JendaVáňa komentáře u knih

Procedura od Pavla Novotného je zábavně vtahující exkurze do světa introvertního "zaseknutí se" v řešení zásadních civilizačních otázek, o jejichž závažnosti ovšem, snad vyjma několika dalších podivínů, patrně nikdo další nemá ponětí. Číst proceduru je tak trochu jako nakukovat do terária, kde si neznámí exotičtí živočichové staví bizarní konstrukce z nalezeného listí a větviček. Co a k čemu to dělají? Proč tím tráví veškerý volný čas? Proč ignorují potravu a spánek nebo vůbec jakýkoliv další život a jen se slepě věnují téhle záhadné činnosti? Odpovědí je, jak jinak, procedura sama. Soustavné opakování něčeho, pro co jsme ochotni se zničit, i když jeho smysl se zdá spíše mlhavý.

Stejně jako v předchozích Zápisích z garsonky a Dědkovi, zcela určující je Novotného poetika, která i zde vělmi věrně vystihuje to, o čem se píše. Základem jsou rutina a opakování. Úmornost. Dělání něčeho, co nemá zjevný cíl a vlastně ani motivaci. Dělání něčeho pro dělání samotné. Čtení procedury je přitom - pro mě nečekaně - ohromně zábavné, protože do terária nekoukáme jen zvenku, ale živočichům se dostáváme i do hlav, nebo spíš do jejich prožívání. Na vykonávání procedur jsou fascinující právě ty vnitřní pochody, které v nás vyvolávají frustraci, nenaplněnost, nebo naopak dojem intenzivního štěstí, onen pocit spřízněnosti s vesmírem, který nám říká, že když se "to" bude dělat, tak všechno bude v pořádku, k něčemu to povede, něco se podaří. Za velké plus považuju, že tento pohled zevnitř osciluje akorát tak na hraně mezi ironickým úšklebkem a chápavou laskavostí, takže vyvolává dojem, že ačkoliv živočichové v teráriu jsou tak trochu pošuci, jejich svět je plný okouzlení a vášně pro to, co dělají.

Jako vědcem mnou čtení Procedury - hlavně v těch úmorných a bezcílných pasážích - rezonovalo i tam, kde bych to vůbec nečekal. Výborně rozjetá série, jen tak dál!

15.01.2023

O Normálních lidech a Rozhovorech s přáteli rád uvažuju jako o způsobu zachycení určitého výrazného aspektu současých západních společností skrze románové výrazové prostředky. Souvisí s tím i polarizace hodnocení jak kritiků a kritiček tak komentářů na knižních serverech: knihy jsou to v řadě významů banální, až dotěrně nás zatěžující nezajímavými podružnostmi, fetišizující hořkosladký románek dvou citově nevyspělých "young adults". Rozdíl mezi pozitivním a dotčeným až frustrovaným přijetím spočívá v tom, jestli nám takový popis světa připadá v něčem autentický - i když ne nutně náš, tak věrný tomu, co vidíme kolem sebe. Beautiful world where are you jde podle mě ještě dál v tom, že postavy a témata, kterými žijí, jsou daleko zřetelněji "otravné". Při pohledu zvenčí působí jejich spory a trápení malicherně, dětinsky, až má člověk chuť si jednoho po druhém vzít stranou a proplesknout, aby se vzpamatovali. V čem ale Rooney exceluje - a v tomto bodě není její úspěch zdaleka jen do extrému vyhajpovaný marketing - je schopnost předat tuhle společenskou ztracenost a hledání smyslu skrze vtahující dialogy a situace, které nás v ideálním případě přinutí zaujmout alespoň na chvíli a částečně perspektivu oněch ztracenců, a v ideálním případě jí i porozumět.

Čtení románů Rooney je někdy opravdový záhul, stejně tak jako skutečný život tzv. mileniálů. Technologický pokrok vyvolává někdy iluzorní dojem, že se před nimi všechno prostírá jako na dlani, stačí se "chopit příležitosti", "nezahálet", "jít za svým cílem" atd. Zároveň se nejrůznější možné cíle vzájemně vytlačují, soupeří o naši pozornost, zaplevelují náš horizont možností, až nakonec splývají v jednolitou šedou masu, z níž ve výsledku není možné vybrat téměř nic. Takže ani světově uznávaná spisovatelka s obřími majetky, prestiží a společenskými kontakty nakonec upadá do letargie až klinické deprese, než aby jí svět takříkajíc "ležel u nohou".

Co považuju za nehoráznou chybu je odhodlání mluvit o dystopii bez jakéhokoliv výraznějšího odkazu k enviromentální krizi (včetně enviro úzkosti). Když se postavy chovají v mnoha ohledech individualisticky až sobecky, mělo by být zjevné, jak jejich činy zapadají do kultury nadprodukce, konzumu a plýtvání. Takto románová sonda vyznívá sice jako symptom doby, ale pouhý symptom je na spisovatelku formátu Sally Rooney zoufale málo.

1 26.12.2022

Nevím, jestli jsem někdy četl román, který by měl tak stejnoměrné tempo po celou dobu vyprávění. Nejspíš ne. Z čeho je den má na české poměry nestandardní textovou strukturu: děj, vyprávěný z první osoby z pohledu hlavní hrdinky, na sebe šroubuje věty bez dodržování obvyklých konvencí, takže vznikají dlouhé, klidně i několikastránkové odstavce, během nichž se ovšem odehrává značný dějový posun. Nejde ale o klasický "proud vědomí" jako z Odyssea nebo Kerouacových próz. V nichž má totiž spojité vršení vět evokovat hektické tempo subjektivního prožívání a vnímání i útržkovitou kaleidoskopičnost bytí v něm. U Dominiky Prejdové jde spíš o jakési zvolně reflektované proplouvání všedním během věcí - bytí v proudu života, ale neulpívání. Například se v rozvitém souvětí o pěti větách dozvíme zároveň o činnosti čtyř postav, z nichž o dvou skrze jejich přímou řeč, jež ovšem není uvozena ani jinak označena. Jedna činnost střídá druhou (chystání snídaně, konverzace, oblékání dítěte, cesta do školy/prácě...), přičemž na sebe v časové souslednosti navazují, zároveň ale jako by většina z nich byla téměř bezvýznamná - s každou další navazující aktivitou je na tu předchozí zapomenuto. To vcelku vytváří dojem skládání jakési stavebnice s velmi nepatrnými dílky, z nichž je postupně sestavena právě ona každodennost (tedy skutečně "Z čeho je den"). Opakovaně mi vytanula paralela se ságou Můj boj od Karla Ove Knausgaarda, v níž jsou skrze drobné, rozvláčně líčené jednotlivosti podány hlubší pravdy o životě. A z líčení hlavní hrdinky skutečná vyvstává dojem subjektivně prožívaného "boje" o prosté vyplňování životního času bytím.

V tomto smyslu ovšem klade statické tempo příběhu i překážky, protože je obtížné odddělit důležité okamžiky od výplňových. Čtenář či čtenářka se jednoduše nemá o co opřít, neví, kdy zbystřit pozornost a kdy se naopak nechat unášet vyprávěním, v němž se vlastně "nic neděje". V důsledku pak hrozí, že z barvitého ale neustávajcího popisu každodennosti zůstane jen apatické sledování toku čas, v němž se letní dovolené pravidelně střídají s Vánoci a oslavami, lidé stárnou a umírají. I když téma rodinných vztahů navazujích na předchozí rozvedené rodiny je orginální a důsledně pojaté, dramatičtěji vystavěné intervence v ději by pomohly se na něj lépe napojit.

08.12.2022

Číst Směnu je jako vést empatický intimní rozhovor s nejlepším kamarádem či kamarádkou, o kterém jste netušili, že je máte. Navzdory názvu je to příběh o lidských slabinách a nejistotách a každodenním prožívání jejich proměnlivosti. Ona "směna" daleko víc funguje jako kulisa než jako předmět psaní sám o sobě. Háblová mimoděk popisuje mizerné pracovní a životní podmínky těch, kteří jsou hodně nízko v aktuálně uznávaném žebříčku karierních úspěchů. K penězům i slávě si přijdou spíš oportunisté jdoucí po povrchu věcí než ti, kteří baží po hlubším smyslu. Lyrická sonda ale velmi málo soudí či karikuje - a pokud ano, dělá to převážně s citlivou nedořečeností. Hlavní hrdinka se popasovává se svým hořkým údělem bolestně, ale ne bolestínsky - vždycky je znovu a znovu připravena nalézat krásu světa v šumících korunách stromů a západu slunce. Vlastně na mě kniha působila spíš jako báseň v próze - nebo lépe: báseň prožitá a přepsaná do prózy. Nálady a obrazy jsou sugestivní, nejrůznější úvahy hlavně o schopnosti umění zachytit cosi podstatného ze světa jsou hravé a zvou k přemýšlení.
Z toho plyne i pro mě největší slabina Směny, kterou vnímám jako nedostatek děje – či jeho pokulhávání za lyrickými kvalitami knihy. Text je čtivý a vtahující, a když skončí, jako by z něj zbyl jen velmi obecný a prchavý pocit. Pokud má kniha čtenářem prošumět jako hlavní hrdinka šedí popisovaných dnů, pak se to aspoň v mém případě podařilo.

6 03.11.2022

Sbírka povídek ze současnosti je nevelkého rozsahu, o to větší ale intenzity. Každá povídka představuje vhled do mikrosvěta postav s odlišným společenským a kulturním pozadím, různého věku, různé sexuální orientace a genderových identit. Příběhy mají dobré tempo, jsou vtahující a nápaditě vypointované. O to víc je fascinující, jak dokáží trefně vystihnout vzorce jednání, které z různých stran a různými způsoby vystihují něco podstatného ze slovenské, resp. československé či evropské, společnosti jako celku. Protagonistky cestují po světě, využívají možností globalizovaného pracovního trhu, a zároveň s tím řeší i nové výzvy, třeba jak v novém místě randit nebo prostě zajít s někým nezávazně na kafe. Setkáme se s osamělou devadesátiletou paní, jež na výmírajícím venkově upíná veškerou pozornost k občasnému příjezdu lufťáků, které má za sousady. Pozorujeme sarkastického pupkatého misantropa, v němž série neúspěšných seznamování zašlapala poslední zbytky romantické naděje. V drobné črtě o dvou mladých gayích poznáváme motivace matky jednoho z nich, která v sobě obtížně zpracovává lásku k synovi a silně zakořeněnou homofobii.

Hrinová nám vlastně předkládá sociologické studie lidských typů, které ale navzdory závažnosti témat popisuje s nadhledem a ironií. Ta sice často přidává na čtenosti, zároveň se ale může dostavit pocit určité emoční plochosti: když se dá všemu neštěstí tak trochu cynicky vysmát, není úplně jasné, na čem vlastně v důsledku záleží. Pokud chápeme ironii jako autorčin vypravěčský styl, tak ten bohužel až příliš často proniká do motivací postav a dělá tak z většiny protagonistů přezíravé mrzouty. Trocha toho sentimentu, správně dávkovaného a načasovaného, by dokázala předat citový život hrdinek a hrdinů opravdověji.

1 29.10.2022

K téhle dnes už pozapomenuté knize od Marka Šindelky (@odeon_knihy 2016) jsem si hledal cestu několik let. Vždycky jsem se chvíli odhodlával, pak přečetl několik stran a pak ji zas na rok na dva odložil stranou. Minulý týden zcela náhodně přitáhnul moji pozornost v knihovně její hřbet, tak jsem jsem otevřel, začetl se... a o dva dny později dočetl s pocitem snad nejsilnějšího čtenářského zážitku tohoto roku.

Text klade spoustu překážek. Měl jsem problém nechat se jím volně unášet - když k tomu náhodou došlo, velmi rychle mě zase uzemnila strohost a úspornost až analyticky přesného minimalismu. Právě tohle ale dělá z Únavy materiálu tak mocné dílo: estetický dojem ze čtení totiž dost věrně navozuje subjektivní vnímání protagonistů a tím nás jakoby nechá vnímat realitu jejich tělem (ne jen perspektivou, ale skutečně celým vnímajícím tělem). Často vůbec nevíme, co se vlastně děje, nebo zakoušíme děj jen z velmi úzce vymezeného úhlu - stejně tak jako postavy se snažíme na základě útržků reality poskládat celistvější obraz, ale ono se to nedaří. A stejně jako pro fikční postavy je to i pro nás velmi frustrující a bolestivé. Tentokrát jsem knihu neodložil, protože jsem věděl, že protagonisté taky nemůžou; odžil jsem si to utrpení s nimi.

4 20.10.2022

Je v tom hodně hravosti i existenciální tísně spojené s výstižnými postřehy o celospolečenském prožívání. A taky jakási útulnost. Mám chuť napsat, ze jsem se v těch básních cítil útulně.

15.01.2021

Dechberoucí povídky. Perfektně vystavěný děj, čtenář je zároveň vtažen harmonickým plynutím textu i udržován v napětí různými zcizovacími mechanismy. Na krátké ploše 30-35 stran dokáže přivodit vcítění do postav a nejednou i velice silné a překvapivé emoce. Haslett je Hemingwayem všech labilních jedinců, freaků a sexuálních menšin, co milují život. Za mě top kniha posledních let.

1 17.12.2020

Mě to teda dost zklamalo. Dost možná kvůli hajpu, který na knihu vytvořili kamarádi, ale přijde mi to jako takový Coelho zabalený do hipsterského balicího papíru. Mezi naivitou (zde chápanou pozitivně) a bezobsažnou banalitou je nejspíš dost tenká subjektivní hranice...

1 15.12.2020