jeseteri komentáře u knih

Tuto knížku jsem si koupil poté, co mě navnadily zdejší dosavadní komentáře. S velkým těšením jsem se začetl do úvodních stránek. První dvě tři povídky skutečně nebyly špatné, dokonce jsem se jednou nahlas zasmál. Vzhledem k tomu, že autor sám přiznává svou inspiraci povídkami Šimka a Grossmanna (které mám moc rád), mi úroveň zážitku zásadně povýšilo to, že jsem si při čtení v hlavě představoval hlas Jiřího Grossmana s tou jeho typickou dikcí.
S přibývajícími přečtenými stránkami mě ale začalo stále více otravovat, že pan Irovský se uchyluje k laciným rasistickým, politickým a sexistickým narážkám. O to by nešlo, nejsem z těch, které by politicky nekorektní humor pohoršoval. Právě naopak. Jenže v této knížce toho bylo nakladeno v takové míře a tak neuměle, že mě to znechutilo. Již zmínění Š+G něco takového neměli zapotřebí. Podle mě to nemá úroveň, stejně jako humor samotný. U dalších povídek jsem už k úsměvu, natož zasmání, nenašel nic. Irovský se snaží být tak třeskutě vtipný, že to pro mě vyznívá spíš křečovitě a trapně.
Přiznávám, že jsem knihu nedočetl. Musel jsem skončit v polovině. Víc času už jsem s tím ztrácet nechtěl.

Tuhle knihu jsem četl jako náctiletý někdy zkraje devadesátých let. Pamatuji si, že se mi moc líbila, bylo tam dobrodružství, napětí a taky docela humorné momenty. Ale co v mých očích činí tento klukovský příběh výjimečným, je prostředí kybernetického kroužku a počítačů, což pro mě tenkrát (v době počítačového pravěku) mělo atmosféru něčeho neznámého a vzrušujícího.
Dnešní teenagery už takový příběh možná nezaujme, ale současným čtyřicátníkům, kteří se rádi občas vrátí ke knihám svého mládí a chtějí zavzpomínat na vzrušující dobu objevování kouzla počítačů, můžu tuto knížku doporučit.
Napsal jsem, že příběh je "klukovský". Myslel jsem tím, že v něm vystupuje parta kluků, nikoli, že je určen jen pro kluky.

10 11.02.2020

Na střední školu jsem chodil v Rakousku. Náš učitel dějepisu jednou při hodině trochu vypadl z role. Probírali jsme poválečný vývoj v Evropě. On se nechal unést a emotivně nám líčil, jak byl jako malý hoch se svou rodinou v létě 1945 vyhnán z jižní Moravy do Rakouska - přišli o všechno, museli snášet nelidské útrapy.
Hlas se mu chvěl, viditelně s ním cloumal hněv a rozhořčení nad tím příkořím, v očích měl slzy. Já a moji spolužáci jsme byli všichni šokovaní a zaražení. Pamatuji se, že ve třídě šlo slyšet spadnout špendlík, jak nikdo ani nehlesl. Navíc bylo zjevné, že se při líčení těch neblahých událostí obracel ponejvíce na mě. Vím, že to nemyslel zle a osobně proti mně jako Čechovi, jen prostě podlehl emocím a měl potřebu to takto drsně a otevřeně sdělit. A očividně hlavně mně, protože předpokládal, že o tom jsme se v České republice na základní škole neučili.
Já jsem mu to měl tenkrát za zlé, ten jeho výstup. Měl jsem pocit, že mi bylo vyčítáno něco, co se mnou nemá nic společného, za co nijak nemůžu. Cítil jsem se zahanben a ponížen.

Ale ke své ostudě a k ostudě českého školství musím přiznat, že jsem o této kapitole naší historie do té doby skutečně neslyšel. Byl rok 1995.

Když se mi nedávno dostala do ruky kniha Kateřiny Tučkové, vzpomněl jsem si na našeho nebohého učitele. Ne, opravdu to nebyla moje vina, co se po květnu 1945 českým Němcům stalo, ale nějak mi došlo, že je to můj úkol a úkol nás všech, aby se o tom vědělo. Aby se na to nezapomnělo. A aby se taková zvěrstva a bezpráví už nikdy nemohla opakovat.
Kateřina Tučková napsala skvělou knihu, která dobře popisuje a vystihuje atmosféru doby. Říkám si, že by to snad měla být i povinná četba.

Navíc se mi opravdu líbí její styl. Čte se to velmi dobře, ale přitom ne zcela snadno. Člověka to nutí se trochu soustředit. Často nová kapitola začíná jakoby uprostřed nějakého děje, který čtenář zprvu nechápe, a kolikrát s novými postavami na scéně, a teprve postupně se dobírá toho, co a proč se stalo a o kom je vlastně řeč. Zkrátka líbilo se mi, že mi děj nebyl servírován jednoduše jako na stříbrném podnose, ale musel jsem se k jeho pochopení trochu dopracovat.
Pro mě opravdový skvost novodobé české literatury.

49 05.10.2019

Krásná kniha mého dětství. Teď jsem si ji po letech zase přečetl a vnímám, jak je skvěle napsána takovým tím naivním dětským pohledem. Jako čerstvého otce mě hlavně zaujal přístup maminky Vlaštovek i "kapitána Flinta". Myslím, že to musí být ideál všech dětí. Jsou to prostě správní dospěláci, kteří mají pochopení pro dětské dobrodružství a nezkazí žádnou legraci. Maminka je navíc schopna projevit velkou důvěru ve schopnosti a zodpovědnost svých dětí (po právu). Je to pro mě velká inspirace a budu se snažit být taky takovým pro své děti.

22 29.09.2019

Poslouchal jsem jako audioknihu namluvenou přímo Zdeňkem Svěrákem. A jsem tomu moc rád, myslím, že bez toho jeho hlasu by byl zážitek poloviční (a přesto ohromný). Je to totiž opravdu nádherná kniha, pohlazení po duši. Jakkoli nemám rád patetická vyjádření, tak v tomto případě nemohu jinak.

23 29.09.2019

Kniha mi přijde nevyrovnaná, začátek je velmi vtipný. První asi tři kapitoly jsem se několikrát až zasmál nahlas, což se mi u knih často nestává, ale potom už to sklouzne k průměru a příběhy bych označil maximálně za úsměvné. K dočtení knihy jsem se musel trochu nutit.

13 27.09.2019

Naprosto skvělé! Lepší pokračování stínadelské trilogie si neumím přestavit. Výborně vymyšlená zápletka, napětí. Styl přesně, jako by to napsal sám Foglar. Co však u Velinského navíc oceňuji, jsou propracovanější dialogy postav, Rychlé šípy se mezi sebou často přátelsky a vtipně popichují a vůbec přímé řeči je zde více než u Foglara. To čtenáře více vtáhne do děje, jako by se toho všeho sám účastnil, alespoň u mě to tak fungovalo. Kromě toho se také Velinský dokázal vyvarovat patosu, ke kterému Foglar občas sklouzne. Také jsem ocenil zapojení děvčat do příběhu a narážky na dobrodružství Vlaštovek a Amazonek od A. Ransomeho, kterými se Velinský také inspiroval - viz dobrodružná plavba po řece.

24 27.09.2019