iška
komentáře u knih
Jane a Maura jsou zárukou dobrého příběhu. Z počátku jsem sérii četla popořadě, teď se k příběhům dostávám spíše namátkově, ale vůbec mi to nevadí. Je to napínavé, promyšlené a nechybí zajímavá rozuzlení. Je pravda, že teď jsem již lehce ovlivněna televizním seriálem a mám tendenci některé knižní detaily osobního života hrdinek s tím televizním zpracováním srovnávat, což není úplně ideální. Prostě je třeba soustředit se na knihu a já se ke knižní podobě této série vždy ráda vrátím.
Knihy J. Harrisové jsou vždy prostoupeny krásnou poetikou. Vždy jiné a stejně jakoby se některé detaily objevovaly vždy znovu, tedy alespoň v těch titulech, které jsem prozatím přečetla. Zde si autorka zvolila opravdu neobvyklého vypravěče, ale kdyby mně nebylo již v první kapitole knihy vysvětleno o koho jde, asi bych si to v průběhu čtení nijak zvláštně neuvědomovala. Příjemné klidné počtení.
Úsměvné vyprávění. Trochu waleský Kocourkov, svérázné postavičky ke kterým přilnete a já se bavila. Opět jsem neviděla film a opět mi to je dost líto. No snad to půjde časem napravit.
Tedy nejsem si jistá, zda to byla nejlepší volba před nástupem do nemocnice, ale bylo to napínavé a mně u četby krásně ubíhal čas. Vlastně jsme věděli kdo, kdy i jak, částečně jsme (tedy my čtenáři) znali i motiv a i tak to bylo pořád ještě zahaleno určitými nejasnostmi. Měli jsme možnost ledacos si domýšlet a lecčíms se nechat překvapit. Dostávám se ke starým restům své vlastní knihovny a ono to vůbec není marné.
Nejde o první příběh z tohoto období, který jsem četla. Tady si ale autorka zvolila poněkud jiný pohled. Hrdinka románu se drží během válečného konfliktu neutrálního postoje. Ale dovolí okolí tento postoj? Není jednoduché si stát za svým morálním přesvědčením a přežít. Velmi poutavé přiblížení této doby.
A opět velmi zajímavý a napínavý příběh. Měla jsem tam asi dva či tři momenty, kde bych s autorkou trochu polemizovala, ale zase tolik mi to nevadilo. Byla to má první e-kniha, tak je docela možné, že to mé vnímání částečně ovlivnilo. Stále u mě sice budou vyhrávat knihy papírové, nějak více si to užívám. Ale čeká mě nemocnice, operace a nejsem schopná odhadnout, kdy zase bez problémů budu moci do knihovny, tak je to určitá jistota, taková zadní vrátka. A asi jsem se toho bála zbytečně víc než je nutné.
Tereza není ani zdaleka klasickou komisařkou, jak jsme zvyklí u jiných autorů. Tato starší italská dáma je těsně před důchodem a prostoupena mnoha zdravotními problémy. Ale je úžasná. Nechcete se odtrhnout a přitom jsou tu momenty, kdy se potřebujete nadechnout a vstřebat vše co jste se již dozvěděli. Je tu hodně psychologických aspektů a je tu velmi zajímavá historická linka. Tam jsem si musela něco i dohledat, v dějinách pronikání raného křesťanství příliš kovaná nejsem. Tak snad se časem dostanu i na Matku kostí.
I dnes je cesta kolem světa dobrodružstvím, natož před sto lety. Clärenor byla rozhodně odvážná, cílevědomá a pozoruhodná žena, trasa byla zajímavá a přesto mi tu něco úplně nesedlo. Potenciál příběhu je opravdu silný a to zpracování jakoby poněkud zaostávalo. Možná to bylo těmi vsuvkami z Bolívie, asi by mi nevadilo, kdyby se děj odehrával jen postupně. Nejsem si jista. Prostě to nebylo stoprocentní.
Téměř čtvrt století čekal tento titul na poličce mé knihovny, teď se konečně přečtení dočkal. A stálo to čekání za to. Pokud by někdo čekal charakterní detektivy ve stylu Sherlocka či Hercula, tak to opravdu ne. Niémens i Karim jsou vynikající vyšetřovatelé, ale mají i své opravdu hodně temné stránky.
Na nejrůznější překlepy v knihách si pomalu zvykám. Nehodnotím to ani trochu pozitivně, ale pro sebe si chybu opravím a čtu dál. Docela mě ale zarazilo, když překladatelka s Leni Reifenstahlové udělala muže (str. 53).
A protože jsem knihu opravdu četla dlouho po jejím vydání a vím, že se jedná o sérii, dost mě zarazil a vzbudil moji zvědavost její závěr.
Anotace, zdejší komentáře, ale i některé osoby přímo z příběhu srovnávají knihu s filmem Thelma a Louisa. Nemohu soudit, film jsem neviděla, ale příležitostně si tuto mezeru určitě doplním. Dvě docela odlišné hrdinky se nezávisle na sobě rozhodnou změnit svůj život. A pak už téměř jak v režii Murphyho zákonů - co se může pokazit, to se pokazí. Byla to moje druhá kniha od autorky a docela mě překvapila. A vlastně příjemně.
Lea a Martin se opět setkávají s hodně narušenými osobami. A urbex vyvolává pocit nejistoty, tajemna a strachu sám o sobě. Lea navíc nemá kolem sebe zrovna mnoho lidí, o které by se mohla opravdu opřít a mít stoprocentní jistotu, že jí kryjí záda. Spíše jakoby tu platil zákon Rezavého lesa pro celý případ - nikomu a ničemu se nedá věřit. Závěr nás přímo láká k dalšímu dílu, tak snad se brzy českého překladu Nočního lovce (pokud bude mít český překlad stejný název) dočkáme.
Příjemné čtení, asi spíše pro ženy, ve kterém si čtenář může najít celkem dost zajímavých problémů k zamyšlení. V prvních kapitolách jsem uvažovala, zda i v manželství může dojít k syndromu vyhoření. Postupně mi docházelo, že to bude poněkud jinak. Mabel mi přišla celkem nejistá a , ač jí bylo přes osmdesát, nesrovnaná sama se sebou. Ale jak autorka píše: “Přátelství může mít nejrůznější podoby. A taky vám může zachránit život.”
Detektivka podle mého gusta. Napínavé a dobrá oddechovka. Tím, že nám autorka dovolila dostat se Josii více pod kůži, začala mi být bližší. Noah je stále taková její skála - no, kdo by nechtěl mít vedle sebe takového kamaráda. Ano, bylo tam pár momentů tak trochu na hraně, asi to za nějakou dobu nebudu umět převyprávěť, ale svou roli to splnilo a já jsem spokojena.
Možná se to u detektivky až tak nehodí, ale musím napsat, že ve stylu napsání je něco poetického. Historie údolí Val Resia a rezijského lidu je obestřeno tajemstvím, magií a prastarými tradicemi. A do toho všeho je zabalen vlastně krutý příběh s kořeny v konci druhé světové války. Trochu mě odrazovala obsáhlost knihy, ale bylo to zbytečné, zabrala jsem se do základního příběhu i do tajemství Teresy a Massima. Bylo toho hodně a stálo to za to.
Byla to svobodná duše, byla to rebelka a zpívala úžasně. Než jsem si přehrála její dvojalbum, měla jsem tuto útlou knihu přečtenu. Jak píše autor v úvodu, je to fikce založená na reálných vzpomínkách těch, kteří s ní spolupracovali či se s ní pouze setkali. Já jsem měla tu čest vidět paní Olmerovou naživo pouze jedenkrát. Bohužel tehdy až přespříliš vzdorovala trémě a na vystoupení to bylo již hodně viditelné. Škoda. Přesto pro mne zůstává jednou z našich nejlepších zpěvaček. A teď si jdu to dvojalbum poslechnout znovu.
Afrika má mnoho tváří. Bída, dětští vojáci, únosy, násilí, věčné boje - to je deprimující i alarmující. Bohužel se bojím, že zakoupením kozy či slepice zas až tolik nepomohu. No, příběh to byl silný, v určitých momentech ne zrovna uvěřitelný.Ta linka Emanuely a Kima nemusela být možná tolik podrobná, měla jsem pocit, že to příběh Rebekky a Angel částečně narušuje. V každém pádě napínavý syrový příběh ze kterého mrazí.
Na první pohled nemohly být tyto dámy rozdílnější, ale to bylo jen zdání. Obě znám - z filmů i hudebních nahrávek. Četla jsem spousty článků, těch seriózních i těch vysloveně bulvárních. Autoři si daly opravdu velkou práci aby nám dovolili nahlédnout dál, trochu více pod pokličku. Ano, je to beletrie, románové zpracování, ale právě proto se to tak pěkně čte. Je to opět jedna z těch knih, které čtu a u ruky mám tablet, abych si mohla dohledávat a ověřovat.
“Někdy je iluze realita, který ještě nerozumíme. “
Vezmeme velkou porci autorova vypravěčského talentu, přidáme hrst filosofie, přibližně stejné množství mystiky, okořeníme trochou matematiky a ekologie. Promícháme a pak už si jen užíváme četby. Grace mi byla hodně blízká. Je to náročné umět překonávat strach ze života. A nakonec přidám ještě jeden citát z knihy, ten o četbě:
“ Umožní ti prožít životy mimo ten, který doopravdy žiješ. Čtení promění naše pomyslné duševní chatrče o jedné místnosti v honosná sídla. Vždyť čtení je ve své podstatě vlastně telepatie a cestování v čase. Spojuje nás se všemi lidmi a místy, s každou dobou a každým vybájeným snem.“
Sice si musím přiznat, že do Sagittariuse jsem vklouzla rychleji, přesto musím hodnotit jako velmi dobrou detektivku. Ten vyšetřovací proces byl opravdu uvěřitelný, vůbec to bylo dost reálné. Tak doufám, že se s Hornem a Bachovou v dohledné době opět setkáme.
Paní Kůtovou jsem prvotně poznala jako výtvarnici díky jejím ilustracím Krajiny roztavených zvonů Jana Štiftera. Tehdy jsem si hned její tvorbu na webu vyhledala a její obrázky mě svou jemností, snovostí a trochou tajemna doslova okouzlily. A Zlá babička byla také takovým obrázkem. Nelehký osud obyčejné ženy nebyl v tehdejší době asi zcela ojedinělým, ale o to více se mě to dotýkalo. Je snadné někoho odsuzovat, náročnější je pořádně se zamyslet nad tím proč. Ano, opravdu moc pěkná kniha.