hrdlickova_61 komentáře u knih

Pamětník hned na obálce neomylně rozezná kdysi oblíbený výtvarný styl Jaroslava Maláka a už jen tím ho knížka zaujme. Navíc je jasné, že bude možné se dovědět leccos zajímavého z historie a je lákavé se začíst. Knížka byla původně pro děti, ale nevím, jestli ty současné by na to měly trpělivost. Nejsou zvyklé se setkávat v každém odstavci s něčím nezvyklým a těšit se, že na dalších stránkách se to vyjasní. Také smysl pro humor současné generace je jiného druhu než býval v dětství náš. Ke společnému čtení prarodičů s vnoučaty a povídání nad ní by se ale tahle sympatická brožurka myslím doporučit dala, a až přijde za pár let ten pravý čas u nás, nejspíš to i vyzkouším : o)

Je to zase další hezká knížka, ať jde o obrázky (které převládají), nebo o doprovodné slovo. A přirovnáním krásných dětských snů ke hvězdám na nočním nebi navazuje tenhle příběh tak trochu na „Světlo v klíčové dírce“, kde Michal Štěpánek také vypráví pohádku o tom, co nás s hvězdami pojí...

2 28.12.2020

Tuhle drobnou a skoro bych řekla křehkou knížečku beru do rukou často, v jakékoliv době a náladě. Asi nejradši z ní mám báseň Malý princ:

Malý princ (po četbě Saint-Exupéryho)

V duši máš celé nebe
ty maličký
Co chvěje se v ní slz -
já znám ty hvězdičky
Nahlas si nenaříkáš
že neumí tě pochopit
a jak já těžko zvykáš
v tom jejich světě žít
Někdo přec chránit musí
růže a beránky
Sbohem můj malý princi -
nevidím na stránky...
str. 23

A protože je zrovna doba Slunovratu a Vánoc, přidám ještě tři ukázky na zimní téma:

Slunce

Nejstarší bůh
Zlatohlav
Symbol a život
Dárce i ničitel
Žhavý výkřik vesmíru
co doznívá
miliardy let
Stále dost silný
aby mu naslouchaly planety
A nejhlubší semena
drala se vstříc...

str. 43

Poselství Vánoc

Stříbrné čekání
daleké volání
hvězdná pláň
tají dech nebe

Bludičky srdce
a věčné hledání...
Jak dlouho už hvězda
ukazuje cestu
Beránci vlci a pastýři
jste slepí k znamením
jen smrt vás usmíří
po letech zbytečných štvanic
A přece od města k městu
od země k zemi
neznaje hranic
dále zvon vyzvání
jediný zákon:
LÁSKU

str. 69


Zlaté rouno

Takový mírný zimní den
něžný jak beránek
toulá se krajinou
rolniček plný –
A slunci nedá to
hladí ho po hřbetě
z hebounké vlny

str. 15

6 23.12.2020

Knížku jsem si nechala poslat z olomoucké vědecké knihovny a nerada se s ní před jejím vrácením loučím. Bylo mi dobře jak s Fedorem (Ferdinandem) Krchem a jeho spolupracovníky, tak s autorkou Eliškou Vlasákovou. Vážím si její píle, s kterou dokázala knihu tak pečlivě připravit, a sdílím úctu, s jakou na vlastní osobní setkávání s panem Krchem vzpomíná.

K jeho zásluhám naznačeným v anotaci bych zde ráda přidala ještě například to, že si v pedagogické práci jako jeden z prvních uvědomoval zásadní význam vztahu dětí k přírodě, že se ke svým svěřencům choval přátelsky a s humorem, rozvíjel u nich samostatnost a schopnost vlastního úsudku, že ještě důležitější než školní znalosti pro něj byly dobré vztahy… Byl předchůdcem waldorfské pedagogiky, propagoval woodcraft, vegetariánství, pacifismus, podílel se na vytvoření spousty učebních pomůcek, zpěvníků, sbírek zábavných protahovacích i posilovacích cviků, pro dospělé sepisoval až do konce svého dlouhého života křesťanské duchovní úvahy. Kdo potřeboval v těžkých situacích útočiště, mohl jej nalézt právě u něj. Doufám, že budou postupně vydána i ta jeho díla, která zatím zůstávají neznámá.

A stejně jako on věřím, že „žádná dobrá myšlenka se nemůže ztratit, jen musí trpělivě čekat, až přijde ten, kdo ji svým pochopením a láskou rozdmýchá k novému životu a bude ji dál zdokonalovat a rozvíjet podle potřeby doby... (str. 228)“

3 15.12.2020

Znám tyhle příběhy z videa, protože naše vnoučata se na ně poslední dobou často dívají. Na můj vkus je to až příliš dryáčnické a ukřičené, ale dívám se někdy s nimi. Že existují na tohle téma i knížky, to jsem zjistila náhodně – a právě tuhle jednu sem se nakonec rozhodla koupit jako dárek k letošním Vánocům. Říkala jsem si, že setkávání s oblíbenými hrdiny i mimo obrazovku se bude dětem určitě líbit.

Teď, po pár dnech od přečtení (a četla jsem to celé, všechny kapitoly) si už z toho vůbec nic nepamatuju. Ale to jsem tušila už v knihkupectví, že to takhle bude. Je to totéž jako s videem – všechno hned zase zapomínám, zůstává jen pocit, že štěňata jsou přičinlivá a šikovná, těší je někomu pomáhat. Vnoučatům to říká více a knížka pro ně bude myslím dobrou příležitostí vnímat ta dobrodružství trochu jinak, v pomalejším rytmu. O výsledku kdyžtak za nějaký ten týden ještě poreferuju : o)

Z knížky předčítá maminka svým dětem v dokumentu „"Slepice, virus a my" (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/218562262600004-slepice-virus-a-my/), který běžel 8. 12. večer na ČT 2 a dá se volně stáhnout na internetu. Sympatický desetiletý školák Boris Remunda, jeho sourozenci a rodiče prožívají dobrodružství, které je s příběhem Orlíka spjaté.

Zároveň si rodina postupně uvědomuje širší souvislosti a klade si další a další otázky, co všechno by se dalo pro zvířata dělat. Daří se taková spolupráce dětí s dospělými, aby nepřevážilo ani sebemrskačství, ani život se zavřenýma očima. Je kolem toho všeho plno nejistoty, ale základní odpověď na ni je jasná: něco se už teď hned dělat musí, nemůže se to nechat tak, jak to je, a utěšovat se, že je to vlastně v pořádku.

Na tuhle knížku mám spoustu vzpomínek. Týkají se poklidných chvilek při čtení, ale patří k nim i tahle dramatická příhoda: Byly jsme s kamarádkou a dětmi na cestě z procházky, když nás zastihla náhlá průtrž mračen. Byl už čas na krmení a spaní, a tak jsme se nikde neschovaly a spěchaly jsme i v tom božím dopuštění domů. Miminka v zakrytých kočárcích byla spokojená, i když jsme musely zastavovat a slévat nahromaděnou vodu z nepromokavých krytů. Šestiletý synek kamarádky měl radost z dobrodružství a vysloveně si to užíval. Zato moje tehdy tříletá dcerka usedavě plakala.

Bylo mi to vzhledem k její srdnaté povaze divné, ale brzy se to vysvětlilo. Vzpomněla si totiž na leporelo s myškou a bála se, že nám to taky rozbourá domeček. Ale dopadlo to dobře – náš byt v třípatrovém činžáku dešti odolal.

Knížku "Saturnin" jsem poprvé četla už v dětství a až dodatečně jsem se dověděla, že byla napsána za války. Ještě později jsem viděla seriál a divadelní hru a líbilo se mi to všechno moc. Pana Jirotku mám navíc ráda i jako jednoho ze Sedmilhářů.

Často si vzpomenu na nějaký úryvek, ať už na ty proslulé, nebo i méně známé. Třeba na tahle slova doktora Vlacha: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála. "

A ještě taková drobná zajímavost – představte si, co se mi přihodilo. Když mi byl do mojí knihovny přidělen k pultu počítač, pojmenovala jsem ho po Saturninovi. A ukázalo se, že on to ví a chová se podle toho. Tak nevím, jestli jsem mu radši neměla říkat Haštal podle věrného sluhy z „Námluv komtesy Gladioly“ – ten by si mě tak nedobíral. Pro srovnání: druhý počítač, určený pro čtenáře, kterému říkám Malej, to je úplné jehňátko, bezelstné a poslušné.

U obou už byla provedena výměna za nové, ale jména zůstala – a vlastnosti také : o)

Stačí vidět obálku téhle knížky a vybaví se mi dojmy z ní i celá atmosféra toho dne, kdy mě maminka zahnala kvůli kašli do postele, dala mi hašlerky, napsala omluvenku a odešla do práce. Bráška mi půjčil foglarovku, kterou měl právě rozečtenou (a protože musel jít do školy, byla najednou volná!). To byl den, na jaký nelze zapomenout. Celou knížku jsem zhltla na jeden zátah a jen jsem u ní napětím lapala po dechu. I ten kašel mě přešel : o)

Tahle knížka možná doplácí na ruské jméno autora, i když to není spisovatel ledajaký – přinejmenším jeho „Doktor Bolíto“ byl za našich časů hodně známý. „Od dvou do pěti“ je knížka o dětské řeči, a to právě hlavně od dvou let do pěti, kdy nejvíce můžeme pozorovat vývoj a různé zvláštnosti. Vše je podrobně probráno a doloženo úsměvnými ukázkami, výborně přeloženými do češtiny. Třeba: „Už k vám nikdy nepřijdu!“ „A já ještě nikdějc!“

Autor se zabývá také říkankami (často i nesmyslnými, ale rytmickými), které si předškolní děti skládají, a porovnává je s pozdějšími, u nichž je vidět zaměření na obsah a často úplná ztráta smyslu pro melodii slov. Autorům píšícím verše pro nejmenší pak doporučuje, jak na to, aby to bylo pro děti srozumitelné a inspirující. Nemluví k nim ale spatra. Je přívětivým rádcem, nezištně se dělícím o cenné zkušenosti. Knížka je z mého pohledu po všech stránkách velmi sympatická a zábavná, nabitá informacemi a nadčasová.

Knihu lze v českém překladu Jaromíra Matýška najít v plném znění na https://bookofbadarguments.com/cz/. Toto dílo je sdílené pod Creative Commons BY-NC licencí, což znamená, že je při zachování informací o autorech můžete pro nekomerční použití volně sdílet a upravovat.

Z úvodu: "Tato kniha je určena pro nováčky na poli logické argumentace, zvláště pak pro ty, kteří nejlépe chápou vizuálně. Vybral jsem malý soubor obvyklých chyb v argumentaci a znázornil je pomocí snadno zapamatovatelných ilustrací, které jsou doplněny příklady. Účelem je, aby se tak čtenář na těchto stránkách seznámil s některými z nejobvyklejších nástrah argumentování a byl schopen je v praxi rozpoznat a vyhnout se jim."

Z poznámek na závěr: "Před mnoha lety jsem slyšel jednoho profesora představovat deduktivní argumentaci za pomoci úžasného přirovnání: popisoval ji jako vodotěsné potrubí. Pokud do něj na jedné straně proudí pravda, bude z něj na druhé straně opět pravda vytékat. Jak už to tak bývá, stala se tato myšlenka inspirací pro obal této knihy. Když už jste došli na konec, doufám, že knihu opustíte nejen s lepší představou přínosů, které mohou vodotěsné argumenty ve vyhodnocování a rozšiřování znalostí mít, ale také s lepší představou složitostí induktivní argumentace, u které vstupují do hry pravděpodobnosti. Protože obzvlášť u takových argumentů se kritické myšlení osvědčuje jako nenahraditelný nástroj. Vedle toho také doufám, že knihu opouštíte s uvědoměním, jak nebezpečné jsou pochybné argumenty, a jak často se v našem každodenním životě vyskytují."

3 04.12.2020

Vždycky dlouho váhám, jaké vybrat ukázky, aby byly blízké pokud možno všem. Z této knížky by to mohly být třeba verše o konkrétních místech jihočeského venkova nebo „jen tak“ o přírodě. Ale nakonec jsem se rozhodla pro vzpomínku, která přibližuje osobnost autora P. Šulisty – amatéra, patřící ke skupině podobně zaměřených přátel:

Pelhřimovské náměstí

Nejkrásnější bylo v podvečer
pár dní před Štědrým večerem
ve sněhové pokrývce
ozářené žlutavými světly
Věž kostela, kašna, podloubí
městské brány
vyzdobeny bílou
působily tak slavnostně
tak neposkvrněně

První patro domu
v jednom z jeho rohů
měsíc co měsíc
pravidelně ožívalo
nadšenými hlasy
rodících se poetů
snažícími se proniknout
do světa poezie

Déšť dávno smyl
jejich stopy na dláždění
rozprchli se bůhví kam

Ve sborníku literárním
rád si čtu a vzpomínám
(str. 63)

3 01.12.2020

Tohle je tak maličká knížečka, že by se dala nosit pořád s sebou. Na obálce má opravdovou klíčovou dírku a tou prosvítá vyprávění, verše a několik snových obrázků. Věnování patří básníkovu synkovi Eliášovi a dcerce Johance.

Ať už čtenář vidí poslání dětí stejně jako mladý otec Michal Štěpánek, nebo nějak jinak, jistě je přijme s porozuměním, protože je to všechno tak prostě a hezky řečeno:

A že se ti to nezdá,
že i ty jsi byl hvězda?
Není snad důkaz úsměv
a jas očí ve tváři,
že tvé srdce světlo vytváří?

3 01.12.2020

K úsměvným příběhům v této knížce patří i vzpomínka na autorčiny literární začátky:
„Nejdřív ze všeho jsem začala skládat básně. Záměrně používám slova skládat a nikoliv psát, protože básnit jsem začala dávno předtím, než jsem zvládla první tahy jakéhokoliv písma. Zejména večer před usnutím jsem k sobě řadila slova a rýmy jako vojáky na přehlídce tak dlouho, až jsem byla s útvarem spokojená…“ (str. 14).

„… Jen jsem zvládla křivolaké tahy hůlkového písma, pustila jsem se do románu HODNÁ CERA MLINÁŘOVA. Žel, zůstalo u první kapitoly, neboť jsem záhy seznala, že hodná cera neskýtá žádný materiál pro dramatický konflikt, vývoj postavy a závěrečnou katarzi…“ (str. 16).

Místy působí některá věta trochu podbízivě, ale pak je to zase vyvážené něčím, co potěší, a tak mám tuhle prvotinu Ivanky Deváté ráda a moje čtenářky v knihovně také.

5 30.11.2020

Jak už tu bylo řečeno dříve, autorův humor je blízký tomu našemu domácímu a poskytuje příležitost toho náležitě využít. To, že mohli čeští herci vytvořit (v tomto případě v režii legendární Evy Sadkové) tak nádherné představení, jakým je TV film z roku 1979 (viz https://www.youtube.com/watch?v=UD38WhgCIZE), svědčí jak o jejich umění, tak o kvalitě textu.

A mohu potvrdit, že i jiná nastudování, která jsem viděla v divadle, byla výborná a bylo poznat, s jakou chutí vznikala. I kdyby Oscar Wilde nedocílil ničeho jiného, než toho, k pěti hvězdičkám by myslím stačilo i jen to samo.

5 25.11.2020

Tahle knížka vznikla v době adaptace budovy Národního divadla a dýchá z ní láskyplný vztah obou autorů k ND i k hereckým kolegům. I když některé legrace provozované mezi nimi byly z mého pohledu zbytečně drsné (to se vztahuje i na knížku Tajnosti zákulisí), vše je to vyvážené tím, s jakou úctou a něhou jsou všechny ty vzpomínky podané.

Soukromí známých osobností bylo vždycky předmětem zájmu a je nebetyčný rozdíl v tom, jde-li čtenářům o vděk vůči nim a snahu se k nim lidsky přiblížit, nebo jestli se někdo pase na bulváru ve stylu „navrch huj, vespod fuj“. Na knížkách B. Bezoušky a M. Nesvadby je na první pohled jasné, že se spolu s námi chtějí srdečně zasmát, a ne se posmívat. Kdo z jejich současníků si tam o sobě přečetl a našel u toho geniálně vtipnou a výstižnou karikaturu, mohl být jedině potěšený. A my taky : o)

5 25.11.2020

Knížky s obrázky G. Filcíka se dají rozhodně pochválit všechny, ale tahle patří podle mě i našich dětí k těm zvlášť vydařeným. Hravě a vtipně přibližuje všechno, co se později děti učí ve škole a pěkně to pak všechno navazuje. Myslím, že by stálo za to vydávat ji opakovaně, pro každou novou dětskou generaci : o)

3 24.11.2020

Mám spolu s malými čtenáři radost, že to tak dobře dopadlo. A mohlo být hůř: Toník mohl propadnout pocitu křivdy, protože on přece žádnou svou barvičku nechtěl zarmoutit a nikdy by ho nenapadlo, že se kreslení voskovkami může takhle zkomplikovat. Mohl se nafouknout a žalovat na jiné kluky, kteří určitě nejsou o nic lepší. Nebo mohl žárlit na svou pečlivější sestřičku, že nepřetahuje a byla za to pochválená. Nebo se mohl zatvrdit a sáhnout po vodovkách, když jsou ty voskovky tak lítostivé a některé i ufňukané a závistivé. Místo toho s nimi ale měl soucit a zachoval se vlídně, všem všechno vynahradil a určitě vymyslel i nějaké nové šaty pro chudáka tělovou.

To v knížce není, ale tím líp – aspoň mají čtenáři o čem přemýšlet. O vcítění a zamyšlení šlo autorovi nejvíc, to je vidět, ale přitom to nebije do očí a neubírá to příběhu na vtipu, nápaditosti a krásné voskovkové barvitosti : o)

9 16.11.2020

Tenhle druhý díl jsem četla dříve než první. Můj dobrý dojem z originálního námětu i zpracování mě vedl k okamžitému zájmu i o předcházející příběh, tak to mluví samo za sebe. Kromě toho jsem si vzpomněla ještě také na „Ohromné maličkosti“ od G. K. Chestertona, na vyprávění o vetešním medvídkovi Krumlíkovi od F. Nepila (z knihy „Dobré a ještě lepší jitro), na písňový text Z. Svěráka o vyhozené semišové polobotce…

A co se mi líbí nejvíc, to je nenásilná inspirace jak k lepší péči (nejen) o voskovky, ale i k vymýšlení vlastních pohlednic a k nejrůznějším dalším tvořivým aktivitám. Oba díly jsou myslím jako stvořené nejen do rodin, ale i do škol a do výtvarných nebo třeba dramatických kroužků.

9 16.11.2020

Známý citát „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu" vystihuje myslím velmi přesně i jiná díla od G. K. Chestertona, ale s touhle knížkou je spjat nejvíce. Její obsah můžeme odhadnout podle názvu a těšit se už předem. A pak v ní najdeme, co jsme čekali a k čemu jsme si už dávno došli i my, ale ještě o mnoho více. Aby ne, když se tu setkáváme s někým, kdo sám byl autorem ohromným, a přitom neokázalým, maličkým.

Mým nejmilejším příběhem z „Ohromných maličkostí“ je „Historie tak trochu nepravděpodobná“. O ulici, která vedla po rovině směrem ke stanici podzemní dráhy a sloužila tak po mnoho let pořád stejně, až najednou jí přišlo líto, že to každý pokládá jen za samozřejmost a že ji samotnou vlastně ani nevnímá. Protože „… nikdo nevydrží, když se na něj nakládá, a přitom si ho nevšímáte…“

3 16.11.2020