janebenesova komentáře u knih

Willy Wonka je stejně správně pošahaný jako ve filmu, Karlík je ještě víc rozkošný, babičky a dědečkové prostě k zulíbání. Augustovi a Veruce byste nejradši dali pár facek, žvejkačková Fialka je taky krásně napřesdržku. Pro mě byla tahle knížka především připomenutí toho, jak je továrna na čokoládu senzační a knižní verze mi to jenom potvrdila. Ještě víc super pro vás ovšem podle mě bude, když si nejdřív přečtete knížku a pak si pustíte film (jak jinak), to z toho budete teprve paf, protože spojení Roalda Dahla a Tima Burtona teda setsakra stojí za to.

Docela mě štve, že jsem ji nemohla číst, když mi bylo patnáct, podle mě by se měla dát všem puberťákům jako povinná četba. Ale bude se jistojistě líbit i všem věčně tápajícím dospělákům, kteří ještě nevyřešili všechny záhady vesmíru.

Je to příběh pro lidi, kterým bije srdce pro knihy a nové technologie, pro lidi, kteří vědí, jaké je to blaho, když si uděláte hrnek horkého čaje, usalašíte se v novém křesle a a zaboříte nos do dobré knížky. A předtím to všechno vyfotíte na Instagram.

Nikdy bych neřekla, že takový příběh může být tak uvěřitelný. Kdybych teď zadala do Googlu "Mark Watney", vůbec bych se nedivila, kdyby mi na Wikipedii vyjel dojemný životopis astronauta, který na Marsu strávil víc času, než všichni ostatní dohromady. Je to zvláštní kniha, psaná velice stroze a úsporně, vedená částečně jako lodní deník a částečně ukazující dění na Zemi (především v NASA). Je to plné matematických výpočtů (jejichž opravdovost nehodlám zpochybňovat), biologických a chemických úvah a vůbec, prostě něco, o čem bych dřív tvrdila, že mě asi tak docela bavit nebude. Ovšem když se za chemickými vzorečky skrývá úporná touha po přežití člověka, který je sám na celé planetě, zkrátka všechny ty vodíky a kyslíky nějak přežijete, protože chcete vědět, jak to s ním dopadne.

ím víc se knížka dotýká všedních, každodenních věcí - úklidu, vaření, nebo holení nohou - tím víc je vám autorka sympatičtější a tím víc s ní souzníte. Snad na každé druhé stránce jsem si říkala - jo, to mám přesně stejně, jako kdyby psala o mně! Někdy je strašně prima číst o vymyšlených světech a lidech a bájných stvořeních a někdy je zase strašně hezké stát víc nohama na zemi a číst o tom, co se odehrává na pražském Žižkově jedné matce dvou malých holek.

Navzdory tomu, že příběh sám o sobě je fakticky plytký a stoprocentně ho odhadnete už v první čtvrtině, stejně jsem to přečetla za dva dny. I když dávám přednost kvalitnějším knížkám, někdy mi jde jen o to zhltnout příběh, užít si tu atmosféru a nepotřebuju, aby mi každá kniha předala nějaké velkolepé poselství (což fakt Sparksovy knihy neumí, sorry). Je to čtivé, příšerně čtivé, ani vlastně nevím, čím to je, ale ačkoliv vám jednotlivé části knihy nepřipadají zvlášť zajímavé, tak jako celek fungují zázračně a vy prostě musíte číst dál, dokud tu zpropadenou knihu nebudete mít za sebou.

Knížka má ovšem jedno ohromné plus, totiž to, že přiměla ke čtení mou kamarádku, která se knížkám vždycky spíš vyhýbala; stejně jako já ji přelouskala za pár dní a hned se dožadovala nějaké další. No a knížky, které přimějí k dalšímu čtení moje kamarády, jsou pro mě velmi výjimečné. Navzdory několika pihám na kráse jsem ráda, že jsem se s Jedovatými slovy potkala, však už jsem novinku ze španělské literatury nečetla ani nepamatuju (naposledy snad Marinu od Zafóna).

Za mě jsou Temné kouty ze všech tří knih od Flynnové ta nejslabší, ale pořád vysoko nad průměrem svého žánru. Pokud vám nevadí permanentní mráz po zádech a nějaká ta krev, jděte do toho. Je to čtivé až běda, navzdory tomu, že kvalit Zmizelé to rozhodně nedosahuje, Flynnová je pořád přece jen zárukou, že se u toho nudit nebudete.

Kolumbie, přelom 19. a 20. století, tři lidé, padesát jedna let. Během nějakých tři sta padesáti stran se dozvíte o jejich životech úplně všechno, od zásadních událostí po všechny jejich oblíbené drobnosti, slabůstky a tajemství. Gabriel García Márquez při tom předvádí úplný literární koncert, bylo to zatraceně skvělé čtení. Není to čtivé tím způsobem, že potřebujete hltat stránku za stránkou, není to napínavé, už na začátku vám dojde, jak to asi skončí. To ale nevadí, protože je to kniha, u které si budete vychutnávat každou řádku, kniha, která vás obohatí tak, že vám z toho budou oči přecházet. Je plná krásy, smutku, lásky, laskavosti a umírání.

Boží, boží knížka! Chvílemi se tváří jako vážný psychologický román, pak zase jako líbezná pohádka, potom jako morbidní magicko-realistický počin... Zkrátka je to mišmaš toho všeho a já si užívala každou minutu čtení. V první řadě bych ovšem chtěla poznamenat, že z toho všeho nemusejí být všichni tak šťastní jako já, protože ne všichni mají v lásce takovéhle divné knížky. Přirovnala bych ji k Pěně dní, k Zvláštnímu smutku citronového koláče, k Nočnímu cirkusu. Při čtení zkrátka musíte mít mysl otevřenou a nesnažit se rozlišovat hranice mezi snem a skutečností a fantazií malých dětí. Někdy prostě všechny tyhle věci splývají.

Můj život po životě se mi zdál zbytečně ufňukaný, ale jakožto grafoman umím velmi dobře pochopit potřebu vypsat se ze svých osobních zážitků. A vzhledem k tomu, co se spisovateli stalo, bylo vcelku nasnadě, že to asi nebude veselá humoristická knížka. Od té další, Zpátky ve hře, jsem ale čekala víc. Hlavně proto, že anotace nadšeně hlásá, že nejpopulárnější český spisovatel je zpátky ve hře. To pak od té povídkové sbírky čekáte úplnou bombu, žejo. ...

Kuchařka a blogerka a spisovatelka Jana Florentýna Zatloukalová mi řekla, že v dnešní době, kdy si recept na cokoliv můžete najít zdarma na internetu, musí mít každá kuchařka vydaná knižně něco navíc. Něco extra. Zaručené recepty už teda nikoho neohromí, vlastně ani superlahodné fotografie, protože ty najdete u každé druhé foodblogerky. Co má Dita Pecháčková navíc? Vypravěčský talent a prořízlou pusu. To její povídání je skoro stejná mňamka jako její recepty. ...

Já jsem od toho pochopitelně čekala něco, co mě dostane do kolen, když je teď kolem Harper Lee takové haló a vůbec, je to prostě klasika. No, nijak zvlášť boží mi to ale, upřímně, nepřipadalo. Jakože je mi jasné, proč je to tak uctívané, je to dobře a poctivě napsané, autorka velice věrohodně popsala příběh očima malé holky, která postupně dospívá (asi dřív než by měla) a na způsobu jejího vyjadřování je to docela znát. Dokázala vytvořit kvalitní příběh s údernou pointou. Jenomže... prostě se mi to nezdálo až TAK MOC dobrý. ...

Daleko od hlučícího davu je takový ten typ bichle, které bych se normálně během školního roku vyhnula, protože by se mi nevešla do kabelky a vůbec je dost těžká na to, abych ji s sebou všude tahala, jak jsem u knih zvyklá. Navíc to není vyloženě napínavé a čtivé tak, že byste se od toho nemohli odtrhnout. O tomhle díle jsem se dozvěděla jen díky tomu, že nedávno do kin přišel stejnojmenný film; trošku ostuda, ale na střední jsme viktoriánské období dost přelétli a já tak četla pouze Austenovou. Každopádně letní prázdniny mi připadají jako skvělé období na to dohnat mezery a přečíst si knihy, na které vám normálně nezbývá čas. ...