hladko komentáře u knih

Dříve než si na FB pod profilovku vyvěsím vlajku Izraele, chci se pokusit komplikovaný a letitý konflikt mezi Araby a Židy lépe pochopit. A není to poprvé a zřejmě ani naposled. V minulosti mi pod rukama prošly komiksy Joe Sacca, dlouhodobě se mnou cestovala útlá knížečka Yehudy Lahava popisující izraelsko-palestinské vztahy.
Agresivní útok Hamásu na Izrael v říjnu 2023 pozvedl obecný zájem o tematiku. Na procházce po Jesenících zjišťuju, že mnozí turisté, které míjím, řeší stejné téma nezávisle na sobě. Popis situace pana Turečka mě oslovuje v poněkud starším rozhovoru v Českém rozhlase. A zaujímá mě v našich končinách poněkud vyváženější pohled na konflikt, kdy se není nutno k Izraeli stavět pouze výhradně jako k oběti násilného jednání ze strany palestinských teroristických skupin, ale lze i kritizovat jeho politiku nebo posluchačům nastínit podmínky Palestinců žijících na území Izraele, nebo na územích Izraelem okupovaných. Poptávka po knize z druhé ruky byla odeslána ještě dříve než jsem rozhovor doposlouchal.
V knize Nesvatá válka se pan Tureček snaží o nestranný pohled na konflikt a publicistickým stylem se v mnoha tematicky různorodých kapitolách dotýká nejdůležitějších historických a politických událostí, konkrétních osudů obyvatel, cituje mnohé angažované odborníky, historiky, politiky i teroristy a fundamentalisty stojící na obou stranách konfliktu a samozřejmě silně čerpá ze své dlouhodobé zkušenosti zpravodaje Českého Rozhlasu na Blízkém východě. V důsledku právě tematická různorodost jednotlivých kapitol a mnohost názorů a úhlů pohledu nám danou problematiku popisují z mnoha perspektiv a vyjevují asi nejkomplexnější pohled na nábožensko-národnostní konflikt, který mi zatím prošel pod rukama.
Politika Českého státu je od jeho demokratizace v mnoha ohledech proizraelská. V rámci pospolitosti demokratických států a podpory významného blízkovýchodního spojence je toto politické směřování vcelku logické. Jenomže obyčejní lidé žijící v Izraeli nejsou pouze Židé, ale celá jedna pětina jsou Arabové, tedy občané druhé kategorie často žijící v nesrovnatelně nuznějších podmínkách. Zajímavou výpovědní hodnotu mají některá statistická srovnání:

Do roku 2005 žilo v Gaze asi 8.000 izraelských kolonistů. Zatímco osadníků žilo na čtverečním kilometru 144, Palestinců na stejné ploše 3.950

Ve válce Hamásu s Izraelem v roce 2008/2009 zahynulo asi 1.400 Palestinců a 14 Izraelců

V roce 2004 židovskou část Jeruzaléma křižuje 2.400 popelářských aut, arabskou část obstarává 49 aut. V židovské části se o jednu popelnici dělí 39 lidí, v arabské části je to 5.641 lidí (Východní Jeruzalém je pod zprávou Izraele od roku 1967)

Současná čísla obětí války Izraele proti Hamásu jsou cca 1.200 obětí na straně Izraele a odhaduje se že více než 30.000 na straně Palestinců. Z toho údajně více než 13.000 obětí jsou děti a okolo 9.000 ženy.

17.04.2024

Na horolezeckou tematiku jsem minulý týden naskočil spolu s výborným filmem The Alpinist (2020). A Peklo blízko nebe bylo logickým pokračováním načatého vysokohorského dobrodružství. Kniha mě velmi, byť neočekávaně, pohltila. To, že se jedná o autora, podle jehož předlohy vznikl pro mou bublinku kultovní film s kultovním soundtrackem - Into the Wild - jsem zjistil, až když jsem knihu držel v ruce. Věci propojující se vždy přidají body na škále nadšení. A tak jsem ihned po dočtení ještě zkoukl film Everest (2015). Jen ať je ten prožitek kulatej.
Jon Krakauer dokáže sám na sebe pohlédnout střízlivýma očima, vidět sám sebe ve vlastní nedokonalosti a být si vědom vlastních chyb a špatných rozhodnutí, které nelze vzít zpět. Je silně zatížen váhou vlastního svědomí, což knize dodává na emotivnosti a za vyprávěním je cítit člověk nedokonalý. A to příběhu velmi prospívá, protože si za sebou netáhne neduh v autobiografiích tak častý, tedy autorské sebevelebení .
Jon Krakauer se snaží na běh událostí nahlížet nehodnotícíma očima, k souvislostem přistupuje popisně, snaží se události zahlédnout mnoha perspektivami jednotlivých zúčastněných, přesto jej často přistihneme v zamýšlejícím se rozpoložení, ke kterému je sveden vlastními emocemi, zřejmě jen těžko potlačitelnými. Zvláště ve chvílích, kdy jsou evokovány tak silnou a osobně prožitou lidskou tragédií. Lidskost je přítomna i v ambivalentním smýšlení, kdy na jednu stranu Krakauer jako horolezec plně rozumí pohnutkám, které člověka přivádějí do míst, ve kterých prakticky nemá co dělat, na stranu druhou spolu s horolezci prožívá a přiznává pocity strachu, nejistoty pramenící z nezodpovědnosti, se kterými směřujíce nahoru, nechává své nejbližší dole, taktéž ve strachu a nejistotách. Není divu, že mnohé rodiny osmitisícovkařů už samy postupně zerodovaly a rozpadly se pod vlivem nejistot, strachů a dlouhodobých absencí. Osmitisícovky nejsou prostředím vhodným pro život jako takový. A ani pro ten rodinný. Cítit se býti součástí silného proudu prožívání ale zřejmě také silně souvisí s podstupováním smrtonosných rizik a také se sebemrskačským pokáním, ke kterému autor výstup na Chomolungmu připodobnil a to z důvodu vysokého poměru okamžiků prožívaného utrpení ku v podstatě nepřítomným katarzistickým okamžikům uspokojení.
V této podivné touze, která se jen částečně slučuje se životem, se však míra rizika jeví jako neúnosná. A to především z důvodu, že veškerá tíže potenciální tragédie ve své dlouhodobosti nedopadne na zmrzlé lidské schránky lemující cestu na vrchol, ale právě na všechny jejich nejbližší přeživší.

3 05.03.2024

Mark Lanegan je zcela jistě ten nejhorší ze všech grázlů, jehož autobiografii jsem měl možnost číst. Sám sebe definuje jako nepřetržitého lháře, patologického podvodníka a agresivního bitkaře, který hudbu prospěchářsky využíval k naplnění svých sobeckých cílů – k získání sexu, drog, peněz a místa, kde by mohl přespat. Mark Lanegan se popisuje jako smutný kus lidské zdechliny přejeté na silnici. Mark prožil a napsal Zólův naturalistický román současnosti. Alkoholika Coupeaua nahradil feťákem Laneganem. Na čtivou autobiografii je tedy zaděláno. Šanci protnutí má každý, kdo se rád klacíkem šťourá v páchnoucích mršinách pokročilého stádia rozkladu. Každý, pro něhož je nihilismus a patologické chování lákavým předmětem osobního výzkumu. Hlavně ale každý, kterému samotné slovo „Seattle“ uvnitř hlavy rozezní charakteristický kytarový zvuk.
Je zajímavé, že přese všechnu popisovanou zlovolnost jsem si k antihrdinovi Laneganovi nenápadně vytvořil vcelku pozitivní čtenářskou vazbu. Možná je to dáno oním poeticko-humpoláckým stylem psaní, který jeví znaky kvality a dělá čtení strhujícím. Možná je to silnou dávkou citlivosti a náruživosti, kterou Lanegan projevuje především k hudbě. Tedy především k hudbě těch ostatních. Tak nějak si myslím, že schopnost rozeznat a prožít silné, křehké písně je projev vázaný k té kladné stránce osobnosti. Nebo je to možná tím, že si Lanegan uvědomoval svou příslušnost k temné straně světa a že se ke svému zmrdství, ne hrdě, ale otevřeně přiznával.
Knihu beru do ruky s jasným cílem. Posvítit si na Seattlovské reálie devasátých let. Přeci jenom je tato hudební revoluce dodnes pulsujícím a živoucím jádrem mého dnes už obsáhlejšího hudebního vkusu. Přeci jenom si ten Kurtův červeno-černě pruhovaný svetr ze života neodpářu. Taky proč bych, když mě nabíjel pocitem všeobjímající kamarádské a fanouškovské pospolitosti, která námi vybrovala a přidržovala nás na tepu Cobainových strun. Přeci jenom kapely Nirvana, Pearl Jam, Mad Season, Temple of the Dog, Soundgarden a Alice in Chains nesčetněkrát probodly mé vnitřnosti skrz naskrz a svou nezadržitelnou energií mi uvnitř těla kvedlaly dostatečně dlouho na to, abych se z té hudby už nikdy neuzdravil a abych už nikdy nemohl být stejný jako předtím. A tato kniha je plna známých jmen, povědomých událostí a hudebních inspirací z prostředí, které se mi po letech jeví jako domácí. A tak hltavě čtu se sluchátky na uších a podkresluju hudbou, na kterou Lanegan zrovna odkazuje. Občas vyvanu a občas je mi na blití.
Věřím tomu, že hudební expozice má výrazný formativní vliv na to, kým se člověk stává. V tu chvíli mi přijde logické, že ve městě Seattle mám i já zapuštěný svůj životní kořínek, že je to i mé domácí město, ačkoliv jsem toto místo nikdy fyzicky nenavštívil. A Laneganovo syrové a brutální svědectví mi můj hudbou profilovaný svět dokresluje plastickou literární vrstvou. Takže já prostě musím dát pět, chápeš. Protože tohle je můj svět. I když ta jeho temná strana. Bez které to ale nefunguje ani v pohádkách.

5 25.01.2024

Pokud budeme na román nahlížet pouze jako na popis nepromyšleného jednání jedné rozhárané pubescentní duše, ochudíme se o více vrstev, které se za pomyslně jednoduchým dějem schovávají. Možná se nám tak nepodaří odpovědět si na otázku, proč byl v padesátých letech v USA tento román tak populární, proč si mnozí mladí Američané nasazovali červené lovecké čepky, proč pro ně bylo tak snadné se s Holdenem Caulfieldem identifikovat. Je potřeba se více ponořit do kontextů doby. Prožitek z knihy je možné zintenzivnit snahou o pochopení záměrů autora, snahou o pochopení nadšení čtenářů tehdejší doby, dohledáváním informací o vzniku románu, o literatuře, na kterou román a autor navazuje, o porodních bolestech psaní a vydávání knihy, o dobových historických kontextech, o autorově životě. Čtenář je pak připraven lépe prohlédnout za zdánlivě jednoduchou kompozici a snáze se mu vyjeví alegorie, která je vždy nějakým způsobem za něco ukryta a snadno unikne nepozornému, nebo nezkušenému oku. Já se ji hledat učím a dopomáhám si recenzemi zkušených kritiků, sahám po slovnících světové literatury a jiných literárních příručkách. Pěkné kontexty také knize doplní film Rebel v žitě o nesnadných počátcích Salingerovy autorské kariéry. (v roli spisovatelova mentora se zde objevuje dnes již „zakázaný“ Kevin Spacey)
Rozhraní dětství a dospělosti není věru jednoduchá doba a kdo to popírá, ten na intenzivní období svého života zapomněl, popř. vzpomínky na vnitřní pnutí a přetlaky v sobě potlačil. K tomuto období nutně patří myšlenkové tápání, hledání směru, rezignace a následné znovuvzplanutí. Je to období kontrastů, protikladů, vnitřních rozporů a z toho plynoucích protiřečení. Je to období projevů, které z Holdena doslova stříkají od začátku do konce románu a člověka, který si sám na sebe nepamatuje, nebo nezískal dostatečný odstup, aby na sobě obdobné jednání zaregistroval, mohou docela slušně iritovat. Možná až tak, že se sám trochu stane tápajícím Holdenem. Holdenem, kterého sere celý svět.
Dospívání je prostě období, kdy nevinné a naivní dítě opouští svůj bezpečný svět a jeho čistoskvoucí duši čekají bolestivá střetnutí s pragmatickou, chaotickou, nespravedlivou, těžce pochopitelnou a uchopitelnou realitou života. A svou nově utvářenou pozici v novém světě dospělosti krvavě vykupuje hořkou ztrátou snů a ideálů. A podaří-li se mu dospět, pravděpodobně vymění dobrodružství všedního dne za jistoty a bezpečí života budoucího.
Holden hoří. Holden hoří a padá. A jako meteorit se každou další stránkou přibližuje k očekávanému a strašidelnému střetu se zemí. A dá se předpokládat, že pokud antihrdina neshoří už v atmosféře, půjde o kataklizmatický dopad, jenž nezůstane bez fatální újmy na zdraví lidí v jeho bezprostředním okolí. Holdenův moment přerodu skutečně doprovází fyzický kolaps, navíc na velmi symbolickém místě. Hrdina dopadá, aby následně mohl znovu povstat. A znovu potvrzuje, jak je důležité v kritických momentech svého života mít kolem sebe ty správné lidi. Průvodce. Průvodce s bezelstným, upřímným a čistým záměrem. Ideálně Průvodce, který vás má bezvýhradně rád.

8 24.01.2024

Celistvý obraz prostředí New Yorku počátku dvacátého století. Skutečné historické události a postavy implementované do fiktivního narativu. Neustále nahmatávám telefon a snažím se oddělovat realitu od fikce. Dohledávám detaily postav a dějů. Plasticita historického obrazu se prohlubuje s každou další postavou a její historickou úlohou. A že jich je. Scott Joplin a ragtime, sexuální symbol Evelyn Nesbit, iluzionista a eskamotér Houdini, symboly kapitalistického elitářství J.P Morgan a Henry Ford, Emma Goldman a její revolucionářské hnutí, Freud a pomalu se rozšiřující psychoanalýza, neokolonialismus Standforda Whitea, psychopatický vrah Harry K. Thaw a další. Tempo krátkých vět za kterými je slyšet rytmus ragtime klavíru. Svižná dějovost němého filmu, která nenechá vydechnout. Nedočkavě čekám, zda se dějové vrstvy vůbec někde propojí. Kradu si chvilky ze dne, kdy se můžu zašít s knihou. Zase se těším se na čtení a daří se mi okamžitě zanořit se zpátky do děje. Bez aklimatizačních prodlev. Prostě se čte sama. Doctorow maluje a baví. A přemítání o knize notně vzbuzuje otázku, jaké historické charaktery a milníky by si tentýž autor vybral k popisu Ameriky počátku současného století.

6 01.01.2024

Jack London umí znovu rozžehnout vnitřní dobrodružný plamen duše, jehož první jiskry mají u mě na svědomí knihy Daniela Defoa, Otakara Batličky, Jaroslava Foglara a Eduarda Štorcha. Malé jiskry daly vzplanout ohni, do kterého už jen stačilo přikládat. A oheň neustále sílil s příběhy Hermana Melvilla, Jacka Kerouaca, Forresta Cartera, Ernesta Hemingwaye, Jana Welzla a mnohých dalších. Duše čtenáře dobrodruha je hladová po příbězích člověčí nezdolnosti, odvahy a charakterech mužů, jež se svou srdnatostí a houževnatostí více podobali bohům nežli lidem.
V mém případě třetí kniha Jacka Londona a až napotřetí příběhy pro Londona typické, tedy naplněné psími spřeženími, vířícím sněhem, mrazivou polární září, zkázonosnou honbou za mamonem a přírodou, která vždy bude na člověka spíše naléhat, aby už definitivně složil svou hlavu do sněhového polštáře a vzdal se veškerých svých malicherných tužeb a pohnutek.
A po knize o cestách duše opouštějící spoutané tělo, po knize o vnitřním démonu, jež pohlcuje duši i hlavu, do třetice kniha, která mě přesvědčuje nejen o tom, že London umí být autorem tematicky i stylově široce rozkročeným, ale také že London je sázka na jistotu a večery strávené s jeho knihou jsou večery strávené v dobré společnosti.

1 20.10.2023

Jestliže někteří tvrdili, že lidé v Donbasu stáli o připojení k Rusku, je to jen jeden malý střípek vytržený z množství informací, které je nutno poznat, abychom byli schopni prohlédnout a zanalyzovat situaci v dané lokalitě.
Vyvodit zodpovědnost za daný status quo až tak složité už není. Složitější však je vyhodnotit, z čeho pramení nevraživost, nenávist a strach Ukrajinců z vlastního národu, strach lidí žijících v Donbasu. A v tu chvíli Tomáš Forró předkládá jednotlivé příběhy utrpení, které dohromady postupně skládají onu mozaiku pochopení konfliktu jednoho národu, vnitřního konfliktu který sice nakonec skutečně existuje, ale je intenzivně a cíleně podporován a zveličován za pomoci masových propagandistických nástrojů sousedního státu. Tedy jak píše Forró: Ázerbájdžánský Náhorní Karabach, Moldavské Podněstří, Gruzínská Abcházie a Jižní Osetie, Ukrajinský Krym a Donbas - Kdo zná jeden hybridní konflikt ruského typu, zná je všechny. Mění se jen data a názvy zemí."

5 02.03.2023

S Josefovou tvorbou jsem se prvně potkal velmi brzy, snad již v předškolním věku a to díky jeho ilustracím, které si po přečtení knihy paní Borské jasně vybavuju. Knihy Devatero pohádek a Povídání o pejskovi a kočičce byly a jsou součástí dětských knihoven ve všech mých zásadních životních působištích. Jeho malířský styl je natolik specifický, že i jako laik jsem schopen některá jeho díla přiřadit jeho osobě. Tak tomu je i s obálkou knihy Klapzubova jedenáctka, která mi vytanula po zmínkách o vztahu a vazbě mezi Josefem a Eduardem Bassem. V dospělém věku mě Josef uhranul na ostravské výstavě Černá slunce: Odvrácená strana modernity a jeho modř se mi vryla do srdce.
Kniha Příběh staršího bratra je rodinným dědictvím mé ženy a je na ní notně podepsán zub času, protože se mi stránky při čtení pravidelně vysypávají z knihy ven. Ale vydobyla si čestné místo v naší knihovně, o které se čím dál tím více musí bojovat a knihy, které si nás nezískaly nebo nás neobohacují jasnou vzpomínkou či emocí, jsou opět vypouštěny do knižního koloběhu. Tuhle však nechám znovu svázat. Navždy pro mě zůstane knihou o rodinných křivdách a na nich postaveném bratrství ústící v životní citovou vazbu a vzájemnou expozici, která se notně stala motorem pro umělecké působení obou. Také o síle pracovitosti, tvrdošíjnosti a vytrvalosti v cestě za svým potenciálem nebo životním vztahem. O potřebě objevovat svět a s ním nacházet opravdovost. Ale také o tragice války, která válcuje malé i velké osudy a bratry pojí i ve smrti.

4 02.03.2023

Jsem nucen vyvinout zvýšenou koncentraci v důsledku častého vypadávání z proudu autorových myšlenek. Snažím se zuby nehty udržet v knize a stejně mě tok vyprávění a myšlenkových procesů s minimem členění textu do logických celků a množstvím nekonečných souvětí pravidelně vyplivne do klidnějších zátočin vlastních, méně hlubokých myšlenek. Nicméně nutno brát v potaz - hodnotím-li knihu, hudbu, film, jeden z nejdůležitějších parametrů, které mají vliv na finální pocit z prožitého, je čtenářův/posluchačův/divákův proměnný stav duševního rozpoložení a to ve vzájemné interakci s dílem jako takovým. Sloučenina dvojího, nad níž člověk nemá kontrolu. Navíc se domnívám, že jsou mi blízké postavy emočně nestálé, nicméně Austerlitzův vnitřní nesoulad na základě absence historického sebe sama měl jen minimum styčných bodů s mým současným vnitřním nastavením. Jsou bezpochyby díla, která jsme měli vstřebávat v jiných etapách nestejnoměrně plynoucího času našeho života. Jenomže jak bezchybně ovládnout umění sáhnout po správné knize ve správnou chvíli?

4 15.12.2022

Mé první setkání s biblí ve formě knihy. Rozhodně však ne první setkání s náboženskou, či křesťanskou tématikou. Parabible – dávný dar natruc zarytému ateistovi a zatracovači všeho smrdícího Bambuchem a katolickou institucionalizací. Tak na ni po mnoha letech došlo - a kupodivu, docela to prošlo. Možná jsem po ní sáhl také pro její zdařilý grafický koncept vyvedený formou trojbarevného sítotisku, barevně důsledně dodržovaný na každé straně knihy.
Myšlenky se mi často protínaly s nedávno zhlédnutým filmem Poslední pokušení Krista od Martina Scorseseho (dopručuju) na základě předlohy Nikose Zakantzakise. Nově nabytým uvědoměním bylo, jak věrnou předlohou byla Bible oběma dílům. A pokud nebudu na Bibli mermomocí nazírat jako na záznam historických událostí, ale jako na metaforické vyjádření náboženských myšlenek, jakousi sbírku alegorií, můžu ji číst, aniž bych se u ní rozčiloval.
Jestliže bylo cílem pomoci lépe pochopit sbírku archaických jinotajů, svůj účel to v mém případě splnilo. Výklad pomocí současného hovorového stylu za využití soudobých reálií je pro pochopení podstaty základní myšlenky skvělým nápadem. Kapitolu jsem vždy začal četbou textu v původním českém překladu. Brzo mi však došlo, že už tento překlad je notně upraven pro potřeby současného jazyka – ano, jedná se o úryvky z Bible: překlad 21. století, na které se podílel stejný autor. Takže proč to nevyužít. Otázkou zůstává, kdo ve skutečnosti využije původní řecké texty, jež jsou z mého pohledu pouze nepotřebným přifouknutím objemu knihy.
Vlastně bych římskokatolické církvi přál více podobně moderně přemýšlejících autorů a myslitelů, kteří by dokázali v této instituci postupně vymést všechny pavučiny a nánosy tisíciletého prachu.

1 08.12.2022

Tato kniha mě bolela. Fakta o lži, manipulaci, zneužívání, korupci, vyhrožování, nenávisti a všech lidských obětech padnoucích za oběť bezohlednému snu tyranů člověka nasírají a vhání do duše neklid - podnětný neklid.
Knihu jsem si půjčil od Karla, který ji zfoukl za tři dny. Já jsem podstatně pomalejší čtenář. Navíc nezbytná výbava ke čtení Snyderových knih jsou tužka na poznámky a telefon s připojením k internetu pro dohledávání souvislostí. Po přečtení padesáti stránek bylo jasno, že kniha s enormním množstvím čerstvě vepsaných poznámek, podtrhaná na každé druhé straně, se zabydlí u nás v knihovně a Karlovi budu muset koupit knihu novou, voňavou.
Kniha byla vydána v roce 2018, ale s otevřeným vpádem ruských okupačních vojsk na Ukrajinu v roce 2022 je definitivně potvrzena její platnost. Děsivé, tragické a smutné informace, které na nás dennodenně tryskají ze všech médií jsou jakoby pouze logickým vyústěním Snyderovy knihy. Smutný, na druhou stranu ideální čas pro čtení historické literatury faktu, díky které dochází ke křížení informací plynoucích z éteru s knižními fakty, které jsou zde důsledně ozdrojované – seznam zdrojů a poznámky k textu zabírají úctyhodných posledních sedmdesát stran knihy.
Snyder poctivě prošlapává cestičku historickými kontexty napříč kontinenty. Provází historického a politického lajka za ruku a ukazuje věci ukryté za politickým děním doby nedávné, z paměti ještě nevyvanulé. To že v knize dojde i na zmínku o Zemanovi a jeho vazbách na Rusko už ani nepřekvapí. Zmínka pouze potvrzuje Snyderovu schopnost důsledně nacházet důkazy o ruském loutkoherectví také v naší bezprostřední blízkosti.

11 10.11.2022

Kafkovsky groteskní román plný cynismu a temné svíravosti. Absurdita a nadsázka se prolíná s uvěřitelností, čtenář se v nevyhraněném prostředí ztrácí a cítí se zde nejistě, zranitelně. Procházka s vášnivým výkladem po potřísněných prknech popravišť v různých dobách a regionech. Poprava jako vášeň, mučení jako zdroj vzrušení. Něco na co se špatně kouká, co se špatně poslouchá, co se i špatně čte, ale přesto nutí člověka setrvat a evokovat v sobě pocit vnitřního napětí podobného erotickému vzrušení, pocit jakéhosi podivného očekávání, mixu strachu a fascinace.
Charaktery s vnitřní hloubkou jsou plastické, mnohé si mě získaly uvěřitelností myšlenkových postupů a jednání, zdá se však autorovým záměrem nechat čtenáře pochopit jednání postavy, aby jej pak následně znechutil hlubším vykreslením její pokřivenosti. Postavy jsou ve svých projevech slabé, manipulovatelné, ustrašené a nesvobodné, často někým někam tlačené, osobnostně uzurpované. Prostředí je z nedefinice fiktivní, přesto silně připomíná a odkazuje na několik dekád válečného i poválečného totalitního Československa. Je to čitelný odkaz minulosti, připomínka doby temna i s emocemi, které se mohou k danému období vázat. Emoční muzeum.
Kniha se mi objevila v baťohu v tělocvičně – Ježíšku, vím o tobě. Zase jsi se trefil, ačkoliv jsem si do poslední stránky nebyl jistý, co to vlastně čtu. Kolik takových nenápadných knih mi ještě leží doma v knihovně? A člověk nemá tušení.

4 20.09.2022

Je to složité. Jatka č. 5 ve mně zůstávají, myslím na ně, ale nejsem příliš schopen vylíčit proč. Jedna z věcí, který mě zaujala byla nečekaná konstrukce tohoto románu. Originalita vyplývající z mixu sci-fi, protiválečného románu, absurdní satiry a autobiografie. Pravdou je, že jsem v minulosti s podobně bláznivým konceptem nesetkal a tak, jako s čímkoliv novým se i s nastoleným literárním žánrovým mixem hlava nejdříve musí srovnat, přijmout jej a teprve po té, ať už je popisovaný příběh výplodem zraněné mysli, nebo skutečně se odehrávajícím sci-fi příběhem s meziplanetárním i časovým cestováním, lze příběh přijmout a vstřebávat. Vonnegut nepopisuje svět spravedlivý a logický, stejně jako mnoho situací, které vyplývají z války. A tak přežívají ti, co si to nezaslouží a předčasně umírají nevinní. Množství těchto dramatických událostí doprovází Vonnegutova mantra „tak to chodí“. Podle wiki se v románu tato věta zopakuje 106x.

Při večerním předčítání je záhodno, aby se kniha líbila hlavně předčítajícímu rodiči. Tak jsem rád, že jsem konečně objevil pohádky, které mě baví. Chleboš pozná, že je táta nadšený a trpělivě poslouchá ten intonační koncert plný dynamiky a variabilních promluv. Čeká, až se začnu řehnit, aby se vzápětí mohl přidat. Také už tuší, že po pohádce se nepůjde hned spát, ale že proběhne interpretace a analýza přečtené pohádky. Prostě metoda win-win.
Taky si začínám uvědomovat, že kde jsou děti, tam je Macourek. A kde je Macourek, tam je sranda.

2 20.01.2022

Je záhodno si čtenáře přidržet hned na začátku. A proto je tu první povídka s názvem Babylónská věž, kterou Ted Chiang okamžitě nabourává čtenářovo očekávání, se kterým do rukou bere knihu označovanou jako sbírku sci-fi povídek. Jen těžko lze totiž do škatulky vědecké fikce začlenit starozákonní téma o stavbě Babylónské věže, na jejíž vrchol jen samotná cesta zabere měsíce času. Právě překračování žánrových hranic je To, co dělá tuto literaturu přitažlivou.
Povídka o obětování života „božskému“ cíli se však nevyhýbá přemítání, zda-li je toto opravdu ona správná cesta, kterou od nás Bůh očekává. A ačkoliv téma v mnoha kontextech jasně definuje existenci Boha jako stvořitele, ten i se svým míněním zůstává po celou dobu ukryt kdesi za stěnou pevné nebeské klenby, kterou se lidská touha po poznání snaží prolomit, aby se tak dostala do Jeho bezprostřední přítomnosti.
Ale i povídky, které jednoznačně naplňují podmínky žánru science fiction, velmi pečlivě a vědecky zpracovávají neotřelá témata, která se však vždy silně dotýkají reality, kterou je snadné si představit v této době, nebo nejbližší budoucnosti. Přirozená uvěřitelnost a představitelnost smazávají žánrové hranice a nutí čtenáře zapomínat na to, že se jedná o smyšlený svět.
Mou zvídavou povahu obšťastnila i poslední kapitola – Poznámky o povídkách – která nechává nakouknout do kuchyně mistra tohoto žánru. Jak vlastně vzniká dokonalá sci-fi povídka? To co lze při čtení tušit, tedy že se nejedná o extatický gejzír nočního proudu vědomí, ale o hluboce a dlouhodobě zpracovávaná témata, jež do své finální kompozice mohou dozrávat třeba i roky, je právě v této kapitole potvrzováno.

Kniha Terror je přesně ten typ knihy, který mě nutí se k četbě dennodenně vracet a ukousnout co největší sousto příběhu. Protože si v rodinných parametrech nacházím čtecí chvíle téměř výlučně ve večerních hodinách a v leže, mnohé z dějových pasáží se mi ztrácely v Théta spánkových hladinách. Je docela možné, že jsem katarzistické finále s vypětím všech mozek aktivizujících sil nakonec stejně částečně proklimbal a proto jej nebyl schopen dostatečně vstřebat, vychutnat a tím pádem i ocenit.
V čem mě kniha ale opravdu nejvíce oslovovala a uspokojovala a proto nutila k hltavému způsobu četby, byla Simmonsova schopnost faktograficky a detailně popsat každodenní život a celkové devastující podmínky, se kterými se početná posádka Franklinovy polární výpravy musela každý den vypořádávat. Prostě ve mně stále dřímá ona Batličkovská touha, která byla zaseta do mnohých chlapeckých duší. Autor nás pod úrovní románového příběhu plného precizně vykreslených charakterů zasypává odbornými informacemi o širokém technickém vybavení obou lodí, o zvycích a denních rutinách významného spektra námořníků, o nutném rozsáhlém profesním obsazení expedičních lodí, o námořní hierarchii, o logistických principech, geografických zákonitostech a dalších věcech, které se točily kolem této fascinující obří expedice, kdy objevování světa bylo ještě extrémně nebezpečným a neskutečně náročným počinem s velmi nejistým a často tragickým koncem. Muž 19. století je definitivně zcela jiným živočišným druhem oproti v každém ohledu zhýčkanějšímu muži století 21. Až jako zážitek z jiného světa působí odhodlání těchto mužů ctít slovo a rozhodnutí kapitána až do osobního tragického skonání a často ještě dál (muži na smrtelném loži sdělují doktorovi, aby se o jejich předsmrtné „slabošské“ agónii nezmiňoval kapitánovi).
Právě onen extrémní počin v extrémních podmínkách vkládá Simmonsovi do spisovatelského rukávu toho pravého žolíka – tedy nosné Téma. Bál jsem se, že autor potenciál znehodnotí hororovými fantasy prvky, které v knize hrají svou neoopomenutelnou roli. Že se kniha zvrhne v hororovou béčkovou frašku, ale autor fantastično nakonec udržel na pomyslné uzdě a jeho prvky umě propojil s inuitskou mytologií a přidal tímto krokem do knihy další pozoruhodný a velmi zajímavý rozměr. Významná fiktivní složka díla tak nakonec nepůsobí rušivě ani nekonzistentně s ostatními prvky narace, ale naopak rozšiřuje románový potenciál o další úroveň. A proto je kniha nejenom na množství informací a zpracovávané témata dílem obsáhlým a tím pádem objemným.
Tak. A teď už je v zásadě odpustitelné ztrácet čas seriálem.

22 29.11.2021

Erik Tabery na přednášce mluvil o vhodnosti křížení informací, tzn. pozorovat danou okolnost z různých úhlů pohledů. U Hodin se mi to sešlo neplánovaně, přesto velmi trefně, protože druhou knihou, kterou jsem v daném období četl byl životopis Havel od M. Žantovského. To že budou odkazy na V. Havla jedním z leitmotivů Hodin z olova jsem netušil. Na druhou stranu kniha je nacpaná odkazy na historické události od vzniku Československa až do současnosti. A Denemarková si bere na paškál nejen období komunismu, ale i komunismus nahrazující kapitalismus, a tak není divu, že jméno Havel se zde skloňuje na každé čtvrté straně. A odkazy na Havla, který posmrtně stále ovlivňuje jednání ostatních, si žádá i silný lidskoprávní apel knihy. Ale kritika míří především na Čínu, které se podařilo nemyslitelné, tedy oba proti sobě stojící systémy propojit v jeden.
Je snadné podléhat knize, která popisuje svět ve stejných barvách, jak ho vidím i já. Která podepírá můj světonázor dalšími kontexty a tvrzeními a ještě více jej upevňuje už v tak pevných konstrukcích. Předpokládám, že ocitnout se na druhé straně politického vnímání světa, asi bych knihu nebyl schopen číst. A zajímalo by mě, zda existuje podporovatel Zemana, Okamury, Babiše nebo KSČM, který knihu četl, který knihu dočetl a který v knize objevil a následně ocenil její kvality. Upřímně o tom pochybuju, ale velice rád bych se pletl.
Denemarková mě intelektově vysoce přesahuje. Mnohé věci jsem nepochopeny prostě přešel, jednoduše z toho důvodu, abych nemusel tak často rozklíčovávat mentální rébusy autorky a své černé díry ve vědění doplňovat v jiných informačních zdrojích, což by mi délku četby podstatně natáhlo. I tak jsem knihu louskal téměř celý rok. Ale občas jsem pro kontext hrábl jinam, musel jsem, to abych se v myšlenkových vírech úplně neutopil. Nicméně poznámkoval a podtrhával jsem jako o život. Kniha je silnými myšlenkami napchaná k prasknutí. A tak se mi Hodiny z olova do života vkrádají neobvykle často. Každou chvíli na knihu něco kolem mě odkazuje. Je to Ta kniha, která ve mně neustále evokuje její obsah v denních kontextech, i když už je dávno založená zpátky v knihovně.

19 07.09.2021

Podtitulu „Příběhy ze života“ jsem si všiml až při psaní tohoto komentáře. A mnohé je mi nyní zřejmější. Jedná se o skutečné příběhy afgánské rodinné pospolitosti, tak jak je život umí vyskládat - tedy bez ladu a skladu. A já do závěrečné stránky věřil, že se autorce podaří alespoň poslední kapitolou jednotlivé příběhy nějak propojit. Doufal jsem v katarzi. Marně. Po dočtení epilogu jsem pochopil, že jednotlivé příběhy sice spojuje předivo rodinných vztahů, ale to je vše. Každá kapitola je v podstatě slepou uličkou se dveřmi ústícími do zcela jiného příběhu. A autorka dává sporadickou možnost se do již navštívených míst vrátit. Což mi bylo líto.
Pokud však člověk na román nahlíží jako na literaturu faktu a pomine tedy beletristickou stránku věci, je nutno přiznat že výpovědní a informační hodnotu tato kniha má. Relativně obyčejná rodina, ve které autorce bylo dovoleno žít a s jejími členy soužít, je snad to nejlepší prostředí, které nám dovoluje lépe pochopit, jak složitý a dramatický je život v Afghánistánu. A člověk jsa přesvědčován, že je nutno přijímat nedostatky našich životů s ohledem na tíži života jinde, snad opět nabývá více pokory.
V mysli mi hodně ulpěla burka, kterou autorka využila coby symbol nesvobody většiny afgánských žen. Burka jako osobní vězení se všemi jejími omezeními, které na mnoha úrovních ztrpčují život ženám v nich uvězněných. Ale také jako symbol mužské touhy ženu ovládat na všech jejích životních úrovních. A burka je v tomto ohledu velmi funkční prostředek a vynález.
Kniha mě donutila nahlížet na muslimské ženy jako na oběti. Což si myslím, že byl záměr, který autorka do malého knižního formátu dokázala úspěšně vtěsnat. Ve výsledku se tedy román dá zařadit do obecné kategorie knih, které prohlubují osobní světonázor a rozmělňují tendenci vidět svět černobíle. A takových by se prostě mělo číst víc.

5 08.08.2021

1001 knih které musíte přečíst, než zemřete zmiňuje pouze jednu z Kingových knih - Osvícení. A já chci a musím šáhnout po časem ověřené hororové klasice. Omezený a zkracující se časový limit života nutí čím dál více dělat pouze ta správná rozhodnutí. Jednoho Kinga už mám za sebou a zjistil jsem, že je čtivý. To mi ale nestačí. Chci, ať mi tuhne krev v žilách, ať se v noci bojím jít na záchod, ať se probouzím panickým strachem z nočních můr. Ať mi třeba praskne pumpička. Chci, ať něco konečně rozvibruje mé zaprášené emoční katakomby. Tak pojď na mě, Kingu, a chytni mě pod krkem v temném a smrdutém podchodu nečekaně, prosím.
Silná stránka románu je právě jeho konstrukce a množství psychologických pastí, do niž je čtenář nevědomky zachytáván. King například používá čtenáře jako jediného vidoucího pozorovatele všech dějů. Ostatní postavy (krom kuchaře Hallorana, který prostředí hotelu záhy opouští) vidí a prožívají jenom útržky příběhu a nedokáží si poskládat kompletní obraz skutečnosti. Danny je sice osvícený, vidí víc, ale hrůzostrašné zážitky vytěsňuje do nevědomí (Já si nic nepamatuju). Čtenář vidí souvislosti, ale nedokáže pomoci. Je trýzněn vlastní bezmocností. Nemůže naplnit svou touhu a postavám napovědět, zakřičet na ně: Jeďte už do prdele někam do prdele!
Dannyho osvícenství nás také na začátku příběhu nenápadně informuje k čemu že celý příběh bude pomalu ale jistě směřovat. A není se na co těšit. Čtenář je efektně předděšen a ujištěn o osudové a brutální nevyhnutelnosti. Nejatmosféričtější horory používají motiv čekání a prodlužují jej do nekonečna (Čelisti, Blairwitch). The Shining není výjimkou.
Danny je také podroben psychologickému vyšetření. Prizmatem vědy jsou Dannyho nestandardní chování a jeho vize interpretovány přesvědčivým vědeckým psychologickým jazykem. Bohužel ale zcela nesprávně a čtenář to ví. Ve chvíli, kdy nás zklamou ověřené vědecké autority, svět paranormality se stává uvěřitelným, přítomným.
King si krásně pohrává s retrospektivou, která se často odehrává pouze v myšlenkách aktuálně popisované postavy a tím nám postupně skládá rodinný psychologický profil, celou komplexní rodinnou anamnézu, s mnoha jejími temnými a slepými uličkami podvědomí. A tyto temná místa pomocí paranormálních jevů oživuje a nechává s jejich pomocí rozehrávat děsivé divadlo. V podstatě se jedná o vynikající psychologické drama s leitmotivem postupného rozpadu rodinných vztahů, se vším, co k tomuto tématu patří.
Jsem noční čtenář a tak se většinou pročtu do rodinného klidu a samoty. V noci po cestě na záchod si normálně nerozsvicuji. Při čtení Osvícení jsem byl ale nucen taktiku nočního pohybu po důvěrně známém prostředí změnit. Neminulo mě ani nepříjemné prolnutí knihy do soukromého snu. Mise výběru a aplikace kvalitní knihy byla tedy naplněna. A navíc jsem se výsostně bavil, především však Kingovým mistrovským umem zpracování hororového příběhu.

18 19.04.2021

„Pak jsem mu řekla, že už budu, on zavřel oči a řekl ach.“

Nějak se mi tu rozmáhá nešvar nedočtených knih. V minulosti jsem se raději těmto čtenářským praktikám vyhýbal. Jednak proto, že nemám v posledních letech problém s výběrem knih, které mě čtenářsky uspokojují, ale také protože v několika případech se mi potvrdilo, že vyčkat se soudem až do poslední stránky se vyplatí (např. Hlava 22). Před Rozhovory jsem, ač nerad, vzdal dočtení Sestry od Jáchyma Topola. Tomu však jistou kvalitu knihy nemůžu upřít. A to jsem ještě nevěděl, že ten pravý důvod „zřeknout se knihy v pravý čas“ teprve nastane.

V případě Rozhovorů jsem ke knize už předem přistupoval s očekáváním, které snad prožívá literární kritik, na kterého čeká nemilá povinnost pročíst se něčím, co by z vlastního rozhodnutí raději nechal pouze výlohám knihkupectví. V našem kamarádském Literárním klubu, ve kterém diskutujeme o prožitcích nad společně vybranou a právě dočtenou knihou, došlo zřejmě k výběrovému přehmatu. Ale není se čemu divit. Rozum mě/nám zůstává stát nad množstvím pozitivních kritik této knihy a snad úplnou absencí těch, které by na knihu nahlíželi opravdu kriticky. A je mi líto, že se k adorování této knihy se přidává i časopis Respekt, což mě (a nejen mě) nutí k zamyšlení, zda se literární kritiky v časopisech v některých případech pouze odněkud nepřebírají a zda autor pod kritikou podepsaný má šanci množství knih v k tomu dostatečném čase skutečně přečíst, prožít, prozkoumat, vstřebat a napsat takovou kritiku, která by byla přínosná a odrážela pouze jeho pohled na věc. Je mi líto, ale při pozitivní kritice této knihy nutně zapochybuju o sečtělosti a myšlenkovém potenciálu jejího autora. Po přehodnocení fráze, „První román Sally Rooneyové je vtipný, osobní, čtivý, nekonvenční a na debut nezvykle sebevědomý.“ z perexu jedné kritik mi zůstává pouze torzo tohoto tvrzení: „První román Sally Rooneyové je nezvykle sebevědomý“

K výhradám. Konstrukce vět je natolik jednoduchá, že ve mně evokovala pocit, že se pročítám deníkem 17leté dívky. Dějová struktura neobsahuje v důsledku nic, co by stálo za zaznamenání. Jedná se o příběh, jež si snadno dokážu představit, že prožívají mnozí mladí vysokoškoláci. V kritikách avizované intelektuální rozhovory možná probíhají mezi přáteli, ale čtenáři není dovoleno se jich zúčastnit. Vypravěčka nám sděluje, že se probíral multikulturalismus, nebo kulturní relativismus, ale nenechá k nám probublat ani zblo myšlenek, které by byly pro debatu zásadní. Pokud v příběhu absentuje silnější dějová linka, očekával bych hlubší aspoň rovinu psychologickou, popř. stylistickou. V knize se nepraktikuje ani jedna. Všechno klouže po povrchu, je zde minimální prostor pro přemýšlení o obsahu knihy a vzniká enormní prostor pro přemýšlení o tom, jak asi funguje reklamní kampaň u současných úspěšných debutů.

A možná stačí. Myslím, že už jsem věnoval zbytečně mnoho energie knize, která za to nestojí. A generační výpověď Mileniálů bude muset napsat někdo jiný než Sally Rooney. Byla by škoda si myslet, že jsou to všichni sebestřední, povrchní blbečci s narušenou emoční inteligencí.

11 12.02.2021