(SPOILER) Moc pěkná knížka, ale udělala jsem tu chybu, že při čekání na vyřízení rezervace v knihovně jsem si nejdřív pustila film:(. Naštěstí se knížka a film v drobnostech rozchází, ten největší zvrat jsem ale z filmu věděla.
Kniha je nádherně zpracovaná - obálka, kraťoučké kapitoly z pohledu Marcella s drobnou ilustrací.
(SPOILER) Já prostě nevim, co si mám o knize myslet. Bookstagram mi ji delší dobu doporučoval jako bibli for a girl in her mid twenties. A protože jsem tuto hranici pokořila:(, na knihu jsem se vrhla.
TA PRVNÍ POLOVINA? CO TO BYLO? Hektolitry alkoholu, divoký několikadenní párty a drogy. Bylo to tak daleko od mejch zkušeností, že jsem nedokázala pochopit, proč je zrovna tohle TA kniha, co si musí přečíst každá holčina do třiceti.
Pak najednou nastal zlom a já pochopila, proč si tohle musím do svých třiceti stihnout přečíst. Nastala kapitola vztahů, což je pro mě velmi velmi velmi bolestivá část mého života. A byť vztahy nevedu jako Dolly, určité části se mě až VELMI NEPŘÍJEMNĚ dotkly. Ne tím způsobem, že si řeknu: „Jo, tyhle situace zažívám.“ a pokračuju ve čtení. Ale semlelo mě to a v některých momentech jsem nemohla pokračovat, protože jsem si musela zpracovat své vlastní zážitky a zkušenosti.
Asi nejtěžší část, a zároveň ta, ke které se dokážu nejvíce přirovnat, byla ta, kde žárlila na vztah své nejlepší kamarádky. Protože tohle je věc, kterou lidé ve vztahu nedokážou pochopit, a zároveň se to špatně okolí vysvětluje. Že to nemyslíte špatně, že jste za kamarádku a její vztah šťastní, že máte radost, že našla někoho, kdo ji má upřímně rád. Ale zároveň vás to bolí. Protože vy to nemáte, neznáte ten pocit, že by vás někdo bezpodmínečně měl rád, nemáte vedle sebe člověka, co vás podrží. A najednou zmizí i ta kamarádka... Dolly to dokázala skvěle vystihnout (minimálně kvůli týhle části doporučuju číst v originále). A líbilo se mi, jak přímo to řekla. I když žárlení NENÍ to správné slovo, jakým tenhle stav popsat. Vy totiž nezávidíte TEN VZTAH, TOHO PARTNERA, spíš vás mrzí to, že to nemáte vy. Je to sobecký? Možná. Ale je to upřímný. A o tom vlastně ta kniha je.
Bylo to zajímavý, bylo to motivující, bylo to odporně upřímný a místama mi to potvrdilo, že co cítím, cítí i ostatní lidé. Měl by si to přečíst každý? Nemyslím si, tohle je opravdu pouze pro lidi, co si prochází krizí mladšího věku. Spokojení lidé s dobrým zázemím a s ve všem vycházejícím životem to nepochopí.
Knížka mi byla doporučovaná, už jen kvůli těžkému tématu (s tématem odsunu Němců po válce jsem se v rámci školní docházky - od ZŠ po vysoké školy - nesetkala) jsem se do ní pustila.
ALE
Nesedla mi. Nelíbil se mi autorčin styl psaní. Stále jsem si říkala, že se do ní začtu, že si jen musím zvyknout na styl psaní. Ale ani po 100 stránkách jsem začtená nebyla a doslova jsem bojovala s každou další stranou. Nesedí mi styl vyprávění. Byly části příběhu, které si zasloužily daleko víc prostoru, ale autorka jimi proběhla v pár větách. Zejména ta válečná část, která se odehrála na pár stránkách a já dumala nad tím, co se bude dít ve zbylých 400 stranách (s nadsázkou...), ale naopak se zaobývala těmi, co mi nepřišly zajímavé. A to jsem čtenář, co MILUJE popisnou literaturu. Samotnou kapitolou je přímá řeč. Je to zmiňované v mnoha komentářích a já se k Vám přidávám. Tohle se prostě nedalo číst, člověk se ztrácel a obzvlášť v MHD jsem xkrát četla tu samou stranu, když mě něco vyrušilo. Nestává se mi to, ale při čtení téhle knihy jsem si přišla jak prvňáček, co si pomalu hláskuje každé slovo, aby mu text dával smysl.
Na samotné hodnocení jsem si dala čas (a 2 přečtené knížky:)) a hodnotím ji 3 hvězdami. S odstupem, když nad knihou přemýšlím, mi kniha přijde srozumitelnější a více mi do sebe zapadá. Nutí mě zamýšlet se nad touto částí historie a rozhodně se plánuji vrhnout na literaturu faktu, která mi to osvětlí. Jak jsem zmiňovala v úvodu svého komentáře, mrzí mě, že pokud bych se ke knize nedostala, neznala bych tuto část historie, respektive netušila bych, že pro české Němce to neskončilo koncem války a odsunem, ale většina z nich pykala (za co vůbec?!) až do pádu režimu (minimálně?).
Jako první jsem viděla seriál, nalákaly mě ukázky na instagramu, a do sledování jsem šla s tím, že Laura je ten typ matky, co svého syna miluje, a Cherry je ta oběť. Celý seriál je natočený z pohledu obou hlavních postav (Cherry i Laury), které vysvětlovaly tutéž situaci. Skvěle ukázal charakter obou, byly ve své roli (neskutečně uvěřitelné) manipulátorky. Závěr seriálu byl neskutečnej, obrovskej zvrat, který asi nikdo nečekal.
Knihu jsem tedy nevnímala jako něco nového, ale četla jsem ji proto, aby mi vysvětlila chování Laury, které bylo v seriálu vykresleno jako nezdravý vztah vůči dospělému synovi. Od prvních stránek jsem, narozdíl od seriálu, s Laurou sympatizovala. Kniha jasně ukazuje, kdo stojí na jaké straně, kdo je kladná a kdo záporná postava. Jinak byl také vysvětlen vztah Laury s manželem nebo Cherry s její matkou. Když jsem myslela, že mě nemůže nic překvapit, posledních 10 stran knihy mi to vyvrátilo.
Pokud bych měla hodnotit čistě děj knihy, dala bych plný počet - zápletka, ač víceméně podobná prvnímu dílu, mě bavila, vše na sebe logicky navazovalo, nové prostředí OASIS bylo realisticky popsané. Není co vytknout.
Nehodnotím ani přehršel referencí na osmdesátkovou kulturu. Tu dobu jsem nezažila, hry nehraju, filmy obecně mě moc neberou, takže základní přehled mám, pokud jsem něco neznala, buď jsem to přeskočila (a nebo pokud to bylo pro děj stěžejní, našla jsem si k tomu víc informací).
Co mi ale vadilo neskutečně, byla přehnaná korektnost - barva pleti, přijímání LGBT komunity, zbytečně korektní názory, aby se žádná skupina čtenářů necítila ublíženě. PROČ? Copak se už i do literatury dostala premisa, že pokud v ní není alespoň jeden černoch a jeden nebinární, nemůže se jednat o dobrou knihu?
Na knize je vidět (a to je můj názor), že nevznikla z iniciativy Clinea, ale že se jedná o objednávku nebo přemlouvání agentů, a snaží se navázat na kvalitu a úspěch prvního dílu.
Knížku jsem dostala před víc jak deseti lety. V té době jsem ji zhltla na posezení, děj mi utíkal, vše dávalo smysl. Teď jsem si ji po letech přečetla znova a nevěřícně jsem kroutila hlavou, jak jsem to mohla dřív zvládnout.
Celé se to vleče a neskutečně mi vadilo zbožné (až fanatické) uctívání Aslana. V dospělosti rozhodně nemůžu říct, že bych byla knihou unešená, dělalo mi problém přečíst i 5 stránek v kuse, protože se vše točilo kolem Aslana, a to ve třech rovinách:
1) achjo, škoda, že tu není Aslan
2) jupí, je tu s námi Aslan
3) dokonalé, Aslan udělal nejvíc obyčejnou věc, budeme ho za to uctívat ještě více než doteď
