hrdlickova_61 komentáře u knih

Knížku jsem četla v dospělém věku, ale změnila jsem se v tu chvíli ve školačku, soucítila jsem s Danou, byla zvědavá na její osudy i na další knížky od paní Dědkové. Několik jsem jich pak přečetla a líbil se mi vřelý vztah autorky k dětem, zájem o jejich starosti a snaha být jim nablízku.

2 22.04.2019

Všechny tři knížky o Evě a kobylce Cilce jsem četla v dospělém věku (jakožto knihovnice, abych se s nimi seznámila). Ocenila jsem snahu autorky o nenásilné poučení a o vyváženost. Příběh není podán ani příliš náročným stylem, ani primitivně, Eva není ani vzorná, ani zlá, dobrodružství je doprovázeno i dalšími motivy, atd. A malé čtenářky jsou se všemi třemi díly také spokojené.

Knížku jsem četla asi tak v šesté třídě a docela se mi líbila. Což je pro ni zřejmě vyznamenáním, vzhledem k tomu, že jsem vlivem staršího bratra byla vždycky zaměřená na klukovskou literaturu a k té dívčí jsem se dostávala jen náhodně (když mi někdo něco daroval a "nic jiného mi nezbylo, než to tedy přečíst"). I si z příběhu Lidky a jejích kamarádek celkem dost pamatuji - zkrátka se zdá, že pan Petiška uměl dobře napsat cokoliv a pro jakýkoliv věk, od předškolního až do dospělého. Nestihla jsem se seznámit se všemi jeho knihami, ale co jsem četla, to mě zaujalo všechno.

3 22.04.2019

Nejvíce mě zaujala myšlenka, že psychologické zákonitosti se vztahují na každého a například postoje adoptovaných dětí se navzájem velmi podobají. A to, co víme o Ježíšovi Kristu (kterého v podstatě také můžeme charakterizovat jako adoptované dítě) tomu odpovídá. Nebo: má-li někdo opravdové mimořádné schopnosti, chová se jinak než ten, kdo je jen předstírá. A zase - Ježíše by psycholog podle jeho konkrétních projevů zařadil mezi osoby hodné důvěry. Nebo: apokryfní popis dětství Ježíše odpovídá vyjadřování nedospělého pisatele a nevypovídá o skutečné povaze Ježíše, ale o tom, co si pisatel přibájil podle svých vlastních představ. Jsme zvyklí uvažovat o nalezených literárních památkách tak, že jsou psány dospělými, ale zrovna tak může některá pocházet od dítěte, přičemž psycholog je schopen to rozlišit, kdežto běžného čtenáře to může zmást... Kniha je zkrátka velmi zajímavá a pro mě i přesvědčivá, vzhledem k tomu, že se mi autorovy závěry jeví jako logické a odpovídající i mým vlastním zkušenostem (byť sama psychologické vzdělání nemám). Vše je navíc podáno střízlivě, srozumitelně a čtivě.

4 22.04.2019

Nečtu moc detektivky, tak nemám srovnání, ale tahle je myslím moc zajímavá. A pro návštěvníky Databáze by mohla být přitažlivá tím, že se děj odehrává v prostředí školy s literárním programem.

3 20.04.2019

Vzpomínky milující maminky na syna, to je moc hezký námět, zvlášť když jde o tak mimořádnou osobnost, jakou byl svou povahou i dílem Jiří Trnka. Knížka už je z mnoha knihoven pro nezájem čtenářů vyřazena - to je mi velmi líto, i když pro sebe ji mám doma a můžu si v ní číst, kdy chci.

6 17.04.2019

Výborná knížka o Jiřím Trnkovi, napsaná jeho manželkou. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl J. Trnka jedním z nejslavnějších Čechů ve světě - a zaslouženě. Rozhodně stojí za to vědět něco více i o jeho životě.

5 17.04.2019

Tenhle humor mají děti zřejmě vrozený - soudím podle prvního vědomého vtipu naší dcerky. Ve věku necelého roku ji bavilo nastavovat při oblékání ručičky a nožičky (příjemná změna proti tomu mrskání, co předváděla do té doby), pak jednou mě viděla se svetříkem v ruce, nastavila nožičky a chechtala se na celé kolo : o)

Knížku o Emě jsem objevila až po mateřské při nástupu do knihovny a moc ráda ji půjčuju. Slýchám pak podobně nadšené ohlasy, jaké jsem si teď přečetla tady na Databázi.

8 16.04.2019

Zatím jsem se pro spoustu jiného čtení nedostala k dalším kapitolám (i když se na to chystám už řadu let), ale četla jsem před lety tu první o malé sestřičce, s taoistickou povídkou - a ta se mi líbila moc a moc.

Obrázky Adolfa Zábranského mají pro mě velký půvab (a verše Františka Hrubína ovšem také). Asi nejvíc v téhle knížce s mi líbí jednoduché náčrtky, které jsou jen tak lehce "hozeny na papír", a přitom dokonale vystihují živou předlohu, včetně výrazu, pohybu... Škoda, že jako mnoho jiných podobně nenápadných knížek přežívá i tahle už jen v některých knihovnách a není běžně k půjčení.

10 16.04.2019

Jed jeden děd med. Lesem, kde vede devět cest, jde vesele, se zpěvem, tremp Jen Nedvěd. Než řeknete švec, je zde. Vece: „Hleď, děde, dej sem hned teď ten med! Jde sem ten děsně nebezpečnej knecht Fred Nedvěd. Než se hneš, sežere med. Tebe též, děde.“ ... Hle, přes zelené meze se sem žene Fred. Dere se lesem, nehledě sem, neb sem. Keře nekeře, kde přejde, zeje seč... „Nechme jej běžet, Frede“, řekne pevně. „Nejméně pět neděl je ten élent stejně nejedlej.“
Wabi Daněk, str. 68, kráceno
: o)

Tuhle knížku máme doma a měla jsem ji vždycky ráda (mj. i pro hezké ilustrace).
Básně se dobře rýmují, kreslí příjemné obrazy přírody a dětských radostí. Některé jsou vtipné, například "Slunce se skrylo za mrak":

Žába volá na žabáka:
„Nějak se dnes brzo smráká!“

Žabák vzdychá na lupenu:
„Divnou jsem si vybral ženu!

Myslí si, že už se stmívá,
když se slunce za mrak skrývá.

Dostala chuť na večeři,
a tak křičí: „Už se šeří!“

2 16.04.2019

Myslím, že už tuhle knížku moc současných dětí nezná a že je to velká škoda. O to víc mě potěšila chvála, kterou tady na Databázi o ní čtu a k níž se připojuju : o)

7 16.04.2019

Po knížce jsem kdysi sáhla díky obrázkům, které jsem už znala z příběhů ledního medvídka. Při setkání s ní tady na Databázi se mi hned zastesklo a říkám si, že si všechno, co ilustroval Hans de Beer, budu muset brzy zase prolistovat a potěšit se : o)

1 16.04.2019

Všechny díly o medvídkovi mám z Levných knih a hned při jejich výběru jsem se divila, jak to, že se nerozebraly hned za "draho". V naší rodině měly a mají cenu zlata : o)

4 16.04.2019

Knížku jsem četla ve studentském věku a bylo to pro mě zajímavé nahlédnutí někam, kde jsem to neznala. Písničky z Porty aj. mám ráda, ale znám je jen z desek, na koncerty jsme nejezdili. Atmosféru při nich i to, jaké asi byly příběhy členů hudebních skupin, jsem si uměla tak trochu představit - a knížka to dokreslila a podtrhla.

Knížka se mi moc líbila, i když nejsem vodák (ne, že bych nechtěla, ale my jsme vždycky vandrovali na kole nebo vlakem a pěšky). Některá místa se mi tam zdají méně povedená, ale to mi nijak nebrání dát pět hvězdiček. Aby ne, když několik kapitol mi stálo za opsání na stroji. Chtěla jsem si je uchovat i po vrácení knížky do knihovny. Když pak vyšla znovu, s radostí jsem si ji koupila a pak i některé další díly. Seriál posoudit nemůžu, protože jsem viděla jen kousek a šla od něj (pro mě by to zkrátka nebylo, skoro určitě by se mi nelíbil). A ještě přidám vzpomínku: pan Šmíd byl u nás kdysi v knihovně na besedě a říkal, že se při té příležitosti prošel několik kilometrů podél řeky : o)

7 16.04.2019

"… Phoebulka neřekla nic, ale poslouchala. Poznal jsem jí to zezadu na krku, že poslouchá. Ona vždycky poslouchá, když jí člověk něco vykládá. A legrace na tom je, že v padesáti případech ze sta ví, o čem je řeč…"

Tenhle odstaveček je pro mě nejdůležitější v celém příběhu. S žádnou z postav jsem se neztotožňovala ani za studentských let, kdy jsem četla knihu poprvé, ani teď, ale účast ve mně to vyprávění vzbudilo - a říkala jsem si, že časem snad Holdena potká v jeho životě něco podobně hezkého, jaké bylo jeho porozumění se sestřičkou. Že mu to bude dávat smysl a bude mít pak už pořád na co navazovat...

"... Obzvlášť nádherná byla jedna borovice na východním svahu, obrostlá bolehlavem. Byla šest stop silná a její první větve začínaly tam, kde měly ostatní stromy korunu. V jejím vrcholku si dávali v létě častá dostaveníčka sojčí sameček se svou nevěstou. Tady, daleko z dostřelu, soják za teplých jarních dnů zpívá a natřásá se před svou vyvolenou, rozprostírá jasně modrá péra a trylkuje líbezné melodie jako z pohádky, tak sladce a tichounce, že je málokdo postřehne, kromě toho, komu jsou určeny, a v knihách se o tom vůbec nedočtete…"
...
Záměrně jsem vybrala na ukázku jen takový odstavec, který nemá přímou souvislost s dějem některé z kapitol. Příběhy jednotlivých zvířat jsou totiž tak poutavé, že bych nevěděla, kdy s opisováním přestat. Kdykoliv si vezmu knížku znovu do ruky, že si v ní jen tak trochu zašustím stránkami a zase ji vrátím zpátky, dopadne to úplně jinak - čtu a čtu, dokud nejsem na konci. Vím to naštěstí předem, a tak s tím počítám a udělám si čas. Ta představa, že tentokrát se udržím, je jen taková hra : o)

9 15.04.2019

Nejpůsobivější pro mě při čtení byla skutečnost, jak se každá z postav nezadržitelně mění, doslova, v to, k čemu směřovala. Měla být tahle symbolika poselstvím příběhu? Nebo tam žádné poselství být nemělo, ale nakonec tam je, protože i tohle je jakási zákonitost, velmi podobná té výše zmíněné?