JP JP komentáře u knih

☰ menu

Dějiny sexuality I. - Vůle k vědění Dějiny sexuality I. - Vůle k vědění Michel Foucault

Diskurz: "Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora." (wikipedie) Během vaření, umývání nádobí, vytírání podlahy, jsem poslouchal první volume Foucaltových 'Dějin sexuality' a říkal jsem si mnoho věcí, třeba jak dnes všichni mají vše nastavené a jasné, jak "víme" protože "známe", ať už z "historie/zkušenosti/literatury/zdrojů/ať už je to bába povídala/kámoš mi říkal u piva/kamarádka mi říkala/z mého přesvědčení (které pochází odkud?)". Ne. My myslíme, že "víme", protože "nám to řekli". Nejednáme na tom, co sami cítíme, s čím se naše srdce a mysl ztotožňuje, nebo v co snad věříme, jako individuální jedinci (o tohle už bylo dávno postaráno). Jednáme na základě dnešní doktríny, která je jinde, než byla a bude jinde, než je teď (a to ani nezmiňuju, kde záleží, se nacházíte). Ale reálně, v pravém slova smyslu, nevíme, většina lidí se opravdu moc nezamýšlí nad stukturou a pojetím moci v souvislosti se sexualitou, protože proč, když se můžeme hádat o šlupky na výplatu, aby jednou za rok bylo na dovolenou dle výběru (dovolená je podle mě taky téma samo o sobě). Myslet je velmi náročné a většina lidí je dnes tak odstřižená od toho, mít k tomu prostor, žít ve velikých městech, setkávat se s lidmi, nemáte čas víc, než na svoje potěšení a povinnosti, přesvědčení, na svoje malichernosti, někoho zaneprázdňuje angažovanost v jeho politickém boji, někoho zase boj na toaletě potom, co zprasil vlašák, tortillu s olejem a na to si dal pivko a rýži na sladko, která byla slaná (true story, not mine). Ale faktem je, že jste zkrátka a dobře produktem svojí doby a je opravdu obtížné se od téhle struktury osvobodit, podívejte se, co se dříve dělo, co se dnes děje a jak se to děje. Lidi nezkoumají, že média vás manipulují, lidi zkoumají, co média říkají, jako pravdu, už od školky jste produkt, každý trochu jiný, ale kdybychom opravdu žili svoji realitu, nebo jednali v souladu s vlastním srdcem, život by byl asi dost jinde, že? Foucault tu píchá do hodně velikého vosího hnízda hlavně v jedné oblasti, což nebudu konkrétněji rozebírat, až mě překvapuje, že ho jisté mocenské skupiny neprotlačují víc, jenže to by asi zároveň nesměl tolik rozebírat svoje pojetí moci. Ale jsem rád, že jsem se konečně k něčemu od něj dokopal, protože mě jeho myšlení celkem bere, celkem se mi líbí. Text je obtížnější ke čtení, ani ne tak stylem, jako spíš hutností toho, jak se téma sice opakuje, ale snaží obhajovat myšlenku z jiných úhlů, vrstvu po vrstvě. Foucaulta poslední dobou dost studuju (zdá se, že konečně nastal, po těch letech, jeho čas). U 'Dějin sexuality' dostanete asi to, co byste tak mohli čekat od někoho, jako je Foucault. Mimochodem, kdyby mi někdo chtěl první díl, stejně tak jako 'Dohlížet a trestat', v dobrém stavu a za přiměřené peníze prodat, ozvěte se. Jordan Peterson Foucaulta vnímá jako ultimátního záporáka, kvůli jeho údajně amorálnímu myšlení, že de facto "užívá svoji inteligenci, aby protlačoval svoje amorální koncepty a postoje", zjednodušeně řečeno. Překvapilo mě, když jsem pak četl reakce lidí, kolik řeklo, že Peterson vlastně často ani neví, o čem mluví, že na to jak je inteligentní, tak spoustě věcí vůbec nerozumí (postmodernismu speciálně), nebo působí, jakoby je snad ani nečetl. U Foucaulta mě baví si ho tak nějak pořád pouštět, video a video, pomalu a postupně, ho vstřebávat, s konceptem podobného tématu, lidi interpretující jeho práci, člověk pokaždé pochytí něco, drobného, malého, jiného.

19.04.2024 4 z 5


Člověk, moc a spravedlnost Člověk, moc a spravedlnost Michel Foucault

Řekl bych, že pro tuhle debatu měli oba velmi málo prostoru. Foucaltovo potměšilé šklebení a rýpání se v zubech mnohdy značilo spíše pobavení z polemizování s někým, kdo je přímým oponentem jeho názorů. Ke konci se ani nezdráhal reagovat na Chomského, protože k tomu neměl dostatek prostoru, což asi mluví dost o síle jeho přesvědčení. Chomsky se na lidskou přirozenost, o níž se tu debatuje především, dívá jako na něco co je vrozeno naší mysli, dáno univerzálně, "hleďme do budoucna s vizemi a nějakou pozitivitou". Michel Foucault se zamýšlí spíše nad tím, že jsme produktem dané doby, naší doby, kultury, uspořádání (což mimochodem skvěle rozebírá v 'Dějinách sexuality', které zrovna souběžně čtu), odsud samozřejmě vychází ke svým známým konceptům, jako je moc, moc zakořeněná v zdánlivě neutrálních institucích, záměrně ovlivňující vývoj, nebo taky to, jak myšlenkové směry určité doby ovlivňuje vývoj myšlenkových směrů jiné doby. Pokud se pokusíme re-aplikovat podobné starší postoje, riskujeme i třeba to, že nastolíme podobné uspořádání a podobné problémy. Debata se točí především okolo poznání a moci, Foucaultův postoj je, že moc se nachází ve všech oblastech společnosti a manipuluje naše poznání, podle Chomského je moc v rukou menšího uskupení elit a toto poznání je cestou k osvobození. Debata je nejzajímavější právě v těchto nuancích, které ji ale činí v jejím tempu poněkud obtížnou, protože mnohdy člověku přijde, že, hlavně tedy Chomsky, si hodně mele svoje a Foucault se spíše baví tím, že mu nastiňuje svůj intelektuální pohled a hází před Chomského výzvu obhajoby některých otázek. Není-li člověk na debatu stoprocentně soustředěn, snadno mu může chvílemi unikat... ale zároveň to není špatné, poslechnout si, jak se dá debatovat a nesouhlasit. Nicméně mi po letech přijde, že Chomsky se na Foucaulta dívá s poněkud zhrzeným despektem. Pokud nevíte, ke kterému debatujícímu se váš postoj blíží, stačí si pustit tohle video a odpověď je v tom, zda jej shledáváte funny, nebo ne: https://www.youtube.com/watch?v=-0dM6j7pzQA&ab_channel=CindersO%27Juniper

14.04.2024 4 z 5


Ultramarín Ultramarín Raymond Carver

Nevím, jak přesně popsat Carverův problém (Problém s Carverem), jako absenci stylu, absenci toho, že mu vůbec na něčem sejde, nebo záleží, že má charakter, nebo osobnost, to na mě probleskne jen sporadicky, v momentech. Asi protože vím, že je toho schopen, udělat víc a lépe, proto mi tak vadí ta absence, kterou při jeho čtení spatřuji a vnímám. Zkoušel jsem už dřív jeho povídky a 'Katedrála' na mě zapůsobila, má silný motiv i konec, ale to je asi tak vše pozitivní, co můžu říct a co si pamatuju... jeho styl, obecně, je velmi popisný a tahle popisnost ve mně obvykle evokuje asi tolik, jako když studuju obsah a množství šroubků ke stolku z IKEI, který hodlám složit (nic moc) nebo když se snažím zjistit na obalu, jak dlouho mám něco vařit (chci tu informaci najít a mít to za sebou). Nepodpoří to ani fakt, že 'Ultramarín' působí jakoby Carver měl tendence popisovat pakárny, "Jednou jsem šel do obchodu na nákup a byly tam mrkve" ('my god), pocit pak postupně graduje, ta otrávenost nad čtením, nezájem o to číst, co píše. Nedává mi to moc šancí k tomu si tuhle ukecanou popisnost nějak oblíbit, protože mi přijde jednoduše o ničem, toho pocitu se pak už nedá zbavit. Carver mi byl kdysi představen jako něco na způsob Bukowského a v tomhle ohledu mi vždycky přišel spíše jako jeho lacinější napodobenina a ještě bez všeho toho, co dělá Buka cool tím, čím je, že Ray jen občas tu a tam probleskne s něčím, co má nějakou myšlenku, ale to je skoro jakoby očekáváno, že i v sebehorším textu najdete tu a tam jednu dobrou větu. Ironií je, že za nejlepší (nejzábavnější) moment sbírky považuju něco, co neřekl Carver, ale Carver popisující setkání právě s Hankem, opakujícím všem ostatním, že neví, co je láska:

"...Teďka je mi jednapadesát a sem zabouchnutej
Tadleta čůzička mi říká
Bukowski
A já na to Co je a vona
Podle mě stojíš za hovno
A já ji na to řeknu Holka ty mě chápeš..."


Tímto bych ale Raymonda asi uzavřel a nechal na pokoji - zkoušel jsem jeho povídky i poezii (která mu podle mě sedí ještě méně než jeho povídky a je opravdu velmi ukecaná) a připadá mi to bez obsahu, definitivně nic pro mě. 6/10

13.04.2024 3 z 5


Na cestu zpět si zapínám skryté titulky Na cestu zpět si zapínám skryté titulky Elena Pecenová

Smyslové. Poezie na určité hlubší úrovni, která se těžko popisuje i vysvětluje. Cítí se pod povrchem ještě víc, než se snaží být přesná v popisu. To zpracování, ty malé hry. A kniha voní. To nevím jestli byl záměr, nebo náhoda rukou (a parfému), dotýkajících se papíru přede mnou. Čichám a přemýšlím. Každopádně netradiční, jiné a fandím tomu záměru a tyhle kratší texty mé chaotické mysli sedí.

11.04.2024 5 z 5


Unesený Západ Unesený Západ Milan Kundera

O identitě a postavení Střední Evropy, o jejím kulturním dědictví, které je vtlačené mezi ramena Východu a Západu se svými nesjednocenými národy. Je vždycky zvláštní číst starší texty o Rusku a zejména kritice jeho imperialistických záměrů, jeho mentality. Rusko sice svým vlastním vývojem do zdejšího zasahuje, ale jeho duše a záměr jsou zcela jinde. Více než centrální myšlenku jsem si užíval ty drobná malá fakta, že dříve drželo Evropu pohromadě její náboženství, že dnes nemá nikdo oblíbeného malíře (nemáme umělce, který svým jménem přesahuje politický vliv jako svébytná entita): "Stačí si přečíst největší středoevropské romány: v Náměsíčnících Hermanna Brocha se dějiny jeví jako proces degradace hodnot, Musilův Muž bez vlastností líčí euforickou společnost, která neví, že zítra zanikne; v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi je předstírání, že jste blb, poslední možností, jak si uchovat svobodu; Kafkovy románové vize k nám hovoří o světě bez paměti, o světě po historickém čase. Všechna velká středoevropská díla v tomto století až do dneška by mohla být chápána jako dlouhá meditace o možném konci evropského lidství."

10.04.2024 4 z 5


Zalknutí Zalknutí Chuck Palahniuk

'Choke' (Zalknutí) jsem kdysi viděl jako adaptaci "with Sam f'in Rockwell" a už tehdy jsem věděl, že jako herec je underrated, ale film mě definitivně jaksi minul - závislák na sexu, který předstírá, že se dusí a pak parazituje na svých zachráncích zní zajímavě, netradičně, ale možná, že po třiadvaceti letech ztrácí tahle záležitost na své působivosti, možná, že příběh nepůsobí tak nesmrtelně, ikonicky, koneckonců i 'Klub rváčů' už mi připadá poněkud vyčpělý, ač jej pořád považuju za důležitý generační milník (a tentokrát i skvěle podtržený Fincherovým filmem), kterým si Chuck zajistil nesmrtelnost, nicméně jde vidět, že i přes svou plodnost se jaksi motá v kruzích... a ač i v 'Zalknutí' Palahniuk nabízí typickou smršť svých břitkých pravd, glos na téma, hrátek se čtenářem, hrátek s motivy, nebo jen proč se ženský dole holí, nebo proč jsou závislí (podle mě podobně, jako láska) a jak řekne i postava v téhle knize (a tady překládám volně, vy psi!) "Pravdou je, vlastně ani nechci vědět, proč chci nezávazný sex. Prostě to dělám, protože v momentě, kdy si k tomu dáte důvod, váš zájem o to se začne pomalu zmenšovat" (...až splaskne, jako péro po sexu). Nicméně i přes Chuckovy typické chytré prupovídky jsem se přistihl, že mě, jak je ostatně poslední roky celkem zvykem u jeho novel, obsah příliš nezajímá (ačkoliv to můžu přičítat i své současné šílené zaneprázdněnosti, očekávajícím schůzkám, odpolední tenhle týden, další týden, zítřejší narozeniny, potom smuteční oběd, potom pohřeb, potom pohovor s ředitelem, v podstatě neexistující víkend a "pressure that creates diamons", namáhavé práci a faktu, že nikomu na ničem nesejde... není čas na reset). Nicméně is myslím, že jde o trend, že Palahniukův vlak v oblastni jeho románové tvorby mě už jaksi minul, nebo ho mám jaksi odhadnutého... podcasty, rozhovory, nebo "psaní o psaní", mi teď s ním sedí víc, baví mě ho poslouchat, jak o psaní mluví, baví mě, jako člověk... vždycky si vzpomenu na skvělé 'Consider This', které vedle 'Klubu' a 'Snuff' byly věci, co jsem si od něj užil nejvíc, ale jeho starší tvorba ke mně příliš nemluví, hádám, že mě musí hodně přitáhnout námět a že některé věci patří a fungují jen v určité době, nebo jinak, vše je, jako vždy, o načasování. Timing.

05.04.2024 3 z 5


Rozevřená fuga Rozevřená fuga Franz Wurm

Ve srovnání s jinou sbírkou, kterou jsem pár dní zpět dočetl a jejíž dojmy byly, ač osobité, tak taky mdlé a průměrné, šumějící do prázdna, jakoby slova prostě jen byla dohromady... si člověk hned uvědomí, že existují levely, při čtení Franze Wurma se občas nacházím během soumraku dne, končícícho světla, končícího Slunce (stejně jako u posledního čtení Mezi vlnou a zdí) a tehdy mě baví nejvíc a říkám si jak sakra dobře uměl psát. Cítíte to pod povrchem. Když jsem četl "V MÉM PRAVÉM" (str. 43) o zdánlivě nekonečném proplétání dvou lidských těl, o jejich blízkosti, kontaktu, je to na poměry téhle sbírky jedna z nejdelších, ale pro mě nejpoutavějších básní... pak člověk proplouvá dalšími, ve kterých zase nemá ani šanci pochytit přesně, o co jde, ale i přesto cítíte to mistrovství, to hraní se slovy, jejich tvoření, jejich utínání (díky vazbám na Česko měl navíc Wurm i blízko k překladu a sám taky překládal).

"VIDĚL JSEM TĚ odcházet
kdyžs přicházela
viděl jsem tě přicházet
když ses nehýbala:

Kdo z nás bude tím
druhým nikým."

(...)

"ONO - vezmeš-li se doslova - ono ticho,
jež z tebe vystupuje boso a rozhodně
ucho poltí a trhá svým křikem:
tomuto tichu prořízneš hlas,
než tě zajme jeho záhada,
spustíš pak hudbu,
necháš se ní pohnout
(a přece bys mohl
být od slova ke slovu tak
těsně u sebe, že
by ses přeskočil)
a padneš
do zad vlastnímu mlčení,
na záchranu před
běsnícím sluchem."

20.03.2024 4 z 5


Spasitel Duny Spasitel Duny Frank Herbert

Nemůžu říct, že by 'Dune Messiah' nebyl nabitý zvraty a neměl řádně zrádný příběh a twisty, postavy se zjevuji, zrazují, jdou za svými záměry, potom co je Paul doslova CEO, Vládcem vesmíru a jeho svatá válka způsobila smrt milionů se ocitá o dvanáct let později v pozici, kdy se proti němu chystá spiknutí. Nedá se ani říct, že by DM snad nebyl decentním pokračováním, ale ve stínu prvního dílu, kde bylo zkrátka mnoho ikonických scén, úvodní box of pain, jízda na písečném červovi, souboje, nebo způsoby života Fremenů a nakladání s tekutinami, zde jsem se spíše jen ztrácel v politickém kdo, co, komu, jak a za kolik... i přesto jsem se ale po zhlédnutí druhého dílu adaptace původní knihy v kině přistihl v jakési posedlosti světem Duny, takže mě návrat k tomuhle, otázce mesiášství a moci a zodpovědnosti vůdců, dodnes nanejvýše aktuální, prakticky skoro volal. Ale upřímně, musím si to někdy přečíst znovu, pořádně, stejně jako první díl. Tohle není jen nějaká žanrová sága, je to mnohem vrstevnatější, než se na první pohled může zdát.

19.03.2024 3 z 5


XXX / Jezero XXX / Jezero Daniel Hradecký

Zrcadlové vydání s pár fotkami na závěr, kde to DH, jak je u něj už zvykem, sype jako když sypete popel, nechává vás občas viset mezi řádky a přemýšlet, občas mluví o nicotnosti života, o chlastání, o svých mrtvých známých, o léčebnách, o místech, o městech, co bylo, co je... v Jezeru přeskakuje více hop sem, hop tam, XXX je zase dlouhá báseň-monolog, Johance, ženě, kterou jednou viděl v dešti a teď jí píše takovou zpověď. Jak je u mě již tradičně zvykem, cosi mě k Hradeckému táhne, zároveň ale po přečtení každé jeho práce nedostávám pocit nějaké výhry, nebo nějaké síly, jako spíš, Daniel udělal "tak akorát" aby se z toho dala zpracovat graficky tak pěkně udělaná kniha (podobně je tomu vlastně u všech jeho textů, graficky jsou vždycky zajímavé). Což je taky dobrej joke, protože ten obsah jakoby se ani nesnažil, jakoby ze sebe v psaní dostával jen minimum s tím, že tam občas o něco fakt dobrého škrtnete a řeknete si "aháá".

19.03.2024 3 z 5


Troll Troll Matthew A. Clarke

(SPOILER) 'Troll' prezentuje i sám autor jako knihu (72 malých stran textu, který psal 2 měsíce), ale hlavně jako dílo "proti internetové šikaně". Nejdřív sledujeme "trollku", zákeřnou a zhrzenou duši, která kdoví proč na seznamce pro jedince se sebevražednými sklony nabádá lidi k tomu, aby to ukončili, že to s nimi ukončí taky - gaslighting, manipulace, pak mazání účtů, tvoření dalších, aby rozvířila pomluvy o někom, atd. Její práce ji vyloženě těší, kurvit lidem životy. Poté přichází na scénu Scotty, který má problémy s kůží, taky na tom není nejlépe, ale alespoň má kamaráda Caspera (s ponožkou na ruce, která má vlastní identitu). Scotty se dá do řeči s Rebeccou (trollka, která čerstvě způsobila smrt dívky, spřízněné s hlavními hrdiny), která si jej posléze poté, co jí něco nesedne, zablokuje a smaže opět profil, jenže Scotty je "HACKERMAN" a tak vyslídí o koho jde a nejdříve pouze pozoruje, posléze se však hrdinové rozhodnou bestii pomstít. 'Troll' je vlastně velmi banální béčková revenge story, ale dá se samozřejmě vnímat i jako parodie/komedie, která se snaží prezentovat, jakože má přesah a jakože "vymete" s internetovými trolly, ale mě nebavila ani ta část mytologizování příběhu, kdy si člověk půlku textu není jistý, jestli jde o skutečného trolla, nebo je snad hrdina narušený a vše to bylo přibarveno v jeho hlavě? Hádám, že kdybych měl shrnout můj problém, bylo by to tohle: tvrdit, že text píšu s nějakým záměrem - a pak trollit tím, že si z toho jen dělám prdel, zatímco ta prdel je absolutní nuda. Nebavilo mě to, ať se na to podívám jakkoliv. Je to plané, ploché... napsat to nezajímavěji by šlo opravdu jen stěží. Jediné plus vidím v tom, že se to dá rychle přečíst. Tohle není dobré psaní. Já vím, o co se Clarke snažil - zamaskovat to tím bizárem, tím nápadem, ale ta protichůdnost holt není slaný karamel, ne vždycky dvě věci dohromady dokážou fungovat, tady fakt ne, ne...

06.03.2024 2 z 5


Démonické vědomí Démonické vědomí Charles Duits

Duitsovo (který je pro mě mimochodem objevem loňského roku) 'Démonické vědomí' navazuje na jeho patrně nejznámější text 'Země osvícení' (ač on sám je autorem dost undergroundovým, neznámým, až punkovým) a snaží se o jakési rozšíření původní publikace v rámci myšlenek, kde se cítil nedostatečný v jejich vyjádření. V úvodní části je to víc přeskáčkovité ohledně konkrétních zkušeností, ale pořád se to točí okolo podobného tématu, kdy "Próza zachycuje jen povrch. V poezii se zjevuje podstata" (proto mají lidé rádi chladný a přesný popis, protože ten, ač polopravdou v nejlepším, ne-li lží, je tolik neděsí jako obskurní nejistota pravdy a emocí v poezii), zkušenost s peyotlem, něco málo je zmíněno i autorů, kteří Duitse zajímali, nebo nějak ovlivnili, sny (tahle část mě celkově moc nebavila, autoři často mají tendence zahrnovat sny, které opravdu nemají význam, jinak než pro ně v kontextu jejich denního života - jak zde i sám Duits zmiňuje). Naopak jeho nekonečné podrývání zažitých hodnot, zažité reality, zažitých přesvědčení, kterými nás všichni odmalička krmí, mě nikdy nepřestane bavit, protože jsem se těch prožitků sám dotkl, lidé skončí uvěznění v realitě, kde vás krmí a vychovává stát (pracující ženy si hodili klacky pod nohy, když teď nechávají státní instituce vychovávat svoje děti, aby mohly ony pracovat a manželský svazek je pak jen další falešnou pojistkou, ale z Duitsových slov pochopíte, že pravda je vždy příliš komplexní, než aby dostala přesvědčivou a jednoduchou odpověď, šílenci nám vládnou, doslova šílenci, kteří v rámci zažitého, aktuálního nastavení využívají příležitosti - často si říkám, proč by dnes, k vám, vůči vám, někdo udělal něco dobrého, jen tak? Není to jen tak, je za tím to, že z toho vždy něco bude mít). Věříte všemu, co říká církev/stát/noviny. Lidi opravdu nebaví přemýšlet. Bojí se vybočit. V tomhle ohledu je vše ještě horší s věcmi jako cancel culture, generace absolutně tupých dementů má najednou váhu, jak Duits ukazuje už na příkladě zpěvačky, která se snaží všechny přesvědčit o tom, že má tu nejkrásnější, nejvřelejší vagínu, zatímco své fanoušky pokradmu a s ledovým klidem pozoruje a ji v hlavě zajímají jen její materiální modly, špatné modly. K Duitsově textům se člověk vždycky může hodně vyjadřovat, protože jsou i přestože jen "povrchová próza" podnětné, speciálně posledních cca 60 stránek a text 'Zelený bůh ciguri', kde se vše říká polopatě, tak, jak je. Samozřejmě teď jakoukoliv publikaci Charlese Duitse vždy nedočkavě vyhlížím (doufám v brzké vydání 'Sloní sliny'). Je to de facto asi těžko stravitelné pro lidi, co se k nějakým psychedelickým zkušenostem moc nedostanou a už vůbec ne těm, kteří nikdy trip neměli, protože to velice dobře popisuje onu nezachytitelnost, jak jdou lidé slepí a hladově skáčou vůči svým definicím, které jim dají jasnou a danou odpověď na jejich tíživé otázky. Jenže velice často je skutečná realita taková, že odpovědí opravdu není jedna jasně daná odpověď, kterou se pak máme řídit - což je, ano, matoucí, ale jak říká Duits v poslední větě: význam je vždy transparentní.

24.02.2024 4 z 5


Strana Strana Martin Poch

Proud, na který jsem měl zpočátku problém se naladit a nefungoval - hektické, skoro až heslovité, asociativní autorovi, i když jsem chápal, o co se Poch snaží. Nakonec ta jiskra ale přeskočila a jaksi jsem se do těch vzpomínek a nálad ponořil - pod jejich hladinu. 7.5/10

17.02.2024 4 z 5


Příběh o baziliškovi Příběh o baziliškovi Václav Kahuda (p)

Je těžké se k takovýmto textům vyslovit. Už ve své první próze (1988, v období, kdy psal své první práce) se totiž Kahuda představuje jako přesně to, co je i dál - barvitý a kreativní v popisech krajiny a perverzí pofidérních postaviček, které jakoby vypadly někde z pomezí mýtů a reality, ale zároveň s neodhaleným a těžko dešifrovatelným skutečným obsahem. Bazilišek je tu skoro až jako taková disneyovská postava, která je takovým příživnickým živlem u jistého Slezáka, okolo nich se točí pár dalších postav, třeba dr. Eva, která ráda žere hovna a "hobluje škrabadlo do krve", nebo Dušan, jehož prdel pozná středověk (ale tentokrát blažený), nejspíš je to vše jen symbolika, sám Kahuda ji ale popisuje: "Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje." Závidím mu ale tu edici u Paper Jamu, sic paperback, to má skvělý materiál obalu a po otevření tématická/povrchová grafika, zde baziliškova kůže.

04.02.2024 3 z 5


Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky Elena Pecenová

Tohle je sympatické, celkově, už art design téhle publikace je od prvního momentu jinde. Zpočátku až buněčná poezie těla mi tím popisem připomněla jinou sbírku, co jsem četl loni. Bál jsem se jen, že to bude typická generační masturbace, ale získalo si to moje sympatie, it is what it is, i když zpočátku to až hraničilo s tím, co ještě přijmu, tentokrát ale fakt, že můj mozek fungoval hůře hrálo ve prospěch textu... stejně jako porušené, nezobrazené jpg soubory, ten nádech toho umělého dneška, vnitřně i vnějškem. Jako kdyby člověk prorůstal skrze neskutečně obskurní fyzické projevy (lásky?), až k jejím skutečným aktům, vyznáním (a pořád spíše popisům, haha)... generace stalkerů, generace těch, co pozorují. A že už se mi to během mé cesty párkrát objevilo a možná, že bych jindy byl krutější (ale dnes mám špatnej den, takže jsem chtěl spíše vypnout, ztlumit to dolů), vždycky jsem se tomuhle sešitku vyhnul, nakonec jsem to jaksi vzdal, že už jsem na to zase a znovu narazil a přihodil to k hrstce dalších kratších textů, co se dají zfouknout rychle (a tohle definitivně je ten případ), někdy dám znovu. Puff puff...

30.01.2024 4 z 5


Hagakure - Kniha samuraje Hagakure - Kniha samuraje Cunetomo Jamamoto

'Hagakure' zmínil Jukio Mišima, když mluvil o jeho autorovi (Cunetomo Jamamoto), kterému byla odepřena možnost smrti a strávil zbytek života v ústraní, jako mnich. Mišima si byl dobře vědom toho, že hrdinská smrt mu bude v jeho době nejspíš rovněž odepřena - coby mladík sledoval Japonsko prohrát válku... a myslím si, že tohle byl určující moment, který ho poznamenal, ta nemožnost s tím něco udělat, něco pro to udělat... moment, přes který si nakonec cestu k seppuku a smrti za něco většího našel. Je jisté, že bez kontextu nemáte jak 'Hakagure' příliš pobrat, dokonce bych řekl, že i s ním je to obtížné, celkově japonská mentalita je jinde, všechno je urážka, hanba, lidi se zabíjí, pro prkotiny, protože je důležitější nežít v hanbě (koneckonců i tenhle text je určen pro klan a samuraje, spíše než pro řadové jedince), než aby vás celek, společnost, vnímala s cejchem, člověk si tak trochu připadá jako na ostrově psychopatů a to říkám i přes fakt, že tuhle kulturu už jakž takž nastudovanou mám. Mnohdy některé pasáže nedávají ani příliš smysl, protože jakoby v textu na konci odstavce někdy psali přesný opak toho, co na začátku, jako kdyby to bylo diktováno stylem "Chápeš mě, ne?" řekl Cunetomo a hodil do sebe další saké. Jestliže čekáte nádhernou ukázku jakéhosi bušidó, kodexu morálky a zásad, je to často vtipný, protože nikdo na Světě takovej není, v tom dodržování, oddávání, každý máme svoje kontrastní stránky a jak vždycky říkám, jestliže si o někom myslíte, že je svatej, anděl, Mirek Dušín, je to jen protože o něm ty další věci nevíte (v rámci tohohle, i když mě bavil třeba 'Poslední samuraj', kde tohle, ty dobré stránky, bylo krásně vyobrazeno, nebo třeba Ghost Dog, kde si hlavní postava přímo Hagakure čte, já mám blíže k gangsterskám, noiru, neo-noiru, kde vidíte velmi pokřivené násilné postavy, které se tu a tam řídí jistým kodexem - a to si myslím víc odpovídá realitě), 'Hagakure' se spíš odvíjí v rámci "proč nezemřít?" (myslím si, že i přes jisté kvality tohohle textu, kde je pár příběhů, point, co mě osobně zaujaly, jsou poznamenané bohužel i touhou jejich autora po hrdinské smrti/smrti pro pána, která mu byla odepřena a tak ji promítá pořád dokolam do spletitého množství historek, které konstantně končí příklady všemožných druhů smrtí ze "správných důvodů"). Dokonce i se znalostí kontextu jsou některé části interpretační, či, co jsem snad slyšel, dokonce humorné. U filozofických či náboženských a alegorických textů z moderního pohledu je chyba, že je chápeme absolutně doslovně, to vnímám jako největší zlo dnešní doby, že z lidí se stávají tyhle ploché, povrchové, robotické bytosti, které neumí číst mezi řádky. I tak ale vnímám 'Hagakure' jako komplikovaný text (ani ne ve smyslu pochopení, jako spíš jeho mentality), text z úplně jiné doby, místa. V určitém pohledu ale dokážu tu taktiku "jednat a nepřemýšlet", pochopit, to přemýšlení a "čekání" vás totiž může někdy stát život, to jsem se sám naučil, a tak je dobře občas být nějak nastaven a jet na instinkty.

27.01.2024 3 z 5


Exhumace Exhumace Václav Kahuda (p)

Topení šroubků v benzínu (dědkova dílna, plná krámů, vršky od piva na podlaze, kde se ale vždy dalo dát něco do kupy, když bylo třeba), kdo se kdy dostal na dědinu, nebo do "mazlavé reality věcí", tak si bude v téhle plíživé sbírce Kahudových próz připadat jako voyeur, který mnohdy pozoruje zapovězené věci, odehrávající se v životech chudých existencí (a Kahuda vlastně není nějak extrémně-extrémní, ale je definitivně velmi sexuální/živočišný ve svém psaní a navíc má děsné dobré oko pro ty malé detaily, ze života, jako fotograf, který ví, co esteticky působí, maluje se slovy). Tyhle věci, perverze, se okolo nás asi dějí častěji, než si myslíme, jen je zkrátka nevidíme, nevnímáme, lidi šílení, dělající šílené věci, ale i lidi, co dělají ty nejnormálnější věci, ač si myslíme, že dělají něco jiného... a jak se kdo dívá na vinu a nevinu, co je dobro a zlo, je někdy k smíchu, protože jde jen o perspektivu a tak vlastně zjistíte, že Svět je chaotické místo, kde musíte pochopit, že žádná pravidla neexistují. Někdy je hranice, jak sleduju dnešní média, jen o tom, jak se to zrovna v té době podá, můžete být to i ono, Kahudovi ale jde spíše o lyrické zachycení takové té jeho reality, která v sobě i přes jistou existenciální tíhu a nádech nese i humor, vlastně je to takové trollení. Samotná 'Exhumace' (1992) je snad nejambicióznějším textem, s jakým jsem se od něj setkal. Opět dojde na barvité a květnaté popisy naběhlých penisů, ale i na zoofilii, vraždy, znásilnění, vše jakoby se mísilo, jak v nějaké zkumavce a přitom působilo "přirozeně" - reakce za reakci, jako "tohle je nás svět, tohle jsme my". Ten Kahudův typický lyricismus provází existenci hrdinů i tentokrát - stejně jako vždy skvělý jazyk a chápání "spodní části těchto krajů", přesto artové "jak prase", velmi popisné, zpočátku pomalé tempo, kde se toho vlastně moc neděje, později zrychlí a začne víc střihů (většinou je to ale v závislosti na délce samotného textu) - je ale spousta černé krásy v tom popisování těch malých detailů a slovních spojení, když na to člověk má trochu rozpoložení, nebo náladu a já věřím, že Kahuda je i přes fakt, že jde o jednoho z našich nejzajímavějších prozaiků posledních tří dekád, spíše tím, co čajové konzumní maminy u literatury odradí. Ta umazanost, ta špína, hlad, nadrženost, kontrastuje s popisem čistých a nevinných věcí - krajiny, nebo zvířat, vlastně si myslím, že u Kahudy jedete tak nějak pořád to stejné a buď vám to je sympatické a nějak to promlouvá a na jisté úrovni tu frekvenci slyšíte, nebo si řeknete, že prostě "takhle ne" a už se k němu nedostanete, já jsem si k němu musel cestičku najít během posledních deseti let pomalým seznamováním, ale čím víc ho čtu, tím víc se mi to dostává pod kůži, ta lidská perverze, o které píše. Tempo a nálada mi navíc hodně připomněly filmy od Bély Tarra, které jsou taky těžká náladovka. Je třeba i zmínit, že poslední část, kde nastupují pohádky, je dobrej klenot sám o sobě, podobný trolling jsem naposledy viděl u Karla Hynka, když psal parodii na Babičku (kterou jsem, ano, dodnes, strécu, nečetl, zato jsem na ni ale slyšel i sprostou parodii...), nicméně i tak se v Kahudově krátkých textech nese neskutečná baladičnost, jakou jen tak nenajdete, speciálně 'O Červenej' (O Červené Karkulce) je solidní porno, samý hlazení stébel o její přirození, beruška, co jí vlezla málem do zadku, naběhlý ptáky a ženský, co roztahujou nohy... nahý zadky a tak dál, v jeden moment jsem si vzpomněl až na de Sada. A zase musí dojít i na Brno, přijde mi už, že Brno je zmíněno prostě všude. Venco, tentokrát dávám čtyři, nějak to na mě udělalo ke konci víc a víc "lepší" dojem, haha.

25.01.2024 4 z 5


Ukaž, co děláš! Ukaž, co děláš! Austin Kleon

"Znám pár citátů a teď to tady podojím..." Nic, u čeho si sami řeknete "no shit, to bych fakt nevěděl." Spíš, než tuhle rychlokvašku doporučuju Rubinův 'Tvůrčí akt'.

17.01.2024 2 z 5


Moudrá krev Moudrá krev Flannery O'Connor

Jižanská gotika definitivně není subžánr, na kterém bych nějak specificky ujížděl (vlastně bych řekl, že, teď z hlavy, neznám krom McCarthyho nikoho), ale 'Wise Blood' zněla z anotace tak zajímavě a byla některými jedinci v mých očích tak protlačována, že jsem si řekl, jestli mi tu snad něco neuniká a tak jsem do toho šel a i přes tu těžko uchopitelnou grotesknost (protože to tolik neznáte) a jsem si jist, že O'Connor má zkušenost a skvěle paroduje to jižanské 'God this 'n god that, sir', ale i přes tohle to mnou spíše prosvištělo, protože si myslím, že jsem četl podobné a lepší věci... ale definitivně bych neupíral možný návrat k tomuhle v budoucnu. Někdy věci jen políbíte a pak o nich roky nemusíte slyšet... aby to s váma něco později začalo nějak dělat a objevila se úplně jiná, nečekaná kapitola.

12.01.2024 3 z 5


Fenomén Grznár: Definice testosteronu Fenomén Grznár: Definice testosteronu Filip Grznár

Tahle kniha je už přeci jen pro zasvěcenější, ale i kdybyste snad viděli jen Filipovo video o tom jak udělat svíčkovou v rychlovarné konvici, nebo jeho poslední vaření...eeeh, chtěl jsem říct pečení perníku, tak musíte docenit jeho nepřehlédnutelný komediální talent (a to, že si nevidí do huby, což ho každou chvíli dostane do problémů), pokud vám gym a posilovací tématika něco říká. Většinu knihy tvoří autobiografické vyprávění, především z oblasti profesní, mnohdy dost extrémní kulturistika, pak podnikání, vztahy (s ohledem ke spoustě partnerek) příliš nerozebírá a nezmiňuje detaily, ale i na nastavení toho, jak kráčet životem... pak dojde na dost zajímavé části, kde Filip rozebírá svoje zkušenosti s anabolickými steroidy, z nichž drtivou většinu sám vyzkoušel a které opravdu ve svých negativech působí mnohdy odstrašujícím způsobem, toho co se vám při špatném sypání může stát je opravdu dost, ale musíte na to mít hlavně nastavenou hlavu, často vám totiž tyhle zásahy neskutečně rozhodí celý systém těla a tedy i psychiku, která je s tréninkem silně propojená a obráceně. Tolik zkušeností ohledně bodybuildingu má v tuzemsku prostě málokdo, pro mě je to spíše zajímavost, protože, jak je uvedeno, steroidy patří do rukou profesionálů, kteří jsou zkrátka veřejností tlačeni k tomu je užívat, ale činí tak, ať už je to v jakémkoliv sportu. Růstový hormon i jeho účinky jsou zajímavé, stejně jako celá ta mentalita toho, že naturálové jsou zkrátka ti, co ostrouhají. I celá část o tréninku a suplementech je dost přínosná (a něco málo z uvedeného jsem si poznačil), řekněme, že je to takové ohlédnutí člověka, který jel a jede opravdové extrémy (třeba infekce v důsledku výměny moči za čistou, aby obešel dopingovou komisi, nebo urvání kvadricepsů na obou nohách při dřepech s 300kg... a to jsou jen některé z Grznárových typických momentů, které, jak sám uvádí, by jiní vymr*anci nepřežili) a v něčem vám může opravdu rozšířit obzory, nakopnout vás k tomu něco se sebou dělat a nebýt tak pasivní v rámci vlastního života. Nevšední publikace dost kontroverzní postavy, která ale v jádru kontroverzně zase až tak nepůsobí, jak říká v závěru, "normální chlap, který má strach, ale je to o tom ten strach potlačit a jít si za svým".

06.01.2024 4 z 5


Snář mého cvrčka Snář mého cvrčka Čang Sien-ming

Prokousal jsem se tím spíše s nezájmem. Kniha je taková kompilace snů, rozdělena do svitků a knih (Svitek první - Kniha božstev a duchů, sv2 - Kniha těla, sv3 - Kniha proměn, sv4 - Kniha dobrodružství, sv5 - Kniha her, sv6 - Kniha života a smrti, sv7 - Kniha převtělování), autor občas surrealisticky komponuje (interpretuje) nějaký motiv, ale skoro vždycky jsem se přistihl, že mě to nezajímá a odvádí myšlenkami jinde, byla tam jen hrstka snů, co mě skutečně zaujala. Všechno je dnes produkt, uvědomuji si u čtení čínského autora (mimochodem věta "...kdybych se čajovnářovi znelíbil a on si mu na mě stěžoval, jsem v rejži." od Číňana je pro mě věta par excellance, nebo skvělá překladatelská perla). Více si uvědomuji plýtvání časem. Tohle je asi spíš pro specifickou skupinu lidí, takový to ezo na pomezí čehosi. Jednou za pár stránek je tam solidní surreálný přechod, transformace, fantaskní myšlenka, ale i když má autor v oblibě Kafku a Junga, nevědomí a ke snům má blízko (už jeho otec se snům věnoval, oblast, ze které pochází), což je všechno můj jam, ale je to pořád jaksi jen příliš náhodné, nicneříkající. Věčným problémem u snů je jednak nedostatečný kontext, kdy sny dané osoby jsou samozřejmě vividní, mnohem víc než to, co jste schopni o nich napsat, stejně tak se dotýkají vás a vašich osobních zkušeností, takže co pro vás bude bomba, už taková bomba není ve světovém měřítku - nikdo není vámi lépe, než vy. Někde jsem četl, že nejlepší je sny zachytit takové, jaké sou, nesnažit se v nich příliš pitvat nějakým uvažováním, analýzou, přemýšlením. Takhle nějak to víceméně dělá Čang Sien-ming, je to spíše popisné. A určitě je to spíš něco, o čem bych si rád pokecal, mezi čtyřma očima, nebo u piva (tady ještě jít na čaj asi není společensky přijatelnou normou), ale nejsem si jistý, jestli je tohle ideální forma pro jaksi sdílení těchhle snů, možná jako obrazy by tyhle zápisky fungovaly lépe, přitom se o tomhle psaní hovoří jak kdyby to málem mělo spustit literární revoluci a všichni by to měli začít napodobovat. Jeden motiv tolik neudrží pozornost, ani váš zájem, když je většina textů jen stránka a něco, většinou vás to buď hned chytí, nebo si brzy řeknete "áále, za chvíli je konec" a už to moc nevnímáte. Ne zrovna kniha, kterou bych nějak extrémně doporučoval.

21.12.2023 3 z 5