InaPražáková komentáře u knih

Čím dál do historie, tím víc mě to bavilo. Při povídání o rekonstrukci tajných služeb po změně režimu a o politických tlacích z 90. let mohl být Randák upřímnější a podrobnější, navíc jsou to záležitosti, u kterých už jsou detaily i kontext známější a názor na ně usazenější. U aktuálních kauz, zvlášť z doby NFPK, je to spíš výčet střípků, které nejdou do hloubky, a celkový obraz o případu ani Randákův názor se z nich většinou vyčíst nedá. Je to logické, čerstvé věci nelze prozrazovat a nelze ani shrnout složité kauzy na pár stránek, ale kniha pak ztrácí pevnou linku. Navíc se Spurný u aktuálních otázek občas s Randákem dohadoval, jako by ho chtěl navést ke konkrétní odpovědi. Randák se nenechal, což je správné, spíš tazatel se měl držet víc v pozadí.
A nad vším samozřejmě visí otazník, co Randák zamlčel, kdy mlžil nebo klamal, který se při rozhovoru se špionem nemůže neobjevit (byť považuju za obohacující už seznámení s jeho způsobem uvažování a vyjadřování). I s touhle nejistotou je ale zajímavé podívat se do zákulisí české politiky očima dvou dobře informovaných pozorovatelů.

3 29.11.2023

Spojení závažné, dlouho zamlčované části historie s důsledným, ale citlivým přístupem. Na kanadském území desítky let probíhal systematický, institucionalizovaný teror vůči původním obyvatelům, konkrétně vůči dětem. Joanna Gierak-Onoszko, ač cizinka, si nastudovala nejspíš desítky tisíc stran dokumentů a dokázala proniknout k přeživším do takové blízkosti, že se jí svěřovali. Vzniklo svědectví stejně drásavé jako kvalitně literárně zpracované, které s logickou návazností popisuje vznik a fungování převýchovných ústavů, zážitky bývalých chovanců, následky, kterými je poznamenaných několik generací na celý život, snahu domoct se soudního odškodnění a uznání viny zainteresovanými institucemi. Je to tak dobře napsané, že mi před očima běžely obrazy, ale téměř si nevybavuju konkrétní věty a obraty - autorka se upozadila ve prospěch výpovědí a faktů, což je v tomto případě nejpřiměřenější řešení.

5 26.11.2023

Nijak zvlášť dlouhá, ale vše podstatné obsahující publikace:
- historie od vzniku trestného tábora po jeho zrušení (letmo se dotkne i historie před nástupem komunistů k moci)
- zasazení do kontextu jáchymovské lágrové soustavy
- stručný popis všech součástí tamní reality
Nedotýká se příběhů jednotlivých vězňů (resp. vybírá si jen ty části, na nichž lze ilustrovat něco obecnějšího), zato opravuje některé zažité faktické omyly z jiných knih.
Edice 1938-1953 trpí na nedokonalou korekturu, což se nevyhlo ani téhle knize, ale není to v takové míře, aby forma odváděla pozornost od obsahu.

4 20.11.2023

Příběh s 6 vypravěči, z nichž každý má vlastní kapitolu. Samostatně by jako povídky neobstály, bez provázání s ostatními chybí zápletka i pointa. Ani dohromady to ale není zvlášť slavné. Několik úmrtí a dva duchové, a přitom jsou to jen takové črty ze života, na kterých mě nejvíc zaujaly mezi řečí zmíněné krajové svérázy jako uctívání duchů a život zahraničních služebných, hraničící s moderním otroctvím. ´V průběhu čtení to ve mě nevyvolalo skoro nic a zbytek brzo zapomenu.

4 21.08.2023

Hodnocení mě zaráží. Totiž, zaráží mě, že tahle... publikace, řekněme, vůbec nějaké hodnocení má. Jak chcete známkovat sny? Tady se toho dělo málo, to bude dvojka, tady jsme ve snu stáli moc dlouho na mostě a pořádně jsme neviděli dolů, to je nanejvýš za tři, a tuhle jsme se proudili vlastním smíchem, to je jednička s hvězdičkou podtržená?

Dvacet snů je totiž to, co říká titul: dvacet snů. Totiž ne, jednadvacet. Ale snů. Nic víc, nic míň, fascinující je leda to, jak výpravné sny se Křesadlovy zdály, do jaké hloubi podvědomí měl zvnitřněné znalosti historie a jak byl prostoupen vírou a náboženstvím (což není totéž). Několik snů jasnozřivě transcendentních, dva jasnovidné, pár nábožensky konzervativních a několik typických surreálných, které jsou oproti vlastním zajímavé v tom, že Křesadlo měl evidentně schopnost a vůli si je hned po probuzení zapsat. Jestli mě něco udivuje, tak to, nakolik si je podobný Křesadlo snící a Křesadlo uměle tvořící, hleďte spisovatele, který je ve shodě se svým podvědomím! A pak ten jednadvacátý sen - protože svět se odehrává v paralelách, den poté, co jsem četla o "lidové" koledě, která se mu uzdála, narazila jsem ve zcela jiné komunitě lidí značně nenáboženských na diskusi o akusi - pseudohalucinaci hudby, prý někdy opravdu dobré a originální, jen si ji pak většinou hned nezapíšou a zapomenou ji. No, nebyl by to Křesadlo, aby uprostřed noci krom tužky a obyčejného papíru neměl na dosah taky notový sešit. Mimochodem, v e-vydání pražské knihovny je odkaz na youtube a stojí za slyšení.

Krátká, ale pestrá sbírka, která má několik rovin. Formálně: vázané verše klasických forem; přírodní lyrika, náboženská lyrika, aluze a odkazy na jiné básně (Pablo Neruda, Seifert a možná další, které nepoznám), vlastní básně z jiných knih; čeština, němčina, angličtina, španělština, řečtina, latina, staroslověnština, urogalština (ještěže existuje internetový překladač, autor sám poskytuje překlad jen k řečtině a urogalštině).
Obsahově: krásná přírodní lyrika, která mi připomíná milované Skácela a Tomana; surreálná zbásnění snů; jízlivá odpověď přes La Manche Seifertovi (zajímalo by mě, jestli vznikla proto, že se Seifert Křesadla na něco ptal, nebo Křesadlo sám usoudil, že je třeba post scriptum nedávnému nobelistovi, aby si o sobě nemyslel, že je kdovíco, erotoman jeden bezskrupulózní... přitom Seifert na mě nikdy jako kazatel dívání se stranou nepůsobil, jakkoliv vnímám jeho sklon k idylizaci, podle mě ale vlastní jeho povaze, nikoliv účelový - ovšem nevylučuju, že Křesadlo pranýřuje právě jeho povahu jako takovou); soukromé hříčky s často náboženským přesahem; obvyklé křesadlovské chválení katolicismu v jeho formálně a prakticky nejkonzervativnější podobě; pár stejně humorných jako arogantních štulců nedoučeným občánkům, kteří to možná taky budou číst (zařazení cizojazyčných textů bez překladu je neutrální záležitost u soukromé sbírky nebo textů pro přátele, u veřejného vydání, i vzhledem ke kontextu, je to další ironické gesto vůči všem těm ad nauseam profánním, darwinistickým, atd., atp., kteří to čtou na vlastní nebezpečí, ale stejně polovina z nich nepochopí, že čtou o sobě).

Dvanáct bajek, Dvacet snů, Polokatolické povídky, pár poznámek v Rusticaliích a teď tohle - Křesadlo ve mně opakovaně budí obdiv, intelektuální nadšení a vytržení nad tou krásou krásou, a taky chvíle divokého intelektuálního a citového odporu, takovou tu obrannou reakci na první popud - tohle je vadné, chybné a já s tím nesouhlasím, okamžitě toho nechte! - jenže to dělá způsobem, který vyžaduje inteligentní argumentaci (ostatně s něčím souhlasím), a formou nad uvěření filigránskou a půvabnou.

Poznámka autora k vlastní básni: Jak vidíme, byl básník Kalousek z Fugy poněkud opožděný symbolista, čili dekadent. To mi dalo výmluvu, abych mohl psát tento druh poesie, který pokládám, usnobujte se třeba, za mnohem příjemnější než naše současné vertikální spílání v próze.

5 06.08.2023

Skoro polovinu knihy (pro mě lepší polovinu) tvoří teorie písma a abeced. Nikoliv technický popis jednotlivých znaků rukopisu, ale tendence v tvorbě obecných abecedních znaků od piktogramů po současnou tištěnou latinku. Jaký byl vývoj znaků ve stejné abecedě, co to vypovídá o době, národě, civilizaci. Hlubiny duše z podnázvu se vztahují k hlubinné psychologii, hodí se trochu znát Junga, ale není to podmínkou. Autorka si navíc místy přidává osobité odbočky k východním učením a je poznat, že jí není cizí některá ezoterika. Není to ale nijak přehnané co do množství ani důležitosti, spíš jsem to brala jako seznámení s vykladačem, protože na tom, kdo rukopis zkoumá, záleží.
Druhá část stručně rozebírá rukopisy 26 politiků nebo umělců, většinou Čechů. Tady chybí slovníček písmových znaků, pokud čtenář není s grafologií obeznámený a chce číst s porozuměním, je třeba si dohledat pojmy jinde (a nejsem si jistá, jestli jsem pochopila všechno, co Veličková zmiňuje). Rozbory jsou zajímavé, většinou logické a k věci, ale nemůžu se ubránit dojmu, že místy znalost osoby ovlivňovala výklad (a jde o všeobecně známá jména), to se může autorka jak chce zaklínat, že stejný jev může značit různé vlastnosti a záleží na celkovém obrazu. Čím dál do historie, tím zajímavější mi kapitoly přišly, navíc je to hezký důkaz, že kladnou stopu v historii nemusí zanechávat jen harmonické osobnosti, naopak některé povahové zvláštnosti se objektivně hodí, i když oblibu u druhých zrovna nevzbuzují.

4 12.07.2023

Těžko říct, co z Geraldových líčení je pravda, co výmysl a co zobecnění. Zvlášť jeho popisu mravů bych radši moc nedůvěřovala, i když některé detaily jsou zajímavé a určitě odpozorované. Zábavný pro současného čtenáře je ale především Gerald sám - jeho styl, který měl zaujmout všechny vrstvy, funguje i po 800 letech. Jedovatosti a povýšenost pobaví, některé postřehy zaujmou - přes důraz na literu Božího zákona a jeho šíření se občas autor pouští do bystrých logických úvah, na které ho přivedlo pozorování přírody, i když třeba neodpovídají tradici.

4 07.07.2023

Trevor má jasný styl a ví, jak chce vyprávět. Především stručně - začíná rovnou uprostřed situace, do minulosti se vrací jen pokud to nezbytně potřebuje pro současnost (Padding). Spíš se stane, že zůstane něco nedořečeného, než by přebývalo jedno nepotřebné slovo. Vůbec se od čtenáře očekává, že udrží pozornost a z pár poznámek v průběhu si dokáže dát dohromady celou hloubku pointy, která je až na samém závěru a často nejde za jeden roh, ale za dva.
Přitom to nejsou vyloženě strohé texty, atmosféra a prostředí, pokud slouží situaci, mají dost prostoru (třeba vydýchaný vzduch v přeplněné tančírně nebo uklidňující světlo kontrolek při noční jízdě autem).

Trevor se jako autorský hlas záměrně kontroluje a nepíše na efekt, vybírá si životní a společenské momenty, které se můžou dost možná stát, nedělá z nich drama vnějškově, ale promýšlí je do hloubky a s velkým porozuměním pro city zúčastněných. S tím souvisí, že každý má svůj díl pravdy, a přestože se dá říct, že někteří jsou slušnější, lidštější než jiní, v textu povídky se k odsudku nedojde, ten si může dodat čtenář sám, pokud protáhne linii vyprávění dál, kam už ji autor nevyprávěl. Sobectví v různých formách, rezignace a míjení, nacházení vlastního klidu jsou nejčastější témata, ale nemám pocit, že by se Trevor opakoval, natož aby nudil.

Není to oslňující, dechberoucí psaní. Naopak, taková míra uměřenosti musela stát ohromnou sebekontrolu. Trevor má lidi rád, zajímají ho a soucítí s nimi, se všemi. Problémy dobře vidí a zkoumá je poctivě, ale bez krutosti nebo ironie, bez předvádění, jak je chytrý (viz Kundera). Chápu, že Trevor nikdy nepatřil k nejpopulárnějším jménům, ale přijde mi vlastně v lecčem obdivuhodnější a působivější i kvalitnější než mnozí cenami ověnčení. Každopádně autor hodný bližšího zájmu.

6 04.07.2023

Kniha je na půl cesty mezi populárně naučnou a odbornou literaturou, což určitě může leckomu vyhovovat, jen je dobré s tím předem počítat. Frołow už v předmluvě emotivně líčí, jak si k "Felixovi" studiem pramenů vybudovala vztah, vedla s ním hovory a pře - ostatně kniha začíná smyšlenou vypjatě dramatickou scénou z fiktivního procesu, kdy se o Felixovo dílo a duši hádají žalobce a obhájce. Další románové úhyby už nenastanou, zpracování rodinné historie a Dzeržinského kariéry v Polsku v zásadě odpovídá odbornému textu, i když podanému co nejpřístupnějším jazykem. Ohledně jeho činnosti v bolševickém Rusku je autorka místy spíš obhájcem než nezaujatým kronikářem, chyby nezatajuje, ale dává jim mnohem méně prostoru než Dzeržinského zásluhám, jakkoliv třeba nedoloženým. Podle této knihy to skoro vypadá, že všechno, co bylo správného na ruské porevoluční ekonomice a fungování dopravy, je Dzeržinského zásluha, naopak vraždy a nezákonnosti Čeky se staly bez jeho vědomí (zato osobně propouštěl polské vězně).
Zaujatost nepřesahuje míru vkusu, a protože byl Dzeržinskij nepochybně zajímavá osobnost, která výrazně ovlivnila velké dějiny, je faktograficky kniha přínosná, byť pojatá spíš reportážním stylem a formou poněkud nevyvážená.

Rozhodně nesouhlasím s komentářem níže, že je to "velmi dobře vyzdrojované" - seznam literatury žádný, citace v poznámkách bez uvedení strany citovaného díla a všehovšudy z asi sedmi knih, z toho pět jsou memoáry a sebraná vydání dopisů - historický podklad asi Frołow měla, ale využila ho jen nepřímo, aby mohla dějiny převyprávět vlastním jazykem.
Vůbec provedení působí zase jako úprava pro méně náročné čtenáře - chybí jmenný rejstřík (při velkém počtu zmíněných osobností je to velká škoda), poznámky pod čarou jsou nesmyslně dlouhé a obsahují věci, které nepochybně měly být v hlavním textu, fotografie mají iritující formát, který o půl centimetru přesahuje na vedlejší stranu. Český překlad je také zvláštní, např. vytrvalé pojmenovávání města Petrograd neodpovídá žádnému v češtině zaužívanému označení (přitom v poznámce překladatelek se píše, že právě u Petrogradu střídaly název podle historické epochy - přitom jinak město nikde neoznačují).

4 28.06.2023

Stručně řečeno: nejnormálnější kniha Anny Bolavé. V jádru vztahový román s postavami, které se nijak moc nevymykají, a s fantastickou zápletkou, vedle které se dál točí obyčejné životy. Není to ta autorka z jiné dimenze jako v Do tmy, ale po minulé knize tuhle formu přístupnějšího pojetí beru a potěšilo mě. Je to svižné, zábavné, napínavé, standardně úžasně sugestivní, jakmile se vynoří i jen kousek přírody (a že tam těch kousků i kusů je), hlasy jednotlivých postav možná nemluví vždycky překvapivě, zato ale realisticky.
Nadto ale Bolavá vytvořila metapostavu Vypravěče. Obludku polosymbolickou, polotělesnou (to má společné s Poeovým Havranem, jen místo aby vlastní hmotu časem ztrácela, tak ji nabaluje). Jak se cítí vypravěč, když tvoří postavu a posílá ji sem a tam jako na nitkách? A jak se cítí ta postava, když by chtěla na jednu stranu, jenže ji vlečou na druhou? Mám ráda literární hříčky a tohle je zajímavé (a trochu podvratné) nakouknutí do hlavy autora, který postavám s rozkoší kazí život. Psychologie mi přišla podařenější než závěrečné akční zúčtování, ale proč ne. Navíc je to graficky moc hezky provedené (i když i Odeon už plýtvá volnými stranami a zvětšuje font).

9 20.06.2023

Cyklus vědeckých přednášek z praktické statistiky a pravděpodobnostních počtů, který je ale tak srozumitelný a přístupný, jak jen je to možné při zachování odbornosti. Čili text pochopitelný i pro laika, který je ochotný o přečteném přemýšlet, nejde o populární americkou příručku v deseti snadných krocích.

Kniha má dva obrovské klady: Silverovo autentické nadšení pro vědu a přemýšlení o světě mimo vyjeté koleje, jeho zvídavost a nezaujatost i podpora těchto vlastností u ostatních (kdyby se mělo ukázat, že někdo trumfne jeho model, Silvera to potěší coby důkaz intelektuálního pokroku).
A za druhé kombinaci univerzálnosti s přesností. Silver ukazuje, jak je statistika a fakty podložené předpovídání využitelné v libovolné oblasti života a jak se dobrat kvalitních předpokladů k němu: jak lidé vytvářejí odhady, jak se nemýlit kvůli psychologickým faktorům (nadměrné sebevědomí, selektivní vidění světa), technickým faktorům (aneb jak vytvořit funkční model výpočtu pravděpodobnosti) a jaké vědecké metody používat, aby byly mé odhady v rámci možného co nejrealističtější (Bayesova věta).

Jednotlivé kapitoly se vztahují ke konkrétnímu využití v praxi, ale není tak podstatné, jestli se zrovna bavíme o baseballu nebo meteorologii, princip je obecný. Proto mě udivilo, v kolika komentářích se píše, že když to nebylo "moje téma", nebylo to zábavné. Kvůli kapitole o baseballu jsem si našla, jak se ta hra vlastně hraje, protože jsem o tom neměla ani tušení, ale baseball je tady učební pomůcka, ne podstata, a můj zájem to nijak nesnížilo. Silver se viditelně snažil nenudit, jenže v USA je obecné povědomí o některých tématech zkrátka jiné než u nás (něco je ale přenositelné - bayesovský výpočet pravděpodobnosti partnerovy nevěry na základě cizích kalhotek nalezených v šuplíku je přesně tak zábavný i skutečně vědecký, jak to zní).

Pomník zvídavosti a myšlenkové nezaujatosti, kniha na opakované nejen čtení, ale promýšlení, nabádající k reflexi i sebereflexi. Zároveň s dočtením jsem si ji pořídila domů, protože si nedělám iluze, že bych si zapamatovala i jen polovinu informací, a chci se k ní vracet, až na to budu mít myšlenkovou kapacitu, ne pod tlakem termínu z knihovny.

6 16.06.2023

Obraznost surrealistického básníka, syžet coby variace brakových románů od jejich poučeného obdivovatele. Nepochybuju, že se Nezval psaním dobře bavil, ale zatímco erotické napětí a milostné i citové probuzení mladé dívky do zbytku skvěle zapadá, z proticírkevních jízlivostí, které jsou spíš anekdotické než napínavé, je znát moderní myšlení. Na to, abych si Valérii užila do detailu, nemám dost načteno, znalost vzorů by určitě pomohla, ale užít se dá i tak, a navíc z různých úhlů (kdo chce, může si vybrat jen romantické tajemno, jen staromilskou upířinu, jen surreálné psychologizující erotično - pořád to bude nějak fungovat, i když je to redukce).

6 30.05.2023

Bohuslav Ečer, člověk, o kterém se na Západě učí, jehož jméno se uvádí v právních spisech o norimberských procesech mezi prvními, který zásadně ovlivnil mezinárodní právo a kterého komunisté vymazali z československé historie takřka dokonale. Snad ho do české historie (a dějin práva) vrátí výzkum Michala Dudáše. Doufám, že dojde na podrobnější práce, zvlášť odborné, o Ečerových aktivitách, byla by škoda skončit u jedné tenké knížky (jakkoliv záslužné), která se povšechně věnuje všemu, ale do hloubky ničemu.
Jen na české stopě v Norimberku by se, věřím, uživila třikrát delší publikace než Český lovec nacistů. Ostatně ten název poněkud nevhodně sugeruje akci a boj, ale Ečer nebyl žádný agent Mossadu, naopak důsledný právník a autor zákonů, který nepochybnou osobní odvahu a neuvěřitelnou energii vložil do přesvědčování zbytku západního světa, že nastal čas přepsat mezinárodní právo.
Když před komisí OSN navrhl ve jménu všeobecných lidských práv soudit nikoliv válečné zločiny (činy proti rozkazům a konvencím), ale 1) soudit samotné zahájení útočné války, 2) soudit Hitlera a nejvyšší představitele Třetí říše, 3) soudit konkrétní organizace, které se trvale a organizovaně dopuštěly zločinů, jako byla SS, SA aj., jakož i všechny osoby, které do nich dobrovolně vstupily, 4) trestat násilí proti rase, víře nebo přesvědčení, přestože se dělo na území samostatného státu a podle zákonů tohoto státu; postavil Ečer dosavadní právní zvyklosti na hlavu. Význačný britský právník, kterého komise požádala o vyjádření, v podrobném elaborátu doložil, že nelze trestat státní představitele ani činy, které v době spáchání nebyly de iure protizákonné (ostatně nemálo západních států by se svou koloniální historií mělo máslo na hlavě). Komise Ečerovy návrhy zamítla. Dvakrát, protože se odvolal. Místo ke komisi šel tedy do britského parlamentu - a přesvědčil lorda Wrighta, soudce, který svým vlivem a projevy na Ečerovu podporu přesvědčil všechny ostatní. Zbytek je historie, chtělo by se říct. Jak to komentoval sám Ečer, jinak by právo zabilo spravedlnost.

3 28.05.2023

Vzpomněla jsem si v závěru hry na Smrtě Terryho Pratchetta: Mají lidé dostat to, co chtějí, nebo to, co potřebují? Smrť to považoval za zbytečné filozofování a říkal si, že lidé dostanou, co se jim dá.

První tři čtyři obrazy nejsou úplně nápadité, taková ničím výjimečná a ne úplně uvěřitelná moralita, ale hra graduje a za konec přidávám čtvrtou hvězdu. Z příběhu o vládci, který nevládne, nýbrž je jím a v jeho jménu vládnuto, se stane obecnější (a mnohem nepříjemnější) ukázka obecné touhy, aby nám bylo vládnuto, jinak se porveme o malé, sobecké mocičky a pak se s úlevou skloníme před novým diktátorem. Jen blázen by o tom pochyboval.

4 25.05.2023

Körnerův jazyk, styl, lyrická obraznost, to je krása a potěšení. Spolu s nedořečeností a místy nejasnými posuny v čase to dělá z Adelheid ne zrovna pověst, ale příběh odehrávající se ve vlastním čase a prostoru, do kterého jen občas vpadne známá historická realita. Viktor se od začátku snaží uzavřít se před vnějším světem, vytvořit si v odlehlém domě svůj vlastní, posléze ještě začlenit do něj Adelheid, a díky autorově zacílenosti na jeho postavu se chvíli zdá, že se to daří. Jako lyrický výsek z prozaické doby mě novela oslovuje a může být i dojemná, stejně jako každý boj jednotlivce za mír alespoň soukromý a nenáročný, když už svět kolem je krutý.
Díky tomu mi ani tolik nevadí, že fakticky vzato je Viktor nereálná, umělá postava. Nemohl by vyrůst, jak vyrostl, neztratit jemnost a ostych tím, co údajně prožil. Viktor není člověk, ale idea, a o to víc kontrastuje se všemi ostatními - četníkem, který někdy káže o morálce a jindy střílí do obrazů, vesničany a samotnou Adelheid, která mimo napsané řádky prožívá velmi lidské emoce a pochyby. U mě to způsobilo, že je mi Adelheid bližší a sympatičtější, srovnání s Viktorovou vybásněnou poloexistencí jako by Adelheidinu životnou osobnost obhajovalo. Tak to autor jistě nemyslel, vím. Ale i když se u mě asi trochu minul obsah s autorskou intencí, forma je překrásná.

11 24.05.2023

Znáte Dearyho sérii Děsivé dejiny? K Děsivé Dominikánské republice se nedostal, ale ani nemusí, protože Junot Díaz ji napsal za něj. Mix krutostí, absurdity, humoru černého, že by mohl sbírat bavlnu, a vtípků o nerdovi Oskarovi, pojďme si to užít, jen se občas zamyslete, čemu jste se zrovna zasmáli.
Dějiny státu a rodiny se prolínají, ale čím dál do historie, tím víc mě to zajímalo. Trujillovu diktaturu jsem neznala a Díazovo pojetí mi přijde zvolené přesně akorát - pokud to nemá být objektivní historická publikace, je nejlepší neutápět se v sentimentu a zoufalství pojednat se zoufalým humorem. Tragédie se tím neumenší, naopak se vyrýsuje ve vší nesmyslnosti. Oskarova současnost, která směšnost doplňuje citem a upřímností, mi přišla o něco slabší, ale to v konkurenci dějin národa není žádná prohra.
Bavila jsem se, poučila jsem se, byla jsem zaujata. Ve všech ohledech mnohem víc než u spousty vážných románů z nedávné historie, které mají zřejmou ambici zaujmout postoj, ukázat na všechno bezpráví a vyždímat ze čtenáře emoce až do mrtě.

7 21.05.2023

(SPOILER) Škoda, že jsou autor i kniha u nás skoro neznámí. Protože Osamělá vášeň je vzdor rozsahu velká literatura, a nic na tom nemění už trochu zastaralý překlad. Výpověď o době obecně i o situaci lidí blížících se okraji společnosti konkrétně, kniha o citové krizi i o krizi víry.
V levném penzionu se sejde průřez nižší střední třídy, od pokryteckých puritánů po uvadajícího světáka. Navenek vypadají obyčejně, v detailu se většinou projeví jako bídáci - a bídáky tady tvoří buď bída, nebo bezpracný přepych. Jejich špatnost pramení ze sobectví a prospěchářství vzdor vyprázdněné formální zbožnosti (a jeden ateista je upřímný alespoň v tom, že přiznává, že je sám sobě Bohem). Moore svým spořádaným krajanům nastavil nehezké zrcadlo.
Mezi nimi je Judith Hearnová, jediná upřímně věřící a svým způsobem laskavá, ale na nezadržitelné cestě na dno, zčásti oběť, zčásti viník. Autor dlouho drží děj v poklidu a peripetie jsou nakonec jiné, než by se dalo čekat. Obě Judithiny krize jsou podané strhujícím způsobem, u jedné by si Moore mohl podat ruku se Styronem, paralelu k zoufalství ze ztráty Boha a prohlédnutí falešnosti náboženství neznám, ale dojímalo mě to ještě víc. K tomu propletenec vztahů, který Moore skvěle ukazuje pomocí dialogů a který nejlépe vystihuje o 30 let mladší text Eurythmics: Some of them want to use you, some of them want to be abused.

6 19.04.2023

Kdyby si lasermana někdo vymyslel, byla by to neuvěřitelná, nerealistická fikce. Jenže se to stalo. Skutkově mě nejvíc překvapovala neschopnost a opakovaná selhání švédské policie, zřejmě podfinancované a s nedostatkem zaměstnanců, ale přesto. Škoda, že Tamas nakousl více různých chyb při vyšetřování, ale žádnou nevysvětlil - jestli to bylo na přání policistů, se kterými dělal rozhovory, nebo byl faktický chaos ve vyšetřování v té době běžný, těžko říct.
Kniha střídá linii Ausoniova života a zločinů s reportážemi o vzestupu extremistických organizací. Obě části jsou velmi zajímavé (před pár dny jsem si říkala, že americká rasistická scéna je typická právě pro USA a v Evropě by se to stát nemohlo...), ale přijde mi, že podmiňovat prvé druhým je umělá konstrukce. Prolínání obecného a jedinečného spolu v tomto případě souvisí jen okrajově, Ausonius byl natolik uzavřený ve vlastním světě, že kázání rasistů vládní strany nepotřeboval. Autor konkrétní extrémní případ použil jako další důkaz zločinného vlivu státem tolerovaného rasismu, protože angažovaný přístup a kritika pro něj byly stejně důležité jako zdokumentovat vraha samotného. Ač s Tamasovými názory souhlasím, míra tlaku a místy emocionální argumentace mi přijdou na hraně prospěšnosti věci - některé formulace a cíleně jednostranné hodnocení přistěhovalců jsou s to otrávit i racionálního liberála.
V rámci celé knihy jsou to ale malé nedokonalosti, reportážní román je to výborný.

5 15.04.2023

Větší a pro mě zajímavější část knihy tvoří historie KKK zasazená do dějin jižanského otrokářství, reformace a sociálního vývoje vůbec. Klan vznikl v důsledku kulturního šoku a útlaku Severem po prohrané válce, navíc, jak se ukazuje, pravidelně ožívá, když ve společnosti přibývá válečných veteránů, trpících PTSD, se zvýšenou ochotou k násilí a často oprávněným pocitem, že se ně stát vykašlal. Z původní zábavné hry několika důstojníků se stal jižanský "hlas lidu, hlas Boží" se zbraněmi v rukou a s masovou podporou, který stál v praxi nad zákony (několikeré potrestání vraždy jen pomocí federálního zákona o omezení občanských práv - vraždou dotčeného - je vypovídající. Událo se v 60. letech.). Napříč Jihem úspěšně vyháněl nebílé, neprotestanty, nemravy, výtržníky, zloděje a výrobce alkoholu. Klan není jen o rasismu, je to hypertrofovaná láska k pořádku, definovaná pocitem nadřazenosti, úžasnou omezeností a bigotností. Totalita zaprděnosti s mesianistickým komplexem.
Reportáž o jedné současné odnoži Klanu jde spíš po povrchu a zajímavá je hlavně jako nahlédnutí do moderní inkarnace starého hnutí - v čele stojí zdatný podnikatel, buduje se kvalitní PR s navenek nekonfliktní rétorikou a pseudovědeckými základy. Běžným obyvatelům "nejbělejšího města" ale nezáleží na přesném znění argumentu, proč Bůh vyvoleným národem myslel ve skutečnosti anglosaské bělochy (to jsou totiž skuteční Židé, kteří odešli na sever, dnešní takzvaní "Židé" jsou Chazaři, kteří se za ně vydávají). Obyvatelé Harrisonu jsou zdvořilí, vůči lidem svého druhu laskaví a přející, téměř mezi nimi neexistuje zločinnost. Tvoří harmonickou komunitu, kterou by jim člověk skoro záviděl. Jen výslovně říkají, že jejich láska k bližnímu je výběrová a podmíněná, že nenávist k cizímu je správná a že existenční pocit ohrožení je třeba rozvíjet, aby se proti němu dalo bojovat. Černocha většina z nich viděla jen z auta a v jiném městě.
Výstižný obraz a cenné nahlédnutí mezi hodné lidi, ze kterých potenciální násilníky a autoritáře dělá především silně omezená životní zkušenost a pocit, že na ně stát zapomněl.

6 09.04.2023