Janek komentáře u knih
Srozumitelná a velmi aktuální sonda do české společnosti ukazuje přínos sociologie k porozumění nám samým.
Petr Brukner je jistě zajímavá renesanční osobnost, jeho vyprávění stojí za pozornost.
Ale knižní vydání rozhovoru vyžaduje mnohem víc práce než jen - bez ladu a skladu - poskládat různá vyprávění za sebe. Velká škoda, kniha působí velmi chaoticky a nepřehledně, jako by byla psána bez rozmyslu.
Pozoruhodná mozaika příběhů a reflexí přelomové doby, kniha, která by se měla stát povinnou četbou. Některé texty by možná zasloužily zkrátit.
Senzační kniha, důležité poselství příštím generacím. Špičková práce.
Jedno z nejoriginálnějších svědectví z koncentračního tábora, které jsem kdy četla. Odosobněný text není ani čtivý, ani líbivý. Ale zprostředkovaná zkušenost je nadmíru autentická. Ne každý dokáže najít sílu, aby přežil.
Naturalismus par excellence. Brrr, až čtenáři zůstává špína za nehty a sucho v ústech.
Kdo by to byl řekl, že román o smrti/ích a umírání/ch může být dojemný a humorný zároveň. Originální román Pavla Tomeše stojí za pozornost!
Střídmému stylu myslím trochu škodilo zbytečně velké množství nepodstatných odboček.
Doporučení hodná kniha.
Originalita i nadhled, drsnost 50. let i jemnost ženy-lišky dělají z této ne úplně snadné četby silný zážitek.
Kam nemůže čert, nastrčí ženskou. Možná až příliš naivní novinář Jan Soukup pak nemá šanci. Text Pavla Kohouta je dobře napsaný a čtivý, byť některé dějové zvraty nepůsobí až tak překvapivě, jak by se na takové téma možná slušelo.
Z tohoto syrového románu Emila Hakla mi běhal mráz po zádech. Bezútěšné prostředí a obrovská touha po vztahu - to jsou nejvýraznější linie společensko-kritického příběhu, který děsí svou autentičností.
Próza Emila Hakla není ani laskavá, ani úsměvná. Pod zdánlivě bezvýznamným klábosením otce a syna, z příběhu bez dramat a bez pointy, prosvítá řada křivd a neporozumění. Taková je literatura, takový je život.
Je to knížka k přemýšlení, která nabízí od všeho trochu.
Zůstává otázkou, zda mi až moc nepřekáží mé vlastní předporozumění i skutečnost, že Petra Vacíka a sestru Denisu Červenkovou znám z farnosti, kde jsem konvertovala.
Kniha je moc hezky knižně i redakčně připravena.
Inspirativní, hluboká a poučná kniha zdaleka nejen pro muže.
Jiří Suchý dokáže kouzlit s češtinou. Druhý díl těchto lehkých humorně-teologických ponorů mi přijde mnohem lepší než díl první, v němž si, jak se mi zdá, pokládal autor mnoho otázek, které už jsou dávno zodpovězeny.
Detektivní příběh má pěknou atmosféru a velmi slibný rozjezd, závěr už se mi ale zdál zbytečně moc divoký.
Při vší objemnosti a náročnosti textu jde o velmi vtipný román.
Stále víc přicházím Ladislavu Ziburovi na chuť - není to jen výborný vypravěč a vtipálek, ale také křehký muž (v tom nejlepším slova smyslu), který dokáže vystihnout a srozumitelně popsat okamžiky, které přesahují "tady a teď" jeho putování. Ladislav Zibura nepíše čistokrevné životopisy; zdá se mi, že mnohem spíš píše cestopisy po krajině cestovatelovy duše. Pokud jste jen trochu vnímaví, můžete cestovat s ním.
O Zátopkovi jsem téměř nic nevěděla, po Kosatíkově knize jsem sáhla až poté, co jsem viděla velmi pěkný film. Text životopisu sice je plný přesných informací (kdy, kde a jakého rekordu Zátopek dosáhl), ale zároveň je to text, který se velmi špatně čte. Pro mě nakonec nejzajímavější bylo zasazení Emilova života do politického kontextu. Zátopkovu vůli a radost z pohybu nelze než obdivovat, v osobním (a/politickém) životě, zdá se, zas až takový hrdina nebyl.