jaryn komentáře u knih

Ano, tohle je pimprlovej tyátr se vším kašpárkovsky poťouchlým humorem.

19.07.2020

Jak prosté, milý Watsone, jak božsky prosté...

1 30.06.2020

Nebudu hodnotit, protože jsem nanejvýš v rozpacích. Souhlasím s Béďou, že Matka Církev je, mimo jiné, skvělým vynálezcem pojmu "hřích" a všeho podobně nemístného; avšak vezme-li dnešní člověk tuto knihu do ruky, musí mít po prvních stránkách pocit, že čte propagandistickou brožurku NSDAP.

Je neděle večer a sídliště již ztichlo po víkendovém shonu, je plno nervního očekávání (pracovních) dnů příštích... a když si navíc v tento večer zvolíte jako svou družku knihu, totiž knihu, ve které autor popisuje detailně a s gustem, jak bolestivý pro vás (rozumějte pro vaši duši) bude pohřeb žehem, ke štěstí už chybí snad jen klystýr...

Vážně však nutno dodat, že podobná četba (alespoň mě) vždy znovu uchvacuje - třebaže autor není první svého druhu - pro téma, které je pro člověka zřejmě nejzávažnější.

1 09.05.2020

Autoři se nám tu tváří, že mají novou filozofii, ale jde vlastně pouze o jinou dikci. Namísto toho, aby např. řekli, že pralidé obětovali bohům, vymyslí si, že jde o "nasycení vyhladovělých démonů", častěji (aby byli ještě "originálnější") nazývají démony "nelidmi". Neříkají vůbec nic nového - třebaže svými bláboly pobláznili i "kvantové fyziky" - jen si vytvořili svoje názvosloví. V podstatě prostou věc náboženských rituálů a zvyklostí nazývají např. "řešení patové situace ve válce neolitických zemědělců s nelidmi"!!! Když se nad tím člověk skutečně zamyslí, musí se smát.

P.S. Naši milí autoři si taky pěkně protiřečí: např. na začátku knihy uvádějí, že civilizovaný člověk je zákonitě odtržený od Přírody. Už jí prostě nedokáže naslouchat, a to dokonce i takový, který v ní žil, ale na čas "toho nechal"... V závěru knihy však píší o nacistech, kteří jako by měli jasný mystický plán, čímž si 1) notně protiřečí a 2) ukazují skutečnou (bulvární) tvář svojí "tvorby".

Nuda, nuda, šeď, šeď...

04.04.2020

Velice solidní práce pana Hrušky. Zevrubná studie Wernischovy tvorby a jiných jeho aktivit a zaměstnání od 60. let až po současnost.

1 23.02.2020

Janka má samozřejmě můj obdiv. V jejím věku jsem byl úplné tele, a tak oceňuji hlavně to, jak se tak mladá poprala se životem. Anebo vlastně nepoprala, ona na to šla přece skrze lásku... Je taky fakt, že všechny ty věci jsem už slyšel a četl mnohokrát - jak si má člověk nejprve vážit sám sebe, aby to mohl uplatnit u druhých, jak je bezvýchodné oplácet zlo zlem atd., avšak znova opakuji: oceňuji její přístup k životu. Jistě mnoho nasákla i svou četbou, ale i to je třeba ocenit, protože mnohem starší lidé mohou přečíst stohy knih a nic jim to nedá... A jelikož je tento komentář o autorce samé namísto jejího textu, nemohu a nebudu hodnotit.

Jde hlavně o to, že mladej Kurtík, tedy Vonnegut džunior, je básník, a pak jde taky o to, že dodržel slovo a nepopisuje žádné hrdiny, ale nešťastníky postižené válkou... On vlastně takový básník popisující nešťastníky postižené válkou byl např. i strejda Remarque, ale ten měl přece jen jinou poetiku, jaksi okázalejší - rozhodně tedy ve srovnání s Kurtem, který se originálně stylizuje do role básnivého prosťáčka a až téměř negramotného jurodivého proroka, jenž navíc srší invencí a originalitou vpravdě osobitou, a taky humorem, ano, laskavým černým humorem.

5 19.01.2020

Poněkud surrealistická báseň v próze s dobrými metaforami a bohatým jazykem... Vzpomínky na Ostravu, Havířov, Ottawu, Pittsburgh, jezero Ontario, příslušníky rodinné i nerodinné, dětství, dospělost, to všechno se tu mísí docela hlava nehlava... Od 30. strany (ze 42) už od textu nic neočekávám a knížečku odkládám.

10.01.2020

Svoje jsem napsal už zde:

https://www.databazeknih.cz/knihy/moje-zapisky-67953

avšak musím ještě dodat (a souhlasím tím s Belatris), že autorova ukecanost mě taky docela dráždila. Mám to s ním vlastně stejně jako s báťuškou Dostojevským, kterého snesu jen v povídkách.

První poznámka: Kniha o nutnosti sebereflexe napsaná však evidentně hysterickým (alespoň původně), instinktivním a impulsivním Rusem... (konec první poznámky).

Intermezzo: Pustil jsem si zas jednou Fantozziho, tu nehoráznou a nebetyčnou blbinu, která mi však pomáhá vždy, když je mi nejhůř... pak jsem šel spát a otevřel jsem ještě Andrejevovy "Moje zápisky". Četl jsem: "...Neomítnutá budova si zachovává přirozenou tmavou hnědočervenou barvu starých cihel a zblízka, jak lidé říkají, působí pochmurným, dokonce hrozivým dojmem, zvláště na lidi nervózní, kterým červená barva cihel připomíná krev a zkrvavené kusy lidského masa..." Přistihl jsem se, že se směju, a to proto, že to ve mně četl hlas Fantozziho. No jen si to zkuste! Ono je totiž vlastně úplně jedno, co čtete, záleží jen na tom, přepnete-li si před četbou mozek na "tohle je komedie" nebo "tohle je drama".

Druhá poznámka: ...ne, víte co? Všecko je jinak! Úplně jinak, když si uvědomíte, že celý tenhle Andrejev je čiročirá ironie! Ten chlap si prostě dělá ze všeho a ze všech dobrý den. Ano, můžeme v tom spatřovat i jeho boj se systémem, ale to v podstatě na věci nic nemění.

Nedočteno (přečteno asi 60 stran). Styl psaní mi přišel prostě nesnesitelný. Jako by to psal nějaký snaživý studentík. Dialogy (hlavně pak ty manželské) jsou hloupé už jenom z toho důvodu, že ti dva, kteří už mají dvě děti, spolu rozprávějí formálně, jako by se viděli poprvé v životě. Ona formálnost (anebo spíše topornost) je jistě nechtěná a neuvědomělá, ale o to trapnější. Stejně tristní je i snaha o humor v těchto dialozích. Taktéž popisy na mě působily diletantsky a některé věty mi přišly úplně zbytečné... A ještě jedna věc: ze všech těch naivních větiček taky přímo sálá a stříká nevyřčené (a stejnou měrou špatně skrývané) avízo, že tu jde o velikananánskou záhadu, přinejmenším svatý grál nebo podobnou ptákovinu... kašlu na to, nazdar!

Zprvu je to "pouze" příjemná četba, která potěší milovníky historie a vůbec všechny, jež se rádi probírají stránkami s kulisami dnes již dávno pohádkovými... Poslední třetina knihy ovšem překvapí výjimečně gradujícím dramatem s prvky krimi a snad i thrilleru. Téměř na každé stránce zde dochází k nečekaným zvratům - a pro obyčejného smrtelníka ke zcela nepředpokládaným intrikám - kde zanedbatelné není ani prostředí. Prodíráme se (se schvácenými hrdiny) temnými lesy nebo horskými masivy strmými a stejnou měrou lhostejnými k lidskému údělu... Autor zřejmě dost přibarvil děj, resp. jeho detaily, včetně vizáže hlavní postavy, ale tohle je román, nikoli faktologie.

2 28.12.2019

Pro obyčejného smrtelníka, jako třeba já, je přínosná zřejmě jen první část této knihy, která pojednává jaksi obecně o člověku a přírodě. Dále se již autor pouští do praktického návodu stravování či dokonce oblékání adepta magie. Dovolím si uvést jeden příklad, který je (zvláště asi pro dnešního člověka) spíše úsměvný:


Předměty potřebné k magickým úkonům:

- Krabice z olivového nebo lískového dřeva
- Jiná krabice z jakéhokoliv dřeva, vyložená novou bílou látkou
- Čapka
- Bílé kalhoty
- Lehké střevíce
- Bílé punčochy
- Čistá havraní pera
- Nůž s bílou střenkou
- Ocelový hrot ve tvaru rydla
- Dobré nůžky
- Kalamář z bílé kameniny (nový inkoust)...

...et cetera, et cetera...

Slyšel jsem audio namluvené robotkem (údajně pojmenovaném "Eliška"). Byl to každopádně zvláštní zážitek, kdy "Elka" s až dojemnou poctivostí četla - svou neúnavnou dikcí - komplet všechno včetně čísel stránek a čísel poznámek pod čarou apod... A nevím skutečně, zda veliké myšlenky o usebrání se, resp. o nenaslouchání mámení (pekelného) světa nezískávají tím větší sílu, čím neosobnější a strožejší je přednes zmiňované virtuální entity. Ano, je to zřejmě Eliščina krajní prostota, která tak jedinečně rezonuje s myšlenkami starověkého mudrce a jenom podtrhuje jejich pravý "Tao buket".

P.S. Nejčastější, resp. nejvýraznější slova jsou zde "Té-á-ó" a "eS-em-er-té" (nikoli Tao a Smrt).

07.12.2019

Tento komentář se vztahuje pouze k textu "Pánův hlas", ostatní práce tohoto souboru mě míjí, podobně jako většina sci-fi produkce.

Na pozadí vědeckého zkoumání "dopisu" z hvězd tu autor přemítá o člověku, o míře jeho poznání, resp. o jeho zahlcenosti daty, kteréžto jej dávno přerostly, staly se bezúčelnými, neboť se staly samy účelem, kterémuž je člověk pouhým prostředkem. Jinak řečeno: celý ten vědecký humbuk je v podstatě jen onanií "pána tvorstva", je jen obrovským nesmyslem a to, kam je skutečný život hnán (a čím je poháněn) je pro tohoto "nejvyššího" savce záhadou, ba co víc, on o této záhadě ani v nejmenším netuší! Tyto a podobné úvahy zde St. Lem chrlí hlava nehlava bez ohledu na děj nebo jakékoli jiné formální postupy, ale o to větší je to nářez, jelikož čtenář prostě nemůže necítit tu sílu spontánní výpovědi a taky se zamýšlet nad myriádou podnětů k přemýšlení.

P.S. (1.4.2021, nikoli však apríl...!) Tento text, který čtenáře "nezatěžuje" víceméně žádným příběhem a který je prošpikován myšlenkami a úvahami, se dá vlastně číst jako poezie. Úžasná poezie!

Vyskočilův nejen absurdní, ale i satirický humor je báječný, ba přímo roztomilý a tímžto pádem přirozený, nenucený a nanejvýš osobitý, proudící z nejhlubšího nitra (abych se tak odvážil říci) této jedinečné osobnosti... Ale v tomto souboru nenajdeme jen srandu srandovní, jsou zde i velmi silné okamžiky týkající se těch nejzákladnějších a nejneodbytnějších lidských otázek jako např. v povídkách "Obrozel 5 kilometrů" nebo "Vždyť přece létat je snadné".

1 30.11.2019

Pouhé "interní" štrapáce jedné "normální" rodinky. Pozadí je notně rozostřeno, resp. neexistuje. Něco jako Adamsova rodina se svými neuvěřitelnými a politováníhodnými problémy přenesena do pohádkových kulis Bollywoodu (takže přece jen nějaké to pozadí?). Z Rushdieho vyprávění jsem poněkud v rozpacích. Téměř v každém odstavci probírá něco jiného, poskakuje bez ladu a skladu od jedné postavy k druhé, ze současnosti do minulosti... Musím říct, že mi vůbec nevadí komplikovanější kompozice, ale tady mi prostě uniká smysl. Navíc na mě kniha působí (říkám to vlastně už podruhé) dost povrchně... Těsně za půlkou svazek, zřejmě definitivně, odkládám.

1 09.11.2019

Ach, toto nedocení slečny roztomilé,
jichž božstva splácaná jsou z mlh a cetek dílem,
které, když nedostává se jim rozumu,
dí: "To je průměrné!" jak tetky z konzumu.

Weiner je bytostným lyrikem, jemuž neporozumí "zaprodanci" lineárního děje, ti, kteří chtějí všechno podat polopatě (tedy po lopatě). V mnoha a mnoha verších dokáže Weiner meditovat nad jedním jediným obrazem, což je, jak vidno, běžnému mozku na překážku. A zapomíná se zde tedy na jednu (hlavní) věc: Až něčemu porozumím, mohu to teprve kritizovat. Ne, když se mi to pouze nelíbí, a kterážto nelibost vychází jenom z neporozumění.