honolulu1317 komentáře u knih

Krásně a věrně popsaná krajina. Vnější i ta vnitřní. Krajina jednotlivých postav. Mapka na konci knihy. Lesy, skály, kameny, potok, řeka, ale také drobná architektura, zříceniny, hrady, paměti, sakrální památky, historie. Z knihou je Vám hezky. Uklidňuje, je z ní cítit pokora, klid, láska. Na nic si nehraje. Je opravdová, žádná klišé, žádné efekty, zbytečná šokování za každou cenu. Nic, co by jste možná od mladého autora očekávali. V nitru postav jsou cítit různá pnutí, úvahy, paměti, příběhy. Každá postava je jedinečná a obohacuje knihu. Poskytuje další a další hladiny příběhu. Pnutí, konflikty, pohyb, život, pomíjivost, koloběh. Pěkná, promyšlená kompozice, názvy kapitol, architektura myšlenek. Absence zbytečných berliček. Tah na branku a přitom v koncovce ponechání prostoru pro vlastní aktivitu čtenáře, vlastní úvahy. Kniha proniká do vědomí, ikdyž zrovna nečtete. Mám přání navštívit tuto krajinu.

1 15.05.2023

Jsem rád, že dálnice nejen literárních kariér nebývají lemovány vždy jen havarovanými outsidery, kteří přecenili svůj talent a originalitu svého vidění světa. Často totiž ve škarpách nacházím hlasy přeslechnuté záměrně, protože říkaly nepopulární věci. Tito autoři v rozporu se vžitými, ze všech stran bodře halekanými a papouškovanými hesly nastavují zrcadlo jiné tváři světa, než je ta oficiální. Vadí mi když nikdo nepřemosťuje zdárně vybagrované propasti mezi přepychem a bídou, když se lidé snaží jeden druhého co nejrafinovaněji okrást či degradovat na prostředek k dosažení vlastních cílů a kritici toho všeho jsou buď vysmíváni, nebo vražděni zprvu sametovým nožem a když to nejde jinak, likvidováni s brutalitou, jakou předchozí desetiletí neznala.Vnímám zproblematizovanou smysluplnost lidského života žitého ve zdeformovaných a dehumanizovaných podmínkách, a nutně proto končícího vleklým zplaněním či instantní tragédií pro ty, kdo nehodlají přistoupit na kompromis a degradující ponížení falešné hry s kartami, které rozdávají jiní –hry, kterou pro ně vymýšlejí šavlozubí dravci přestrojení za lidumilné ovečky. Možná nic moc, ale přinejmenším v tomto umění zaznívá skřípavě neharmonický tón do osmělujících se fanfár společnosti, která si namlouvá, že se právě začíná zotavovat z kolapsu totalitních let. Taková díla jsou nejotřesnější v tom, že své likvidaci (fyzické morální) hrdinové (a často sami autoři) sami nahrávají, že jsou zarytí maximalisté, kteří se nechtějí spokojit s málem a nedají se odbýt náhražkou života. K tragédii je dožene právě to, že odmítají vidět na jedno oko a držet krok s ostatními, že nejsou vlažní kompromisníci, že jednají na základě poznání, k němuž dospěli a jednají důsledně –že nedokážou blaze spočinout ve zbahnělém polovičáctví. Jsou uměním o zdání vydávaném za skutečnost, o zašlapávání veškeré bezprostřednosti, opékání nad pomalým ohněm, o letargických mlýnech korupce, v nichž cynicky proorganizovaná společnost rozmílá lidské duše. „Co ty dveře otevíráš? Mají být zavřený“. Nikdo neuvažuje, proč co jak chodí a jaký to má smysl. Všichni přistoupili na pravidla hry, víc o nich nepřemýšlejí, ale také o nich nepřipouštějí diskusi. Vědí svoje. „Dveře mají být zavřené“. Samí hodní lidé. Viníky jsou korporativně, všichni dohromady, protože si jeden jako druhý zvykli bez protestů žít v kafkovském zámku a podzámčí. Ale vinen je především řád, společnost, která takovému stavu propůjčuje zdání normálnosti, zdání smysluplného počínání...Tvorba je projevem humanismu uz tim, ze je projevem touhy po komunikaci. Tvorbou promlouvaji, vstupuji v dialog ci hledaji ospravedlneni tryznive existence, ti nejryzejsi, ti nejnestastnejsi. Smrtelnici, nikoli olympane. Jejich poselstvi je poselstvim z tohoto sveta a k tomuto svetu, zadnym naseptavanim andelu. Neprepsal jsem se, opravdu nejnestatnejsi. Neverim, ze lide tvori ze stesti. Nebo treba z pretlaku, z nadbytku zivotni energie, jak tvdil Salda. V zaklade snahy realizovat se tvorbou je uraz v nejnescetnejsich variantach , ale vzdy znemoznujici komunikaci a seberealizaci primou, konvencni, tzv. normalni. Tvorba je prekonavanim tohoto zakladniho urazu, je dobyvanim lidske dustojnosti temi, jimz byla z tech ci onech duvodu odeprena. Neni dulezite, pouzije li se slova nenormalita ci uraz (tam kde Sokrates mluvil o silenstvi). Je vsak jiste, ze "normalni" lide nepisi romany, nemaluji obrazy, nesochari, nekomponuji, nenataceji filmy. "Normalni" lide se realizuji jinak. Tvorba neni volni zalezitost, neni nikomu dostupna z jeho vlastniho rozhodniti, nelze pojmout umysl tvorit. Proto v teto sfere "normalni lide" nutne ztroskotavaji. Dobyvani lidske dustojnosti... a naproti tomu neblahe sterilni vyhovovani pozadavkum zvenci... Vira tva te zahubila. Napriste preziji jen ti, kteri zadnou viru v nic mit nebudou, nebo budou ochotni se ji kdykoli odrict, vzdat se ji, obetovat ji.

1 07.02.2013

Po ránu mezi ďábly vstávam, pomalu sám se ďáblem stávám.

4 07.02.2013

Pocta malířům, pocta umění. Zamyšlení nad významem umění, rozdílem mezi uměním a obchodním produktem. K tomu všudypřítomný kritický realismus, ale také dozvuky Puškinova romantismu. Petrohrad, lichváři… náhle dokážete rozlišit Nohavicu od Kluse a těšíte se na Dostojevkého. A pak, že je to miniatura…

5 13.11.2012

„Když o něčem nic nesvědčí, je to neklamná známka, že to je.“ Tento výrok z knihy se výborně hodí také na knihu samotnou. Nic nenasvědčuje tomu, že by měla být výjimečná, přesto výjimečnou bezesporu je. Je naprostým zjevem s mnoha různými výkladovými rovinami. Jejich počet je podobný počtu chodů, které se podávají na stolech vyvolených i počtu otrávených možných vyvolených Říše Římské, ale možná i počtu otrávených čtenářů, kteří nemají žaludek na rozsah a tématický záběr knihy.

7 03.09.2012

Nenapadá mě nic, co by mohlo zajímat lidi, co čtou knížky. Někdy si myslím, že zrovna v tomhle je malér světa: „moc vystydlejch mrtvol na těch nejvyšších místech“. Ještě, že spisovatelé jako Vonnegut, Toole, Čapek apod. nevyhlásili generální stávku, která by zřejmě trvala tak dlouho, dokud by lidstvo konečně nepřišlo k rozumu. To by přece bylo totéž, jako kdyby vysadila policie nebo hasiči.

4 09.04.2012

Snad již nejsem zcela naplněn emocionálním jedem, ale nemohu jinak. Nemám rád pododné instatní, nápadně dostupné, sterilní pravdy bez pochybností. Není to proti samostné podstatě filosofie?

11 01.04.2012

Nenápadná kniha ve stínu Spolčení hlupců a borovic. Kouzelná, tichá, smutná. Moc smutná. Jako ty borovice za bezvětří. Kritika uzavřené společnosti malého města. Společnosti, na kterou podobně jako na škváru v rozbitém koleně chceme co nejrychleji zapomenout. Bohužel to není tak snadné, jaké to však musí být pro outsidery všeho druhu? Kazatel by řekl: „nesmíte si nechat vše líbit“. Jenže: „někteří nevíme, jak si to nenechat líbit“. Potom se z některých stanou vrazi a někteří brečí, když teta Mae nenávratně mizí. Nadčasová retrospektiva, která se dá číst dvakrát za sebou, podobně jako vydržíte koukat na dětský vláček a absolvujete s ním ne jedno, ale více koleček. Navíc tak nějak zapomenete, že Vám při tom kape z děravé střechy na hlavu. Máte ji totiž v jednom ohni. Tento živel (fire a možná dokonce Arcade Fire) snad zvítězí nad dalším –totiž neonem.

3 29.03.2012

Ano trošičku rozpaky. V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Uvědomme si však, že žádné umění se neobejde bez tance se smrtí. A smrt, ta by tu pořád ještě byla stará poctivá. Tak to chodí. Zaplať bůh. Asi vstoupím do církve, jen co se rozhodnu, která je ta pravá. Vůbec, na TV programy, které dávají slovo lidem s výstředními názory, je ještě příliš brzy. Je teprve krátce po osmé, a tak všechny pořady pojednávají a hloupostech a vraždách. Než někoho zabijete, dobře se přesvědčte, zda nemá vlivné konexe. K věcem, které nemůžete změnit patří minulost, přítomnost a budoucnost. Je třeba nasadit si trifokální brýle a podporovat svoji policii. Taky si myslím, že psychologové budou muset vykoumat spoustu báječných nových lží nebo jinak nám lidi nebudou chtít žít. Ty ostatní navíc začínají mít dojem, že právě proto, že jsou čilejší než všichni druzí, jsou vlastně našimi vůdci. Možná byli ve Vietnamu dvakrát na služební cestě? Zvláštní, výmluvné, stále mrazivě aktuální.

6 09.03.2012

Kompozici knihy lze přirovnat k harmonickému pohybu Foucaultova kyvadla (předmětu). V amplitudách (zdlouhavých pasážích) je tempo nejpomalejší až na okamžik jakoby zastaví. Pozorný čtenář však nezoufá, protože ví, že v tomto okamžiku získal maximální potencionální energii. Tuší, že tyto rozsáhlé a jakoby nečinně mrtvolné pasáže jsou nutné k tomu, aby pln právě získaných informací a dojmů (pln energie) zhoupnul spolu s kyvadlem do rovnovážné polohy. Zde už se vše děje velice rychle. Jako mrknutím oka se děj přenese do protější amplitudy. Urazí velký kus cesty, za malý časový okamžik. Čtenář je nadšený, protože všemu rozumí (má totiž informace, dojmy, které načerpal v amplitudě (původně jim příliš nerozuměl a byly mu nesrozumitelné, teď už ví, proč je musel vstřebat). A výsledek? Tato mistrovská (ve smyslu Viléma) kniha má tu moc, že nám podobně jako to Foucaultovo kyvadlo (stále ještě předmět) potvrdí domněnku, že naše planeta se otáčí. Navíc (na rozdíl od kyvadla) lidsky, humánně, s probouzející se renesancí. S možností vlastního výkladu, napínavě. Jsem zvědavý, jakou domněnku nám potvrdí Foucaultovo kyvadlo (tentokrát další autorova kniha)…

5 05.03.2012

Zajímá Vás, kolik Hvězdiček jsem udělil této Knize? Prostudujte mé Komentáře ke knihám a napište si číslo, které vyjadřuje jejich počet vč. tohoto, nejnovějšího, pokusního (komentujeme přece knihu s názvem Hokuspokus). Tento součet se zřejmě bude v průběhu času měnit, proto přesně poslouží jen těm nejrychlejším z Vás. Od tohoto čísla odečtěte č. Shakespearovského sonetu, který jsem v jednom z komentářů citoval. Nepropadejte panice, vyšlo Vám sice záporné číslo, ale už Arabové za dávných časů nás naučili, co si s nimi počít. Přičtěte rok, kdy se v New Yorku a v komentované knize Světová výstava konala světová výstava. Tedy ta 1. ze 2, které se v New Yorku zatím konaly. Protože si tímto údajem nejsem úplně jistý, odečtěte číslo 1886 a měli by jste být na 0. Přičtete počet komentovaných knih Nicka Cavea a vynásobte 2. Jste u konce. Ke stejnému výsledku se můžete dostat jednak tím, že je stejný, jako počet hvězdiček, které jsem udělil knize: „Život a doba Michaela K“ a jednak tím, že se podíváte na udělený počet hvězdiček, které jsem udělil přímo této komentované knize. Věřte, že 4 hvězdičky jsou u mě hodně a zaslouží ji je pouze skvělá Kniha.

6 31.07.2011

Předchůdce Hamletovského pohledu na svět -Sonet č. 66: Jsem unaven a za smrt prosím boha -jen nevidět už, jak je bita ctnost, a vynášena nicka přeubohá, a křivdou rozšlapána nevinnost, a odívána zlatem nemohoucnost, a v trhu prodávána dívčí čest, a pokálena bezůhonná vroucnost, a utloukáno to, co silné jest, a umění jak panáčkuje vládě a doktor Blbec káže génium, a lumpové se posmívají pravdě a Dobro babě Zlu jak smejčí dům -tím světem unaven tak rád bych zhas! Leč tebe zůstavit mu napospas?

5 09.04.2011

Oblíbený citát z knihy: Kde beru nápady? Právě tak byste se mohli zeptat Beethovena. Ten se prostě poflakoval po Německu jako každý druhý a nejadnou to z něho muselo ven. A byla to hudba. Já se jako každý druhý poflakoval po Indianě a najednou to ze mě taky muselo ven. A byl to odpor k civilizaci.
Oblíbená kapitola knihy: Projev k občanům města Indianapolisu při příležitosti vyhlášení roku 2007 rokem Kurta Vonneguta

1 16.02.2011

Na první pohled odporná kniha. Kýčovitý obal hnusných barev, úchylně slizké desky a k tomu neónově růžová záložka. Uvnitř je to ještě horší: telettubies, potetované postavy s kupovitou oblačností bílých vlasů na lebce, na silnici je to samá monstrózní míchačka. Vše na vás vystrkuje hlavu jako prázdnou komiksovou bublinu, navíc za doprovodu dusavých rytmů Kylie Minogue či Avril Lavigne. Z kalhot na vás neustále (v lepším případě) vylézá spodní prádlo (jak asi tušíte) svítivě růžové či zelené barvy. Košile jsou plné pestrobarevných zajíčků a skvrn od (v lepším případě) všudypřítomného alkoholu. Zkrátka, Euchrid Eucrow z předchozího díla se ocitá ve světě (ano, dovolím si to tak napsat) více současném. Ve světě, kde vládnou jiná božstva (chlap s čertovskými rohy a trojzubcem je jedním z nich). Anachronický venkov vystřídalo město, monotónní šeď, vlhko, mlhu a plíseň střídá v Zajdovi kontrast barev, nálad, tónů. Prostý, téměř černobílý hnus je nahrazen hnusem pompézním, blyštivým, kýčovitým. Neustále se mění tempo a rytmus. Paralelní sledování osudů Zajdy a Zajdy juniora se náhle mění v dialog, jako když si spolu začnou povídat hudební nástroje. Aby jste se náhodou neztratili v cigaretovém dýmu, je zde chytlavý refrén v podobě toho, co je (v lepším případě) ukryto pod zmíněným povětšinou neónově zářícím spodním prádlem. O rytmus se dále stará vševědoucí encyklopedie, nepostradatelná průvodkyně Zajdy juniora. Ten začíná tušit, že na jejich stránkách jsou sice veškeré informace, které člověk potřebuje znát, odpověď úplně na všechno, ale nenajde návod na to, co si má myslet -podobně jako čtenář. Zajda jr. postupně zjišťuje, že letí v letadle (nebo ve žlutém Fiat Punto), jehož pilot je úplně namol. A kde jsi ty, Zajdo? –„Já jsem všude!“ odpovídá a dodává: „jenom mi přišlo, že svět je místo, kde není lehký být dobrej člověk“ Pokud jste do této chvíle knihu nezahodili, budete odměněni úchvatným standing ovation, plným zpomalených záběrů, budete sledovat žasnoucí, plačící dav připomínající sousoší, ale zároveň ozvučené a rušné – přesně jako život.

10 04.02.2011

Já bych se Citadely zase tak neobával. Vzpomínám na rozhovor údajně našeho největšího znalce Bible (na jehož jméno si teď bohužel nevzpomenu) s Markem Ebenem na Plovárně. Citadela totiž podobně jako Bible připomíná oceán. Z každé hloubky si odneseme nějaký zážitek. Pokud nyní nějaké vrstvě (hloubce) nerozumíme, vůbec to nevadí. Obohatí nás vrstvy jiné a ty zatím nesrozumitelné nás osloví třeba v jiné životní situaci, jiném věku, po prožití určitých zkušeností. Důležité je se o poznávání toho oceánu pokoušet. Teď mě jen napadá, že v souvislosti s Exupérym by bylo lepší přirovnávat k nebi než oceánu… Doporučuji neustále mít k dispozici na nočním stolku. Bude se Vám lépe usínat, o lidech budete mít jaksi lepší mínění, vyrostou ve vašich očích, život dostane smysl a bude se Vám lépe vstávat do smysluplného zaměstnání :)

19 20.01.2011

Když jsem v antikvariátu kupoval tuto knihu, nevšiml jsem si, že je ve slovenštině. Z velké části autobiografická vzpomínky vyprávěné malým (ale rostoucím nejen co se týče centimetrů) Edgarem (ale nejen jím -máme pocit, že nejsme první, kdo vzpomínky čte) působí na čtenáře velmi mile až roztomile, což slovenština ještě umocnila. Když uvážíme, že se jedná o třicátá léta 20. století prožitá v New Yorku, je tato vyrovnanost a vnitřní klid vypravěče úctyhodná. Ne, že by autor nevnímal hospodářskou krizi, rasismus, nástup fašismu, postavení židovské komunity, či nesourodost rodičů nebo pocit z nakupování ve velkém obchodním domě. Právě naopak. Od začátku však cítíme, že hrdina má dostatek síly a s okolnostmi se vyrovná. K tomu se velmi nenucenou formou dozvíme o hudebním průmyslu, rozhlase, americkém fotbale, školství, místopisu New Yorku. Přitom nic z toho není strnulé, s růstem Edgara se zvětšuje hloubka prožitků a tempo vyprávění, ale i rytmus New Yorku. Ten se stává nebezpečnějším, hospodářská krize nepříjemnější, fašismus prorostlejší, kulturní akce gigantičtější, propast mezi rodiči širší. Je to jen tím, že minulost se nám vždy zdá jakoby vlídnější?

2 18.01.2011

Byl však opatrný, aby si nenatahal krámy po Visagieových do svého podzemního příbytku a nevydal se cestou, která by mohla vézt k přivolání jejich neblahého osudu. Říkal si, že nejhorší chybou by bylo snažit se na nesmělých začátcích u nádrže založit nový dům, soupeřící rod. I nástroje by měl mít vyrobené ze dřeva, kůže, střívek, z materiálu, který jednou, až už je on nebude potřebovat, padne za oběť hmyzu.... Neustálá a marná schovávaná před hrůznými a bohužel vždy přítomnými výdobytky civilizace (úřady, válkou...) v jihoafrickém veldu.

1 30.11.-0001

Tak jo a bez uvozovek. Otec a syn. Jména? Neznámá. Zakryta všudypřítomným popílkem, následkem ničivé katastrofy neznámé příčiny. Názvy věcí (ale i jména lidí) ony věci pomalu následují do zapomnění. Cesta za nadějí. Dáte si kompot? Tak jo... Jiných potravin se totiž moc nedochovalo. Každý den je hrozná lež. Jenže hrdinové knihy umírají a to lež není. Signální pistole se běžně používá pro přivolání pomoci. Zde by přivolala nebezpečí, přesto se hodí. Jako zbraň. Tak jo... Šlapali po mrtvém světě jako krysy v kole. S tím rozdílem, že před sebou tlačili nákupní vozík s věcmi, které našli na zničené Zemi. Proč? Oheň se přece nést dál musí. Nebo ne pane Exupéry? Tak jo...

18 30.11.-0001

Tuto knihu si asi budu muset přečíst ještě jednou. Jednak proto, že byla vtipná, inteligentní, ale také proto, že už vlastně nevím, jak jí odvyprávět či trochu přiblížit. Ale raději už ji číst nebudu. Jednak proto, že byla vlastně smutná až katastrofická a jednak proto, abych si nekazil původní dojem, který byl sice evolučně starší, ale to neznamená, že byl nutně horší. Jak by poznamenal Mandarax: "Kolik třešní, tolik višní" -Darwin

5 30.11.-0001

Velmi často mi při pohledu na bílou většinu vychází, že cikáni jsou jaksi „lidštější“ přísadou české (československé) bramboračky. Tato kniha mě v tom utvrdila. A protože to určitě nebyl její motiv a prostředí cikánů na pozadí 20. století v našich končinách zachycuje střízlivě, nenásilně a hlavně bez nějakého nadržování, vychází mi, že je to kniha kvalitní a navíc krásná. A tak nejen, že člověk dokáže pochopit problém cikánů v českých zemích (který je často způsobován „chytrou“ bílou většinou), ale také ze mu dostane krásy třeba v podobě hřejivých tónů housliček, vycházejících přímo od srdce ať už táhlých či těch rychlých čardášových.

15 30.11.-0001