holkaslebkou
komentáře u knih
Svobodné ženy, svobodní muži
Camille Paglia
Uf. Vyzivne cteni. Nebudu tu ublizene obhajovat podoby feminismu, na ktere Paglia utoci, takze vyjmenuji jen nekolik bodu, ktere mi prijdou zasadne mimo:
- urazeni vsech, s nimiz nesouhlasi, a to naprosto nechutnym zpusobem (takhle je seschla, tahle je osuntela apod.); takhle se podle me nechova progresivni clovek, ale hulvat
- podle autorky jsou akademicke feministky "presvedceny, ze idealem muzstvi jsou jejich podivinsti, vecne do knih zabrani manzilkove"; proto bezmezne obdivuje Madonnu (alespon v jeji rane fazi), ktera "miluje opravdove muze a vnima krasu muznosti ve vsi jeji drsne sile a upocene sportovni dokonalosti." co je zase tohle za diskriminaci? rovnost je u Paglii na miste, ale jen ve chvili, kdy se ji to hodi.
taktez tvrdi, ze Madonna ma mnohem hlubsi vizi sexu nez feministky, jelikoz "svuj styl oblekani i barvu vlasu meni prakticky mesic co mesic, a tak ztelesnuje vecne hodnoty krasy a rozkose." nezteslesnuje tak spis hodnoty nerozhodnosti, marnivosti a naproste neudrzitelnosti trendu popkultury?
- autorcine obsesi vsim sexualnim a zivocisnym taky uplne nerozumim, nic bych ale nenamitala, pokud by na ni nebalovala nasledujici: tvrdi, ze muz ma kdesi v sobe naprogramovany lov a uchvacovani, ze "ne" vzdy bylo a bude jakousi casti nebezpecneho a pritazliveho namlouvaciho ritualu sexu a svadeni a z zen, ktere si chodi stezovat na obtezovani k ucitelum, dela nevyspele skolacky.
- ostatni feministky jsou samozrejme pruderni, zapskle a vubec tu sexualni revoluci a feminismus, za ktery v minulym stoleti tak odvazne bojovala na barikadach, nepochopily.
co se mi libilo a skutecne mi neco prineslo: vyzva k vetsi pozornosti vuci mladym matkam, ktere by chtely dal studovat (ano, je pravda, ze ne vsechny chceme byt karieristky); upozorneni na nebezpeci plastickych operaci (ukazuje, ze i starsi zeny jsou sexy a nemusi se za svoje vrasky stydet) - ovsem nasledne i to shazuje v jinem textu vyrokem, ze zeny by si postup po kariernim zebricku mely radne rozmyslet, jelikoz po tricitce, kdy budou pripraveny na rodinny zivot, "jejich muzstvi vrstevnici budou mit najednou na vyber z cerstvejsich a pritazlivejsich divek mezi dvacitkou a tricitkou". tak ja nevim. neni pak posedlost mladistvym vzhledem a vyhledavanim plastik logickym dusledkem?
tahle knizka pro me byla jedno velky ach jo. ale aspon me vytrhla z pohodlny bubliny, to ji vyvratit nemuzu.
Hluboká řeka
Šúsaku Endó
Endó umí svým psaním člověka rozervat na místech, která nikdy předtím nebolela (viz Mlčení a úvaha o podstatě křesťanského učení).
Hluboká řeka má o něco pomalejší rozjezd. Čtenář poznává několik postav různého věku a odlišných životních zkušeností. I ty mají ovšem něco společného. Postupně se ukazuje, že jsou všechny určitým způsobem "zabedněné". A nezáleží na tom, zda se vymezují zrovna vůči cizí víře, partnerským vztahům či turistům lačnícím po pop zážitcích. Pod nohama si živí myšlenkovou půdu, na níž nenechají vstoupit nikoho dalšího.
Mezní situace, do nichž se ale postupem času dostávají, je přivádí na společnou cestu: do Indie, země, jež umí být milosrdná i krutá, a to zejména skrz rozpory, které jsou jí vlastní. Zpochybňování sebe sama a cesta ke "znovuzrození" na sebe pak nenechá dlouho čekat.
Nad všemi cestovateli bdí postava upřímného Ócua, člověka plného pokory a lásky k bližnímu svému.
Výlet k nádražní hale
Jáchym Topol
je trochu chaotická, nasáklá temnotou, hodně expresivní a výmluvná; to je důvod, proč ji čtu a proč mě topol baví
"Město se měnilo."
Mlčení
Šúsaku Endó
Člověk v životě prožije několik osudových setkání a tohle je jedno z těch mých - historická meditace o srážce dvou různých světů (křesťanské obětavosti v podání portugalského kněze a japonské svéráznosti) a hluboké krizi víry. O lidském odhodlání i naivitě, která postupně získává konkrétnější tvar a v bolestech dospívá. A o nekonečném míjení.
Provázela Rodriguese životem upřímná láska k lidstvu a Kristu, nebo spíš strach z toho, co by se stalo, kdyby onen vztah zpochybnil? Kdyby dal najevo vlastní slabost? Je jeho touha přežít obdivuhodná, nebo se za ní skrývá zbabělost? A dá se jeho utrpení opravdu srovnávat s tím Kristovým?
"Jen ranní moře bylo krásné... A Bůh mlčí jako to moře. Stále mlčí."
Analysa
František Xaver Šalda
těžko hodnotit. tematika se mi líbila, ale je zabalená do šílenýho patosu...
Duch odchází
Philip Roth
(Doporučuji číst až po Elévovi)
-
Kniha, kde příznaky minulosti odchází a nahrazují je jiné věci: senilita, nespolehlivost paměti, touha čtenářů po senzaci (hlas předchůdců - velkých autorů - už není slyšitelný jinde než v Nathanově hlavě).
Rothovo alter ego se v takovém světě ztrácí stejně jako jeho mládí a sebevědomí (uniká mu i mladá žena Jamie, po které touží)... Nakonec z přítomnosti prchá do podobného tvůrčího nežití jako kdysi jeho velký inspirátor E. I. Lonoff ("Nežití, z toho on vytváří své krásné fikce," křičí v Elévovi Lonoffova manželka Hope).
Z toho vyrůstá pravděpodobně nejpůsobivější část knihy - sled imaginárních dialogů, kde jsou hlavními hybateli Ona a On.
Hřbitovní kvítí
Jan Neruda
"...
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní."
Ačkoliv jsou Nerudovy verše bezprostředně spjaty s dobou vzniku (zániku?), jejich platnost často dosahuje až k dnešku...
Člověk zahrada širá
Milan Kundera
Není třeba si nic nalhávat, Kunderův lyrický věk nebyl ze začátku jako z Monologů... Ale! Přestože mi forma básní nevyhovuje + připadá trochu naivní, neodsuzovala bych celou sbírku.
Do škatulky schematické (budovatelské) poezie bych většinu básní asi nezařadila. Názvem díla je přece jen pořád Člověk, zahrada širá.... Člověk je přece ten nekonečný sad. A v něm je třeba trochu polemizovat, to Kundera věděl už tenkrát. Později pochopil zcela.
"Není, soudruzi, hned nepřítelem ten,
kdo s sebou vleče na zádech batoh
smutků, pochyb, zlozvyků.
--
Není, soudruzi, hned individualistou ten,
kdo brouzdá rád samoten přes lesy a sady.
--
Kritika, soudruzi, znamená
vědět, že duše člověka jak příroda je širá.
Jen ten, kdo ví, že je chápán a milován,
šťasten pak žije, bojuje i zmírá."
Eseje - Logika rozpadlého světa
Hermann Broch
Broch uvažuje o všem: o světě, kde se ztrácejí důležité hodnoty, kde se ryzí poznání a pravda nahrazují kýčem, o dobách, kdy vládla ideologie nenávisti (třídní/národnostní). Dokonce i o rozpínajícím se Rusku.
Většinou (alespoň mi to tak připadá) jde o myšlenky, které autor už obsáhl ve svém románovém díle. Ale jako eseje jsou možná o něco stravitelnější. Ucelené a přímé.
Soukromá vichřice
Vladimír Páral
Kniha o zmechanizování lidského života, cykličnosti a marnosti. Skvěle vykonstruovaná představa stereotypu, kterému člověk prostě neuteče. Ať už mění partnery jako ponožky, nebo ne.
Ano, čtení může být chvílemi krapet ubíjející, ale to přece jen potvrzuje Páralův záměr.
Jo a navíc je útlá. Fakt.
Rozhraní
Václav Řezáč (p)
Kde začíná Jindřich Aust a kde končí Vilém Haba?
--
Řezáč napsal výborný metafikční román, který mi v mnohém připomínal Rothovy knihy o N. Zuckermanovi: Nebezpečí, jemuž se vystavují spisovatelé vytvářející všechny ty krásné fikce - zapomínají žít skutečný život.
Jindra Aust se trochu ztrácí, krapet tápe. A aby našel sám sebe, bude se muset na chvíli rozdvojit.
Kámen a bolest
Karel Schulz
Schulzův Michelangelo našel v kameni spásu i bolest. Utrpení i vykoupení. A hlavně: sám sebe.
Magor a jeho doba
Marek Švehla
Tahle kniha je jedna velká jízda... Pohlcující a čtivá.
Svědectví o době vnucované kultury. Sonda do samotných útrob undergroundu, který si, jak už to bývá, žil vlastním životem. Život I. M. Jirouse od počátku do konce - anebo od konce k počátku? Od literatury k hudbě, od tvrdého k Birellu, od skandálu k průseru.
Tahle kniha ale není zdaleka jen o Jirousovi. Na jejích stránkách se mihnou i ostatní: Egon Bondy (jako filozof i udavač), Milan Knížák (ten vydá dokonce na několik desítek stran), trochu Hrabal a Kolář, hodně Jiří Padrta, manželka Věra, Plastici, samozřejmě Havel... Jednoduše je to velký! A to nejen objemem.
Jirous byl prostě Magor a zároveň i významná osobnost, kterou nelze přejít bez povšimnutí...
Kniha smíchu a zapomnění
Milan Kundera
Kundera neměl škrtat... Stojím si za tím, že originální verze (k dohledání v pdf) je jedinečná a skvělá tak, jak je.
Když jedné zimní noci cestující
Italo Calvino
A nakonec všechno dává smysl...
Skvělá, tak trochu kafkovská hra, unikající příběhy i Čtenářka. Kniha vskutku modernější než moderní..
Nahlédněte do ní. Ale nejdřív se pohodlně usaďte a řekněte ostatním " Čtu! Nechci být rušen!"
Psohlavci
Alois Jirásek
Není to špatné, nakonec se to ani tak špatně nečte, to jen kolem Jiráska se vytváří nějaká aura složitosti, skrz kterou se moc lidí nechce brodit. Ale: nakonec jsem to vážně četla jen z povinnosti, hádám, že se k téhle knížce nikdy nevrátím...
Smrt Vergilova
Hermann Broch
Uf! Knihu dočítám téměř dva týdny po jejím otevření, ale musím uznat, že mě opravdu nezklamala...
Samozřejmě, děj se místy trochu táhl (v podstatě se skoro nepohyboval), Vergilovy myšlenky byly rozvinuté až po okraj, ale pokud máte chuť se do něčeho pořádně (jinak to ani nejde, tahle kniha vyžaduje plnou pozornost na každé straně) ponořit, neváhejte.
Estetická (neupřímná?) krása proti ryzímu poznání a pravdě - to je boj, kterému Publius Vergilius Maro čelí v poslední fázi života. Boj o Aeneidu, o hodnoty. Boj o sebe sama.
Doupě
Jakuba Katalpa (p)
Knizka, kterou jsem zhltla rychle jako odpoledni zakusek. Katalpa me jednoduse bavi. Udrzuje si odstup, vyuziva vecny a presny popis situaci, ktere jsou mnohdy podobne absurdni jako u Kafky. Jako kdyby o nic neslo... Ale po vytecnem romanu Nemci jsem byla prece jen malounko zklamana. Dilo me zasahlo, ale nakonec se jeste zatepla odtrhlo a vysumelo.
Tri zeny, tri pribehy, tri druhy uvezneni: Kveta, ktera se po smrti sveho manzela citi osamela a nepotrebna. Zoufale se chce o nekoho starat. Vyhlidne si tedy nesmeleho navstevnika a uvezni ho v utrobach vlastniho sklepa. Jde o cin, jenz spusti sled dalsich udalosti, ktere nakonec mozna povedou ke Kvetine zahube, mozna ke smiru...
Dalsi zena na nas pohlizi jen z druhe strany prazske ulice - Vietnamka, ktera opustila rodnou zem, se jen tezko smiruje s zivotem ve meste, kde dest studi a nevoni. Jelikoz moc neovlada cestinu, vetsinu knihy spis tise sedi a pozoruje.
Posledni linka sleduje umirajici Japonku Akiko a jejiho manzela. Necekejte ale zadne zdlouhave a ubrecene klise. Cim vic Akiko slabne, tim vic si jeji muz uvedomuje, ze je v pasti (v kleci? doupeti?). Potrebuje utect na misto, kde bude vzpominat na svou zenu - zdravou, plnou zivota... stastnou. Jejich posledni spolecny usek vnimam jako to nejhezci a nejuprimnejsi, co jsem asi kdy cetla.
Aby toho nebylo malo, vsechny osudy se v urcitych bodech vzajemne protnou, coz mi nekdy pripada zbytecne a vynucene. Ale budiz. Katalpa je porad vyborna autorka (i sympaticka osobnost).