HerrPilot HerrPilot komentáře u knih

☰ menu

40 dní pěšky do Jeruzaléma 40 dní pěšky do Jeruzaléma Ladislav Zibura

Dostal jsem toulavou náladu, a tak jsem si řekl, že cestopis by přišel vhod. Dlouho jsem slýchal o Princi Ládíkovi, a jelikož i grafická stránka jeho knížek mi přišla stejně sympatická, jako onen samozvaný aristokrat, zvolil jsem přístup na Marii Antoinettu, a šel do toho po hlavě.
Technická stránka věci lahodila mému oku stejně, jako pevná vazba a papír mým dlaňovým čidlům, a ten obsah...
... ten to celé pokazil rychlostí erotického vtipu, podaného na sezení impotentů.
Princ jde, bolí ho nohy, ošetřuje puchýře, řeší, ke komu se vetře na přespání, kde si dá čaj zadarmo, poplácá se po zádech, kolik ušetřil – a pak znova. A znova. O Turecku jsem se toho dozvěděl tolik, kolik z Blesku o kvantové mechanice. Např. v kouzelném Istanbulu jsem byl (asi rok před Láďou), a jeho zdejší Ládíkův popis je... zoufalý, dost zoufalý.
Navíc celou dobu jsem měl střídavě pocit, že a) tou zemí jedu v uzavřeném tunelu, který nepřipouští moc pohledu na okolní krásy, nebo b) jsem ve vedoucím pelotonu Tour de Vtěrka.

Jelikož jsem dočetl pouze do poloviny, a dál jen prolistoval, nemám právo udělit hvězdy, nicméně přes tři imaginární se to u mne nedostane (z toho 2 za ilustrace a 1 za vtip). Kvůli pěkné grafice ještě v budoucnu zkusím ty buddhisty a komunisty, snad to bude lepší než tohle.

A doporučení na závěr – kdo chce hodnotné (a čtivé) české cestopisy, tedy i s popisy okolí, zvyků a historie, může vyzkoušet pány Stingla nebo H+Z. Kdo chce ještě navíc nějakou tu „přidanou atraktivitu“, pak doporučuju Miroslava Náplavu, který sice píše ADHD stylem, ale jeho cesty jsou zajímavé.

04.12.2021


Pérák: Jantarová komnata Pérák: Jantarová komnata Petr Macek

Po prvním dílu jsem byl tak trochu zvědavej, co s chlapíkem s pořádnými péry udělají dál, a to navzdory tomu, že z úvodního dílu jsem měl kapku rozporuplné pocity.
To v druhém díle kluci poslali děj na zdravotní dovolenou, místo toho rozpoutali orgie akce, cestování časem, hláškování a trochu toho filozofování. Střetneme se tu se slovenským záporákem Fosforákem, doktorem Mengelem, Hitlerem, emzáky, kupou tanků a rozličnými způsoby smrti. Navíc – první díl připomínal Indianu Jonese, díl druhý připomíná i Hvězdné války. Béčko jak vyšité. A to je u Péráka dobře.

S ohledem na to, že autoři konečně začali brakovitost námětu těžit o 106 a pan Kopl maluje asi to nejpěknější, co jsem v poslední době od domácích komiks-kreslířů viděl, přehlédnu neexistenci příběhu a dám oproti předchozímu dílu o hvězdu navíc.

28.11.2021 4 z 5


Pérák Pérák Petr Stančík

Vždycky se snažím být za dobrého mladého muže – být v obraze, mít „ruku na pulsu“... Proto me velice překvapilo, že když jsem dočetl tuhle knihu, jako první se mi v hlavě vylíhlo „Co to kurva bylo??“
Není to totiž ani plnohodnotný román, ani komiks, ani povídka, a báseň to připomíná stejným stylem, jakým autem rozfašírovaná žába specialitu vegetariánského menu.
Knížka ale obsahuje všechno, co si mladý milovník historie a pulpů může přát – hrdinu s dvojsmyslným jménem, sex na neobvyklých místech, jelena s hromosvodovitým parožím, školu hajlování, dvojsmyslné narážky, raketově poháněnou nadrženou nacistickou superhrdinku s rádiovými ladiči místo bradavek, Goringa šňupajícího „eine kleine kokaine leine“ z čela mrtvého Heydricha, zajímavé poznámky pod čarou, apod.

Přesto celá tahle publikace působí jako masturbace – sice vzrušující, ale všichni doufáme, že je to jen příprava. Autor do každé kapitoly vpálí fantasticky absurdní nápad, a pak přejde do kapitoly další. Nikde se moc nezdržuje, nic moc neprokresluje.
A pak tady jsou ty zmíněné poznámky – jsou sice zábavné, ale třeba poslední poznámka o odsunu Němců me velice nemile překvapila (a kdyby zbytek knihy nebyl dostatečně dobrý, také zkazila celé čtení). Snad i to byl autorův sarkazmus...

Hodnocení nedávám, protože jsem si ještě nevyjasnil, kam knihu přiřadit, nebo co chtěl vlastně autor napsat. Pevně doufám, že pan Stančík napíše plnokrevný román o Pérákovi, který bude vycházet právě z téhle mast...črty.
Nicméně je příjemné vědět, že máme tak nápaditého autora...

24.11.2021


Pérák: Oko budoucnosti Pérák: Oko budoucnosti Petr Macek

Pérák – muž mnoha s časem se měnících tváří, s pružinami nebo implantáty na nohou a s dvojsmyslnou přezdívkou konečně dostal svou úspěšnou mainstreamovou sólovku. A pro me to dopadlo tak trochu rozpačitě.

Nejprve klady – knížka v pevné vazbě má dobrou technickou úroveň. Člověk se toho papíru zkrátka rád dotýká. Rovněž i kresba je docela vydařená a celostránkové kresby jsou více než jen fajn. Také různá pomrknutí směrem k popkultuře (Indianu Jonesovi) a historii (Lidice) jsou dobré. Bonusy, umístěné na konci, rozhodně taky hvězdy neuberou. I koncept děje by ušel... ale tady se už dostávám k...

...Záporům. Děj má sice dobrý koncept, ale všechno jede příliš rychle. Nalezení Libušiny lebky? BIM- nalezeno. Vztah s mladou Židovkou? BAM- dva políčka to jistí. Zjištění, že ona Židovka je s Pérákem těhotná? ŠVUNK- jedno políčko a jedeme dál. Zavraždění Pérákovy partnerky i s nenarozeným dítětem (non-spoiler – je to i v anotaci 2. dílu)? PLESK- hotovo. Zkrátka a dobře tu není ten emocionální náboj, měl jsem problém se tak nějak ztotožnit. Chce to jednou tolik stránek. Taky kresba a rozvržení fungují dobře, pokud zobrazují statické scény nebo krajinu, ale v momentě, kdy se dostáváme do akce, celé je to nepřehledné.

Ve finále to na me působí, jako když si autoři házeli mincí, zda půjde o komiks pro děti nebo dospělé a ta mince (potvora jedna!) ustrnula na hraně. Příště to chce víc stránek, lépe rozpracovat kořeny postavy, pohrát si s emocemi apod. Tak to bude za 3 opérované *.

P.S. Pokud vás Pérák zaujal, doporučuju krátkometrážní animák Pérák: Stín nad Prahou, který je i na YT.

21.11.2021 3 z 5


Stratený svet Stratený svet Arthur Conan Doyle

Knížka, ve které se skupina badatelů, skládající se z: agresivního, suprematisticky naladěného profesora; jeho stejně učeného, ale vetchého oponenta; šlechtice s nediagnostikovanou hyperaktivitou a mladého, sportovně založeného reportéra, který se snaží vymanit z „friendzonu“, vydává ověřit zkazky o dinosaurech, žijících ve 20. století, zákonitě musela přitáhnout mou pozornost.

První třetina byla prostě a jasně skvostná – profesor Challenger neváhá k obhajobě svých názorů a rodiny přizvat své pěsti a výbuchy hněvu, díky čemuž dochází třeba k pranici ve vědecké společnosti.
Ve druhé třetině autor trochu ubírá na řevnivosti vědců (což mne trochu mrzelo), a rozjíždí skutečné dobrodružství, plné dinosaurů, zakončené homicidou (za tohle srážím půl hvězdy – pro mne nepřesvědčivě vyargumentovaný masakr byl tak trochu nadstavovanou kaší).
A poslední třetinu končíme opět v Londýně, vyprávěč (pan reportér) se vyléčil z lásky, vědci si opět začali poměřovat bimbasy, takže vlastně to končí celkem elegantně.

Celkem vzato, za masakr hominidů a trochu pomalou druhou třetinu strhávám dohromady jednu hvězdu, nicméně i tak si myslím, že šlo o výtečný, až učebnicový příklad dobře napsané dobrodružné literatury.


P.S. I u téhle knížky mne zachránili bratia Slováci, jelikož do Omegy jsem investovat nechtěl. A udělal jsem dobře, jinak by se mi totiž do rukou nedostalo překrásné vydání od Snowmouse, disponující sice jen pár ilustracemi, ale zato koncepčně zajímavými – každý obrázek totiž napodobuje kresby ze starých vědecko-zoologických spisů.

15.11.2021 4 z 5


Strašidlo cantervillské Strašidlo cantervillské Oscar Wilde

To se tak jednou v jedné kovárně potkali tři kluci: Wilde, Novák a Bouda. Wilde ukul meč, Novák jej přizpůsobil středoevropským podmínkám boje a Bouda jej vyzdobil, čímž vznikl dokonale vyvážený meč, který čtenářovu bránici sice nerozpůlí, ale i to polechtání stojí za to.

Ponouknut Havelkovým nastudováním opery Bílý pán v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě jsem sáhnul po Wildeově originálu, který byl snad ještě lepší, než zmíněná opera.
První polovina se nese v duchu viktoriánského Saw, a přízrak s láskou vzpomíná na způsoby, jakými se zabili všichni ti, které vyděsil. Hned potom následuje nemilosrdná řežba mezi tradicionalistickým nemrtvým Angličanem a moderními, leč notně otravnými žijícími Američany, do které kovář Wilde přikovává sarkastické poznámky na adresu domácích i hostů. Druhá polovina se nese ve vážnějších tónech a dělá z téhle brožury víc, než jen vlakovou rychlovku (záměrný dvojsmysl).

Ve finále se jedná o dost atmosférické čtení, a vydání z roku 1996 od Albatrosu v sobě spojuje nejen přednosti všech výše zmíněných pánů, ale i dobrou technickou úroveň. Pět hvězd ovšem nedám z toho důvodu, že mi zkrátka nepadli do noty ti Amíci. A taky by tomu slušelo víc stránek. Přesto solidní 4* si to jistojistě zaslouží.

06.11.2021 4 z 5


Ponorka Ponorka Lothar-Günther Buchheim

Konečně zhruba po 2 týdnech jsem dočetl tuhle bichli, o které můžu zcela bez nadsázky říct, že je typem knížky, kterou lze označit za virtuální realitu (samozřejmě dětské knížky s QR kódy a 3D obrázky jsou taky volbou, ale já se bavím o knížce klasického střihu) – všechno je zaznamenáno: kdy kdo pohnul hlavou, JAKÝM stylem jí pohnul, kterou rukou se kapitán zachytil větrolamu věže, dostane se taky na fyziku ponorek, hromadu sexuálních historek, napětí během záchytu anglickým sonarem, ale také na popisy okolí ponorky.

Důležité je uvědomit si, že autor byl malířem (snad i jeho rodiče měli s malířstvím co do činění), a tak by čtenáře neměla udivit paleta slov, kterou používá na popis barev moře kolem ponorky, západů slunce, noci,...
Nemůžu souhlasit s výkřiky kolegy pode mnou, který tvrdí, že 70 % textu bylo zbytečně navíc. Právě díky zevrubným popisům nudy vynikne ono napětí během boje. Díky delším popisům smradu na palubě si člověk ve své mysli lépe vybuduje obraz něčeho, co bylo před cca 80 roky realitou. A díky rozvleklým popisům moře, počasí a pobřeží si čtenář uvědomí, že i dokonalý ráj se může do 5 vteřin změnit v něco, z čeho by měl velkou radost i pan Dante Alighieri.

Sečteno a podtrženo – některé knížky, stejně jako třeba filmy, dalece přesahují své médium, a stávají se realitou, či zážitkem/zkušeností, a tahle, předávající ultimativní ponorkový zážitek, se řadí mezi ně. Pod 5* teda fakt jít nemůžu.

P.S. Tuhle knížku bych doporučil i sexuálně náruživým čtenářkám bestsellerových škvárů, poněvadž takovou nálož originálních a inspirativních sexuálních historek nenajdou ani v Hartlově Malém pražském erotikonu (ne, že by ta knížka byla nějakou konkurencí, ale jdu podle jejího titulu).

P.P.S. Komu se nechce číst dlouhou Ponorku, může zkusit Göbelerova Podmořského lovce, který je kratší, akčnější a odehrává se na (ne)šťastné U-505.

P.P.P.S. Zájemcům ještě doporučuju Kruté moře, které vypráví o anglickém honu na U-booty.

28.10.2021 5 z 5


Čarodějův učeň Čarodějův učeň Otfried Preussler

Na spoustě pohádek mi vadí jejich přespřílišná imbecilita. Vezměme kupříkladu Disneyovky (nejen) z posledních pár let – hopsající tučňáci/jiná zvířata, písničky o tom, jak se v životě všechno podaří, a k tomu všemu výprava krajně nebezpečná pro diváky s cukrovkou. Trochu podobným případem pak jsou pohádky české, plné jakoby-chytrých a rádobykrásných princezen (nevztahuje se na Libušku), kterým zdatně sekundují princové s charismatem stále více připomínajícím okostýmovaná záchodová prkénka, disponující stále hloupějšími scénáři.

A za tohohle stavu naprosté unavenosti pohádkovým žánrem mi do života vtrhl Čarodějův učeň. Vyprávění, kde se za chyby neplatí ničím menším, než životem. Kde hrdina není hláškující imbecil. Kde umírají i nevinní. Příběh, který nepotřebuje zámek a bambilión dvořan, ale jeden mlýn a méně než 15 lidí. Kde zlo není představováno vytlemeným raráškem, ale manipulátorem, který se neštítí ničeho. Příběh, ve kterém nejsou hrdinové ušetřeni takřka ničeho. Do toho je třeba přimíchat poetické popisy krajiny a jednotlivých ročních období, lidovou slovesnost, tíživou atmosféru a myšlenky, které jdou za hranici otřepaných knižně-instagramově-facebookových citátů. Tahle knížka na me zkrátka zapůsobila jako naprosté zjevení.

Drobným mínusem bych ohodnotil fakt, že milostná linka Krabata byla tak trochu odfláknuta, stejně jako konec. Přesto zbytek knížky je vyvážený lépe, než buddhistický mnich, a tak těch 5* prostě dát musím.

Technickými mínusy argáckého vydání jsou občasné překlepy, či nedotažené barvy názvů kapitol/číslování stránek, to jsou však věci malého charakteru. Naproti tomu se mi velmi nelíbily ilustrace, pocházející z filmu Karla Zemana, ale to je můj problém, že se mi ten výtvarný styl zkrátka nelíbí/nepasuje mi k tématice.

Sečteno a podtrženo- takhle skvělou pohádku (pro dospělé) jsem dlouho nečetl, a tak mohu směle doporučit dál.

05.09.2021 5 z 5


Jules Verne - Ledová sfinga Jules Verne - Ledová sfinga Josef Blažek

Svazek útlý tak, že by způsobil deprese i kdejaké miss, je docela pěkně vypraven – na přední předsádce shrnutí Verneova života a hlavně tvorby, zezadu pak mapa záchranné výpravy do Antarktidy. A mezitím nádherné ilustrace, zvláště ty celostránkové, zobrazující cestu goelety skrze ledové masivy.
Verneův originál jsem sice nečetl, ale zato jsem četl páně Poea origo originál, a i díky tomu jsem si mohl znovu vychutnat tu sklíčenost nad událostmi na ostrově Tsalalu, apod.
Nicméně hvězdy dám jenom 3, jelikož ta adaptace je tak dobrá, že mohla být jednou tak delší, a více se do věcí ponořit. Takhle to kapku připomínalo první milování – příjemné, vzrušující, místy správně napínavé, leč krátké.

01.09.2021 3 z 5


Žízeň po životě Žízeň po životě Irving Stone (p)

V životě čtenáře jsou knihy a knihy. Jedny člověk přečte, poškrábe se na vnitřní horní straně stehen, a jediné, na co si z nich (těch knih) vzpomene je fakt, že zahrnovaly stoletého Forresta Gumpa a tvářilo se to jako humoristická literatura.
No a pak jsou knížky, které jeden nezapomene ani po tom, co nad ním kněz vyřkne „prach k prachu a popel k popelu“. Solaris, Kmotr, Komu zvoní hrana, 2001, Pán prstenů, Vítr ve vrbách, Na západní frontě klid, Stopařův průvodce, Jak jsem vyhrál válku, a teď i Žízeň po životě.
Autor mezi obálku vkládá portrét těžce zvladatelného člověka, který (dle knihy) měl náběh na stalkerství, nechal se vyživovat mladším bratrem, hrál si na Mesiáše mezi horníky, skoro přizabil spolupracovníka, odřízl si ucho (část levého, a nikoliv pravé, jak praví kniha), způsobil poprask v rodině pomenším nátlakem na sestřenici, a obrátil proti sobě celou vesnici.
Byť kniha líčí všechny zmíněné peripetie, hlavní a tou nejkrásnější složkou je ona žízeň, kterou Stone líčí zevrubně a vskutku vášnivě od prvních hrubých skic horníků, přes Hvězdnou noc až po Kostel v Auvers a Vrány nad obilným polem. (Tady by mne docela zajímalo, kolik na té knize –vzdor autorově poznámce– bylo pravdy, tedy především pokud se jedná o veřejnosti méně známé etapy jeho života)

Autorův čtivý styl oživuje dávno zemřelé stejně podivuhodným způsobem, jak to dělá třeba Šulc ve Dvou proti říši. Co mi kapku vadilo (a za co bych srazil min. půl *, kdyby kniha nebyla TAK dobrá) byl často přepjatý (nebo snad upjatý) styl, zvláště dialogů. S Vincentem jsem sice na korbel nechodil, ale nechce se mi věřit, že by mluvil jako tiskový mluvčí ministerstva školství... Ale ani to nic nemění na skutečnosti, že kapitolu s Vincentovou smrtí a pohřbem jsem musel číst na několikrát.
Dalším mínusem (u vydání od BB artu) jsou překlepy. Nejsou sice časté jako Vincentův hlad, ale přes oči čtenáře praští, ne že ne...

Kol a kolem se jedná o dosti silnou a vášnivou knihu, které prostě míň než 5 nočních * dát fakt nemůžu.

P.S. Pro milovníky Vincenta mohu doporučit snímek S láskou Vincent, na kterém se valnou měrou podíleli naši severní sousedé, nebo kulervoucí díl Vincent a Doctor z britského seriálu Doctor Who.

15.08.2021 5 z 5


Jirkův tajný klíč k vesmíru Jirkův tajný klíč k vesmíru Stephen William Hawking

Po nijaké Koralině jsem se rozhodl pokusit se opravit si chuť další „dětskou“ knížkou, a tak jsem sáhl po této publikaci se scifisticky měňavým přebalem a obálkou v neméně futuristicky působící šedi...
...lépe jsem se ani rozhodnout nemohl. Knížka má od počátku drive, nepostrádá lehký humor (zvláště zpočátku) a navíc je plná polopaticky podaných faktů ze světa fyziky a astronomie. O tom, že zřejmě nebyla psána jen pro děti svědčí např. pasáže o neutronových hvězdách. Vše doplňují nádherné ilustrace (tu, kde děcka v skafandrech sedí na kometě a hledí na Saturn bych si dal i zarámovat. Teda, kdyby se mi jí podařilo vytrhnout vcelku) a fotografie planet, exoplanet, hvězd etc.
Šlo by se chytit toho, že záporák je možná trochu klišoidní, že zakončení je vcelku americké atd., nicméně příběh je to pro děti, a na rozdíl třeba od Koraliny je podbarven tím, že dobrodružství Aničky a Jirky se odehrávají v reálných kulisách, a tedy ten beletristický, místy kostrbatý text, je pouhopouhým nosičem vědomostí o okolí naší planety.

Velké čtenářské potěšení, pěkné technické zpracování, zajímavé informace, tady se nedá svítit. 5 generálských *, a už si jdu pořídit další díl.

25.07.2021 5 z 5


Koralina Koralina Neil Gaiman

Jako první jsem hodil očkem na film. Byl jsem docela zvědavej, co onen režisér s vzezřením sériového vraha vymyslel pro tenhle titul.
No a teď jsem se dohrabal ke knížce. Ještě včera, před 24 hodinami bych nevěřil, že něco takového dokážu vypotit na své klávesnici, ale tadyhle film převálcoval knížku stejným způsobem, jakým by to učinil parní válec s Večerníčkovou hučkou.
Zatímco film byl asi nejstrašidelnějším dětským filmem s českou jazykovou verzí (přece jen Adventures of Mark Twain jsou kapku ostřejším střelivem), jaký jsem za dlouhou dobu viděl – a zvláště tak poslední 1/4 byl a riadne sädomäso – knížka byla tak nějak... plytká.
Věřím, že číst ji jako první, dal bych asi víc *, ale stalo se jinak.
Porovnávat film a knížku je za normálních okolností blbost (odlišná média, odlišné postupy), přesto u Koraliny to celkem jde. Tvůrci filmu si pouze přidali jednu postavu, lépe rozehráli kontrasty Rodiče x Druzí Rodiče, Druhou Matku urvali ze řetězů a lépe vykreslili Druhý Svět. Gaiman naproti tomu se s tím nepáře, děj rychle ubíhá (stránek je přitom docela pomálu), ale po dočtení jsem neměl ty emoce, jako z filmu. I nějaké ty hlubší myšlenky mi v té knížce nějak zapadly...

3* dávám za svižnost, čtivost a poměrnou originalitu.

21.07.2021 3 z 5


Pampeliškové víno Pampeliškové víno Ray Bradbury (p)

Bojoval jsem. A to fakt statečně. Všichni svatí mi šeptali do ouška, abych tuhle knížku neházel do žita. Po vzoru východních mnichů jsem si pod svým strništěm bzučel mantru „Bzz – Páátří k mým oblíbencům – Bzz – Vydrž, Prťka, vydrž – Bzzzz“, a to tak urputně, že si mne lidé ve vlaku točili na mobily. Přesto po 123 stranách boje urputnějšího než dívčí válka jsem se rozhodl vytáhnout své bílé spodní prádlo, a zamávat jím před obálkou téhle knihy.
Mám rád knihy o dětství, mám rád poetiku, ale v téhle knížce se to nějak zvrhlo. Děcka v ní se nechovají jako děcka, nebo lépe řečeno – nemyslí/nemluví jako děcka, ale jako přesentimentilizovaní dospěláci v maskách děcek. Zabývají se smrtelností, a to v době, kdy by minimálně kluci měli přemejšlet, jak si postavit Nautilus, nebo jak vytrhnout velrybě stoličku. Nebo tak něco. Samozřejmě, jsou děti, které jsou ve svém věku mentálně daleko vyspělejší, ale to se u nich projevuje jinak (aspoň pokud vím), než dortově sladkým sentimentem.

Jak někdo na jisté zahraniční databázi knih cynicky podotkl, Ray asi potřeboval každý den v rámci tréninku vyhodit určitý počet slov, a z toho vznikla tahle kniha. A na tom (i dle předmluvy) něco bude. Možná to vysvětluje i tu nedětskost hrdinů. A tím se dostávám k druhému bodu. Poetično a přirovnání mám rád, ale zároveň jsem rád, když přirovnávají tak nějak... reálně. Uvěřitelně, tj. když přirovnání má kořeny v popisované skutečnosti. Přijde mi, že tadyhle si Ray chtěl zkrátka zapřirovnávat, vyzkoušet si to, a tak to přepískl. S kvantitou i kvalitou.

Jelikož jsem nedočetl, nemám právo hodnotit *. V hypotetické rovině bych tomu ale udělil tak 2 či 3 (promiň Rayi). Někdo možná má rád (literární) děti zralé pro svůj sentiment na psychoanalýzu, mé literární dětství se přidrží hrdinů, „šulících“ u natírání plotu své kamarády a tetičky.

Pochvalu si jednoznačně zaslouží vydání od Knihy Zlin, poněvadž ten přebal a obal jsou doopravdy fantastické.

10.07.2021


Sloni žijí do sta let Sloni žijí do sta let Miroslav Zikmund

Po přečtení Plaveb sebevrahů a vyposlechnutí rozhovoru výborné Lucie Výborné s Miroslavem Náplavou na Radiožurnálu jsem si řekl, že by bylo fajn zkusit zase nějakou knížku od dueta H+N. Tužbu podpořilo zklamání z Bradburyho Pampeliškového vína, pročež jsem sedl do Škodovky City Elephant, a nechal se dovézt na přestupnou stanici do Cejlonu – do knihkupectví.
Abych to zkrátil – knížka je psána fakt čtivě, obrázků je v ní tolik, že i Louvre by si měl dělat poznámky, QR kódy zase zajišťují hi-tech stránku těchto memoárů, ale přece na 5 se to u mne nevytáhne.
Styl sice čtivý je, přenese čtenáře až na místo, dovolí mu setkání s A.C. Clarkem i Čitrasenou, disponuje filozofickými pasážemi, přesto stejně jako u Plaveb je koncept udělán trochu zmatečně. Tři autoři, cestopis, vzpomínání, málo stránek... a aktualizované vydání s novými poznatky.
Příklad – všichni tři autoři píšou stejným/podobným stylem, a tak pokud si v zápalu čtení (a tohle vás hořet donutí) nevšimnete iniciál autora dané kapitoly, můžete se pak divit, kdy se Miroslav Náplava reinkarnoval do Zikmunda.
Fakt to chce víc stránek. A redaktora.

Jinak je to ale velice příjemné čtení, lehkost per a postihnutí atmosféry místa může být pro někoho vhodnější, než poněkud akademický přístup cestopisů páně Stingla.
Solidní tropické 4*.

10.07.2021 4 z 5


Stroj času Stroj času Herbert George Wells

Abych parafrázoval větu z animáku Madagascar: „Stroji času, já vás žeru!“
Po třech letech jsem se rozhodl opět nasednout do časového vehiklu, nyní s vydáním od Ledy, a i tentokrát byl ten let naprosto kulervoucí a fantastický. V době, kdy u nás ještě spisovatelé domokvávali z Babičky, v Anglii jeden mladý gentleman bouchnul pintu Guinessa, posadil se za psací stůl, a vypotil dílo, které po vzoru svého titulu předběhlo dobu, a ovlivnilo celý žánr. I díky Stroji času máme trilogii Návrat do budoucnosti, nebo seriál Doctor Who (tam jsou ty inspirace ještě důslednější, viz třeba krutí mutanti Dalekové – mix nacistů a Morloků, Cestovatel časem není pojmenován, Doctor i Cestovatel jsou excentrici,...).

Taková odbočka: V poznámce je připsáno, že naši „zlatí komunisti“ téhle (skoro) brožuře moc nefandili. To je celkem zábavné, jelikož Morloci/proletariát jsou tam za ty silnější a inteligentnější. Snad se jim nelíbilo, že dělníci jsou vyobrazeni jako krvežíznivé kreatury, žijící v temnotách. Nebo nevím...

Při druhém čtení ještě mrazivější knížka si zaslouží plnou fasetu hvězd.

Poznámka k vydání od Ledy: Krásná, byť brožovaná, obálka ukrývá poměrně pěkný překlad, opatřený i alternativním úvodem jedné kapitoly. Změna na ÉLY a MOLOKY je překladatelem vysvětlena (byť sám si myslím, že MOLOK má nebezpečně blízko k mlokovi... a tam se ztrácí ta hrůzostrašnost). Mínusem je místy divná sazba (písmena jsou nezřídka „setřená“) a také občasné překlepy. Škoda absence pevné vazby a ilustrací...

26.06.2021 5 z 5


Príhody Arthura Gordona Pyma Príhody Arthura Gordona Pyma Edgar Allan Poe

Již nějakou dobu jsem přemýšlel nad četbou Poeova jediného románu, leč zdejší velice nízké hodnocení a komentáře mne od tohoto záměru po nějakou dobu úspěšně odrazovaly.
Každý mladý muž se ale dostane do stádia, kdy si musí věci omakat sám, a varován zdejšími komentáři jsem se vyhnul edici Omega, a místo toho vsadil na vydání od Europy od brati Slovákov.

A učinil jsem dobře, poněvadž jinak bych se ošidil o jeden z nejčtivějších a nejmrazivějších „cestopisů“, jaké jsem doposud četl (a nic na tom nemění datum prvního vydání originálu), ve kterém není nouze o doopravdy hororové momenty (férově – ve scéně, kdy hrdinové losují, koho zkanibalizovat, jsem dejchal jenom vlasovýma kořínkama).

Další část komentáře bych rád věnoval doporučení: kniha má být dělena do 25 kapitol (samozřejmostí jsou odstavce), a má obsahovat 5 ilustrací/ nákresů, jakož i předmluvu a koncovou poznámku. Nevím, zda vydání od Omegy tímto disponuje, ale než začnete číst, výše zmíněné si překontrolujte. Zvláště předmluva a poznámka jsou důležité, neboť de facto vysvětlují, proč se v cca polovině knihy změní styl, jakož i to, proč je konec „ustřihnutý.“

Téhle čtivé, atmosféricky ryze poeovské knize s lehkým začátkem a mrazivým koncem zkrátka nemohu dát méně, než 5 vykuchaných *.

20.06.2021 5 z 5


Lev, čarodějnice a skříň Lev, čarodějnice a skříň C. S. Lewis (p)

Po dechberoucím Solarisu jsem chtěl vyzkoušet něco z druhé strany spektra. Pratchettovo Lehké fantastično bylo po úžasné sci-fi knížce až příliš... příliš. Proto jsem se rozhodl pro tento fantasy bestseller.

A upřímně řečeno- nějak nevím, proč se to stalo bestsellerem. Chci říct- je to krátké, dynamické, výborně čtivé, místy velice milé, ale tak nějak... zapomenutelné.
Lewis si navíc (na rozdíl od kolegy Tolkiena) nedal přílišnou práci s budováním a originalitou světa- a tak tu najdeme kreatury z řecké mytologie bok po boku se Santa Clausem, a to vše s křesťanským podtextem.

Postavy se i na pohádku někdy chovají nelogicky, k naučnosti příběhu by člověk mohl mít taky spoustu připomínek (vztah k Edmundovi nebo k čarodějčiným monstrům, autorovo kormidlování do černobíla,...).

Celkově to je opravdu knížka pro děti (fakt jen pro děti, ne jako Hobit, Vítr ve vrbách, Anna ze Zeleného domu, které disponují i něčím pro dospěláky). Jaký to rozdíl oproti Tolkienovi a jeho dílům, která částečně vznikla ze stejné sázky, jako Narnie...

Objektivně tak na 3, ale jakožto nedítě nebudu snižovat skóre.

24.05.2021


Solaris Solaris Stanisław Lem

Číst tuhle knížku bylo jako účastnit se nějaké ďábelsky geniální mše v Chrámu Nejvyššího SCI-FI. Nebo jako přikurtovat se na Adama -pouze v sandálech- k raketě, aby rakeťák posléze zjistil, že ty sandály zůstaly dole na kosmodromu. Zkrátka těžce popsatelný zážitek.

Solaris začíná jako klasické sci-fi, načež do toho Velekněz Lemowicz přilije špetku hororu. Ne moc, jen tak, aby to na „Duchéminově patře“ zanechalo pachuť něčeho zneklidňujícího. Hned potom tam náš neohrožený Velekněz nastrouhá trochu psychoanalýzy, načež v polovině do budoucího majstrštyku přimíchá pár zrnek učenecké soli, která chuť první poloviny trochu překryje, ale jedlíkovým chuťovým buňkám dodá nezbytný solidní základ pro vychutnání druhé poloviny, která již sestává z hořkých, byť do celku zapadajících aromat.
Zajímavou tečkou na závěr je pak doslov Františka Novotného (vyd. 2021), který jedlíkovi, který si snad nebyl jist, nešálí-li jej chuťové pohárky, podá potřebný trávicí kontext.

Zkrátka a dobře – jedlé, ale místy náročné, vyžadující jedlíkovo aktivní vychutnávání. Přesto po těch všech pytlíkových polévkách bylo toto poctivé několikachodové/multi-chuťové jídlo naprostou senzací. Tedy pro mne fakt jo.

Tomuhle (právem přechválenému) gastroštyku nemůžu dát míň než 15 * z 5, ačkoliv mne učinilo vybíravějším, což není žádná výhra. (A opět poukázalo na nešvary českých sci-fi šéfkuchařů)

Pochvala pro knihu Zlín za minimalistické, ale elegantní vydání.

20.05.2021 5 z 5


Plavby sebevrahů - Na primitivních plavidlech napříč Plavby sebevrahů - Na primitivních plavidlech napříč Miroslav Náplava

Jsou géniové, kteří září jako oči člověka, který to přehnal s extází. A pak jsou géniové, k jejichž osudům člověk musí přistupovat kriminalisticky – musí je exhumovat.
No a to je vlastně případ této (námětově) úžasné knihy. I ona se snaží vzkřísit jednoho takového génia, který navzdory svým úspěchům (a kvůli své důvěřivosti) není u nás tak dobře znám.

Co je ale trochu problémem, to je zpracování. Autor začíná u Thora Heyerdahla, navazuje pyramidami (tak na +- 2 odstavce), letmo políbí Heyerdahlovu legendární expedici Kon-Tiki, pak se pustí do Ingriše, přizve k tomu pana Zikmunda, načež obrátí list a věnuje se dalším „vorařským sebevrahům.“ Potom opět naváže na Ingriše, nechá jej umřít a začne vyprávět příběh, jak se autor a jeho kamarádi vydali do USA katalogizovat pozůstalost po Ingrišovi, načež do toho povídaní ještě připlete několik vorařů. To všechno završuje popisem svého setkání s Heyerdahlem a popisem Ingrišovy předválečné trampiády.
Knížka má něco kolem 230 stránek, přičemž spoustu z nich zabírají předmluvy a doslovy. Mnoho témat – málo stránek. Autor mi trochu připomíná jojo v rukou hyperaktivního dítěte – také hopsá nadzvukovou rychlostí. Tady je to ale na škodu.
Myslím, že v další edici by měl autor přidat pár (desítek) stran, a velmi zásadně přepracovat koncept.

Vytknout ale nelze technickou stránku věci, jelikož text doprovází skutečně velké množství barevných i černobílých snímků, map a nákresů.

Závěrem – hodnotit hvězdičkami nebudu, jelikož námět by byl za 5 a zpracování za 1, přičemž z úcty k popisovaným lidem tam tak nízké hodnocení prostě dát nemohu.
Přes všechnu svou kritiku knihu přece jen doporučuji.

09.05.2021


Zloděj blesku (ilustrované vydání) Zloděj blesku (ilustrované vydání) Rick Riordan

Po tom, co jsem odhalil existenci ilustrovaného vydání Persea SynaJackova, jsem usoudil, že je nejvyšší čas zkřížit meče s touto kopií Harryho Pottera.
Překvapivě to nedopadlo tak špatně. Čtivé to bylo, dobře to plynulo, člověk si prosvištěl řeckou mytologii (což může být plus pro děti).

Co mi ale vadilo, to byl americký prvek. Obecně moc nemusím, když jsou mytologičtí bohové a hrdinové zlidšťováni (viď Marvele?). A tady si polobohové cpali panděra hambáči, colou (různými příchutěmi), chipsy, Olymp se nacházel nad Empire State Building, Zeus byl oblečenej jako nějaká kombinace hipstera a byznysového žraloka, a Poseidón dřepěl na pitomé rybářské stoličce. Navíc samotný Perseus se choval jako syn špatně napsané postavy Arnolda Schwarzeneggera. Ty jeho „hlášky“ mi za chvíli začínaly lézt na nervy, a po tom, co tam poslal „jdeme jim tam nakopat zadky“ jsem měl chuť vzít trojzubec jeho otce a narvat mu jej do míst, kde sídlí bůh Anus (dámy prominou)... Také mi kapku vadila absence napětí. Hrdina si tak nějak jde, všecko pobije/získá/doručí v tempu, za které by se ani Zásilkovna nemusela stydět, ale čtenář se tak nějak o ty postavy nebojí.

Asi nemá smysl nimrat se v knížce pro děcka, na druhou stranu jsem očekával kapku víc. Tak to byl skutečně rip-off Harryho Pottera. * nicméně dám 3 za čtivost, vkomponování jednotlivých věcí z mytologie a zvláště ke konci probleskující záblesky hloubky.

Zvláštní upozornění si zaslouží naprosto úchvatné ilustrované vydání, které v některých technických aspektech přebilo i ilustráky Harryho Pottera. Rocco sice není Kay, ale jeho ilustrace přidávají příběhu na stylovosti.

06.05.2021 3 z 5