Onlinehet2

Příspěvky

TrhlinaTrhlinaJozef Karika

Možná trochu předvídatelný děj a konec, rozhodně ale výborně napsané, tajuplné a znepokojivé čtení. Člověk má pocit, že je spolu s tou nesourodou partou průzkumníků přímo na Tribeči. A ten pocit není vůbec příjemný...

21.06.2019


VrbyVrbyAlgernon Blackwood

Vrby čtu v originále pořád dokola. A teď jsem si je přečetl i v českém překladu a krásném ilustrovaném zpracování od Vyšehradu. Je to pro mne jedna z mých nejoblíbenějších povídek/novel a spolu s Wendigem to nejlepší od Algernona Blackwooda. Kouzlo Vrb spočívá v několika věcech. Předně je to krásný jazyk, kterým Blackwood vypráví. Z prvních stránek, kdy popisuje Dunaj a cestu dvou kamarádů - vodáků (ale dočista jiných, než jsou ti dnešní, je pořád úsvit 20. století!), čiší láska k řece, krajině, jež ji obklopuje, a přírodě vůbec. A také tomu druhu přátelství, kdy netřeba hovořit, ale stačí jen sdílet okamžik. Je to tak nádherně napsané, že si to prostě musíte přečíst sami...Ale do poetického vyprávění a barvitých popisů se pomalu vkrádá cosi zlovolného. A nebo možná natolik cizího, že se to naprosto vymyká pojmům zlo a dobro. Zůstává jen ohromující a nepochopitelná jinakost. A tady Blackwood ukazuje svoji další silnou stránku (a to proč ho (po právu) H.P.Lovecraft považoval za jednoho z nejlepších autorů hrůzostrašné literatury). Stejně mistrně, jako popisoval krásy putování po Dunaji, popisuje i hrozivé síly, které na hrdiny čekají v bludišti nekonečných písečných zátok, ostrůvků a šumějícího moře vrbových větví v krajině kdesi za Pressburgem (=Bratislavou). Setkání je to osudové, drtící víru v racionalitu a samo lidské vnímání a chápání světa. I přes hrůzy, které hrdiny potkají, je mi vlastně nakonec smutno, že ten kouzelný kraj navždy z většiny zmizel díky stavbě Gabčíkova. Ale pořád věřím, že ho stranou mimo dnešní hlavní koryto Dunaje kousíček zůstal. Písky se tam přelévají, mapa mění ze dne na den a v mírném větru po nocích šumí větve vrb, jakoby nás tiše zvaly do svého hájemství...

24.08.2019


VýjezdovkaVýjezdovkaDavid Urban

Jestliže se první povídková sbírka pražského kriminalisty Davida Urbana nesla ve znemaní thrilleru a zapeklitých detektivních příběhů, ta druhá nám dává mnohem víc nahlédnout pod pokličku policejní práce. Na jednu stranu jsou příběhy z Výjezdovky občas mnohem "obyčejnější" a drží se více při zemi, na stranu druhou si troufám říct, že neexistuje mnoho spisovatelů a knížek, které nám skutečnou práci kriminalistů předvedou takhle zblízka. Za to jednoznačně palec nahoru a pokud Vás právě tohle zajímá, není vůbec o čem přemýšlet. Tohle je knížka pro Vás. Napsané je to parádně a při čtení máte prostě pocit, že k jednotlivým případům vyjíždíte spolu s Edou, Markem a Robertem v jejich transportéru. Občas Vás zamrazí, občas Vám bude smutno a občas se nahlas zasmějete. A schválně si můžete zkusit představit, jak byste se v jednotlivých situacích zachovali sami...

(Jako obvykle jsem se více rozepsal u jednotlivých povídek)

30. března


Temnými hvozdyTemnými hvozdyEmily Carroll

Chvílemi mi opravdu běhal mráz po zádech. Nenechte se zmást prvním dojmem při pohledu na některé ty barevné obrázky, tohle je opravdu temné a děsivé čtení. Za nejlepší považuji povídky "Vedlejší dům" a "Hnízdo" (tak nějak by nejspíš vypadal comics kdyby byl Laird Barron žena a uměl kreslit :)). Výtvarná stránka je povedená, líbí se mi ten styl a hlavně nápaditá práce s písmem. Ani nevím, proč mi to tak dlouho leželo doma. Je to pecka a určitě se k tomu vrátím. 4,5*

12.11.2020


Vlk a dýkaVlk a dýkaJuraj Červenák

Jedna z nejlepších Červenákových knih. Detektivní zápletka tady narozdíl od některých jiných případů Kapitána Steina a notáře Barbariče funguje skvěle. Steinova (a Jarošova) absence vůbec nevadí a Matěj Barbarič je čím dál tím lepší. První půlku knihy jsem opravdu netušil, co se na hradě Sitno vlastně stalo. Zhruba od poloviny knihy mi bylo jasno, ale i tak mne to neskutečně bavilo. Lehké historické propojení s posledním dobrodružstvím kapitána Báthoryho je příjemným bonusem. A teď nezbývá než pokračovat do Lesa přízraků. 4,5*

28.03.2020


Vstříc mrtvým vodámVstříc mrtvým vodámMike Mignola

S Mikem Mignolou to začíná být problematické. Kouzlo původního Hellboye se někam vytratilo a Mike sám se navíc začíná děsivě opakovat. Vlastně začínám mít raději Arcudiho a sérii Ú.P.V.O. I tam se ta romantika a kouzlo ztratilo, ale alespoň ustoupilo monumentálnímu boji o osud světa a je tam patrný nějaký tah na branku, vše směřuje k apokalyptickému finále a kromě toho je tam zajímavý vývoj postav. Mignola se jen plácá pořád v těch samých "mrtvých vodách" (cha).
Tady navíc míchá na padesáti stránkách tolik motivů a témat, že to sám nedokáže ukočírovat a tak z toho ve finále poněkud trapně uteče. A myslím, že stejnou pointu už použil minimálně jednou.
Kresba sama o sobě je fajn a hezky evokuje to 19. století, ale k Hellboyovi mi zrovna dvakrát nesedla.
Znovu musím zopakovat, že nechápu proč se Comics Centrum nesoustředí na hlavní linku Hellboye a Ú.P.V.O. a nedotáhne to už konečně do konce. A tyhle zbytečnosti a spinoffy (z nichž většina vyšla až po End Days) nenechá na později nebo se na ně nevykašle úplně. Za těch skoro dvacet let bychom si to dokončení už konečně zasloužili...
2,5*

01. dubna


SmršťSmršťJozef Karika

"Smršť" začíná dobře. Tajemstvím a zneklidňující atmosférou tak trochu pokukuje po skvělé Karikově "Trhlině". Jenže v momentě, kdy se pátrání rozjede a knížka by měla začít nabírat na obrátkách dochází k naprostému opaku (s čestnou výjimkou pana Fajnara, a to hned několikrát). Napětí, strach a touha přijít záhadě na kloub? Nic z toho se strašně dlouho nedostavilo. Těžko říct proč. Řemeslně je to dobré... ale postavy jsou nudné a šablonovité (a jak je Karikovým zvykem i celkem nesympatické), děj utahaný a ta "babka" kolem které se to celé točí? No ta "babka" je prostě jen taková "babka" u cesty... dlouhou dobu nic víc. Ať se autor snaží sebe víc. A já se nudil.
Vlastně mne to začalo jakž takž bavit až v poslední čtvrtině, zhruba od přejezdu hranic, kterou tady paradoxně část hodnotících zatracuje. To je dle mého část, kdy nejen onen tajemný fenomén, ale i Karika sám, začne konečně ukazovat svou sílu. Atmosféra houstne, zkoumání povahy reality (i když nijak převratné) z mnoha úhlů pohledu (psychologie, filosofie, kvantovka) mne bavilo a Karika je prostě v popisu těchhle "trhlin" a stržených opon dobrý. A i ten konec by ušel. Nebýt toho naprosto zbytečného několikastránkového závěru, který vlastně úplně změnil vyznění celé knihy. Škoda...

---------
Poznámka pod čarou: Pokud se chcete bát každého zaševelení větru, přečtěte si raději Bradburyho "Vítr". Zabere Vám to mnohem kratší dobu, ale bát se budete mnohem déle. Vlastně asi napořád ;)

16. dubna


Doupě / Zhroucení koněDoupě / Zhroucení koněBrian Evenson

Překladatel Jakub Němeček si ve svém nakladatelství Gnóm! vydává knížky s nezpochybnitelnou péčí a láskou, ale trošku ho podezírám, že jsou mu poptávka a názor (nejen) většinového čtenáře tak trochu putna:) Jeho knížky nejsou jednoduché, čtenáři nic neusnadní a určitě nejsou pro každého. Nejinak je tomu s povídkovou sbírkou Doupě/Zhroucení koně od Briana Evensona. Povídky (a jedna novela) mají jedno společné - neochvějný pocit, že je něco špatně. Ale je něco špatně se světem, s hrdinou nebo s oběma? To ve většině případů nechává autor jen a jen na čtenáři. To, jak se vám tahle knížka bude líbit, pak tedy do jisté míry závisí na tom, jak moc jste ochotni a schopni tohle akceptovat. Další úskalí spočívá v tom, že Evenson, je zručný vypravěč, začátky povídek jsou takřka bez vyjímky dokonalé a nedokážete přestat číst, nemůžete se dočkat rozuzlení, jenže to nepřichází a nebo, když náhodou nějaké přijde, zpravidla ho lze interpretovat tolika způsoby, až se vám z toho roztočí hlava. A jednou, dvakrát je to super, ale když se stejného schématu drží každá povídka, dostaví se po čase jistý pocit otupělosti. Takže jednoznačně doporučuji nečíst najednou, ale hezky si čtení rozložit v čase. 3,5*

29.07.2019


TmaTmaJozef Karika

Pokračuji v kompletaci Karikových knížek a po Trhlině a Strachu jsem se vrhl na Tmu. A nebudu chodit okolo horké kaše a rovnou napíšu, že Tma je z téhle trojice jednoznačně nejslabší. Je to vlastně studie několika věcí - vůle přežít, strachu, (ne)příčetnosti a ještě něčeho, co napsat nemůžu, protože by to byl spoiler:) Hlavní hrdina (televizní scénárista, jehož manželství je v troskách, a který tolik potřebuje nabrat dech) je sám v mrazivé horské pustině a z jedné špatné situace se dostává ještě do horší a horší. A tak pořád dokola. A to je ten problém... Když se hrdina zabírá vlastními myšlenkami, tak se opakuje znovu a znovu, a když dojde na akci, s přibývajícím časem je vše méně a méně uvěřitelné. Karika, slovy svého hrdiny, sebe sám neustále omlouvá ("S tímhle by mne produkční vyhodil.", "Tomuhle by prostě v televizi diváci neuvěřili, ale tohle je prostě realita." atd. atd.). Dojde i na nejeden zvrat, ale většinu z nich jsem tušil dávno dopředu. Škoda toho rozsahu, být to povídka nebo kratší novela, bylo by to super, na román je to dlouhé a opakující se.

24.08.2019


Krev je můj chlebaKrev je můj chlebaLaird Barron

Laird Barron je můj oblíbený spisovatel. Jeho horrorové povídky jsou úžasné. A i když jsou často těžko uchopitelné, dostanou se Vám pod kůži. Takže na jeho výlet do žánru noir/thriller jsem byl opravdu zvědavý. A i podle námětu jsem čekal divokou jízdu, něco, co mne vtáhne, sežvýká a nakonec vyplivne. Knížka, kterou dám za jeden večer, ale X dalších dní jí nedostanu z hlavy. Ksakru, těžko jsem se mohl mýlit víc. Trápil jsem se a nakonec to četl skoro měsíc (!). Má to všechny správné ingredience - rozvráceného hrdinu, rodinná tajemství a traumata, mafii, gangy, městské slumy, divokou a tajemnou krajinu, panoptikum zajímavých postav a ve středu toho všeho snaha najít ztracenou holku a jednou v životě udělat správnou věc. Jenže nějak to celé nefungovalo. Stejně jako Hlavsa v Cimrmanově Poslu světla jsem "viděl jen výjevy"... Izajáš nepátrá, on tápe, sem, tam a zase zpátky. Občas u toho "udělá bugr" (ale není to tak často, jak by čtenář čekal). Takže navštívíme místní mafiánskou i společenskou smetánku, žoldáky a veterány, indianský gang, nácky, rednecky v horách a dojde i na taťku a trochu romantiky. A všechny tyhle epizody jsou fajn, ale nedrží to pohromadě a ten ústřední motiv tak nějak vyšumí. Necítil jsem tíhu a tlak najít Rebu. Najít jí včas, živou a zdravou...Pokud vyjde pokračování (Černá hora), dám Izajášovi určitě další šanci, ale když už vo tom parchantovi v životě neuslyším, chybět mi nebude... Tož tak. V závěru potřeba opět pochválit Jakuba Němečka. Překlad je dokonalý, stejně jako množství doplňujících vysvětlivek. Už jsem to tu psal, ale jeho láska, ke knížkám a k tomu, co dělá, je vidět na první pohled. 3,5*

28.09.2019


Conan z Cimmerie – Svazek IIConan z Cimmerie – Svazek IIRobert Ervin Howard

Druhý svazek francouzských comicsových adaptací Howardova Conana přináší další tři příběhy - Dcera pána mrazu, Stíny měsíční záře a Šarlatová citadela. Dcera pána mrazu je úžasná. Je to asi nejlepší adaptace, jakou jsem měl možnost číst. Kresba je dokonalá - zasněžené horské štíty, nádherná, chvílemi rozverná, chvílemi dráždivě svůdná titulní postava, její obří bratři a Conan, který je rozhodnutý, že tentokrát to všechno skončí jinak než obvykle. Skvělé jsou i Stíny měsíční záře s tajemným ostrovem, rozvalinami prastraých chrámů a znepokojivě vypadajícími kovovými sochami v jednom z nich. Oproti tomu Šarlatová citadela se mi nelíbila a musel jsem se nutit, abych jí dočetl. Ani původní povídka/novelka není zrovna moje nejoblíbenější, tady mi ale nesedla ani kresba a hlavně celková vizualizace. Conan je pro mne prostě ono "Dark ages" - starověk mixnutý orientem, vždycky jsem ho viděl, tak jako v původních comicsech či filmových adaptacích. Tady vše vypadá jako ve středověku a to se mi prostě nelíbí, gotické hrady a hradby Tarantie, ne nepodobné Karlštejnu, mi prostě nesedly. Tohle není "moje" Aquilonie a tohle není "můj" Conan. Takže celkově se mi to hodnotí špatně. Budu dělat, že tam ta Šarlatová citadela prostě není, protože je mi jasné, že k Dceře pána mrazu se budu vracet a vracet a vracet. Tak dobrá je. 4,5*

09.04.2020


FinchFinchJeffrey Scott VanderMeer

Finch u nás vychází jako samostatná kniha. Ve skutečnosti je to ale třetí (a poslední) část volné trilogie Ambra od Jeffa VanderMeera. Nemůžu říct, jestli je to dobře nebo špatně. Jedno je jisté, do světa Ambry tak nevstupujeme zvolna a opatrně, ale vletíme do něj rovnou po hlavě. A nevím, jak Vám, ale mně to setkání vyrazilo dech. Ambra je monumentální a ůchvatná. Alespoň tedy musela být, než ji zničily války a invaze šeďáků a jejich "biotechnologie". Ale i z těch obrazů trosek a z úryvků historie na Vás ta velikost dýchá. VanderMeer je v tomhle mistr. Stejně jako jsem se zamiloval do jeho Oblasti X nebo do Borneova Města, zamiloval jsem se i do jeho Ambry. A stejně jako u těch předchozích, bych se chtěl do ní přenést, kráčet jejími ulicemi, objevovat a žasnout. A to i za cenu, kterou by jeden musel asi zaplatit.
Ambra už dávno není místem přívětivým pro lidi. Moc drží v rukou šeďáci a jejich zájmy jsou tajemné a nepochopitelné. Vládne absolutní totalita, lidé buď živoří v přetvořených ruinách města nebo jsou rovnou zavírání do pracovních táborů, kde jsou nuceni podílet se na konstrukci dvojice obrovských Věží, jejichž účel znají jen šeďáci sami. Městem se potulují zoufalé stíny lidí, hrdlořezové, špehové okolních států, povstalci, náboženští fanatici a podivní mutanti. Všechno je nám a našemu světu na jednu stranu hrozně blízké, ale na stranu druhou tak moc cizí.
A uprostřed toho všeho Finch, coby "detektiv" je kolaborantem šeďáků. Ale vlastně se stejně jako tisíce ostatních snaží jen nějak přežít a sem tam možná udělat správnou věc. V knize sledujeme týden jeho života. Týden, ve kterém se možná rozhodne o osudu Ambry i celého světa. Ale Finch není zdaleka strůjcem událostí. Mnohem víc je jen pěšec na šachovnici. Sem tam ohrozí nějakou figuru, občas nějakou i vyhodí, většinu času je ale jen postrkován vpřed nebo sleduje tahy ostatních a snaží se pochopit, o čem tahle podivná šachová partie vlastně je. Partie, kdy nejen že nevíte, kdo je vlastně černý a kdo bílý, ale i hráčů je mnohem víc a ještě k tomu v průběhu hry mění strany. A možná se ta partie ani nedohraje. Konec knihy je ale parádní. Z těch posledních pár stránek mne doteď mrazí a ty obrazy jsou ohromující.
VenderMeer je prostě moje krevní skupina a Finch je skvělá kniha. Připočtěte k tomu výborný překlad Jakuba Němečka a nádhernou obálku a máte kandidáta na knihu roku, alepoň co se žánru SF&F týče.

02.08.2020


WannseeWannseeFabrice Le Hénanff

Nikdy bych nevěřil, že zrovna Wannsee bude můj adept na comics roku (zatím), ale je to tak. Syrová lekce z lidské krutosti, bezcitnosti a zbabělosti. Lekce o tom, jak se dá skoro bez emocí během dvou hodin rozhodnout o vyvražedění miliónů lidí. A jestli se už nějaká emoce vyskytne, pak je to radost z dobře odvedené práce a netrpělivost, kdy to všechno uvedeme do chodu. A v neposlední řadě i lekce o tom, že comics, není jen pro zábavu, ale dokáže zpracovat a podat i velice těžká témata. Pro srovnání, film Conspiracy (česky Konference ve Wannsee), který popisuje stejné dvě hodiny, je také skvělý. Skvělý je i Kenneth Brannagh v roli Heydricha, ale pořád je to "jenom" Kenneth Brannagh v roli Heydricha. V comicsu to JE Heydrich - zlo bez špetky citu. Je to těžké čtení, ale je třeba, takovéhle věci číst a nezapomínat. A v takřka encyklopedickém závěru o vile na břehu Wannsee a osudech mužů, kteří se tam na ty zmíněné dvě hodiny setkali, čeká i malé zadostiučinění - jeden tmavý obrázek a na něm dva padáky rýsující se proti noční obloze. A pod nimi siluety mužů, Gabčík a Kubiš. 5*

03.10.2019


Bird BoxBird BoxJosh Malerman

Tak já nevím. Možná je chyba, že jsem jako první viděl film (který se mi líbil, rozhodně má spád a je mnohem víc "survival"), ale knížka mi přišla utahaná a místy mne ani moc nebavila. Na druhou stranu ten nápad je dobrý, Malerman umí psát, některé pasáže jsou napínavé a děsivé. Jen si zkuste na chvíli zavřít oči a představit si, že tam venku je něco hrozivého. Schválně, jak dlouho vydržíte je neotevřít? Na druhou stranu je třeba říct, že postavy jsou ploché - Julese a Felixe jsem za celou dobu nedokázal rozeznat (jasně jeden má psa, tím končíme), Cherryl se liší jen tím, že je to žena, obě děti plní v příběhu pouze roli chodících naslouchátek:). Nějakou identitu má vlastně jen Malorie a Tom, Don a Garry. A pak je tam ono tajemství, to, co číhá venku, co vaší mysl během okamžiku roztrhá na tisíc kousků a nezbyde nic než šílenství. A to tajemství je tajemné, neúprosné a nutí Vás přemýšlet. O tom žádná. Bohužel ale jen tak první polovinu knihy, pak se stane spíše otravným, protože začínáte tušit, že o jeho podstatě se nic nedozvíte. Většinou mi to nevadí, mám rád nepochopitelné a neuchopitelné, aby to ale fungovalo je potřeba autora s jasnou vizí. A já se nemůžu ubránit pocitu, že tu prostě Malerman nemá, že on sám neví... a ta jeho bezradnost je tam prostě na řadě míst až příliš patrná.

03.05.2020


Přiznat vinuPřiznat vinuMartin Goffa

Vlastně bych to normálně nečetl, ale kvůli tomu, že mne zaujala anotace na "Muže z chatrče" (druhá knížka v sérii), jsem si řekl, že začnu hezky od prvního dílu. A rozhodně toho nelituji. Napsané je to fakt dobře, hrozně se mi líbila ta atmosféra 90. let a zavzpomínal jsem si na svoje mládí:) První půlka knihy nemá k dokonalosti daleko. Je to to čtivé, postavy jsou zajímavé a ústřední dvojice dostatečně sympatická a hlavně atmosféra je tíživá a zmizení Sáry Vám nedá pokoje, takže hltáte jednu stránku za druhou. Ale někde v půlce (asi objevením Divouse) se to nějak změní a ta druhá půlka je podstatně slabší. Hodně mi to tím zpracováním, rekapitulacemi osudů a nostalgickou až smutnou atmosférou v závěru připomnělo lepší díly TV kriminálky "Odložený případ".

20.09.2020


Muž z chatrčeMuž z chatrčeMartin Goffa

Moje druhé setkání s Martinem Goffou a "jeho" Markem Vrázem. A vlastně důvod, proč jsem ho (je oba) začal číst. Opět je to skvěle napsané, rozjezd je možná pomalejší, ale hned první prolínačka do 90. let to změní. A nejde přestat číst. Zatímco v předchozím dílu, byly vzpomínky na 90.léta provázeny takovou místy až příjemnou nostalgií, tady jsou kruté a nemilosrdné. A vlastně jsem si uvědomil, na kolik z toho svinstva jsem už zapomněl, na kolik z toho jsme my všichni už zapomněli. A asi to tak mělo být. Přechod od kolektivního vlastnictví k soukromému se zdařil... ta pasáž, kdy se o tomhle všem baví Marek Vráz se svým dávným kolegou je skutečně depresivní. Bohužel, jako většina těch svinstev, co se děla, vyšuměla v nic, vyšumí tak nějak i celý příběh. Nedojde k žádné konfrontaci, katarzi, či překvapivému odhalení. A možná je to i dobře... možná tahle knížka víc než detaktivka nebo thriller prostě měla být takovou zprávou o životě a době jednoho chlápka. 4,5*

06.10.2020


NačmáranecNačmáranecSerge Lehman

Po přečtení mi vlastně ze všeho nejvíc zůstává pocit nevyužitého potenciálu. Tohle mohla být fakt pecka, ale ve finále je to "jenom" dobré. Hlavním důvodem je asi dějová rozpolcenost (ty dva zásadní motivy se propojí tak nějak mimochodem) a jistá nedotaženost. Také bych byl mnohem radši, kdyby se příběh víc než na historii Singerovic rodiny soustředil na Maxe. Jeho přerod z na počátku částečně až parodické figurky v něco mnohem zlovolnějšího a mocnějšího je parádní a třeba ten celostránkový obrázek v závěru, kdy se ukáže "naplno", je skutečně děsivý. Což mne přivádí ke kresbě. Musel jsm si trochu zvykat, přece jen u temného fantaskního dobrodružství bych očekával, trochu jiný styl, ale nakonec jsem si zvykl. Musím ocenit jednak samozřejmě postavu Maxe, o tom žádná, ale i práce s panely a celkovou kompozicí je podařená. Některé ty tiché atmosférické pohledy na město či krajinu jsou úžasné. A Betty je docela kočka :) 4*

25.10.2020


Jeskyně zatracenýchJeskyně zatracenýchCaitlin Starling

Ouch. Tohle bylo špatné, sakra špatné. A já vů* si to koupil hned dvakrát (originál na kindlu a české vydání). Ale po pořádku. The Luminous Dead se poslední rok celkem pravidelně objevovala ve sci-fi/horrorových žebříčcích či doporučeních a zápletka (osamocená průzkumnice v tajemném komplexu mimozemských jeskyních, jejíž jediným spojením se světem tam nahoře je její operátorka sama skrývající nejedno tajemství) působila zajímavě. Rovněž ty odkazy na "Anihilaci", kterou zbožňuju, mne nenechávaly v klidu. Tohle bude pecka. Jauvajs. To jsem si tedy naběhl.
Všechny zajímavé nápady autorka vystřílí na prvních 50-100 stránkách. A ty jsou fajn, nutí vás to číst dál a dál, jenže pak se to celé nějak zvrtne a zbylé tři čtvrtiny knihy se omezí na nudné a stále se opakující dialogy a situace. (následuje minispoiler) Moje matka, Tvoje matka. Zrůda jsi, ale miluju Tě. Dochází mi baterie. Umřu. Moje matka, Tvoje matka. Zrůda jsi, ale miluju Tě. Dochází mi baterie. Umřu.... A pořád dokola a nejen v přeneseném slova smyslu.
Musel jsem se nutit, abych to dočetl. A to se mi stává málokdy. A vlastně toho lituju, měl jsem to odložit a šmytec. Možná jsem až příliš příkrý. Vlastně mi vztahová dramata nevadí, naopak. Ale musí to být dobrá dramata. A navíc, když se něco tváří a prodává jako sci-fi horror, byl bych rád, kdyby to sci-fi horror byl. Alespoň maličko. O tom, že všechno to tajemno vyšumí vniveč, ani nemluvím. "Anihilace". Jistě pane... To teda ani náhodou. Kdyby to mělo o 100-150 stránek méně, alespoň to ohodnotím jako průměr, ale sakra... o té nefunkční geologii a dynamice jeskyní, absurdních lezeckých postupech a situacích a pletení jeskyňářů, lezců a horolozeců (sic!) ani nemluvě (to jde ale asi na vrub překladatele). Má to teda hezkou obálku...

01.11.2020


Klec dušíKlec dušíAdrian Tchaikovsky

Uf. Hotovo. Je zvláštní, že tohle je po dočetní takovéhle bichle (550 stránek celkem malým fontem) moje převládající myšlenka.
Na "Klec duší" jsem se strašně moc těšil, ale dostal jsem něco úplně jiného než jsem čekal. Alespoň tedy z poloviny. Ona totiž tahle kniha vlastně není román v tradičním slova smyslu. Víc než to je kronikou. Kronikou z konce času, kronikou o konci lidské rasy. Je to vyprávění plné střípků příběhů, historek a vyprávění jiných. A stejně špatně nebo možná lépe řečeno stejně pomalu jako kronika se to i čte. Pořád čekáte něco velkého, ale ono tam nic takového není. Není tam žádný nosný a hlavně ucelený příběh, který by všechna ta témata a tajemství spojil dohromady, dal jim nějaký smysl. Navíc spousta z dějových linek a nakousnutých nápadů se vlastně nijak neuzavře, jen skončí (guvernér a jeho posledlost Trethowanem, čarodějná královna, Víra, Shadraparské politické hrátky, Chrám a další a další.). A tím, jak je ten konec ve většině případů definitivní, ve Vás po dočtení vlastně nehlodají ani žádné otázky. Převládá jen prázdnota. A to je sakra škoda, protože na stranu druhou je "Klec duší" i plná parádních nápadů, zajímavých postav a to prostřední je úžasné, ožívá Vám před očima, ohromuje Vás a bere Vám dech. A přes všechny ty moje výtky je to dobrá kniha a stojí za přečtení. O tom žádná.
Byl to můj první Tchaikovsky. V knihovně mám další dva. Je mi jasné, že po nich dlouho dobu nesáhnu. Je mi ale taky jasné, že jednou jejich čas přijde...

15. ledna


Slyšet jeleny zpívatSlyšet jeleny zpívatFrantišek Šmehlík

Stejně jako nejspíš i mnohé z Vás i mne k téhle knize přivedl nápaditý název ve spojení se zajímavou obálkou. Zdejší solidní hodnocení (v tuto chvíli 87%) spolu s anotací mojí zvědavost jen prohlobily. A tak jsem se spolu s partou kriminalistů z Ostravy pustil do rozplétání záhádné brutální vraždy v odlehlé vesinčce někde v Beskydech.
Je to jako by si "Případy prvního oddělení" daly dostaveníčko se severským thrillerem a sem tam pokukovaly po "Vraždách v Midsommeru" (zejména díky izolovanému prostředí osady na samotě a řadě svérázných, místy až absurdně působících, postav a hluboko ukrytých tajemství).
Autorovi nelze nepřiznat jistý literární um i celkem solidní detektivní zápletku a její vyšetřování. Má to ale několik ALE. Předně (a to je patrné už od samotného začátku) je tam zbytečně moc postav a hlavně i zbytečně mnoho kriminalistů (minimálně třeba bez Davida, by se to obešlo úplně) a je dost obtížné se s tím hlavně na začátku nějak srovnat. Inu co snese televizní obrazovka, nemusí snést stránky knihy. Také se nemůžu zbavit dojmu, že se to dalo zvládnout bez té slovenské linky. Chápu samozřejmě proč tam je, ale určitě to šlo vymyslet líp.
Největší problém mám ale s tou koncovkou, pachatel ještě jakž takž dobrý (taky jsem ho měl v hledáčku), i když motiv úvodní vraždy, spolu s časovou sousledností a tím, jak moc to měl připravené, nesedí s jeho motivací a jeho impulzivním chováním dál. Co bylo ale mimo, byla ta brutalita a nechutnosti (obzvlášť jeden její aspekt, který nechci ale spoilerovat) v závěru. Jako by se z toho celého najednou autor snažil udělat "Muže, kteří nenávidí ženy" po Ostravsku a pro mne to tím tedy celé vlastně zabil. Do té doby solidní detektivka se změnila v absolutní WTF. To co fungovalo Larssonovi tady nefunguje ani omylem, problémem je hlavně modus operandi pachatele a to co jsem psal výš. A ta brutalita to nezachrání. Protože opět narozdíl od Larssona, tady to nemá žádný hlubší smysl, cílem je jen šokovat... 2,5*
---
P.S. Taky jste v tom majoru Václavu Cestovi viděli Bolka Polívku z Případů? Já se toho nemohl celou dobu zbavit...

28. dubna


Na vrchol žádné zkratky nevedouNa vrchol žádné zkratky nevedouEd Viesturs

Ed Viesturs je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav vysokohorského lezení přelomu 20. a 21. století. Během 30 expedic do Himalájí dokázal vylézt na všech 14 osmitisícovek, a to bez použití umělého kyslíku. Zažil přerod horolezectví od velkých národních expedic k mezinárodním týmům profesionálních lezců a bohužel až k současnému smutnému stavu naprosté komercializace himalájského lezení. Zažil v horách okamžiky radosti a triumfu, ale i naprostého zmaru a zoufalství (nejen Everest 96). O tom všem je jeho (a Robertsova) knížka. Ale není to jen knížka o horách a lezení, ale je to i osobní výpověď o jednom lidském životě, neskutečném snu a trnité cestě za jeho uskutečněním.

18.11.2019


JokerJokerBrian Azzarello

Na to naše krásné rčení "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti." potřebuje Brian Azzarello 120 stránek:) Ale je to cajk, odsýpá to, Joker je šílenější než kdy dřív a je tam pár silných momentů a dobrých hlášek. Nemůžu říct, že jsem se bavil, ono z toho ve finále totiž spíš mrazilo. A to je vlastně dobře, ne, pane Frost?

07. března


Bůh chodí po světě vždycky inkognitoBůh chodí po světě vždycky inkognitoLaurent Gounelle

Obvyklá šablona Gounellových knih - rozvrácený hrdina, který si více či méně uvědomuje, že mu toho v životě setsakra hodně chybí se vydává za pomoci moudrého mentora na cestu sebepoznání a osobního rozvoje - tady prochází nejednou změnou. A není to vůbec na škodu. Za prvé je mnohem větší důraz kladen na příběh a za druhé, se zhruba v polovině spolu s hrdinou začneme ptát, co je skutečným záměrem jeho tajemného mentora. Příběh tak dostává místy až thrillerový nádech. Co je ale mnohem důležitější, najednou se spolu s hrdinou musíme ptát, zda jsou teze, rady a úkoly, které nám autor mentorovými ústy předkládá míněny vůbec dobře. Mají hrdinu posunout oprovdu dopředu nebo ho naopak mají definitivně zlomit a dostat do područí dokonalého manipulátora s nejasnými úmysly. A tohle je bezva, najednou o všem, co Vám autor předkládá musíte přemýšlet jinak a mnohem víc, neservíruje Vám tady obecné pravdy. Vy sami se musíte rozhodnout, co přijmout a co ne. Opět je tam jemný humor a nečekaně i slušný příběh a celá řada zvratů. Ve finále je to taková pohádka, ale líbilo se mi to opět hodně a pár myšlenek jsem si podtrhal. 4,5 *

17.02.2020


Les přízrakůLes přízrakůJuraj Červenák

Po Dobrodružstvích kapitána Steina a notáře Barbariče bez kapitána Steina (Vlk a dýka) přicházejí Dobrodružství kapitána Steina a notáře Barbariče tentokrát bez notáře Barbariče. Vlka a dýku jsem chválil jako prefektní historickou detektivku. V Lese přízraků se přesouváme zpět do Čech, konkrétně do Podkrkonoší, do Trutnova a na Stříbrnou skálu (hrádek kapitána Steina) a jsme zpátky u dobrodružného historického románu s lehkou detektivní zápletkou. Ani tady není o tajemství a nějaký ten zvrat nouze, jen na to "vyšetřování" jdou kapitán se seržantem trochu jinak než Matěj Barbarič. Akce je víc a je krvavější a to nejen díky Jarošovi a jeho umění s tesákem a sadou instrumentů z jeho brašničky. V závěru mi to přišlo celé lehce překombinované (minispoiler - ten návrat jedné z postav, tam být už asi nemusel a jiné drobnosti), ale četlo se to hezky a navíc autor rozehrál pár dějových linek i do budoucna (hlavně okolo Jaroše). Tak se těším. Měl jsem rád i Červenákovy fantasy, ale tyhle čistě historické knížky jsou o úroveň lepší. Pomalu a jistě se z něj stává takový slovenský Bernard Cornwell...

20.04.2020


Ilustrovaný mužIlustrovaný mužRaymond Douglas Bradbury

Přestože jsem dal absolutní hodnocení asi jen polovině povídek, celá sbírka si ho rozhodně zaslouží. A "Ilustrovaný muž" spolu s "Temným karnevalem" vystrnadil z mojí knihovny "Kaleidoskop", který jsem miloval, ale řada povídek z něj se mi nelíbila (nevystrandili ho tedy zcela, jen se přesunul z domova na chalupu:) ) Důvod je na snadě. Podle mne jsou právě tady ty nejlepší Bradburyho sci-fi povídky (pecky jako Město, Astronaut, Savana a další). Těch skutečně dobrých chybí jen pár (třeba moje oblíbené "Čekám"). A hluchá místa tu vlastně nejsou. Vlastně mi nesedla jen "Míchačka na beton", ale možná je to překladem, musím si jí přečíst ještě v originále. A jenom se mi potvrzuje, že raná tvorba řady velikánů žánru je prostě nejlepší. Možná ještě nejsou tak vypsaní, ale srší nápady a imaginací. A s Bradburrym je to stejné jako s Martinem nebo třeba Kingem na poli horroru.

08.06.2020


Zimní přízrakZimní přízrakDan Simmons

Pojďme si na rovinu říct, že pokud hledáte pokračování "Temného léta", "Zimní přízrak" jím není. Možná se ani neodehrává ve stejném světě, možná jsou to jen světy, které leží někde vedle sebe a na čas se prolnuly. Pokud čekáte horror, budete rovněž zklamáni. Horrorových propriet se tu pár najde, ale vlastně o ně nejde. "Zimní přízrak" je ze všeho nejvíc mysteriozní drama. Drama velice osobní. Je to příběh o ztrátě, o vině, stárnutí, (ne)naplnění života, o hledání sebe sama. A v téhle rovině to funguje skvěle. Po všech těch rozladěných ohlasech jsem k četbě přistupoval bez velkých očekávání, ale vlastně je to teď jedna z mých nejoblíbenějších Simmonsových knih (jakkoliv je jiná než vše ostatní, co napsal) a její hrdina mi přirostl k srdci, víc než bych na začátku čekal. 4,5*

23.06.2020


Tři opiceTři opiceDavid Urban

Autorská sbírka pražského kriminalisty Davida Urbana přináší průřez jeho povídkářskou tvorbou z posledních pár let. Většinou se jedná o povídky posbírané z různých literárních soutěží, kde se často umístily i na příčkách nejvyšších. A nutno hned na začátku říci, že zcela po právu. Autor působí jako vypsaný profík a ne jako někdo, komu právě vyšla první knížka. Bez problémů dokáže střídat jak náměty, tak styly, a jeho povídky jsou originální a často s překvapivými pointami.
Obsahově lze knížku rozdělit na příběhy od pražské kriminálky ("Tři opice", "Krvavý rok" a "Panenky"), exkurze do jiných literárních světů (Holmes, Poirot) a zbytek. Přičemž první tři zmíněné povídky převyšují ostatní nejen rozsahem, ale i kvalitou. Ani ty ostatní nejsou vůbec špatné, ale právě povídky z pražské kriminálky, se mi líbily nejvíc. Je to prostředí, které autor důvěrně zná a které mu dle mého sedí nejlépe. A hlavně prostředí, které nám dokáže skvěle přiblížit. Obrovské plus je právě v líčení reálných policejních postupů a situací. A přestože náměty povídek jsou na naše poměry relativně divoké a leckdy i drsné, tohle je drží pevně při zemi a příběhy působí zcela uvěřitelným dojmem.
A jen doufám, že se se šéfem výjezdovky Edou Braunem a ostatními nesetkáváme naposledy. Protože tohle se mi četlo fakt dobře...
(podrobněji jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)
(Jo, a musím dodat, že autor je můj kamarád a lezecký parťák, ale prosil mne, abych byl při hodnocení přísný a nebral si servítky. Tak jsem si je nebral, ale nedostatky v jeho tvorbě se hledají fakt těžko. A pak taky samozřejmě, když lezem, drží ten druhej konec lana, že jo :D )

12.08.2020


Na plný plynNa plný plynJ. Hill (pseudonym)

Tak jo přiznávám se. Píšu tenhle komentář už po druhé. Ale úplně jinak. První jsem napsal před pár dny, kdy jsem knížku odložil s tím, že jí ani nedočtu. Moje předchozí zkušenost s Joe Hillem byla pouze v originále čtená NOS4AT2 (Vánoční říše), která se mi celkem líbila, ale ve finále mi to přišlo zbytečně dlouhé a utahané.
"Na plný plyn" jsem pořídil hlavně kvůli povídce "Ve vysoké trávě". Před pár měsíci jsem viděl filmovou adaptaci na Netflixu, a i když to nebyla žádná bomba, navnadilo mne to dostatečně na to, abych si přečetl předlohu. A tak jsem tou povídkou začal, a líbila se mi, fakt že jo. Jenže pak jsem začal číst od začátku a nic. Prostě to nefungovalo, nepotkávali jsme se. "Jízda" mi přišla nudná, "Kolotoč" přes parádní "kingovský" rozjezd ve finále trapný a "Wolverton" ani "Jezero" mne nijak zvlášť nebavily. Tak jsem to prostě chtěl odložit, i když to s knížkami dělám opravdu málokdy. Napsal jsem nespokojenou recenzi a chystal se knížku uložit k ledu. Jenže pak jsem jí naposledy prolistoval a viděl "Ďábla na schodech" a jelikož miluju tyhle hrátky s textem a jeho formou, dal jsem mu ještě šanci. A líbil se mi. Moc. A tak u mne Joe Hill dostal další šanci. A jsem sakra rád, protože druhá část té sbírky byla pro mne velkým a příjemným překvapením. Je tam spousta dobrých příběhů ("Záleží mi jen na Tobě", "Propouštíme vás", "Mateřídouška") ale NEJ jsou "Pozdní návraty". Ty jsou prostě nádherný. Už jenom kvůli nim stojí za to tuhle knížku mít a číst. Kvůli nim bych chtěl dát "plnou palbu", ale nebylo by to fér, takže jen 4*.

(Více jsem se rozepsal u jednotlivých povídek)

19.11.2020


Zhroucený časZhroucený časBlake Crouch

Po "Temné hmotě" to Blake Crouch dokázal znovu. Naservíroval nám knížku, o které bych si chtěl povídat hodiny, ale zároveň Vám o ní vlastně skoro nic říct nechci. Cokoliv prozradit dopředu, by byla hrozná škoda. Opět je plná omračujících nápadů a opět je nečekaně lidská. Na jedné straně je to hard sci-fi vyžadující otevřenou mysl a plnou pozornost, na straně druhé je to zatraceně krásná a místy nevybíravě smutná (nejen) love story.
Tím jak všechny dílky skládačky dokonale zapadnou na svá místa, svojí melancholickou atmosférou a motivy jako jsou touha, vina a osudovost to má hrozně blízko k Netflixáckému "The Dark" (dokonce i těch 33 let, všimli jste si?). A nenechte se odradit, pokud Vás to hned nedostane do kolen, ono to přijde, nebojte...

(Škoda jen té změny názvu. Ona by tomu ta originální "Rekurze" slušela mnohem víc. Mimochodem píše se tak o knize i v "Poděkování" na konci, tak se zdá, že tu změnu udělal vydavatel až na poslední chvíli.)

28.11.2020


Kult Rudého králeKult Rudého králeMike Mignola

Se čtením jsem čekal, až budu mít knížky o Rudém králi (Baltimore 6-8) komplet. Teď tomu tak konečně je, takže jsem se mohl klidně vrhnout na Baltimorovo poslední dobrodružství.
"Kult Rudého krále" je rozdělený na dvě dějové linky. V té první se Baltimore vypraví do Petrohradu a v té druhé část jeho souputníků vyráží na výpravu do Kartága najít první chrám Rudého krále. Vždycky jsem měl rád tyhle příběhy o putování do exotických lokací a odkrývání pradávných tajemství, takže jsem většinu času chrochtal blahem. Obzvlášť to Kartágo mne fakt bavilo (pan Kid je dobrej řízek). Petrohrad mi přišel o něco slabší z několika důvodů. Rozjezd má také parádní - pouť na lodi a pak pěšky přes zamrzlé moře je vizuálně parádní a zároveň se rozehraje celkem zajímavé drama mezi postavami. Bohužel po příchodu do Petrohradu to sice nabírá zběsilé tempo, ale to je asi tak všechno. Měl jsme pocit, že tahle linka vlastně k ničemu není, ve finále děj nikam neposouvá (snad kromě představení Rudé čarodějky). A hlavně (až se to skoro bojím napsat) mne začala štvát postava samotného Baltimora. Možná byl takový od začátku a tady to jen vyniká, protože má kolem sebe svoje parťáky, ale je to neskutečně zapšklej a protivnej patron. A co víc, přijde mi, že je i špatně napsaný - chvíli mu na nikom nezáleži, jen na pomstě, jindy by se pro ostatní rozkrájel. A já ho měl dřív tak rád...
No uvidíme, kam se to celé posune ve zbylých dvou knihách.

02. března


1