_jukL
komentáře u knih
Farma zvířat
George Orwell (p)
Klasika z toho skutečného seznamu knih, které by člověk v životě měl přečíst, když už nic jiného. Orwell použil několik nástrojů, které o pár let rozpracoval ke své skutečné zrůdnosti v 1984 - proměnný nepřítel, který udrží farmu v neustálém napětí a koncept ne-paměti, která umožňuje jakkoliv měnit libovolný bod sedmera pravidel, jejichž původní znění si nejenže nikdo nepamatuje, ale již ani nepochybuje o správnosti - ať už je znění jakékoliv.
1984
George Orwell (p)
Těžko se to vysvětluje, ale 1984 v sobě nese určité pozitivní poselství - nic není ztraceno, pokud budou existovat lidé - a jejich myšlenky, kteří nemají strach a chtějí být svobodní a nepodlehnout, když okolo hoří svět. Tato kniha by člověka neměla děsit, ale naopak plnit spravedlivým hněvem.
Proměna
Franz Kafka
To je docela depresivní knížečka. Když jim nosil peníze a hopsal jak chtěli, tak jim byl dobrý. Najednou jim není dobrý ani na to, aby ho přijmuli. Zaměstnáním zblbý Řehoř si sám v sobě brouka dlouho ani nepřipouští, ale nakonec teskne po maličkostech, které mu přišly dřív tak nějak samozřejmé.
Nejsem nějaký kafkolog, ale těhle pár stránek je neskutečně natřískaných vnitřní zlostí nad panujícími poměry jakési omezené společenské užitnosti člověka, jak se lidská bytost změní na pouhý nástroj užitku i pro nejbližší a jak ti nemají problém zavrhnout jim nejbližšího.
Marťanská kronika
Ray Bradbury (p)
Sice sbírka povídek bez jednotně uceleného děje, ale jakoby přesně tohle Bradbury potřeboval k tomu, aby se vypořádal s širokým spektrem témat a myšlenek. Od fantaskního marťanského světa, přes lačnou kolonizaci a její dopad na obyvatele Marsu až po dystopii martskou (tedy již druhou), pozemskou a úsvit nových časů v závěru. A právě podoba povídek dává celé struktuře patřičný detail. S nezodpovězenou otázkou, zda máme čekat posun k lepšímu, či jen opakování předchozího. Mě osobně Bradbury svým zasněným stylem velmi baví, tématicky je stále aktuální a nadčasový.
Konec civilizace
Aldous Huxley
Vnímat Huxleyho Brave New World jako nějakou anti-utopii je podle mě chyba a zjednodušení. Ta knížka je víc o tom, čeho se Huxley osobně bál, co viděl jako riziko rychlého vývoje společnosti a jaké nebezpečí cítí. Beru tuto knihu spíš jako osobní zpověď zadumaného člověka, kterou převedl do nějaké čtivé formy. V tomto ohledu je to enormně silné dílo. Přestože je dnes už velmi, velmi (vzhledem k tématice) stará, Huxley se perfektně trefil do podstaty lidské odevzdanosti. Sám sebe později revidoval a viděl 1984 jako trefněji napsané dílo, mám zde ovšem jednoznačný názor - Huxley neviděl za roh a sám sebe nedovedl docenit. Nemohl. Nemohl totiž tušit, co se společností udělá diktaturou zlomená svoboda - a jeho, dnes již přes devadesát let stará, kniha je naopak daleko přesnějším vyjádřením toho, kam společnost spěje. 1984 se velmi často ´cituje´ (kolikrát mám pocit, že hlavně lidmi, kteří ji ani nečetli) jako turbo-odpověď na všechny pocity společenské nedokonalosti, ale minimálně poslední dvě dekády to vidím přesně naopak - je to Brave New World, která mířila do černého a jak stárne, mám z ní den co den ještě silnější zážitek.
Nadace
Isaac Asimov
Monument. Psychohistorické krize dávají Asimovovi možnost budovat rozdílné tématické oblouky, které navazují v mnohem větší paraboly. Autor s nimi jemně pracuje a skládá tak v oddělené historické epizody do uceléno vesmírného dějepisu. V době psaní Nadace neměl potuchy, kam až nadační linky povedou, ale přesto si vybudoval epický základ celého asimovského vesmíru takto neochvějně.
Je to silný Asimov - skvěle načrtlé postavy jsou budovány přímo, bez zbytečných příkras, bez zbytečných zastávek na nepodstatných detailech. Knihou projíždí přímá energie táhnoucí čtenáře kupředu, předhazuje mu sic kusy - nicméně vždy uzavřené a přitom dostatečně dynamické na to, aby si divák dával otázku - kam až toto povede? Asimov samozřejmě přemýšlel dopředu, tak - jak se časem ukázalo - hlavně dozadu.
Epický vstup do nadačního universa.
Malevil
Robert Merle
Takhle, Merle to napsal naprosto famózně. Z pohledu výplně všech stran je to prvotřídně odvedená práce, řemeslo se vším všudy. Až nutno říct, že se mi kniha četla místy nesnadno, jak má autor potřebu vyplnit každý prostor něčím aspoň nějak důležitým. Na vatu jednoduše nevyšel prostor.
Paradoxně jsem tak objevil jedinou slabinu knihy - v celém jejím obsahu se nakonec jen velmi těžko hledá, co vlastně autor chtěl vypíchnout coby středobod celého díla. Ale to nějak nevadí, protože jeho představa post-apo světa míří spíš na osobní a nábožensko-sociální rovinu, než na vyslovený survival. A v rámci takového zacílení Merle háže po lopatách. Druhý menší nedostatek je opravdu taková podivná role žen. Je napsáno a dáno, že "kůň víc ženy", ale těm je věnováno mnoho prostoru v podstatě pro nic v konečném účtování.
Tak jako tak, pro fandy post-apo asi nutná četba, pro ostatní taky super.
Vyhoďme ho z kola ven
Ken Kesey
Jo, kniha lepší filmu, přestože filmového Nicholsona z hlavy nedostanete - ale to nějak nevadí, zahrál McMuprhyho fakt dobře. Proti filmu nicméně čtenář dostane daleko hlubší postavy v čele jak s hlavním protagonistou a vypravěčem, tak s esenciálními rolemi celého příběhu. Kde ve filmu představuje aparát moci především hlavní sestra, kniha daleko víc odkazuje na mechaniku celého soustrojí kombajnu. Tam, kde filmový Mac evokuje divočáka s jen drobnými zábranami, autor knihy neváhá vpálit do tváře i hromadu jeho velmi negativních vlastností. Kesey nejde po stopách (tak jako třeba Burgess) absolutní obhajoby osobní svobody (byť to celé je v podstatě punk) a východiskem je pro něj spíše náčelník. Skvělá knížka a zajímavá úvaha.
Proces
Franz Kafka
Tohle není apriori kritika byrokracie, byrokratický proces je tu alegorií na mezilidské vztahy, za mě je to popsaná tísnivost autora ve společnosti plné předsudků, vzájemného odsuzování a předem rozhodnutých obžalob člověka. Kde soudy jsou prováděny bez obhajoby - ta ani nemá skutečnou roli obhajoby jako spíš osobní pomoci. Není tu přímé odsouzení, proti soudu nemožno se odvolat, soudy probíhají na každé pavlači a každý je součástí procesu, ze kterého vyjde obviněný vinen za jakýchkoliv okolností. Může se rozčilovat, nemusí s tím souhlasit,.. ale nakonec podlehne. Jednou obžalovaný má svůj osud zpečetěn, je zde možnost věčné obhajoby, či zapomnění, ale to člověka již nikdy nezbaví procesu. K. doběhl život a chápe svou vinu, ano - zemře jako pes.
Kafka citlivý a bezvýchodný, jako obvykle.
Mechanický pomeranč
Anthony Burgess
Burgess v 1985 cítil potřebu Mechanický pomeranč osvětlovat s lampičkou v ruce, ale to je uplně zbytečné - buď člověk tomuto dílu vyhoví, nebo jednoduše ne. Za mě - jeho dílo zůstane navždy většinovou masou lidí nepochopeno, respektive... nepochopeno je špatné slovo, správné by mělo být něco jako neakceptováno, nevnímáno, neinterpretováno v jednom. Burgess tedy sám přiznává, že v knize částečně selhal a jal se ji vysvětlovat.
Tím dal knize rozměr aspoň částečně, který chtěl, ale já si prostě myslím, že to dělat nemusel.
Burgess měl v závěru asi bohužel krutou pravdu a doslov pana Šenkyříka asi vystihuje celou podstatu věci nejtrefněji ze všech těch tun komentářů a i já tohle dílo pochopil tímhle stylem a jak říkám - ten iluzorně praktický výklad v 1985 s ostatním tématem ve mně vyvolává pocit, že se Burgess zalekl sám sebe a Mechanický pomeranč napsal v těžkém tripu, který mu způsobil pravdomluvnost. Dobře pro nás.
Pán much
William Golding
Četl jsem xx let zpět, teď jsem se k tomu trochu z hecu vrátil a překvapivě, resp. nepřekvapivě se to stále dobře čte, Golding prostě perfektně skóroval. Pro starší a zkušenější není děj, soustava postav a jejich chování něco dechberoucího - spektrum rolí opisuje chmurnou realitu každodennosti, pro mladší může být lehce depresivní a k nepochopení (nepřijmutí).
Nadace a Říše
Isaac Asimov
S Mezkem stvořil Asimov jednu ze svých nejzajímavějších postav a logicky o ni opřel většinu knihy. Děj propnul trochu do zdánlivě větší šíře, aby zachytil situaci, v jaké se galaxie nachází a jakou zkázu do ni Mezek přinesl. Dostal Nadaci přesně tam kam do budoucna potřeboval a čtenáři to přijde naprosto samozřejmé, že na to použil postavy, jejich význam a role se celou dobu zdá - a přitom ve skutečnosti i je v konečném důsledku - okrajová. Asimov zde napíná svou schopnost napsat propletený a přitom skvěle kompaktní příbeh na maximum a to si ještě nevystřílel munici. Škoda snad jen lehce unáhleného konce říského generála Riose, kterého mi vlastně bylo až trochu líto.
My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Pro dnešního čtenáře už možná trochu kostrbatější knížka, což ovšem nijak nesnižuje schopnost Zamjatina skutečně odhalit, chápat a popsat. Stále má místo v knihovně a snad tomu ještě hodně dlouho bude.
Nesouvisející - v doslovu se MUDr. Hýsek dotkne srovnání s Orwellem a Huxleym. Přestože ano - celkem logicky - je Zamjatin a Orwell experimentáně ověřen, stále si myslím, že Huxleyho BNW je pro nás momentálně aktuálnější.
Cesta
Cormac McCarthy
Solidní post-apo, které je pro mě spíš cestopisem katastrofy, než nějak toliko adorovaným depresivním dílem. Ale to je čistě subjektivní, protože strach ze smrti a ztráty nejbližších jsem bohužel již pozbyl v čistě nevyhnutelný - a přesto tak obecně odmítaný - životní pragmatismus. Zbytek bylo nicméně velmi pěkné čtení, které mě dovedlo vtáhnout a vnutit mi předobraz tragédií ztrestaného světa do nejposlednějšího detailu.
Platforma
Michel Houellebecq
Fajn čtení, při kterém je třeba přemýšlet vždy ´několik záběrů zpět´, tuším podstata knihy je totiž hned v jejím úvodu. Následuje vzruch, který je vyplněn převážně jakože pornem, korporátním marasmem, finalizován v tragických okolnostech při návratu do Thajska a letmou úvahou - kdo je vlastně vinen a která že to karavana táhne dál v naprostém poklidu. Těžko odhadovat, koho kniha může svou formou odradit, obsah není nijako skandální, stejně tak otázky rasismu a náboženské nesnášenlivosti nedostanou žádnou konkrétní odpověď, minimálně ne žádnou přímočarou. Ono totiž těžko říct, na koho autor ukazuje konkrétně prstem, možná je tomu tak, že na všechny.
H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu
Michel Houellebecq
Jednak, souhlasím s tím, že ta anotace Vyšehradu je dost mimozní. Houellebecq je sice evidentně stoprocentním fanouškem HPL, ale tohle není žádné vyznání lásky, to je přinejlepším bratrské poplácání po zádech, obejmutí a máchání roztaženými pažemi směrem ke vzdáleným zábleskům na temně purpurovém nebi, volajíc: "Já ti přece rozumím". Přesto tím odvádí čtenáři dobrou práci, dynamicky zvýrazní všechny potřebné aspekty, kterých si má čtenář na díle HPL všimnou, dovede mu je krátce a svižně popsat v základních konturách. Není to návod na čtení HPL, je to spíš návod k samotnému HPL, nebo aspoň jeho zkrácená verze - byť některé postřehy by bylo vhodné krapet více rozepsat a osvětlit. Myslím, že kniha - nyní v českém překladu - může k HPL dovést jak nové čtenáře, tak těm starým dát solidní motiv se do jeho povídek znova začíst a vychnutnat si je v oprášeném a přelakovaném světle. Musím si myslet, že Houellebecq to takhle nějak chtěl a v tomto ohledu odvedl solidní počin.
Mně se líbí, jak se MH dotkne přesně těch potřebných ploch, kterých si má čtenář všímat - plochost a bezvýznamnost postav, chaos v čase a prostoru, architektura atd. V druhé polovině knihy definuje Lovecraftovo životní looserství, odmítavost (a nechápání) moderních životních konceptů, rasismus, zklamání (ze všeho a všech), obdiv k puritánství a staromódnost jako nenápadný tmel zmíněných stavebních prvků. K prohloubení četby HPL tak říkám - určitě ano, jako samostatnou věc nevím (není důvod), rozhodně pro mě to motiv je se k HPL opět po čase vrátit - sice jsem celý box četl relativně nedávno, ale proč by ne, to nikdy nepřestane bavit.
Na hranicích Nadace
Isaac Asimov
No a teď už můžeme jen v poklidu kontemplovat - rozhodující síly galaxie se dostávají na vrchol svých schopností, aniž by ještě definitivně nerozpadl plán Hariho Seldona, byť tuto pevnou linku již předchozí kniha ukázala zpochybnila a ukázala v prostě nahotě.
Asimov zde bezpochyby načíná - po úvodní trilogii - druhou (nebo kolikátou vlastně) slupku svého eposu, přitom zavrhuje vlastní narativ, se kterým tuto trilogii vlastně spojil. Skutečně zavrhuje? Ne..
Byl to úmysl a schopnost sáhnout do celé myšlenky, ale navíc to udělal tak, že nejenže vybudoval celou novou skořápku, ale dokonce ještě zesílil originální znění vlastního výtvoru.
Způsob, jakým Asimov doplnil původní trilogii je naprosté mistrovství a tato kniha - a následující - jsou jen výsledky autorovy tvořivosti. Perfektní, pro mě osobně společně s Roboty a impériem nejdrtivější kniha celého eposu.
Ocelové jeskyně
Isaac Asimov
Když to člověk vezme sem a tam, tak na té knížce je nejvíc fascinující skutečnost, že se Asimov rozhodl položit lore série a tím pádem i Nadace právě na základ detektivky. Člověk dávno ví, jakou moc a cíl má Daneel a když se vrátí zpět k CoS, tak v ten okamžik znovu musí jen stroze uznat autorova génia. On to měl v hlavě.
Ne, Asimov nebyl komplexní vizionář, určitě ne v této knize. Ale té to nijak nevadí a v poklidu si brouká tu svou.
Ostrov
Aldous Huxley
Než čistý román, je Ostrov spíš rozhovor Huxleyho sama se sebou v propůjčeném románovém oděvu. Prochází jednotlivé kapitoly své vlastní představy o ideálním světě a stejně tak je konfrontuje sám se sebou v minulosti skrze Willovu postavu. Jediná vada na kráse je v podstatě ta zásadní - v samotném ději upozorňuje, že západní civilizace (a východní taktéž) je neschopna plného pochopení/akceptování, nicméně dlužno dodat, že spíš než konstatování se jedná o nemohoucnost poskytnout jakékoliv východisko - tedy krom poslední kapitoly. Ale ať si sám každý odpoví, zda nějaké reálné východisko vůbec možné je - a to, zda zde nějaké je, tomu se Huxley věnoval v BNW.
Muž, který chtěl být šťastný
Laurent Gounelle
Dobře napsané, šikovně zabalené, koneckonců pravdivé. Na druhou stranu kniha "pro začátečníky v zamýšlení sama nad sebou a vůbec", což není samo o sobě nijak špatné, ale nic naprosto světoborného jsem v knize nenašel. Pár příkladů je fajn, ale žádné vyslovené drhnutí na dřeň. Což je zas asi to, co mnoho lidí přesně potřebuje.