HerrPilot komentáře u knih

Opět velmi dobrý Wodehouse, byť poněkud krátký, což mu dle mého uškodilo. Sice nás vybavil Frederickem „uličníkem-v-podzimu-života“ Lordem Ickenhamem, ale ubral na těch svých moc pěkných popisech Blandingsu a okolí, jakož i na spletitosti děje (kupříkladu se tentokrát obešel bez nakopávání konstáblů, či komplikovaně provedených krádeží – tohle je prakticky čistá konverzačka).
Rovněž zde chybí pan Galahad; strašně bych chtěl vidět Ickenhama a Galahada mířících bok po boku bez bázně a hany do akce. Na druhou stranu – na takovou nálož šílenosti nebyli čtenáři počátkem šedesátek ještě připraveni.

Sečteno a podtrženo – standardně dobrý Wodehouse, který celou dobu jede na vlně lehkého humoru, ale který v rámci vmáčknutí do limitu 200- stránek leccos zjednodušil. A za to - 1*.
(Potenciálním zájemcům o Wodehouse doporučuji pro začátek spíše mého oblíbence –„Pan Galahad zasahuje“)

3 01.05.2021

Čtení této knihy bych přirovnal k návštěvě mé zubařky. Při pohledu na tu krásnou, mladou, talentovanou blankytnoočku má jeden chuť se s ní někde mezi zubařským křeslem, počítačem a instruktážními pomůckami ve formě zubních protéz pomilovat, nicméně sterilnost prostředí v kombinaci s bzukotem sklovinoborné vrtačky okamžitě uhasí jakékoliv vyšší a vášnivější city.

No a tak to je i s touto knihou. Žofrému se tak nějak podařilo dějiny krajiny, poseté mystickými blaty a mlžnými opary, sesumírovat do bojů, rouhání se proti Bohu, bojů, bojů, zrádných Sasů, domácích válek, domácích válek, bezcharakterních zmrdů, bojů, domácích válek, útěků, zrad. Jo a ještě bojů a domácích válek.
Autor je navíc dost zkratkovitý a sterilní, nikde se moc nezdržuje (kromě Artuše), a vysloveně si libuje v bojích. Po chvíli mi už repetitivní spojení, jako „bojovali celý den“ nebo „obě strany prolévaly krev,“ lezly krkem. Na to, že si podstatnou část téhle publikace Žofréé vymyslel, mohl se aspoň posnažit.

Abych ale jenom nehaněl – knížka je docela čtivá, krátká a vlivná. Obsahuje jeden z prvních delších zápisů o životě Artušově a Learově, a i proto se ji vyplatí prostudovat.
(Z téhle knihy velice pravděpodobně vycházel i pan Hulpacht, když sepisoval mé nejoblíbenější převyprávění artušovských legend, knihu Rytíři krále Artuše)

Hodnotit hvězdami nemohu, neboť si nejsem jist, kolik bych jich tam měl dát, ale teoreticky by to bylo něco mezi 3-4* za tu sterilnost, a místy i monotónnost.

Po zakoupení knihy jsem byl mírně zklamán – dle nádherného obalu i všemožných recenzí jsem očekával několikastránkovou knížečku, hrající převážně na vizuál (jak je ostatně nezřídka zvykem u celebrit, které se rozhodly zkusit hájemství pera a papíru), který by potěšil mé dětinské sklony milovat knížky s „obrázky.“ Místo toho jsem dostal flák papíru, kde nechybí mapy, ale v textu umístěných obrazových příloh je poskrovnu (byť na dvou místech jsou „fascikly“ barevných obrazových příloh – tak aspoň tak).

Teď jsem ale knihu dočetl a zaklapl s pocitem, že jsem byl svědkem něčeho fakticky epického, a že dočtením téhle flákoty jsem ty kluky tak kapku opustil. Z pro mne nepříjemného překvapení se tedy nakonec vyklubal pravý opak, kdy zasloužilý dřevorubec, odborník na posvátnost spermií a čekatel ve věci státního grantu na podporu zešvihlení chůze, Michael Palin, mne – pilota – dokázal vytáhnout na odyseu, vedoucí z ležérního opalování na vlnách Středozemního moře, přes objevování Antarktidy až po mrazivý konec pod Arktidou (který mimochodem inspiroval Iron Maiden k napsání písně Stranger in a Strange Land).

Autor, jakožto takřka spoluzakladatel moderního absurdního humoru, přesně ví, co vypíchnout (třeba případ lodního lékaře, který miluje a obdivuje vše živé, co lze prošpikovat pár ranami), a jeho humor nijak nezastiňuje děj. Co mne ale trochu rušilo byly ty jeho poznámky o vlastních cestách na popisovaná místa. Tyhle popisy totiž umisťoval strategicky do poloviny kapitoly, takže čtete o kapitánu Rossovi *Prásk* a čtete o dobrodružstvích kapitána Palina. Navíc ty autorovy poznámky jsou příliš krátké, než aby byly skutečně přínosné, ale příliš dlouhé, aby narušily děj. Kdyby na konci každé kapitoly dal rubriku „Jak to vypadá dnes“, vypadalo by to sice jako pravidelná rubrika „Moje poprvé“ v Bravíčku, možná (ale fakt jen možná) by to narušilo estetiku děje, ale bylo by to minimálně praktičtější.

Trochu zamrzí, že autor aspoň trochu detailněji neshrnul historii HMS Terroru, která byla zajímavější, než ta Erebovic. Kupříkladu byl postaven v roce 1813, a o cca rok později bombardoval americký Fort McHenry. Toto se promítlo i do jisté básně, jejíž zhudebněná verze je nyní americkou hymnou.
A když už je u toho mrzení – jako milovníka schematických nákresů mne nepotěšila jejich zdejší absence. Rád bych viděl nákresy Erebu a Terroru s popisy. Ty dva stejné přetisky na předsádkách (navíc bez oplachtění) to fakt nevytrhnou.

K českému vydání: Jelikož nejsem nautem, nemůžu soudit, jak si čeští vydavatelé poradili s námořnickou terminologií. Co ale posoudit mohu je fakt, že v textu jsou věty, které jsou vystavěny stylem poněkud svérázným. Vyskytují se i překlepy a minimálně v jednom případě i špatně otitulovaná mapa.

Shrnuto a podtrženo: Nevím, jestli tahle kniha bude poučná pro pokročilé milovníky námořnictví, ale pro laiky půjde o výbornou a čtivou publikaci, která je vezme na pouť světem a historií (byť v české jazykové verzi poněkud útrpnou). Jednu * ale dávám dolů nikoliv za překlad, ale za zmíněné Palinovo rušivé montování vlastních prožitků doprostřed textu.

9 18.04.2021

Vzhledem k tomu, že děj knihy tady jiní přede mnou rozpitvali důkladněji a zkušeněji než by to zvládl Jack Rozparovač s pomocí pana Hanibala, dovolím si vdatlovat pár svých postřehů:
-Čta některé zdejší komentáře, jeden by si řekl, že se jedná o pohodovou dětskou knížku, kterou přečtete svému plodu po hrůzném dni ve školce. Ale nějak nevím, zda bych svoje děcko vystavil sexy au-pair, vonící hnilobou, černým ptákům, jejichž zobany trhají fláky masa o velikosti Texasu, stínovým rekonstrukcím mrtvých lidí, nebo představě otce, který nabuzen onou au-pair a svými plnými koulemi (na okraj – chůviny šaty nejsou to jediné, co bude v příběhu vydávat pleskající zvuky) chce utopit syna. Chci říct – táta ze me bude rozhodně zlomyslnej, ale budu-li potomka chtít postrašit, dám mu nějakou Rosamunde Pilcher, nebo harlekýnku...
-Někteří komentující zmiňují, že není reálné, aby sedmileté dítě uvažovalo způsobem, jakým to činí tady hlavní protagonista. Osobně mi to zas tak divné nepřijde, jelikož příběh je vypravován retrospektivně, vzpomínající si sem tam může něco... vzpomenout jinak. A proto si taky nemyslím, že to je knížka pro děti, nedej Bože YA – muž, který vzpomíná, už má něco odžito, a jeho retrospektiva je tím podbarvená. Spousta vět a jejich významů zkrátka přeletí nad hlavinkami ve výši Slunce.
-Gaiman je výtečný vyprávěč, ale jeho silnou stránkou je zejména vykreslení atmosféry. To mu jde kongeniálně. Jo a taky konce. Dějař ale zas tak skvělý/inovativní není (potvrzuje to tahle knížka). Za to beru 1*.
-Je třeba vychválit ilustrace v argáckém vydání, které příběhu opravdu velice pomáhají, byť některé vypadají, jako kdyby vznikaly za pomoci dizonančních tónů Pink Floydů a dlouhé lajny.
-Překlad pana Janiše je standardně výborný, horší to už je s překlepy (jeden je i na Doporučené ceně).

Dobrá a čtivá knížka, leč dávám 4 stínové *.

18 11.04.2021

Naprostý bonbónek nejen pro milovníky poezie.
Sám básním moc neholduju, jedouc dle hesla: Když to nemá příběh, nemá smysl to číst. Přesto – tihle Japončíci (někteří, ne všichni) dokázali napráskat do malých/krátkých básní hned několik rovin, což je dost v kontrastu se spoustou básníků západní kultury. A to tahle knížka se skládá pouze z „tanky“, tedy z jakéhosi předstupně k veleminimalistickému haiku. Zkrátka tyhlety básně jsou tím, co si ráno na minutu dáte, a i v poexkrementovaným dni vám to projasní aspoň to dopoledne.

Samostatnou stránkou je pak vydání od DharmaGaia, které odpálilo má budoucí očekávání ohledně básnických sbírek tak vysoko, že to musí sestřelit i kdejakou kosmickou loď. Obsahuje kvalitní reprodukce japonských obrazů, které se vztahují přímo k jednotlivým básním. Každá báseň je uvedena krátkým životopisem daného básníka, následuje ona báseň v českém překladu, za níž je umístěno vysvětlení, „co tím básník chtěl říci“, po němž následuje původní zápis a fonetický přepis. Některé stránky jsou ještě zakončeny popisem ilustrace. To vše v provedení paní Honcoopové.
Celé je to uvedeno rozsáhlou předmluvou, popisující popularitu sbírky v Japonsku i japonskou dvorskou... básnivost. Konec je tvořen rovněž rozsáhlým doslovem, v němž jsou zmíněna právě i haiku.

Sečteno a podtrženo – tleskám, posílám 5 minimalistických *, a doufám, že i jiné básnické sbírky (klasiků) budou vydávány s takovou péčí a tak elegantně (nikoliv v nějakých zbytečně artových pseudokabátech).

11 03.04.2021

Jedna z knih, která měla potenciál, ale v mém případě nezafungovala.
Počátek byl víc než jen slušný – rodiče a služebnictvo hlavní hrdinky jsou vybiti epidemií, samotná Mary je poslána do úplně nového světa se zcela jinými zvyky a jiným podnebím, kde svými manýry způsobí tak trochu pozdvižení. Potud dobrý. Autorka dál splétá pavučinu tajemství, kouzel a záhad. Výborně!
A pak ta kouzla, magii a záhady rozpustí do dlouhých popisů tajemné zahrady, které sice chtěly být poetickými (a pro nadržené zahradníky jistě básnickým Olympem budou), ale jaksi jezdily jen tak po povrchu, bez invence, stejně jako 3/4 téhle knížky. Nic proti popisům nemám, ale měly by mít něco... navíc.

Rovněž nemám rád, když si autor vymyslí postavu, nad jejímiž vlastnostmi a schopnostmi pak neustále honí pero (krátké „e“, perverzáci!), no a v téhle knížce jsou takovéhle postavy hned 2 – extrémně skvělý, ultrabožský, výjimečně zkušený, eponymně hodný, mýticky pracovitý Dickon, a jeho vševědoucí, velezkušená a počítačově moudrá matka. Neustálé narážky dalších postav na to, jak tihle dva jsou úžasní, tomu moc nepomáhaly.

Abych jenom nehaněl – atmosféru tato knížka svým způsobem má (anglická vřesoviště ji zcela určitě mají), proměna Mary a pana Colina byla docela uvěřitelná, a snad i některé myšlenky stály za to, nicméně jsem očekával kapku víc, než jen 300+ stránek o zahradničení (osobně zahradu mám, ale takhle na větvi zas z ní nejsem). Nedokážu hodnotit *, ale myslím, že teoreticky by to mohlo být za lepší 3*.
Pokud chcete nádherné knížky o přírodě, které ale zároveň mají pěkný děj, pak doporučuji spíš Vítr ve vrbách, nebo Annu ze Zeleného domu.

P.S. Vydání od Ledy je graficky velmi pěkné, ovšem obsahuje i nemálo hrubek a interpunkčních nedotažení.

Konečně jsem se dostal i k této knize. Nejprve se mi do ní nechtělo, neboť knížky, které mají podtitul „výchovné“ beru jako průjezd shromážděním Svědků Jehovových – myšlenku to sice má, ale stejně se nestačíte divit...

A vlastně to tak bylo i s touhle knížkou. Je úžasně dobrodružná a čtivá. Nikdy jsem nečetl tak krásně popsané pohyby lodi („tancuje jako hravé štěně,...“). Těžký život rybářů a jejich zvyky, stejně jako lodní terminologie jsou zde hojně zastoupeny, člověk se tedy opravdu něčemu přiučí (nota bene Kipling měl i zkušeného poradce).
Co mi ale kapku vadilo, a za co srážím 1*, bylo takové to přehnané chlapáctví. Nikoliv však chlapáctví postav (u nich se to dá pochopit), ale chlapáctví autorovo. Měl jsem vtíravý pocit, že autor se snaží říct, že komu práce nepůsobí zádobol, mozoly na rukou, a komu práce vynáší pěkné peníze, ten vlastně nepracuje, a tím pádem ví o životě akorát tak exkrement. Je ale taky možný, že jsem vyškolenej ze současných FB diskuzí na téma „umění x osmihodinovka u pásu“, a tak jsem si třeba autorovy narážky špatně vyložil. Ale když on někdy tak tlačil na pilu...

Co je ale bezvýhradně úžasné, to jsou Burianovy ilustrace, které me opět utvrdily v názoru, že ten chlapík je šéfem českýho ilustrátorskýho Olympu. A nic na tom nemění ani fakt, že (dle doslovu) Burian špatně namaloval škunery – snad jim udělal o pár stěžňů míň...
Výborný je taky samotný doslov Františka Novotného, který dává román jak do kontextu stavby/konstrukce škunerů od Velkých mělčin, tak do kontextu života a specializované práce zdejších rybářů.

Sečteno a podtrženo – navzdory svým výhradám k „výchovnosti“ románu se k němu jistě vrátím. Už kvůli jeho atmosféře, snad pocitu volnosti, úžasné poslední kapitole, a Burianovi. Solidní 4*.

4 28.03.2021

To se tak jednou potkalo Pět neděl v balónu s Ocelovým městem a Vynálezem zkázy, a z víkendu plného vášně a divočiny vzešla Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy.

Knížku jsem si chtěl přečíst kvůli často vychvalovaným vynálezům, a také proto, abych zjistil, jaký styl že to Julesův syn Michel měl (neboť tato kniha navzdory nápisům na obálce a zdejšímu označení není prací Verna otce)… A velice jsem se divil, když jsem zjistil, že Michel jako spisovatel neuspěl. V kontextu tohoto díla je to nanejvýš škoda, neboť Barsac je skutečně na svou dobu moderní kniha. Verne syn kupříkladu odstranil všechny ty přetěžující popisné pasáže, které z knih pana otce dělaly pro mne nezřídka velice obtížně čtivou záležitost.
Barsac je psán dynamicky, byť geografii úplně nevynechává, s nadhledem, má dobře napsané dialogy (z těch Julesových jsem leckdy skoro plakal) a plynule střídá formu článků, deníku a klasickou -er formu vyprávění.

První polovina (ta putovací) je svižnější, jelikož vše je zahaleno tajemstvím: vypálené černošské vesnice, tajemné zvuky na obloze, umírající koně – tohle vás zkrátka nutí ty stránky nečíst, ale bagrovat. Druhá polovina (ta blacklandská) je o něco slabší – dostaneme sice padoucha, diktátorské a rasistické město, fanatické jednotky SS, roztržitého vynálezce a úžasné vynálezy (je pozoruhodné, jak Michel předpověděl letadla, startující jako vrtulníky, podobné dnešním tiltrotorům; nebo taktiku přesunu vojáků helikoptérami, která se používá od Vietnamu dodnes), na druhou stranu za toto dobrodiní ztratíme uvěřitelnost, viz. padouchova motivace, velmi rychlé přesvědčení vynálezce o zneužívání jeho vynálezů, a několik dalších deus-ex mašin.
Plusem bude nepopíratelně to, že se kniha nevyhýbá tématům rasismu a osobní svobody.

Sečteno a podtrženo – je to velice jasnozřivá knížka (jasnozřivější než spousta „julesáren“), nicméně kvůli docela uspěchané druhé polovině nemohu dát plný počet. Přesto na 4, šíleně solidní * se to bez problému vytáhlo.

P.S. Četbu trochu narušuje velké množství chyb a překlepů ve vydání od Omegy.

7 14.03.2021

Po dlouhé době, kdy jsem tuto knížku odmítal, snad z důvodu, že jich tam je pět, nebo tak něco, jsem se s ní pustil do křížku.
A vůbec to nebylo špatné čtení. Právě naopak to bylo hrozně príma a takový... hřejivý. Poláček povykresloval skoro celý tehdejší Rychnov, a to jenom na pár stranách.
Trošku me zamrzela změna tónu celé knížky, to když Bajza Petr dostal spálu. Zdá se mi ale, že v kontextu situace, ve které autor knihu psal, jsou věty jako „I hrozně jsem tesknil po Indii, kde jest všecko krásné, nejkrásnější ze všeho na světě“ daleko hlubší, než ty z první poloviny...

Ještě bych se rád pozastavil nad výkřiky některých zdejších komentujících, kterým vadí, že autor používá cizí slova... Patrně některým dnešním čtenářům kapku lenivějí mozky, jelikož význam většiny, ne-li všech cizích ( rozuměj: zastaralých) slov, použitých v knize, je velice snadno odvoditelný od kontextu a situací, v jakých jsou použita. Chce to jen na pár vteřin zauvažovat. Absence téhle činnosti se patrně projevila i na překvapivě nízkém celkovém hodnocení knihy. Škoda...

Sečteno a podtrženo – dát 5* nemohu, a to kvůli indické sekvenci, ale i silné a mravné 4* jsou solidní. Autorovi děkuji za příjemné chvíle na jejich stranách a obohacení mého slovníku o „nýčko.“ Nýčko si musím sehnat nějakou další „poláčkárnu.“

19 07.03.2021

Pěkná knížka o docela nepěkných věcech.
Její obsah tady byl rozebrán x-krát, proto tady vypíchnu jen pár věcí, které me zaujaly:
-Nejprve bych zmínil, jak lehkým perem to Orwell napsal. Štěnice pochodují tam a sem, smrad útočí snad i na vlasy, ale starouš Eric o tom píše tak, že se člověku ten kufr prostě nezvedne. Což je docela plus, když se můžete soustředit na čtení, místo na odklízení vlastního biologického materiálu.
-Za velký plus považuju i fakt, že člověk dostane i něco víc, než jen zprávu o stavu plongeurstva a tuláctva. Zmíním třeba lekce tuláckého dialektu a vývoje vulgarismů. Autor taky často v textu zmiňuje jednotlivá slangová slova. Čtenář taky dostane lekce i v „survival“ směru, třeba jak si vyrobit polštář, když máte jen boty a košili.
-Orwell pouze nekritizuje, ale nabízí i konkrétní řešení velice špatné situace anglických bezdomovců. Další plus.
-Polemizovat by se dalo s autorovou úvahou, že bohatí a vzdělaní pohlížejí na dělníky apod. jako na lůzu, na nevzdělanou a hrubou hordu. Já nevím, ale tihle manuálně nasazení (minimálně někteří) se tak nezřídka fakt chovají, stačí se podívat byť jen na Facebook a na jejich (h)různá vyjádření ke komplikovanější tématice – migraci, sňatkům homosexuálů etc. (Sám jsem manuálně pracujícím. To uvádím jen pro případ možného nařčení z elitářství :)
-Jako drobný mínus bych hodnotil snad základy antisemitismu. Jedním dechem dodávám, že v tomto bodě neznám autorovy postoje k Židům. Nicméně pokud bych měl soudit jen na základě této knížky, pak bych řekl, že byly spíše negativního rázu.

Vzato kol a kolem šlo o opravdu velmi dobrou, čtivou a pro mne přínosnou knížku, která dala nahlédnout do mentality lidí z okraje. Taky se mi potvrdilo podezření, že Orwell je dobrým pozorovatelem nejen ve věcech politických, ale i těch ryze každodenně lidských, a tím se pomalu stává mou vycházející hvězdou.
Za drobné nedostatky bych dal 4.5 bezdomovné *, ale postava tuláka Boza byla tak výborná, že těch 0.5 zkrátka musím přidat.

P.S. Paperback?? U Orwella? Haló, Argo! Proč??

12 28.02.2021

Upřímně řečeno mne tato knížka tak trochu zklamala. Podle anotace jsem totiž očekával ultimativní pohled do zákulisí, plný Kubrickovy pedantnosti, vážné hudby k záběrům kosmických plavidel, střetů spisovatel/román x režisér/film atd.
Pár těchhle behind-the-scenes v knize skutečně je, a to jsou rozhodně velice zajímavé sekvence. Člověk se dozví, že původně neměl Dave Bowman do Hvězdné brány vstupovat sám, ale s žijícími spolupracovníky, nebo že HAL byl původně pohyblivým robotem s názvem Sokrates.

Co je ale skutečnou osou této knihy, a co taky tvoří většinu kapitol, jsou alternativní verze románu/filmu. Ne, že by nebyly zajímavé, ale jsem fakt docela rád, že nad Clarkem držel ruku zrovna Kubrick…

Je sice fascinující vidět, jakými cestami tvůrci prošli, ale více bych fakt ocenil delší pasáže z Clarkova deníku, či reálné potíže s produkcí takového díla (ty se tam sice taky objevují, ale je vidět, že Clarke zkrátka asi potřeboval někde zaflexit se svými nepoužitými nápady) . Za čtivost a jistou informační hodnotu pro fanoušky díla dávám 4, byť slabé,*.

P.S. Kdo se zajímá, jak byl natáčen onen film, tomu doporučuju vícedílný dokument na YT. Odkaz na první díl je v Zajímavostech u 2001.

4 21.02.2021

Tak jsem se konečně dohrabal k přečtení téhle klasické knížky, a ona fakt cestou byla. Ale nikoliv do středu Země, nýbrž do středu mé trpělivosti a tolerance.

Celý příběh se zprvu tváří zcela nevinně. Je docela zábavný (snad poprvé jsem se u Verna smál), obsahuje drobnou satiru, a je to psáno vskutku lehkým perem.
V momentě, kdy roztržitý profesor Lidenbrock objeví tajemný svitek, se začínají stahovat mračna.
Ta začnou povážlivě houstnout v průběhu hrozně nudné cesty Islandem, a konečně kulminují právě ve středu Země.

Tahle knížka mi také odhalila, že Verne opravdu nebyl dobrý spisovatel. Tak strašně se držel vědeckých popisů, že v nich příběh utápěl stejným způsobem, jakým evropský gurmán utápí hranolky v majonéze. Jeho postavy mezi sebou mluví tak STRAŠLIVĚ škrobeně a křečovitě (prakticky každá třetí věta začíná „Jakže?“), až jsem na ilustracích začal hledat tyč, zabořenou v jejich zádelích. Nevěřím, že by se lidé viktoriánských časů vyjadřovali takto, zvláště v nebezpečných situacích.
Taková Mary Shelley, nebo Vernův „kolega“ H. G. Wells také psali sci-fi, ale to jejich bylo tak jaxi… uvěřitelné.

Kniha ale byla krátká, a měla atmosféru, za což dávám slaboučké 4*. Mou oblíbenou verneovku – „Ze Země na Měsíc“ – to tedy nesesadilo.

P.S. Ani těch dinosaurů, kvůli kterým jsem to četl, tam moc nebylo.

5 11.02.2021

Potřeboval jsem si trochu oddechnout od leteckých memoárů, potřeboval jsem vzpomínky od člena nějaké jiné zbraně.
Docela náhodou jsem narazil na tuhle knížku, a z nesmělé obálky se vyklubaly jedny z nejčtivějších pamětí, jaké jsem četl. Autor se nepáře s úvodem, a jde rovnou na věc. Knížka taky obsahuje snad všechno, co nováček u knížek z ponorkového prostředí může chtít: plavby v exotických mořích, jemnou erotiku, akci, zásah vlastním torpédem, sebevraždu kapitána uprostřed akce, dramatické zajetí... Skutečně čtivé a informativní.

Co mi kapku vadilo (a za co strhávám hvězdu) byl autorův až příliš... těsný pohled. Na jedné straně si stěžuje, že se o námořnících mluvilo jako o nacistech, na druhou stranu píše, že po návratu z války utekl před procesem denacifikace (která obnášela i návštěvy koncentračních táborů, pokud se nepletu), o kterém pejorativně mluví jako o „převýchově“. Neupírám autorovi odvahu, ponorková služba v tehdejší době byla velmi těžká, na druhou stranu by mne zajímalo, co si tento opravdu velmi hrdý Němec myslel třeba o Holocaustu. Co by řekl po návštěvě Osvětimi? Jistě by si našel nějakou výmluvu...

Kniha je jinak výborná, a mohu ji tedy doporučit.
A pokud si během její četby pustíte i výborný německý válečný film Ponorka (Das Boot) od Wolfganga Petersena, vaše prožitky z těsné paluby se ještě umocní.

P.S. A pro pohled z druhé strany doporučuji knížku Bitva o Atlantik od kontradmirála Daniela V. Galleryho, který popisuje, jak tuhle konkrétní ponorku zajal.

4 04.02.2021

Po dočtení téhle knížky jsem chvilku, tj. pár dnů seděl (tedy metaforicky řečeno; pracovní dovolenou člověku nedají jen kvůli knížce se špatným koncem) a přemýšlel, co takhle napsat.
Knížka to nebyla nijak dlouhá, četla se vážně dobře (hlavně ke konci to chytlo takový spád, až jsem byl vděčnej, že me v mládí naučili plavat, jinak bych se asi utopil), a nezpochybnitelným plusem bylo, že všechny ty meganadudózní pařby zažil i tady jmenovec „džejefkeje“, čili psal takříkajíc z vlastní zkušenosti.
Přesto mám pocit, že ještě pár stránek by klidně snesla, některé věci mi nebyly jasné (hlavně teda příběh tady paní Daisy).
Za docela dobrý považuju fakt, že v této knížce není jeden určitej padouch, ale vyskytuje se zde padouch kolektivní (seriózně – tohle neměli ani Na Větrné hůrce), jelikož ve finále nese prakticky každý svůj díl viny, a to včetně vypravěče.

Co ale musím vychválit až do nebes, je ilustrované vydání od Ledy. Ilustrace jsou fakt nepopsatelně krásné, stejně jako obálka a celkové technické zpracování. Jsem rád, že i u nás vycházejí TAK krásné knížky.

Shrnuto – díky zmíněným nedostatkům nedám pět, ale jen čtyři silné a rychlé * (plus deset imaginárních za ilustrované vydání).

P.S. Všem, kteří by rádi se Scottem utopili pár dalších (neknižních) chvil, doporučuju film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, kde se postavy FSF a jeho ženy Zeldy několikrát důležitě mihnou.

Nejprve jsem 1. ledna viděl vcelku průměrný film. Kamarádky průvodkyně mi ovšem řekly, že kniha je o 120 % lepší, a tak jsem ji koupil.

No, nebudu lhát, četla se dobře, bylo tam nemálo vtipných scén (prozacem sjetá hraběcí rodinka me poslala do kolen), přesto když se od poloviny knihy začalo takřka neustále narážet na „svatbu Helenky Vondráčkové“ a peripetie s ní spojené, měl jsem chuť Helenku zažalovat za to, že autora nezažalovala. Helenku nějak moc nemusím, ale takovéhle dojení jednoho (ještě neúčinného) vtipu, či lépe řečeno vtipů, jelikož autor to dělá neustále, jsem fakt dlouho neviděl. Na prvních stranách navíc autor otevře sýpku vulgarismů, a jede na vlně Viewegha, či Hartla. U kastelána bych ale čekal kapku víc...

Na druhou stranu se kniha odehrává v neotřelém prostředí, autor je místy i nápaditý (to když líčí, co všechno Kostkovic sexuchtivý předek používal jako hračky. Kovadlinu jsem s přítelkyní ještě nezkoušel, takže tady knize děkuju za inspiraci), a děj plyne docela svižně i navzdory tomu, že tam žádný není.

Přes tři se kvůli repetitivnosti vtipů, vulgarismům a občasné „kameňákovitosti“ šlechtična nedostane, ale i tak to byl svěží vánek v zasmrádlém českém humoristickém rybníčku.

Zájemcům o hradní humoristickou literaturu naopak doporučuji anglického klasika P. G. Wodehouse, který se dokázal obejít i bez laciných fórků, vulgarismů a dojení Helenky Vondráčkové. Navíc byl opravdovým mistrem jazyka (někdy se o něm hovoří jako o „Shakespearovi 20. století“). Jeho série o zámku Blandings by vám mohla sedět. Třeba Letní bouřka, Psmith to zařídí, či můj favorit – Pan Galahad zasahuje.

5 18.01.2021

Další Wodehouse do sbírky, a první jeho počin, který jsem v tomto roce přečetl.
Na záložce je napsáno, že román patří do Wodehousových spisovatelských začátků, jakkoliv byl vydán až roku 1924, ale i tak je to znát. Tady zkrátka „Blandingská série“ ještě tápala.
Kniha ještě nedisponuje oněmi vzletnými popisy Blandingsu a jeho luxusu, chybí zde legendární prasnice Císařovna, absenci hlásí i vítěz olympiády v důkladném vysušení anglických barů a krčem, čili pan Galahad, bratr hraběte Emswortha a Constance (jakož i moje oblíbená postava).
Její tempo je taky trochu nevyrovnané – disponuje na „Blandingskou sérii“ vskutku dlouhým úvodem, nicméně když se titulní Psmith dostane na zámek, začíná vás autor bombardovat humorem s takovou kadencí, že i Sověti na východní frontě by uznale zamručeli. A ke konci tempo opět poklesne.

I tak ale jde o milého Wodehouse, plného humoru a dobré nálady, navíc s opět výborným překladem. Dávám 4 vybraně ukecané *; mého favorita, tedy „Pan Galahad zasahuje“ (mimochodem doporučuji), to ale ze sedla nesesadilo.

3 12.01.2021

Zatraceně dlouhá kniha, tedy vezme-li člověk v potaz fakt, že Werther brečel či slzel i 2x/3x na jedné stránce (!!), a již v polovině knihy by musel zemřít na absolutní dehydrataci.

Jinak je to ale taková pro mne nespecifikovaná kniha, velmi nevyvážená. Na jedné straně je plná přenádherných popisů krajiny, na druhé je jejím hrdinou mladý muž, jehož chování leckterým ženám zavěšuje gigantické koule mezi nohy. Z jedné strany je vybavena krásným jazykem, který na stranu druhou popisuje často velmi sobecké pocity hlavního hrdiny. Z jedné strany obsahuje podnětné myšlenky na různá témata (kupříkladu mrzoutství, sebevraždy, či lásku), na straně druhé popisuje hrdinovy „láskoidní“ činy, za které jsem se při četbě styděl já, můj kocour, pes, neexistující ochočená chobotnice a sedm generací mých předků.

Přesto převažují pocity pozitivní, dokonce i ona negativa lze vnímat pozitivně, jakožto výpověď o době, která se cele postavila na stranu citů. To vše podbarveno solidním a pěkným, byť minimalistickým, vydáním od Odeonu. Oscilace mezi 3 – 4 prostřelenými *.

Moje poslední letos přečtená knížka mi opět připomenula, že jsou knihy a knihy. A u dětských tomu není jinak.
A tak zatímco klasiky jako Děti z Bullerbynu, Annu ze Zeleného domu, Hobita, Medvídka Pú či Vítr ve vrbách mohou bez problémů po letech číst i dospělí (fakticky u dvou posledních je to snad i vyžadováno), tato „troskárna“ má již odzvoněno.

Jako malý jsem jí nečetl, ale vzhledem k tomu, že jsem si v dospělém věku dokázal napoprvé užít výše zmíněné tituly, rozhodl jsem se zkusit i dílo „českého Verna.“ A namoutě nevím, kde se vzala tahle Troskova přezdívka. Zatímco Verne totiž pro každou svou knihu dělal obsáhlé rešerše a přepisy tak, aby jeho díla vycházela z tehdejších vědeckých poznatků (zmíním majstrštyk „Ze Země na Měsíc“), a tím pádem se do budoucna stala inspirací pro nové generace vědců, Troska vědní aspekt nahrazuje pavědou, super-duper všeřešícími chemikáliemi a teoriemi, které snad i v jeho době působily úsměvně (a to i jako sci-fi) – viz sekvence s kouskem Měsíce a domnělými Selenity.

Kniha je také ukrutně černobílá, plná přepjatých citů, a nemá ani Wellsův přístup ke sci-fi, kdy pohádkovitost a vědecká nepřesnost slouží k poukázání na něco hlubšího. Zkratkovitost zdejšího děje ale bohužel vylučuje i nějakou strhující dobrodružnost, Troska neumí vybudovat napětí, a já jsem se asi v polovině knihy přistihl, že mi je vlastně jedno, jak to s hrdiny dopadne. Co tedy z této knihy zůstane nám, kteří jsme jí nečetli jako malí? Rovněž mám za to, že kniha již dnes není seriózně zfilmovatelná, leda tak jako parodie ve stylu Lipský-Brdečka.

Hodnotit * nebudu, přeci jen je to kousek naší sci-fi historie, byť zastaralý již v době vzniku, objektivně by to ale bylo tak na 2-3*.
Velké plus je za vydání z roku 1992 od Sfingy. Jen kvůli Rotreklovým ilustracím si snad koupím i zbylé dva díly.

Pratchett by byl skvělým vrchním číšníkem v nějaké nanejvýš luxusní restauraci, protože to, CO v téhle knížce servíruje, a způsob, JAKÝM to servíruje, si nezadá ani s šarmem pana „Krrálýka“ ve Vrchní, prchni.

Do mojí čtvrté ÚZ jsem nešel s nějakým velkým očekáváním. Ani Barva kouzel, Stráže!, nebo Pyramidy mě nějak nestrhly (byť poslední dvě zmíněné byly v rámci žánru, případně série, docela dobré). Jako součásti jednoho univerza byly dobré, ale cosi mi na nich chybělo. No a to jsem po této zeměplošské odyseji našel v Otci prasátek.
Jeden prostě nemůže nemilovat vánoční příběh, vybavený kostlivcem převlečeným za Ježíška, bohem zvratků a společenské unavenosti, sprchovým koutem, který vám věnuje gejzír vzrušení (doslovně), (panickými) mágy s nevyřešeným vztahem k Vánocům, počítačem, který k správnému fungování potřebuje mraveniště a malého plyšového medvídka, bandou koledujících žebráků, jejichž intelektuálně nejsilnějším členem je pes, jakož i velice výkonným vrahem, který vyznává vskutku bondovskou premisu „nejprve cukr, pak ocel“.
Přidejte k tomu i různé odkazy, hlubší, docela temná patra a mimosérijní přesahy (mikulášovský Smrť lidské vlastnosti rozebere daleko důkladněji, než Burtonův podobný Jack Skellington z „Ukradených Vánoc“), a máte novodobou (nejen) vánoční klasiku.

Obzvláštní poklona patří i panu Kantůrkovi, který zde češtinu ohnul do tvarů, jaké by nezvládl ani Kaiserův tělocvikář. I díky němu je kniha plná Janků Mrázů, Martinů Cengáčů, skřetvílů Bradavčáků, Žlučoblijů, či víl Fajnálad. Díky tam nahoru.

Na závěr si dovolím na své poměry zcela nezvykle citovat, a to pasáž, věnovanou popisu vynalézavosti jednoho nedomrlého vynálezce, která mne na nějaký čas rozbila:
„Výsměšek otočil kohoutkem s nápisem 'sprška' a uskočil stranou, protože jedna jeho část si stále ještě uvědomovala, že Johnsonově vynalézavosti často nestačilo hodit dopis do schránky, ale že mnohdy prošla až na poštu a na druhé straně vylezla ven stěnou třídírny.“

Tak tady je to za čistokrevných 6* z 5.
(Poznámka- česká verze disponuje nemalým množstvím překlepů)

Další „Fantomasovka“ do kolekce, a tentokráte mírné zklamání.

Zatímco první díl prakticky začíná vraždou za tajemných okolností, načež lehce gotický tón prostupuje celým příběhem (který má i docela stabilní konstrukci), díl druhý se má problém vůbec rozjet. A když už se rozjede, je těžké jej zase přibrzdit a nasměrovat do kolejí, které by se držely termínů jako „srozumitelnost“, či „logika“. Titulní Fantomas je sice v celém díle, ale tak nějak tam... není. I konec je docela napínavý, ale možná už není tak ďábelský, jako zakončení předchozího dílu.

Stále ovšem platí, že se podíváme mezi spodinu, mezi smetánku, auta budou mít zásadně petrolejové(?) svítilny, budeme svědky natáčení jednoho z prvních(?) mimoateliérových filmů, dostaví se i mírná brutalita, a čtivost nepolevuje ani s tímto dílem.

Za onu rozpadající se konstrukci, jakož i za místy vysloveně imbecilní samomluvu postav (ne, fakt nepotřebuju detailní náhled do Fantomasových myšlenek. Ten má být tajemnej) ale musím 2 hvězdy strhnout. Stále je to v rámci žánru dobré počtení, nicméně jednička je jen jedna...

4 09.11.2020