Jana283 komentáře u knih

Všechno zlé je pro něco dobré. Toy box někoho obvinila, pak se jí to jako bumerang vrátilo a někdo obvinil ji... A mne to začalo zajímat a sehnala si tuhle knihu. Co člověk to názor. Já si myslím, že umělci mají právo se inspirovat. Bez omezení. Protože jinak můžeme jít spálit 90% knih, obrazů... Inspirace Biblí, inspirace životy druhých, inspirace přírodou, inspirace knihami, které někoho inspirovaly...
V každém případě pro mne je Moje kniha Vinetou nádherný vizuální zážitek, hluboký příběh, poznání komunity, o které vím málo.Moc jsem si to užila a knihu zatím neodkládám do knihovny, ale listuji si v ní stále znovu a doporučuji všem.

4 07.08.2023

Není špatné si to přečíst. Nějakou představu si člověk udělá. Ne všemu úplně věřím. Od novináře bych čekala víc...

5 07.08.2023

Výborně napsaný dokument, který ukazuje historii v celé její pravdivé syrovosti. Nic není černé nebo bílé. Nikdo není dobrý nebo jen zlý. Kniha ve mně vyvolávala asociace diskusí na různých sociálních sítích o válce, imigrantech... Jak bychom se ve vypjatých situacích chovali dnes my? Nemám iluze.

27 07.08.2023

První půlka kniha lepší než druhá. Pak to nějak začalo drhnout a táhnout se. Autorka si zase neodpustila encyklopedické výklady (stejně jako v předchozí knize). Působí to šroubovaně a do příběhu to nezapadá. A směšné je to obzvláště v situaci, kdy jedna z milenek jde sdělit tragickou informaci druhé a ta začne mlít informace o čaji jako by ožila Wikipedie. V této části je rovněž chyba, Ninele vysvětluje cestu k sobě domů a Ester odtuší, že ví, že ví, že její manžel kdysi vezl Ninel domů. Ale přitom sama v bytě už byla, když předstírala zájem o studium angličtiny (ale to je jen drobnost, která pozornému čtenáři neunikne).
Zápletky jsou někdy dost přitažené za vlasy . O dvou úmrtích blízkých osob (respektive vraždách) se konverzuje v duch to máme dnes krásné počasí . Žádné emoce, lítost... Finále předvídatelné a hodně v duchu červené knihovny. Ale kdo by si nepřál, aby mu dal osud druhou, třetí šanci
Celkem mě ale knihy Magdy Váňové víc baví než štvou, takže nějaké další příště nezavrhuji

8 07.08.2023

Kniha po tatínkovi, Na rozdíl od Robinsona C. jsem tuto milovala a mnohokrát četla.

Zakoupila jsem po shlédnutí rozhovoru s kriminalistou K.Tichým v TV. Ten rozhovor byl zajímavější než kniha. Čekala jsem více informací o způsobu vyšetřování, ale bylo to více méně shrnutí známých faktů známých kauz. Ani styl, kterým byla kniha napsána mi moc nesedl. Ale zájemci o kriminalistiku si v knize určitě to "svoje" najdou.

4 21.07.2023

Doma jsem se do knihy nemohla začíst. Přece jen pro "holku" trochu moc technické. Ale když jsem se ocitla v místech, kde se boje odehrávaly a stanula přímo na Pointe du Hoc, tak jsem ji "slupla" jako malinu. Rangeres byli fakt borci a zaslouží velkou úctu, stejně jako všichni ostatní, kteří prošli válkou v Normandii.

5 12.07.2023

(SPOILER) Velmi dobře napsaný příběh jedné rodiny v koloritu historických událostí 20.století. Takové knihy mám ráda a bylo fajn podívat se na toto období pro změnu očima spisovatele a mužských hrdinů. Velmi se mi líbila linka o Baťově Zlíně a baťovcích. Konec trochu moc sladká limonáda, ale proč ne, i takhle to život někdy může připravit a Anežka, Tomáš i Pavel si happyend zasloužili.

14 10.07.2023

Zdlouhavé, kostrbaté, nudné... Nepravděpodobné dialogy, historické nepřesnosti...

10 10.07.2023

Přečteno v rámci "předdovolenkové" přípravy. Kniha mi nejen nabídla tipy míst, která bych chtěla vidět, ale znásobila navíc mé těšení - viděla jsem barvy, cítila vůně, procházela uličkami... Jsem zvědavá jak dopadne srovnání...

7 28.06.2023

Čtu hodně historické knihy o holocaustu, o poválečné historii, normalizaci. To je samozřejmě smutné téma a čtenář s tím musí počítat. Na tak obrovskou dávku bolesti, zla, beznaděje a smutku, kterou mi ve své nové knize předložila Petra Klabouchová jsem ale připravená nebyla. Nicméně jsem ráda, že jsem ji přečetla a určitě se k ní vrátím. Je v ní zpracováno jedno z nejtemnějších období naší historie padesátá léta a příběhy politických (i když mnohdy politických jen v uvozovkách) vězňů - žen a jejich dětí. To co se dělo, bylo strašné. Stále nechápu zlo, které páchali soudruzi na příslušnících svého národa. Násilí je neomluvitelné, ale nenávist a ponížení těch nejzranitelnějších matek a jejich dětí je něco, co jde mimo hranice lidství a zdravého rozumu. PK tohle téma ale zpracovala mistrně a citlivě bez prvoplánové snahy o citové vydírání, o to víc je četba bolestivá. Hlavní hrdinové či průvodci - Muž s dírou v srdce a Ošetřovatelka umírajících jsou umně zvolené postavy, které dodávají ději na dramatičnosti.
Nejde však jen o zachycení historických událostí, ale také o to, jak se k obětem politických zločinů a hrdinům třetího odboje staví současná společnost. Mnozí by raději zapomněli a vymazali historii.
Děkuji paní Klabouchové za skvělou knihu! Čtěte, šiřme dál a nezapomínejme!

24 27.06.2023

Nikterak obohacující povrchní čtení. Čekala jsem až to konečně skončí...

4 27.06.2023

Pro milovnice nekonečných seriálů a plytkých dialogů.

6 26.06.2023

Jestli opravdu existují andělé, jsou to naši psi. A jestli je Bůh, je to Příroda. Víc nepotřebuji.

7 20.06.2023

Miluji tlusté romány, takže jsem knihu opravdu užila. 100 let života jedné dějinami zmítané gruzínské rodiny. Silné a osudové ženy. Autorka si drží od příběhu emoční odstup, nesoudí, nemoralizuje, o to více je však její vyprávění působivé. Provede nás nejen dějinami Gruzie, ale seznámí i s hrdou povahou Gruzínců a jejich vztahem k (a v rámci) SSSR. Složité a těžké dějiny Gruzie ovlivňují osudy hrdinů více než metaforický šálek hořké čokolády, jehož vůně prostupuje celý příběh. Je otevřený konec nadějí pro Brilku?

15 20.06.2023

Trošku jsem se bála, aby to nebyl bulvár, ale jen trošku, protože Tereza Brdečková měla k rodině JW blízko a píše dobře. Je to hezké čtení, spíše smutné než veselé, protože režim tuhle rodinu semlel hodně. Když mi bylo krásných -náct, tak jsem Jana Wericha milovala. Pak mi začalo připadat, že je to poněkud zprofanovaná značka - moudrý klaun a pořád dokola ty citáty o tom, že když člověk jednou je... Tahle kniha mi mnohé osvětlila, hodně jsem snad pochopila a můj vztah s JW se narovnal tam, kde je to dobře (JW je to fuk, ale mne to těší). Je to nesmírně lidsky napsané, poutavé, bolavé, očistné, krásné. Zavírám knihu a šeptám : Děkuji

14 15.06.2023

Zakoupeno za cenu časopisu v levných knihách. Takové čtení ke kafíčku, které nezatíží příliš mnoho mozkových buněk. Občas je to potřeba.

3 07.06.2023

Další ze série knih - velmi zajímavý námět a za ním pokulhávající zpracování. Lepší školní slohová práce. V každém případě je to zajímavá výpověď o životě za socialismus a o věcech, které se děly a na které by se nemělo zapomínat.

6 31.05.2023

Kniha, která má čestné místo na mém nočním stolku a kterou listuji pro radost z každého dne stále znovu a znovu...

8 25.05.2023

Historie nejsou jen dějiny, je to i naše současnost. Není sporu o tom, že velké historické události se skládají ze střípků malých osobních příběhů, které z minulosti přesahují do životů dalších generací. Nic není černobílé, jak jsme se to, bohužel, učili v dějepise. Nebyli jen hodní partyzáni a zlí fašisté. I mezi obětmi se vyskytovali lidé charakterově pokřivení i mezi nepřáteli byli ti, kteří podali pomocnou ruku. A to vše skvěle vystihuje nový román SW. Jasně, že jsem srovnávala s prvotinou Až uvidíš moře, která se mi velmi líbila. Zprvu jsem si říkala, že ta se povedla lépe, ale tak jak příběh plynul od druhé světové války až do současnosti, propadala jsem mu stále více. Spisovatelka čerpá z příběhů zpracovaných společností Post Bellum pro databázi Paměť národa. Člověk si při jejich poslechu říká, že nejlepší spisovatel je nakonec život sám. Zápletky, které napíše nevymyslí sebelepší spisovatel. Je dobré, že se jim dostává i románového zpracování a dostanou se tak k dalším lidem. Abychom nikdy nezapomněli... Těším se na další knihu Scarlet Wilkové.

11 23.05.2023