jiri0728 komentáře u knih

Kniha je k zakoupení pouze v Městském informačním centru Nové Město nad Metují (www.infocentrum-nmnm.cz) a Městské knihovně Nové Město nad Metují (www.knihovnanm.cz). Je možné zaslat nechat si je zasalt i poštou.

Eco představuje několik nesympatických figurek, které reprezentují nejnižší formu novinářské profese. Paranoik, redaktorka bulváru, spisovatel píšící na objednávku a naprosto bezpáteřní manipulátor v podobě šéfredaktora. Za nitky tahá jakýsi vikomt sledující své mocenské i finanční zájmy. Celý příběh je vlastně smutná fraška o společnosti, kde jednotlivé postavy charakterizují současný stav medií nejen v Itálii, ale kupříkladu i u nás. Absurdní spiklenecká verze o Mussoliniho smrti, které je věnována značná část knihy, nejspíš odradí některé čtenáře. Pro jiné bude těžko stravitelné chování postav a jejich podivná sebejistota. Ovšem nelze zapomenout, že román je vnímán očima jednoho z nich a tudíž je v podstatě panoptikem jednoho novinářského mikrosvěta uměle vznikajícího periodika. Kdo chce něco na způsob Jména růže musí hledat jinde.

5 02.01.2018

Film a kniha se míjí, jak jen to je možné. Rick Deckard je úplně jiným typem postavy a celkové poselství obou děl je odlišné. Přesto je spojuje svět budoucnosti, které se její technologické výdobytky vymkly z kloubů a kde chladné uvažování a požitkářství je preferováno. Pochyby vedou ale Deckarda k relativizování nastavených pravidel a v touze po tom získat tolik vytoužené skutečné zvíře. Tento zdánlivě triviální cíl je považován ve světě náhražek za něco téměř nedosažitelného. Deckardovi chybí výrazný protipól jako ve filmu, ale i tak postavy, které potkává při svému lovu androidů přispívají k jeho proměně. Zajímavé, dickovsky paranoidní a určitě nestárnoucí sci-fi o budoucnosti, která (zatím) nenastala.

3 03.10.2017

Čtenář najde v knize pravděpodobně to, co od Zdeňka Svěráka očekává (hřejivý humor a nostalgii). Já byl poněkud zaskočen krátkostí jednotlivých historek i faktem, že je řada z nich napsána naprosto průměrně. A to u autora s tak bohatou slovní zásobou a literárním talentem, jakým je Zdeněk Svěrák, zamrzí. Přesto lepší než filmová adaptace.

1 25.08.2017

Melounkovi se občas daří vystihnout podstatu rukopisu daného režiséra, bohužel svým elitářským přístupem mi občas lezl na nervy. Přišlo mi, jako by medailonky některých autorů vznikly jen kvůli tomu, aby mohl pochválit jeden film z jejich filmografie a zbytek nemilosrdně pohanit.

1 17.08.2017

Zpočátku se kniha krásně čte a hned po prvních stranách je jasné, že ani zde neopustí Murakami své zažité konvence vyprávění a práce s postavami. Nicméně zhruba posledních sto stran, kdy má dojít k jakési hrdinově katarzi se děj zpomalí a postav ubude. Závěrečné vyústění ve mně nevyvolalo to, co asi autor zamýšlel. Přišlo mi, že oproti jiným Murakamiho románům se vzhledem k celkové pasivitě hrdiny jde těžko spokojit s tím, jak se jeho osud v knize uzavře. Ve zbytku knihy ale čtenář nalezne dostatek materiálu k zamyšlení (aktivní vs. pasivní přístup, talent vs. průměrnost apod.) a je jen na něm, jestli se s nimi identifikuje.

3 17.08.2017

Nezáleží na tom, jestli je vám 5 nebo 50. Pokud rádi cestujete do fantazijních světů s odvážnými hrdiny a hrdinkami, kteří svou umanutostí obracejí zažité konvence naruby, je Hilda pro vás to právé. Nápaditost sálá z každého obrázku, stejně jako láska k Mijazakimu. Tato kniha není sezónním čtivem, ale výborným kouskem, ke kterému se budete vy i vaše děti vracet.

5 07.08.2017

Kniha u mě zůstala kdesi na půli cesty. Výborný a nápaditý jazyk autorův, kde vulgarity nejsou samoúčelné, ale dotváří skvělou atmosféru vzájemné nevraživosti na život a na smrt mezi dvěma klukovskými partami. Problém vidím v opravdu velké repetitivnosti, která mi kazila celkový zážitek z některých "epických" momentů. Proto nemohu hodnotit výše, i když bych hrozně rád.

16.07.2017

Grafická novela romantického charakteru, která sice navazuje na faustovskou tradici, ale přidává k známému příběhu další příběhové vrstvy a zajímavé postavy. Monochromatické zpracování (modrá, černá a bílá) perfektně ladí s celkovou náladou díla. Pokud se vám líbilo Nikdykde od Neila Gaimana, je pravděpodobné, že se vám bude líbit i tato novela.

1 17.06.2017

Po zhlédnutí anime v podobě filmů i seriálu jsem se konečně dočkal i českého vydání mangy. Byl jsem hned zprvu překvapen odlišným stylem - větším důrazem na satiru společnosti, více humoru a také epizodičnost jednotlivých kapitol, které tvoří uzavřené případy. Čtení je to ovšem famózní, protože spolu s autorovými "poznámkami pod čarou" tvoří dílo, které přesahuje běžnou cyperpunkovou sci-fi a nabízí mnoho témat k zamyšlení. Je také sympatické, že autor v době vzniku mangy (přelom 80. a 90. let) sledoval čerstvý vývoj na poli technologií a zdravotnictví a nebojí se přicházet s vlastními teoriemi budoucího vývoje. Kresba je taktéž vynikající a zaujme množství detailů i střídání barevného s černobílým. Pokud jste nikdy nečetli mangu, tohle je jeden z nejlepších "startérů" pro vás.

9 15.06.2017

Tenhle román je krásně matoucí - neodděluje přímou řeč, vnitřní monology ani popis krajiny a celý děj je zarámován myšlenkami šerifa hodnotící svět kolem sebe během posledních dní v práci před odchodem do důchodu. Přesto se čtenář za chvíli zorientuje a užije si rozvíjení zápletky, byť konzervativní "čitatelé" budou koncem pravděpodobně rozčarováni. Pokud váháte, zda po zdařilé filmové adaptaci bratří Coenů přečíst ještě knihu, tak to s odstupem času určitě učiňte. Kniha dává mnohem větší prostor vedlejším postavám, které dotvářejí atmosféru amerického Jihu v době po skončení vietnamské války i éry hippies.

2 28.05.2017

Vždy jsem měl rád minimalismus v kresbě a schopnost zachytit běžné radosti života. Proto mi dokonale sedl Slaďák, který mi připomínal spoustu situací prožitých s manželkou. Komiks by se kvůli své barevné stylizaci mohl líbit nejen romantikům, ale také fanouškům kapely The White Stripes.

07.04.2017

"Dejte mu někdo třetí stupeň invalidity!"

Fenomén The Tap Tap rozebraný z několika hledisek tak, že neurazí příležitostného ani vášnivého čtenáře. Lucie Fialová perfektně kombinuje své dojmy z kapely s vlastními myšlenkami členů a prostor dostává v knize opravdu vše od Jedličkova ústavu přes hudbu až po nahlédnutí do běžného života člověka s handicapem. Poselstvím knihy přitom není dojímáním se nad smutnými osudy, ale spíše snaha o akceptování dané věci a spojení se "zdravými" prostřednictvím hudby a echt černého humoru.

12.03.2017

Opravdu čtivě napsané medailony kapel i interpretů napříč různými žánry 60. let. Překvapivé pro mě bylo obzvláště zjištění, jak pečlivě jsou přeloženy do češtiny úryvky z textů, názvy písní a že jsem nenarazil na faktografickou chybu, což je u knih takovéhoto rozsahu z předinternetové doby (a psané za železnou oponou) téměř zázrak. Láska k hudbě i snaha o vysvětlení významu jednotlivých interpretů nejen pro hudební scénu, ale i pro společenské dění jsou nejsilnějšími prvky knihy, díky kterým zůstává kniha dodnes aktuální navzdory době, kdy byla napsaná.

3 12.03.2017

Patřím mezi fanoušky rané éry Genesis a těšil jsem se, že si přečtu zajímavou knihu o jejich historii. Bohužel kniha je kompilátem rozhovorů a i když se zaštiťuje spoluprací se současnými členy kapely, z výsledku to moc nepůsobí. Dalším mínusem je až přílišná opatrnost a snaha nevylíčit nikoho ze členů a jeho chování v negativním světle - všechny úlety jsou tu různým způsobem omlouvány okolnostmi. Éra Genesis po odchodu Gabriela a Hacketta je navíc líčena strašně mdlým způsobem, kdy se rozebírají pouze přípravy jednotlivých (i sólových) alb. Přesto informační hodnotu kniha má a minimálně zkraje v ní najdete i klíč k pochopení toho, co dělá hudbu Genesis výjimečnou (alespoň tedy v období prvních alb) .

18.02.2017

Robert Fulghum žije jako správný pastor v určitém zajetí vlastních představ o životě. Je velice zábavný spisovatelem, ale kvůli jeho domýšlivosti s ním často nemohu sympatizovat (některé jeho závěry jsou prezentovány velkolepě, i když jsou ve skutečnosti banální a připomínají spíš motivační citáty). Tato bariéra mi ovšem nebránila si většinu knihy užít a nyní již chápu, čím své příznivce přitahuje.

2 18.02.2017

Próza, která reflektuje v Japonsku oblíbené "slice of life", neboli útržky z běžného života. Dramatický oblouk kniha nepostrádá, ale není nějak komplexní. Spíš jde pro japonskou literaturu typické prožívání stavu, kdy něco co jsme milovali, odchází a smíření se s tím. Přesto, že jsem chvílemi pochyboval o tom, jestli ve mě Kočičí host zanechá silný dojem, nakonec se tak stalo.

5 03.02.2017

Docela pestrý výběr zajímavých hudebních příběhů pojatých zábavnou a přitom literárně silnou formou. Kniha působí jako hudební mapa od počátků rokenrolu až po současnost a i když autor zřetelně preferuje své oblíbence, přesto se jedná o zajímavou selekci. Ideální je čtení doprovázet poslechem.

03.02.2017

Richard Taylor ve své knize přesvědčivě ilustruje odlišnost dvou zemí, kde kult osobnosti pronikl i do filmu a byly vynaloženy nemalé (finanční i lidské) prostředky na to, aby byly jednotlivé snímky co nejvelkolepější a zároveň masově srozumitelné svým propagandistickým sdělením. Paradoxní je, že citované německé snímky jsou v nevýhodě - vznikaly v kratším časovém rozpětí a ujímaly se jich druhořadí řemeslníci (především Veit Harlan), protože opravdové talenty (Josef von Sternberg, Billy Wilder, Ernst Lubitsch, Fritz Lang) utekli před nacismem do USA. S výjimkou filmů Leni Riefenstahlové jsou nacistické propagandistické snímky umělecky slabé a dnes nekoukatelné.
Oproti tomu sovětské snímky v režii Pudovkina, Dovženka a především Ejzenštejna jsou po přehlédnutí účelových zkreslení (či vyloženě lží) kvalitními kousky, které jsou neustále ctěné pro přístup k filmovému vyprávění. Tento rozdíl kupodivu Taylor neposuzuje a zabývá se pouze podrobným rozborem dějů jednotlivých snímků s přihlédnutím k režisérským technikám užitých pro vyvolání potřebných emocí u diváka.
Kniha je to čtivá, ale právě příliš popisné rozbory děje, kde navíc občas chybí dovysvětlení záměrů nacistické propagandy jsou obzvláště u nacistických snímků spíše na škodu. Přesto doporučuji všem, které zajímá toto období a prolínání politiky a filmu.

1 27.01.2017

Pár nadšených postřehů z četby:
a) Marie Doležalová opravdu dokazuje, že role herečky často neodpovídají její inteligenci.
b) Její blogové zápisky nejsou skrumáží myšlenek, ale pečlivě vystavěnými fejetony, kterým nechybí pointa,
c) Zásluhou své bohaté jazykové zásoby dokáže popsat i banální věce opravdu vtipné a nejednou se budete smát u knihy nahlas.
d) Dozvíte se toho dost nejen o hereckém zákulisí, ale především o tom, jaké to je být herečkou-introvertkou a bojovat tak při výkonu práce sám(a) se sebou. Čili něco, co mnoho z nás také zažívá ve svém povolání.
e) Navzdory stylizovaného obalu nejde o čtení pro dámičky a pobaví se i pánové.

5 11.01.2017