Jenda...I/I komentáře u knih

Hodnocení bych rozdělil na dvě oblasti:

Textová část: množství informací a dat, hluboký vhled a vnitřní koherence, to jsou jednoznačné klady této knihy. Nic naplat, autor je prostě světovou egyptologickou kapacitou a na díle je znát jeho mnoholetá zkušenost z vykopávek, znalost místních poměrů, opravdová erudice i kontakty na různé kolegy a instituce. Ovšem z hlediska literárního (literárně uměleckého) už to taková sláva není. Ano, každý jsme z nějakého těsta a s tím jen těžko hneme – všichni výborní vědci dozajista náturu jako Richard Feynman mít nemohou – ale do celé knihy je bohužel hutně vepsána samotná osobnost autora, text působí neuvěřitelně bezkrevně, vědecky suchopárně a studeně. Stejné množství lidského tepla a smyslu pro humor byste našli v technické normě k čerpadlu nebo bruselské směrnici. Mnohem víc elánu a šťavnatosti je i v té Tutanchamonově mumii, hernajs! Až mne chvílemi napadlo, jestli náhodou nečtu Spalovače, respektive Balzamovače mrtvol…

Nicméně, knihu v mých očích nejen zachraňují, ale přímo pozdvihují fotografie a vůbec celkové grafické zpracování. Ty fotky Sandra Vanniniho jsou naprostá bomba (až mi bylo líto, že jsou mnohdy rozděleny dvojstranou), ale i ta různá schémata, plánky, dobové záběry a vůbec papír, kvalita tisku, barvy, zlatavé písmo a celková grafická úprava působí neuvěřitelně krásně a luxusně. Přesně jako ty nádherné předměty, které Howard Carter nalezl ve faraonově hrobce. Mám dojem, že takovou koncentrovanou krásu, že až zrak přechází, bych nalezl jen na banketu Ludvíka XIV. ve Versailles. Zřejmě jsem ještě nečetl knihu, která by mne svou vizuální podobou tak ohromila.

Takže, vážení čtenáři, pokud se nenecháte zchladit na absolutní nulu profesorovým entusiasmem, budete odměněni nejenom vědecko-faktografickým, ale především estetickým zážitkem, který prostě stojí za to.

Vcelku nechutná brožurka zapáleného anarchisty na téma stát, i když obsahující některé zajímavé teze. Pro levičácké výtržníky řádící při zasedání Mezinárodního měnového fondu (nejen kdysi v Praze) je tento pamflet takřka povinnou literaturou...

Jak jsem už měl možnost dočíst se v anotaci, je to kulturní a sociologická sonda do Ameriky (Nové Anglie) začátku dvacátého století, jejích procesů, událostí, osobností, vynálezů, morálky atp. To je samo o sobě velmi zajímavé, nicméně…
Ty příběhy, které se tam beletristicky odehrávají, nejsou úplně uvěřitelné, je tam větší než malé množství pornografie (místy perverze) a postavy, jejich charaktery, mne nikterak nezaujaly, respektive nezavdaly mi důvodu, proč se o ně mám i nadále zajímat, a tedy číst dál. Celé to působí depresivně a tak nějak umělecky pokřiveně. Pokud si mohu dovolit kinematografický příměr, jsou to takoví knižní Knoflíkáři začátku 20. století.

Plusem knihy je zajímavý překlad.

Nápad jistě dobrý, totiž beletrizovat vzpomínky účastníků střetu u Gettysburgu, největší bitvy a jakéhosi turning pointu americké občanské války, ovšem ve výsledku to na mě dělá dojem prvoplánově laciné yankeejské agitky než kvalitního, strhujícího díla.

Kniha v krátkých kapitolách představuje určité výseky z dění na jedné či druhé straně, převážně optikou vyšších velitelů, avšak vyznění jednotlivých pasáží skládá takřka dokonalý obraz idealizovaného výkladu dějin, jenž svými vítěznými štětci v průběhu války a zejména po jejím konci namalovali Seveřané. Ve zkratce: morálně nadřazení, a tak nějak ve všem sympatičtěji jednající unionisté (dnes se jim říká lepšolidé, v USA si říkají liberálové) versus jižanští balící, otrokářští rasisté a povýšení plantážničtí aristokraté. Generál James Longstreet, miláček unionistických elit, jehož poválečná kritika generála Roberta Lee nabourávala jižanskou interpretaci událostí, je zde samozřejmě vykreslován jako nezměrný sympaťák, který disponuje jasnozřivostí a vojenskými instinkty Alexandra Makedonského (na Jihu je považován za Jidáše jejich Ztracené věci/Lost Cause a generál Lee je naopak až masarykovsky svatořečen). A samozřejmě nemůže chybět dojemná scéna s černoušským utečencem jak vystřiženým z Chaloupky strýčka Toma.

Navíc, to v recenzích a Pulitzerovou cenou tolik opěvované napětí, psychologické vykreslení postav a syrovost válečných hrůz na mne také žádný velký dojem neudělalo. Spíš mi to přišlo často novinářsky plytké, příliš rozkročené, fokusované tak, aby to hlavně celé tak nějak vyšlo a vyznělo dle předem připraveného zadání. Asi jako reportáž z Gazy na dnešní BBC.

No, abych to zkrátil, kniha to není úplně špatná, spíš jen ohavně podjatá. A spousta čtenářů s ní principiální problém mít nebude, avšak milovník (ne!tendenční) historie a člověk s duší hrdého rebela jako jsem já tak trochu lituje času, který s přibližně polovinou jejího textu strávil.

U téhle knihy jsem měl jako čtenář pocit, že autor udělal svůj domácí úkol zatraceně svědomitě. Ty týdny, měsíce a možná i roky jsou na tomto díle opravdu vidět. A to prostě nelze neocenit, protože ne vždy tomu tak je, ať už z důvodu autorovy nedůslednosti, lenosti, nedostatku peněz či času, tlaku nakladatele a tak dále. A až na občasné exkurze do šílených vod gender studies, jimiž nás autor oblažil hned několikrát, knize vlastně není co vytknout. I přes v úvodu předeslaný důraz na samotnou vojenskou stránku konfliktu je vyvážená a v rámci možností komplexní. Good job!

Kniha měla velký potenciál, ale výsledné zpracování je bohužel slabé. Možná z logiky věci. Autor je totiž novinář, a to je ten problém. Respektive nemusel by být, pokud by tu nebyly přítomny všechny neduhy mainstreamové novinařiny. Členění knihy a její uspořádání, vnitřní logika obsahu a volba témat, to všechno bylo vlastně dobré a tedy koherentní, ale obsahová stránka byla plytká, lépe řečeno žurnalisticky povrchní, ideologicky podbarvená, lehce bulvární, často prvoplánově hrající na city, zdrojově monotónní a nejdoucí do hloubky. Popis a analýza těch problémů tam sice byly, ale bylo to přinejlepším nedotažené a obklopené přílišným množstvím balastu.

Kde tedy soudruh z NDR udělal chybu? Kniha má dva základní zdroje a oba jsou plytké. Zaprvé je tlačena neustále drobnými "medailonky" účastníků (nejen vojáků, ale i novinářů, agentů zpravodajských služeb, politiků, právníků apod.), ale je jich tam zbytečně moc a zadruhé je to začasté psáno tím stylem, že autor účastníka v pěti větách představí (a fakt mně nezajímá, že např. pilot Harry byl sukničkář a novinář Frank nebyl příliš oblíbený v kolektivu) a on nám potom tři věty řekne. Asi jako očitý svědek při televizní reportáži. Prima, ale takové věci mají jen dokreslovat informačně-analytickou linku příběhu, nikoli být stěžejním prvkem mnohosetstranného díla. Zkrátka a dobře, tady autor zaměnil krtka za autíčko.

A ano, autor sice udělal rešerše, ale víceméně jen opinionmakerových médií, vytáhl to, co se psalo v novinách a populárních magazínech, kde se to ovšem hemží povrchností, touhou po senzaci, levicovým vidění viděním světa a pacifismem. A to je druhá vrozená vada této knihy.

Čili, pokud by náhodou někdo knihu přepsal, vyhodil nepodstatná sdělení a ideově podbarvené pasáže, opravil místy až nekriticky přijímané propagandistické lži Severního Vietnamu a zkrátil ji tím na polovinu či dvě třetiny (z cca osmi set stran - a to je vlastně ten největší problém), mohla to být zajímavá novinářská sonda do války ve Vietnamu. Výše zmíněné vady ji degradují na dílo, které mi nestálo za to ho dočíst.

Kvalitní sborník na zajímavé téma. Stručně a výstižně se zaobírá menšinovými (etno)náboženskými skupinami na Blízkém východě. Konkrétně těmi křesťanskými (Asyřané, Arméni, Koptové, Maronité), těmi vzešlými z islámu (Alawité, Alevité, Drúzové, Járesáni a Šabakové) a těm ostatními (Jezídi a Mandejci).
Jako u všech sborníků s mnoha autory, i tady kniha trpí jistou nevyrovnaností. Jedna stať se čte výborně, druhá je kostrbatá, třetí se až příliš hemží odbornými a cizojazyčnými výrazy. Ale je to dobrá a přínosná kniha, o tom nemůže být sporu.

Bulvární, esoterické, ale sem tam i odborné a verbálně interesantní (autor je univerzitním profesorem).
Je to sonda do svobodného zednářství, v níž autor popisuje svůj vstup a cestu tímto tajným společenstvím (ovšem když to všechno vykváknete do knihy, už to tak tajné úplně nebude, že). Přečetl jsem asi 70 stran a stačilo. Kdyby se tam pořád idiotsky a bulvárně na něco neptal, nepředjímal, nepřemítal a nepřemílal, asi by se to dalo i číst, protože kvůli těm informacím jsem si to půjčil, ale tímto stylem fakt ne.

Autora podezírám, že tam vstoupil schválně, aby do toho mohl proniknout a pak to jako insider vytrubovat do světa, což je první a nejvyšším pravidlem této společnosti - za žádnou cenu to nedělat!!!

No, ze začátku to bylo celkem slibné, bylo to takové laskavé, psáno zajímavou perspektivou jeho trochu protikladného pobočníka bratra Lva, který byl naopak plný obav a duchovního netitánství, jehož víra ve věci budoucí a božské často zakolísala. Nicméně…

Za prvé, myslel jsem si, že kniha bude více životopisná, více faktografická. Tady to na mně působí dojmem, že si autor o svatém Františku něco nastudoval a pak to procedil přes své adorující křesťanské srdce, pospojoval drobné střípky ze světcova života a do středu těchto střípků si přimyslel ukázky jeho pravděpodobných (po)citů a duševních pochodů, to vše s cílem frontálně útočit na komoru a chlopně čtenářů, kteří by měli jihnout a rozplývat se nad bezbřehou svatostí, dobrotou a nezdolností italského světce. Na mě to ale moc nefungovalo, respektive ze začátku vcelku ano, ale postupem knihy to kouzlo sláblo, až se někde ve dvou třetinách knihy ztratilo úplně a já knihu odložil, protože...

Za druhé, ten motiv krátkých příběhů, jež vykreslují Františkovo prodchnutí Bohem, lidské poklesky bratra Lva, odmítání a zatracování Františkových slov a činů od mnoha jeho současníků či naopak obdiv a nábožnou úctu od postav jiných, se bohužel opakoval jako na kolovrátku a z hlediska literární kvality tam nebylo nic, co by má čtenářská duše mohla se slastí konzumovat. Žádná jazyková vytříbenost, žádná epika či interesantní jazykové či myšlenkové konstrukce, jen občasná drobná podobenství nebo alegorie, jež sem tam vytryskly z Bohem prosycené Františkovy duše.

Ale to je za mě prostě málo a lepší hodnocení dát nemůžu. Bohužel.

Nečekejte zde žádné epické a květnaté vyprávění poindiánštělého Balzaca, ale naopak lakonické (a tudíž autentické) shrnutí osudu jednoho bílého chlapce uneseného indiány, který se po třiceti letech odhodlal vrátit zpět.

Půl hvězdy navíc dávám za knihu obohacující předmluvu, etnografické okénko na konci, doslov a mapku pohybu Johna Tannera a poznámky dr. Edwina Jamese (a také českého překladatele), který v roce 1828-1829 vyprávění o tvrdém životě bělošského unesence zapsal a v roce 1830 ho vydal.

Odborné, na úrovni, čtivé. I překlad se, myslím, povedl výborně.

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o templářích, procesu s nimi, o jejich postavení ve středověké Evropě, o vztahu papež vs. francouzský král atd. To vše ale bylo nahlíženo prizmatem turínského plátna, protože existuje spousta indicií, že templáři plátno získali.
Velmi kvituji, že ačkoli je celá kniha trošku spekulativní (z logiky věci musí být!), vůbec nepůsobí bulvárně, senzacechtivě či licoměrně, ale naopak vysoce erudovaně a koherentně. Ano, jisté zkratky, zjednodušení a účelovější fabulace tam jsou, ale knize z hlediska faktografie (tedy IMHO až na nějaké okolnosti z výzkumu turínského plátna), vědecké logiky a literárních kvalit nelze moc co vytknout. Zvláště přihlédneme-li k tenkému ledu záhadnosti toho všeho. A i když autorka občas odbíhá od plátna k některým templářským podrobnostem zdánlivě až příliš, posléze se ukáže, že to bylo intencionální a smysluplné.
Nicméně, abych dal plných pět, musel bych být ještě více nadšený a necítit tam občas právě ta drobná "pochybení".

Knihu jsem dostal jako dárek, ale ač to zde má obrovský počet velmi vysokých hodnocení, za mě je to zcela nezasloužené.

Dočetl jsem to do půlky druhé kapitoly věnované Číně (první byla o Rusku) a pak jsem ji definitivně zaklapl.

Je to povrchní a obecná kniha, ze které se v podstatě nedozvím nic nového. Je tam plno nepřesných zkratek, polopravd a nekompetentních vývodů, jakože Rusko se chová tak, protože musí. A dělá to dobře. Čína se chová tak, protože hory, protože tamto. Nemají jinou možnost. Je to asi jako bych se podíval na glóbus, načetl si obecně něco z historie těch států a pak lacině mudroval nad geopolitickými a mocenskými zákonitostmi. Jak by řekli dnešní mladí lidé, je to takovej Henry Kissinger z Wishe.

Osobně pochybuji o autorově erudici a nedoporučil bych to ke čtení ani žákům základních škol. Ať si raději přečtou Harryho Pottera než tohle.
Je to špatná kniha. Alespoň pro mě.

Nic velkého, nic literárně vybroušeného, nic extra objevného. Alespoň pro mě. Je to kniha novinářky z nezávislých novin Novaja gazeta (Putinův režim je v roce 2022, po začátku plnohodnotné války proti Ukrajině, zrušil). Jeleně určitě nechybí odvaha. Její protirežimní postoj je ale, mám ten dojem, trochu vnucený. Díky tomu, že je lesba, je v opozici vůči režimu tak nějak přirozeně. V podstatě nemá na výběr. Jako být demokratem nebo liberálem (v původním slova smyslu) v Sovětském svazu.
Kniha je psána reportážním způsobem, což knize dodává šmrnc a spád, mísí se zde převážně pracovní počiny s jejím soukromým životem. A ta „těžená“ místa jsou vesměs zajímavá: nedostavěná nemocnice v Moskvě (rejdiště squatterů, punkáčů, feťáků a pochybných živlů), okolí trati Moskva - Petrohrad, kde se stala železniční havárie, provinční blázinec, štafl (taková tržnice za městem u silnice, kde jsou pneuservisy, kavárničky a prostitutky), těžařské město a stát ve státě Norilsk na severu Sibiře (údajně nejzamořenější město světa, původně gulag, dnes gulag kapitalistického střihu, mj. už čtvrt století uzavřený pro cizince) + vesničky "okolo" něj (včetně těch s obyvateli z řad původních národů), Beslan během oněch tragických dnů.
No, ale právě proto, že je to psáno reportážním, v podstatě až na výjimky (blázinec nebo Norilsk) povrchním způsobem, moc se toho vlastně nedozvíte. Je tam plno balastu nebo i (pro mě jakožto pro Čecha?) nesrozumitelných věcí a reálií.
Ačkoli si o té vpravdě mongolské zemi, kde už před týdnem zhltli chléb zítřejší a šestkrát se zlili vodkou, iluze rozhodně nedělám, přišlo mi to často jako kritika pro kritiku samotnou. Jako zpráva ne úplně šťastné ženy ze ztracené země. Zkrátka a dobře, knihu jsem sice dočetl, ale nějak moc si z ní vlastně neodnesl.

Než jsem knihu vzal do rukou, byl jsem pln touhy dozvědět se, jaké jsou v dnešní informační době nástroje a metody, kterými se můžou různé státy, skupiny či entity probourávat do myslí a srdcí lidí, jak se to takzvaně dělá. Očekával jsem věcnou a strukturovanou knihu od dámy s určitým mezinárodním i mezioborovým rozhledem, která mi rozšíří obzory a snad i v mnoha chvílích otevře do budoucna oči.

Mno, už když jsem si knihu po půjčení začal prohlížet, začal jsem se obávat nejhoršího. Z obálky jsem se mimo jiné dozvěděl, že autorka byla dlouholetou poradkyní lidoveckého europoslance Pavla Svobody, toho jedině správného, nejevropštějšího Evropana a pro mne až esenciálního představitele hlouposti většiny dnešních elit, avšak až zarputile nechtíc soudit knihu dle obalu, s nadějí v srdci dal jsem se do čtení.

Známý aforismus říká, že pesimista může být vždy jen příjemně překvapen, avšak bláhový optimista, kterého jsem v sobě na sílu vyčaroval, může být dle této logiky jen nepříjemně zklamán... Inu, dobře mi tak!

Jako pár zajímavých informací jsem byl schopen z textu extrahovat, ne že ne, ale než bych si k nějakým dalším namáhavě klestil cestu skrz bažiny, houštiny a tekuté písky zapáleného balastu, raději jsem knihu odložil do sekce Z dílny dnešních New York Times. Namísto erudované, životními zkušenostmi prolnuté knihy jsem dostal koktejl propagandistického (místy až hysterického), liberálně demokratického školení, jaké dennodenně slyšíme z úst a per neosvazáků v západních médiích. Jinými slovy, pokud vám stav dnešní žurnalistiky a její (vý)plody konvenují, jste jejich pravidelnými a nadšenými konzumenty, pak je kniha určena právě pro vás.

Pro nás lamentující, sklíčené diváky desítek let trvajícího podcastu Dekadenci Západu zdar a Evropy zvlášť, je tento literární počin naprostou ztrátou času.

Skvělá práce! Je to až učebnicově vyvážené, populárně naučné par excellence. Na jedné straně z ní kouká opravdová erudice, nadhled i schopnost téma rozpitvat do malých detailů, na druhé misce vah je však snaha o opravdu popularizační formu přístupnou pro běžného, středoevropského čtenáře druhé poloviny 20. století, kdy klasické vzdělání dřívějších generací (latina, řečtina, antičtí klasici) již mizí v hlubinách zapomnění, nechybí žoviálnost, humor a paralely k moderním dějům a situacím. Z knihy na mne sálá opravdová autorova láska k tématu, ke starým dobrým časům hrdinů, bájí a příběhů, touha vědce po objevování a pravdě, ale také člověka, který prahne po kráse ukryté v základu řecké (a tedy evropské) kultury, v nejdokonalejších a nejvlivnějších epických básních všech dob, v Iliadě a Odysseie. Autor každé slovo váží, obrací a reviduje, aby běžnému člověku zprostředkoval vše podstatné, ale zároveň aby v něm probudil stejnou zvědavost, stejné nadšení nad poezií a událostmi dávných časů, jež tolik učarovali všem generacím od homérských dob až po dnešek, učencům i obyčejnému člověku. Až mne to donutilo zamyslet se nad tím, o čem vlastně popularizace je. O upřímné touze ukázat svoji životní vášeň jiným lidem, s umem a laskavostí jim přiblížit poetiku, zajímavosti a tajemství určitého výseku reality a probudit v nich stejný entuziasmus a touhu po vědění, dopustit se té nejušlechtilejší formy manipulace.

A na to, jak je kniha vcelku útlá, je neuvěřitelně komplexní, od shrnutí Iliady a Odysseie, po Schliemannův životní příběh, stav bádání v mnoha různých vědních oborech, je tam plno mapek a obrázků, vlastních poznatků, břitkosti i pochopení, jak se ve světě věci vlastně mají, ale především je přesně taková, jaká zřejmě měla dle autora být. Populárně naučná sonda Voyager do starých i nových časů, v nichž světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Není to špatná kniha. Rozebírá velmi detailně a akademicky vývoj asketického a monastického života od raných pokusů v oblasti Levanty a Egypta, kodifikaci řehole svatého Benedikta, útrapy a úpadek jednotlivých klášterů či klášterních "holdingů", obtížím při praktickém životě (i v součinnosti s církví a světskou komunitou), problematiku majetku, ženských samostatných komunit či větví jednotlivých řádů, klášterní a mnišské novoty, nové řády, reformy atd.

Český název díla je poněkud zavádějící, protože z anglického názvu je zjevné (Forms of religious life in Western Europe in the Middle Ages), že kniha se zaobírá v podstatě jen územím Karolínské říše (tj. Francií, Německem, Itálií a také Británií) a nereflektuje dění v ostatních částech křesťanského světa. Ale to samozřejmě není autorovou chybou.

Ze své pozice bych jí vyčetl přílišnou učenost a detailnost – je tam figur jak v Tolkienovi, a přestože je kniha psána moderním, místy až neformálním jazykem, zároveň je v ní spoustu těžkých výrazů, které odvádějí čtenáře od vlastního sdělení a čtení činí poněkud klopotné. Inu, jak říká Vlastimil Vondruška, odbornou knihu píšete, abyste kolegům ukázal, že jste chytřejší než oni.

Nicméně, tato monografie krásně ukazuje, jak nesnadné je zasadit řeholní život do trvalejšího institucionální rámce. Přitom se to nezdá tak složité. Máte tu puzení lidí ke Kristu a odříkání a detailně kodifikované řehole sv. Benedikta, Augustina, Františka z Assisi apod. Přesto i tyto "svaté" instituty a povolaní k Bohu podléhají stejnému úpadkovému zubu času, stejným praktickým potížím, lidskému hašteření, pokleskům i měnící se okolní společnosti, tak jako všechno ostatní dílo člověka.

Je to smutná kniha o smutném roce. Roce po 7. říjnu 2023. Přiznám se, že i já jsem měl v jeho průběhu o Izrael velké obavy, neboť se zdálo, že zlo, jdoucí tomuto státu po krku, číhá snad všude, na celé planetě. A kde není, tam doletí, prokope se, podhrabe, nebo tam alespoň dokřičí, ztropí virvál, zařídí, aby se před opravdovými hrůzami odvrátil zrak a ostudně mlčelo, naškodí ekonomicky, verbálně, vojensky, ideově a ublíží srdci, duši, vitalitě či optimismu statečného národa a jeho lidí. Prosté Jiráskovo déjá vu aneb PROTI VŠEM v globalizovaném 21. století.

Opravdu to nevypadalo dobře, ovšem ve světle nejnovějších událostí (významná likvidace kapacit Hizballáhu včetně nejvyššího vedení a jeho faktická kapitulace, decimace antiizraelské teroristické infrastruktury v Sýrii a zničení těžkých zbraní po pádu Bašára Asada, bombardování v Jemenu a nástupu proizraelského kovboje Donalda do Bílého domu) se kniha četla přeci jen s větším optimismem, a zdá se, že Izrael z této těžké zkoušky vyšel silný a dost možná silnější než kdykoli předtím (obzvlášť s Trumpem za zády). A íránská chapadla dostala silnou zpětnou vazbu – jakmile půjde do tuhého, jste na to sama. Hlava chobotnice vám nepomůže. Demotivační potenciál par excellence.

Ale zpět ke knize samotné. Už mě to napadlo v souvislosti s předchozím autorovým počinem Moje roky v Izraeli, v jejíž recenzi jsem však akcentoval jiné kvality. Z této knihy ovšem jako péro z gauče kouká koňská dávka lidskosti. Lidskosti samotného autora, který nejenže je chytrý, zvídavý, sečtělý, přemýšlivý, se smyslem pro humor a sarkasmus, ale oplývá nesmírnou empatií s osudy lidí a společnosti jako celku. Řekl bych, že ve své práci novináře používá takřka dokonalou kombinaci jak asertivního drzého čela a touhy něco sdělit, tak slušnosti, taktu a jemnocitu. A i když osobnost Davida Borka stojí (takřka jistě) na té správné straně barikády, z jeho slov a úvah to vlastně není poznat, protože on zkrátka, na rozdíl od drtivé většiny jeho dnešních kolegů z novinářského cechu, lacině nemoralizuje, nelakuje či nepřelakovává realitu, nehledá senzace, antagonismy a extrémy a nestaví je proti sobě kvůli dramatizaci, nebulvarizuje, nepřekrucuje a nenasazuje psí hlavu svým ideovým nepřátelům, on prostě svou mimořádnou osobností prosvětluje a popisuje realitu. Takovou, jaká ve skutečnosti je.

Mezzosopranistka Martina Kociánová by při svém moderování nejspíš řekla: Milý Davide Borku, bravo, bravissimo!

Nejdříve jsem se nad knihou trochu rozčiloval, protože jsem očekával průvodce nebo spíše cestopis. Tohle ale nebylo ani jedno.
Autor je primárně vědec (geolog), bývalý velvyslanec v Chile (a dalších latinskoamerických zemích) a autor knihy Češi a Slováci v Chile. A takhle je potřeba k tomu přistupovat. Dozvěděl jsem se tudíž množství geologických informací a termínů, z nichž většině jsem nerozuměl, spoustu příběhů a podrobností o našich krajanech či jiných lidech, z nichž většinu jsem neocenil, to vše na platformě zážitků jednoho velvyslance/turisty, který projel Chile od severu až po Antarktidu.
Vadila mi přílišná učenost (geologie, zoologie, botanika, historie, kulturní antropologie a lokální specifika, neboli spousta latinských, španělských a odborných termínů a jejich shluky), klopotná "nespisovatelská" čeština a (jinak hezké) fotografie, které byly pravidelně o x stránek mimo text, ke kterému se vztahovaly.
Kniha má ovšem své výhody. A sice, že je upřímná a nemá za cíl vás právě jako cestopis či průvodce tak trochu tahat za nos, jak je to všude krásné či zajímavé a kolik životních zážitků vás na každém rohu čeká. A je pravděpodobné, že kdybych se o Chile zajímal více, delší dobu tam pobýval nebo byl třeba iberoamerikanistou, asi by mi kniha konvenovala o dost víc, protože nezajímavá určitě není.

Od knihy jsem měl velká očekávání, protože když vidím Davida Borka při mnohaminutových živých vstupech nebo při rozhovorech s ním, žasnu nad jeho brilantní analýzou probíhajících dějů, jak umí jít do hloubky problému, jakou má slovní zásobu a všeobecný přehled, jak mistrně formuluje věty a dává si záležet prakticky na každém slově, přičemž vůbec nepoužívá fráze či novinářská klišé. A David Borek naplnil má očekávání, no, abych po jeho vzoru nesklouzl k frázi typu měrou vrchovatou či až po okraj, připadal jsem si při čtení jako ta nafukovací ryba – naplněn jsem byl zkrátka o dost víc, než je u atolu zvykem. Knihu jsem zhltl za den, přičemž informačně a literárně jsem byl přežranej jak po postřižinské zabíjačce.

A to i přesto, že o Izraeli toho vím hodně. Autora už jsem v půlce knihy soukromě přezdil na David Borec, protože aby mě takhle někdo zaujal vyprávěním o reáliích, o kterých už ledacos vím, to teda jsem kopal imaginární jámu, abych mohl smeknout aspoň metr pod zem.

Zkrátka a dobře, jestli se nějaký zahraniční zpravodaj rozhodne napsat sondu z cizí země, tak ať se inspiruje tady, protože kvalitou to má vypadat asi nějak takhle...

(SPOILER) Nedočteno. Proč to? No, začnu trochu zeširoka…

Edward Gibbon byl člověk, alespoň dle dostupných informací, který trpěl nedostatečnou láskou své matky (zemřela v jeho devíti letech) a díky lásce ke knihám a vlivu několika lidí okolo něj (například jednoho jezuity) konvertoval ke katolicismu. Otec ho poslal do Švýcarska, bašty protestanství, zřejmě na převýchovu. Po půldruhém roce mu bohatý šlechtický otec pohrozil, že pokud se nevrátí do lůna anglikánské církve, že ho vydědí. Různé články římské víry, napsal, zmizely jako sen. Svatbu s jeho jedinou životní lásku mu opět zakázal otec ("Vzdychl jsem jako milenec, poslechl jako syn.") a pak už se věnoval jen knihám a poslančení. Díky zděděným penězům mohl.

Gibbon byl tudíž frustrovaný deprivant a oikofob, nenáviděl křesťanství a vlastní civilizaci na něm založenou (byl to i zednář), a to se propisuje do jeho díla a jeho objektivity. Bohužel.

Kniha je tudíž plná kritizujících, zesměšňujících a útočných poznámek vůči křesťanství a církvi, obsesivního vyzdvihování pomýleného narativu, že to vlastně křesťané způsobili zánik Říma a krom toho je tam ještě hodně žlučovitých poznámek k židům. Naopak, kapitolu o Mohamedovi, tu by i fanatický muslim nenapsal lépe. Ten krutý válečník, oportunista, lhář, bandita, vrah a bezskrupulózní vykradač cizích náboženství (judaismu a křesťanství) ať dělal, co dělal, byl to dle Gibbona svatý muž, vždy měl pravdu, každý úskok, každá krutost, porušování smluv, loupežnictví, mučení a vlastní etické přešlapy, to vše bylo relativizováno nebo pozoruhodnou mentální gymnastikou dokonce opěvováno.

Gibbonův počin je navíc několikanásobně rozsáhlejší než český výbor z díla, který vyzobává zdánlivě bez ladu a skladu jen některé pasáže či kapitoly, které tím pádem na sebe nenavazují. Zdánlivě – ježto to vyšlo za minulého režimu, není nepravděpodobné, že to bylo citlivě fokusované s cílem trefit se do společných nepřátel, na nichž se tehdejší komunistická ideologická linie s Gibbonem shodla – do křesťanství, zvláště pak katolického a židů (Izraele) a naopak vyzdvihnout Gibbonův nekritický přístup k islámu (spousta muslimů v SSSR a arabský svět podporovaný Moskvou). Nevím, možná se mýlím a důvody jsou jiné, ale takto se mi to jeví.

Ono vyzobávání jednotlivých pasáží je také zhůvěřilostí samo o sobě – chápu, že dílo je to opravdu rozsáhlé, ale pro čtenáře je to v podstatě k ničemu. Jako kdybych psal dějiny druhé světové války, ovšem vynechal roky 1940, 41 a 44, produkci tanků a zbraní, pakt Ribbentrop-Molotov, Lend-Lease, Velkou Británii, zázrak u Midway a pak to vydal? No, kolegové historici by se mi asi smáli, že čtenář z tohoto okleštěného kadlubu bude řádně zmaten.

To vlastní dílo, i když ovlivněno jeho názory, by zřejmě mohlo stát za přečtení, protože literární a vědeckou kvalitu a rozsáhlost této monografii upřít nelze, ale v kombinaci s českým, reálně socialistickým výborem, je to špatné, špatné, špatné.