JaneBonny JaneBonny komentáře u knih

☰ menu

Nevyžádané rady mládeži Nevyžádané rady mládeži Marek Vácha

(část 3/3) Je mi jasné, že proti veškeré mé kritice lze namítnout: ano, toto vše v knize stojí, ale Vácha sám přeci v předmluvě říká, že nemá patent na pravdu a chce čtenáře jen vybudit k vlastním úvahám. Na to mohu říct jediné: k vlastním úvahám by měla člověka vybudit každá kniha, a tím spíše kniha esejů a zamyšlení o světě; to ale neznamená, že se autor nepodepsal pod to, co napsal, a že si za tím nestojí. Ač se v předmluvě snaží alibisticky vyvázat z případné zodpovědnosti.

Mnoho lidí také v komentářích (opět v duchu předmluvy) píše, že Vácha mnohé věci schválně přehání, aby člověka vyprovokoval k činu, a je proto třeba k některým kontroverznějším výrokům přistupovat s rezervou. To je ovšem cesta do pekel – neboť kdo může říct, které výroky jsou ještě míněny vážně a které ne? Sám autor jistě ne; kniha se totiž mimo jiné vyznačuje nulovou metatextovostí. Proč Vácha k výrokům, jež si odporují, nikdy nenapíše: „Na začátku jsem sice říkal ,kašlete na rady rodičů‘, ale nyní bych to rád uvedl na pravou míru – všeho s mírou a ctěte čtvrté přikázání!“? Kniha je psaná neskutečně srozumitelně (a informace v ní se velmi často opakují), ale paradoxně by jí možná pomohlo zajít ještě o krok dál a mít jasně vymezené oddíly/kapitoly: 1. Oslava plného života (str. 11–56); 2. Plný život má své meze (str. 57–89); 3. Nanovo oslava plného života (str. 90–103). Tak by bylo možné čtenáři nabídnout jak vypjatě burcující tón (oddíly 1 a 3), tak i mantinely psané v restriktivním módu (oddíl 2) – které Vácha jasně cítí a pojmenovává, ale ocitají se se zbytkem textů v rozporu, což už ale autor nepřizná a nevyužije.

Absence takového rozdělení mě vede k myšlence, že snad jde o záměrnou snahu rozmělnit hranici mezi vážně a nevážně míněnými radami – aby šlo vždy říci „ne, tak jsem to nemyslel, tohle jsem vám neradil, to je nadsázka, jinde v knize je to jinak“. Jenže co zbyde z poselství knihy, když lze něco takového říct o všem? Když budeme ignorovat pomyslný oddíl 2, tak nakonec snad opravdu jen ta jediná věta, jež je zde v komentářích tak často skloňována – „křesťan má právo žít naplno“. A to je podle mého na stostránkovou knihu žalostně málo.

Lze samozřejmě dále namítnout, že poselství pro mládež zkrátka mělo být co nejprostší a kniha pro mládež nemá ambice předat cokoli „revolučního“ kromě burcování k životu naplno. Ale proč v takovém případě knihu nezkrátit, když tato myšlenka je jasná již z předmluvy a dále je jen omílána s potenciálně problematickými obměnami, vyhrocenými příměry a vnitřními rozpory? Potažmo proč ji vůbec vydávat a nenapsat o tématu raději kratší úvahu?

Abych tedy své dojmy shrnula: tato kniha není skrznaskrz odpadní, ale ani náhodou bych ji neoznačila za provokatérskou a revoluční v tom smyslu, jak je tu chápána jinými uživateli (to, že většině lidí na kuří oko opravdu nešlápla, odráží i 91% hodnocení). Jediná její myšlenka, kterou by bylo lze v katolickém kontextu chápat kontroverzně, je v kolektivech dospívajících a mladých lidí přítomna vždy – snaha o to, být co nejvíce průrazný a sebevědomý, protože takoví lidé jsou vnímáni jako populární a úspěšní. Myšlenka by to byla o trochu nosnější, kdyby toto vše kniha nepropagovala na úkor těch zbylých lidí, kteří ostré lokty nemají a jsou dle autora šediví a naprosto ve všem konvenční. Přesně to ovšem kniha nezvládá, a nabízí tak dle mého pro křesťanskou víru sporné vyznění – které je ale pro většinovou mládež líbivé, a tudíž paradoxně nakonec pro většinu čtenářů zhola nekontroverzní.

Ano, Nevyžádané rady mládeži je v mnohém dílo velice neobjevné a světské – a Vácha se jím pro mě zařadil na seznam přesně těch nenápaditých, konvenčních autorů, kterých bych se dle jeho rad měla střežit. Abych volně parafrázovala výrok ze strany 19: toto je kniha, s níž by šlechtic ducha opravdu nechtěl ztrácet čas.

12.09.2021 1 z 5


Nevyžádané rady mládeži Nevyžádané rady mládeži Marek Vácha

(část 2/3) Tento první, jásavý mód ovšem prošpikovávají pasáže v jiné, až zapškle restriktivní tónině. Zde kladně vyznívající „žijte naplno a vášnivě (ne jako ta kostelní většina)“ vystřídá poněkud sžíravá, a zdá se osobní kritika – snad až vyrovnávání účtů s tendencemi, co se Váchovi konkrétně nelíbí a které je tedy třeba vykořenit. Tak jako uživateli Anjin, i mně se zdá, jako by v knize Vácha mapoval své vlastní rozhárané stárnoucí nitro, pokoušel se z něj mládeži předat kdeco, čím on sám v mládí nebyl, o překot jako „kulometná palba“ vzpomínaná v předmluvě – ale zároveň nebyl ke čtenáři sdostatek upřímný a neřekl narovinu, že je do velké míry veden frustrací nejen nad „tou dnešní mládeží“, nýbrž i tou dnešní dobou a tím, kam ta společnost spěje, ano, dříve nám bylo lépe: čili že jde o klasické žehrání člověka po padesátce.

Potírány jsou postupně: intelektualismus (str. 15 – ač Vácha sám je vzdělaný a učený, s dvěma magisterskými tituly a jedním doktorským); internet (str. 28 a 57 – jakožto služba nedotýkající se reality, před kterou člověk probendí celý den); rozmařilý život, který je na dosah ruky snáze než dříve (str. 58 – zde je na vině opět internet); současná absence pevné vůle (str. 74 – zatímco dříve lidé žili v mnohem větším sebezáporu; ano, snad v barokním Rakousku a Španělsku, kde to bylo v módě); novodobé vysoké školy, na nichž se studenti učí formou diskuse (str. 74–75 – Váchovi se zřejmě nedoneslo, že takto první university fungovaly odpočátku a ty prestižní tak fungují dodnes); dnešní bezcitnost provázející rozvody (str. 77 – kdežto dříve dle Váchy k oddělení domácností docházelo bez výjimky „s velikou bolestí, po mnoha pokusech o nápravu a s pocitem vlastního selhání“); zpolitizovaná a mediálně propíraná víra (str. 82 – dle Váchy si pouze člověk chladné víry může myslet, že „katolíci řeší antikoncepci, homosexuály, sex před manželstvím a potraty“ – ač se to, alespoň v mých kruzích, vskutku s gustem řeší); tridentský a druhý vatikánský koncil (str. 82 – zde se ovšem mohu mýlit, neboť kritika je velmi jemná: „když tvoje víra vychladne, začneš řešit, jak má být otočen oltář a jak má být otočen kněz a jakým jazykem se má mluvit (…), a ještě tomu budeš drze říkat návrat k tradici“). A celým dílem se jako temná nit vine kritika mladých lidí, kteří přemýšlí o své sexualitě a bez ustání se zpovídají z porušení šestého přikázání. (Opravdu nevím, proč právě sexualita je pro Váchu takovým trnem v boku, a nechci se domýšlet – vždyť mladí lidé se přeci také bez ustání zpovídají například z toho, že lžou, a to Vácha jako problém nevnímá.) Snad právě proto, že jsem mladá a zářná, opravdu nemohu s těmito tezemi souhlasit – takové odpoledne se dá (a odjakživa dalo) promarnit v hospodě, na nudné přednášce, s nestimulující knihou, budováním velkolepých bochánků svalů v posilce a vůbec všude, internet neinternet. A kdy jindy než v mládí by člověk měl objevovat a prozkoumávat svoji sexualitu?

Co naopak v těchto pasážích Vácha věnčí superlativy, je tradiční rodina (str. 25), které by měl mladý člověk svůj rozlet podřídit, a to až do svatby, kdy se osamostatní. Nepřekvapí ani tradiční dichotomické rozdělení mužské a ženské role, kdy dívky mají o sebe pečovat, líčit se a provokovat (a jsou častěji líčeny jako sexuálně frigidní) a chlapci by měli být silní, stateční a cvičit s činkami (a mají výkonnější libido). Ostatně Vácha píše již v předmluvě: „pokud vůbec, rozumím spíše mužské duši než té ženské“ – ach ano, jak notoricky známo, Bůh nejprve stvořil mužskou duši a teprve z jejího žebra následně ženskou. Nakonec bych ráda vzpomněla autorovo dělení lidských dějin na věky míru a věky války (str. 30, 88), s tím, že nyní nastává ten druhý jmenovaný, neboť „současnost roku 2017 v Evropě tak klidná není. Nastal čas osobností. Čas hrdinů, které vytvoří, vymodeluje z lidské masy jen válka či pronásledování.“ Mé uši v tomto motivačním řečnění nemohou nezachytit ostrý tón alarmismu – ač Vácha sám na straně 67 tento typ myšlení pokrytecky zavrhuje. A toto vše mě vede k závěru: ne, Vácha ve skutečnosti nenapsal vysoce kontroverzní dílo (jak se to zdá v komentářích mnoha čtenářům), Vácha se veze na zastarávajících tezích, které jsou v Česku do dnešní doby přijímány, a přichází pouze s jedinou objektivně zajímavou/problematickou myšlenkou: „cpěte se, a bude vám dáno; království dobývají násilníci“.

Zmíněné dva módy si v lecčem zákonitě protiřečí – ignorujte dobré rady všech autorit včetně rodičů (str. 27) vs. buďte poslušni čtvrtého přikázání a až do svatby přistupte na všechna pravidla rodičů (str. 25); pilně studujte (str. 38), ale ne na diskusních universitách; vlastní srdce vám řekne, kam jít, řiďte se jím a zprudka milujte (str. 26) vs. hlas srdce je vpravdě hříšný, odvede vás od manželky a dětí do náruče milenky (str. 76); odreagovat se nikdy nepotřebujete, to je pro ty jiné (horší?) lidi (str. 39) vs. relax je nesmírně důležitý, Bůh stvořil svět jen kvůli dni odpočinku (str. 95).

12.09.2021 1 z 5


Nevyžádané rady mládeži Nevyžádané rady mládeži Marek Vácha

(část 1/3) Na začátek by se slušelo poznamenat, že přesně spadám do cílové skupiny Nevyžádaných rad, jak ji definuje sám autor: dvacetiletá, katolická, na počátku vysokoškolského vzdělávání, s přiměřeným zápalem pro poznávání světa a snad i darem kritického myšlení. Dokonce i tu angličtinu umím! Bohužel, co se týče této knihy, jsem nucena být kritická opravdu velmi.

Jako jeden ze závažných nedostatků vnímám neskutečnou jednoduchost (a tudíž jednostrannost) knihy. Vácha v ní v zásadě přepíná mezi dvěma módy: jásavě burcovačným a sžíravě restriktivním.

V prvním módu autor čtenáři zdůrazňuje, že je křesťanu povoleno de facto vše – s výjimkou toho, nežít život naplno, držet se při zdi a zakopávat hřivny, neb to jediné Bůh neodpouští. Jak takový život dle Váchy má vypadat? Trávit čas v přírodě, nebát se riskovat, dívky ať jsou krásné, provokativní a tvořivé a chlapci silní a vítězní – a především: je nutno poslouchat volání vlastního srdce (str. 26, 28, 33 aj.). S těmito základními myšlenkami naplněného života jsem ještě jakžtakž ochotna se ztotožnit, ač jsou vposledku dosti klišoidní a omšelé; některé konkrétní Váchovy výroky se pro potřeby této teze ale zdají až kontraproduktivní.

První polovina knihy je totiž pojata v podstatě jako paján na mladé lidi, kteří provozují sportovní a společenské aktivity (které může společnost vidět a dají se společensky změřit), a zároveň jako neutuchající kritika lidí dumajících a pohroužených do nitra (str. 29) – to je tišší, méně extrovertní mládež házena do jednoho pytle s veškerými slabošskými a servilními lidskými vlastnostmi. Autor tak nesčetněkrát čtenáře nepřímo nabádá k elitismu a vyvyšování materialistického (tělesného) pojetí světa nad svět ideí (modlitba a rozjímání) – skrz své vlastní pohrdání tzv. šedými, konvenčními mladými křesťany, kterých je v kostelních lavicích většina a jeho to zkormucuje. Viz např. strana 16, kde autor vrství materialistické metafory: „Chlapci, kteří se nikdy neopili rumem, kteří nikdy nikoho silnějšího nezbili, kteří nikdy neutržili žádnou ránu (…), dívky, které si zakazují být krásné a dávají najevo svou ošklivost, své pohrdání oblečením, své pohrdání tělem, protože přece jde o to duchovní…“ Ano, jistěže nejde pouze o ducha, ale i o tělo a materiálno; nežijeme přeci v dualistickém středověku, abychom se o to museli přít. O tom duchu toho ovšem Vácha oproti tělu zas tolik neřekne – studium a modlitba jsou jako něco positivního do hloubky zmíněny toliko na straně 38, tedy v třetině knihy. (Dlužno podotknout, že ke konci knihy se autor na duchovno zaměřuje více, ale na přebití bez ustání propíraných materialistických náležitostí to nestačí.) Mám skoro dojem, že se Vácha snaží ve svých čtenářích aktivně utloukat schopnost poodhalení těch darů svých bližních, jež jsou skryty pod (třebas fádním) účesem a oblečením; to raději klouzat očima po povrchu a se svými navenek méně hemživými bratry neztratit ani slovíčko, a pokud už, tak blahosklonné – „má víra je přeci opravdovější než jejich“. A nedodává při tom, že mají-li se všichni lidé (jak sám říká) řídit vlastním srdcem, některým (či mnohým) z nich třeba taková okázalá životní cesta není blízká. Místo toho těmto mladým není schopen přiznat ani schopnost se doopravdy prudce zamilovat (str. 16) a praví, že tito vlažní „budou vyplivnuti z Božích úst“, neboť nejsou schopni pořádného hříchu, a tudíž ani pořádné ctnosti (str. 20). Ke konci knihy se přirozeně dozvíme, že nám nepřísluší nikoho soudit – ale jak toto tvrzení věřit člověku, který do té chvíle odsuzoval nalevo napravo?

Problematická a neuspokojivá je i Váchova úvaha na téma hříchu. Oceňuji jeho myšlenku, že je třeba nenechat se zaslepit mírou své hříšnosti a nebát se stůj co stůj navrátit do Boží náruče. Zároveň ale autor o poslušném bratru marnotratného syna říká toto: „Ale nebyla v něm ani odvaha k hříchu, ani odvaha s děvčaty prohýřit své jmění, možná ani děvčata oslovit, odvaha mít lehké srdce – dál nemám odvahu psát já, abych nebyl špatně pochopen. Nenavádím nikoho k hříchu, ale chci říct, že když vyjdu ven a hořce se rozpláču nad (…) troskami mého života (…), tak je to zároveň zkušenost (…) očišťující a až se Tě Bůh zeptá, miluješ mě víc než tito, už budeš vědět, co říct.“ (str. 85) Vácha snad skutečně nenavádí nikoho k samotnému hříchu; v zásadě však vybízí k něčemu horšímu: předem se rozhodnout nelitovat jakéhokoli hýření, následně hřích spáchat a poté se snažit projevit účinnou lítost a získat odpuštění (a toho se nám dostane, protože Bůh odpouští vše kromě zakopaných hřiven…). To téměř zavání argumentační vyspělostí některých neinformovaných nevěřících, kteří přesně toto – „klidně si zhřešíte a pak si to bezpracně necháte odpustit!“ – křesťanům předhazují.

12.09.2021 1 z 5


Půlnoční slunce Půlnoční slunce Stephenie Meyer

Některá granátová jablka padají od stromu dále než jiná. Česká verze knihy neskončila ani ve stejném sadu.

Mnoho lidí tu přede mnou české knize vytýkalo neslavně odvedenou práci na korekturách – vynechaná slova a překlepy. Ráda bych výčet nedokonalostí doplnila ještě o překlad jako takový. Posuďte sami – již na první straně najde čtenář toto:

Znění originálu: “When it came to the human mind, I’d heard it all before and then some. Today, all thoughts were consumed with the trivial drama of a new addition to the small student body.”

Překlad v knize: „Co se týče lidské mysli, vnímal jsem ji celkově, a ještě mnohem intenzivněji. Dneska se všechny myšlenky soustředily na banální drama ohledně příjezdu nového drobného studentského těla.“

Správný překlad: „Co se týče lidských myšlenek, už jsem je všechny slyšel. Několikrát. Dnes byly všechny mysli pohlceny banálním dramatem – nevelký studentský sbor se právě dočkal nového přírůstku.“

Překlad Google Překladače: „Když to přišlo na mysl člověka, slyšel jsem to všechno předtím a pak něco. Dnes byly všechny myšlenky pohlceny triviálním dramatem nového přírůstku do malého studentského sboru.“

Abychom zůstali u jablečných metafor: jediné, co překladu zabránilo sletět z výšin naprosto nedůstojně, je polštář tlejícího listí v podobě (vesměs) sdostatek úpravného stylu. Pakliže však i nechvalně proslulý Google Translate odvede lepší práci než profesionál, je nutno zkonstatovat, že takový překladatel nestojí za zlámanou grešli. Tedy překladatelka. Lucie Teplá nemá zde na Databázi žádné další přeložené knihy, jedná se tedy pravděpodobně o její prvotinu. Nebudu se ptát, proč nakladatelství Egmont sáhlo po někom tak nezkušeném; rychle vydělané chechtáky se nám všem šklebí přímo do tváře.

Anglickému originálu jsem přisoudila plný počet hvězd; českému překladu jsem věnovala právě tak „první pohled“ a mám dost. Všem, kdo jsou alespoň trochu zběhlí ve vznešeném umění cizojazyčné četby, radím totéž.

10.03.2021 5 z 5


Nedokončený portrét Nedokončený portrét Mary Westmacott (p)

„Připravte plátno. Je tu co zachytit.“

Nedokončený portrét je dílo mnoha tváří. Obličeje se skrývají v trudných hlubinách hladiny, lámou se a čeří v počínajícím odlivu. A v paprscích světla se rozpíjí a prolínají v šalebné siluety postav snových i skutečných.

Tento román je jiný. Jinak tomu ostatně ani být nemůže, vždyť jej Agatha Christie psala pouhá tři léta po svém psychickém zhroucení z rozpadu prvního manželství (jemuž předcházelo již trademarkovské „slavné autorčino zmizení“) a autorství Portrétu zůstalo po dalších deset let jejím bedlivě stráženým tajemstvím.

Troufnu si tvrdit, že všechno to tajnůstkaření bylo opodstatněné. Je to totiž přesně tak, jak hrdě hlásá anotace: tato kniha je svým způsobem autobiografičtější než Agathin nedostižný (a mnohem slavnější) Vlastní životopis. Což je pochopitelné, neboť dobrý, byť neúplný portrét podává ze své podstaty intimnější a niternější svědectví než jakékoli „pouhé“ literární dílo. Kde je Životopis málomluvný, tam je Portrét mnohoznačný; kde Životopis popisuje a vysvětluje, tam Portrét navádí a naznačuje.

V lecčems jsou si tato díla ovšem podobná jako Poirotova hlava vejci: obě nabízejí detailní chronologický popis autorčina života, od nejranějšího dětství po dopsání knihy, přičemž u pasáží z doby před sňatkem se Životopisu znalý čtenář dost možná bude tu a tam nudit a pošilhávat po nějakém akčnějším kusu Agathiny tvorby. Neradím. O to dobrodružnější pak pro někoho takového bude, když v Portrétu začne rozpoznávat motivy nikoli naprosto stejné jako v autobiografii (červený pavouček štěstí), nýbrž jejich jemně usnované variace (délka novorozence vysvětlena na pletacích jehlicích namísto dranžírovacího nože). Nehledě na opětovné představení a prohloubení významu některých starých známých, v jejichž čele kráčí Střelec s toulcem šípů a tváří cizince.

Navzdory tomu si nemyslím, že by byl dobrý zážitek z četby Nedokončeného portrétu podmíněn předchozí znalostí Vlastního životopisu. Nechcete-li být při čtení ochuzeni, stačí jediné: mějte na paměti název knihy, neboť v něm je řečeno mnohé. Agatha si jako moudrá žena toto jistě uvědomovala: vlastní nitro je člověku cizí, neb člověk někdy sám neví, co činí. Jelikož jde o portrét nedokončený, čtenář těžko může očekávat naprosté pochopení; a proto je neodvratné, aby ve svých snahách pochopit pohořeli ti, kdož se domnívají, že je něco takového vůbec zcela možné a že snad mají tu přeošemetnou věc jménem nárok.

Jediné, co mi zpočátku úplně nevyhovovalo, byla postava vypravěče. Mé skeptické já v duchu po hastingsovsku úpělo: Za jednu noc že toho tolik víš a chápeš, citlivý malíři J. Larraby? Pchá, nemožné! Po dočtení však zvolna přišlo uvědomění, že právě o něm byl tento román vlastně nejvíce – neboť on vskutku byl tímto románem: manifestací, fyzickým ztělesněním naděje pro ztrápenou ženu na pokraji pádu, nepopsanou knihou, nestranným a nezasvěceným mužem-zpovědníkem, který mnohdy chápe i beze slov více a především JINAK, než sama o sobě kdy pochopila ona – a snad jí tím může poskytnout tolik nutný nadhled, únik, vykoupení. A možná, že právě někoho takového se Agathě podařilo najít ve druhém manželovi Maxu Mallowanovi. Já v to přinejmenším z celé duše doufám.

Ač mám k novým, masivním vydáním autorčiny tvorby mnoho výhrad, chtěla bych na závěr pochválit obálku knihy. Neboť věčným údělem břečťanu je se úpěnlivě pnout, či čelit vlastní záhubě. Nechť se tedy raději klene po této knize – a v duších všech, jejichž plátno nezůstalo čisté.

05.06.2020 5 z 5


Příběhy z konce předměstí Příběhy z konce předměstí Shaun Tan

Tahle pohádková knížka dokázala to, co Malý princ nedokázal: přiměla mě snít a váhat nad nevyřčeným a chápat, že chápání je někdy podprahové a pomíjivé a neúplné, ale o to krásnější.
Budu si tě přát domů.

03.11.2018 5 z 5


Medicejští: Dynastie u moci Medicejští: Dynastie u moci Matteo Strukul

Tato kniha se jednoduše řečeno nedá číst. Všem potenciálním čtenářům, kteří by si ji chtěli koupit, proto radím: nedělejte to! Já to udělala a ještě ten den hořce zaplakala.

Příběh by nejspíš stál za to, kdyby ovšem nebylo – s prominutím – naprosto zfušované práce překladatelky (Petra Najmanová), korektora (Karel Štech), editora a vůbec celého týmu edice Knihy Omega. Smekám tudíž přede všemi, kteří se na rozdíl ode mě dostali dál než na stranu 55 a celou dobu se při tom nepopadali smíchy za břicho.

Co se editorské práce týče, stojí určitě za zmínku časté přechody z jednoho typu písma na jiný, uprostřed kapitoly, prostě jen tak.
Kromě toho na čtenáře na každé straně knihy čeká vícero překvapení v podobě formulací, které jsou buďto vpravdě krkolomné, přespříliš komplikované, naprosto nečeské nebo rovnou dokonale nepochopitelné. Samozřejmě není nouze ani o zkřížení vazeb, špatný slovosled, kumulace stejných slov apod. A tak, i vzhledem ke svým opakujícím se špatným zkušenostem s edicí Omega, knize dávám bez výčitek a bez milosti hodnocení odpad!

Pro ilustraci (a pobavení) na závěr přikládám několik citací, které doufám postihnou vykutálenost všech ostatních klopotných obratů:

* Ad výroky přespříliš komplikované:
„,Myslím si, že je důležité mít prostřední pozici, ve které, i když zůstane blízko lidu, který byl odjakživa naším spojencem, se rozvíjí cesta politických funkcí a veřejných pozic, která může zhodnotit požadavky lidu a odpovědět na obavy urozených občanů tak, že bude udržovat podporu těch nejmocnějších rodin.‘“

* Ze škatule „vpravdě krkolomné“:
„Důvod navíc nenechat proniknout ven žádné podezření.“

* Co se týče formulací naprosto nepochopitelných:
„Zdálo se, že se nebe nechce zbavit své temné barvy tůně.“

* Z rodiny sousloví dokonale nečeských:
„Rinaldo se nad tím zamyslel. Myšlenka nebyla špatná, ale Palla byl příliš slabý s těmi svými výplody ducha.“

Inu, já mám zase příliš slabého ducha na to, abych rozdýchala takovou přemíru koncentrované koumáckosti.

P.S. I po tom všem jsem poctivě zvažovala, že knize dám ještě šanci a budu číst dál. Pak na mě ovšem při zběžném prolistování ze strany 338 vykoukla další perla: „Ale nyní nenávist a bolest, kterou vůči nim pociťovala, ten odlesk lživého ticha, se zbarvoval v té noci pravdy.“, a já byla přinucena k definitivní kapitulaci.

P.P.S. Velice výživné pro mne bylo rozkliknout si další díla přeložená zmíněnou paní Najmanovou a pokochat se komentáři pod nimi. To na rozdíl od této knihy všem ze srdce doporučuji!

24.08.2018 odpad!


Alchymista Alchymista Paulo Coelho

Pozor, komentář obsahuje spoilery.

Tuto knihu jsem začala číst v angličtině na doporučení jedné dobré kamarádky, která mi ji také laskavě zapůjčila. Možná je mé zklamání dáno přehnaným očekáváním, ale shrnuto jedním slovem: NE!

Po úvodu, ve kterém Coelho píše, že je křesťan, jsem čekala, že bude čtenáři pozvolna osvětlováno, v čem křesťanství spočívá, jaké jsou jeho hodnoty, že Boží laskavost je nekonečná... Ale ouha, autor nám místo toho předestírá příběh-pohádku o tom, že ten, kdo sedí doma za pecí, se v životě nikam neposune, zatímco tomu, kdo „půjde za svým osudem“ či co, na životní stezce uhnou všechny překážky jaksi samy od sebe stranou. To je s prominutím naprostá kravina. Život bez překážek? Hotová antiteze! Vždyť k posunu dál je třeba především pokory, duchovního rozvoje a vlastní snahy. A právě tomu nás překonávání překážek přeci učí. Navíc, vždy se jedná o postupný vývoj, nikoli o skok k dokonalosti. Přinejmenším na tomto světě. :)

Mimochodem, co je to vlastně podle Coelha ten takzvaný osud? Ideální životní stezka, po které se člověk má dát, pokud je jako hlavní hrdina Santiago a dokáže ji jako on následovat? A zbytek lidí má smůlu a bez zásahu „vyšší bytosti“ svého štěstí nikdy nedosáhnou, jelikož nebyli obdařeni vrozenou toulavostí? To mi připadá jako dosti chatrný konstrukt už s ohledem na to, že se mi postava Santiaga nezdá ničím výjimečná, přestože se tohoto hrdinu autor snaží vylíčit jako odhodlaného hledače štěstí, jakého není téměř obdoby.

Korunu všemu nasazuje Coelho v závěru tím, že Santiagem nalezený poklad je čistě hmotného charakteru. Santiago tedy na popud „vyšší bytosti“ opustí dívku, již hluboce miluje a už rok po ní touží... a pro co vlastně? Pro hmotný poklad? Proto, aby nakonec vyznal lásku jiné dívce, „protože se všechny síly světa spojily, aby se spolu setkali“? Člověk jako loutka? Těžko si představit závěr méně křesťanský.

Snad se ale autorovi skrze jistou prostotu vyprávění podaří pomoci alespoň některým z těch, již nevědí, co si počít s vlastním životem; dávám proto Alchymistovi jednu hvězdu. Na mne bohužel tato jednoduchost jazyka i dějové linie měla efekt spíše opačný.

15.02.2017 1 z 5


Deset malých nadechnutí Deset malých nadechnutí K. A. Tucker

Po Zaklínači první kniha, která mě rozbrečela.
Příběh drsné dívky, v nitru zraněné a krvácející, hledající něco, o čem ani neví, že by mohlo existovat: odpuštění.
Citlivé. Podnětné.
Krásné.
Z celého srdce doporučuji.

11.05.2016 5 z 5