Holden komentáře u knih

Je tvrzení nejlepší spisovatel současnosti přehnaný? Oukej, tak nejlepší autor severských krimi? No jo, jenže tohle severská krimi nebyla, přesto to bylo krásný čtení. Tak jak?
Možná ne tak dobrá sbírka povídek jako Žárlivost, ale pořád je to výborná literatura. Jo, přesně tak, schválně používam nóbl slovo "literatura". Chápu, že spousta čtenářů očekávalo detektivní přiběhy a potom byli zklamaní, jenže ty emoce, ty popisy, ten chytlavej děj, to všechno tam je, akorát je to podepřený občas rozvláčnou, jenže občas naopak velice zajimavou úvahou o svobodné vůli, svobodě rozhodnutí. A snad právě tyhle moralní otázky z toho dělají skvělý čtení, protože Nesbo člověka jednoduše donutí přemýšlet o tom, jak by se on sám zachoval v hraničních situacích.

7 21.03.2023

Po Anglických listech jsem sáhnul po zápiscích z Itálie a musím říct, že mě tady starej dobrej Karel trochu zklamal. Zatímco atmosféru Anglie můžete na každé stránce téměř cítit, v Italských listech se dočkáte spíše popisu architektury a umění. Snad je kapitola V boží dlani by se dala číst pořád dokola, protože tak nádherně vystihnout podstatu cestování by dokázal jen málokdo a na třech útlých stránkách vám Čapek ukáže, jak výborným spisovatelem je. Právě proto je velká škoda, že svýho umění nevyužil k něčemu hlubšímu než jen k pouhýmu zamyšlení o italské architektuře.

10.01.2018

Tahle knížka kromě moudrých myšlenek disponuje hlavně neuvěřitelně silným lidským příběhem, takže člověk od počátku prožívá všechny strasti Karla Oskara společně s ním a jeho rodinou. Moberg je ohromně zdatnej spisovatel a dokázal tenhle monumentální román sepsat takovým způsobem, že se cítíte, jako byste celej život kopali kamení na neúrodné švédské půdě a nakonec toho měli plný zuby a učinili životní rozhodnutí - dali životu ve Švédsku jednou provždy sbohem a odstěhovali se do Severní Ameriky. A tak se plavíte na chatrné kocábce po divokým oceánu a jestli máte to štěstí a přežijete tuhle cestu, tak si to potom šinete zamořeným parním strojem, abyste stanuli v Minnesotským teritoriu u jezera Ki-Chi-Saga - konečné zastávce vašeho putování. Jenže po celou cestu musíte dělat těžký rozhodnutí, na kterých občas závisí život celé rodiny - ne vždycky se tyhle rozhodnutí ukážou být správný, ale musíte pokračovat v cestě.

Karl Oskar tohle všechno věděl, než se vydal na dlouhou cestu z domova, ale i přesto měl koule na to, aby vyrazil ze Švédska do Novýho Světa vstříc světlým zítřkům a už se nikdy nevrátil zpět. Jestli bude všechno tak světlý a veselý, jak si to tahle rodina plánuje, to už si v knížce musíte najít sami. Věřte mi ale, že tenhle příběh o lidské odvaze a touze přežít ve vás už navždy zanechá hluboký stopy a nebude lehký se rozloučit s žádným členem téhle vystěhovalecké výpravy.

9 20.09.2016

Čapek vás vezme napříč celou Británii s vyjímkou Irska, kde to za jeho časů nebylo zrovna bezpečný a v Anglii či Skotsku byste nesehnali jedinou mapu nebo průvodce po zelené zemi proslulé dobrou whisky. Každopádně vám dá nahlídnout do zvyků, chování a vzhledu břitkých a suchých Angličanů a vyjádří se k výhodám a nevýhodám života v Británii, ke které si vybudoval značně ambivalentní vztah, protože jak trefně podotýká, sama tahle země je na první pohled v mnoha věcech protichůdná. Je to země komínů, továren, přístavů a obrovské strojírenské síly na jedné straně, ale taky země nádherné přírody, stromů, hor a jezer na straně druhé. Nutno dodat, že právě technikou nepolíbený kousky země byly Čapkovi mnohem bližší, než megalomanský města typu Liverpool či Manchester. Abych to shrnul, jestli hledáte výstižný a krásným jazykem napsaný dojmy z Británie, Karel Čapek vám to rád zprostředkuje a já jen garantuju, že se u toho budete velmi dobře bavit.

7 22.03.2016

Jestli chcete trochu hloubějc proniknout do podstaty moderní společnosti, TGM vám určitě rád poskytne pár zajímavejch podnětů k přemýšlení.

"Ztratil rovnováhu, protože ztratil duchovní střed. Duše toho moderního člověka ztrácí se na všecky strany, do všech úhlů světa - nemá žádného pevného jádra, žádného středu, žádné jednoty."

1 01.03.2016

Můj probém s Remarquem je ten, že mu nevěřím jediný slovo, který z něj vypadne. Podle mýho je dobrá kniha taková, kdy skutečně věříte, že takovej příběh se někde odehrával, že se takovýhle osudy opravdu někde staly. Jenomže jak tomu máte věřit, když ze sebe postavy v knize prakticky neustále chrlí rádoby chytrý a životní moudra? To mám věřit, že se Ravic s Joan nebavili opravdu o ničem jiným než o zásadních otázkách života, smrti a lásky? Možná by mě to před peti lety dojímalo, jenže teď mi to přijde strašně neautentický a umělý. Určitý pasáže mi dokonce připadaly úplně k smíchu a to bych o sobě neřekl, že jsem až tak velkej cynik. Víte, některý myšlenky jsou ze svýho základu opravdu pravdivý a několikrát jsem se nad nima pozastavil a musel dát Remarqueovi za pravdu, kámen úrazu tkví ale v tom, že ty myšlenky jsou tak přehnaně barvitě a květnaně vyjádřený, že člověk prostě ví, že takovejhle rozhovor nikdy neproběhnul.

Jakej to obrovskej rozdíl mezi tímhle spisovatelem a jeho kolegou z Lost generation, kterej razil heslo "...write one true sentence," a kterýmu opravdu věříte, že všechny ty nešťastný příběhy zažil a vytrpěl. Remarque nejspíš taky, jenže jeho svědectví o tom je neskutečně plytký a ve srovnání s Hemingwayem vyzní jako příliš snaživý vyprávění žáka střední školy, nic naplat.

Opravdu jsem se snažil brát tuhle knihu vážně, protože v sobě ukrývá spoustu krásnejch myšlenek o životě, jenže tyhle zamyšlení jsou tak křečovitě podaný, že si chvílema říkáte, jestli to autor opravdu myslí vážně, nebo si z nás všech dělá prdel.

7 27.02.2016

Řekl bych, že Hemovy povídky se liší od ostatních hlavně tím, že si na nic nehrajou. Stejně jako například Bukowski, i Hemingway popisuje život tak jak leží a běží, a i když se to někomu může zdát nudný a nezáživný, tak právě takhle to většinou opravdu chodí a jen málo kterej spisovatel dokáže popsat pocity každodenních hrdinů tak poctivě a věrohodně, jako to tady dělá Hemingway. Samozřejmě se kromě každodennosti dotýká svých klasických válečných témat, loveckých výprav a byčích zápasů - a vůbec to není ke škodě, právě naopak, je to oživení té všední činnosti, která mě osobně sice z Hemovýho psacího stroje nikdy neomrzí, ale trocha dobrodružství z Evropy nebo Afriky taky nemůže uškodit.

4 15.05.2015

Nesmírně smutně a melancholicky, ale přesto kurevsky zábavně naservírovaný novely, který vás dozajista donutí sednout si na prdel a trochu zapřemýšlet nad životem.

Hlavním hrdinou první novely je Henry Molise, spisovatel průměrných scénářů. Henry Molise ma ženu, kterou miluje, ale občas ho sere. Henry Molise má děti, k nimž si za celej život nenašel cestu, ale přesto je má rád. Henry Molise má ale taky psa, kterej bez váhání ošoustá kolo od auta nebo tlustýho právníka. Jeho pes je tak stupidní, že si vysloužil jméno Blbec, ale Henry Molise mu stejně dá přednost před svou vlastní rodinou. Je to totiž právě tenhle blbej pes, kterej mu možná jedinej z celé jeho početné famílie rozumí. A i když má svý děti rád, je si moc dobře vědom toho, že se blíží chvíle, kdy si půjdou po svým a on zůstane už úplně sám se svým tupým psem. A když Henryho Molise opustí i jeho šílenej pes, zbývá už jen jediný možný místo kam uprchnout - přece Na západ od Říma.

V druhé novele nám Fante nabízí příběh o trápícím se otci a zmateným chlapci, kterej se snaží zachránit svýho starýho pána ze spárů ďábla, třímajícím v otcově ateistickým kamarádovi, Frankovi Gaglianovi. Celý je to zobrazený ještě drsnějším způsobem, protože všechno sledujeme skrze citlivý vnímání malýho kluka. A jak je známo, dětskej pohled na zkaženej svět dospělých bývá občas ten nejkrutější vůbec a jelikož je Fante skvělej spisovatel, jeho slova vás donutí ucítít nepříjemnej smutek z marnivosti našeho trpkýho života.

2 19.02.2015

Je mi jasný, že fráze přečíst knihu jedním dechem se může zdát otřepaná. Většinou jsou tím myšlený knihy, který se čtou překvapivě skvěle a vy se divíte, jak tím vším bezstarostně proplouváte. Jenže tohle je jinej případ, dámy a pánové. Tohle totiž není žádný bezstarostní proplouvání, tohle je seskok padákem přímo do Bandiniho krvácející duše.

Tahle hořkosladká jízda s Arturem Bandinim mě potkala na Pražským hlavním nádraží, když jsem zrovna nastupoval do vlaku. To jsem jsem ještě netušil, že můj lehce tragikomickej osud pro mě má přichystaných zhruba tři a půl hodiny cesty a k tomu 50 minut zpoždění jako bonus. Takže když jsem potkal Bandiniho, jak se svým typicky romantickým způsobem začal nachomýtat do čím dál větších průserů, úplně jsem zapomněl na mou strastiplnou jízdu vlakem a začal jsem si užívat jeho poetickou jízdu životem.

Některá zastávka byla smutnější, některá šťastnejší a vtipnější, ale pořád to byl ten nezapomenutelnej Arturo Bandini, od kterýho se vám nikdy nebude chtít odejít. A tak vždycky, když se zpoždění mýho vlaku o něco navýšilo, lehce jsem se pousmál a byl jsem zase o něco spokojenější. Když jsem těsně před vystoupením zaklapnul přečtený Sny o Bunker Hillu, byl jsem neskutečně vděčnej Fantemu a taky zamrzlýmu trakčnímu vedení na kolejích, že jsem měl možnost užít si tenhle fragment Bandiniho života až do jeho hořkýho konce.

2 09.01.2015

Až bude léto a ty se budeš potit v v červencovým pekle, zapomeň na ledovou sprchu, na osvěžení v bazénu nebo na vychlazený pivo. Jediný, co potřebuješ udělat, je otevřít tuhle hořkou zpověď. Dostaneš se sice znovu do pekla, jenomže tohle peklo to bude tak mrazivý, že ti místo potu vyrazí husí kůže. Hned zapomeneš na nepříjemný horko, protože společně s Ivanem Děnisovičem začneš prožívat jeden nekonečnej den uprostřed ledové Sibiře. V tomhle světě se s tebou neserou. Lidská důstojnost musí jít stranou, hra o přežití je daleko důležitější. Jestli se v tom nenaučíš včas chodit, můžeš si být celkem jistej, že už večer budeš mrtvej. Zapomeň na naději. V tomhle bílým pekle není žádná naděje. Žiješ, abys přežil, o nic jinýho ani nejde. Na nic jinýho není čas.

Až budeš svědkem tohohle marnýho dne naplněnýho bezmocí nad svým životem, najednou si budeš vážit nejen toho nesnesitelnýho červencovýho horka, ale každýho snězenýho sousta a každýho vypitýho doušku. Budeš si vážit každé minuty, o kterou si můžeš dopřát delší spánek. Budeš si vážit každé neděle, kdy můžeš jen tak sedět na prdeli a válet se bez jakýchkoliv starostí. Budeš si vážit svobody a vědomí, že jsi do určité míry svým vlastním pánem. Tenhle ponurej den v kůži Ivana Děnisoviče tě jednoduše donutí vážit si života.

8 21.11.2014

Chcete mít představu o tom, do čeho se pustíte, když sáhnete po téhle knížce? Tak poslouchejte. Zkuste poslat na pustej ostrov následující bandu náctiletých hošanů z anglických nóbl rodin.

Zaprvé, tlustýho chytrolína, kterej není schopnej zvednout klacek ze země, zato je moudřejší a rozumnější než většina jeho kolegů na ostrově. Zadruhé, zrzavýho maníka se sklonama k sadismu a se zalíbením v indiánské kultůře a kuchání vepřů. Nakonec přidejte normálního kluka s přirozenou autoritou a charismatem. Jo, nezapomeňte na melancholickýho a zádumčivýho intelektuála. Máte už nějakej obrázek o našich malých Robinsonech? Gratuluju, teď se můžete vesele pustit do tohohle Kdo přežije a dostanete celkem očekávaný, ale rozhodně dechberoucí a mrazivý rozuzlení. Golding v téhle útlé knížce totiž vcelku realisticky rozseknul, čeho všeho je člověk schopnej, když mu seberete realitu všedního dne a připravíte ho o pravidla novodobé společnosti.

2 27.10.2014

"Vydal jsem se na cestu, protože jsem musel. A protože jsem v kapse neměl ani vindru, cestoval jsem načerno. Práce mi nevoněla, byl jsem prostě takový, nechtěl jsem trávit život někde ve fabrice nebo v docích nebo kde já vím ještě. Trampovat prostě bylo pro mě snadnější, a tak jsem to zkusil.

Tenkrát jsem ještě nečetl Ztracený ráj, ale později jsem plně pochopil Miltonovo Lépe je panovat v pekle, než sloužit v nebi. Byl jsme si jist, že velcí duchové se pohybují na stejných cestách..."

4 30.09.2014

Je užásný, jak v tobě Saroyan vyvolá pocit smutku, beznaděje, melancholie a zmaru nad vším, co se každej den kdekoliv na zemi děje. Ale ještě úžasnější je, že hned na další stránce tě donutí k úsměvu a máš obrovskou chuť do života. Máš chuť objevovat všechno nový a nacházet krásu ve všem starým, máš chuť se jen tak projít a sledovat zázraky a divy světa, ale přitom si vážit i každodenních drobností kolem tebe. Máš chuť žít naplno. Jestli takovýhle pocity umí nějakej spisovatel vyvolat pouhým slovem, pak je to právě William Saroyan a tahle knížka. Navíc mě zastihla v období, kdy se řídím heslem Carpe Diem a kdy nechci promarnit žádnou minutu svýho života nějakou zbytečností a tenhle román zbytečností rozhodně nebyl. Právě naopak, je to nepokrytá oslava života, možná trochu naivní a nereálná, ale právě takhle to Saroyan citíl. A i když budeš prožívat smutek nad tím, jak je tenhle svět nespravedlivej a jak válka dokáže posrat životy lidem, kterých se zdánlivě vůbec netýká, nakonec se ti obličej stejně rozsvítí úsměvem, protože víš, že život je i se vším špatným pořád nádhernej a stojí za toho ho žít. Možná zním teď víc naivně než všechny ty nevinný postavy z týhle knížky, ale přesne takhle naivně se po dočtení Lidské komedie cítím a jsem za ten pocit rád a kurevsky si ho užívám, protože moc dobře vím, že za chvilku zase zmizí.

6 24.08.2014

Tak s takovýmhle šoférem bych chtěl procestovat kus Ameriky. Kdo čeká nudný popisy krajiny, starej Bill ho trochu vyvede z omylu. Nejen, že má zážitků na rozdávání, ale hlavně disponuje neskutečně pozitivním myšlením na svět, kterým nakazí úplně každýho. Několikrát jsem si přál, aby mi slova a myšlenky, který byly v té frajerské limuzíně vyslovený, nikdy neutekly. Asi mi s časem vymizí z paměti, ale pár si jich určitě uchovám na hodně dlouhou dobu. Aspoň v to doufám, protože opravdu stály za to. Saroyonova filozofie života mi holt sedí a teď se budu víc než kdy jindy snažit, abych si vychutnal projíždku černou nocí, kdykoliv se v těchhle ranních hodínach ocitnu na silnici.

Trochu se sice nemůžu zbavit dojmu, že Saroyan dělá chvilkama až moc chytrýho chlápka s názorem snad úplně na všechno, ale i když jsem si s ním občas nekápnul do noty, vůbec mi to nevadilo, protože podává svý moudra tak vtipným a zábavným způsobem, že se vám prostě musí zalíbit. Rád bych se s tímhle neustále optimisticky laděným spisovatelem projel v nebeským kočáře ještě někam jinam, bude mi chybět. Jo, Bille, musím ti říct, že to s tebou byla docela zábavná a poučná jízda.

31.07.2014

"Vydal jsem se na cestu, protože jsem musel. A protože jsem v kapse neměl ani vindru, cestoval jsem načerno. Práce mi nevoněla, byl jsem prostě takový, nechtěl jsem trávit život někde ve fabrice nebo v docích nebo kde já vím ještě. Trampovat prostě bylo pro mě snadnější, a tak jsem to zkusil.

Tenkrát jsem ještě nečetl Ztracený ráj, ale později jsem plně pochopil Miltonovo Lépe je panovat v pekle, než sloužit v nebi. Byl jsme si jist, že velcí duchové se pohybují na stejných cestách..."

Začne to jako nekončící večírek v barech a putikách Paříže, ale rozhodně se nejedná o užívání si života, spíš naopak. Chlastáte od rána do noci, abyste rychle zapomněli na děsivou minulost a většinou i na přítomnost, která není o moc lepší. Když pak chvilku s Erniem usrkáváte víno z pravýho koženýho měchu a chytáte pstruhy za slunečnýho rána, život přece jen není tak špatnej. Ale moc dlouho to netrvá, protože je tady nešťastná láska, o které víte, že nikdy nemůže být naplněná. Za zvuků oslav a prášení po býčích zápasech se na to dá zase na okamžík zapomenout, ale realita je neúprosná a změkčit ji dokážete jen pomocí litrů vína nebo kterýhokoliv jinýho chlastu.

A až celá fiesta skončí a zhasnou poslední světla toho divokýho týdne plnýho večírků a mejdanů, teprve pak si uvědomíte, že na tom nakonec nebylo vlastně nic radostnýho a veselýho, ale že to bylo jen chvilkový odskočení od šedé reality života do úplně jinýho světa. O poznání krásnějšího světa, kde se na vás život valí nepřetržitě od rána do noci, až vás celýho pohltí a vy se jen unášíte na příjemných vlnách alkoholu a nejde to zastavit. Ale ani fiesta netrvá večně a jednou musí skončit a vy se pak zas vrátíte tam, kde život nemá tak úplně smysl, ale víte, že to musíte nějak přežít, protože stojí za to čekat na další fiestu a na ten pocit, kdy vás zase ovládne ta uklidňující pohoda a nespoutaný veselí v ulicích Pamplony.

7 07.05.2014

Jack tě na začátku veme do horkýho Mexika, odkud na tebe pohoda a klid mexickýho života přímo dejchá, ale moc dlouho se tam neohřeješ a než se naděješ, tak už prožíváš těžký časy ajznboňáků na osamělých kolejích kalifornských železnic. Hned potom ti Jack ukáže život v zatuchlých kajutách balkánské lodi a seznámí tě s apatickýma námořníkama, kteří si nevidí dál než na konec svýho tlustýho břicha, a proto tam neztrácí čas a okamžitě pádí prozkoumat New York, to zběsilý město, kde čas nestojí, ale plyne a hýbe se rychleji než je pro člověka zdravý. Ani potom Jack neotálí a šine si to do Evropy s mezizastávkou v ponurým Maroku a najednou se dostává do své vysněné Paříže a už může obdivovat Cézannovskou krajinu a sytě modrou oblohu, jak z obrazů Van Gogha. Konečně si může sednout do útulných francouzských restaurací a vychutnat si těžký červený víno, zakousnout lahodně sladkej croissant a užívat si života v malebných vesničkách Bretaně, Normandie či Burgundska. Potom už se Jack ale přesytí i jeho vytoužené Francie, a tak nastává ten pravej čas na cestu do temnýho a mlhou zahalenýho Londýna, ve kterým se ale dlouho nezdrží a žene se přes oceán zpátky do Států.

Nakonec ale jeho dobrodružství nekončí zrovna pozitivně, protože se zamýšlí nad tím, že zlatý časy tuláků v Americe už dávno odzvonily a maloměstská morálka nesnese pomyšlení, že by snad někdo mohl žít jinak než hlásá nepsaný pravidlo společnosti, ve které si člověk nemůže venku pod hvězdama rozdělat už ani spacák, aniž by po něm nevystartovali fízlové. Jack cití hořkost a smutek, že se tulák stává štvancem a nežádoucím individuem, kterej už v dnešním světě nemá téměř žádný vyhlídky do budoucnosti.

4 25.03.2014

Moje první cesta s Jackem Kerouacem a jeho kámošem, bombarďákem Deanem Morriartym, nemohla dopadnout líp. Tady jsem se prostě našel a někdy bych chtěl zažít takhle bezstarostný cestování, kdy poznáváte krásy života v jeho nejpřirozenějších podobách. Samozřejmě, že se to neobejde bez chlastu a nějakýho toho fetu. K tomu pak taky patří kousek filozofování, protože co si budem vykládat, po pár pivech jsme každej nejchytřejší a naše myšlenky by vydaly na knížku a u téhle party tomu není jinak. No a když ještě máte stejnej pohled na svět jako tihle fajn týpci a ztotožňujete se s valnou většinou jejich myšlenek a nápadů, tak vám tahle knížka uteče rychleji než láhev dobře vychlazené Plzně.

4 19.02.2014

Především je tahle knížka o tom, že byste to nikdy neměli zabalit. I když se může zdát, že jde úplně všechno do prdele, musíte vytrvat. Tak jako Martin Eden. Martin sice nemá co do huby, zato má tak velký koule a cílevědomí, že i když do něj buržoazní sráči sypou horem dolem, ať si konečně najde nějakou práci, on jim na to z vysoka sere a jde si tvrdě za svým. Chce se totiž stát spisovatelem. Hlavně proto, aby si podrobil lásku jeho milované Ruth, kterou pohoršuje každý přisprostlý slovo a která se nakonec projeví jako pokrytecká holčička, co bez maminky neudělá ani krok. Ale co Martin Eden, dosáhne svýho snu a stane se slavným spisovatelem? A nebo si najde práci účetního a půjde se stádem společnosti, která svou povrchností a malostí smrdí ještě víc než Martinův zatuchlej pokoj?

6 19.02.2014

Hank začíná psát na scénáři a někdy mu to jde víc, někdy zase míň, ale nakonec to sfoukne a má z toho dobrej pocit. Ten už ale moc nemá z lidí okolo, kteří mu připadají prohnilí skrz naskrz. O to horší pak je zjištění, že se jim sám začíná trochu podobat. Starej auťák už mu nestačí, a tak si koupí nový BMW a začíná o sobě pochybovat. Je to pořád on, nebo se mění na to, čím celej život opovrhoval? Zůstane přese všechno to hollywoodský pozlátko pořád správnej týpek, kterej se s nikým a s ničím nesere? No to si teda pište, že jo!

4 06.02.2014