ikul komentáře u knih

Čtivý román s detektivní zápletkou, kde vrazi jsou známí od začátku a tak se vlastně čeká, kdy dojde na hlavní hrdinku románu Sloan. Trošku mě nudily probíhající rekonstrukce a zařizování dvou domů, které prolínají celou knihou. Ale proti gustu žádný dišputát.

Román velmi rozsáhlý, jazyk náročný, všechna čest spisovatelce. Autorka jakoby předpokládala, že se čtenář dovtípí. Někdy jsem se musela vrátit o stránku nazpět a znova číst děj, který přeskakoval. Muži v tomto románu nejsou příliš sympaticky popisováni, jakoby autorka s nimi měla problém. Konec konců lesbická láska je červená nit, táhnoucí se dějem. Tato kniha si jistě najde svého čtenáře, ale mě se nelíbila.

Tato kniha zůstane v mé knihovně. Jak lépe popsat život v Austrálii začátkem dvacátého století? To umí jen Elizabeth Haran. Moc se mi to líbilo.

Škoda, tentokrát jsem byla zklamaná. Moc mě to nebavilo.

Romantické drama s trochou duchařiny se mi nakonec líbilo. Hlavní hrdinka byla velice kurážná a mnohdy nerozumná. Práce dětí v dolech byla šílená, ale co říct rodině, která zoufale potřebovala peníze na živobytí a každá ruka byla dobrá. Závěr byl jako z červené knihovny a proč ne.

Styl zapisovatele mě neoslovil, ani jeho přeskakování témat, za to musím poděkovat za přiblížení práce Lékařů bez hranic. Smekám před improvizací bez lékařského materiálu a přístrojů, před empatií a trpělivostí a před neuvěřitelnou výdrží. Také děkuji za poodhalení dění v Súdánu. Poté co jsem četla o Afghánistánu, mě ani tato země neláká. Je dobré vědět:-)

Tentokrát je to příběh o lásce v každém věku, důvěřivosti, osamělosti, domácím násilí a přátelství.

Jazyk autorky je velice popisný, což oceňuji, ale druhý díl mě trošku nudil. Záležitost s Elisiným otcem a jeho memoáry se velice vlekla. Třetí díl podobný tomuto bych už nedala.

Hezké, pohodové a klidné čtení. Hlavní hrdinka je vlastně dítě štěstěny. I když se jí nevydaří láska, která vlastně ani velkou láskou nebyla, životem proplouvá bez významných útrap.

Romantický příběh z pera muže jsem četla poprvé a musím uznat, že se mu povedl. O dramatické chvilky nebyla nouze a četlo se to velmi dobře.

Mám ráda historickou romantiku a tohle nebylo špatné. Hezky popsaná atmosféra ve Walesu na počátku 20.století. Zatímco hlavní hrdinku a její nevlastní sestru potká řada nešťastných událostí, nakonec se jejich osud naplní.

Autorka je úžasná spisovatelka, protože dokáže v člověku probudit emoce a donutit ho zamyslet se nad osudy postav. Sama píše, že to měla být původně romantická komedie, ale že to nedokázala napsat a má pravdu: bylo to srdcervoucí. Kenny mi byla na počátku hodně nesympatická. Posléze jsem si uvědomila, že nevím jak by se člověk v její situaci choval. Byl to opět čtenářský zážitek.

Krásně vystižená chemie mezi hlavními postavami. Zároveň ale celou knihou prosakuje trauma Westona, které ovlivňuje jeho vztah k rodině. Zkrátka takové přecházení z příjemna do nepříjemna.

Sestřičky jsou má nejoblíbenější série a zaujímají čestné místo v mé knihovně. Určitě ji neopustí, protože si celou sérii po čase přečtu znovu. Jsem zvědavá, jestli bude ještě nějaké pokračování.
Tento osmý díl mě docela překvapil. Vztah k válečným zajatcům byl opravdu problematický, přesto jsem chápala obě sestřičky Helen i Doru. Člověk nikdy nev,í jak by se zachoval v takové děsné době sám.

Příběh Kunhuty a Záviše byl i v minulosti popisován jako příběh silné lásky. V jiných knihách to vyznívalo jako červená knihovna, ale v této bylo tolik příběhů jiných postav, že se ta láska tak trochu drobila do pochybností. V každém případě byl jejich vztah určitě výjimečný.

Pro mne je to jeden z nejlepších románů Elizabeth Haran. Nepřeslazené, trochu tajemné a čtivé. Ke konci trochu uspěchaná romantika, ale vůbec to nevadilo. Určitě doporučuji fanouškům této spisovatelky.

Silný příběh postavený na skutečných událostech ve dvou dějových linkách. Jedna dějová linka se odehrává v Lotyšské Rize od roku 1941 až 1944 v době okupace Sověty, pak Němci a nakonec opět Sověty. Druhá dějová linka se odehrává v roce 1971 až 1976 v Americe a také v Lotyšsku. Pro mne to byl asi nejotřesnější zážitek, ačkoliv jsem s hrůzami holocaustů dost obeznámená a režim velkého bratra v post komunistických zemích jsem sama zažila. O Lotyššsku a potažmo Litvě a Estonsku jsem toho ale moc nevěděla. Není to čtení pro zábavu, je to čtení pro zamyšlení a dospění k jednoznačnému závěru: nic z toho se nesmí už nikdy opakovat.

Na počátku knihy jsem měla pocit, že to není ono. Hlavní představitelka Lily mi byla protivná, její otčím také, v podstatě celá rodina. Čím déle jsem ale četla, tím víc jsem ji chápala. Totální chaos v domě, zášť vůči bývalému manželovi a jeho nové rodině, chybějící láska matky a nějakého partnera. Někdy to bylo pro ni opravdu psycho. Lily dělá chyby, je jí ubližováno a ona ubližuje také. Naštěstí kniha nevyznívá depresivně díky humoru autorky. Doporučuji k zamyšlení.

Když jsem román četla, myslela jsem si , že chodím po zahradě plné květů jako hlavní hrdinka. Je vidět, že autorka má zájem o zahradničení, popsala to opravdu věrohodně. Jinak je to nenáročné čtení o domluveném sňatku bez lásky.

Příběh rodiny Rosenbaumových z Přerova z doby před okupací byl velmi dobře napsán. Těžké téma o době, kdy rozpínající se fašismus zahájil represe vůči Židům, ale v Československu byli stále lidé, kteří nevěřili, že to dojde i sem. Největším překvapením pro mě byl epilog z roku 2024. Nebudu dále prozrazovat. Pokud to bude někdo číst, ať je stejně překvapen.