jant02 komentáře u knih

Vskutku působivě vylíčena omamná, až k zalknutí tíživá atmosféra ospalého přímořského letoviska. Vzduch, který vdechuje náš hrdina je prostoupen esencí touhy, mísící se s přízrakem všude číhající tajemné nákazy.
Tato směsice žádostivosti a hrozby postupně nabývá, pro stárnoucího, konzervativně založeného spisovatele, charakteru osudového významu.

17 18.05.2019

Román o lásce, žárlivosti i vzájemné důvěře. O hledání ideálu ve vztahu, o splynutí těl i duší a ještě něčeho dalšího, vyššího, o absolutním prolnutí osobností.
Kam až lze zajít v prahnutí po vzájemné oddanosti? Nakolik jsou světy dvou blízkých lidí totožné? Kde končí území jednoho a začíná území druhého?
Těžko očekávat, že se najdou na světě dvě bytosti, které by se na odpovědích na tyto otázky absolutně shodli. Pokud však se odpovědi liší příliš, a navíc chybí tolerance a snaha o pochopení toho druhého, je zaděláno na problém.
Tento komorní příběh několika postav se odehrává na pozadí předválečné Budapešti.
Svět se nachází na prahu velkých dějinných zlomů, které už jsou cítit ve vzduchu. Vnímavější jedinci pozorují úpadek morálky, nervozitu a těkavost ve společnosti, odklon od tradičních hodnot.
Ve společnosti lze pozorovat příklon k extremizmu a nacionalismu.
Působivě napsaná kniha se zvratem v druhé polovině a s nečekaným závěrem.

PS: nenechte se zmást obálkou, která může vyvolávat dojem, že je uvnitř ukryt "skvost" poněkud lehčího žánru.

14 15.05.2019

Tohle bylo moje druhé a třetí setkání s tvorbou Grahama Greena.
(Před nedávnem jsem četl Moc a sláva a protože mě tato kniha velmi oslovila, sáhl jsem po další Greenovce)
Začal jsem od Konce dobrodružství, protože jsem byl nedočkavý zhlédnout filmovou adaptaci a nechtěl jsem ji vidět před přečtením předlohy. (Bohužel musím zkonstatovat, že přestože film byl na dobré úrovni, ani zdaleka nenaplnil má očekávání - pohnutí, jaká jsem prožíval u knihy se u filmu nezopakovala. Zřejmě dospívám do stadia, kdy se raději vzdám filmového zážitku, než abych riskoval, že bude narušeno mé vnímání knihy.) V průběhu čtení (jako obvykle) jsem si zatrhával pasáže, které bych si rád přečetl znovu. Když jsem na konci zjistil, že mám označeno víc než půlku knihy, měl jsem chuť začít ji číst od začátku. Jenomže ještě mě čekalo Jádro věci. Po přečtení Scobieho příběhu jsem si uvědomil, že jsem se definitivně stal Greenovým obdivovatelem. (Už to tak vypadá, že si budu muset přečíst vše co napsal.)
Postava policejního úředníka Scobieho je zde vykreslena velmi věrohodně a realisticky.
Scobie oplývá silným smyslem pro morálku, pro spravedlnost a pro potřeby bližních, který mu nedá vydechnout. Vlivem koloniálního prostředí je postupně vtahován do bludného kruhu lží, machinací a drobné korupce.
Nadto je vláčen mezi láskou k manželce, láskou k milence a láskou k Bohu. Prodělává nekonečný vnitřní monolog, snaží se hledat řešení svízelných situací ve kterých se řízením osudu ocitá, hledá odpovědi na nezodpověditelné otázky a čím dál víc si uvědomuje, že není schopen najít řešení, kterým by nikomu neublížil. Jakmile se k některé straně přikloní ihned má pocit, že se zpronevěřil straně druhé.Nakonec přece jen jedno řešení najde...
Jak píše Jan Zábrana v poznámce editora: je to román o utrpení srdce i rozumu, o člověku uvízlém nikoli svou vinou v propasti, rozvírající se mezi objektivním světem a subjektivním lidským vědomím.
Myslím, že toto je přesné a stěží by to šlo říct výstižněji.

7 13.05.2019

Svá traumata (a nejen svá, ale i traumata svých blízkých a často i traumata celého národa) si v sobě neseme celý život. Každý se s nimi snaží vyrovnat po svém: přehlušit je prací, utopit je v alkoholu, vytěsnit je, zapomenout na ně. Nebo je neprodyšně zabalit do humoru. Jenže traumata mívají tuhý kořínek, ať člověk dělá, co dělá, úplně se jich zbavit nedokáže, nakonec někudy vylezou.
Kniha, u které na začátku rozhodně netušíte, co vás uvnitř čeká.

14 07.03.2019

Accabadora je žena, jejímž posláním je zkrátit utrpení beznadějně nemocným čili pomoci jim opustit tento svět. Autorka se v knize zabývá neobyčejným tématem. Zprostředkovává nám pohled zblízka na ne zrovna běžné zvyklosti. Ze stylu vyprávění i z popisu reálií jsem měl pocit, že se děj odehrává spíše koncem devatenáctého než v půli dvacátého století. Neubránil jsem se dojmu, že na Sardinii čas plyne poněkud jiným tempem než na kontinentu. Kromě tématu, kterému se věnuje, je tenhle román pozoruhodný také po jazykové stránce. Autorka má schopnost vyjadřovat se nevšedně, a při zachování relativně snadné čtivosti dokáže jazyk užívat originálním způsobem. Přestože je závěr až příliš předvídatelný, může vás tohle útlé dílko svou poetikou obohatit.

10 26.02.2019

Od Murakamiho už jsem co to přečetl (Kafka…, Na jih…, Norské dřevo + všechny mini novely), a protože mě jeho myšlenkové pochody nepřestávají fascinovat, rozhodl jsem se jej prozkoumat trochu zevrubněji a začít pěkně popořadě. Nedělám si iluze, že po přečtení třeba i všech jeho knih přijdu na to, co se tomuto „šílenému“ japonci honí hlavou. Že se naopak v mé hlavě po Honu na ovci vyrojila spousta otazníků a zavládl ještě větší zmatek, je nabíledni. Překvapilo mě (příjemně), že už v téhle jeho románové prvotině je jasně rozpoznatelný vyhraněný osobitý Murakamiovský styl psaní. Hon na ovci je kniha, u které člověk patrně s každým dalším čtením odhalí nějaký detail, který mu předtím unikl. Těším se na další autorovo dílo (tentokrát Konec světa…) a doufám, že až se za pár let pročtu ke Komturově smrti, budu alespoň o něco moudřejší a samozřejmě o hodně bohatší. Nepochybuji o tom, že do té doby nás Haruki Murakami obdaří dalším svým dílem. Jinak budu muset začít zase od Honu na ovci.
Na závěr chci vyslovit obrovské Díky Tomáší Jurkovičovi za překlad. Měl jsem možnost srovnat s „jinojazyčným“ a mohu vás ujistit, že ten český je nedostižný.

14 14.02.2019

Tahle kniha má jen jeden nedostatek, a i ten je vlastně další její předností. Totiž: co mám teď číst, abych nebyl zklamán?

9 06.02.2019

Existenci této knihy jsem sice vždycky bral na vědomí, ale zároveň jsem nepovažoval za nutné ji číst, především pro tolikrát slyšené nářky na zdlouhavost, příliš podrobné popisy a z toho vyplývající nezáživnost. Co mě přimělo k tomu, že jsem se teď (přes všechny tyhle domnělé nedostatky) pustil do jejího čtení, byla hlavně snaha o motivaci syna, který ji má v doporučené (povinné) četbě. K tomu bych chtěl poznamenat jednak to, že jsem moc rád, že jsem se ke knize nakonec dostal (a možná je dobře, že až teď) a taky, že smekám před všemi, kteří ji v středoškolském věku (ať již z donucení, nebo dobrovolně) přečetli a ještě z ní byli nadšeni.
Kniha je to bezesporu skvostná a rozhodně je dobré nejen brát její existenci na vědomí, ale také si ji přečíst. Mám sice určité obavy, že v sedmnácti bych z ní tolik unesený nebyl, ale proto také nelituji, že jsem s jejím čtením tolik otálel. Každopádně se mi opět potvrdilo, že pokud člověk touží po velkém čtenářském zážitku, tak neudělá chyby, když sáhne po nějaké „klasice“ prověřené věkem.
Tento román určitě není jen o Quasimodovi, Esmeraldě a Frollovi jak se mnozí domnívají, ale je v první řadě o Chrámu Matky Boží v Paříži. Je to vyprávění o katedrále, na jehož pozadí (nebo v popředí, jak kdo chce) se odehrává romantický příběh tragické lásky. Kniha je oslavou tohoto architektonického skvostu a architektury celkově a taky přehlídkou všemožných lidských charakterů, jejich citů, slabostí, jejich bolestí, radostí i jejich vášní.
Victor Hugo psal znamenitě. Jeho popisy jednotlivých staveb, jeho úvahy o účelu a poslání architektury jsou velkolepé, jeho podrobné popisy vnitřního rozpoložení i vnějších rysů jednotlivých postav jakbysmet.
Pokud jste viděli filmovou adaptaci s G. Lollobrigidou a A. Quinnem o které se všeobecně soudí, že je vcelku (nebo velmi) zdařilá (a já proti tomu neprotestuji), tak po přečtení knihy možná nabudete dojmu, že oproti předloze je to jen velmi slabý odvar, kterému k dokonalosti dost chybí. Pokud však tento film (nebo kterákoliv jiná adaptace) přiměje někoho k přečtení knihy, nezbývá než děkovat Bohu (nebo tvůrcům) za něj.

16 31.01.2019

Po přečtení komentářů k této knize jsem měl obavy, jestli to nebude nudné a únavné čtení, ale ani jsem se nenadál a byl jsem na konci. Přesto, že celá kniha pojednává o smrti a o tom, co jí předchází, případně o tom, co by mohlo, či nemohlo po ní následovat, přesto všechno je velmi zábavná.
„Když se blíží konec… …jednotlivé části těla, které už podléhají rozkladu a zkáze, spolu začnou soutěžit o to, čí jméno na úmrtním listě nejvíc zazáří.“
„Smrt je sladká: zbaví nás strachu ze smrti.“
„Představte si život bez smrti. Každý den byste se chtěli ze zoufalství zabít.“
Takovou porci sebeironie v souvislosti s vlastní smrtí jsem opravdu nečekal.
To, co na někoho mohlo působit jako opakování se, jsem já vnímal jako předkládání dalších postřehů, jako přinášení dalších myšlenek a jejich vřazování do souvislostí a do kontextu s postřehy a myšlenkami svých podobně „postižených“ předchůdců. Rozpitvávání různých příhod z vlastního života a porovnávání jejich rozdílného vnímání jednotlivými členy rodiny bylo zajímavé. Poukazování na ošemetnou míru spolehlivosti paměti bylo poučné a zároveň vtipné. (příhoda s tříkolkou byla famózní)
Nedověděl jsem se ani, jestli je Bůh, ani jak se vyhnout smrti, dokonce ani to, jak se zbavit obav z ní, ale dověděl jsem se alespoň to, že čtení knih Juliana Barnese určitě není ztracený čas.

9 19.01.2019

Váhal jsem při hodnocení mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec dávám čtyři kvůli neobvyklému stylu vyprávění a zajímavému závěru, ale je to o fous. Autor si se čtenářem hraje a docela na něj spoléhá. Spoléhá, že si od začátku porozumí, že se potkají. Pokud se potkají na stejné vlně, může vše dobře fungovat. Potenciál tu je. Snaha o navození rytmu doslovným opakováním celých pasáží a o vyvolání pocitu pomalosti a lehkosti plynutí příběhu pomocí zvláštního užití interpunkce mi místy přišli až příliš chtěné. Ale jak říkám, záleží na konkrétním naladění, když to člověku sedne, může mu kniha poskytnout celkem solidní čtenářský zážitek.
Jak píše sám autor v anotaci, není to román a není to ani povídka. Je to příběh. A ten se musí vyprávět. Pokud máte rádi příběhy, pusťte se do čtení. Jestli mohu doporučit, nespěchejte. Dejte si načas, soustřeďte se na každé slovo. Čím víc času knize věnujete, tím větší bude požitek z ní. Když se ji budete snažit přečíst za hodinu, leccos z atmosféry vám unikne.

10 29.12.2018

Kniha, která ukazuje, že voják není stroj na zabíjení. Je to bytost z masa a kostí, která má stejně jako my všichni nějaké city, prožívá nějaké emoce. Není imunní ani vůči strachu, obavám, nejistotě ani vůči nemocem, vyčerpanosti a už vůbec ne vůči smrti.
Sledujeme, jak nemožné je oddělit fyzickou stránku od té psychické. Jsou úzce propojené a vzájemně se silně ovlivňují. Stejně tak nejde oddělit službu v armádě od osobního života. I když je voják do jisté míry izolován od vnějšího, civilního světa, je s ním stále velmi těsně svázán. To autor velmi dobře ukazuje odbočkami z prostředí armády do soukromých světů jednotlivých postav.
Válka je bestie, armáda je krotitel, který se snaží ochočit si ji a když není zbytí, předhodí bestii nějakou tu oběť, protože dobře ví, že bez bestie by nebylo ani krotitele.

11 27.12.2018

Mám rád knihy od Johna Updikea, jednak kvůli tomu o čem píše, ale hlavně kvůli tomu jak píše. Dokáže o všedních věcech psát nevšedním způsobem, každodenním situacím dokáže svým uměním propůjčit neopakovatelnou atmosféru.
Popisovat obyčejné maličkosti jako Updike dokáže málokdo. V Kentaurovi navíc zvedá pomyslnou laťku motiv řeckých bájí, který se s příběhem neustále prolíná a to takovým způsobem, že místy splývají v jedno. Ději, který se odehrává v několika málo dnech, to přidává na poutavosti. Je to nevšední a velmi osvěžující.
Neopomenutelná jsou autorova originální přirovnání, nad kterými nepřestávám žasnout.

-V dálce se pořád ještě modře a hnědě rýsovaly zalesněné pahorky, ale barvy byly vybledlé jako na leptech zhotovených už jen kvůli očištění desky.

-Nad námi, po nebi dosud příliš blankytném, aby se na něm udržely hvězdy, táhla na západ řídká, bledá oblaka tak bezhlesně, že to vypadalo, jako by jim zdání pohybu propůjčovalo otáčení země.

-Opoceným oknem hledí Minor na silnici, uzrálou auty, jež se ženou domů – podobá se obtěžkané větvi se světélkujícími plody.

-Jeho pohyby prozrazovaly tak cílevědomou a promyšlenou snahu zůstat nenápadný, že přivábil pozornost nás všech.

Kentaur patří k tomu nejlepšímu, co jsem prozatím četl.

4 03.12.2018

Je to taková pohádka. Někdo si může libovat v prostředí a způsobech tehdejší společnosti, a nejraději by se do toho období ihned přestěhoval, bylo li by to možné, někdo může tou vší falší, strojeností a pokrytectvím bytostně opovrhovat. Nikdo však nemůže Jane Austenové upřít schopnost naprosto živě a do nejmenších detailů tehdejší společnost, její neduhy i její ctnosti, popsat. A to s citem a lehkostí a taky s patřičnou dávkou ironie a nadhledu.
Velmi milé, uvolňující, v tom nejlepším slova smyslu příjemné čtení.

17 31.10.2018

Lituji, ale musím knihu ohodnotit jako průměrnou (a to ještě mhouřím obě oči).
Autor si ke zpracování zvolil nosné téma, ale bohužel jej nedokázal uchopit tak, jak by si zasloužilo. To je velká škoda a trochu to Jiřímu Hájíčkovi zazlívám. Domnívám se, že se k tomuto neslavnému období našich dějin v dohledné době (jestli kdy vůbec) jen tak někdo nevrátí a proto to považuji za promarněnou šanci. Přitom se nabízela příležitost pro velký román se sociální tématikou.
Kniha je plná banalit a povrchností, které ani nikam neposouvají děj, ani nevytváří atmosféru, ale jenom tvoří vatu na vyplnění stránek. Zmenšení objemu na polovinu by ji neublížilo avšak ani výrazně nepomohlo (zbyla by jen trochu delší povídka, navíc napsaná na úrovni slohového cvičení). To důležité a zásadní, co by ji pozvedlo, čím by se vryla do paměti, v ní prostě není. Kniha ani tak není o kolektivizaci venkova v padesátých letech jako spíš o pátrání v archivech a o zjištění, že dnes je to už vlastně všem všechno jedno. Kniha ve mně nedokázala vzbudit jedinou emoci. Bohužel.

14 18.10.2018

Kniha s hlubokou, řekl bych až filozofickou myšlenkou.
Celá se zaobírá pamětí. A to jak pamětí jednotlivce, tak pamětí skupiny lidí, nebo třeba celých národů.
Paměť v této knize hraje hlavní roli. Je lepší vše si pamatovat, nebo raději to nehodící se zapomínat?
Můžete nad tím dumat a promýšlet různé poměry paměti a zapomnění do nekonečna. Po přečtení knihy možná připustíte, že někdy by určité zastření paměti neprostupnou mlhou mohlo být k užitku, a to jak těm kteří zapomněli, tak těm, na které se zapomnělo. Jindy by to naopak byla obrovská škoda. Bezesporu nádherná kniha napsaná neobvykle lyrickým jazykem. Kniha, která Vám možná do srdce pronikne až v druhé půlce, ale pokud se jí to povede, tak už tam zůstane. (a také v paměti)
Jak už tady pár lidí napsalo, kniha snese (či přímo žádá) opětovné čtení.
Doporučuji.

17 10.10.2018

Obávám se, že výběr téhle knihy jako vůbec první k přečtení od Kurta Vonneguta, Jr. nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Kniha na mě udělala tak silný dojem, až mám obavy, že už ji žádná další nemůže překonat. (snad se pletu, určitě nějakou další zkusím, a k téhle se ještě hodlám vrátit)
Výrazně expresivní, lehce fantasmagorický příběh, vyprávěný vyšinutou myslí, a to takovým způsobem, že z něj emoce prýští na všechny strany, mi ani na chvíli nedovolil zapochybovat o autorově genialitě.
Vonnegut si znamenitě hraje s časem, skáče dopředu, vrací se, zastavuje ho, nechá ho běžet pozpátku. Ironií, černým humorem ani absurdnem nešetří, a všechno skvěle míchá s prvky scifi.
Tahle kniha neopakovatelným způsobem ukazuje absurditu válečného běsnění v celé jeho nahotě.
Doporučuji.

13 27.09.2018

Podle mě se jedná zatím o nejlepšího z těchhle „malých Murakamiů“. Příběh je tak jednoduchý, že by se dal odvyprávět ve třech větách, má však dokonale vystavěnou atmosféru, skrývá v sobě dráždivé tajemství, a když člověk chce, najde v něm hluboké poselství. Co víc si přát? Tohle dokáže jen opravdový mistr slova.

10 17.09.2018

Je škoda, že tak dobrá kniha je v tak malém povědomí čtenářů. Román popisuje hluboký citový otřes otce, který se vydá z venkovské samoty do velkoměsta hledat svou „ztracenou“ dceru.
Autor velmi dobře vykreslil atmosféru prostředí a to hlavně pomocí kontrastu mezi venkovem a městem. Na jedné straně vidíme jednoduchost, pomalost, usedlost vesnice, na druhé modernost, hektičnost až zhýralost města. Jako protipól k prázdnotě, klamu a osamělosti, které člověk pociťuje v anonymitě města, staví opravdovost, naplnění a sounáležitost, které mu dává pocítit příroda a prostředí vesnice. Samota polí a vinic není pro hledajícího otce vůbec samotou ve srovnání se samotou, kterou prožívá v davu cizích lidí v nevlídném prostředí nočního zimního města.

7 22.08.2018

Velmi pozoruhodné na této knize je to, že autorovi v době, když ji psal, bylo 17 let. Román má až překvapivě vyspělý literární styl, což svědčí o velkém talentu, který se bohužel neměl možnost plně rozvinout, protože Raymond Radiguet zemřel ve 20ti letech. Tenhle svěží literární skvost nám podmanivým způsobem zprostředkovává pohled na rozpolcenost, naivitu, myšlenkovou neukotvenost šestnáctiletého mladíka stiženého vášní lásky.

7 22.08.2018

Tahle útlá knížečka patří k těm, které čtenáři obvykle poskytnou mnohem víc potěšení, než on se na první pohled odvažuje očekávat. Krásnákrásná (Nefernefer) píše, že si tyhle povídky klidně, až už si je nebude pamatovat, znovu ráda přečte. Tomu naprosto rozumím, ba dokonce si myslím, že jejich literární hodnota umožňuje číst je opakovaně i když člověk na ně ještě příliš nezapomněl. Třeba poslední povídku s názvem Oriflama jsem si přečetl hned dvakrát, tak mě její poetika uhranula.

11 09.08.2018