Jizi komentáře u knih

Tohle je po všech stránkách krásná kníž(eč)ka.
Dva skvěle přeložené, okouzlující příběhy o potenciálně chod světa měnících objevech a vynálezech, povedené ilustrace, informačně bohatá předmluva, co víc by mohl čtenář chtít?

2 17.04.2024

Když jsem si o knize četla, říkala jsem si: ano, to musím mít! To vypadá fantasticky.
Když jsem knihu konečně držela v ruce a otevřela ji, říkala jsem si: No to si snad děláte srandu, kdo má tohle učíst?
A to bude hned na začátek jediná, nicméně dost výrazná, výtka: způsob, jakým v Maratonu graficky řeší knihy je nešťastný. Chápu, že jsou to knihy veliké a i v tomhle provedení tlusté a tím pádem nákladné; měkkou vazbu mají nesmírně kvalitní, to je taky skvělé, ale sakra práce, to je tak nepřátelsky působící text! A nejen Maclean, všechny jejich tlustší knihy. Člověk to jen otevře a už ho bolí oči.
A je to škoda, věřím, že nejsem jediná, kdo čte po večerech, kdy už mám unavený oči a u normálně sázených knih, které netečou od kraje ke kraji a pidipísmenka se nehemží před očima jako štěnice v ložním prádle chudobince osmnáctého století, to až tak nevadí. Tohle bylo ale ve finále trochu peklo, i když obsahově je to úžasná kniha.
Maclean si, jakožto živoucí předloha Jamese Bonda, se svým papírovým odrazem v mnohém nezadá. Jeho zápisky z předválečného z Ruska jsou démonicky brilantní, nesmírně vtipné a skvěle vypointované. Ty z válečného období (včetně toho, jak se vlastně do řad vojska dostal) až neuvěřitelné, leč pravdivé - vězte, že tu máme co dočinění se spoluzakladatelem SAS. Na Balkánu už trochu došel humor, vzhledem k popisované době ale není divu.
Skvělé paměti. Skvělé!

7 11.04.2024

Možná kdybych to četla, možná kdybych nezvolila audioverzi v originále, měla bych ve výsledku jiný dojem. Ale známe to o těch rybách, rybnících a kde by byly, kdyby nebyly tam, kde jsou.
A protože jsem poslouchala unylého vypravěče, které zněl, jako kdyby pořád napůl spal a napůl se dojímal nad sebou, vesmírem a tak vůbec, na čtvrtou to prostě nedosáhne.
Plavec ve tmě (hm, zvláštní volba českého názvu) je další z řady příběhů osudů malých lidí na pozadí velkých dějin, tady navíc jde o pozadí víc než o popředí, protože hlavní hrdinové jsou dva mladí kluci, kteří se do sebe zamilují v socialistickém Polsku těsně před revolucí, kdy kluci s klukama a holky s holkama fakt ještě jen tak chodit nemohli (a jestli vám někdo tvrdí něco jiného, pošlete ho tam, kde bychom měli ty ryby, kdyby nebyly ty rybníky).
Trocha romantiky přisypaná ke spoustě melancholie bohatě prošpikovaná frontami a hospodářským rozkladem severních sousedů.
Přes veškeré chutné ingredience pro mě nicméně zůstává výsledky pokrm poněkud mdlý.

1 02.03.2024

Tak trochu jiný pohled na tak trochu jiné bytí židem i Židem.
Autofikční výlet do Izraele i do hlubin paměti. Jaké to je nepatřit nikam, nebýt nikde vítaný, chtěný.
Autorův hrdina (hrdinný autor?) přijíždí na čtení do Izraele, s manželkou stihnou navštívit pár starých rodinných známých a nakonec se i zeptat na to, proč Šimon tolik let mlčel a když nemlčel, napsal něco, z čeho došla slova (jen pozor, odpovědi na některé otázky se nám nemusí líbit, občas je opravdu lepší nevědět).
A čte a píše sám sebe před třicet, čtyřiceti lety, kdy s ruskými rodiči prchal nejprve do Izraele, po němž jeho pro sionismus zapálený otec nesmírně toužil, aby se po roce pokusili vrátit zpátky do Sovětského svazu.
Jo.
Čtete dobře.
Ze země zaslíbené do země nenáviděné.
Jenže někdy prostě není cesta zpátky a ani cesta vpřed nemusí být úplně patrná a ani omylem jednoduchá.
Intenzívní příspěvek k tématu imigrace, domoviny a identity objevený náhodou, o to překvapivější.

2 02.03.2024

Takhle nějak vypadají mojí sny, jen tam chyběla lítající auta a kočky, kterým ze zadku šlehá zelený oheň a možná i sladké a minimálně jednou v životě pitné, rozbouřené vody Ankhu.
Vážně jsem se snažila se na Ben Jellounovu vlnu naladit a vážně jsem chtěla, aby se mi ta kniha líbila, ale nakonec mi to přišlo trochu jako pejskokočičkový dort, kdyby ho vařili podle kuchařky pro intelektuální autory. Dejme tam trochu toho a trochu tamtoho, tohle téma je taky super a jé, ještě nějaký to vězení, mučení a do středu postavíme tělo, ale dáme tam ženský tělo, protože o tom víme kulový (a proto jedna z nejvíc chucpe scén znásilnění, chtěla bych vidět autora, jak by si to děsně užíval, kdyby jeho znásilnil nějaký vágus, tleskáček, pěkná písníčka a klíčenka putují do Maroka!), ale je to takový estetický nebo emancipovaný. Ok. Za mě asi ani ne, díky, další!

1 30.01.2024

Krutá realita čínského všedního dne se špetkou magického realismu.
Mladičká, rázná Růža, která se s moc s ničím nepáře a s ničím si radši nedělá moc těžkou hlavu, se se svojí o poznání naivnější a plašší kamarádkou Lídou vydává z venkova do velkoměsta s vidinou lepších zítřků.
Jak už to tak v životě chodí, i Čínou a Číňany hýbou prachy a sex. Prvního se holkám většinu času těžce nedostává, druhého se jim dostává, mnohdy krajně nevyžádaně, měrou vrchovatou.
Prsatá, nevzdělaná Růža postupně šplhá z úplného dna ubytovny sdílené s prostitutkami, přes kadeřnický salon, kde se poskytují ledasjaké služby, továrnu, kde to ale vážně není k žití (jak to ti lidé dělají? Jak?), recepci až do nemocnice. A všude naráží na chlápky uhranuté jejím poprsím, kteří nechtějí (až na velké výjimky) nic jiného, než si trochu užít. Chlapi se baví, ženské za to tvrdě platí. Tenhle čínský podbřišek - násilné potraty, násilné sterilizace, kontrola porodnosti - je naprosto děsivý.
Zoufalství nad tím, jak se ten život odvíjí, nakonec začne zmáhat i Růžu. Z její přednosti se stává závaží, které ji táhne k zemi, které ji trápí a místo, aby ji otevíralo dveře, jí je začíná zabuchovat. Není lehké být ženou. A už vůbec není lehké být ženou na spodní příčce čínského společenského žebříčku.

Přidávám se do méně početného tábora těch, komu nakonec česká jména hlavních postav vyhovovala, protože ponechat jim jména původní, budu zmatená jak Goro před Tokiem a vsadím se, že do konce knihy nebudu tušit, kdo s kým co a za kolik. (Ono navíc takovéhle Růži a Lídy v jistých obměnách najdeme po celém světě.)

Úplně mimo mi nicméně přišel doslov - nedozvěděla jsem se ni o autorce, o tom, jaké je její místo v kánonu čínské literaturu, o současné čínské tvorbě, žádný hlubší ponor do knihy také nenásledoval. Jen víme, že Růža je podle jeho autora naivní. Ne, to fakt není, Růža je pěkně tvrdej ořech, vážený pane, takových se moc nerodí!

6 17.01.2024

Hlubokomyslné a zoufale smutné. Doposlouchala jsem v anglickém překladu někdy před dvěma týdny a to je zhruba všechno, co si z knihy vybavím.
Téma šikany je v Japonsku zjevně často diskutované, protože na něj narážím v podstatě na každém kroku (v anime namátkou ve Forest Piano, v manze je to ústřední téma celé série Tichý hlas), nicméně tady bylo spíš katalyzátorem úvah o tom, co z nás tvoří skutečná nás, nakolik je naše odlišnost, kterou okolní svět vnímá jako slabost, vlastně naši silnou - nebo možná i nejsilnější - stránkou, jak a zda ji můžeme využít v náš prospěch jako štít nebo klidně i jako útočnou zbraň.
Zajímavé, leč zapomenutelné.

4 15.01.2024

Zábavná mozaika takřka šestákových příběhů, která ono přirovnání z doslovu s Tarantinovými filmy skutečně snese. Pokud budete ke knize takovýmto způsobem přistupovat, budete se bavit, protože hledat ve sledu vražednic, jež zasaženy amorovým šípem páchají nakonec sebevraždu, upírek, bláznivek, tajných organizací, sledovacích šipek a dramatického finále něco hlubšího a vyčítat autorovi, že není Murakami, by bylo zcela nemístné a zbytečné. Ne, není, je třeba mít na paměti i to, že se Mišima vyvrhl jak ryba v roce, kdy by Harukimu ve Státech teprve natočili první pívo a tahle knížka vznikla v roce, kdy nás tak velkoryse osvobodili soudruzi z Východu (tak pěkně šukran). A na to, že je to skoro šedesát let starý, je to furt solidní jízda, autor prostě nebyl troškař.

2 14.01.2024

Velice úsporná a hutná zpráva o jednom útěku z jednoho zasaženého města do hor, kde panuje zima a strach a smrt.

Poznámky pod čarou, které jen opakují jména vystupujících osob v nominativu s poznámkou typu léčitel, obyvatel Suchumi nebo inženýr, obyvatel Suchumi, byly krajně rušivé a čtení podobně dramatického vyprávění zbytečně nabourávaly a zbytečně redukovaly působivost.

1 10.01.2024

Štiplavě zábavná satira současné společnosti v dystopickém hávu s naprosto dokonalou českou obálkou. V nejmenované severské zemi v neznámo jak vzdálené budoucnosti se vysídluje venkov a lidé se stěhují do města, kde ale není tak docela místo pro všechny a někteří jsou tím pádem provizorně ubytovaní v někdejších obchodních centrech a čekají, jak dopadne jejich žádost o byt. Formuláře s žádostmi, jež po lidech chtějí, aby hlavně odvyprávěli svůj příběh se prolínají s řadou dalších mikropříběhů, třeba tím o podnikavém muminkovi nebo prasečím duchu. Nechybí stárnoucí Don Seladon, žena, jež uvařila kapustu Ježíšovi nebo geniální prezidentský projev. Na závěr mám pro vás zcela zásadní motivační citát vhodný pro každý nový rok: "Dej, ať mám sílu nenávidět to, co nemohu změnit, ať dokážu rychle změnit to, co změnit mohu, a ať mám moudrost vysrat se někdy na oboje." (s. 224)

A kdyby to nebylo jasné, tak ano, prosím, tohle se povedlo.

5 07.01.2024

Nádherně provedená fotografická kniha nejen na konferenční stolek, nejen pro milovníky Beatles (ale pro ty každopádně).
Kniha obsahuje dosud nezveřejněné fotografie, které pořídil Paul McCartney během prvního turné kapely do Spojených státu na přelomu let 1963/64 v doby, kdy se rodila Beatlemánie.
Všichni čtyři jsou na fotkách nesmírně mladí, kluci, kteří žijí sen, jenž se nejspíš ani nedovažovali snít.
Průvodní Paulovo slovo, esej Jill Lepore i Rosia Broadley celou dobu i tehdejší fotografickou tvorbu zajímavě dokreslují.

1 16.12.2023

V současné době nesmírně důležité poselství lásky, která přetrvává, i když milovaná osoba odejde, tolerance na místě, kde pro ni zdánlivě není místo a odpuštění ve chvílích, kdy nám přijde, že odpustit nelze.
Dva otcové, kteří museli pohřbít své dcery. Ve svém zármutku jsou stejní, byť stojí na opačných březích, na opačných stranách barikády. On Palestinec. On Izraelec. Ona roztrhaná bombou sebevražedného atentátníka. Ona zastřelená do týla cestou z obchodu s bonbony.
A k tomu nespočetně spočetné množství dalších příběhů, postřehů, myšlenek a okamžiků.
Mozaika života a smrti.
Existuje cesta, jen kráčet po ní vyžaduje mnohdy všechny síly.
Mír Palestině.
Mír Izraeli.
Prosím.

8 16.12.2023

Tělo.
Manifestace duše v prostoru, na kterou máme absolutní moc a zároveň ji vůbec neovládáme. Můžeme ji přetvářet, jak nás napadne, tu přidat, tu ubrat, mi ji krmíme, napájíme a provádíme světem. A ona nás poslouchá stejně tak, jako si žije vlastní život - vzniká, vyvíjí se, rodí se, roste, dospívá, stárne, schází, umírá.
Vztahy.
Mezi rodiči a dětmi. Mezi sourozenci. Mezi dětmi a rodiči. Mezi kolegy, přáteli, milenci.
Společnost.
Bohatí a chudí. Pravidla patriarchátu. Dominance a podřízení. Vztek, smíření, soucit, pochopení. Tradice a jejich bourání.

To všechno jsou Prsa a vajíčka. Nebýt exaltovaného projevu narátorky anglické audioverze, konalo by se možná i nadšení. Takhle musí stačit jen uznání autorce.

2 30.11.2023

psaní přichází po zkáze
udělám z toho další devastaci (s. 90)

Jedna z těch, kterou jsem zoufale chtěla milovat a ona se mi, kost a kůže, vzpírala a prala se se mnou a škrábala a kousala a já ji, orubanou na samotnou podstatu, držela a svírala a mačkala a odmítala se dát a nakonec jsme si do těch očí zvládli pohlídnout, na zlomky okamžiků jsme si rozuměli a pak už zase nic.

s hlavou ztracenou spatřil jsem naději v keři máty
pohladil jsem ji

olízl jsem rty boha
(s. 92)

3 30.11.2023

Vlhký sen všech xenofobních rasistů, kteří usínají s hrudníkem sevřeným hrůzou z toho, že nám machometáni s kynžály vraženými mezi zuby ztečou Pražský hrad a znásilní ženy, děti i dobytek.
Balci vyšla z osobních zkušeností sociální pracovnice, což zjevně nebyla zrovna procházka růžovým sadem. Kluci fetujou, znásilňujou, pohrdaj Němci, páchaj všemožnou drobnou i větší kriminalitu, končí ve vězení, případně jsou deportováni.
Ano, ghetta jsou hrozná věc, podobný věci se určitě dějou a není to v pořádku, ale předpokládat, že všichni Arabové v Evropě jsou stejní jako hlavní postavy z Arab Boye, je asi stejně moudré jako předpokládat po čtení Dětí ze stanici Zoo, že všichni Němci jedou v heroinu.
To že se v knize libovolně mísí Syřané s Turky, je asi fuk, všichni jsou přece jedna sorta, ne? Proč se v anotaci mluví o Libyi netuším, nicméně stačí jeden pohled na vydavatele a je jasné, o co tu jde.

1 30.11.2023

Tak co to tu máme? Mladá hrobnice ohánějící se sekerou? Kozí zombie? Kartografie jako klíč k dobrodružství? A ještě se to odehrává ar fy lle hapus?

Příběh hrobnice Ryn a kartografa Ellise má spád, má nápad, v mnoha směrech odkazuje na Kroniky Prydainu (zlé jazyky by mohly tvrdit, že je autorka dost vykrádá), najdeme tu tradiční velšské triády (tři sourozenci, tři velké souboje), kromě ústřední pověsti o kotlíku věčného života (tady pojatý přesně v opačném gardu než u Alexandera, kde je Gwydion za klaďase), je připomenuta třeba i pověst o věrném Gelertovi. Některé scény jsou trochu jako z HP, ale celkově mě putování odvážné Ryn a sympatického Ellise, kteří se snaží zbavit Ryninu vesnici a okolí množících se nájezdů zombíků upřímně bavilo.

Hvězdička navíc za Wales a za skvělý překlad.

6 20.11.2023

Kniha o tom, jaké to je, když váš mozek funguje trochu jinak, než mozky většiny lidí, jak náročné je to nejen pro vás, ale i pro vaše okolí a jak složité může být se dočkat oficiálního potvrzení vlastní jinakosti jakožto důsledku genetiky / prenatálního vývoje a ne toho, že se prostě málo snažíte. Proč tzv. vysokofunkční autistky obvykle prožijí život bez diagnóze, proč jsme teprve nedávno pochopili, že autismus není nemoc, neposkytuje jen chlapce a nelze z ní vyrůst a kdo všechno v dějinách byl s největší pravděpodobností autista? Kniha plná aha momentů, která se navzdory tématu čte jako román.

5 19.11.2023

Milý příběh o tom, jaké to je, cítit se ve společnosti jako úplně ufon. To, že hlavní postava ufon doopravdy je, je vlastně podružné (a pokud bychom to začali rozpitvávat, neobstálo by to). Autorova poznámka o tom, že knihu napsal v době, kdy trpěl ochromující úzkostí a panickými atakami mnohé vysvětlila. Čteno v originále, zakoupeno za libru a půl v knihkupectví v Betws-y-Coed.

2 14.11.2023

Něco tak strašně špatného jsem dost možná NIKDY nečetla. A že jsem toho přečetla už opravdu hodně.

Celé dílko by se dalo shrnout takto: Jak se dva absolutně nezajímaví a výkonnostně podprůměrní běžci potkali, vzali, běhali, a pak jim to Ikar vydal v pevné vazbě.

Nejprve si ujasněme, že to, že někdo píše o rtěnkách, z něj opravdu nedělá novináře. Ani to, že někdo píše blog, z něj nedělá novináře. A to, že se někdo dohrabe jako zoufale poslední do cíle stomílovky, z něj nedělá běžeckého gurua.

Drzost, s jakou tihle dva prezentují sebe sama jako někoho, kdo má na to, aby rozdával moudra a rady jiným, mi srážela sklivec v oku. Absolutní absence sebekritiky se tu potkává s nulovým literárním talentem. Stylisticky je to na úrovni druhého stupně základní školy a to ještě těm nadanějším žákům křivdím. Navíc je to pekelná nuda. To nejzajímavější, co se autorce stalo, bylo, že jako dítě snědla v Praze pohár a poblila se. To, že někdo uběhne 1/2PIM v naprosto tristním čase, opravdu není materiál na knihu. A deziluze, s níž autor sám sebe vnímá jako olympijského atleta, od něhož by se i Kilian Jornet měl co učit, by byla vtipná, kdyby to nemyslel vážně. Vřele doporučuju vygooglit si jejich závodní výsledky a případně se probrat třeba výsledky VK, o níž Hrabec tvrdí, že ji vlastně (tak jako každý závod, na jehož start se postavil) skoro vyhrál. Lidská blbost a omezenost, s níž jim to někteří žerou, mě nepřestává fascinovat.

Tisknout v době klimatické krize podobnou hrůzu na papír je na úrovni utopení desítky koťat ještě před ranním kafem. Proboha dost už!

Nepatřím k zarytým fanouškům Terryho Pratchetta. První jeho knihu jsem otevřela krátce před třicítkou, přečetla jich pár (jak jsem se dozvěděla nerozumně v chronologickém pořadí jejich vzniku) a odložila je s tím, že kouzlo zjevně funguje jen tehdy, když se na Zeměplochu vydáte v ranějším věku.
O pár let později se mi do ruky dostala Good Omens a já zjistila, že v originále má Pratchett úplně jiného ducha a přeci jen se trochu nadchla.
Ale že bych si musela pořizovat životopis? Inu, musela, nemusela, jsem nesmírně ráda, že si ke mně cestu našel, protože ta kniha je naprosto skvělá. Je vtipná, milá, okouzlující, plná upřímné lásky a obdivu Roba Wilkinse k jeho šéfovi, navíc v nadmíru zdařilém českém překladu. Pratchett byl neskutečný samorost a bezpochyby génius, který se plným právem stal nejprodávanějším autorem a jedním z těch, které si sice SMRŤ odvedl do pouště pod nekonečnou oblohou, ale kdo tu s námi navždy zůstane - nebo alespoň tak dlouho, dokud budeme číst jeho knihy.

(Interpretovi audioknihy ale měl někdo napsat, jak se co vyslovuje, protože jsem místy krvácela z uší a za perlu, kdy se Pratchett prodíral na autogramiádě "dejvem" (rozuměj davem), by se nemusel stydět ani sám Terry.)

10 06.11.2023