hrdlickova_61 komentáře u knih

Předslov Aleše Máchala (kolegy ze státní ochrany přírody, z dávného TISu a z ČSOP) mluví o ochranářské nesmlouvavosti Mojmíra Vlašína a o tom, že některé historky působí až neuvěřitelně. A zároveň jsme ujišťováni, že si autor (až na pár drobností) nic nevymyslel. To je zřejmě určeno té části veřejnosti, která je dobrovolnickými aktivitami nedotčená - protože všichni, kdo se něčím takovým někdy zabývali, vědí své. Znají smutek z toho, jak málo se toho na tomto poli daří, ale i radost, že se daří vůbec něco. Mojmír Vlašín se v knížce zaměřil hlavně na to, co je radostné a veselé, a tak přispívá k dobré náladě a k optimismu.

Odmítá dodržovat "zdvořilou mlčenlivost" vůči nešvarům: "Vyhrazuji si právo, které je dané ústavou, abych mohl protestovat všemi formami občanského protestu a občanské neposlušnosti (vyjma násilí) proti akcím, o kterých se vzhledem ke své erudici mám plné právo domnívat, že jsou to prasárny a že jsou v rozporu se zákonem. Protože pokud to neudělám teď a tady, za chvíli nebude co chránit."

Jeho knížka je takových rozhořčených slov plná, ale je to vyvážené historkami vysloveně milými, například o železničáři, který na opatrnou otázku ohledně vzácných plazů v okolí nádraží vstřícně odpověděl: "Užovka stromová??? Výhybka č. 6!", načež netečně pokračoval v psaní svých poznámek. Stejně vzorně se zachovali vojáci, když se při zavážení jedné z moravských pískoven snažili pomocí dělbuchů vyplašit břehule, aby tam tentokrát nezahnízdily. Samotné zavážení se odvrátit nepovedlo, ale armáda slyšela aspoň na to, že se má brát na ptačí obyvatele pískovny ohled. Představa, že bude snadné břehule odradit, je úsměvná, ale to je vedlejší. Hlavní je, že když umíněně mířily na obvyklá místa, odložila se akce na podzim.

Velmi jsou v knize chváleni také pracovníci britského ministerstva obrany pověření ochranou přírody ve vojenských prostorech, ale i mimo ně: "Plukovník mínil, že britská armáda žije z peněz daňových poplatníků a musí jim tudíž svou existenci a výdaje řádně zdůvodnit. Pochopitelně na prvním místě je to obrana vlasti a hned na dalším ochrana přírody."

Je to radost, číst o takovém přístupu k životnímu prostředí, zvlášť když jsou uvedeny tak pěkné příklady, jako je ochrana hnízd mořských orlů, tvorba ostrůvků k hnízdění rybáků (ze starých pontonů s nasypaným štěrkem) nebo vystřelování tůněk pro obojživelníky v rámci likvidace zásob dnes už zakázaných nášlapných min.

U nás v tom tak daleko nejsme, a tak jsou zkušenosti z Británie z podivných příhod ochranáře těmi nejpodivnějšími. Můžeme za to být panu Vlašínovi vděční, že se o ně (i o ty další) podělil. A ovšem i za všechny ty starosti a za práci, které ochraně přírody už tolik let věnuje!

3 25.03.2023

Knížka se mi líbí, a to jak vkusné obrázky, tak verše. Jen mě zarazilo, že mezi běžná zvířata našich lesů je zařazený i mýval, ačkoliv to je Američan a v Evropě (hlavně v Německu) se rozmnožil podobně jako králíci v Austrálii.

Nemá tady domácí nepřátele a je tady u nás v nezasloužené výhodě mezi původními druhy. Škodí jim jak potravní konkurencí, tak tím, že je přizpůsobivý a žere, na co přijde. Ohrožuje tím ptactvo (vybírá i dutiny a budky), plazy (včetně kriticky ohrožené užovky stromové), atd. Nemoci naštěstí příliš nešíří, ale vyloučené to není, navíc některé parazity může přenést i na děti (viz např.: https://sedmagenerace.cz/myval-severni-roztomily-previt/).

Není to, zkrátka, nic radostného, že se dostal i do naší přírody, a přitom za to nemůže ani on sám, ani naši domácí tvorové...

"Kdo již vlastní knihu Historie klubu Olympik, pojednávající o začátcích Šimka s Grossmannem a vzniku první pražské beatové scény, může nyní sledovat další uměleckou etapu započatou přesunem celého souboru ze Sluníčka do Semaforu..." Tahle slova z úvodu knížky už dneska možná znějí obyčejně, ale pamětníci vědí, co to tehdy znamenalo. Dostat se do Semaforu! A pokud jde o beatovou vlnu, k té se tehdy vyjádřil Jiří Grossmann těmito slovy: "Svět byl fakticky plný rámusu a tempa, a tak mě napadlo, že lidi by měli dostat nějakou protiváhu, vrátit se k melodičnosti, k citu, k básnickému slovu, ale aby to přitom bylo moderní, aby se z toho neztratil rytmus a tep." Začátkem roku 1966 se začal rýsovat Country Beat Jiřího Brabce, v roce 1967 přišel spolu s Š+G na prkna naší tehdy nejžádanější malé scény - a i to samo bylo vlastně něčím převratným.

Naštěstí tomu fandil i zakladatel Semaforu Jiří Suchý: "Ten humor měl styl, cílil na určitý druh publika s přesností snipera a každý jeho zásah znamenal bouři upřímného smíchu." Brzy se Š+G dostali i do televize a jejich hvězda stoupala tím rychleji. Knížka to vše dokumentuje s velkou pečlivostí. Velkým přínosem je podle mě například to, že se autor nezalekl nesrovnalostí v označení Návštěvních dnů (liší se ty, které byly na jevišti, v TV a na deskách) a zjednal v tom jasno. Kdo je znalec, ten sice určitý přehled měl, ale rozhodně neškodilo na tom ještě zvlášť zapracovat, doplnit málo známé fotografie, atd. atd.

Dvojice Š+G nepobyla na jevišti Semaforu ani celých pět let, ale i tak v naší době snad nebylo nikoho, kdo by ji aspoň trochu neznal. Určitě si to tedy zaslouží, aby byla její činnost podrobně zdokumentována. A my, kdo ji máme rádi, jsme za to vděční : o)

3 20.03.2023

Při čtení téhle výborné knížky se mi stala následující příhoda: Bylo mi asi 16, seděla jsem pozdě večer v kuchyni (protože jsem se nemohla odtrhnout a ponocovala jsem) a musela jsem občas odbíhat do koupelny, abych hlasitých neudržitelným smíchem nebudila přes dveře rodiče, co spali hned vedle. A zase hned jiné odstavce (ty všechny o anglické odtažitosti) na mě působily tísnivě a vyvolávaly obavu, aby se něco podobného nevyvinulo postupně i u nás. Protože jsem určité příznaky pozorovala, a to přitom je to už dávno, přes 40 let. Tak třeba:

"... Anglická kuchyně je dvojího druhu: dobrého a prostředního. Dobrá anglická kuchyně je prostě francouzská kuchyně; prostřední kuchyně v prostředním hotelu pro prostředního Angličana vysvětluje do velké míry anglickou zasmušilost a zamlklost. Nikdo nemůže zářit a trylkovat, žvýkaje pressed beef potřený ďábelskou hořčicí. Nikdo se nemůže nahlas radovat, odlepuje si od zubů třesoucí se pudink z tapioky. Člověk hrozně zvážní, dostane-li lososa politého růžovou škrobovinou; a má-li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal-li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil-li se zasmušilého, teplého piva, požil-li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy. Proti tomu topinky, opékaný sýr a pečený špek jsou jistě dědictví veselé staré Anglie. Jsem přesvědčen, že starý Shakespeare se neproléval čajovým tříslem a starý Dickens se netěšil ze života nad hovězí konzervou; pokud se týče starého Johna Knoxe, nejsem si tím tak jist.

Anglické kuchyni schází nějaká lehkost a květnatost, radost ze života, melodičnost a hříšné rozkošnictví. Řekl bych, že to schází také anglickému životu. Anglická ulice není rozkošnická. Obyčejný a průměrný život není prosypán veselými hluky, pachy a podívanými. Obyčejný den nejiskří pěknými náhodami, úsměvy, poupaty událostí. Nemůžeš se sdružit s ulicí, lidmi a hlasy. Nic na tebe nemrkne přátelsky a sdílně.

Milenci se milují v parcích těžce, zahryznutě a beze slova. Pijáci pijí v barech, každý pro sebe. Průměrný člověk jede domů a čte noviny, nekoukaje napravo ani nalevo. Doma má krb, zahrádku a nedotknutelné soukromí rodiny. Mimoto pěstuje sport a weekend. Víc jsem o jeho životě nemohl zjistit..."

9 17.03.2023

Jsem moc ráda, že jsem si našla čas a přečetla si během let leccos nejen o J. Husovi, ale i od něj. Dcerku a dopisy mám z toho všeho nejradši. Myslím, že žádná doprovodná literatura tohle nemůže nahradit. I kdyby se Jan Hus při psaní přetvařoval (na tohle to ale rozhodně nevypadá!), už sama krása jazyka mi byla velkým potěšením. A rady pro mě, dcerku, také, protože tak jsem se u toho cítila, jako milovaná dcerka poslouchající někoho moudrého a zkušeného:

"... Člověk má se varovati svědomí příliš širokého i svědomí příliš úzkého. Neb svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za nehřích... A slove široké mínění, že jakož velký pytel slove široký, že velké věci v se béře, neb dům široký neb vrata široká, jimiž bez zavazení velký kůň, velbloud neb vůz projede, též to svědomí béře v sebe veliké hříchy. Také se má člověk varovati svědomí příliš úzkého, neb to vede člověka k zoufalství, neb dí člověku, že jest příliš zlý, že se hříchů právě nekaje neb nezpovídal, že nic dobře nečiní, a tak že dobré položí člověku za zlé.... Běda těm, jež říkají zlému dobré a dobrému zlé...

A tak zřiď své žádosti, myšlení a skutky, abys nic ohavného se nedopustila. Postav se sama před sebou, jakobys jiného postavila, a vidíš-li co nehodného, žel sebe, jakobys jiného želela a ještě více... To slyš, dcerko, a važ důstojenství duše své, a chovej ji čistě... To slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své: slyš uchem, viz rozumem, přichyl pilností, abys rozuměla, pamatovala a naplnila. Neb co by bylo platno toto, co jest psáno, bude-li od tebe čteno, rozuměno, a nebylo-li by naplněno?"

1 17.03.2023

Autora znám osobně a dobře si pamatuju, jak tahle milá knížečka vznikala, jak srdečná byla atmosféra u jejího křtu ve strakonické čajovně Inspirace (která už není) i jak pochvalné byly (a v knihovně dodnes jsou) ohlasy od čtenářů.

František Langmajer je hravá, tvůrčí povaha. Několik čar, slov, zářezů do dřeva nebo třeba prohnětení hroudy z jílu, a jakmile z toho začne jakoby samo něco vznikat, hned to rozpozná a pomůže tomu na svět. Sám se pak diví, kde se to vzalo.

Třeba: Každý slepec vidí víc než zaslepenec.... Poznaná chyba je poloviční úspěch... I kdybys nekalost sebelépe schoval, vždy o ní alespoň jeden člověk bude vědět.... Žádnou překážku nemůžeš překonat, pokud od ní neodstoupíš.... Bůh nás netrestá, trestáme se sami svými skutky. On jen s láskou shlíží na naši cestu a nabízí nám volby.... Každý člověk má lásku pro přítele. Moudrý i pro nepřítele.... Neschopnost být sám je neschopnost být se sebou.... Milovat neznamená vlastnit.... Nejstrašnější samota je ve dvou.... Víc než naši nepřátelé je nám nebezpečné naše smýšlení o nich.... Chovej se k druhým tak, aby, až prohlédneš, Tě to nestálo život.... nebo Věř a naslouchej.

3 15.03.2023

Tahle učebnice byla samozřejmě silně poplatná své době. Ale za sebe musím říct, že jsem ji měla moc ráda, protože tam bylo na obrázcích hodně koní : o)

My všichni, kdo jsme měli jen o něco starší sourozence, jsme zažili jejich nástup do školy a všechny ty silné dojmy s tím spojené. V mém případě čiré zoufalství z toho, že už nejsme tolik spolu (do školky jsme totiž moc nechodili a užili jsme se v té době doma opravdu hodně) - a na druhé straně sváteční pocit z toho, že máme doma prvňáka a že už se učí číst a psát a počítat. Samozřejmě jsem si neustále půjčovala jeho učebnice a měla radost, že mi to ochotně dovolí, a ještě si se mnou na školu hraje.

Z červeného slabikáře jsem byla u vytržení a stejně tak z "Živé abecedy" od Antonína Pospíšila, z početníce s obrázky Heleny Sottnerové a z "Pohádek a povídek pro malé čtenáře" (ty ilustroval Jaroslav Vodrážka). Chodila jsem za bráškou, aby mi něco přečetl. Mrzelo mě ale, že na začátku Slabikáře pod tím krásným obrázkem s maminkou a dvěma dětmi je jen jediné slovo ("máma"), místo aby tam bylo celé podrobné vyprávění. Tak jsem si to aspoň představovala, co by tam mohlo všechno být.

Protože jsme si společně čítávali často a znala jsem to už zpaměti, asi jsem si to nějak porovnala a naučila jsem se čtení ještě před první třídou. A stejně tak i počítání. Moc mě to bavilo. Když ještě připočtu další svoje oblíbené učebnice, musím říct, že jsem za ně dodnes velmi vděčná. Hlavně za modrou čítanku pro druhou třídu (od Květoslava Františka Sedláčka a kol., s okouzlujícími obrázky Milady Marešové) a přírodopis pro 6. ročník s obrázky Mirko Hanáka. A samozřejmě za všechny čítanky : o)

Moje generace se s malovaným čtením setkala přinejmenším v červeném slabikáři od Václava Junka - a dobře si na to pamatuju, jak se nám to líbilo, mít v textu místo některých slov obrázky. Třeba v kapitolce o tom, jak pole jsou zavátá, i les je zavátý. Ota má psa Lupa a Lup nese klacek ("Lupe sem, Lupe nes!") - a článeček je přečtený o to rychleji a radostněji a zbývá ještě čas na prohlížení podrobností.

Hodně se toho našlo a asi ještě najde i v Mateřídoušce. I Sluníčko bylo hezké. Nebo vtipné a vkusné knížky od Jiřího Havla. A tak mě potěšilo, když jsem viděla v obchodu další podobnou publikaci, tentokrát od Adolfa Dudka. Pohádky jsou vybrány z těch našich nejznámějších, vzadu je připojený i slovníček obrázků... prostě je to víceméně zaručeno, ta obliba u dětí i u rodičů : o)

Knížek tohoto typu je spousta a jsou dětmi i rodiči právem oblíbené. Tahle má ještě tu další přednost, že je celá o tom, co máme my všichni z DK tak rádi: o knížkách.

Posuvné a otočné prvky jsou volené tak, aby se daly snadno uchránit před poničením. A tak se dají výjevy z knihkupectví prohlížet donekonečna a pořád tam něco nového objevovat. Nebo si můžou čtenáři představit, že se děj odehrává v knihovně, protože zrovna v tomhle obchodě mají ve zvyku s knížkami i jen tak sedět a prohlížet je. Nebo je tam pán, který dětem předčítá. Zkrátka - hotový knižní ráj : o)

3 09.01.2023

Tahle knížka už sotva někdy znova vyjde, protože působí zastaralým dojmem. A protože se v rodinách určitě používala až do úplného roztrhání, nikdy jsem ji neviděla ani v antikvariátu. Kdybych ji ale sehnala a mohla se do ní občas podívat, moc by mě to těšilo.

A ani by to nemuselo být s vnoučaty - prohlížela bych si ji jen tak pro sebe, pro vzpomínku na dětství. Mám s ním spojené, mimo jiné, právě i obrázky Vojtěcha Kubašty, mám je nakoukané a zažité, je mi "v nich" dobře a nevadí mi ani typický budovatelský ráz padesátých let, vzhledem k tomu, že pracovitost, pomoc rodičům, veselé hry, družnost mezi dětmi, zvídavost, pořádkumilovnost, učenlivost... na tom není vůbec nic špatného. Žádný z těch motivů za to nemůže, že si jej lidé často spojují s představou politických procesů a jiných nepravostí té doby. Mně knížky tohohle druhu nikdy nijak protivné nebyly, ani jako malé čtenářce, ani teď po letech. Nopak - jsem za ně vděčná a obdivuju um a pečlivost, s jakou byly pro nás tehdy připraveny.

2 07.01.2023

Myslím, že by tahle stará knížka mohla zajímat jak obyvatele z okolí Volyně, tak i čtenáře odjinud. Ukazuje život tak prostě, jak se kdysi události odehrávaly a jak to bylo jistě podobné i v jiných krajinách. A ještě je to podáno čtivě, citlivě a v návaznosti na osudy a myšlenky skutečných Menčíků z Dobrše a jejich vrstevníků.

… Staří světáci popíjeli v hospodě u Dražných, mladí u Soukupů. Zábava starých tekla jako pivo, u Soukupů se však brzo započala hádka a schýlila se k pranici. Cihláři nadali cirkusákům komediantů, cirkusáci nazvali je otrhánky z cihelen. „Komedianti ven!“ ozval se v zápětí povel k útoku. Židle zarachotily, sklenice se hrozivě zdvihly, až jejich obsah vyšplíchl po šenkovně. Lejsek obrátil židli, utrhl z ní nohu a napřáhl ji proti cirkusákům. Napadení tasili nože. Rozvášněný chasník nepřemýšlí, co bude dále, až klacek nebo sklenice zasáhnou hlavu protivníka. Že přijde četník z Přečína, spoutá mu ruce řetízky a odvede k soudu do Volyně, že bude jedna rodina naříkati a druhá trnouti úzkostí o raněného syna…

str. 53

„… Hle, v čelo našeho státu povolal národ náš takového statečného, novodobého rytíře, jenž po celý život bojoval o vítězství pravdy a nakonec pustil se hrdinsky v těžký zápas za svatá práva národa, v němž zvítězil statečností a silou svého ducha. V něm máte svůj názor, jej následujte!“ řekl Menčík vroucně, ukazuje na obraz štíhlého, vážného presidenta, vsazený do nejkrásnějšího rámu, jenž vyšel kdy z Menčíkových rukou.

str. 180

2 14.12.2022

O knížce si můžete vytvořit představu mimo jiné i díky autorovu webu - https://www.jankopecky.cz/. Jeho fotografie jsou nejen technicky dokonalé, ale jsou velmi hezké i z výtvarného pohledu. Ještě je potřeba připočítat okolnosti vzniku, kdy je nutno povedené snímky patřičně "vychodit" v terénu, stavět si maskovací přístřešky, dbát na bezpečnost fotografovaných živočichů i rostlin, atd. Pan Kopecký vyučuje na JČU, zatímco cesty s aparátem do přírody jsou jeho celoživotním koníčkem.

3 07.12.2022

Z téhle knížky mám velkou radost. Myslím, že hry Josefa Kainara nejsou obecně moc známé, a přitom za to rozhodně stojí. Například u nás doma se jako dramatik zapsal přímo zlatým písmem díky veršované Zlatovlásce (máme ji na kazetě a poslouchali jsme ji s dětmi tak často, že jsme ji znali zpaměti). A i hry pro dospělé se vyznačují tím samým, co Kainarovy básnické knihy – bohatým jazykem, neotřelými nápady, hlubokými myšlenkami, hravostí…

U nás v knihovně máme na gramodesce hru „Nebožtík Nasredin“, vydanou v roce 1979, v hlavní roli s Vlastimilem Brodským – a na tu mám vzpomínku z doby, kdy jsme si ji (začátkem osmdesátých let) opakovaně půjčovali s mým bratrem. Každá deska měla tehdy lístek s daty a podpisy. Na téhle bylo podpisů po čase asi 10, přičemž se střídala jen dvě jména. Bratrovo a moje. Divili jsme se tehdy, proč ostatní nemají o tohle vtipné dílko zájem, když nám je tak milé. Doufám, že jeho knižní podoba si své příznivce najde. A ostatní hry také : o)

2 30.09.2022

Tenhle díl ze série „Dům myšek“ jsem viděla jako první ze všech, a sice na akci Svět knihy. Hned se mi moc zalíbil, a tak jsem si prohlédla i ostatní a byla jsem nadšená. „ABC“ je z nich vlastně asi ten nejméně zajímavý, protože jednotlivé obrázky nemají tak výraznou návaznost, ale nevadí to, protože tak jako tak je v něm co prohlížet a představovat si a domýšlet a bavit se tím. A určitě si potom i zahrát na něco podobného, ať už jsou po ruce plyšáci z myší rodiny, nebo z jiné. Byla jsem na akci celý den, viděla toho hodně, ale série o myškách byla pro mě tím hlavním objevem : o)

2 24.09.2022

Knížky z této série mě okouzlily na první pohled a vrátily do dětských let, kdy jsem si podobné scény sama s hračkami vytvářela. Když jsem pak viděla u kamarádky knížku s vyfotografovanými plyšovými pejsky, prožívajícími různá dobrodružství, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Bohužel už nevím, jak se jmenovala. Možná tady na DK někde je a jednou se tu s ní, třeba náhodně, potkám. Ale i kdyby ne, tak příběhy opravdových myších postaviček v opravdových kulisách, nápaditě autorkou vytvořených, mi také postačí k radosti a už se těším, až se u nich sejdeme i s vnoučaty. Zrovna tenhle díl nazvaný „Muzeum“ se jim bude líbit asi obzvlášť : o)

2 24.09.2022

Co všechno by vám přišlo na mysl při pohledu na jablko ležící na stole? Někdo by na něj dostal chuť, někdo by si jej prohlédl, jaké je, někdo by jej uklidil někam jinam… ale klučina z téhle knížky má nejrůznějších dojmů tolik, až to čtenáře vysloveně okouzluje. Za sebe můžu říct, že i přes svou (řekla bych) bohatou fantazii a při mnoha příležitostech prověřenou nápaditost bych zůstala docela daleko za ním. Nejvíc se mi líbila úvaha, že jablko je možná nějakým tajným znamením. U toho je obrázek čtyř legračních bytostí, z nichž každá má také jablíčko a jedna z nich říká: „Hele, další do party“. Na dalších stránkách jsou další bláznivé představy. Veselé i strašidelné. Jablko může být převtěleným pradědečkem nebo návnadou důmyslné pasti nebo… dál už vlastně nic prozradit nechci, doplňte si něco svého sami. A pak to můžete porovnat s knížkou : o)

4 24.09.2022

U svých dětí, vnoučat i u čtenářů u nás v knihovně mám vyzkoušené, že k velmi oblíbeným knížkám patří od útlého věku takové, kde je možné donekonečna prohlížet nepřehledné obrázky zabydlené spoustou postaviček. Inspirují k vymýšlení příběhů, ale také k hledání někoho nebo něčeho určitého - jen tak pro zábavu, na čas.

Kniha A. Viltové a L. Drobného o Praze k takovým patří, je vkusná a nápaditá a nepochybuju o tom, že se bude líbit jak předškolákům, tak i mladším školákům. Nehledě na to, že pátrání s dětmi i zálibné procházení jednotlivých stran kolikrát baví i dospělé. A navíc v tomhle případě jsou zahrnuty i scény z vánočního času, což bude nepochybně také vítané. Takže vřele doporučuju : o)

3 24.09.2022

S touhle knížkou nemám moc zkušeností, protože v knihovně se půjčuje málo a doma jsme ji s dětmi neměli. Ale jde o moji oblíbenou autorku, a tak jsem byla zvědavá a přečetla jsem si příběh malé Natálie jen tak pro sebe. Pěkné obrázky ukazují obyčejné výjevy z všedních dní a je poznat, že děvčátko, i když se tváří trochu posmutněle a zamyšleně, má hodné rodiče i staršího bratra a děti kolem sebe a samotou netrpí. Děj knížky je přesně takový a mám to jako čtenářka ráda, když se neděje nic dramatického a můžeme se pokojně vcítit do dětských představ a nápadů. Rodina se připravuje na příchod miminka, všichni se těší a jsou zvědaví, bude-li to chlapeček, nebo holčička. Šestiletá Natálie si je jistá, že domácí pohoda a vzájemnost vydrží i do budoucna – a tenhle pocit spolehlivě převládá nad každou její prchavou obavou.

„… Venku šumí, šumí déšť. Dlouhý, šedý, vonný déšť. Tomáš je ve škole a maminka odešla pod květovaným deštníkem k panu doktorovi. Kvůli miminku, které prý stále prudčeji ťuká drobnými prstíky na její srdce. Jenom tatínek je doma a pracuje v ateliéru. Natálie lží na bříšku na huňatém koberci a hledí do obrázkové knihy…“
(str. 51)

3 24.07.2022

S vnoučaty jsem tuhle knížku ještě nečetla, ale z nedočkavosti jsem ji už předem zhltla sama, protože mám ráda jak texty J. Žáčka, tak obrázky A. Borna. Nejvíc se mi líbila veršovaná pohádka o vojákovi a lakomé selce - o tom, jak voják vařil polévku ze sekery.

Pan Žáček dovede zveršovat, na co si vzpomene, a tak přebásnil i všeobecně známé příběhy, například "Hrnečku, vař!" A jak pěkně: posuďte sami : o)

... "Jémine, to je nadělení!
Co dělat, svatá dobroto?"
A dcera vyřkla zaklínadlo,
tak aby slovo k slovu padlo:
"Hrnečku, dost!" A bylo to.

Jen hora kaše tady zbyla
a dole pod ní ves i sad.
Sedláci kleli: "U sta hromů!"
A kdo šel tudy zrovna domů,
musel se kaší prohryzat.

str. 84

5 25.06.2022