Juagustin komentáře u knih

Navnaděn dobrým hodnocením zde na dbknih jsem se pustil do této bichle, a nelituju. Pohlcující příběh zprostředkovává, jaké to je být alkoholikem a jak tím trpí okolí, zejména děti. Ta ztráta vůle, schopnosti plnit sliby a předsevzetí, náladovost, ztráta lidství. A na straně dítěte vystává zranitelnost a neuvěřitelné, nezrušitelné lnutí k matce, i když mu dělá jen to nejhorší. Fakt strašné, beznadějné. A když už jsem si myslel, že je nejhůř, tak o pár stránek dál se to ještě o stupeň zhorší. Přes všechen ten zmar jsou v knize i vtipné momenty, záblesky naděje. Zajímavé: ve chvílích, kdy Agnes chlastala, jsem nad ní rychle zlomil hůl a nevzbuzovala žádný soucit, když se držela, hrozně jsem jí fandil. Opravdu dobrá kniha, už takhle z kraje roku kandidátka na mou osobní Knihu roku 2024. A inspirativní čtení na suchý únor;-)

10 01.03.2024

Podivná kniha. Působí jako pracovní poznámky vysypané ze šuplíku. Odstavce psané v odrážkách, pomalu jak zápis z porady:-) Přesto jsem si odnesl představu o prožitém životě jedné generace. Určitě je obdivuhodné, jak autorka dokázala zachytit obzor myšlení malého děvčátka, puberťačky, mladé ženy i babičky - a na druhou stranu esenci epoch, jimiž v těchto životních fázích procházela. Dokázala osobní prožitek zasadit do celospolečenských jevů a proudů, na jednom životě namodelovat svět celé své generace. Mně osobně, a věřím, že většině českých čtenářů, poněkud překážela neznalost francouzských reálií, je tu příliš jmen více či méně významných politiků, umělců a postav, ale i narážek na události, o kterých prostě nevím nic. Třeba takový "Kolyš":-) Můj pocit z nedopracovanosti díla zesilovaly i pasáže, kde si autorka umiňuje, že toto životní dílo musí napsat. Takže čtení občas namáhavé, unavující, ale ve výsledku přinejmenším zajímavé. A - podivné.

2 01.03.2024

Krásná, pozitivní kniha o realizovaném a šťastném člověku:-) To se čte samo, mně to vydalo tři vánoční večery a v polovině ledna jsem si knihu rád přečetl ještě jednou a pomaleji. Musím však souhlasit s dřívějšími komentáři (Mánička178), že to nejpodstatnější a nejhlubší se o M. Nevrlém dozvíme spíše z jeho vlastních knih než z tohoto rozhovoru.

Knize trochu škodí, že vznikla korespondenčně, A.P. opakovaně příliš naléhá "vadí Ti to?", "je to dobře nebo špatně?" a M.N. mu trpělivě musí opakovat, že to je jedno, tak to prostě je, neřeš to, "Co jest, dobré jest." (s.91) nebo "Naučil jsem se brát věci tak, jak přicházejí i jak odcházejí." (s.206). To by při osobním rozhovoru asi nevzniklo, a v knize mi to místy až vadilo. Velké pasáže knihy jsou poněkud nehluboké, popisují "běžný život" - studia, práci nepráci v muzeu, rodinný život; tazatel často uteče od předchozí slibně se rozvíjející odpovědi k další celkem plytké otázce, což je zřejmě způsobenou právě tou korespondenční formou rozhovoru. Pak ale přicházejí perly - odstavce o chasidismu, o cestě k víře, velmi intimní "stařecká" pasáž s. 168 - 170. Stojí to za čtení, tato kniha rámuje dílo M. Nevrlého, dává nahlédnout pod pokličku Náčelníkova díla i života.

Neodpustím si dvě faktické výtky: Sušky rozhodně nejsou vápencové. A hustota zalidnění Mongolska v procentech lidí na čtvereční kilometr, to je opravdu úlet;-)

A kromě pár odkazů na další zajímavou literaturu kniha obsahuje i pro mě inspirativní výroky:
s.81 "...byl požehnán tím, že nikdy nic nepotřeboval dřív, než se mu toho dostalo. ...nikdy nepostrádal nic z toho, co mu bylo odňato."
s.87
"Nejjistější cesta k Bohu vede skrze veselost."
"Člověk se bude po smrti zodpovídat Bohu za to, že za života nevyužil a neokusil všechna potěšení, která mu byla nabídnuta."
"Všechno nakonec dobře dopadne. Pokud to dobře nedopadlo, znamená to, že ještě není konec."

5 01.03.2024

Rovnou napíšu, že jsem knihu nedočetl. ALE: s prorockými knihami Starého zákona jsem měl vždycky problém, tedy přesněji řečeno, moc mě neoslovovaly. Byly pro mě neuchopitelné, nesrozumitelné, vzdálené. Welferův Jeremiáš mi k nim pootevřel dveře. Autor na informacích čerpaných z biblických knih fabuluje příběh, konkrétně vykresluje, jak to tenkrát mohlo být. A to velmi plasticky. Jeremjášúv a Baruchův příběh mě silně přitáhl, bohužel pasáž egyptská mé nadšení zpražila a pasáž babylónská pak zadupala do země. Příliš mnoho kultických termínů, názvů božstev, variantních jmen a titulů osob... Prostě jsem knihu stále častěji odkládal, že si odpočinu a vrátím se k ní, až jsem ji odložil úplně. Dávám si rok, maximálně dva;-) a zkusím to ještě jednou.

3 28.12.2023

Petr Glogar je člověk v pozadí, introvert, tichá síla, a tak nebýt této knihy, nedozvěděl bych se, kolik událostí a projektů nese jeho podpis a jak široký je záběr jeho aktivit. Děkuji!

4 27.11.2023

(Pozor, obsahuje SPOILER) Knihu jsem si vzal jako odpočinkové čtení na druhou půlku dovolené, ale příliš mě nenadchla. Pokus spojit humor a vážná témata mi připadl nepodařený. Ztráta dítěte, doživotní invalidita, pokusy o sebevraždu, vztah k imigrantům nebo gayům mi k humorné anonci knihy prostě nepasovaly. Vím, že postavy v knize jsou nadsazené, jejich typické vlastnosti a projevy jsou vyhnané do extrému a svým způsobem schematizované, ale nedokázal jsem je přijmout. Oceňuju vtipná přirovnání a hlášky, i když s postupem knihy mě bavily čím dál méně. Oveho jsem stále a čím dál víc viděl jako autistu, který lidi posuzuje pouze podle značky auta a nedokáže navázat lidský vztah, kromě patologické fixace na vlastní manželku;-) Hvězdu navíc dávám za bombastický až kýčovitý závěr, který mi přece jen vyždímal z očí pár slz;-)

8 01.09.2023

Očekával jsem knihu o Jemenu, ale utápěl jsem se v nekonečných popisech nemocničních sálů, diagnóz a operací, ztrácel jsem se v lékařských termínech a slangu. Po 80 stranách jsem to vzdal.

2 01.09.2023

Kniha rozhovorů s lidmi pečujícími o seniory, lidi nesoběstačné anebo terminálně nemocné. Citlivě a zároveň emocionálně přibližuje tabuizované téma umírání, bilancování života, loučení se, a to ze strany umírajících i pozůstalých. Zajímavá forma dialogu: autorka otázky nepokládá přímo "nahlas", ale jakoby v duchu.
Po prvním přečtení a týdenní pauze jsem se do knihy pustil ještě podruhé a více si všímal druhé (a asi hlavní) roviny, totiž že v knize primárně nejde o staré či umírající, tedy o klienty, ale zejména o jejich pečovatele, o jejich pracovní podmínky, motivace, zkušenosti, boj s vyhořením... Respondenti jsou vybráni výborně, reprezentativně, možná bych jako posledního nezařadil Dominika, ale některou z dam. To je ale kosmetická připomínka. I z druhého čtení mám pocit, že kniha je dobrá.
Oceňuju fotografický doprovod, fotografie začínají rukama nebo detailem a postupně víc a víc odhalují identitu respondenta. Zajímavé. Jen možná nemusely být tak mrňavé.
A bohužel musím autorku a nakladatele zepsout za interpunkci: neoddělovat vedlejší větu od hlavní čárkou je pro mě stále projev buď naprostého neumětelství a buranství - anebo neúcty ke čtenáři i češtině. Pak se člověk na straně 124 třeba dočte o "bazénku, kterej měl osum stupňů čtyři minuty". To se v nakladatelství Archa nenajde aspoň jeden člověk s dokončeným základním vzděláním?-)

4 19.07.2023

Nádherná kniha o starousedlících a uprchlících, ať už před válečnými ukrutnostmi, před rozvratem rodiny či před nenaplněností městského života. Hluboké a bolestivé pasáže se střídají s neméně hlubokými, ale vtipnými konfrontacemi moderního eko-hipsterství, snobství a konzervativní usedlosti. Kniha plyne tak přirozeně, že ani nedokážu identifikovat, čím to je, že se mi tak dobře četla a bylo mi s ní hezky. Postavy a jejich konání jsou uvěřitelné, životné, přitom každá originál. Krajina čtenáře vtáhne právě tou svou neatraktivitou a syrovostí. Knihu (i autorku i překladatelku) rozhodně doporučuji.

16 18.07.2023

Slabinou této knihy je nevyváženost a nesoudržnost. Míchají se zde povrchní cancy z blogu s vážnými úvahami, kázáními, projevy na světových konferencích. Trochu mi vadil pocit, že některé kapitoly jsou jen recyklovanými články/projevy/rozhovory z minulosti, aby se kniha natáhla a nedalo to moc práce. Nenašel jsem pojící linku mezi kapitolami.

K obsahu: Nevím, jestli se má bojovnice za rovnost pohlaví prezentovat tím, že tolik využívá právě ženské zbraně a své mládí;-) Nevím, jestli bylo potřeba knihu ilustrovat takovými - sorry jako - čmáranicemi. Nevím, jestli propagátorka ekumeny musí tolik (ač v nadsázce) dloubat do katolíků;-) Naopak oceňuji, že autorka předkládá (byť ty nejprofláklejší, ale velmi krásné) úryvky Bible a opravdu od píky zpřístupňuje informace o smyslu církevních svátků, úkonů, svátostí a o dění v církvích i pro čtenáře, kteří jsou křesťanstvím nepolíbeni. A ještě víc mě oslovila její odvaha změnit svůj zdánlivě nalinkovaný a asi pohodlnější život korporátní ouřednice a vydat se na tenký led a hluboké vody povolání v církvi.

14 04.07.2023

To je poezie! Lázeňský mistr a jeho žena, duchovní, vysloužilý voják, ale i potulný komediant a jeho krásná partnerka hovoří tou nejušlechtilejší básnickou češtinou, užívajíce nekonečné množství přechodníků a archaismů. Krásu knížky vidím právě v tom kontrastu maloměsta a jeho nudy, nízkých pudů postav, rvaček a lidské malosti na jedné straně a na straně druhé ve vybroušenosti dialogů a bohatosti slovní zásoby i gramatiky hovořících. A nad tím vším se klene klid, mír a hřejivé bezpečí...

"Horlivost přátelství, pravil pozdravuje mistra a majora, měla mě k tomu, pánové, abych vás vyhledal. Jste zdrávi? Daří se vám dobře?"

18 04.07.2023

Nádherné evangelium Michaela Žantovského o Václavu Havlovi. Je znát, že Žantovský "kope za Havla", přesto se nevyhýbá ani sporným nebo nevydařeným momentům Havlova života. Vyváženě namíchal části zabývající se politikou, filosofií, uměleckými aktivitami i osobním životem. Kniha působí věrohodně, autenticky. Četla se mi velice dobře, s radostí.

12 03.07.2023

Lewis je veliký a schopný apologeta, všechna čest. A velký systematik, což knize aspoň v mých očích přidává na atraktivitě. Téma rozkouskuje, vypočítá možnosti řešení anebo námitek a s jednou po druhé se vypořádává. Přirovnání má trefná, vtipná, to dokáže málokdo. Přesto se mi jeho monolog místy zdá jaksi manipulativní, některé námitky rovnou prohlásí za hloupé, nedává právo nesouhlasit. A trochu mi v jeho textu chybí lidské teplo, shovívavost a láska... Ale i přesto, že jsem se místy ošíval a jeho textu vzpouzel, jako celek ho musím pochválit.

8 19.06.2023

Komentář píšu s měsíčním odstupem po dočtení knihy a musím přiznat, že ve mně velkou stopu nezanechala. Strhující byly části z "dávna", syrový děj, plastický popis přírody. Naopak jsem nepobral kapitoly z druhé časové roviny, dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, kdo to vlastně mluví a o čem... (Zkusil jsem se pak začíst i druhého dílu trilogie, začínalo to slibně, ale brzy jsem to vzdal.) Těžko jsem se na četbu soustředil, asi i díky tomu jsem se s knihou i autorkou trochu minul.

2 19.06.2023

Kniha mě zaskočila jazykem: pan profesor se vyjadřuje svérázně až výstředně, květnatě, užívá slovní hříčky. V součtu to na mě bohužel působilo trochu šroubovaně a ne moc srozumitelně, nečetlo se mi to úplně dobře. Pokud tedy nebudu hodnotit aktivity a názory pana profesora (obojí mi docela konvenovalo), ale literární hodnotu díla, musím říct, že jsou i lepší knihy rozhovorů. Tohle je takový průměr, ale díky osobitému jazyku si ji budu pamatovat.

3 21.04.2023

Bývá to tak, že druhý díl nedosáhne kvalit dílu prvního. Ani Zaslíbené země z tohoto pravidla nevybočily, přesto stále jde o knihu, kterou neváhám ohodnotit pěti hvězdami. Guenassia se opět odvázal a vybudoval široce rozkročený román, postihující jak nejosobnější lidské konání v rodině a vztazích, tak i svět vysoké politiky, s několika paralelními příběhy, které jsou propojeny rodinnými vazbami a občasným setkáním jejich postav. Uplatnil svoji hlubokou znalost i lásku k Alžíru a podle toho, jak věrohodná je epizodní kapitolka z Prahy, věřím, že stejně dobře zachytil i život v Izraeli nebo Rusku. Kniha se čte velmi dobře, Geunassia opět dokazuje, že je Mistr Vypravěč. Pravda, v poslední čtvrtině jsem občas měl dojem, že knize dochází dech, čas se zrychluje a roky letí, autor se stále méně zabývá detaily, jako by se začal obávat, že už nestihne ty příběhy "pochytat" a nějak uzavřít. Ale i tak téma hledání zaslíbené země, kterou nakonec musíme hledat sami v sobě a nepřestat hledat navzdory tomu, že bloudíme a nenalézáme, jsem v knize nacházel vrchovatě.

"Nestačí věřit, je třeba chtít věřit." (s. 35)
"Život darebáka je jako ledovec, jen zhruba z desetiny se ukáže v trestním rejstříku." (s. 83)
"Boha o nic nežádáme, Bohu dáváme." (s. 429)

5 21.04.2023

Kniha rozvíjí velmi zajímavé téma odpuštění a vyrovnání se s vlastní minulostí a s minulostí svých blízkých, a to na půdorysu výborně vystavěné zápletky. Úvodní část knihy, odehrávající se za války, má navíc švih, umocněný sugestivní formou vzpomínání na veřejné přednášce. Já tyhle explicitní popisy hrůz koncentračních táborů nesnáším moc dobře, takže jsem si svým způsobem oddechl, když jsme se přesunuli o padesát let blíž k současnosti. Jenže brzo jsem zbystřil: frázičky jako "malý bílý domeček v romantické čtvrti" a "dotěrné chomáčky plné prachu, drze pobíhající po zemi" začaly knihu přibližovat příběhům časopisu Žena a život a bohužel jsem se této pachuti už nedokázal zbavit. Postavy mi čím dál víc připadaly nereálné, neživé, strnulé a moje počáteční nadšení z knihy vyprchávalo. Třeba takový strýc Hubert, něco takového se snad vyskytne jen v laciných magazínech. Šablonovitě v knize probublává téma kolektivní viny (já jsem nebyl jako ONI, Němci = nacisti). Dorazil mě jazyk: všichni mluví spisovně, jen zásadně místo "být" říkají "bejt". Co to má sakra bejt, pokus o jihoanglické nářečí?-) S takto nedůvěřivým nastavením se mi kniha dočítala jen velmi těžko; quebecká pasáž to trochu napravila, ale závěrečné dopisy to pak definitivně pohřbily. Z knihy mi zůstal dojem promarněné šance: téma skvělé, zápletka výborná, příběh ucházející, ale vlastní zpracování žalostné.

3 05.04.2023

Mé opatrné očekávání nebylo naplněno. Při čtení knihy jsem se nezbavil dojmu, že autorka neví, o čem chce psát, nebo to čtenáři nedokáže sdělit. O šeptuchách se dozvídáme málo a povrchně, o vypravěčce také, kniha tedy asi má být o dospívající Dorotě, její příběh je v knize opravdu nejsilnější a její postava nejzajímavější, to oceňuji. Stejně tak příběh Macieje. Velmi mě ale rušil podtón knihy - jakási skepse až cynismus. Cítil jsem z knihy, že autorka mezi ně nepatří, je vzdáleným cizím pozorovatelem, a rušilo mě to. Stejně tak mě rušilo, když do bezčasí, které v knize panovalo, opakovaně proskakují slova jako Kaufland, Bravo, fejsbůk. Mírně mě rozčilovaly nepřeložené lokální výrazy, které pak musejí být klopotně vysvětleny ve slovníčku na konci knihy. Abych taky pochválil: líbí se mi setření hranice mezi živými a mrtvými, ti mohou bloudit, přicházet, navštěvovat živé. A rozhodně ve mně kniha vzbudila chuť se jednou do Podlasí vypravit. Celkový dojem: takové ... nezralé. Jako by to napsala osoba s rozhledem šestnáctileté dívky, ale duší staré ženy usmýkané životem. Dvě a půl hvězdy;-)

3 27.03.2023

"Duše je nám dána, aby milovala." (s. 614)

S tímto veledílem jsem bojoval tři měsíce, několikrát jsem to chtěl vzdát (asi nejvíc na konci třetí části), a nakonec jsem rád, že jsem to vydržel a dočetl až do konce. Kniha je to krásná, zároveň i náročná, její jazyk je tak květnatý a bohatý, že jsem si díky Panu Překladateli Reynkovi rozšířil slovní zásobu nejmíň na dvojnásobek;-) Střídají se napínavé pasáže, kde mi přímo stydla v žilách krev, zatímco z hrdinů tryskala plnými proudy, v kontrastu s pasážemi "přírodní lyriky", pár sugestivních slov vás přenese do krajiny, do denní doby, do počasí... A pak zas pasáže z běžného každodenního života na francouzském venkově. Pod tím vším se knihou line jakási idyličnost a malebnost starých časů, kdy byl život sice těžký, ale nějak přehlednější; zároveň neustále vnímáte mrazivé napětí, očekávání věcí zlých. A ještě pod tím vším cítím hlubokou víru jak autora, tak i hlavní hrdinky Anny Marie. Její postoj mi přijde jako nejzávažnější otázka a sdělení knihy: jak daleko a hluboko má zajít křesťanská láska k bližnímu, ba i k zlému nepříteli? Máme odpouštět sedmkrát, nebo až sedmdesátsedmkrát? Občas mi Anna Marie pěkně lezla na nervy svou zásadovostí - a co tím spískala nepříjemností lidem okolo, ale po pravdě, z pohledu Boha a věčnosti dělala to nejlepší, co mohla... Velmi sympatickou postavou je Kašpar, typ člověka, který neztrácí hlavu ani odvahu, který svou pouhou přítomností přináší pokoj, člověk se šťastnou hvězdou. Vůbec, postavy v knize jsou dobře vykreslené, živoucí. (Snad až na malého J. - víc nebudu prozrazovat.) Knihu doporučuju.

5 27.03.2023

Přestože se mi kniha četla dobře, připadla mi nakonec jaksi neživotná, neosobní. Buď za to může fakt, že zdrojem jsou rozhovory, a kniha sama je monologem; anebo že jde o slepenec z tolika různých zdrojů. Oceňuju pasáže z dětství a dospívání, z nedávné doby, kdy se věnovala otázce uprchlíků. A velmi osobní jsou dopisy z vězení. Jinak kniha spíš než o Daně Němcové pojednává o jejím lidském i společenském okolí a, nemohu si pomoct, klouže po povrchu.

4 08.02.2023