ivetka859
komentáře u knih
A já pořád kdo to tluče
Radka Denemarková
Jak dědičně přenosné je silné trauma a násilí. A zároveň tak nerozklíčovatelné, pokud první kroužek řetězu chce tu bolest spíš udupat, než se jí zabývat.
Nevěděla jsem, že do další knížky od autorky nalítnu tak brzy. Ale možná mi to pomohlo ještě interpretačně pohnout s tou knížkou předchozí. Co nebylo dostatečně pokryté v Penězích od Hitlera, tady je do posledního zrnka písku. Jestli Peníze od Hitlera byly více historicko-politologické, A já pořád kdo to tluče doplnila tu psychosociologickou rovinu.
V textu je spousta detailů, zdánlivě drobností, náhodných setkání, jmen, kolemjdoucích, slovních hříček, metafor. Na 150 stranách je toho tolik! A žádné z toho není jen tak, vniveč.. Každé slovo má svůj dvojnásobný účel, vede jak k vnitřní úvaze, tak k doplnění děje. Denemarková je prostě sytá. A jazykově opět brilantní.
Kniha je tak mnohovrstevná, že i když jsem si přečetla anotaci, tak ano, ty zmíněné prvky byly součástí, ale pro mě o ně šlo minimálně. Teď prostě řeším výchovu, vnitřní strupy, atd., a to pro mě bylo majoritním tématem knihy. Jinak řečeno, každý si v tom najde něco jiného.
Rozhovory s Radkou Denemarkovou mi pomohly lepit další střípky do mozaiky. Těch záznamů je dost a dost a obsahově se neopakují. Doporučuji si něco poslechnout i bez čtení knih. Já jsem díky nim třeba vnímala Birgit jako obraz autorky - práce s ženstvím, psaní na papír a potřeba samoty a klidu k tvorbě, názorové paralely ad...
Čro mi zase pomohlo smést všechno to smetí a drobky na jednu hromádku, a vyhrábnout chuchvalce zapadlé za skříní. (Já se tady pokouším, ale Denemarková je mistrině metafory). Například mi otevřelo druhý smysl jména hlavní postavy. Opět je to obsahově proškrtané audio, ale jako doplněk posloužilo.
Úsměv klauna
Jan Werich
Je to krásné, ale není to jaksi moje. Jan Werich je ikona, s jeho jménem si představím i a hlavně jeho přednes, jeho slovní zásobu, slovosled, a to je pohlazení. Ale tahle knížka potřebovala až moc úsilí za to pohlazení ve třetí a čtvrté části. Možná jsem měla špatná očekávání a měla z toho vykřesat víc hloubky. Jenomže od Wericha já prostě sosám něco jiného.
Ze čtyř částí mě samozřejmě nejvíc hladily pohádky. Pak povídky. Zážitky z cest mi připomínaly Čapkovo Cesty Evropou. Je to spíš otázka pojetí cestopisu jako takového. Dnešní čtenář porovnává svou znalost zemí s autorovým zážitkem, dříve tohle byl právě ten zdroj oné znalosti. Klauni pro mě jsou úctou k řemeslu, ale odbornosti bylo moc.
Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
(SPOILER) Tak krátká knížka a já k ní mám tolik co říct. Vždycky se divím, že někdo sepisuje o knížkách elaboráty, nechtějí se mi nikdy číst. Ups:
Děj sám o sobě není nijak objevný: Werther se zamiluje do Lotty, nenaplněná láska, sebevražda. Naopak mi to spolu s informací, že šlo o převratnou knížku na cestě k romantismu, dalo víc volnosti soustředit se na detaily.
V začátku knihy Goethe počítá s tím, že je tehdejší čtenář zvyklý na něco jiného. Když je na řadě kapitola/dopis, který se zrovna nešťourá Wertherovi v nitru, začíná větou: "Dopis ti, doufám, bude po chuti, je jen a jen historický."
Pak je v textu několik zmínek dobových autorů a děl - vždycky s vyznáním sym- a antipatií, podle toho, do jakého lit.směru to či ono spadá. Bavilo mě si je dohledávat.
Goethe si průběžně předšlapává cestičku debatami o náladách nebo sebevraždách.
Na konci už Goethe do čtenáře napere několik stran svého překladu Ossianových zpěvů - ryzí romantický výlev. Průtrž jmen a emoční uragán. Tím bažinatým textem jsem se prokousávala fakt krkolomně. Nicméně zpětně chápu, proč svoje místo v knize potřebovaly: Goethe nastavuje ve své době nový styl a způsob, zaměření na nitro a Ossian je tak drásavý, že popostrčil Goetheho Werthera do pomyslného cíle. A propos, v audiu od Českého rozhlasu bylo tohle grand finále vyškrtané.
Knížka je smysluplná jako celek, někam směřuje, témata otevírá crescendem, graduje na vícero úrovních.
Mohla jsem se rochnit v nadčasovosti psychologie, v obrazech všednosti, ve vlivu roční doby i v úvahách o smyslu bytí. Na těch cca 100 stranách je toho nevyčerpatelně.
Taky jsem si mohla porovnat různé překlady a média. Audio na ČRo mě nalákalo, dalo mi hrubou kostru a pomohlo mi s těžšími pasážemi. Ale nemělo hloubku. Tištěná knížka je pro mě TO čtení, to feeluju. Jenže jsem zvolila vydání z Levných knih, které jde až moc na ruku čtenáři, až mizí dobovost i romance. Obsahově nejvíc mi dala e-kniha od MKP, i když to zase není nejpohodlnější forma.
Takžeeee, jo. Další knížka, které jsem věnovala víc, než jenom přečtení. A zase jsem z toho hin.
Srdcový král
Hanna Krall
Neměla jsem pocit, že čtu prokleté reportéry, ale hodně za vlasy přitaženou beletrii. Ponurý příběh polské Židovky je tak moc plný šťastných náhod, až není moc uvěřitelný. Občas jsem si vzpomněla na Pianistu.
Styl věhlasné autorky je minimalistický, strohý, ale výstižný. Působí trochu jako poznámky v úkolníčku. V doslovu její práci označili za "dokumentární báji", trefné.
Zpočátku jsem se nemohla v té strohosti a množství neobvyklých jmen zorientovat. Vždycky pak přemýšlím, jestli si začátek přečíst znovu.
Hlavní hrdinka, ať už používala jakékoli jméno, napůl působila jako žena s pohnutou historií, napůl jako bezhlavá fanatička. Nicméně přes ty všechny těžkosti čtení mi dala knížka nové myšlenky k tématu lidských vztahů v těžké době.
Spočítej hvězdy
Lois Lowry
V rychlém sledu za sebou je tohle moje druhá knížka pro děti a mládež o holocaustu (druhá byl Hanin kufřík). Tentokrát čistý dobový příběh, což mi asi sedlo víc.
Válečnou literaturu z oblasti severských zemí jsem nikdy nečetla a upřímně nemám ani dobrou znalost historie, jak si tyhle státy stály. Byla to příjemná změna, i když ukotvení k místu mohlo být silnější - lepší seznámení s Kodaní?
Líbilo se mi, jak autorka seznamuje skrze knihu o holocaustu nejenom o obětech, ale hlavně o hrdinech, odboji, soudružnosti a vlastenectví. Nebylo to deprimující a senzachtivé, ale inspirativní a obohacující!
Styl není nijak objevný, nic, co by mě nalákalo k další autorčině tvorbě. Ale to je asi pochopitelné v dětské literatuře.
Peníze od Hitlera
Radka Denemarková
Uf a wow. Hmmm, kudy do toho. Čekám, až se ve mně Denemarková usadí. Čekám den, dva, tři...
Děj o událostech konce války, návratech, restituci.
Během čtení se dojmy střídaly. Nejdřív jsem měla pocit, že lokám neředěný sirup. Pak se to přerodilo v zahlcení, ze kterého jsem se potřebovala nějak oklepat. Pak se příběh přesunul do roku 2005 a šlo to líp. Možná děj a jazyk zvolnily, možná jsem si zvykla. Možná mi místo surových drasťáren knížka podstrčila víc psychologie, a to mě ba.
Kdyby to nebylo společné čtení, někde kolem strany 30 bych to odložila. Už podruhé. Ten jazyk mi na prvních stránkách nešel přes pysky. Podle komentářů i některých rozborů je styl knížky problém většiny čtenářů. A našla jsem o tom dokonce celou diplomku. A bakalářek je prý taky několik.
Doporučuji si četbu zpestřit nějakými rozhovory s autorkou nebo dalšími rozbory, diskutovat, číst splečně, poslechnout si pár minut na audiotéce pro porovnání... tohle všechno mi utvořilo z jedné krátké, ale koncentrované knížky dost silný zážitek.
A propos, víte někdo, proč je na obálce ta židle?
Dvojí život Heleny Grahamové
Anne Brontë
Tohle byl můj nedočtený rest z knihovny. Nadšeně jsem si knížku koupila v antikvariátu, a pak se jí asi 3 roky vyhýbala kvůli nesympatické obálce. Ani jsem si pak už nebyla jistá, o jaký žánr se jedná.
Netušila jsem, že to bude čistá romantika, a tak mě začátek i docela bavil a zorientovala jsem se v ději na moje poměry docela rychle. Vzpomínala jsem na četbu Ch. Dickense - stejná doba, stejné prvky, všechny ty ctnosti a vyznání mysli. A i čtivé to bylo. Večer jsem kvůli tomu chodila spát později, než bych potřebovala.
Jenom kdyby to nebyla romance... Prostě drásání se v utrpení a věčné "ó ano, ó né", to prostě není žánr, který by mě naplňoval.
Hanin kufřík
Karen Levine
Knížku jsem četla podruhé. Mám pocit, že kdysi to byla moje první knížka o holocaustu. Je opravdu stylizovaná do dětské mluvy, krátkých kapitol a vysvětluje elementární pojmy z druhé světové války. Jako vstupní bránu jí doporučuji všemi deseti. Pro dospěláka je to záležitost na jeden večer, kdyby to mělo být víc, zoufale by mě to nebavilo.
Vývoj v knize probíhá ve dvou linkách - život malé Hany a pátrání po něm o 60 let později. Život Hany je spojený s bratrem Jiřím, který informace o ní poskytl. Tedy nula fikce.
Je to zajímavě pojaté svědectví i s přesahem do dnešní doby - poučme se z chyb a vyvarujme se takových znovu.
Němá barikáda
Jan Drda
120 stran rozdělených mezi několik povídek, kterými Jan Drda, literát a žurnalista reagoval na dění uprostřed války - snad všechna velká témata - Heydrichiáda, 28.10.1939, udavačství, partyzáni, propojení s dalšími Evropany, ukrývání lidí i stahování se německých vojáků na konci války.
120 stran poeticky pojaté tvrdé reality o statečnosti, víře, bojovnosti a odhodlání, které zůstávaly do posledních vteřin bytí.
Kniha vyšla jako soubor povídek v roce 1949 a ze stejného roku je i věnování v mém výtisku. Dává jí to větší sílu, stejně jako dobový jazyk.
Některé povídky pro mě byly působivější, jiné méně, ale určitě bych vytěžila víc ode všech, kdybych si je dávkovala, namísto zhltnutí celé knihy naráz.
Tři kamarádi
Erich Maria Remarque (p)
Tahle Remarquova knížka byla úplně jiná, než ostatní moje doposud přečtené, byla jiná i než očekávání od autora.
Ačkoli se pořád jedná o válečné téma, resp. meziválečné období, není tu popisována přímo válka a její masakry, ale všední společnost, která válku zažila a do další se řítí. Z toho vyvstávají postavy životem vyučené, které v běžném dialogu dávají důvěryhodnost a sílu životním pravdám jen tak mimo řečí sděleným.
Tři kamarádi také vybočují z mojí předchozí zkušenosti s EMR v tom, že dějová linka je výraznější než hloubka. Nejdřív mi přijde na mysl ta romance a nemoc, a až na druhém místě oddanost a lidská povaha.
S Pattinou nemocí jsem vzpomínala na Betty MacDonald, která tuberkulózu čtenáři předávala úplně jinak, bylo to zajímavé srovnání.
A propos, bezprostředně po dočtení jsem ještě poslechla audio Nebe nezná vyvolených od ČRo. A jak pro mě byly Tři kamarádi vybočující, tak s "Nebem" mi přišly málem identické. Máte někdo podobný pocit? Klidně mi napiště do zpráv :)
Smrt staré posluhovačky
Agatha Christie
Hercule Poirot mi zase spravil chuť. Až do konce jsem neměla tušení, kdo byl vrahem. Opět mě A. Ch. tahala po nitkách a já stejně netušila, kam vedou.
Po dočtení každé autorčiny knížky si teprve uvědomím, jak snadno se mi četla, jak dobře byly scény i zápletky popsané, jak hladce to všechno plyne. Píše tak přirozeně a vlastně i jaksi nadčasově.
Kdybych někdy zapomněla to wow, kdo byl vrahem, tenhle kousek si ráda přečtu znovu.
Náčelník
Aleš Palán
Rozhovor je zpovědí nejen o putování a trampování, jak jsem si myslela, ale celkově vhlíží do bohatého a dlouhého života přírodovědce, přírodomilce, tichého, ale odpůrce režimu, který skrze přírodu a samotu třeba našel cestu k víře. A taky má naprosto nepochopitelného pamatováka. Na jednu stranu hodně inspirativní, na druhou stranu je to už tak bytelně vyprofilovaný člověk, že se čtenář musí smířit s tím, že každý jsme nějaký a možná se v něčem neshodneme.
I kdyby člověk přečetl jen část, svým způsobem to nevadí: žádnou dějovou linku tím nepřetrhnete a inspirace zůstává.
Malá Dorritka
Charles Dickens
V knihobudce jsem našla jen druhý díl (starší vydání bylo rozdělené na dvě knihy), ten jsem chroupala dlouho a na dvakrát. Přesto bych si Dorritku jednou chtěla přečíst v plné palbě a s lepší pozorností.
Druhý díl Dorritky vypráví o životě rodiny, která náhle nabyla veliké bohatství a změnila svoje třídní postavení i vystupování. Autor je známý svojí prací s charakteristikami, prolíná je i do jmen postav a poukazuje na sociální nešvary své doby. Možná je to mojí socio- a psychoanalytickou zkušeností, ale jednání postav mě nijak neburcovalo, měla jsem s nimi soucit.
Kniha je to hutná, nejednou jsem se ztratila ve významu vět. První polovina se táhla, ale druhá chytila nečekaně dramatický spád. Moje lajdáctví jsem tak dostala sežrat a polovinu velkého rozuzlení jsem nepochopila. Alespoň mám při dalším čtení co objevovat.
Nasterea
Petra Stehlíková
Těch obřích a často fatálních zvratů bylo možná až moc. Knížka je rozsáhlá, ale i tak se mi těch 500 stran podařilo díky čtivosti přelouskat rychle. Kdybych o den později měla říct, co všechno se v ní odehrálo nebo vlastními slovy vysvětlit spory všech těch světů, nevěděla bych.
Některé pasáže jsou popisované tak zdlouhavě a důkladně, až to nudí. jiné jsem naopak nepobrala, nedokázala jsem si je představit.
Na druhou stranu jsem si námět zamilovala a přijde mi obdivuhodné, co autorka zkonstruovala. I díky tomu se budu těšit na další díl. Je to moje osobní brána do světa fantasy žánru.
Vnučka
Bernhard Schlink
(SPOILER) K autorovi jsem se vracela spíš ze zvědavosti, než z nadšení - co mi může jakožto současný spisovatel a právník nabídnout, když nebudu mít před očima už zpracovaný film (ano, první kniha byl Předčítač).
Mnohem víc pro mě tak vyvstaly idey, názory, kontext s dobou i s historickými událostmi, úvahy... ohromně mě zaujaly a vtáhly. O to víc mě ale zklamával děj, byl nerealistický. Že by hlavní postava zvládala tolik v takovém věku? Že by šli Kašparovi všichni tak ochotně na ruku? Zároveň vývoj a jednání Sigrun byly dost předvídatelné.
Kdesi v půlce jsem měla dokonce pocit, že autor dějem prostě jen tak nezáživně prolétává, aby se tak dostal k další úvahové pasáži.
O přesto byla knížka nesmírně chytlavá a pohltila mě.
Dům u kanálu
Agatha Christie
Číst od A. Ch. příběh, který není o Poirotovi, je pro mě pořád ještě trochu zvláštní a většinou od takové knížky nemám velká očekávání. A zatím mě to, možná proto, vždycky mile překvapilo.
Tommy a Pentlička působí od začátku jako dost akční pár - hotoví Neo a Trinity své poválečné doby. Tím spíš jsem nevěděla, kam se děj vyvine. A v tom byla možná největší síla - matení čtenáře skrze střídání malých a velkých dějů, kauz, událostí a střípků.
Na 200 stran se toho vešlo přehršel. A opět přišlo pár momentů, kdy jsem se ztrácela v záplavě informací. A ačkoli v ději figurovalo dost párů a romancí, neměla jsem na konci povit nějaké americké přeslazenosti, jako třeba ve Zkoušce neviny ad.
Za mě jedna ze skvělých autorčiných knih.
Anna z Avonlea
Lucy Maud Montgomery
Člověk se musí jenom odevzdat tomu, že není kam spěchat. Děj je totiž úplně předvídatelný, ale i tak kouzelný, romantický a krásný. Stejně tak čtenáře hladí a šimrají všechny lyrické kudrlinky.
Někdy jsem na sebe tu ryzí pohádku nechala jen tak působit, jindy jsem hledala střípky výpovědi o době - Kanada v roce 1909. Ale v tomhle směru bych se chtěla před dalším dílem připravit líp.
Škoda byla toho konce. Konečně jsem zpomalila do tempa snění a události naopak nabraly zrychlený spád. Na posledních 20 stranách se událo tolik velkých milníků v životech hrdinů, že by to vystačilo na další samostatný román
Krotitel splašených myšlenek
Karel Šíp
Druhá knížka od K. Š., opět dárek pro babičku. V porovnání o kus horší, jak tématy, tak vyjadřováním. Měla jsem pocit, že najednou je tu velká snaha šokovat, možná to způsobuje silná konzervativnost vůči velkým sociálním tématům, ať už víře, pohlaví, anglicismům apod. Jak kdyby se z českého baviče několika dekád stával zapšklý dědek.
Ale ať nekřivdím, jsou tu i kapitoly o textařině a muzikantech v českém rybníčku, ty jsou takovým milým vyprávěním z dob mládí, ty se mi líbily.
Na nějakou další Šípovu knížku ale nalákaná nejsem.
Smrt na kůru
Dalibor Vácha
(SPOILER) O Heydrichiádě jsem měla spíš základní znalost, spoustu věcí o odboji a spojených aktivitách jsem netušila. Tahle knížka je docela důkladně mapuje od seskoku Adolfa Opálky až po jeho smrt.
Styl je úsečný, jednoslovné věty, hesla, dodává to tomu punc vojenskosti a taky to umírňuje sentiment a cajdákovost.
Potřebovala bych ale vidět do vzniku románu, co je beletrická omáčka a co jsou fakta. Třeba Čurda byl už od začátku vymalovaný jako magor. Bylo to tak? A opravdu ho navedla jeho matka? A kde se tak detailní informace vzaly?
Knížka se mi četla skvěle, už dlouho mě něco tak nenapínalo a nepohltilo.
Pianista
Władysław Szpilman
Něco takového z dob okupace jsem asi ještě nečetla. Tolik osobitosti a přitom věcnosti asi žádný jiný autor do svého vyprávění o holocaustu nezahrnul. Rozbory mluví o tom, že důvodem je brzké vydání knížky bezprostředně po konci války. W. S. byl tedy ještě v transu, ale vzpomínky byly detailní a autentické.
Ačkoli jsem slyšela a četla snad o všech zvěrstvech holocaustu, tohle na mě působilo dost odlišně a budilo to ve mně silné pocity.
Je neskutečné, co mohlo být provedeno s tak velkým městem, jaká fatálnost. O osudu Varšavy v 2.světové válce jsem četla poprvé. A druhak, je k neuvěření, jaká série kliček autora potkala, aby mohl přežít. Kdyby to nebylo podle skutečnosti, řeknu, že to je přitažené za vlasy.