkách příslušných archivů. Na druhé straně jsem četl řadu obdobných knížek a některé byly rozhodně horší než Čtvrtý jezdec apokalypsy, např. román Korálky z Klokočí od Nadi Horákové, který je na rozdíl od "jezdce" značně nepřehledný a překombinovaný. "Čtvrtému jezdci apokalypsy" uděluji slabší čtyři hvězdičky.

09.03.2024

(SPOILER) Po devatenácti letech jsem si tuto slavnou a kdysi velmi třaskavou knihu přečetl celou. Z jedenácti reportáží se mi nejvíce líbí poslední a nejrozsáhlejší, tj. Svědek (5 hvězdiček). Bývalý slovenský fašistický voják a následně sovětský partyzán, respektive čs. voják, se dávno po válce zmínil o zastřelení dvou civilních osob na okupované Ukrajině. Učinil to jenom proto, aby těmto smrtelně postřeleným osobám zkrátil trápení. Na konci padesátých let byl kvůli tomu označen za vraha, přičemž se zapomnělo na jeho zásluhy v odboji (na druhou stranu navíc přešel pod otřesným dojmem zmíněné popravy) i v následném civilním životě. Čtyřmi hvězdičkami oceňuji reportáže/povídky Zahrada muk, Kádrová legenda, Kolejnice, Úsměv, zatímco zbývajícím šesti uděluji lepší tři hvězdičky. Zahrada muk je snad nejotřesnější, poněvadž v podstatě zcela nevinnému řediteli mlýnů hrozil i trest smrti (sic!). Kádrová legenda je svým obsahem asi nejexotičtější, protože hlavním hrdinou je syn rumunského kapitalisty, jenž se dal do věrných služeb komunistickým režimům (nicméně jeho původ mu občas velmi překážel). Hrdinové řady povídek dělali dobře svoji práci, avšak měli smůlu v kapitalistickém původu, v bezohledném politickém funkcionáři, případně jejich jméno připomínalo nějakého zločince, někdy tohle všechno dohromady. Řada reportáží se točí okolo různých staveb socialismu, tj. přehrad, železnic, továren. Bohužel, některé z líčených nešvarů se dějí i v dnešní době. Zejména se to týká byrokratických nesmyslů v různých oblastech hospodářství. Dokonce i dnes může být kvalitní člověk šikanován nebo zničen z toho důvodu, že se někomu znelíbil, někomu překáží apod. V určitém smyslu tedy Mňačkovy opožděné reportáže považuji za nadčasové.

3 04.03.2024

Titulní povídka, či spíše novela, je nejzajímavější částí knihy. Karel May napsal poutavé vyprávění o skutečném francouzském korzárovi, vrstevníkovi Napoleona Bonaparta. Gitano je velmi krátká povídka, takže má i značně jednoduchý děj. V případě Jeskyně pokladů se jedná o upravený výňatek z kolportážního cyklu Lesní růženka. Z toho důvodu znalce nemůže překvapit značná krvavost tohoto příběhu. Suma sumárum je tento český výběr povídek Karla Maye průměrnou dobrodružnou záležitostí, nejvhodnější skutečně pro větší fanoušky německého spisovatele.

2 27.02.2024

(SPOILER) O hodně zajímavější než tuctový film se Schwarzeneggerem, pro který byla Kingova kniha jen letmou inspirací pro vlastní příběh. V knize není žádná aréna s profesionálními zabijáky, ale loveného může zabít či udat kdokoliv z veřejnosti. Naopak on může zase likvidovat je. Navíc se Richards do soutěže přihlásil dobrovolně, ve filmu tomu tak není. I když ta dobrovolnost je dána velmi špatnou sociální situací jeho rodiny. Bavila mě celá kniha, vyloženě strhující pro mě bylo vše od okamžiku, kdy Ben Richards vyhodil do vzduchu budovu IMCY. Konec románu byl v rámci možností dobrý. Zajímavý distopický román. Celkové hodnocení: 85 %.

6 25.02.2024

Řadu Vávrových filmů mám rád, mimo jiné i ty poslední z let 1983–1989, proto jsem byl zvědavý na jeho paměti. Určitě se čtou dobře a čtenář se dozví nové údaje, ale především Vávrovy názory na různé záležitosti. O hercích jsem se toho moc nového nedozvěděl, o pozadí natáčení jeho snímků ano, ale čekal jsem ještě více. Překvapilo mě, kolik filmů mohl natočit dříve, ale stalo se tak až po letech či desetiletích, např. Sokolovo, Putování Jana Amose, Oldřich a Božena, Veronika. Jeho hodnocení českého národa a naší historie se mi ze začátku spíše líbilo, avšak později uváděl zavedená klišé o naší poddajnosti, malosti apod. Přece však jsou jeho názory v tomto směru snesitelnější než názory jeho "žáka" Jiřího Menzela (ten dokonce v Polsku veřejně mluvil o Češích jako o malých a zbabělých lidech). Nesouhlasím ani s Vávrovou charakteristikou našeho ilegálního odboje v letech 1939–1945 jako malého. Pokud mu někdo v životě něčím vadil, nebojí se to v pamětech uvést (mj. o slavných režisérech Krejčíkovi a Sequensovi neuvedl nic dobrého), napsal i několik věcí, jež si mohl nechat pro sebe (např. milostná zkušenost s Mandlovou, což by však jí samotné těžko vadilo, viz její memoáry). Podobná kniha by měla mít poznámkový aparát od odborníka. Alespoň na největší výkřiky do tmy by podle mě měl odborník čtenáře upozornit. Vávra např. zcela nesmyslně označil barona Trencka za milence Marie Terezie, Bedřich Reicin podle něho udával gestapu ilegální činnost Julia Fučíka a tím ho zničil (ve skutečnosti svině Reicin odjel do SSSR již na podzim 1940, zatímco Fučík byl zatčen až v dubnu 1942), a Slánský měl pro změnu zavinit Švermovu smrt, ačkoliv tohle tvrzení bylo v padesátých letech účelové a nikdo soudný Slánského vině v tomto bodě nevěřil a nevěří. Vávrovým memoárům uděluji slabší čtyři hvězdičky a doporučuji je jen těm, které zajímá Vávrova osobnost či česká kinematografie od třicátých let po osmdesátá léta, byť k tomuto tématu existují určitě i přínosnější publikace.

24.02.2024

(SPOILER) První kapitola knihy je asi tím nejhorším v rámci čtyř svazků dvojdílného románu Žezlo a kladivo + Ostrov šperků. Následující kapitola, která nás přenáší na Divoký západ, je na jedné straně mnohem zábavnější, ale zase v ní celkem zbytečně zemře 140-150 Komančů, kteří jsou pomocí dvou lstí postříleni kladnými hrdiny knihy. Mezi ně patří tzv. „páter“ Bowie, jenž extrémně nenávidí indiány, aniž by se čtenáři dozvěděli důvod. Ten bychom asi znali, kdyby se další kapitola knihy neztratila (viz Karl May Wiki). Druhá polovina tohoto svazku se zase odehrává ve fiktivní německé zemi Süderland. Poté, co se pomatený princ Hugo von Süderland neúspěšně uchází o Magdu von Helbigovou, dochází k řadě dramatických událostí, které končí útěkem pomateného prince. Dobro sice zvítězilo, ale největší padouch nebyl potrestán na životě. Navíc se čtenáři nedozvěděli nic o tom, jak skončil ďábelský opat i jiní řeholníci a řeholnice, spolupachatelé zločinů pomateného prince. Konec románu je příliš uspěchaný, ale alespoň ne zmatený jako závěr románu Žezlo a kladivo. Na této knize se mi nelíbí ani zbytečný masakr Komančů a nevysvětlení motivu/motivů, proč „páter“ Bowie tolik nenáviděl indiány. Z německých webovek o Mayovi jsem se též dozvěděl, že May se v té době více věnoval psaní románu Pouští (první díl cyklu Ve stínu padišáha), proto Ostrov šperků spíše zanedbával a psal ho pomaleji, než jaké byly představy nakladatele. Románu Ostrov šperků uděluji 75-80 % (prvnímu svazku 85 %, druhému svazku 70-75 %), jedná se o poměrně čtivý a zajímavý dobrodružný román, jehož děj se odehrává na třech světadílech (Evropa, Asie, Amerika). Na druhé straně cyklus Ve stínu padišáha, který tehdy May začínal tvořit, je ještě o poznání kvalitnějším dílem dobrodružné literatury než barvotiskové romány Žezlo a kladivo + Ostrov šperků.

1 19.02.2024

(SPOILER) První kapitoly knihy se odehrávají ve fiktivní německé zemi, další dvě kapitoly v Indii, což je u Maye rarita, poněvadž je to poprvé a naposledy, kdy nějaký příběh situoval do této exotické země. V prvních kapitolách se setkáváme s některými postavami z románu Žezlo a kladivo, respektive s jejich dalšími rodinnými příslušníky. Určitě se jedná o čtivou a zajímavou pasáž, avšak dobrodružství v Indii se mi líbilo více. Setkáváme se v něm s úplně jinými postavami, mj. s maharádžou a jeho sestrou, s ušlechtilým Korsičanem Malettim, s věrnými i proradnými Indy, vychytralými anglickými vojáky a také s příslušníky vražedné sekty Thugů. Ti ovšem v knize pomáhají kladným postavám a spolu s nimi se snaží o záchranu pokladu království Augha před anglickými uchvatiteli i indickými zrádci. "Indická" dějová linka románu končí během plavby na Jávu a to velmi radikálním způsobem.

1 13.02.2024

(SPOILER) První román od Stephena Kinga, který jsem přečetl. Bylo to jenom "na zkoušku", proto jsem si vybral hodně krátký román. I vzhledem k malému rozsahu nemá kniha žádná hluchá místa, zajímavý příběh pěkně plyne. Líbilo se mi sblížení hlavní postavy a dvou jeho přátel (manželů) s lesbickými sousedkami, marně jsem však očekával lepší konec, ale takto bizarní příběh skončil vlastně logickým způsobem. Určitě si ještě zkusím přečíst něco dalšího od stejného autora.

7 08.02.2024

(SPOILER) První polovina knihy, která se věnuje Katombovi alias Nírván pašovi a jeho značným peripetiím v Egyptě, případně na moři, je až strhující. Druhá část knihy, jež se odehrává v německých zemích Norland a Süderland, je o něco slabší, zejména závěr proběhne rychle a není ani moc přehledný. Zejména to platí o výpovědi Zarby, když zmiňuje různé záměny dětí apod. Tímto závěrem podle mě utrpěla celková kvalita románu, i když na druhé straně pro mě není Žezlo a kladivo horším románem než např. Old Surehand I, Černý mustang, Červenomodrý Metuzalém nebo Odkaz posledního Inky. Ba právě naopak, tato celkem známá čtyři díla Karla Maye jsou podle mého názoru o něco horší než Žezlo a kladivo, které hodnotím jako velmi dobrý dobrodružný román, byť trochu přitažený za vlasy (ale totéž snad ještě ve větší míře platí např. o Červenomodrém Metuzalémovi). Pokud si chcete přečíst neznámou, avšak zároveň kvalitní mayovku, neváhejte a chopte se žezla a kladiva!

1 06.02.2024

(SPOILER) Jeden z prvních románů napsaných Mayem. Odehrává se ve fiktivních či fiktivně označených částech Německa (Norland, Süderland) a v Egyptě. Čtenář si musí dávat pozor, protože příběh "značně skáče v čase". V jedné kapitole jsou některé postavy mladé, ale v další kapitole jsou starší o desítky let. Mezi klady románu jednoznačně patří napětí a dobrodružnost. Příběh obsahuje řadu prvků pro Maye typických, místy připomíná kolportážní cykly Ztracený syn či Tajemství starého rodu. V Žezlu a kladivu je ovšem také děsivý blázinec, kde jeden z hlavních padouchů nechává uvěznit zdravé jedince, aby nestáli v cestě jeho zločinům. Rovněž zaujmou spíše kladně pojatí Cikáni, kterých je v knize poměrně dost. V prvé řadě jde o Zarbu a jejího bratra Karaveye. První polovina románu jasně naznačuje, že toto dílo kvalitou patří do lepší poloviny literárních mayovek.

02.02.2024

Zejména v první polovině značně nepřehledný román, což je dáno velkým množstvím postav. Je to jeden z těch historických románů, kde je skutečná historie jen kulisou příběhu. Příběh románu se odehrává v Lucku (okolí Strážnice a Uherského Brodu), avšak vůbec v něm nejde o dobové spory o území mezi českým králem a uherským králem. Místo toho čtenář čte o intrikách mezi rody nižší šlechty. Poměrně složitý příběh je v závěru velmi rychle a překotně vyřešen. Uděluji slabší čtyři hvězdičky.

1 24.01.2024