Inozuka

Příspěvky

Jan ŽižkaJan ŽižkaPetr Čornej

O úžasné Čornejově monografii zde bylo napsáno již mnohé a až na pár výjimek se těší plnému hodnocení. S tím souhlasím i já a musím přidat ještě poznámku o nevídané vyváženosti této knihy. Profesor Čornej odvedl takřka geniální práci a postavil pomyslný pomník moderní historiografii, která se oprošťuje od ideologické interpretace dějinných událostí a čtenáři předkládá hned několik variant, jak se mohly popisované děje odehrát. Přičemž vedle sporých pramenů čerpá především z dobového sociálního, politického a duchovního kontextu člověka i společnosti. Výsledkem je čtivá, a díky snaze dopátrat se pravdy s připuštěním možných alternativních interpretací, monumentální práce, která čtenáře sice zaměstná opravdu dlouhou dobu, ale zároveň mu poskytne požitek z každé své stránky. Smekám před Vámi pane profesore ….

28.02.2021


Český rájČeský rájJaroslav Rudiš

Ten, co má Rudiše rád, řekl: ,,Respekt! Zase si to vodpružil, kámo."

23.12.2020


Magor a jeho dobaMagor a jeho dobaMarek Švehla

Když jsem zaregistroval, že tato kniha vyjde, jen jsem nad tím mávl rukou, protože jsem si říkal, že na Jirouse mám názor jasný (respekt k činnosti za komunistů a despekt k jeho eskapádám v devadesátých letech) a další oslavné pindy na jeho adresu číst nemusím. Pak jsem ale knihu viděl a vyrazil mi dech její rozsah. Definitivně jsem se pak ke koupi rozhodl, když jsem viděl ve fotografické příloze obrázky z Jirousových výtržností - nahota při tanci po stole, povídání s kozou s pivem v ruce atd. To dávalo příslib objektivního pohledu na tuto kontroverzní osobnost. A nemýlil jsem se. Kniha je opravdu hodně vyvážená a nesnaží se nic zamlčovat. Švehlovi se podařilo vyprávět Jirousův příběh čtivě a v širokých souvislostech. Často odbíhá od Jirouse k osudům jeho souputníků a pokouší se najít motivy Magorova chování a postojů. To se mu daří, i když asi za cenu řady nepřesností (viz. dohledatelná kritika M. Knížáka). Kniha je totiž napsána velice svižně a s důrazem na svou nosnou linku - zjistit jak se z obyčejného chytrého a uzavřeného kluka stal jeden z nejnesmiřitelnějších bojovníků za svobodu a z něho zase nesnášenlivá a (sebe)destruktivní troska. A to se podle mého povedlo na jedničku!

25.12.2017


Věci, na které nastal časVěci, na které nastal časPetra Soukupová

Nedávno jsem někde slyšel, že když přečtete jednu Petru Soukupovou, je to jako byste četli všechny její knihy. Což je možná trochu pravda, ale spíš bych řekl, že je to tvrzení nespravedlivé, protože Petra Soukupová svůj styl hlubokých psychologických a sociálních sond zdokonaluje a rozvíjí. Věci, na které nastal čas je příběh sedmnáctiletého soužití jedné rodiny viděný perspektivou motivací, zájmů i postojů jednotlivých aktérů. Vše dokonale odkoukáno ze života a zakomponováno do souvislého děje. Ani se mi nechce uvěřit, že předlohou byly povídky, které autorka propojila a uspořádala do delšího románu. Velmi čtivé a reálné ...

26.09.2021


ZmizetZmizetPetra Soukupová

Nemám moc rád filmy a knihy, kde hlavními hrdiny jsou děti, ale Zmizet je tak vyjímečná kniha, že hned po pár prvních stránkách jsem na tuto svou averzi úplně zapomněl. Pečlivě vystavěné příběhy třech tragickými událostmi narušených rodin jsou napsané naprosto strhujícím způsobem. S Petrou Soukupovou jsem četl nedávno rozhovor a říkala, že nejlépe se jí píše v nonstopu... Nedivím se pak, že výsledné díla jsou tím nonstopem trochu načichlá a dýchá z nich smysl pro lidské tragično, avšak s až překvapivými závěry prodchnutými zvláštní nadějí .... Přesně můj cup of tea.

20.11.2015


Krvavé léto 1945Krvavé léto 1945Jiří Padevět

Češi mají ve zvyku svou historii reflektovat z pohledu obětí. Všechno zlé, co se v naší kotlině odehrálo, bylo jen výsledkem vlivu cizích mocností a armád a Češi byli nucení se pouze spravedlivě bránit. Tento přístup Padevětovo Krvavé léto 1945 dost rázně vyvrací a ze stránek této knihy se řadě čtenářům dobře neudělá. To, co zde proběhlo mezi květnem a srpnem 1945 se jinak než etnická čistka totiž nazývat nedá. A to, co tuto čistku provázelo, je srovnatelné s podobnými událostmi v Jugoslávii devadesátých let, či zločiny NKVD nebo Einsatzgruppen v Rusku - masové popravy evidentně nevinných lidí (včetně žen a dětí), hromadné znásilňování, mučení a vyřizování účtů mezi sousedy. Většina lidí obhajuje tyto události nacistickou okupací a mstou za zvěrstva, která na našem území německá branná moc napáchala - kdo seje vítr, sklidí bouři. A výjimečně hněv lidu skutečně postihl i viníky těchto činů, ale mnohem častěji to veskrze dost krutým způsobem odskákali nevinní lidé. Nelze nijak ospravedlnit exekuce typu popravy celé rodiny Polákových z Vroutek u Loun, kteří byli zastřeleni za vraždu, kterou spáchal otec této rodiny. Popravena byla nejenom jeho manželka, ale i všechny děti - 12, 6 a 1 rok staré! Nebo masakr 267 karpatských Němců - civilistů a opět žen i dětí - na přerovských Švédských šancích. Krvavé léto je drsná a syrová kniha, která nic neodpouští. Napadlo mě, že takhle se asi musí cítit dnešní Němci, když čtou o činech zvláštních komand na Východě za druhé světové války nebo o vyhlazovacích koncentračních táborech. A zároveň mnou cloumá hrůza jak málo stačí, aby se něco takového znovu zopakovalo. Stačí si zapnout TV a poslechnout si některého z představitelů antiislámské nebo nacionalistické frakce...

06.11.2016


Winterbergova poslední cestaWinterbergova poslední cestaJaroslav Rudiš

Ve Vimperku pracuji, dokonce jsem tam nějakou dobu i žil, záchvaty historie mám prakticky neustále, bojiště u Hradce Králové jsem navštívil již dvakrát, vlaky mám rád, Rudiše považuji za předního spisovatele mé generace ... a přesto musím říct, že to nebylo úplně ono. Dobrý nástup, výborná poslední třetina knihy, ale uprostřed ubíjející a repetitivní nuda. Možná to byl záměr, i cesta vlakem taková je, ale mě to prostě chvílemi nebavilo a Winterbergovy pasáže jsem četl spíš letmo, než abych si v nich nějak liboval. Katarze posledních kapitol byla ale vynikající, přestože se dala předvídat, takže ve finále všechno odpuštěno. Beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins ...

20. února


Údolí včelÚdolí včelVladimír Körner

Film Františka Vláčila považuji za vrchol tuzemské kinematografie a i knihu mám moc rád. Četl jsem několikrát, naposledy mi ji nyní předčítal Jan Kačer při cestě z Paříže. Na novele je trochu znát, že je to přepracovaný scénář a Vladimír Körner napsal po literární stránce určitě lepší díla. Příběh dvou řádových rytířů je ale natolik silný a mnohovrstevný, že se právem řadí k nezapomenutelným. Dilema fanatismu, svobody a života, hledání štěstí i lidského údělu vede celou lidskou historií a ač je děj zasazen do středověku, je aktuální v každé době.

23.06.2018


StalkerStalkerArkadij Strugackij

Bez mučení přiznávám, že jsem si koupil hlavně proto, abych pochopil, co že to ta Zóna je, protože z Tarkovského sice pěkně expresivního, ale neskutečně nudného filmu jsem to nějak nepochopil. A dobře jsem udělal. Film i kniha se shodují hustou a tíživou atmosférou neznámého, ale kniha je navíc obohacena i o příběhy vlastních stalkerů, jejich motivací a závislostí na Zóně. K tomu mě hodně bavila Noonanova kapitola s filozofickým přemítáním o podstatě Zóny, z nichž teorie pikniku u cesty je naprosto zdrcující myšlenkou malosti lidské existence.

01.05.2019


Watchmen: StrážciWatchmen: StrážciAlan Moore

Se Strážci mám ten problém, že vždy čekám něco převratného a po dočtení se bohužel žádné Whaua neozve. Bylo to tak poprvé před léty a nyní po druhém přečtení je to stejné. Možná za to nemůže ani tak ten komiks sám, jako spíš aura geniality, která jej předchází. Jistě, je skvělý a vůbec neshazuji jeho kvality, ale když se v každém druhém textu o knize opakují pořád dokola slova jako kult, převratný, neopakovatelný a geniální, tak nějak to vyšponuje očekávání do nedosažitelných výšin. Ale dost fňukání ... napsané a nakreslené opravdu dobře, v atmosféře zuřící studené války v osmdesátých letech to musela být bomba - nyní asi krapet méně naléhavé. Fascinující jsou postavy Rorschacha - muže bez kompromisů, dr. Manhattana - muže bez emocí a Komedianta - nenapravitelného cynika. Zbytek hrdinů mi přišel spíš směšný, což byl patrně i autorův záměr. Někdy je snaha o boření mýtů až moč křečovitá - doplňkové texty, příběh Černé lodi .... přesto se nedá Watchmenům upřít, že se povedli a opravdu řadu těch mýtů k zemi poslali. Přes všechny výhrady tak pod pět hvězdiček jít nelze.

16.08.2020


Básník (Román o Ivanu Blatném)Básník (Román o Ivanu Blatném)Martin Reiner

Román o Ivanu Blatném je možná trochu zavádějící název, protože styl, jakým je Básník napsaný má blíže k literatuře faktu či monografii než k románovému stylu. Čím je však tomuto formátu podobný je rozsah a čtivost s jakou je napsaný. Kniha Martina Reinera se čte opravdu velice dobře a je tak všeobjímající až z toho jde hlava kolem. Ve všech těch odbočkách od hlavního děje jsem si po pár stránkách začal doslova libovat a to jak autor použil množství pramenů k bohaté mozaice osudů hned několika lidí je prostě fantastické. Vedle osudu Ivana Blatného se tak dozvíte mnohé o surrealistické avantgardě, Skupině 42, britské imigrační i sociální politice i psychiatrické praxi. A u všeho Reiner nic nezatajuje, nikoho nedělá lepším ani horším, maximálně barvitě popisuje. Jedním slovem: VÝBORNÉ.

03.02.2016


451 stupňů Fahrenheita451 stupňů FahrenheitaRaymond Douglas Bradbury

451°F bývá řazeno k 1984 nebo ke Konci civilizace, ale dle mého názoru nedosahuje jejich kvalit, protože nezachází příliš do detailu popisu moderního totalitního systému, ale staví na jedné - do absurdna dotažené myšlenky - že jádrem civilizace jsou knihy. Což není úplně mimo, ale není to také zcela přesné - je to spíše vědění a vzdělání a kniha je pouze nosič, kterým ovšem může být i jiný způsob předání informace. Důkazem přepálenosti Bradburyho vize je, že první tuzemské vydání (které jsem četl i já) pochází z roku 1957 a druhé 1970, tedy z doby tuhé totality respektive normalizace. Na druhou stranu je zde dost přesně popsán současný efekt informační exploze a princip manipulace zahlcením spotřebitele banalitami, že je až mrazivé, jak se Bradbury v tomto trefil: "...vzdalujíc se od lidí, kteří snídali stíny, obědvali páru a večeřeli přeludy."

02.09.2018


Johnny si vzal puškuJohnny si vzal puškuDalton Trumbo

Válka dělá z lidí hrdiny, ale zároveň i mrzáky a mrtvoly. Většina válek je pak reflektovaná z pohledu těch, kteří přežili - a častěji těch, kdo válku vyhráli - a názory těch zmrzačených nemívají na výsluní dějin místo. A už vůbec se nelze dopátrat toho, co si o své oběti myslí ti, kdo konflikt nepřežili a padli na frontě. Dalton Trumbo se pod dojmem skutečného příběhu jednoho anglického majora pokusil zachytit myšlenky člověka, který válku sice přežil, ale fakticky je mrtvý - vše kromě mysli mu válka vzala. Joe Bonhamovi zbyl jen mozek a ze smyslů pouze schopnost vnímat zbytky kůže, jinak je jen kus masa. A jako takový se snaží mluvit jménem všech obětí válek, které obyčejní lidé nerozpoutali, ale za své vůdce a jejich falešné ideály musejí vybojovat. A ač zpočátku shledává, že neexistuje idea, za níž by stálo ztratit svůj život, v závěru připouští, že jediný boj, který je ochotný vybojovat se zbraní v ruce je válka proti všem mocným, kteří ženou lidi na jatka světových konfliktů. Jediná válka, která stojí za to, je válka proti válce... Právě radikální revolučně antimilitaristické poselství této knihy z ní udělalo na konci šedesátých let, kdy vrcholil konflikt ve Vietnamu, jeden z nejdůležitějších protiválečných románů. A právem! Trumbo brilantně popisuje bloudění myšlenek uvězněných v disfunkčním těle i touhu a úsilí navázat kontakt s jinými lidmi. Přesné zachycení bezmoci a beznaděje dělá z Johny si vzal pušku jeden z nepřesvědčivějších a nejsyrovějších protiválečných románů.
Druhá věc, která se při čtení knihy nepřímo vznáší ve vzduchu je dnes diskutovaná otázka euthanasie. Právě sugestivní popis pocitů na lůžko upoutaného člověka nastoluje otázku, zda má moderní věda právo udržovat při životě člověka za každou cenu i proti jeho vůli...
Dalton Trumbo knihu i zfilmoval a to až ve svém poměrně vysokém věku. Na to, že je to jeho jediný film, který režíroval, dopadl výsledek nad očekávání dobře, i když kniha je samozřejmě kniha... Viděl jsem jen jednou a to před drahnými lety a pokud si dobře pamatuji, film má jiný "humánnější" konec.
Knihou se inspirovala Metallica při tvorbě jedné ze svých nejlepších skladeb One. Text písně z knihy víceméně cituje a jak již zmiňuje miskamsk, v klipu k této skladbě jsou prostřihy z filmové verze Johny si vzal pušku.
Neoprávněně opomíjený skvost světové literatury!

16.11.2013


GottlandGottlandMariusz Szczygieł

Není to špatná kniha, hlavně díky svěžímu jazyku, kterým je napsána a velkému nadání ze zdánlivých protikladů vytvářet analogie. Ale po přečtení mi tak nějak přišlo, že pí ár o tom, že očima našeho severního souseda se dozvíme něco víc o sobě, je až moc přehnané. Nepřišlo mi, že by Szczygiel našinci předkládal cokoliv, co by tuzemský národozpytec netušil nebo sám nevymyslel. V tom je kniha naopak až dost klišovitá. Že bolševici byli hovada není nic moc objevného, že mlčící většina vždy raději ohne hřbet než by riskovala, že úspěch se na jedné straně neodpouští a na druhé vyžaduje jistou dávku necitelnosti a nesmlouvavosti není nic, co by bylo nějak extra nové. A rovněž nic, co by nějak významně bylo spojené pouze s českým národním naturelem. Řekl bych, že tak to funguje všude na světě. Zůstává tak jen důraz na známou českou přizpůsobivost a švejkovitost. Ale toho jsme si vědomi a řečeno citátem z Hášovy televizní inscenace Noc rozhodnutí o hodinách předcházejícím okupaci a prezidentu Háchovi: "Co je údělem malého národa na křižovatce velmocenských zájmů? Nemůže-li zpívati s anděly, musí výti s vlky." Ale znovu opakuji, není to špatná kniha a je opravdu dobře napsaná...

01.09.2014


Válka s MlokyVálka s MlokyKarel Čapek

"Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. (...) Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo vy lidé. Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám."

Je až mrazivé, jak je Čapkova Válka s mloky stále aktuální. Hned mě napadla spojitost s událostmi na Středním východě a současnou ofenzívou Islámského státu či v minulých letech Talibanu. Kdo že jim to nejdříve dodával zbraně? Obecně se říká, že Válku s Mloky napsal Karel Čapek pod dojmem sílícího fašismu, což je v ní jasně patrné, ale lze v ní najít i hodně dalších rovin, ať již zamýšlených, či nikoliv, ve kterých podrobuje autor kritice (satirickému posměchu) celou společnost a její kulturu a politiku. Ve Válce s Mloky silně rezonuje například ekologické poselství o narušování ekosystémů. Tedy téma důsledků technického a vědeckého pokroku, jež si lidstvo začalo připouštět až o dobrých 40 let později. Jako taková je Válka s Mloky i přes svůj zvláštní styl (zvlášť prostřední pasáž se nečte zrovna lehce) hodna pozornosti. A myslím, že ještě hodně dlouho v ní budeme poznávat naši současnost.

01.10.2014


Střepiny v trávěStřepiny v trávěVladimír Körner

Vladimír Körner je jedním z největších českých spisovatelů dvacátého století a již svou prvotinou dokázal, že mu tahle pozice právem náleží. Hutný a temný příběh o snaze zacelit rány z války vyprávěný impresionistickým a melancholickým stylem. Úžasná práce s jazykem a hluboký vnor do týraných duší. Velice lidské a přesvědčivé, možná kvůli tomu, že i sám autor ve válce ztratil otce. Přečteno na jeden zátah a v němém úžasu...

04.06.2017


SolarisSolarisStanisław Lem

"Ležel jsem na zádech, její hlavu na svém rameni, bez jediné myšlenky. Tma, jíž byl pokoj naplněn se zalidňovala. Slyšel jsem kroky, stěny mizely. Nade mnou se něco vršilo, stále výš, donekonečna. Pronikán tmou skrznaskrz, objímán jí bez jediného doteku, strnul jsem v ní, cítil jsem její ostrou průhlednost, která brala dech. Někde daleko, daleko jsem slyšel srdce. Soustředil jsem všechnu pozornost, veškeré zbytky svých sil na očekávání agónie. Nepřicházela."

Spíš než sci-fi je Solaris sondou do nitra lidské duše, do temných zákoutí našeho vědomí do místností kam nechceme vstupovat. Snad právě proto Solaris jako první sfilmoval Andrej Tarkovskij, jehož tvorba je existencionalismem přímo napěchovaná. Filozofický náboj téhle knihy je prostě úžasný, uvažování o lidskosti a božství dotažené do netušených hloubek.
Platí všechny výhrady napsané v komentářích níže: nudné "vědecké" pasáže, ne moc vygradovaný závěr, malá akčnost... ale přesto Solaris zůstává jedinečným tahem a své výsostné místo na stupínku literatury 20. století si právem zaslouží.

14.06.2015


MarťanMarťanAndy Weir

Marťan je spíš takový technothriller, než nějaká velká literatura. Většinu knihy zabírá fyzikální popis improvizačních vědeckých postupů, které umožňují přežití hrdiny na povrchu Marsu. Občasné Watneyho sarkastické poznámky to trochu odlehčují, ale i tak mi přijde text trochu křečovitý. A asi od půlky to všechno nabírá takový ten americký patos známý z filmových blockbusterů - všichni táhnou za jeden provaz, obětují se a najednou prásk, je tu nová komplikace. Ale přesto všechno se Marťan čte dobře a jako nápad je hodně neotřelý. Kdo by si byl pomyslel, že oprášit Robinsona Crusoe a prásknou s ním na rudou planetu může být skvělý námět na román.

"Nejhorší události v životě se ohlašují maličkostmi. Na boku máte drobnou bulku, která tam dřív nebyla. Vracíte se domů k manželce a spatříte v dřezu dvě skleničky na víno. Z televize se ozve: Přerušujeme tento program..."

17.10.2015


Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IVOsudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IVJaroslav Hašek

Asi ani nespočítám, kolikrát již jsem Švejka četl. Vždycky si v něm najdu něco nového a staré gagy, které si pamatuji, mi přijdou pořád stejně vtipné. Je až s podivem, jak dokázal Hašek v tomto románu zachytit běžný život a jak často se Švejkovy hlášky dají používat v popisu běžných životních situací. A ač je Švejk kniha humoristická a značně zábavná, a bývá často zjednodušovaná právě do této roviny, je to kniha zároveň silně antimilitaristická (i s dost drsnými pasážemi), protiměšťácká a libertariánská. Hašek byl geniální v tom, že pod rouškou jednoduché zábavy dokázal propašovat silná poselství a myšlenky. P.S: Myslím si že Hašek sám sebe nejvíce projektoval do postavy jednoročního dobrovolníka Marka.

04.01.2016


PotichuPotichuJaroslav Rudiš

Pět lidských osudů spletených do drátků kabelů od sluchátek anebo také do copu hezké holky anebo do biče, jehož švihnutí bolí jako čert ... Rudiš nezklamal a naservíroval nezvykle lehkým, vtipným a zábavným stylem základní lidské existenční dusno. A mně nezbývá než nadšeně tleskat ... jako bych snad tenkrát v té Akropoli i byl.

27.08.2018


VikingovéVikingovéClaudia Banck

Z informačního hlediska skvělá kniha osvětlující fenomén vikingů a jejich života. Pro lidi, kteří se skandinávskými kmeny zaobírají nějakou dobu asi nic převratného a nového, pro ostatní (třeba mě) hodnotný vstup do tohoto světa. Vedle historie vikinských cest a výpadů severských kmenů do všech koutů světa se čtenář dozví i spoustu informací o jejich životě, náboženství a obživě. Knihu završuje christianizace Skandinávie a vznik dánského, norského a švédského království. Hodně se mi líbila fotografická dokumentace, kterou je text proložený. Co však musím důrazně zkritizovat je příšerná sazba, kdy do plynulého textu jsou vkládány doplňující informace, které však nejsou jasně odděleny. A tak se stává, že text na jedné stránce nenavazuje na text na následující a jste nuceni hledat, kde pokračuje. To mě opravdu dost štvalo a kazilo celkový dojem z jinak dobré knihy.

24.03.2019


SerotoninSerotoninMichel Houellebecq

Bible netečnosti ... Řekl bych, že od M. Houellebecqa jsem četl lepší a ten někdejší wuau efekt a identifikace s hrdiny a názory se nedostavil, ale na druhou stranu jsem dostal vše, co jsem od Serotoninu očekával: lehce perverzní a sžíravý pohled na postmoderní společnost pozdního kapitalismu podbarvený zábavně cynickým humorem a explicitními scénami. Houellebecq stále ví, jak rozeznít vlnu lidských emocí, udržet pozornost i přes líčení naprostých banalit a jak ze zmatku současného světa vytáhnout nejhlubší frustrace a čtenáři v nich pořádně vymáchat hubu.

14. května


Cesta na severozápadCesta na severozápadCtirad Mašín

Velice čtivě popsaný útěk bratří Mašínů, Milana Paumera, Václava Švédy a Zbyňka Janaty z komunistického ČSSR do Západního Berlína, který vyústil v hon téměř celého bezpečnostního aparátu NDR za pěticí drzých Čechů, kteří se za každou cenu snažili probít na svobodu a rozhodli se nedat svou kůži lacino. Čte se jedním dechem, provázeno množstvím poznámek a bohatou fotografickou přílohou.
Tato kniha se sice zaobírá primárně útěkem do Západního Berlína, ale v předmluvě i doslovu je hodnocena činnost skupiny i před tím a zde bohužel trpí obecným hrdinským paradoxem. Zvlášť doslov JuDr Hulína je děravý jako gumák příslušníka VoPo po přestřelce u Waldowa. Problém s hrdiny je, že si je snažíme idealizovat a stavět je do jakéhosi černobílého světa, kde je vše jednoduše jednobarevné, dobré nebo špatné. Tak to ale v životě nefunguje a svět je malován spíš v různých odstínech šedé. Při hodnocení činů historických osobností se tak dostáváme do zvláštního rozpoložení, že vše, co se nám nehodí do krámu popíráme, zapomínáme nebo bagatelizujeme nebo naopak stavíme na tom, co je v příběhu vedlejší a snažíme se na základě jednotlivostí soudit celek. Příběh skupiny kolem bratří Mašínů je toho přímo učebnicovým příkladem.
Na jednu stranu si skupina kolem bratří Mašínů zaslouží obdiv za nespornou odvahu a snahu bojovat s totalitním režimem se zbraní v ruce (což je naprosto legitimní), na druhou stranu jejich příběh obsahuje i nesporně odporný a lidsky neobhajitelný čin podříznutí spoutaného a pacifikovaného člověka. To je akt mimořádně hnusný, a nezáleží zda jej provádí člen ISIS, Frakce Rudé Armády, KGB, SS nebo CIA. V komplexní rovině je potřeba říci, že snaha skupiny bratří Mašínů bojovat s krutým a bezcitným režimem, snažit se ukázat, že ne všichni se ho bojí a skloní se před jeho brutalitou, je obdivuhodná i respektu hodná, ale že během toho došlo i k tomuto, což si rozhodně žádnou adoraci nezaslouží. To málokdo dokáže a tak hodnocení této skupiny osciluje od nekritického přijetí po absolutní odmítnutí. A hranice mezi je v tomto případě jen velmi tenká ...

18.04.2020


KallocainKallocainKarin Boye

Méně známá dystopie z linie: My (1925)..... Brave New World (1932)....... Kallocain (1940)...... 1984 (1949). Ze všech těchto antiutopií se čte nejhůře, díky tomu, že identifikovat se se značně zmanipulovaným a v podstatě totalitnímu státu loajálním "hrdinou" je setsakra těžké. Zajímavá je myšlenka, že samotný prostředek kontroly mysli může v totalitním státu vést nejen k prohloubení ovládání jedince, ale paradoxně i k rozšíření podvratných myšlenek. Je to zde jen naznačeno a nijak nerozvedeno, přesto se to ze závěru knihy dá trochu vycítit. Velice cenná je kniha za přesné vystižení totalitního státu, i když nejde do takových detailů jako ostatní zmíněná díla. Co dělá Kallocain obvzláště mrazivým je doba vzniku a osud autorky... viz komentář steppen-wolfa.

19.02.2014


Zlodějka knihZlodějka knihMarkus Zusak

Většinou komerčnímu nátlaku s úspěchem odolávám, ale když už někdo nazve své dílo takhle lákavě, těžko se vzdoruje a dá se očekávat, že výsledek nebude úplně pitomý. A není... je totiž geniální. Velice promyšlený způsob vyprávění a dobře podané již zdánlivě okoukané téma Druhé světové války, holokaustu a zhovadilosti nacismu. Zusak na příběhu malé holky demaskuje krutost války, ale zároveň vedle té horší lidské stránky ukazuje i tu dobrou. Chvílemi se mi sice zdály některé slovní obraty až moc "tlačící na pilu" a překombinované, ale jako celek funguje Zlodějka knih perfektně. Na posledních třicet stránek si připravte krabici kapesníků, budete je potřebovat...

19.03.2014


PodvoleníPodvoleníMichel Houellebecq

Houellebecq na svůj v předchozích knihách ověřený příběh nihilistického ztracence (tentokrát z vysokoškolských kruhů) roubuje trochu té aktuální politiky a problémů a trochu nového východiska v podobě příklonu k náboženství. Houellebecq si mě v Podvolení ztratil tím, že si zajímavé téma zjednodušil právě propojením s aktuálně nejvíce rezonujími strachy z islamizace Evropy. Paradoxně tím ubral knize dost na zajímavosti, protože ta politická linie moc nefunguje a je děravá jako ementál. Jestliže v první části autor naznačuje, že země stojí před občanskou válkou, po volbách jako když utne a z ozbrojené nacionalistické opozice jsou najednou beránci, kteří se zřejmě vypaří a celá Francie bez problémů přijme islám jako své nové náboženství. Na druhou stranu osobní rovina knihy je po houllebecqovsku rozehrána skvěle a finální podřízení se hlavního hrdiny novému kultu je naopak hodně autentické. Celkově tedy průměr, i když Houellebecqa stále řadím mezi své nejoblíbenější autory.

08.04.2016


Vítězství v PacifikuVítězství v PacifikuMiloš Hubáček

Druhý díl Pacifické ságy zvedá laťku ještě výš než Pacifik v plamenech. Název je trochu závádějící a v paměti jsem měl prohozené s Ofenzívou v Pacifiku, ale poslední vydání alespoň přidává podtitul Bitva o Guadalcanal, čímž je vše jasné. Kniha je opět psána lehkým hubáčkovským stylem kombinujícím fakta s emocemi a čte se téměř jako román. Člověk se musí mít na pozoru, aby nezapomněl, že čte o reálných lidech a událostech. V mnoha ohledech kniha slouží jako základna k výpadům do hlubin googlu, kde se dají najít snímky vraků z Průlivu se železným dnem i řada fotografií ze současného Guadalcanalu, který se od roku 1942 zas tak rapidně nezměnil - stále zapadlý kout světa, kde malaričtí komáři dávají dobrou noc.

20.09.2020


Vysoké oknoVysoké oknoRaymond Chandler

",Odcházím, tak, jak odcházím vždycky,' řekl jsem. ,Se svižnou úklonou a lehkým úsměvem na rtech. A s hlubokou a upřímnou nadějí, že se s vámi příště nesetkám v base. Dobrou noc.' (...) Jel jsem nazpátek do Holywoodu, koupil si půllitr dobrého pitiva, zapsal se v hotelu Plaza a zanedlouho už jsem dřepěl na pelesti postele, čuměl si na nohy a tankoval whisky rovnou z lahve. Zrovna jako docela obyčejný ochmelka. Když už jsem byl tak akorát zkárovaný, že se mi mozek zamžil a přestal myslet, svlékl jsem se a vlezl do postele a po chvíli, která nebyla dlouhá, ale mohla být kratší, jsem usnul.'"

14.02.2016


Oceán v kapce rosy - zenové příběhyOceán v kapce rosy - zenové příběhyHenri Brunel

"Mistře, ukažte mi cestu k osvobození!"
"On tě někdo spoutal?" zeptal se mistr. "Řekni, kdo?"
"Nikdo," odpověděl žák.
"Tak proč se chceš osvobozovat?"

26.05.2016


Bílá nemocBílá nemocKarel Čapek

Film zbožňuji a až po přečtení knihy na mě plně dopadla genialita Hugo Haase jako doktora Galéna a Zdeňka Štěpánka jako Maršála. Kniha totiž vyznívá ve srovnání s filmem trochu plytce a naivně, ovšem právě herecké mistrovství obou zmíněných dodává textu na působivosti a naléhavosti. I přesto všechno je třeba ocenit Čapkovu předvídavost i osobní odvahu, která ho v době sílícího fašistického nebezpečí a řinčení zbraněmi vedla k napsání silně protiválečného a protinacionalistického textu.

17.12.2016


1 ...