jant02

Příspěvky

Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchKateřina Tučková

Obdivuji Kateřinu Tučkovou za to, s jakou bravurou dokázala uchopit tak těžké téma jako jsou poválečné křivdy.
Kniha je napsaná tak sugestivně, že kdybych nevěděl jaký je autorka ročník, byl bych přesvědčen, že to napsala pamětnice, která všechny ty hrůzy prožila na vlastní kůži. Kniha je plná děsu, beznaděje, neštěstí, strachu, nespravedlnosti, pocitů vykořeněnosti, psychické i fyzické bolesti…
Ukazuje nám, jak špatné je házení všech do jednoho pytle, jak ošemetné je jakékoliv zobecnění, jak nepřípustné a nespravedlivé je uplatňování principu kolektivní viny, jak strašné podoby může nabýt braní spravedlnosti do vlastních rukou.
Máme před sebou názornou ukázku bezmocnosti jedince proti hrůzné mašinerii, kterou ovládají a řídí jiní.
Jak vás jednou zachytí soukolí nepřízně osudu, semele vás to ani nevíte jak. Rčení „každý strůjcem svého štěstí“ tady neplatí ani za mák.
Čím se Gerta provinila, že ji potkaly všechny ty katastrofy, nespravedlnosti a bezmoci? Jen tím, že se narodila v nesprávnou dobu na nesprávném místě!
Nejstrašnější na tomto příběhu je to, že přestože je smyšlený, má svůj věrný předobraz ve skutečnosti, a to ne jeden.
Mezi vší tou neskutečnou strastí pableskuje pár chápajících lidí se srdcem na správné straně (Zipfelová, Šenk…), bez kterých by ten život byl opravdu k neunesení. Díky bohu za ně.
Nemůžu, než tuhle silnou knihu doporučit.

24.05.2018


Egypťan Sinuhet: Patnáct knih ze života lékařeEgypťan Sinuhet: Patnáct knih ze života lékařeMika Waltari

Co napsat o knize, jejíž hodnota je prověřena sedmi desetiletími na předních příčkách v oblíbenosti u čtenářů celého světa? Kniha vypráví příběhy přes tři tisíce let staré a přitom tak ohromně přítomné. Autor nesmírně nádherným jazykem popisuje úděl člověčí na této zemi, úděl, který se po tisíciletí nijak zvláště nemění, odehrává se jen v různých kulisách. Téměř vše co Sinuhet ve svých patnácti knihách napsal, se klidně mohlo přihodit kdekoliv na světě a v kterékoliv době, kterou si jen dovedete představit. Co je svět světem a člověk člověkem, a dokud jím bude, bude jeho smýšlení i konání bezpochyby jedině lidské, což bohužel ne vždy vyznívá lichotivě. Láska, nenávist, strach, bolest, touha po slávě, po moci, po odpuštění i po věčném životě, to vše a mnoho dalšího je v knize obsaženo v mírce vrchovaté. Hloubka příběhů tak dokonale vyprávěných Waltarim je nezměrná. Tahle kniha by neměla chybět v žádné knihovně. Právem si zaslouží maximální možné hodnocení.

25.10.2017


Kvítek karmínový a bílýKvítek karmínový a bílýMichel Faber

Když jsem si vybíral knihu, kterou bych si od Fabera přečetl jako první, do Kvítku se mi vzhledem k jeho tloušťce nechtělo. Zvolil jsem Pod kůží a byla to láska na první pohled. Po přečtení Knihy zvláštních nových věcí, která byla úplně jiná, avšak neméně čtivá a měla v sobě ještě hlubší poselství, jsem se pouštěl do Kvítku bez veškerých obav. Mazlil jsem se s ním téměř měsíc a mohu říct, že mi za tu dobu docela přirostl k srdci.
Na tomto barvitém, pestrém až opulentním skupinovém portrétu se mi líbilo, že na první pohled se zdá jako by jednotlivé postavy neměli mnoho společného a víceméně se jen míjeli. Jenže při pohledu přes drobnohled vidíme, že jejich aury (nebo aurory :-)) sebou vzájemně natolik prostupují, až to s nimi smýká.
Další věc, kterou hodnotím velmi kladně, je Faberovo (ne)ukončování příběhu (což je zřejmě vlastní většině jeho knihám). Nechává čtenáři možnost pokračovat ve vyprávění podle svého momentálního rozpoložení. Bylo mi opravdu zatěžko loučit se. Sugar, Emmelína a hlavně Agnes (má nejmilejší) mi budou moc chybět. Samozřejmě také Henry a Sofie.
Velice příjemný literární zážitek.

10.12.2019


Sto roků samotySto roků samotyGabriel García Márquez

Přiznávám hned na začátku, že mi kniha dala docela zabrat a nebýt mého zvyku dělat si v průběhu čtení poznámky asi bych se brzy v postavách i v příběhu ztratil.
Snažím se při čtení představovat si, co se v knize odehrává, avšak tenhle Márquezův opus vyžaduje od čtenáře opravdu nemalou dávku představivosti. Děj je tak zahuštěný, tak barvitý a má tak fantaskní až blouznivou atmosféru, plnou téměř naprostých nepředstavitelností, že se mi z toho místy málem zavařily mozkové závity. Je až neuvěřitelné, co všechno se na 350 stran vešlo, já měl po dočtení pocit, že jich mám za sebou tak 1500. Celá kniha je jeden obrovský ohňostroj barev, pocitů, vášně, svérázného humoru a ironie. Navíc Odeonské vydání z roku 1986, které jsem si k přečtení vybral, je plné nádherných expresivních ilustrací od Borise Jirků, které atmosféru výborně dokreslují.
Nejsem si zcela jistý, jestli jedno přečtení stačí k tomu, abych tuhle knihu úplně docenil. Z toho vyplývá, že si ji v brzké době přečtu znovu. A Vám, kteří jste ji četli jednou a méněkrát, Vám ji taky vřele doporučuji :-)

23.07.2018


TrhlinaTrhlinaJozef Karika

Možná jsem příliš zhýčkaný, nebo zvyklý na jiný druh literatury, ale tato kniha mě neoslovila. Námět působil lákavě a věřím, že některý z mých oblíbených autorů by jej dokázal proměnit v literární klenot. Bohužel v podání Jozefa Kariky byl tento příběh tak nudný, jako by se vážně stal. Ve skutečnosti jsem ani na chvíli neuvěřil v opravdovou existenci Igora a dalších postav. V tom však problém nevidím. Za hlavní nedostatek knihy považuji úplnou absenci napětí (přece to mělo být hlavně o napětí), křečovitou snahu o gradaci, která měla za následek, že jsem 280 stran usínal, než se na posledních čtyřiceti stranách začalo konečně něco dít. Za tenhle lehce psychedelický závěr dávám dvě hvězdy. Topornost, nízká úroveň vyjadřování a samoúčelná přisprostlost hlavního "hrdiny" mě děsila (to ale není to, čím mě měla kniha vyděsit). Odmítám uvěřit, že tohle je v současnosti běžný vzorek vysokoškolsky vzdělaného člověka. Žádná životní filozofie, plochý nevýrazný charakter, plácání se od ničeho k ničemu. Nenašel jsem na Igorovi jediný kladný rys, ale na to, aby si mě získal coby záporná postava, byl až příliš jednoduchý. Nebylo na něm nic, čím by se mi alespoň trochu dostal pod kůži. Ani hrdina ani padouch ale jen looser – a to taky jen takový polovičatý. Z mého pohledu jde o nedostatečné propracování psychologie postavy.
Chtěl jsem si knihu přečíst v originále, bohužel slovenskou verzi jsem nesehnal, tudíž nemohu posoudit nakolik se na mé nespokojenosti podílí překlad. Nedá mi však abych se nezeptal. Proč se vlastně slovenská beletrie překládá do češtiny (a naopak)? To už nerozumíme řeči, která je té naší tak podobná, že ji snad ani nerozumět nejde?

21.05.2020


Norské dřevoNorské dřevoHaruki Murakami

Tahle kniha je moc prima,
...tak prima, že by to srovnalo hory se zemí a vysušilo moře...
Po přečtení jsem měl chuť začít ji číst znovu. Přečetl jsem si ještě jednou aspoň první kapitolu a tím příběh uzavřel.

25.04.2017


Zpěv drozdaZpěv drozdaWalter Tevis

K téhle knize jsem se dostal jen díky čtenářské výzvě. Protože sci-fi příliš nevyhledávám, pátral jsem po knize o budoucnosti, ve které by se to nehemžilo mimozemšťany a nelétalo nadsvětelnými rychlostmi. Zpěv drozda byla výborná volba, jsem mile překvapen, jak hlubokomyslně a mnohovrstevnatě může být sci-fi napsáno. Často mě mrazilo v zádech z toho, kam až to lidé mohou dotáhnout, jakých absurdit jsou za určitých okolností schopni. I takhle může vypadat totalita. Kniha má melancholickou, místy až depresivní náladu ale zároveň (a to oceňuji nejvíc) celou knihou silně prostupuje hluboká naděje a nezlomná víra v člověka a jeho schopnost nepoddat se a uchovat si svoji přirozenost za každou cenu.

27.09.2017


Kafka na pobřežíKafka na pobřežíHaruki Murakami

Než abych se zde pokoušel napsat něco duchaplného o knize, která má v sobě tak mocné kouzlo, tak úžasnou atmosféru, že Vás úplně pohltí, raději jen vkládám pár úryvků.

… „A myslím, že o tom nikdy nikomu vyprávět nebudu. Ani tobě ne. A myslím, že ani ty o tom nebudeš nikdy nikomu vypravovat. Ani mně ne. Chápeš, co tím chci říct?“
„Myslím, že chápu,“ přitakávám.
„Tak co bys řekl, že jsem tím myslel?“
„Že i kdyby o tom člověk vykládal, jak chtěl, slovně to stejně nikomu nevysvětlí. Ta pravá odpověď stojí docela mimo slova.“
„Přesně tak,“ souhlasí Sada. „Přesně tak to je. A co se slovama stejně nevysvětlí, je nejlíp nevysvětlovat vůbec.“

…Slunce se kloní k západu, stíny začínají obkličovat svět. Dívám se a dívám. Ve světě, kde vládne čas, se nic nevrací zpátky. Chapadla stínů pohlcují kousek po kousku další a další území, až nakonec v jejich temném a chladném království zmizí i…

…„Přesně tak. Je to vzájemná metafora. Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.“

…když člověk něco opravdu ze všech sil hledá, obvykle to nenachází. Čemu se snaží ze všech sil vyhnout, to si ho většinou najde samo. To jsou ale pochopitelně jen takové teorie.

…„Kdysi dávno jsem jednou opustila něco, co jsem opustit musela,“… …„Něco, co jsem milovala nade všechno na světě. Hrozně jsem se bála, že to někdy ztratím. Proto jsem to od sebe musela odvrhnout sama. Ta možnost mi připadala přijatelnější, než aby mě o to připravili, než abych pak v jediném okamžiku přišla o všechno. Cítila jsem tehdy pochopitelně i strašný hněv. Dnes vím, že jsem udělala chybu. Že jsem něco takového nikdy neměla dopustit.“

…Chtěl bych se dovědět, kolik je hodin, ale nemůžu najít hodiny. Asi je zrovna nejhlubší část noci, doba, ve které i hodiny samotné někam zmizí.

…Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci. Tak je to.

…Přemýšlím o ose, kolem které se točí čas. Někde se s ní, aniž bych si všiml kdy, muselo něco stát. Něco, co smíchalo sny a realitu v jedno, jako se v ústí řeky smísí sladká voda s mořskou.

(Pokud jste od Murakamiho ještě nic nečetli a hodláte to změnit, myslím, že Kafka je velmi dobrá volba)

16.05.2018


Osamělost prvočíselOsamělost prvočíselPaolo Giordano

Knihu řadím ve svém žebříčku mezi ty nejlepší a to jednak pro nevyumělkovanost a naprostou uvěřitelnost příběhu, pro přesnost vykreslení vnitřního světa postav a taky pro mistrovské užití jazyka, který je v autorově podání tak dokonalý až čtenář odmítá uvěřit, že čte literární prvotinu. Styl psaní mi připomíná mého oblíbeného autora Iana McEwana a proto řadím Paola Giordana taktéž mězi mé oblíbené spisovatele. Vše je podpořeno vynikajícím překladem.
Někdy je pět hvězdiček příliš málo a v takovém případě si zařazuji knihu do seznamu knih, které bych si chtěl znovu přečíst, přesto že nevím jestli se mi to někdy povede, protože krásných knih je tak moc a času tak málo... Tahle kniha tam bezesporu patří.

11.10.2017


SběratelSběratelJohn Fowles

Co je to svoboda? Něco nehmotného, něco, co neumíme ani dost dobře popsat. Každý si pod tímto pojmem patrně představujeme trochu něco jiného. Tak nějak podvědomě cítíme, že je svoboda pro nás důležitá. Možná je pro nás tou nejdůležitější hodnotou v životě, málokdo si to však dokážeme plně uvědomit, dokud ji máme. Považujeme ji za samozřejmost. Teprve až je nám odejmuta, uvědomíme si, co vše se za významem tohoto slova skrývá.

„Z venku si nikdo neumí představit, co to je sedět ve vězení. Třeba si řeknete, no, tam by byla spousta času na čtení a na přemýšlení, nemusí to být tak strašné. Ale je to strašné. Čas se tak vleče. Odpřisáhnu, že od té doby, co jsem tady, zpomalily všechny hodiny světa svůj chod o celá staletí.
Neměla bych si přitom stěžovat. Tohle je přepychové vězení.
A ta jeho přímo ďábelská mazanost, pokud jde o noviny, rádio a tak dále. Nikdy jsem noviny moc nečetla, ani neposlouchala zprávy. Ale být takhle odříznutá od světa! Je to tak divné. Připadá mi, jako bych úplně ztratila orientaci.
Celé hodiny ležím na posteli a přemýšlím, jak odtud utéct.
Celou věčnost."

Oceňuji vhled do myšlení dvacetileté dívky ocitnuvší se v mezní situaci. Přestože nejsem ani žena, ani mi není dvacet, tudíž to nemohu dost dobře posoudit, přesto na mě Mirandino jednání a její myšlenkové pochody působili velmi uvěřitelně.
Vztah vězně a věznitele i jednotlivé situace jsou zde vykresleny tak výstižně a živě, že jsem při čtení pociťoval silnou fyzickou nepohodu.
Abych aspoň trochu tu nevolnost ze sebe setřásl, začal jsem v tom příběhu hledat nějakou alegorii. Jsme vězni systému, společenských konvencí, svých druhých já... Nedokážeme se vymanit z područí tlaku okolností. Ač se snažíme sebevíc, uhájit svobodu nedovedeme. Tak alespoň využíváme materiálních možnosti, které nám toto „dobrovolné“ vězení skýtá.

Fascinující kniha!
Spolu s McEwanovým Nevinným, Faberovým Pod kůží a Vonnegutovým Jatka č.5 je Sběratel knihou, která mnou otřásla. Donutila mě znovu přemýšlet: Co je vlastně člověk zač?

07.02.2020


Vybledlá krajina s kopciVybledlá krajina s kopciKazuo Ishiguro

Z pěti románu, které jsem od Kazua Ishigura dosud četl, přestože všechny dosahují velmi vysokých literárních kvalit, tento na mě udělal nejhlubší dojem. Autor s virtuozitou sobě vlastní buduje atmosféru plnou stesku a melancholie, ale i jakési bázlivé naděje.
Příběh je vyprávěn téměř filmovou řečí; spisovatel pomocí více či méně mlhavých vzpomínek vypravěčky „nutí“ čtenáře účastnit se těchto takřka zapomenutých dějů, doslova je s ní spoluprožívat. Její oči ulpívají na zdánlivě banálních předmětech, výsečích krajiny nebo dávno proběhlých událostech, a poskytují tak čtenáři materiál ke skládání mozaiky, z níž některé kostičky možná již trochu vybledly, nebo se poztrácely. Čajový servis, housle nebo třeba pohled z okna na břeh řeky se tak pro Ecuko stávají symboly pomíjivosti.

Kniha se čte snad až příliš snadno, a proto se nedivím Isserley, že si ji přečetla rovnou dvakrát. Oči po slovech letí tryskem a mozek nestíhá si tu hloubku vychutnávat.

10.06.2019


Flaubertův papoušekFlaubertův papoušekJulian Barnes

Julian Barnes zde jasně ukázal co v něm je, čeho je schopen. Mistrně si pohrává nejen se čtenářem, ale obecně s literaturou a se vším co je s ní spojeno, ať už se jedná o její tvůrce (někdy nerozlišitelně prolnuté s některou z postav), její kritiky, nebo správce muzea, či jen prostého člověka, který svým životem inspiroval umělce a ten jej vetkal do svého díla.
Historie se v rukou autora mění v živou hmotu, kterou on dokáže svým nesmlouvavým pohledem přetavit do nečekané podoby.
Kniha osciluje na rozhraní faktu a mystifikace. Přestože se místy zdráháte čtenému uvěřit, nakonec stejně uvěříte. Nic jiného vám nezbývá, jistotu mít nikdy nebudete.
Pokud se tuto knihu chystáte číst, nebudu vám to vymlouvat. Patrně chováte určité sympatie buď ke Gustavu Flaubertovi nebo k Julianu Barnesovi, možná k oběma.
Jen chci upozornit, že až Flaubertova papouška dočtete, je nanejvýš pravděpodobné, že se z vás stane Flaubertofil, a možná i Barnesofil.

06.07.2019


Letní světlo, a pak přijde nocLetní světlo, a pak přijde nocJón Kalman Stefánsson

U této knihy jsem měl nějakou dobu dojem, že jsem šlápl vedle. Její tón se mi zpočátku zdál až příliš laskavý, což mě trochu rozčilovalo. Chybělo mi tam trochu ironie, nebo nějaké jiné koření. Jenže najednou se mi to vyprávění začalo víc a víc dostávat pod kůži. On ten Stefánsson popisuje život jaký já znám, říkal jsem si. Akorát on je tisíckrát lepší pozorovatel než já. Všechny ty jeho postavy jsou lidé z masa a kostí, žádné vykonstruované figurky.
Nakonec tam té ironie i nadhledu bylo dostatek, akorát je autor obratně ukryl mezi řádky. V půlce knihy už jsem věděl nejen, že knihu neodložím nedočtenou, ale že se k ní budu vracet. Začal jsem si vychutnávat každou větu a mrzelo mě, že jsem si od začátku všechny ty postřehy, všechna ta nenápadná moudra nepodtrhával.
Jsem literárně uspokojen.

02.07.2020


Pastva pro očiPastva pro očiMyla Goldberg

Je to fascinující kniha, která v opravdu nevídané míře ve čtenáři podněcuje obrazotvornost. Velice mě bavilo představovat si jednotlivá díla opisovaná v tomto netradičním výstavním katalogu a postupně (často se zavřenýma očima) dolaďovat jejich atmosféru podle autorčina popisu.
Mám rád fotografii a černobílou obzvlášť, a to je možná jeden z důvodů, proč jsem knihou doslova uhranut. Další příznivou okolností bylo to, že jsem těsně před touto knihou četl vynikající esej O fotografii Susan Sontagové, která mě skvěle naladila.
Avšak i když odhlédnu od všech těchto čistě subjektivních aspektů a zapomenu na chvíli na všechny fotografie světa, pořád v knize zůstává nesmírně zajímavý příběh o ženě, jež oddaností svému dílu překročila hranice představitelného. Inspirující a zároveň tak trochu děsivé.
Co se týče té „nešťastné“ obálky, na kterou už si tady pár lidí stěžovalo, musím s nimi souhlasit. Vypadá to, že její autor knihu nejspíš nečetl (netvrdím, že je to jeho povinnost), minimálně měla být černobílá. Nicméně musím přiznat, že to byla právě obálka, co mě přimělo vzít knihu do ruky a zajímat se o čem je. Jelikož nejsem marketingový stratég a s vědomím, že vydavatelství žije z prodeje knih, připouštím, že i tahle zavádějící obálka mohla splnit účel.
Každopádně se těším na další knihy Myly Goldberg.

14. ledna


Paní DallowayováPaní DallowayováVirginia Woolf

Excelentní!
…musel jsem takhle začít, aby snad další má slova nevyzněla negativně. Kniha se totiž nečte vůbec jednoduše. Když jsem ji poprvé vzal do ruky a viděl, jak je útlá, měl jsem jasno; tři, čtyři dny a bude přečteno. Po 30ti stranách jsem pomalu začínal chápat, že ji budu muset věnovat mnohem více času (udělal jsem to velmi rád). Za těch 14 dní, které jsem nakonec k přečtení potřeboval, jsem ji přečetl nejmíň dvakrát, jak jsem se neustále vracel zpět, někdy o odstavec, někdy i o několik stran. Člověk se musí maximálně soustředit, odpoutat se od okolí a vnímat jen tok myšlenek postav. Ponořit se tak hluboko, až uslyší zvony Big Benu.
Knihu doporučuji všem, kteří se rádi nechají kolébat na vlnách a pozvolna unášet proudícím časem neznámo kam.

Kniha byla do češtiny přeložena 2x, poprvé Vlastou Dvořáčkovou (vydáno 1975), podruhé Kateřinou Hilskou (vydáno 2004). Já jsem sáhl po té starší.

(ukázka ze staršího překladu)
Povídavě, bouřlivě zněl zvon opozdilec, jenž přicházel ve stopách Big Benu s náručí plnou hloupůstek. Rozbitý, roztříštěný, jak na něj zaútočily vozy, surové náklaďáky, hbitý krok myriád hranatých mužů i nafintěných žen, dómy i špičaté věže úřadů i nemocnic, a poslední zbytky všech těch titěrnůstek jako by se roztříštily – jemná vodní tříšť rozlévající se vlny – přes slečnu Kilmanovou, stále ještě stojící na ulici a potichu šeptající: „Za to může hříšné tělo.“

(ukázka z novějšího překladu)
Užvaněně a rozbouřeně působily ty opožděné hodiny, jak se rozezněly po Big Benu, naložené samými maličkostmi. Ubité, rozbité nájezdem kočárů, brutalitou dodávek, dychtivým postupem myriád hranatých mužů, předvádějících se žen, kupolí a vížek úřadů a nemocnic, ty poslední zbytky tohoto nákladu drobností jako by se tříštily, jako sprška vyčerpané vlny, o tělo slečny Kilmanové, která chvíli nehnutě postála na ulici, aby zamumlala: "Jde o tělo."

07.06.2017


Pýcha a předsudekPýcha a předsudekJane Austen

Je to taková pohádka. Někdo si může libovat v prostředí a způsobech tehdejší společnosti, a nejraději by se do toho období ihned přestěhoval, bylo li by to možné, někdo může tou vší falší, strojeností a pokrytectvím bytostně opovrhovat. Nikdo však nemůže Jane Austenové upřít schopnost naprosto živě a do nejmenších detailů tehdejší společnost, její neduhy i její ctnosti, popsat. A to s citem a lehkostí a taky s patřičnou dávkou ironie a nadhledu.
Velmi milé, uvolňující, v tom nejlepším slova smyslu příjemné čtení.

31.10.2018


VěžVěžWilliam Golding

Tohle v žádném případě nebylo oddechové čtení.
Ta slova se do mého mozku dočista zarývala. Byl jsem při čtení v jakémsi podivném tranzu, ani nevím, jak jsem se dostal na poslední stránku. Vzklíčilo z toho ve mě odhodlání přečíst si knihu ještě jednou. Teprve potom ji snad plně pochopím a docením.
Golding vytvořil postavu děkana, který se rozhodl pomocí své urputnosti, své umanutosti až posedlosti zhmotnit sen, svou vizi, a to za jakoukoli cenu.
S obdivem jsem sledoval, jak myšlenky, světlo i temnota dostávají tvar, jak se rodí jejich objem a váha. Nebylo jednoduché nahlédnout ústřední postavě, Jocelinovi, do hlavy a pochopit jak fungují jeho vztahy k okolí, ať už jde o jeho vztah s Bohem, nebo vztah s ďáblem, či jeho světský vztah ke Goody Pangallové, ženě kostelníka. Nejspíš se v tom tak docela nevyznal ani on sám.
Text na mě působil, jako by byl napsán před několika staletími, což nepovažuji za nedostatek ale za přednost.
Knihu řadím mezi mé nejlepší letošní čtenářské zážitky.

28.12.2019


Smrt v BenátkáchSmrt v BenátkáchThomas Mann

Vskutku působivě vylíčena omamná, až k zalknutí tíživá atmosféra ospalého přímořského letoviska. Vzduch, který vdechuje náš hrdina je prostoupen esencí touhy, mísící se s přízrakem všude číhající tajemné nákazy.
Tato směsice žádostivosti a hrozby postupně nabývá, pro stárnoucího, konzervativně založeného spisovatele, charakteru osudového významu.

18.05.2019


Pohřbený obrPohřbený obrKazuo Ishiguro

Kniha s hlubokou, řekl bych až filozofickou myšlenkou.
Celá se zaobírá pamětí. A to jak pamětí jednotlivce, tak pamětí skupiny lidí, nebo třeba celých národů.
Paměť v této knize hraje hlavní roli. Je lepší vše si pamatovat, nebo raději to nehodící se zapomínat?
Můžete nad tím dumat a promýšlet různé poměry paměti a zapomnění do nekonečna. Po přečtení knihy možná připustíte, že někdy by určité zastření paměti neprostupnou mlhou mohlo být k užitku, a to jak těm kteří zapomněli, tak těm, na které se zapomnělo. Jindy by to naopak byla obrovská škoda. Bezesporu nádherná kniha napsaná neobvykle lyrickým jazykem. Kniha, která Vám možná do srdce pronikne až v druhé půlce, ale pokud se jí to povede, tak už tam zůstane. (a také v paměti)
Jak už tady pár lidí napsalo, kniha snese (či přímo žádá) opětovné čtení.
Doporučuji.

10.10.2018


Chrám Matky Boží v PařížiChrám Matky Boží v PařížiVictor Hugo

Existenci této knihy jsem sice vždycky bral na vědomí, ale zároveň jsem nepovažoval za nutné ji číst, především pro tolikrát slyšené nářky na zdlouhavost, příliš podrobné popisy a z toho vyplývající nezáživnost. Co mě přimělo k tomu, že jsem se teď (přes všechny tyhle domnělé nedostatky) pustil do jejího čtení, byla hlavně snaha o motivaci syna, který ji má v doporučené (povinné) četbě. K tomu bych chtěl poznamenat jednak to, že jsem moc rád, že jsem se ke knize nakonec dostal (a možná je dobře, že až teď) a taky, že smekám před všemi, kteří ji v středoškolském věku (ať již z donucení, nebo dobrovolně) přečetli a ještě z ní byli nadšeni.
Kniha je to bezesporu skvostná a rozhodně je dobré nejen brát její existenci na vědomí, ale také si ji přečíst. Mám sice určité obavy, že v sedmnácti bych z ní tolik unesený nebyl, ale proto také nelituji, že jsem s jejím čtením tolik otálel. Každopádně se mi opět potvrdilo, že pokud člověk touží po velkém čtenářském zážitku, tak neudělá chyby, když sáhne po nějaké „klasice“ prověřené věkem.
Tento román určitě není jen o Quasimodovi, Esmeraldě a Frollovi jak se mnozí domnívají, ale je v první řadě o Chrámu Matky Boží v Paříži. Je to vyprávění o katedrále, na jehož pozadí (nebo v popředí, jak kdo chce) se odehrává romantický příběh tragické lásky. Kniha je oslavou tohoto architektonického skvostu a architektury celkově a taky přehlídkou všemožných lidských charakterů, jejich citů, slabostí, jejich bolestí, radostí i jejich vášní.
Victor Hugo psal znamenitě. Jeho popisy jednotlivých staveb, jeho úvahy o účelu a poslání architektury jsou velkolepé, jeho podrobné popisy vnitřního rozpoložení i vnějších rysů jednotlivých postav jakbysmet.
Pokud jste viděli filmovou adaptaci s G. Lollobrigidou a A. Quinnem o které se všeobecně soudí, že je vcelku (nebo velmi) zdařilá (a já proti tomu neprotestuji), tak po přečtení knihy možná nabudete dojmu, že oproti předloze je to jen velmi slabý odvar, kterému k dokonalosti dost chybí. Pokud však tento film (nebo kterákoliv jiná adaptace) přiměje někoho k přečtení knihy, nezbývá než děkovat Bohu (nebo tvůrcům) za něj.

31.01.2019


NevinnýNevinnýIan McEwan

Betonová zahrada byla pro mě zjevením, po kterém na mě padl smutek z obavy, že na tak fascinující knihu hned tak nenarazím. Avšak Dítě v pravý čas mě okouzlilo neméně. Po Pokání, které posunulo laťku ještě výš, jsem se definitivně rozhodl, že si přečtu všechny McEwanovy knihy, nejlépe v pořadí, jak je napsal (což ne vždy dodržuji). Nevinný patří k tomu nejlepšímu co jsem zatím od autora četl. McEwan dovede znovu a znovu přicházet s něčím novým, stále dokáže čtenáře překvapovat, možná až šokovat. Velmi se mi na knize zamlouvalo propojení dvou dějových linek - milostného dramatu a špionážního příběhu odehrávajícího se v Berlíně padesátých let dvacátého století rozděleného do okupačních zón.
V tom správném slova smyslu zneklidňující román.

29.10.2019


Hon na ovciHon na ovciHaruki Murakami

Od Murakamiho už jsem co to přečetl (Kafka…, Na jih…, Norské dřevo + všechny mini novely), a protože mě jeho myšlenkové pochody nepřestávají fascinovat, rozhodl jsem se jej prozkoumat trochu zevrubněji a začít pěkně popořadě. Nedělám si iluze, že po přečtení třeba i všech jeho knih přijdu na to, co se tomuto „šílenému“ japonci honí hlavou. Že se naopak v mé hlavě po Honu na ovci vyrojila spousta otazníků a zavládl ještě větší zmatek, je nabíledni. Překvapilo mě (příjemně), že už v téhle jeho románové prvotině je jasně rozpoznatelný vyhraněný osobitý Murakamiovský styl psaní. Hon na ovci je kniha, u které člověk patrně s každým dalším čtením odhalí nějaký detail, který mu předtím unikl. Těším se na další autorovo dílo (tentokrát Konec světa…) a doufám, že až se za pár let pročtu ke Komturově smrti, budu alespoň o něco moudřejší a samozřejmě o hodně bohatší. Nepochybuji o tom, že do té doby nás Haruki Murakami obdaří dalším svým dílem. Jinak budu muset začít zase od Honu na ovci.
Na závěr chci vyslovit obrovské Díky Tomáší Jurkovičovi za překlad. Měl jsem možnost srovnat s „jinojazyčným“ a mohu vás ujistit, že ten český je nedostižný.

14.02.2019


Zlodějka knihZlodějka knihMarkus Zusak

Snažím se rozpomenout, co mě přimělo sáhnout po téhle knize. Co mi běželo hlavou po přečtení anotace. Vybavuji si, že se mi celkem zamlouval neobvyklý typ vypravěče. Že bych se nechal takhle snadno nachytat…? Ať už to bylo, jak chtělo, každopádně jsem se do čtení pustil na základě vlastní vůle, nikdo mě k tomu nenutil, takže určité rozčarování nemůžu nikomu vyčítat. Teď vám ale chci říct něco jiného. Něco, co jsem si uvědomil po přečtení pár stran, a týká se to rozhodnutí spisovatele, který ji napsal.

*** Rozhodnutí, které učinil Markus Zusak, než začal psát Zlodějku knih. ***
** Napíši bestseller! **

Když už rozhodnutí padlo, podřídil mu veškeré své konání.
Já vím, působí to jako pěst na oko, ale přesně takhle na mě působily všechny ty tučně vytištěné mezititulky včetně těch grafických kudrlinek. Všechno to na mě působilo silně rušivě, vytrhávalo mě to ze soustředění a znesnadňovalo dostat se do příběhu. Vnímám to jako přehnanou manipulaci se čtenářem. Autor mi vnucuje způsob, jak mám knihu číst, jak mám text vnímat, co mám pokládat za důležité. Zvažoval jsem, že všechny ty zvýrazněné věty začerním fixem – čtivosti by to významně prospělo. Bohužel jsem si to nemohl dovolit, knihu jsem měl půjčenou, (nabízelo se řešení - knihu ukrást). Toto je tedy hlavní důvod, proč knize uděluji jen tři hvězdy. Nad ostatním jsem ochoten přivřít oči. Třeba nad snahou propašovat do knihy určitý typ humoru (nelze opomenout, že kniha pojednává o nejtragičtějších a nejstrašnějších událostech v lidských dějinách).
Prozrazování děje předem, které části čtenářů vadilo, jsem nevnímal nijak negativně. Myslím, že se tím podařilo autorovi jednak vybalancovat hranici, po jejíž překročení by se příběh zřítil do příliš patetických tónů a jednak odůvodnit přítomnost Smrti coby vypravěče, kterou jsem místy, hlavně v první půlce, nevnímal nijak intenzívně.
Zpočátku mi připadal příběh příliš banální, to jsem ale v průběhu čtení přehodnotil a nakonec to považuji spolu s osobitým stylem vyjadřování za jeden z největších kladů knihy. Ukazuje to, že dějiny se skládají většinou z banálních příběhů jednotlivých lidských osudů.

Nakonec celkový dojem z knihy není až tak špatný, ale očekával jsem přece jen trošku víc. Román je sice dobře řemeslně zpracovaný, ale bohužel je příliš mezi řádky cítit komerční záměr. Myslím, že až čas ukáže, zda Zlodějka knih vyryla do dějin literatury dostatečně hlubokou rýhu anebo její stopu zavane první silnější vítr.
Pokud bych měl knihu doporučit, tak snad těm, co si rádi pobrečí. Pokud hledáte něco, co ve vás bude určitou dobu rezonovat, sáhněte raději po něčem jiném.

20.06.2018


Jatka č. 5Jatka č. 5Kurt Vonnegut Jr.

Obávám se, že výběr téhle knihy jako vůbec první k přečtení od Kurta Vonneguta, Jr. nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Kniha na mě udělala tak silný dojem, až mám obavy, že už ji žádná další nemůže překonat. (snad se pletu, určitě nějakou další zkusím, a k téhle se ještě hodlám vrátit)
Výrazně expresivní, lehce fantasmagorický příběh, vyprávěný vyšinutou myslí, a to takovým způsobem, že z něj emoce prýští na všechny strany, mi ani na chvíli nedovolil zapochybovat o autorově genialitě.
Vonnegut si znamenitě hraje s časem, skáče dopředu, vrací se, zastavuje ho, nechá ho běžet pozpátku. Ironií, černým humorem ani absurdnem nešetří, a všechno skvěle míchá s prvky scifi.
Tahle kniha neopakovatelným způsobem ukazuje absurditu válečného běsnění v celé jeho nahotě.
Doporučuji.

27.09.2018


Noc před rozvodemNoc před rozvodemSándor Márai

Román o lásce, žárlivosti i vzájemné důvěře. O hledání ideálu ve vztahu, o splynutí těl i duší a ještě něčeho dalšího, vyššího, o absolutním prolnutí osobností.
Kam až lze zajít v prahnutí po vzájemné oddanosti? Nakolik jsou světy dvou blízkých lidí totožné? Kde končí území jednoho a začíná území druhého?
Těžko očekávat, že se najdou na světě dvě bytosti, které by se na odpovědích na tyto otázky absolutně shodli. Pokud však se odpovědi liší příliš, a navíc chybí tolerance a snaha o pochopení toho druhého, je zaděláno na problém.
Tento komorní příběh několika postav se odehrává na pozadí předválečné Budapešti.
Svět se nachází na prahu velkých dějinných zlomů, které už jsou cítit ve vzduchu. Vnímavější jedinci pozorují úpadek morálky, nervozitu a těkavost ve společnosti, odklon od tradičních hodnot.
Ve společnosti lze pozorovat příklon k extremizmu a nacionalismu.
Působivě napsaná kniha se zvratem v druhé polovině a s nečekaným závěrem.

PS: nenechte se zmást obálkou, která může vyvolávat dojem, že je uvnitř ukryt "skvost" poněkud lehčího žánru.

15.05.2019


Pod kůžíPod kůžíMichel Faber

Tahle kniha mě dostala od první strany.
Je těžké o ní cokoliv napsat, aby člověk neprozradil, co prozrazeno být nesmí. Bohužel už v anotaci na přebalu knihy je toho prozrazeno příliš. Naprosto rozumím kní, když píše „moci tak číst tuto knihu, aniž by o ní člověk cokoli věděl…“
Čím míň člověk ví o tom, co ho uvnitř knihy čeká, tím víc si tento ponurý příběh, bořící hranice několika světů a zároveň hranice několika literárních žánrů, užije. Příběh, který se rozjíždí opravdu jen velmi pozvolna. Autor dávkuje jeho jednotlivé ingredience s přesností laboratorních vah.
Toto pomalé tempo si kniha udrží v podstatě až do konce, což spolu s neotřelým tématem a vytříbeným jazykem stačí k tomu, aby čtenáři poskytla nezapomenutelný zážitek. Doporučuji.

02.04.2018


Přijde kůň do baruPřijde kůň do baruDavid Grossman

Svá traumata (a nejen svá, ale i traumata svých blízkých a často i traumata celého národa) si v sobě neseme celý život. Každý se s nimi snaží vyrovnat po svém: přehlušit je prací, utopit je v alkoholu, vytěsnit je, zapomenout na ně. Nebo je neprodyšně zabalit do humoru. Jenže traumata mívají tuhý kořínek, ať člověk dělá, co dělá, úplně se jich zbavit nedokáže, nakonec někudy vylezou.
Kniha, u které na začátku rozhodně netušíte, co vás uvnitř čeká.

07.03.2019


Selský barokoSelský barokoJiří Hájíček

Lituji, ale musím knihu ohodnotit jako průměrnou (a to ještě mhouřím obě oči).
Autor si ke zpracování zvolil nosné téma, ale bohužel jej nedokázal uchopit tak, jak by si zasloužilo. To je velká škoda a trochu to Jiřímu Hájíčkovi zazlívám. Domnívám se, že se k tomuto neslavnému období našich dějin v dohledné době (jestli kdy vůbec) jen tak někdo nevrátí a proto to považuji za promarněnou šanci. Přitom se nabízela příležitost pro velký román se sociální tématikou.
Kniha je plná banalit a povrchností, které ani nikam neposouvají děj, ani nevytváří atmosféru, ale jenom tvoří vatu na vyplnění stránek. Zmenšení objemu na polovinu by ji neublížilo avšak ani výrazně nepomohlo (zbyla by jen trochu delší povídka, navíc napsaná na úrovni slohového cvičení). To důležité a zásadní, co by ji pozvedlo, čím by se vryla do paměti, v ní prostě není. Kniha ani tak není o kolektivizaci venkova v padesátých letech jako spíš o pátrání v archivech a o zjištění, že dnes je to už vlastně všem všechno jedno. Kniha ve mně nedokázala vzbudit jedinou emoci. Bohužel.

18.10.2018


OpovrhnutieOpovrhnutieA. Moravia (pseudonym)

Znamenitě napsaná psychologická studie jednoho nepovedeného manželského svazku. Názorná ukázka, jak to může dopadnout, když se potkají příliš rozdílné povahy. Po období naprosté spřízněnosti, kdy i nedostatky mají své kouzlo, začínají velice rychle na povrch vyplouvat vady a rozdíly v názorech na život. Hlavní postava (muž) vede bohatý vnitřní monolog, rekapituluje své jednání, snaží se přijít problémům na kloub, zjistit kde se stala chyba. Ale ať dělá, co dělá, společnou řeč se ženou se mu najít nedaří.
Je poznat, že autor se v partnerské psychologii vyzná. Z „obyčejného“ nefungujícího vztahu jakých jsou spousty, dokázal vytvořit příběh, který je hodný zaznamenání. Tím, že jej okořenil paralelou s příběhem Odyssea a Pénelopé pozvedl úroveň vyprávění o další kus výš.
Pod zdánlivě banálním příběhem se vine linka s filozofickým přesahem na téma vnitřní svobody, hodnotového žebříčku, držení se ideálů. Člověk někdy učiní rozhodnutí, kterým se něčeho vzdává ve prospěch něčeho jiného a myslí si, že přináší nepatrnou oběť ve srovnání s tím, kolik doufá získat, ale ve skutečnosti ta oběť je příliš veliká a zisk pražádný. Jenže to už bývá pozdě…

09.08.2018


TěloTěloPaolo Giordano

Kniha, která ukazuje, že voják není stroj na zabíjení. Je to bytost z masa a kostí, která má stejně jako my všichni nějaké city, prožívá nějaké emoce. Není imunní ani vůči strachu, obavám, nejistotě ani vůči nemocem, vyčerpanosti a už vůbec ne vůči smrti.
Sledujeme, jak nemožné je oddělit fyzickou stránku od té psychické. Jsou úzce propojené a vzájemně se silně ovlivňují. Stejně tak nejde oddělit službu v armádě od osobního života. I když je voják do jisté míry izolován od vnějšího, civilního světa, je s ním stále velmi těsně svázán. To autor velmi dobře ukazuje odbočkami z prostředí armády do soukromých světů jednotlivých postav.
Válka je bestie, armáda je krotitel, který se snaží ochočit si ji a když není zbytí, předhodí bestii nějakou tu oběť, protože dobře ví, že bez bestie by nebylo ani krotitele.

27.12.2018


1