herdekfilek komentáře u knih

má mě ráda

nemá mě ráda

má mě ráda!

To není z mistrova pera.
Sekám poklony.
Jen tak si jdu a najednou sekám poklony. Tý vo!

3 15.03.2014

Demonstrativně udělený odpad, vypreparovat ducha a ponechat jen tělo, tfuj tajksl.

U minulé, mnou přečtené sbírky, jsem mohl vycházet z okna, když ona vcházela dveřmi, tato sbírka mi to nedovolila. Okno bylo totiž příliš, snad až zoufale malé. Tudíž jsem se dostal do konfliktu s myšlenkovou stavbou básníka Miroslava Fišmeistera. Játra mírně doleva, žaludek uprostřed. Ledví bůh ví.
Vyjadřím to veršem, protože jsem nejen oportunista, ale také děsně soutěživý člen společnosti.

zavěšen do verše
svět mi zčernal
a tak jsem vzal foťák a fotil
abych zjistil,
zda je ta černota ve mně nebo
jestli ten svět fakt zčernal

To je ale blbá básnička. To je tak, když člověk neuvažuje o jejím uskladnění a razí v psaní básní automatický text.
Kupodivu jsem měl od autora tvrdě žádat tuto sbírku, dostalo by se mi totiž skutečné poezie. Nelámat hole nad zády básníků, jsou barvou. Jsou, jak bych to, smyslem života. Nikoliv smyslem života jednoho ubohého, ale smyslem veškerého, všech ubohých. Abych uvedl v život jeden z krásných příměrů této sbírky - ta hlava je možná ruka!
Je to skutečně tak. Ta hlava je nejspíš opravdu ruka.
Výborné čtivo, které se musí číst v nocích, kdy šrámy o sobě dávají samy vědět. To byl ale obrat...kdy šrámy o sobě dávají samy vědět. Ano, i dnes občas ulehám se slzou v oku při vzpomínce na dívku, která mi řekla - fuj, co to je!!! dej to pryč!!! - šrámy, báječné.
Slova jsou zviřátka, spisovatel se je pokouší zkrotit, domestikovat, zkrávovat je, básník miluje jejich divokost, a proto jim dopřává svobody. Miroslav Fišmeister není cvičitel, ale milovník a za tuto sbírku mu přináleží veškerá úcta jeho vlastní mateřštiny. Plesám kancům jeho slov a obratů.

6 16.12.2013

Československé pajdání přes obrubník dějin bylo řízeno a naprojektováno v kukaních zahraničních investorů, to už by se mělo učit i ve školách, jak to směšně vyplývá z prosté dedukce. Náhoda není náhoda, ale dohoda o výhodnosti. Všechno už to víme, ale málokdo to říká s takovou erudovanou roztomilostí, jako právě pan Huďo. Ona ta slovenská nátura je taková bojovnější, než ta česká. Přišli jsme rozdělením republik o kus masa. Jak my, tak i Slováci.
A vůbec, číst ve slovenštině je krásné. Taková mile mňahňací řeč je to, taková sladce krutá.

11 11.11.2013

Nejkrásnější kniha mého života. Kam se na takovou literaturu hrabe Dostojevský i s jeho uraženými a poníženými. Do stoupy s nimi.

6 02.10.2013

Feng-šuej je nádherná japonská metoda. Ozkoušená staletími, prožitá, skutečná, v Japonsku mající své opodstatnění. V Čechách páchne cizotou a falší. My máme své bytelné almary nacpané tam, kam se vejdou, ne tam, kde budou skládat účty luftu. Naše kultura je jiná, stejně tak krásná jako ta japonská. Nesmrdí cizotou, neuvidíte v ní exotiku, ale jste v ní doma. Nakoupit si v IKEE a poté vyznávat feng-šuej je jako s plnou pusou ovaru zapáleně hovořit o vegetariánství na zabíjačce.

3 10.08.2013

Trochu jsem se minul s knihou, ona vešla dveřmi, když já padal z okna. Sakra práce s takovým životem.

5 25.06.2013

Pohlcen zlobou, stal jsem se krásným člověkem, který na potkání hladí baculaté tvářičky dětí z čisté radosti žití. Stejně jako Strauch lehával jsem přitisknut k podlaze plnou váhou skříně, kde se skladuje odporná havěť nedůvěry, či snad přímo nenávisti, ke všemu živému i mrtvému. V oku zabodnutou nožičku skříně vyluzuju už jen smích, protože Strauchovo hnití stalo se pro mě nepřekonatelným. Epochální mizérie žití.

2 25.06.2013

Kniha, po které se mi chtělo umřít, protože chci umírat šťastný.

4 18.06.2013

Záplava krve a sečných, bodných a střelných zbraní. Do tří čtvrtin jsem si říkal, že čtu nejblbější knihu svého života. Těšil jsem se na sžíravou satiru, těšil jsem se na černý humor, těšil jsem se na kritiku systému a dočkal se pouze onanie nad prýštící krví ze svráskalé kůže důchodců. Autor se tématu věnoval čistě z pohledu patologa, ne filozofa, spisovatele, myslitele. Jen a pouze násilí, plánování násilí a zase násilí. Moment sžíravé satiry a černého humoru nastal v jediném okamžiku, kdy nad sekajícími se geronty stojí moderátorka a děkuje jim za tak povedenou zábavu. Díky tomu jsem si řekl, že čtu jen blbou knihu, ne tu nejblbější. Ale, kupodivu, je to jedna z nemnoha knih, ke kterým se v myšlenkách vracím, protože autor svým krvákem vlastně výborně vyjádřil vztah západní civilizace k vlastním seniorům.

13 02.02.2013

Dalajlama neúnavně plní PR tibetské věci. Nerozohňuje se nad nespravedlností záboru Tibetu Čínskou nelidovou armádou, ale řeční o síle soucítění. Neverbuje vojska, aby dobyl zpět svůj pozemkový fond v Himalájích, ale rozkládá o lásce a odpuštění. Revolta světového politika nevídaná a tím pádem i zcela bezpředmětná. Pokud by všichni politici byli jako Dalajlama, bylo by na světě příjemně jako v pelíšku. Takhle se na Dalajlamu hledí jako na vcelku vtipnou variantu mluvící tapety, která aplikovala Kristovo - já do něj chlebem - do reality a tím potvrdila, že všechny věčné pravdy se nemusejí setkat s absolutním pochopením. Vždyť už bychom měli být poučeni a prostě věřit zjevenému.
Kniha je přepis přednášek, které Dalajlama pilně vytapetoval po světě a téma je dané. Soucítění. Člověk by soucítěním mohl přesouvat parníky, ale bohužel ne politická rozhodnutí. Čína je Čína, nedá se svítit, to je kolos. Pokud bychom udělali zábor Tibetu my, už jí máme mezi očima a rozhlížíme se, kam nám za trest zmizly Sudety. Už zase.

4 27.01.2013

Plýtvat superlativy je věc zbytečná, ale někdy člověku nic jiného nezbývá.
Byl jsem uchvácen, zcela.
Proč tomu chlapovi někdo nepřeložil i ostatní knihy?

3 18.12.2012

Pokusme se na chvíli zapomenout na interpretace upletené z vědeckých pouček o mase a peří. Střípky významů dávají dohromady jeden velký význam, který je určen k pochopení jen hrstce lidí, kteří došli alespoň před dveře jakéhosi osvícení. Proč jakéhosi? Je třeba se vyhnout kategorizaci duchovna. Není buddhistický svět, jen buddhistický pohled na něj. Není ani křesťanský svět, jen křesťanský pohled na něj. Není jedna forma osvícení, je jich stejně jako lidí na světě. Každé osvícení je rovno každé jednotlivé osobnosti. Jakési osvícení vychází z brožur o duchovnu, kde duchovno snaží se autoři brožur vehnat do sféry podnikatelské. Osvícení osobní se napláče do vašich životů nepozváno, zcela pod vaší taktovkou a přesto neukočírovatelné. Smrtí nic nekončí, ale ani nic nezačíná.

6 05.10.2012

Velmi komplexní kniha, dávající čtenáři znát, že život na Zemi není v žádném případě marný, jen se nejspíš neodehrává pouze proto, aby si člověk mohl zahrát na Xboxu nějakou novou pecku z výchoven vojáků americké armády, ale pro ten celoplanetární soulad mnoha živočišných a rostlinných druhů.

11 04.10.2012

Přání. Jak jednoduché něco dostat. Jsme kouzelná stvoření, která, přes nějakou tu nálož povelů, zvládnou všechno. Stačí si přát. Stačí říci prostoru, že jsme tu, a že ten nový kávovar v kuchyni opravdu chybí. Prostor je tu od toho, aby slechy natahoval a kávovar dodal. Něco na způsob pražské firmy Messenger, rychle a levně.
Podívejme se na ono levně. Pojem rychle vyplyne z řečeného.
Levně je tu řešeno, jako všechno, s mnoha dodatky uvedenými malým písmem pod samotným sdělením. Nestačí si jen přát. Musíte pro to také něco udělat. Což zní logicky. Něco chci dostat, tedy musím i něco dát. Výměnný obchod s prostorem je v knize Přání podmíněn zahájením zdravého druhu sebelásky, která nenašeptává člověku do hlavy negativní řešení problémů, ale to veskrze pozitivní.
Ovšem mít rád svůj život je někdy obtíž až nesnesitelná. Dejme příklad. Většina lidstva při této uměle vyvolané finanční krizi zažívá stres s penězi. Na co si před pár lety půjčili, teď leží v kamrlíku už zbytečné nebo ochozené, ale lačnost bank po lidech neustále chce značná procenta z jejich platu. Dle knihy se máte sami do sebe zamilovat, zdravě, pochválit se po ránu obligátním – jsem klidný a hluboce uvolněný - a prostým přáním vyklepat z prostoru trochu těch šekelů na poplacení alespoň poplatků. Dle odborných knih se tomuto říká minitrauma.

2 30.09.2012

V komentáři malý, ale zásadní SPOILER.
Pro tu krásnou češťynu, pro tu bych i vraždil.
Vančura uměl udělat z češtiny jazyk vskutku nádherný. Škoda, že k ní nedokázal stvořit, alespoň v této knize, i nosný a zapamatovatelný příběh. Takhle jen velmi pěkně plácal vcelku o ničem. Obyčejný příběh obyčejného života, který končí smrtí jedné z hlavních postav. Smrt to je ovšem uměle a nepropracovaně nastavená. Vančuru samotného sepisování příběhu přestalo nejspíš ke konci bavit.
Za tuto knihu by potřeboval Vančura nasekat na zadek. Jistě, zlatými pruty za krásně použitý český jazyk, ale bolestně za odfláknutý příběh a psychologii postav.

4 06.07.2012

Lorna Byrneová, jedna z mála, která spatřila Boha na vlastní oči. Kdo další je ve frontě těchto šťastlivců? Ježíš Kristus? Svatý Mikuláš? Nebo stačí náš lokálně veliký Halík? Prašť jak uhoď, Lorna, na rozdíl od ostatních, uvádí ve své knize konkrétní situace. Ježíš Boha jen obviňuje z ne příliš dobře sehrané rodičovské role, svatý Mikuláš útrpně, a dá se až říct, že submisivně, přejímá roli plniče zubařských křesel a Halík prostě jen plká o již stokrát oplkaném. Lorna ovšem viděla, vidí a hlavně ví. Jen málo lidí si uvědomuje, jaká že je to ta Lorna přebornice, vždyť ani tomu Mojžíšovi se Bůh neukázal. Diktujíc svaté desatero, mohl se za oblakem třebas rýpat ukazovákem v pravé nosní dírce. Jaká čest pro naši dobu, pro naši hloupě nezákonní, a tedy nesvatou, epochu, kdy téměř všichni očekávají příchod dalšího mesiáše, podupávaje si ve frontě u pokladen hypermarketů.
Satanovo New age boří mantinely ve čtenosti.
Uvědomuje si tady vůbec někdo, že by autorka měla být svatořečena, protože Bůh dovolil, aby spočinula zrakem na jeho velikosti? To nedovolil nikdy a nikomu. Jen jí. Vždyť i Ježíš Kristus se modlil k "oblakům", k představě Boha, ke své víře ve vyšší smysl života. A Lorna, aniž by byla nějak výrazně pobožná, mohla a popatřila. A dokonce v tématické hře, kdy Bůh peskuje svatého Petra za nějakou chybičku v nebeské administrativě. Úžasné.
A když už jsme u toho, necháme si vzít Ježíše, onu autoritu lásky, odpuštění a vytrpěné víry, a nahradíme ho Lornou, která si svými spisy vydělala na novou vilu, na trochu rozmařilejší život v luxusu?
A není před tímhle v Bibli čtenářstvo důrazně varováno? Pozor na falešné proroky.

Pan spisovatel najel na pár vcelku zavedených spisovatelských zhovadilostí, které v knize nesnesu.
První byla fascinace vlastním pohlavím. Ob stránku milý vypravěč zvěčňoval do historie ten svůj ohavně trčící pokus o nesmrtelnost, přes který se nedalo nahlédnout ani do děje, natož do nějakých myšlenek, které byly, mimojiné, v knize velice zřídkavé a jaksi náhodné.
Dalším nešvárem byla nanejvýš přihlouplá fascinace vlastním psaním. Kdyby se autor přendal od psacího stolu někam do parku, zahalil se šerem a navlékl se naň kabát, nebyl by problém v něm vidět dokonalého exhibicionistu.
Ke konci knihy už si autor s nesmyslně běžícím dějem nevěděl rady, tak vše ukončil bujarým opěvováním Holocaustu. Opěvování tu samozřejmě proběhlo za účasti poplatnosti svému národu. V tomto případě k národu židovskému. V koncentrácích trpěla spousta lidí. Za války nemlich to samé. Ale ta zběř, která z toho už kolik desetiletí žije, ta je na hnusnou vykládku vidlemi.
Autor knihou nic říct nechtěl. Nebo chtěl, ale nějak se na druhé stránce zakecal a až do konce se z toho nevymotal.
Ano, první stránka byla pěkná.

4 03.04.2012

Kdesi jsem četl, a utkvělo mi to nádherně, následující: "Čím víc jde církev do popředí, tím víc Ježíš ustupuje a naopak, čím víc ustupuje církev, tím víc vystupuje Ježíš."
Upřímně řečeno, mluví mi to z duše.
Bohužel směr téhle doby je nastaven na ignorování obojího, což je příčinou spousty věcí. Nesnažím se někoho přesvědčit o skutečnosti, že se musí nutně následovat to či ono. Ale vyhmoždění veškerého duchovního ze samotné podstaty člověka musí zákonitě takovému člověku, a takové době, nesmírně ublížit. Odduchovnění téhle doby dovedlo lidstvo na rozcestí. Buďto půjde do prdele nebo do prdelí dvou. Jiné alternativy nevidím.
Budoucnost prosta všech prdelí je možná v nalezení ducha v sobě samém.
Svým způsobem neskutečně lituju lidi, kteří k duchovnu přistupují jako k nakaženému. S odporem a jistým výsměchem.
Kdesi jsem četl, a bylo to od českého filozofa Šafaříka, že končí doba spasení a začíná doba spásání. Hrůzná vize, která se bohužel právě děje.
Bez duchovna ztrácí smysl věčné otázky - proč jsme tu, co jsem já a další z řad nepostižitelných. Ztrácí, protože bez duchovna získávají zcela jednoduché a pravdivé odpovědi - jsem tu, abych snědl tento rohlík, jsem to já, protože jím tento rohlík. Vzrušující nepostižitelnost se rázem mění na položku v seznamu v kterém odškrtáváme jako výběrčí daní.
V litánii pokračovat, jen čím dál víc klesat v očích skepticky lazených.

14 22.01.2012

Žádné přesahy za rámec děje. Myšlenky jen poplatné ději. Napsáno velmi čtivě, ale bez jakéhokoliv dalšího významu pro čtenáře. Najít se v tom můžete, ale spíš se za takové nalezení politujete, než co jiného. Čtivost je zcela ubita závěrem, který hraničí snad až s debilitou. Gray se nechal unést svou ke stáru nově objevenou sexualitou a zabil tím veškerý smysl, který kniha ještě dát mohla. Napsáno úsměvně, ukončeno směšně.

1 19.01.2012