jant02 komentáře u knih

Okouzlující kniha
(ostatně, posuďte sami)

STROJ ČASU

Kdo má rez v hodinkách?
kdyby ti bylo prázdno
nenaplním tě
kdyby ti chybělo
budu ti přebývat
kdyby ti nebylo prázdno
kdyby ti nechybělo
kdyby ti nepřebývalo
tyjiná
nesetkávali bychom se
takhle zdaleka
nemíjeli bychom se
takhle zblízka
jako že v itálii v jednom kuse prší
psal jsem to já
nebo
to psalo mne?
tehdy
nebo
tuhle?


ÚZKÉ MĚSTO

Z nezvučné noci
padá a třepí se a zní
z ní
sníh
doprovází ji do jiného domu
cestou
v nehlídané ohradě na náměstí
vyberou si po vánočním stromu
vždyť někdo nikde
jen z nezvučné noci
padá a třepí se a zní
z ní
smích

(dvě ukázky z knihy Zlá milá)


POTOMEK IKARŮV

V parném létě
mrazem se choulí
v zimě nás obtěžuje jeho pot
Ale
dejte mu pevný bod
a pohne zeměkoulí
Novák je on the road
a marnost světa měří
lakmusem
svých papírových bot
Ale
dejte mu pevný bod
a pohne tou svou koulí
na noze
Dejte mu pevný bod
a on se odrazí
a vzlétne
k obloze


NÁDHERNĚ NEVYTYČENÁ

Prošel několika cizími městy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného města
Prošel několika cizími životy
aby zjistil
že z každého vede cesta
do jiného života
Když procházel svým vlastním životem
zjistil
že žádná cesta nevede tam
tím méně zpátky


AŽ AŽ

N. suchozemec si postavil dům
Byl to vratký dům
ale stál na pevné zemi
N. mořeplavec si postavil loď
Byla to pevná loď
ale stála na vratkém moři
Na báseň je to málo
Na přemýšlení až až

(tři ukázky z knihy Papírové polobotky)

10 19.11.2021

Celkem jsem si Margaret Atwoodovou oblíbil. Přestože se její knihy povětšinou zaobírají „obyčejnými" lidskými příběhy; že téměř vždy v nich popisuje problémy současného člověka a jeho vztahy s nejbližšími lidmi; že ve všech těchto příbězích můžeme vysledovat určitou podobnost (jakési patologické chování protagonistů), přesto všechno se její díla určitě navzájem nepodobají jako vejce vejci. Každá její kniha vyniká svojí osobitostí, každá obsahuje originální pohled na již tolikrát popsané věci. Autorka své myšlenky nijak nerecykluje, znovu a znovu dokáže při zkoumání podobných situací nacházet jiný zorný úhel.
Muzeum zkamenělin vyniká drobnokresbou partnerského trojúhelníku. Trojúhelníku, který se mění v útvar o čtyřech až pěti stranách. Velice brzy nám dochází, že tento matematický úkol nemá řešení, přinejmenším ne takové, se kterým by alespoň částečně mohly být spokojeny všechny strany. Ačkoliv se v závěru, který není možné nazvat jinak než otevřený, jemně rýsuje určité status quo, nelze předpokládat, že by vyhovovalo všem zúčastněným, jestli vůbec někomu. Může se totiž stát, že nepředvídaná reakce některé z postav uvrhne opět všechny do bahna, ze kterého se tak vehementně snaží dostat...
Když nepočítám Příběh služebnice, který je ponurý už z principu, že jde o dystopii, je Muzeum zkamenělin pravděpodobně nejponuřejším Atwoodové románem.
Já jsem si ho moc užil a vřele ho doporučuji všem, kdo tento druh literatury mají rádi.

8 10.11.2021

Mám rád humor Woodyho Allena, viděl jsem desítky jeho filmů, některé opakovaně. Dívat se čas od času na svět jeho očima mi není cizí. Avšak i přesto, že povídky v této sbírce obsahují mnoho opravdu vtipných momentů, sžíravá satira kvete mezi řádky jak sedmikrásky na louce a absurdita některých autorových obratů mi občas vyrážela dech, přesto všechno hodnotím celek jen jako mírně nadprůměrný. Dokud jsem si představoval, že jednotlivá „moudra" pronáší svým nezaměnitelným zajíkavým stylem Woody osobně, bylo to skvělé, ale jakmile jsem na chvíli z této představy vypadl, kouzlo se ztrácelo. Vnímal jsem určitou nevyrovnanost souboru, u některých povídek jsem se skvěle bavil, některé jsem dočetl jen z úcty k autorovi. Kdyby to šlo, dal bych 3,5 hvězdy. Bohužel to nejde, takže tentokrát za 3.

6 22.09.2021

Zaujalo mě, že kniha získala ocenění Alex Awards, udílené 10-ti nejlepším knihám pro dospělé, mající zvláštní přitažlivost pro mládež. Vážně je tohle kniha pro dospělé? Podle mě je ideální pro děti ve věku 10 - 15 let.
Přiznám se, že kdyby byla kniha zařazena v kategorii YA (a omylem bych ji četl), tak bych se neodvažoval ji hodnotit, ale když je tedy určena pro dospělé, tak si ohodnotit ji dovolím. Shovívavě ji uděluji dvě hvězdy.
Vcelku zajímavé téma autor promarnil neskutečným plácáním se v infantilnostech. Jeho představa, jak to asi chodí ve světě nejnovějších technologií, kde vládne tvrdý byznys a ostré lokty, je tak nivní, až mi z toho nebylo volno. Příběh je vyprávěn velice jednoduchým, až prostomyslným způsobem, který v podstatě nenutí čtenáře zamýšlet se nad tím co čte, o nějakých hlubších myšlenkách, nebo sděleních mezi řádky nemůže být ani řeči. Naproti tomu vatou se tady rozhodně nešetřilo. Ano, čte se to velice snadno, což je výhoda – aspoň člověk u toho nepromarní půlku života, když už to nechce odložit nedočtené. Ze začátku mi to sice stylem připomínalo Murakamiho, kterého dokonce autor v knize zmiňuje, bohužel velice rychle jsem zjistil, že když dva dělají totéž, není to totéž. Murakami dokáže lepší atmosféru vybudovat na rozloze 30 stran než Sloan na 300 stranách. Nakonec jsem se na přebalu dočetl, že to autor původně napsal jako povídku. Dovedu si představit, že na padesáti stranách by to mohlo fungovat o něco lépe.
Kniha mě nijak neobohatila a kdybych ji měl doporučit, tak snad pro chvíle, kdy chcete úplně vypnout mozek a za žádnou cenu ten čas nechcete strávit u nějakého bezduchého seriálu.
Na závěr jedno obligátní klišé: pokud se v příběhu vyskytne superinteligentní machr na počítače, tak nejpravděpodobněji bude pocházet z nějaké země bývalého východního bloku, ideálně z Běloruska a bude se jmenovat Igor. Jeho neméně inteligentní asistent bude Dimitrij. Konec konců proč ne, aspoň nějaký humor.

6 29.04.2021

Nevím jak se to stalo, ale v téhle knize jsem se ztratil, zabloudil jsem v mlze, malém jsem utonul. Snažil jsem se proniknout pod povrch co to šlo, ale kniha mě vždycky nemilosrdně vyplivla ven. Celou dobu čtení jsem měl neodbytný pocit, že mi něco uniká, marně jsem se snažil zachytit tenké nitě, která se knihou táhla, která však neustále někam mizela, ztrácela se mi z dohledu, nebo se tvářila, že je nadobro přetržena, aby se čas od času její tajemná linie opět někde letmo mihla. Mrzí mě to, takhle mi kniha mezi prsty ještě nikdy neproplula. Protentokrát se zdržím hodnocení, cítím totiž, že jde o skvělou záležitost, kterou jsem zřejmě z důvodu nepříznivého rozestavení vesmírných těles nedokázal vstřebat. S chutí bych jí dal hodnocení Odpad, za trest, že mě takhle vypekla, ale to by byla nehoráznost. A průměr? To určitě ne, tahle kniha je cokoliv, jen ne průměrná! Chvílemi jsem si připadal jako ta hlavní hrdinka - beznadějně ztracen. V půlce jsem si říkal "ať už je konec, pryč s ní, o Thomasu Pynchonovi už nechci nikdy slyšet", ale tak snadné to nebude. Jak se znám, zkusím to znovu a půjdu na to "vědecky", vypíšu si všechna jména, všechny pojmy a odkazy... A napotřetí si ji vychutnám...

Zajímavým způsobem napsaná kniha. Je to historický román, je to literatura faktu a zároveň je to esej o jedné z nejvýznamnějších událostí druhé světové války. Nejenže autor získané informace čtenáři nepředkládá jen jako pouhý výčet dat, on je přímo před ním pitvá, převrací, zkoumá je ze všech stran; neostýchá se některá nalezená „fakta“ zpochybnit, nebo rovnou zahodit. Někdy si autor se čtenářem tak trochu hraje, předhodí mu nějakou zaručenou informaci, aby ji po pár stranách vyvrátil. Je to takové přátelské šťouchnutí do žeber – měj se na pozoru, tady jsme na tenkém ledě, ne vše je stoprocentně ověřitelné. Dává nám možnost nahlédnout do své „kuchyně“, pozorovat, jak tato kniha vzniká; zároveň ji staví do kontextu s jinými díly zabývajícími se stejnou událostí. Přestože kniha pojednává o neradostné době, bylo radostí ji čist.
Vzhledem k tomu, že sám bych si knihu zřejmě nevybral, musím zmínit, jak jsem se k ní dostal. Naše městská knihovna každoročně v březnu v rámci měsíce čtenářů připravuje různé akce a letos kvůli těm všem omezením, která nám ztrpčují život, a z toho vyplývající nemožnosti pořádat přednášky a jiné akce, vymyslela toto: každý čtenář v březnu k půjčovaným knihám dostane překvapení (jednu knihu navíc – zabalenou do dárkového papíru). Bylo možno si vybrat z kategorií Čtení pro ženy, Čtení pro muže a Čtení pro náročného čtenáře. HHhH byla v posledně jmenované. Předzásobil jsem se na celý duben :-)

7 29.03.2021

Je to fascinující kniha, která v opravdu nevídané míře ve čtenáři podněcuje obrazotvornost. Velice mě bavilo představovat si jednotlivá díla opisovaná v tomto netradičním výstavním katalogu a postupně (často se zavřenýma očima) dolaďovat jejich atmosféru podle autorčina popisu.
Mám rád fotografii a černobílou obzvlášť, a to je možná jeden z důvodů, proč jsem knihou doslova uhranut. Další příznivou okolností bylo to, že jsem těsně před touto knihou četl vynikající esej O fotografii Susan Sontagové, která mě skvěle naladila.
Avšak i když odhlédnu od všech těchto čistě subjektivních aspektů a zapomenu na chvíli na všechny fotografie světa, pořád v knize zůstává nesmírně zajímavý příběh o ženě, jež oddaností svému dílu překročila hranice představitelného. Inspirující a zároveň tak trochu děsivé.
Co se týče té „nešťastné“ obálky, na kterou už si tady pár lidí stěžovalo, musím s nimi souhlasit. Vypadá to, že její autor knihu nejspíš nečetl (netvrdím, že je to jeho povinnost), minimálně měla být černobílá. Nicméně musím přiznat, že to byla právě obálka, co mě přimělo vzít knihu do ruky a zajímat se o čem je. Jelikož nejsem marketingový stratég a s vědomím, že vydavatelství žije z prodeje knih, připouštím, že i tahle zavádějící obálka mohla splnit účel.
Každopádně se těším na další knihy Myly Goldberg.

21 14.01.2021

Možná řeknete, že jsem tuhle knihu četl přes růžové brýle, a možná máte pravdu, ale já prostě nemohu jinak. Nedokážu dát téhle útlé knížečce menší než maximální hodnocení. Souhlasím s tím, že tahle novela nemá takový přesah, jaký jsme mohli zažít v Kentaurovi, jenže to je literární skvost nejmíň za šest hvězd.
Zde sledujeme počínání čtyř lidí tří generací při víkendovém setkání na rodinné farmě, jejich snahy o porozumění jeden druhému ale zároveň i úsilí uhájit své postoje a obstát tak hlavně sami před sebou. Tento jednoduchý třídenní příběh s několika pomyslnými výlety do minulosti je napsán tak bohatým jazykem, že jsem si místy musel odpočinout a přečtené vstřebávat. Jako když jíte tu nejkvalitnější čokoládu, ale musíte na ni opatrně, po kouskách a pomalu si ji vychutnávat, jinak se z ní zalknete.
Od začátku jsem tušil, že mě na konci této knihy nečeká žádné vyvrcholení, ale s o to větším potěšením jsem ji četl. Prostě jsem si užíval každou větu.
Způsob, jakým dokáže John Updike popsat vnitřní hnutí svého hrdiny, který sleduje roztřesený obraz tváře milované ženy přes zvlněné sítí proti hmyzu, nebo jak čtenáře dovede svým vypravěčským uměním přenést doprostřed louky, to je tím důvodem proč tak rád tohoto autora čtu.
…Zelená posečená tráva dostala mastný tón, jak ji mráčky jeden po druhém potápěly do stínu, a nebe nad lesy nabralo namračený hmotnatý vzhled, jaký tapety, dlouho skryté za pohovkou, odhalují při stěhování…
…A tu déšť, naposled se nadechnuv, povzdechl si a vpustil se do země, zprvu jemně, něžně, jako zadštění dámského rozprašovače, potom s takovou rovnoměrně uvolněnou silou, bubnuje mi do klobouku, promáčeje stehna, že zavřené květiny pod tou palbou až poskakovaly, a tráva, zbičovaná, se zaleskla…
Z téhle knihy prostě voní posečená tráva.

7 19.12.2020

Asi půl roku jsem se na knížku těšil, než jsem se k ní dostal. Po dočtení mi bohužel nezbývá než zkonstatovat, že to bylo pro mě zklamání roku. Od tak věhlasného autora, jakým Pavel Kohout je, jsem přece jen čekal trochu hlubší ponor do tématu.
Vcelku dobře načrtnutým charakterům hlavních postav chybí podrobnější popis, jakási vrstevnatost. Autor klouže po povrchu. Vsuvky popisující počínání jednotlivých aktérů v minulosti, které měli zajistit kontinuitu vyprávění, jsou čtenáři předkládány bezkrevně až suchopárně, jako by byly opsány z policejního protokolu. Dílo je plné proklamativních výroků, o spoustě klišé pronášených snad na každé stránce ani nemluvě. Korunu tomu všemu nasazují neskutečně slaboduché dialogy (nedovedu si představit, že by takhle lidé spolu někdy mluvili, a to ani před osmdesáti lety). Celkově na mě kniha působila velice naivně.
Byla to moje první Kohoutova kniha a ke konci čtení to vypadalo, že zároveň i poslední, ale abych autorovy nekřivdil, zkusím ještě nějaké jeho starší dílo.

7 18.12.2020

Na tuhle knihu jsem se chystal několik let, a když jsem ji konečně vzal do rukou a začal číst, najednou jsem měl pocit, že jsem šlápl vedle. Těžko jsem se srovnával s dosti explicitním popisem homosexuálního vztahu, do kterého nám Hollinghurst umožňuje hned od začátku nahlédnout. Výstižnější by nejspíš bylo říct, že čtenář nejen nahlíží do jednotlivých vztahů protagonisty, ale stává se snad přímo jedním z jejich aktérů. Autor zde předkládá tak sugestivní popis prostředí, nálad a citových hnutí jednotlivých postav, že máte pocit jako byste byli jednou z nich, jako byste se stali dalším členem Feddenovy rodiny, tak jako se jím v podstatě stal Nick Guest.
Vrátím se ještě k tomu, jak se můj vztah ke knize v průběhu čtení postupně měnil. Od počátečního rozčarování, kdy jsem si vážně pohrával s myšlenkou, že knihu odložím nedočtenou, přes postupné zvykání si na popisy situací, do kterých se jako heterosexuálně orientovaný muž (zřejmě) nikdy nedostanu a odhodlání prokousat se až k závěru, ale dát knize průměrné hodnocení, jsem se pomalu dostával k půlce a začínal konečně chápat, že držím v ruce literární klenot, který nejen že dočtu až do konce, ale že to určitě nebude poslední kniha od Alana Hollinghursta, které četbu si vychutnávám.
Největší zásluhu na tom, že jsem knihu neodložil má samozřejmě autor, který kromě toho, že je velkým znalcem lidské duše, umí se slovy tak mimořádné kousky, že snad i kdyby popisoval tání ledovce, tak to bude poutavé a zábavné.
Nicka jsem si nakonec dost oblíbil a spolu s ním také Catherine i Tobyho. Spousta dalších postav mě uváděla v úžas s jakou dovedností a přesností jejich charakterové vlastnosti autor vykreslil.
Vřele doporučuji alespoň něco od tohoto spisovatele přečíst.

12 21.11.2020

U této knihy jsem měl nějakou dobu dojem, že jsem šlápl vedle. Její tón se mi zpočátku zdál až příliš laskavý, což mě trochu rozčilovalo. Chybělo mi tam trochu ironie, nebo nějaké jiné koření. Jenže najednou se mi to vyprávění začalo víc a víc dostávat pod kůži. On ten Stefánsson popisuje život jaký já znám, říkal jsem si. Akorát on je tisíckrát lepší pozorovatel než já. Všechny ty jeho postavy jsou lidé z masa a kostí, žádné vykonstruované figurky.
Nakonec tam té ironie i nadhledu bylo dostatek, akorát je autor obratně ukryl mezi řádky. V půlce knihy už jsem věděl nejen, že knihu neodložím nedočtenou, ale že se k ní budu vracet. Začal jsem si vychutnávat každou větu a mrzelo mě, že jsem si od začátku všechny ty postřehy, všechna ta nenápadná moudra nepodtrhával.
Jsem literárně uspokojen.

20 02.07.2020

Možná jsem příliš zhýčkaný, nebo zvyklý na jiný druh literatury, ale tato kniha mě neoslovila. Námět působil lákavě a věřím, že některý z mých oblíbených autorů by jej dokázal proměnit v literární klenot. Bohužel v podání Jozefa Kariky byl tento příběh tak nudný, jako by se vážně stal. Ve skutečnosti jsem ani na chvíli neuvěřil v opravdovou existenci Igora a dalších postav. V tom však problém nevidím. Za hlavní nedostatek knihy považuji úplnou absenci napětí (přece to mělo být hlavně o napětí), křečovitou snahu o gradaci, která měla za následek, že jsem 280 stran usínal, než se na posledních čtyřiceti stranách začalo konečně něco dít. Za tenhle lehce psychedelický závěr dávám dvě hvězdy. Topornost, nízká úroveň vyjadřování a samoúčelná přisprostlost hlavního "hrdiny" mě děsila (to ale není to, čím mě měla kniha vyděsit). Odmítám uvěřit, že tohle je v současnosti běžný vzorek vysokoškolsky vzdělaného člověka. Žádná životní filozofie, plochý nevýrazný charakter, plácání se od ničeho k ničemu. Nenašel jsem na Igorovi jediný kladný rys, ale na to, aby si mě získal coby záporná postava, byl až příliš jednoduchý. Nebylo na něm nic, čím by se mi alespoň trochu dostal pod kůži. Ani hrdina ani padouch ale jen looser – a to taky jen takový polovičatý. Z mého pohledu jde o nedostatečné propracování psychologie postavy.
Chtěl jsem si knihu přečíst v originále, bohužel slovenskou verzi jsem nesehnal, tudíž nemohu posoudit nakolik se na mé nespokojenosti podílí překlad. Nedá mi však abych se nezeptal. Proč se vlastně slovenská beletrie překládá do češtiny (a naopak)? To už nerozumíme řeči, která je té naší tak podobná, že ji snad ani nerozumět nejde?

27 21.05.2020

Co je to svoboda? Něco nehmotného, něco, co neumíme ani dost dobře popsat. Každý si pod tímto pojmem patrně představujeme trochu něco jiného. Tak nějak podvědomě cítíme, že je svoboda pro nás důležitá. Možná je pro nás tou nejdůležitější hodnotou v životě, málokdo si to však dokážeme plně uvědomit, dokud ji máme. Považujeme ji za samozřejmost. Teprve až je nám odejmuta, uvědomíme si, co vše se za významem tohoto slova skrývá.

„Z venku si nikdo neumí představit, co to je sedět ve vězení. Třeba si řeknete, no, tam by byla spousta času na čtení a na přemýšlení, nemusí to být tak strašné. Ale je to strašné. Čas se tak vleče. Odpřisáhnu, že od té doby, co jsem tady, zpomalily všechny hodiny světa svůj chod o celá staletí.
Neměla bych si přitom stěžovat. Tohle je přepychové vězení.
A ta jeho přímo ďábelská mazanost, pokud jde o noviny, rádio a tak dále. Nikdy jsem noviny moc nečetla, ani neposlouchala zprávy. Ale být takhle odříznutá od světa! Je to tak divné. Připadá mi, jako bych úplně ztratila orientaci.
Celé hodiny ležím na posteli a přemýšlím, jak odtud utéct.
Celou věčnost."

Oceňuji vhled do myšlení dvacetileté dívky ocitnuvší se v mezní situaci. Přestože nejsem ani žena, ani mi není dvacet, tudíž to nemohu dost dobře posoudit, přesto na mě Mirandino jednání a její myšlenkové pochody působili velmi uvěřitelně.
Vztah vězně a věznitele i jednotlivé situace jsou zde vykresleny tak výstižně a živě, že jsem při čtení pociťoval silnou fyzickou nepohodu.
Abych aspoň trochu tu nevolnost ze sebe setřásl, začal jsem v tom příběhu hledat nějakou alegorii. Jsme vězni systému, společenských konvencí, svých druhých já... Nedokážeme se vymanit z područí tlaku okolností. Ač se snažíme sebevíc, uhájit svobodu nedovedeme. Tak alespoň využíváme materiálních možnosti, které nám toto „dobrovolné“ vězení skýtá.

Fascinující kniha!
Spolu s McEwanovým Nevinným, Faberovým Pod kůží a Vonnegutovým Jatka č.5 je Sběratel knihou, která mnou otřásla. Donutila mě znovu přemýšlet: Co je vlastně člověk zač?

22 07.02.2020

Tohle v žádném případě nebylo oddechové čtení.
Ta slova se do mého mozku dočista zarývala. Byl jsem při čtení v jakémsi podivném tranzu, ani nevím, jak jsem se dostal na poslední stránku. Vzklíčilo z toho ve mě odhodlání přečíst si knihu ještě jednou. Teprve potom ji snad plně pochopím a docením.
Golding vytvořil postavu děkana, který se rozhodl pomocí své urputnosti, své umanutosti až posedlosti zhmotnit sen, svou vizi, a to za jakoukoli cenu.
S obdivem jsem sledoval, jak myšlenky, světlo i temnota dostávají tvar, jak se rodí jejich objem a váha. Nebylo jednoduché nahlédnout ústřední postavě, Jocelinovi, do hlavy a pochopit jak fungují jeho vztahy k okolí, ať už jde o jeho vztah s Bohem, nebo vztah s ďáblem, či jeho světský vztah ke Goody Pangallové, ženě kostelníka. Nejspíš se v tom tak docela nevyznal ani on sám.
Text na mě působil, jako by byl napsán před několika staletími, což nepovažuji za nedostatek ale za přednost.
Knihu řadím mezi mé nejlepší letošní čtenářské zážitky.

17 28.12.2019

Když jsem si vybíral knihu, kterou bych si od Fabera přečetl jako první, do Kvítku se mi vzhledem k jeho tloušťce nechtělo. Zvolil jsem Pod kůží a byla to láska na první pohled. Po přečtení Knihy zvláštních nových věcí, která byla úplně jiná, avšak neméně čtivá a měla v sobě ještě hlubší poselství, jsem se pouštěl do Kvítku bez veškerých obav. Mazlil jsem se s ním téměř měsíc a mohu říct, že mi za tu dobu docela přirostl k srdci.
Na tomto barvitém, pestrém až opulentním skupinovém portrétu se mi líbilo, že na první pohled se zdá jako by jednotlivé postavy neměli mnoho společného a víceméně se jen míjeli. Jenže při pohledu přes drobnohled vidíme, že jejich aury (nebo aurory :-)) sebou vzájemně natolik prostupují, až to s nimi smýká.
Další věc, kterou hodnotím velmi kladně, je Faberovo (ne)ukončování příběhu (což je zřejmě vlastní většině jeho knihám). Nechává čtenáři možnost pokračovat ve vyprávění podle svého momentálního rozpoložení. Bylo mi opravdu zatěžko loučit se. Sugar, Emmelína a hlavně Agnes (má nejmilejší) mi budou moc chybět. Samozřejmě také Henry a Sofie.
Velice příjemný literární zážitek.

25 10.12.2019

Soubor povídek odehrávajících se na pomezí absurdna a magického realizmu mě, vzhledem k tomu, že filmovou tvorbu Emira Kusturici detailně znám, nijak zvlášť nepřekvapil ani nešokoval, našel jsem přesně to, co jsem čekal. Příběhy plné balkánské poetiky, často tragikomicky
podbarvené, nasycené melancholií a steskem po zašlých časech. Ten kdo zná autorovy filmy si určitě všimne "Kusturicovských" motivů, jako třeba kniha autosugesce - každý den, v každém směru dělám pokroky (Vzpomínáš na Dolly Bell?), nebo třeba nekonečně vysoká pružnost a pevnost nylonových punčoch (Arizona Dream) a mnoho dalších.
Tak jako spousta jiných čtenářů, i já se domnívám, že povídka V hadím objetí se vymyká kvalitou, tématem i celkovým vyzněním zbytku sbírky. Po všech stránkách ostatní povídky přesahuje. Přesto se v souvislosti s ní nemůžu zbavit určitě mrzutosti, Její téma je totiž natolik nosné, že by sneslo určitě mnohem rozsáhlejší literární útvar, než je povídka. Takhle mě EK jenom namlsal, ale neuspokojil. Nezbývá, než doufat, že se autor k tomuto bolestnému období balkánských novodobých dějin vrátí a rozvede jej do románové podoby.

11 31.10.2019

Betonová zahrada byla pro mě zjevením, po kterém na mě padl smutek z obavy, že na tak fascinující knihu hned tak nenarazím. Avšak Dítě v pravý čas mě okouzlilo neméně. Po Pokání, které posunulo laťku ještě výš, jsem se definitivně rozhodl, že si přečtu všechny McEwanovy knihy, nejlépe v pořadí, jak je napsal (což ne vždy dodržuji). Nevinný patří k tomu nejlepšímu co jsem zatím od autora četl. McEwan dovede znovu a znovu přicházet s něčím novým, stále dokáže čtenáře překvapovat, možná až šokovat. Velmi se mi na knize zamlouvalo propojení dvou dějových linek - milostného dramatu a špionážního příběhu odehrávajícího se v Berlíně padesátých let dvacátého století rozděleného do okupačních zón.
V tom správném slova smyslu zneklidňující román.

19 29.10.2019

Julian Barnes zde jasně ukázal co v něm je, čeho je schopen. Mistrně si pohrává nejen se čtenářem, ale obecně s literaturou a se vším co je s ní spojeno, ať už se jedná o její tvůrce (někdy nerozlišitelně prolnuté s některou z postav), její kritiky, nebo správce muzea, či jen prostého člověka, který svým životem inspiroval umělce a ten jej vetkal do svého díla.
Historie se v rukou autora mění v živou hmotu, kterou on dokáže svým nesmlouvavým pohledem přetavit do nečekané podoby.
Kniha osciluje na rozhraní faktu a mystifikace. Přestože se místy zdráháte čtenému uvěřit, nakonec stejně uvěříte. Nic jiného vám nezbývá, jistotu mít nikdy nebudete.
Pokud se tuto knihu chystáte číst, nebudu vám to vymlouvat. Patrně chováte určité sympatie buď ke Gustavu Flaubertovi nebo k Julianu Barnesovi, možná k oběma.
Jen chci upozornit, že až Flaubertova papouška dočtete, je nanejvýš pravděpodobné, že se z vás stane Flaubertofil, a možná i Barnesofil.

18 06.07.2019

Z pěti románu, které jsem od Kazua Ishigura dosud četl, přestože všechny dosahují velmi vysokých literárních kvalit, tento na mě udělal nejhlubší dojem. Autor s virtuozitou sobě vlastní buduje atmosféru plnou stesku a melancholie, ale i jakési bázlivé naděje.
Příběh je vyprávěn téměř filmovou řečí; spisovatel pomocí více či méně mlhavých vzpomínek vypravěčky „nutí“ čtenáře účastnit se těchto takřka zapomenutých dějů, doslova je s ní spoluprožívat. Její oči ulpívají na zdánlivě banálních předmětech, výsečích krajiny nebo dávno proběhlých událostech, a poskytují tak čtenáři materiál ke skládání mozaiky, z níž některé kostičky možná již trochu vybledly, nebo se poztrácely. Čajový servis, housle nebo třeba pohled z okna na břeh řeky se tak pro Ecuko stávají symboly pomíjivosti.

Kniha se čte snad až příliš snadno, a proto se nedivím Isserley, že si ji přečetla rovnou dvakrát. Oči po slovech letí tryskem a mozek nestíhá si tu hloubku vychutnávat.

20 10.06.2019

Máme před sebou ukázkovou studii chorobné žárlivosti okořeněnou britským humorem, plnou ironie a neskutečně absurdních myšlenek, které se protagonistovi díla honí hlavou ve dne v noci.
Závěr mě šokoval, ale viděno zpětně, nebyla velká naděje, že to zrovna takhle nějak nedopadne.
Upřímnost a pravdomluvnost jsou krásné charakterové vlastnosti, ale když jejich majitel(ka) narazí na žárlivce, je zle. Jak se jednou semínko žárlivosti uchytí, už není možné ho vykořenit. Tihle dva lidé se neměli nikdy potkat.
Čtení mě nesmírně bavilo. Dokonce jsem chtěl knize dát pět hvězd, nakonec však preventivně jednu ubírám. Nejvyšší hodnocení si nechávám pro další Barnesovy majstrštyky. Soudím, že tento autor mě v budoucnu ještě hodně krát mile překvapí.

11 22.05.2019