Hellothere komentáře u knih

(SPOILER) Colleen Hoover je moje hodně oblíbená autorka. Asi jedna z nejlepších spisovatelek romantik, které rozloží mou emocionální stránku na padrť. Avšak tahle kniha pro mě byla zklamáním.

Líbilo se mi, že příběh odehrává ve spisovatelském prostředí, ale jinak "thrillerová linka" byla zvláštní. Rozhodně velkým kladem knihy byla atmosféra, která byla napínavá a děsivá. Díky tomu se to hodně rychle četlo, nutilo vás to číst pořád dál a dál. Dokonce se samotné Verity bojíte stejně jako Lowen. Přestože jsem si Lowen jako hrdinku až tolik neoblíbila, v tuhle chvíli jsem ji vážně litovala. Jako pardon, ale se údajně nemůže hýbat a prostě na ni zírá skrz sklo? Nejenom toto, celá souhra okolností tomu prospívala.

Verity je tady hlavní bod dění a NESNÁŠÍM JI. Jsem rozhodně tým autobiografie, tomu jejímu srdceryvnému dopisu jsem nevěřila ani omylem. Ale nesnášet ji, je pravděpodobně účel a ten dopis na konci vás má pouze zmást, přestože se to rozhodně povede, až časem vám to začne vrtat hlavou a vy se rozhodnete, na které straně mince vlastně stojíte. Ve své autobiografii Verity píše, že je vlastně ZÁVISLÁ na svém manželovi, což je až nezdravé a je to malinko děsivé. Navíc jsem si v době čtení nedávno prošla rozchodem z podobně nezdravého vztahu (ne z mojí strany), takže mám odpor ke všemu tomuto jenom trochu podobnému. Dokonce nesnášela vlastní děti (holčičky, dvojčátka), protože měla pocit, že jí berou Jeremyho (manžel Verity) lásku, což bylo samozřejmě naprosto absurdní. Přesto ale nebyla schopná pochopit, že láska mezi manžely a rodičem s dítětem je naprosto diametrálně odlišná. - "Políbil mě na břicho a vzhlédl ke mně. Natáhla jsem ruku a začala si pohrávat s pramínky jeho vlasů. "Miluješ je? (ty děti)" Usmál se, protože si myslel, že chci slyšet ano. "Víc než všechno na světě." "Víc než mě?" Přestal se usmívat. Nechal mi ruku na břiše, ale posunul se výš a druhou mi vklouzl pod krk. "Jinak než tebe," odpověděl a políbil m na tvář. "Jinak jasně. Ale víc? Je tvoje láska k nim silnější než ke mně?" Jeho oči se upíraly do mých a já doufala, že se zasměje a řekne: "To rozhodně ne." Jenže Jeremy se nezasmál. Díval se na mě s hlubokou upřímností a odpověděl: "Ano." Cože? Jeho odpověď mě zdrtila. Dusila mě. Zabíjela mě. "Ale tak to má být," dodal. "Proč? Máš pocit viny, že je miluješ víc než mě?" Neodpovídala jsem. Tohle si vážně myslí? Že je miluju víc, než jeho? Vždyť je ani neznám! "To si nevyčítej," pokračoval. "Chci, abys je milovala víc. Naše vzájemná láska je podmíněná různými věcmi. Naše láska k nim je bezpodmínečná." "Moje láska k tobě je taky bezpodmínečná," namítla jsem. Usmál se. "Ne, není. Jsou věci, které bys mi nikdy neodpustila. Ale svým dětem odpustíš vždycky všechno." Mýlil se. Neodpustila jsem jim, že existují. Neodpustila jsem jim, že mě odsunuly až na třetí místo. Neodpustila jsem jim, že mi sebraly noc, kdy jsme se zasnoubili. Ještě swe ani nenarodily, a už mi braly věci, tkeré mi předtím patřily. "Verity," zašeptal Jeremy. Setřel mi slzu, která se mi koulela z oka. "Jsi v pořádku?" Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžu uvěřit, že je tolik miluješ, a to se ještě ani nenarodily." "Já vím," přikývl s úsměvem. Nemyslela jsem to jako pochvalu, ale on to tak vzal. Položil mi hlavu na prsa a zase se dotkl mého břicha. "Až se narodí, normálně se z toho zblázním." Bude brečet? Pro mě nikdy nebrečel. Nade mnou. Kvůli mně. Možná jsme se měli víc hádat. "Musím do koupelny," zašeptala jsem. Nemusela jsem, ale potřebovala jsem se dostat pryč od něj a od vší té lásky, která už nemířila výhradně na mě. Políbil mě, a když jsem slezla z postele, otočil se ke mně zády. Úplně zapomněl, že jsme nedokončili *určitý akt lásky*. Zatímco jsem se v koupelně snažila zbavit jeho dcer drátěným ramínkem, usnul. Snažila jsem se asi půl hodiny, až jsem v břiše ucítila křeče a po nohou mi stékala krev. Byla jsem si jistá, že brzo jí bude ještě víc. Vlezla jsem zpátky do postele a čekala na potrat. Ruce se mi třásly. Nohy jsem měla ztuhlé z toho, jak jsem seděla v podřepu. Žaludek mě bolel a chtělo se mi zvracet, ale nezvedla jsem se. Chtěla jsem být v posteli, až se to stane. Chtěla jsem ho hořečnatě probudit a ukázat mu tu krev. Chtěla jsem, aby panikařil, bál se o mě, dělal si starosti, litoval mě, plakal pro mě. Aby plakal PRO mě." - řekla bych, že tohle jednoznačně dokazuje počátek jakési psychické lability. Tohle se stalo během těhotenství, kdy se jí začalo rýsovat břicho a on ho začal sem tam líbat, jako to otcové dělávají. Bohudík (pro ni asi bohužel?) se jí to nepovedlo, dvojčata porodila a pouze jedna z holčiček si z toho odnesla škrábnutí na tváři.

Miluju Jeremyho, konec byl teda trochu víc brutální (navíc sportný, záleží, jestli je čtenář tým dopis nebo autobiografie), ale i tak je jeho postava skvělá. Miluju tu jeho bezmeznou lásku ke svým dětem. Byl skvělý otec, chyba tudíž byla evidentně ve Verity. Každá normální matka by si přála, aby její děti měly otce, jako byl Jeremy.

Lowen mi přišla zvláštní a vlastně jsem si na ní nikdy neutvořila pořádný názor. Byla trochu bezvýrazná. Sice se mi líbilo, jakým způsobem se postavila k té nabídce a jakým způsobem objevovala tajemství Veritina života, ale ani to můj pohled na ni nezměnilo.

Vztah mezi Lowen a Jeremym mi přišel trochu zbytečný. Na druhou stranu to vytvořilo fajn dokončení příběhu, ale stejně, kdxby to tam nebylo a ohledně jejich vztahu se tam nechaly otevřené možnosti, zas tak moc by se nestalo.

Za mě kniha taková průměrná. Rozhodně má lepší knihy. Největší pro jsou rozhodně atmosféra a psychopatie Veritiny postavy. Jinak jsem si některé její knihy užila víc. Rozhodně byl měla zůstat u svých contemporary, které mě vždy nechají tonout v slzách. Chápu, že si touto knihou jaksi splnila svůj životní sen, napsat něco s trochu thrillerovějším nádechem a taky víc, že si kniha našla mnoho zastánců, bohužel já se k nim neřadím.

(SPOILER) "Na světě není tvora ani z poloviny tak strašlivého jako opravdu spravedlivý člověk."
Hra o Trůny, naprostý svatý grál fantasy. Neodmyslitelně patří k té "klasické stránce" fantasy žánru, mezi jeho prvopočátky, představuje jeden ze základních kamenů celého žánru.
Ze začátku jsem byla malinko zmatená ze všech těch jmen, rodů a kdo ke komu patří, jelikož dostaneme hodně informací v jednu chvíli, ale na jednu stranu to byla moje chyba, protože jsem si nezjistila, že na konci e-knihy byl přehled postav včetně jejich příslušnosti k rodům i mapa.
Autor se neskutečně vyžívá v opravdu detailních popisech morbidností. A nějaká sadistická, zvrhlá část mé osobnosti si to hrozně užívá.
Eddard Stark byl rozhodně hodně chrabrý muž se správnými zásadami, které ho nakonec stály krk.
Lady Catelyn, vypadala a chovala se přesně jako křehká dívenka, asi přesně jako manželka, kterou ženy v té době měly představovat. Tiché, poddajné, klidné, aby rodily děti a přitom nebyly moc vidět, zároveň vždy po ruce, pro uspokojení mužských potřeb a tužeb. Ale když došlo na lámání chleba, Eddarda popravili a ona se musela postarat o Robba, sídlo, sever a pomáhala Robbovi vést válku, ukázala se jako silná žena.
Jinak z dalších ženských postav jsem si oblíbila hlavně Aryu a Daenerys. Sansa mě vytáčela. Štvalo mě jak je nadutá a upjatá. Jak omlouvala Joffreyho za všechno, i když to, co dělal, bylo očividně špatně. Což jsem často nechápala, protože ho skoro neznala a aby v nějakých 12 rozuměla slovu láska a plnému významu toho slova, se mi úplně nechce věřit, navíc Joffreyho znala tak 2 týdny. Arya byla její naprostý opak, neměla ráda lidi, které já neměla, napadaly ji stejné věci jako mě a celkově to tam klapalo. Daenerys byla asi moje nejoblíbenější postava z celé knihy. Její kapitoly byly z úplně jiného prostředí. Líbí se mi, jak se snažila aklimatizovat na cizí kulturu, protože svého manžela hluboce milovala, přestože šlo o dohodnutý sňatek.
Rod Lannisterů jsem ze srdce nenáviděla, jenom jediná postava mi nevadila, a to Tyrion. Líbily se mi jeho myšlenky, taky se mi zamlouvalo, jak se snaží popasovat se svým údělem "trpaslíka" a měl rozumné názory. Prostě celá ta věc s jeho vyčuhováním z davu se mi líbila.
Takže over all, kniha skvělá, užila jsem si ji a chci se pustit v budoucnu do dalšího dílu. Zvěsti rozhodně nelhaly.

(SPOILER) Tahle kniha byla skvělá, hrozně mě bavila. Thriller jsem dlouho nečetla a autorka se přesně trefila do mé nálady.
Hodně si mě získal způsob psaní. Bylo to neskutečně čtivé, přečetla jsem to asi za 2 dny. Líbilo se mi, jak autorka rozházela kapitoly do minulosti a přítomnosti, díky čemuž jsme se hezky chronologicky dozvěděli všechny informace a nedošlo k žádným zmatkům.
Vraha jsem neodhalila, takže mě to vyústění hodně překvapilo. Ale uhodla jsem, kdo zemře. To byla další zajímavost a originalita této knihy, že se nesnažíme celý příběh odhalit jenom vraha, ale i mrtvolu, protože obojí se dozvídáme na konci ve stejnou chvíli.
Postavy mi některé sedly, některé méně, ale líbilo se mi, že ať už jsem postavu měla nebo naopak neměla ráda, tak vždy měla propracovanou osobnost a věděli jste proč na ní máte názor, jaký máte. Protože nesnáším, když nemám postavu ráda, ale nedokážu specifikovat důvod, ale je mi jenom nesympatická, tak jsem byla nadmíru spokojená.
Taky bylo fajn, že autorka do toho nenásilně promítla mentální zdraví, zároveň to zvládla zakomponovat takovým způsobem, aby to nepůsobilo jako pěst na oko, ale hezky to doplňovalo a dokreslovalo příběh.
Z předchozích řádků plyne, že jsem si čtení vážně užila. Slupla jsem knihu jako malinu. Asi jsem si našla novou oblíbenou autorku?

(SPOILER) "Život Argosanů plyne jako voda. Voda se nikdy nesnaží zatarasit cestu někomu jinému, stejně tak nestrpí překážky na své vlastní. Teče si volně, uniká těm, kdo by ji chtěli zkrotit, a nebere nic, co patří jiným. Zapomenout na to znamená sejít ze správné cesty, neboť přes všechny zvěsti, které lze občas zaslechnout, Argosan by nikdy v životě nic neukradl."
Tahle série spadá spíše do kategorie middle age. Řekla bych, že číst to, když mi bylo takových 10, tak je to nejlepší série všech dob. Zvládnu si představit, že by mě přivedla ke čtení a zvládla nahradit mou dětskou srdcovku Sedmý smysl. Teď to sice tolik neprožívám, jako bych to prožívala kdybych byla mladší, ale stejně mě to pořád děsně baví a rozhodně to velmi dobře ukojí mou guilty pleasure ohledně middle age knih.
Tenhle díl je zajímavější než první. Je tu víc napínavých situací, víc podrobností, víc akce a záhada ohledně černého stínu je vážně zajímavá. I když ji už má vyvinutá mysl odhalila předem, menší děti musí být u vytržení.
"Každý živý tvor má všechny tance ukryté v těle, kde jenom čekají, až je pustí ven."
Pořád platí, že Reichis je moje fav postava celé knihy. Ferius se tu bohužel nevyskytuje tolik, jako v předchozím díle, přestože je tu celou dobu přítomná, stojí trochu v pozadí. Sledujeme totiž spíše Kellena, jak se snaží pomoci Seneiře s vyléčením černého stínu a porozuměním tajemství Argosanů.
Na Seneriu jsem si moc názor neudělala. Místy byla fajn, ale občas to pokazila tím, že se chovala ukvapeně, trochu jako z divokých vajec nebo naprosto iracionálně. Kromě Seneiry se tam objevila i Rosie, druhá Argosanka, která si nechává říkat Cesta trnů a růží. Tahle žena je snad ještě tajemnější než Ferius. Skoro nic o ní nevíme (a minimálně tady se o ní ani moc nedozvíme). Hrozně bych chtěla vědět, proč je, podle Rosiiných slov, vztah mezi ní a Ferius vratký.
Konečně se nám trochu pootvírají dvířka k tajemství Argosanů. Tohle "společenství" jsem si docela oblíbila a ráda se o něm dozvídám další poznatky.
"Dovol, abych ti něco prozradila - lepší kouzlo než umět tancovat se jako chlap naučit nemůžeš."

(SPOILER) První díl mé nejoblíbenější série, série díky které jsem začala číst trochu vyspělejší literární tvorbu. Tahle série tvoří takový zlom nejen v druhu literatury, který čtu, ale i v životě. Když jsem sérii četla poprvé, bylo mi 12 a tvoří pro mě určitý věkový i mentální přechod. Období, které je pro mnoho lidí složité (já nejsem výjimkou) a v tu dobu jsem se potřebovala někam schovat. A přesně toto tolik potřebné útočiště mi poskytl svět vytvořený Sarah J. Maas. Že by její tvorba nebo styl psaní byl nějak světoborný se úplně říci nedá, proto ji mnoho čtenářů nemusí, ale pro mě je díky tomuto důvodu důležitá. Přesto považuji tento díl za nejhorší celé ságy. Ani dodatečná novela, která je poloviční a skoro nic se tam neděje je lepší. Ale to taky vidím až s odstupem. Když jsem ji četla poprvé, připadalo mi to jako jedna z nejlepších věcí na světě.
Bytostně nesnáším Tamlina, přestože je v této knize oproti následujícím úplně jiným člověkem. A možná proto mi v tomto díle ještě tolik nevadí. Protože se chová jinak. Ještě není zlomený. Není to ještě ten Tamlin z druhého dílu, který Feyre utlačoval. Neoblíbila jsem si ho, jako napoprvé, kdy jsem ty dva neskutečně shipovala a Tamlin mi připadal jako princ z pohádky, což je naprosto předpokládatelné a rozhodně jsem tomu při hodnocení nepřikládala váhu. Na druhou stranu jsem neměla chuť hodit knihu proti zdi, jako jsem si myslela. Takže žádné výrazné sympatie ani antipatie tu nejsou, je mi zatím dost ukradený.
Řekla bych, že v tomto díle mi ještě nevadí, jak se k Feyre chovají, jako k porcelánové panence. Protože ona to v tuto chvíli potřebuje. V druhém díle už jde spíš o potlačování její svobody, ale tady je to trochu jiná situace. Feyre se celý život snaží o jedno, a to přežít. Musí se starat o všechno a neví, co se stane zítra. Ale když se dostane na Tamlinovo území, konečně si může na chvilku odpočinout. Hledat chvilku sama sebe. A to je přesně to, co ona v tu chvíli potřebuje. Aby se o ni chvíli někdo staral, aby nebyla na všechno sama. Kdyby to Tamlin v druhém díle nevyhrotil do takového extrému, že vlastně ji zamykal v domě, mohlo jim to klidně i vyjít.
Konec je neuvěřitelně napínavý, to se autorce podařilo již v první knize, což se velmi cení. A taky se tu objevuje můj oblíbený Rhys, láska mého života a oficiálně můj první knižní husband vůbec, zakladatel tohoto pojmu v mém slovníku. Otázka, jak moc Tamlin Feyre lhal, je sporná. Nejsem si jistá, nakolik ho ovlivňovala kletba a nakolik šlo o jeho vlastní vůli. Ale faktem zůstává, že pod odchod zpod Hory už to nebyl on a ona nebyla ona. Změnili se. Trauma jim naprosto změnilo pudy a osobnosti. Najednou se k sobě nehodili. Podle mě to Feyre už tehdy tušila, ale jenom si to bála přiznat, takže jí chvíli trvalo, než jí to došlo. Tamlinovi to pro jistotu došlo až o další dvě knihy a o více než 1000 stran později.

(SPOILER) "Každý den jsem hltala knihy - příběhy o lidech a místech, o nichž jsem nikdy neslyšela. Možná byly jedinou věcí, která mě zachránila, abych nepropadla čirému zoufalství."
Tenhle díl je asi můj nejoblíbenější z celé série (nevím jak nový díl Dvůr Stříbrných Plamenů, protože ten jsem ještě nečetla). Miluju Rhyse a celkově ten děj, který kniha obsahuje. První kniha je oproti tomuto dílu výrazně slabší. Hezky tu vyniká, že Tamlin je vlastně strašný suchar v porovnání s jinými postavami. Nikdy jsem se mezi dialogy Tamlin-Feyre nesmála tolik, jako při sebemenším dialogu Rhys/Rhysův nejužší kruh-Feyre.
Rhysand je můj první knižní husband ever. Celá tahle série byla jedním z mých prvních kroků do YA. On má dvě tváře. Jednu, chladnou masku nenávisti a krutosti, kterou nasazuje při kontaktu se zevnějškem svého dvora a na dvoře Nočních můr. A druhou, která zobrazuje jeho opravdovou povahu. To, že by se nechal zabít, aby ochránil ty, na kterých mu záleží. Že by se nechal znovu týrat a mučit, aby ochránil svůj dvůr, nejužší kruh, poddané nebo Velaris. To je ta stránka do které se Feyre (a každá čtenářka) zamilovala.
Tamlin má problémy se zvládáním agrese a hněvu, možná by s tím mohl začít něco dělat. Pobyt pod Horou ho tak neskutečně zlomil, že se jeho potřeba ovládat a chránit vymkla z rukou. A to až do takové míry, že byl schopný Feyre kontrolovat a řídit život, že byl schopný ji zamknout v domě. Byl schopný přehlížet, jak ji to ničí a rozkládá zevnitř. Rhys Feyre jednou řekl: "Uvěznil tě, protože věděl... ten parchant věděl, jaký jsi poklad. Že máš větší cenu než půda, zlato nebo šperky. Věděl to a chtěl si tě ponechat pouze pro sebe." Ta slova mě hluboce zasáhla, přestože utěšila jakýsi zraněný kus mé duše. "On mě miloval. A stále mě miluje, Rhysande." "Nejde o to, jestli tě miluje, ale o to jak moc. Miluje tě příliš. Láska může být jed." - na tenhle dialog naprosto přesně vystihuje, jak se cítím ohledně vztahu mezi Tamlinem a Feyre.
Ten konec rve srdce. To, že se Feyre obětuje pro svou rodinu a svůj dvůr.. Navíc všechna ta odhalení, která se zde dozvídáme, pokaždé mě to donutí k pláči. Tahle kniha má vážně všechno. Skvělý děj, dynamiku, tunu výborných hlášek a sarkastického humoru, děsně sexy mužské protagonisty, akci s napětím, které v knihách občas chybí a samozřejmě erotické scény, díky kterým je Sarah J. Maas slavná. A co si budeme nalhávat, já je mám moc ráda, erotiku čtu ráda (nejenom od Maasové, ale milostné romány obecně) a nemám potřebu se tím nikterak tajit. Takže u mě spokojenost maximální.
"Až strávíš tak dlouhý čas polapený v temnotě, Luciene, zjistíš, že ti temnota začíná oplácet pohled."

(SPOILER) Tenhle díl mě bavil mnohem víc než ten předchozí, protože ta detektivní linka tomu dávala úplně jiné grády.
Nesnáším chování Steva. Sice tam je od mnoha postav několikrát zmíněno, že jeho "rodičovské chování" je úplně normální, ale mně teda normální nepřišlo. Moji rodiče nejsou laxní, ale ani moc přísní. Prostě normální. Všechno je to o vzájemné komunikaci. Vědí, že když řeknu jdu se a sem, bude tam ten a ten, budu doma v tuhle a tuhle dobu, tak to udělám. A skoro vždy mě pustí. Když jsem si našla vážný vztah a řekla, že je tu teoretická možnost určitého aktu lásky, začalo se to řešit a mluvili jsme o tom. Jenomže Steve s Ellou o ničem nemluví. Rozhoduje se sám a jenom přikazuje nebo zakazuje. To rozhodně není správný přístup. Navíc nechápe, že čím víc se bude snažit Elle a Reedovi zakazovat stýkat, tím víc to budou dělat a bude to ještě horší. Navíc to odhalení na konci jsem tak nějak celou dobu předpokládala, protože se choval divně, neměla jsem ho ráda a celkově jsem k němu byla hodně podezíravá, přestože jsem k tomu neměla úplně důvod. Navíc jsem podvědomě i vědomě chtěla, aby udělal, co udělal a z příběhu už konečně zmizel.
Bylo mi docela líto Savanny. Sice není úplně 2x příjemná, ale co se dá dělat. Zároveň je vidět, že Gideona vážně milovala a podle mě stále miluje, rozhodně není fér, že ji podvedl a ještě se nechal vydírat jejími nahými fotkami, to vůči ní nebylo spravedlivé. Na druhou stranu chápu i jeho úhel pohledu, protože tím, že se s ní rozešel ji ochránil od zveřejnění těch aktů. Chápu, že s tím nemohl moc nic dělat, pokud nechtěl ohrozit Savannu, ale kdyby ji nepodvedl s Dinou, nemuselo se to všechno vůbec stát. Navíc je vidět, že ho Savanna vážně pořád miluje, přestože ji tak moc ranil a to mě rozesmutňuje ještě víc.
Líbí se mi, jakým způsobem je tady zobrazený první sex Reeda a Elly, protože ukazuje, že není nic špatného na tom si nějakou dobu "jenom hrát", jak tomu říka Ella, než na to "hned skočit", jak se v dnešní době lidé občas domnívají. Na druhou stranu, sex je jedním z nejčastějších způsobů, kterým řeší problémy, a to mi nepřišlo úplně v pořádku.
Dina je sice svině a byla už od začátku, ale jak se na konci zachovala, to bylo úctihodné, navíc tím utužila vztah mezi ní a Ellou, to bylo fakt děsně pěkný. Z nějakého důvodu jsem si nikdy nemyslela, že si budu přát, aby spolu ony dvě vycházely, přesto mě to na konci dělalo neskonale šťastnou.
Verdikt tedy zní: další díl, další super příběh.

(SPOILER) "Vždy jsem měl za to, že smrt bude cosi jako poklidný návrat domů - sladká, smutná ukolébavka, jež mě odvede pryč, ať mě tam očekává cokoli. Teď si říkám, co když ukolébavka smrti není krásná píseň, ale otupující bzukot much. Co když jsou to mouchy a červi všichni do jednoho komornými smrti."
"Pochybovala jsem, že jsem se narodila se schopností odpouštět. Ne pokud šlo o hrůzy, které druzí přivodili mým blízkým. Pokud šlo o mě samotnou, nezáleželo mi na tom - zdaleka ne tolik." - tenhle odstavec poměrně hezky ukazuje, že Feyre, přestože už je na tom výrazně lépe, pořád není 100% zdravá a má před sebou ještě hodně dlouhou cestu. A to nejenom ohledně vyrovnání se s vlastními problémy, ale i s fakty, že traumata která druzí přivodili jejím milovaným nemůže změnit. Taky miluju, jak se z Feyre stala trochu vypočítavá mrcha. Protože to, co předvedla na začátku na Jarním dvoře bylo na hranici geniality. Je neskutečné jak to všechno měla promyšlené a do jakých detailů. Taky jsem si zamilovala její "vladařskou" masku, která je chladná a odvážná. Hodně se mi její charakter v této knize líbí, je sice úplně jiný, než na začátku, ale rozhodně jí to prospělo.
Mám ráda Nestu. Z nějakého důvodu, který nedokážu moc popsat, mám její postavu ráda. Chápu, že mnoho lidí si asi nezískala , ale I love her.

(SPOILER) Tahle kniha je taková hodně jiná než předchozí díly. Rozhodně je klidnější. Moc se tu toho neděje. Autorka se věnuje spíš zpracovávání traumatu z války a Tamlinovu duševnímu stavu, který není valný. Ale stejně ten díl mám ráda, protože má takové uklidňující vibes nebo jak to popsat.

Zaujala mě jedna část, co se Tamlinova stavu týče, kterou jsem si poznamenala a chtěla bych jí teď zmínit. Úryvky pocházejí z Rhysova pohledu, když navštívil Tamlina na Jarním dvoře. Je tu krásně vidět jeho psychický stav a jak se sesypal potom, co ho Feyre opustila a on se vrátil z války zpět do svého sídla. ,,Samotný dům vypadal lépe dokonce i den potom, co ho vyplenili Amaranthini nohsledové. Nezdálo se, že by byl poškozený, ale všude panovalo ticho. Jako by tu nikdo nežil. Velké dubové dveře už vypadaly hůř. Dveře protínaly hluboké dlouhé rýhy po drápech. Stál jsem na vrcholu mramorových schodů, které vedly k hlavnímu vchodu, a prohlížel jsem si ty kruté záseky. Vsadil bych se, že je tam Tamlin nadělal poté, co Feyre opustila dvůr i jeho samotného. Prudkost mu pokaždé přivodila pád. Za těmi rýhami mohl být jakýkoli špatný den." - tento úryvek, především jeho druhá polovina, ukazují, že jsem měla pravdu ohledně jeho problémech se zvládáním vzteku. Další úryvek se nachází v tytéž kapitole, akorát o stranu dál: Zaklepal jsem na dveře. Ticho. A pak... Otevřel mi samotný Tamlin. Nevěděl jsem, o čem se mám zmínit dříve: o jeho ztrhaném vzhledu, nebo o potemnělém domě za ním. Představoval snadný terč. Bylo by až příliš jednoduché vysmívat se tomu, že jeho kdysi krásný oděv potřeboval vyprat a jeho neučesané vlasy zastřihnout. Sídlo bylo prázdné. Nikde jsem nezahlédl sluhy ani výzdobu na oslavu slunovratu. Zelené oči, jež se upřely do mých, byly také jiné. Chmurné a prázdné. Nebyla v nich jediná jiskra života." ,,Chodby byly zešeřelé. Vyšívané závěsy na oknech zůstávaly zatažené. Hrobka. To místo se změnilo v hrobku. S každým krokemk místnosti, kde se kdysi nacházela knihovna, mě prach a ticho čím dál víc skličovaly. Tamlin neřekl ani půl slova. Nepokoušel se nijak vysvětlit, proč je jeho dům prázdný. Vyřezávané dveře do pokojů, jež jsme míjeli, byly pootevřené dost na to, abych viděl zkázu, která byla uvnitř. Rozbitý nábytek, roztrhané obrazy, popraskané stěny. Když Tamlin otevřel dveře do tmavé knihovny, uvědomil jsem si, že se sem Lucien nepřišel před slunovratem usmiřovat. Přišel sem z útrpnosti. Z milosrdenství." ,, 'Kde je můj drahý přítel Lucien?' 'Loví, aby obstaral večeři.' 'A tebe přešla chuť na podobné zábavy?' Tamlinivy oči byly stále prázdné. 'Vyrazil, než jsem se probudil.' Lovil, aby měli co večeřet, protože tu nebyli sluhové, kteří by jídlo připravili nebo koupili. Ovšem ne že bych ho v nejmenším litoval. Bylo mi líto jen Luciena, který opět skončil u svého starého kumpána." ,,'Několikrát jsi mé družce zachránil život. Za to ti budu navěky vděčný.' Věděl jsem, že ta slova neminula cíl. MÁ DRUŽKA. Bylo to jako kopat do skoleného protivníka. Měl jsem všechno - všechno, co jsem si přál, o čem jsem snil a oč jsem prosil hvězdy. On neměl nic. Všechno mu spadlo do klína a on to promarnil. Nezasluhoval si mou lítost ani soucit. Ne, Tamlin si zasloužil osud, který sám sobě přichystal. Tuto ubohou napodobeninu života. Zasloužil si každou prázdnou místnost, každý šlahoun pokrytý trny a každý pokrm, kvůli němuž musel lovit." ,,Vstal jsem ze židle a Tamlin se neobtěžoval zvednout. 'Za toto všechno si můžeš sám,' sdělil jsem mu stále tím tlumeným hlasem. Nepotřeboval jsem křičet, abych dal najevo zuřivost. Nikdy. 'Vyhral jsi,' ucedil a naklonil se v židli vpřed. 'Získal jsi svou DRUŽKU. To ti nestačí?' 'Ne.' To slovo se rozlehlo knihovnou. 'Málem jsi ji zničil, ve všech významech toho slova.' Tamlin vycenil zuby a já mu to gesto oplatil. Ksakru s trpělivostí. Nechal jsem knihovnou, domem a okolím s burácením prohnat část své moci. 'Jenže ona to přežila. Přežila TEBE. A ty stále cítíš potřebu ji pokořovat a shazovat. Jestli máš v úmyslu získat ji zpět, tak to není nejmoudřejší způsob, drahý příteli.' 'Táhni.' Ještě jsem neskončil, ani zdaleka. 'Zasloužíš si všechno, co tě potkalo. Zaslouzis si tento ubohý prázdný dům a zpustošené území. Je mi jedno, jestli jsi nabídl zlomek života, abys mě zachránil. Je mi jedno, jestli stále miluješ mou družku. Je mi jedno, jestli jsi ji zachránil před králem Hybernu nebo tisícovkou nepřátel předtím.' Ta slova se ze mě linula, chladná a vyrovnaná.' Doufám, že tu stavíš zbytek svého mizerného života. To bude daleko uspokojivější smrt, než kdybych tě zabil.' Feyre před nějakou dobou došla ke stejnému názoru. Tehdy jsem s ní souhlasil, stejně jako nyní, ale až teď jsem to naplno pochopil. V Tamlinových zelených očích se objevil divoký výraz. Připravil jsem se na to, očekával jsem to... Toužil jsou po tom. Jen ať vyskočí ze židle a vrhne se na mě. Ať se po mně ožene drápy. Krev mi zběsile tepala v žilách, jak moc v mém nitru narůstala a kypěla. Při souboji bychom dokázali tento dům do základů zničit. Rozmetat ho napadrť a já pak bych jeho kameny a dřevo změnil v černý prach. Tamlin na mě ale jen hleděl. Po chvíli sklopil oči ke stolu. 'Táhni.' Zamrkal jsem. Víc jsem na sobě ovšem překvapení nedal znát. 'Nemáš náladu se porvat, Tamline?' Ani se neobtěžoval se na mě znovu podívat. Pouze zopakoval: 'Táhni.' Zlomený muž. Zlomený svými vlastními činy a rozhodnutími. To však nebyla má starost. Nezasloužil si soucit. Když jsem se však přenesl pryč a kolem se hnal temný vítr, hluboko v žaludku se mi uhnízdila podivná prázdnota. Tamlin nechránil svůj dům kouzly. Kdokoli se do něj mohl přenést. Jeho nepřátelům by nic nebránilo v tom, aby se mu objevili v ložnici a podřízli mu krk. Téměř jako by čekal, až to někdo udělá."

(SPOILER) Poslední, prozatím vydaný díl série ACOTAR a byla to jako vždy pecka.
Co si budeme povídat, děj je tady spíš taková omáčka okolo. Hlavní je vztah mezi Nestou a Cassianem, jejich erotické scény a vyrovnávání se s traumatem z války. Příběh tu funguje spíš jako připravená půdička pro další knihy. Ve finále jsem se těšila hlavně na tu erotickou část, protože jestli Maas něco vážně umí tak je to toto a tady se vážně předvedla. Napsané opravdu excelentně.
Tahle kniha má rozhodně ze všech dílů v této sérii té erotiky nejvíce. Je to pomalu co kapitola, to sex, sexuální narážky nebo jiné myšlenky a podobně. Vadí mi to? Ne. Naopak. Ale vím, že někomu to nesedlo. Já takové knihy naopak vyhledávám, opravdu záleží na preferencích čtenáře, o tom ve finále literatura je.
Neskutečně mě na téhle sérii štve jedna věc, a to jsou věčné překlepy. Co strana, to špatné nebo chybějící písmenko anebo to nedává smysl, což je prostě jednoznačně chyba na straně překladatele, ne autora. Když jsem sérii četla poprvé, tak jsem si toho ani tolik nevšímala, ale teď, když už jsem si všímala ostatních detailů, mě to docela rozčilovalo.
Miluju Nestu, vždycky jsem jí měla hodně ráda. Líbí se mi, jak je konzervativní, ochranitelská, pro lidi, které si oblíbí by byla schopná sama sebe zničit. Když se do toho přimíchal vztah s naprosto úžasným Cassianem. Málem jsem umřela radostí, když jsem zjistila novinky o tom, že je slíbený český překlad. V této knize zjišťujeme víc důvodů proč. Proč se zachovala v předchozích dílech, jak se zachovala a jak ji jednotlivé události poznamenaly. Všechny otázky, které jsme si předtím kladli, jako proč se v dodatečné novele úplně distancovala od Elain nebo proč sebou škube při praskání ohně, všechno nám tu objasní. Líbí se mi, jak se Nesta mění. Na začátku je děj ponurý, depresivní a postupně vidíme, jak se mění. Není to uspěchané, má špatné i lepší dny a působí to velmi realisticky. Řekla bych, že ta realističnost vznikla z toho, že autorka do děje promítla i několik svých osobních problémů, jak zmiňuje v poděkování. Líbilo se mi, že velikost Nestiny moci byla opodstatněná. Nezískala ji pouze jen tak někde zbůhdarma, protože si to autorka usmyslela. Zbožňuju, jak se Nesta stará i o Feyre a záleží jí na ní, přestože spolu zrovna nevychází a Nesta to neumí dát úplně najevo. Např. jak nedokáže Tamlinovi odpustit, že se k ní choval, jak se choval a doteď ji spaluje neskutečná nenávist vůči němu viz. tento myšlenkový pochod při setkání s ním: "Toho muže, tu stvůru její sestra kdysi milovala. Vzdala se všeho, včetně smrtelného života, aby ho zachránila. A on její lásku vzdal a pokřivil ji a málem přitom Feyre zlomil. Dokud se neobjevil Rhys. Dokud jí Cassian a ostatní nepomohli postavit se opět na nohy. Pomohli jí, aby se znovu naučila sama sebe milovat. Nestě bylo lhostejné, že jim při závěrečné bitvě s Hybernem přišel na pomoc. Tamlin ublížil Feyre. Neodpustitelným způsobem. Nikdy předtím se tím nezaobírala. Popuzovalo ji to, to ano, ale.... Teď se přistihla, jak zatíná prsty. Přistihla se, jak cení zuby a vrčí." - s tím vrčením je to tu dost časté, přestože to občas nechápu a někdy se při té představě zarazím, jelikož to působí vážně komicky. Ale už jsem si na to nějak zvykla. U YA fantasy je to poměrně běžný slovní obrat a stává se z něj pomalu klišé, které začíná být přijímáno čtenářskou komunitou.
Knihu jsem četla něco přes 2 týdny, ale nebylo to její chybou. Naopak děj byl strhující a knihu jsem si zamilovala, ale neměla jsem moc času. Konec byl sladký a prolila jsem u něj moře slz. Je neskutečně krásné, jak se Nesta s Cassianem našli, jak pro tu cestu bojovali i když oba mají pocit, že si toho druhého nezaslouží. A také jak si Nesta našla po všech těch letech cestu k Feyre.

(SPOILER) ? Jaká je vaše nejoblíbenější čokoláda? ? - pro mě rozhodně hořká čokoláda s čímkoli uvnitř (např. maliny, karamel atd.)

Feel-good contemporary / romance čtu když mi není psychicky úplně nejlépe a potřebuji myslet na něco jiného, něčím nenáročným se odreagovat. Nebo mám pocit, že už dlouho stojím na jednom místě, nevím co dělat s danou situací, která se mi děje nebo prostě nevím co se životem. Feel-good mi vždycky spolehlivě pomůže. Tohle je jedna z těch skvělých feel-good romancí, které jsem za poslední dobu četla. Vzhledem k tomu, jak jste asi z předchozích řádek pochopili, to poslední dobou nebylo u mě v životě úplně TOP STROP a tak jsem se rozhodla, že by možná mohla pomoct nějaká nenáročná četba. Já osobně preferuji více enemies to lovers, takže když to na začátku vypadalo na friends to lovers, byla jsem malinko skeptická, ale nakonec se všechny mé radůstky a potřeby spolehlivě ukojily.

Líbilo se mi pojetí čokoládou (té není nikdy dost, akorát si myslím, že Mei by měla ty schody běhat alespoň 2 hodiny denně, aby vyběhala všechnu tu čokoládu, co během knihy spořádala) a Harryho Pottera. HP je moje oblíbená jak knižní, tak filmová série a do světa J. K. Rowlingové se vždycky ráda vracím, tudíž jsem vtípky na účet tohoto světa jako správný fanoušek ocenila. Ale chápu, že člověk, který nemá o světě HP ani tušení (a ano, i takoví lidé s námi chodí po stejné zemi, světe div se) se asi moc nechytal. Aby člověk některé z těch hlášek pochytal a pochopil, je nutná znalost jak knih, tak filmů - nutnost alespoň jednoho maratonu. I když nějaké teoretické znalosti by měly více méně - pro většinu narážek - jakž takž stačit, ale já viděla filmy tak 1 000 000x, takže jsem se výborně bavila.

Od začátku jsem shipovala Mei a Liama protože, jak jsem již předtím zmínila, zbožňuju enemies to lovers. A to jak v knihách, tak v reálném životě (neříkejte, že když se to povede in real life, tak to není nejvíc cool věc a nejsou z toho ty nejlepší příběhy.) Travis byl sice fajn a oblíbila jsem si ho už na začátku (i když ta jeho natvrdlost mi občas pila krev a měla jsem 100 chutí s ním fláknout o zem) navíc, buďme upřímní, z těchle vztahů friends to lovers většinou nevzniká nic dobrého a většinou se toho akorát víc pokazí, než aby to přineslo nějakou úrodu (vlastní zkušenost, just sayin), ale Liam si už na začátku získal mé srdce. Vždycky jsem chtěla mít takhle někoho přes okno, bohužel můj výhled z okna zahrnuje pole a hřbitov, takže žádná enemies to lovers romance s roztomilýma vzkazama na oknech se nekoná, bohužel.

Liama jsem si z nějakého důvodu představovala jako Jacoba Elordiho ze seriálu Euforie, kde hrál postavu Nathaniela Jacobse - akorát bez těch anger issues, ty měla spíš Mei, viz. jak pořád mlátila do školní skříňky. Prostě jsem si nějak nemohla pomoct, ale on mi tam jako člověk (myslím Jacob ne Nathaniel) strašně seděl.

U knížky jsem brečela, smála se jako blázen a během dvou dnů jí přečetla (zvládla bych to spolehlivě i za den a myslím, že bych rozhodně nebyla jediná, ale vzhledem k nedostatku času se to nekonalo). Takže kniha mi více méně splnila všechna očekávání, která jsem na ní měla. Přišla ke mně v ideální dobu, přesně ve chvíli kdy jsem jí nejvíc potřebovala a zároveň mi přinesla to, co jsem od ní požadovala - odvedení myšlenek - takže za mě největší spokojenost.

3 14.07.2021

Tento díl mi byl bližší než ten předchozí. Řešilo se tady téma strachu z coming outu. Musím se přiznat, že jsem na konci brečela, protože sama vím jak je to těžké. Obávat se toho, že vás rodiče nepřijmou, že vás okolí odsoudí.. Když to jeho mamka tak dobře přijala , prostě jsem začala brečet, protože u všech to tak růžové není a vždycky jsem si přála, aby bylo.

Takže za mě rozhodně lepší než první díl, možná právě proto, že je mi tématicky bližší.

4 08.07.2021

Tohle bylo neskutečně slaďoučké a miloučké. Na Srdcerváče jsem se chtěla už dlouho vrhnout. Na jednu stranu jsem ráda, že mám knihu v e-knize, protože za to hodinové čtení by se mi 300,- dávat moc nechtělo. Každopádně to bylo rozhodně moc povedené a navnadilo mě to jak na další díl, tak na román Solitaire ze kterého postavy původně pochází. Řešila se zde nějaká vážná témata jako šikana, nebo nesnášenlivost jiné sexuální orientace. Myslím si, že podat tato témata v komiksové formě byl dobrý nápad, protože to pochopí i mladší generace, což je pro budoucí růst velmi důležité.

3 08.07.2021

Shakespeare, Shakespeare, Shakespeare.. Moje nová láska mezi klasiky.

Shakespeara jsem si oblíbila už dříve. Ráda jsem si projížděla jeho citáty na Pinterestu a přemýšlela, v jakém kontextu je asi kdysi vyslovil. Do knihy jsem se pustila s vysokým očekáváním, i přesto jsem se trochu bála stylu psaní. Protože, co si budem nalhávat, o Shakespearovi je známo, že se ne všem dobře čte. Ale já se do toho absolutně zamilovala.

Ten styl psaní byl nádherný, mně se to četlo nádherně, bylo to neskutečně poetické a opojné. Úplně mě to dostalo a fascinovalo. Hned bych si knihu přečetla znova.

Minulý rok jsem chtěla jít na divadelní představení a po té knize na to mám 100x větší chuť.

Romeo a Julie se neskutečně milovali a je to krásný příklad mentality tehdejší doby. Ukazuje se, že sňatek byl výhradně z rozumu, cit byl rozumu vždy bezvýhradně podřízen, protože se myslelo hlavně na zabezpečení do budoucna a pro další generace. Romeo a Julie měli tu smůlu, že v této, pro lásku ne úplně šťastné době, se do sebe zamilovali a ještě k tomu byli Kapuletová a Montek, děti dvou generace znepřátelených rodů. A taky jim nepřálo štěstí - viz. konečná scéna.

Knihu jsem přečetla velmi rychle - za 2 dny - a opravdu se mi hodně líbila. Nejvíc se mi líbil styl psaní a v původní anglické verzi to musí být neskutečné.

7 08.07.2021

(SPOILER) No, wow. Tahle kniha u mě vyvolala neskutečně moc pocitů. Začátek byl zvláštní a taky jsem kvůli němu odebrala jednu hvězdu. Byl hrozně zmatený, bylo tady až moc informací a i na konci knihy jsem vlastně pořád nechápala všechny hodnosti a tu hierarchii co tam byla. Kniha se liší od jiných jejích knih tím, že nejde pouze o nový svět, ale o celou novou planetu. Každopádně od nějaké stránky 200 to začalo být lepší a trošku si to sedlo. Děj začal odsýpat a už se tam konečně něco dělo. Hunt byl skvělý, k Bryce mi ta cesta trvala trochu déle. Koho jsem si ale neskutečně zamilovala tak byl Syrinx, Jesiba a Lehabah. Danika si taky našla v mém srdíčku místečko. A ten konec byl skvělý, takových emocí.

Vůbec jsem to nečekala. Bylo to neskutečné, ale jako kdy jsem se neskutečně zasmála bylo, když Bryce vysávala popel mrtvého, to bylo dobré.. Ale taky jsem hrozně často brečela. Prostě konec pecka. A epilog tak jako, co to ksakru bylo?! No potřebuji další díl. Maasová se s detektivní dospělou fantasy poprala velmi dobře a s grácií. Takže za mě ANO, ale dejme tomu začátku čas a pokud vás bude Bryce na začátku vytáčet stejně jako mě, tak vydržte, bude to lepší.

2 08.07.2021

Skotský autor Anthony Ryan je opravdu velmi nadaným spisovatelem. Tady bych si dovolila citovat recenzi od Publishers Weekly: "Ryan rozezněl všechny vysoké tóny epické fantasy - drsné prostředí, prastarou magii, nelítostné intriky, rozpolcenou loajalitu a krvavou akci." Tato recenze naprosto přesně vystihuje knihu. Kdybych nevěděla, že kniha je autorova úplná prvotina myslela bych si, že má zfilmované minimálně dvě knihy - protože tenhle film by byl naprosto neskutečný.

Co bych rozhodně chtěla vyzdvihnout je promyšlený děj a prostředí. Celá kniha je velmi originálně pojatá. Jde vlastně o vyprávění.

Kniha je rozdělena do 5 částí, kdy se každá odehrává v jiném věku hlavního hrdiny Vélina. Na začátku každé části je rozhovor mezi Vélinem a kronikářem se kterým jede na ostrov bojovat o nějakou vdovu - to tam nebylo moc vysvětleno, každopádně je to vdova po nějakém nástupci císaře, kterého Vélin ve válce zabil. Je to celé takové propojené s jistými částmi knihy. - Celá kniha se odehrává od nějakých jeho 11 do nějakých 27/28 let. Dialogy na začátku (rozhovor Vélin - kronikář) v Ich-formě a zbytek (vyprávění) v er-formě.

Vyústění na konci bylo rozhodně naprosto fenomenální a autor to musel mít neskutečně promyšlené, protože do celého vyústění zapadaly nejmenší podrobnosti, které bychom ani nepovažovali za důležité.

Počátek Vélinova vyprávění se odehrává v klášteře Šestého řádu Víry - fungování Víry je tady hodně složité, takže se to nebudu snažit moc popisovat. Ale je prostě 6 oficiálně uznaných řádů (sedmý je neoficiální), které slouží Víře, jedinému uznávanému a nekacířskému náboženství. Autor se tady celkově hodně zajímá o náboženskou nesnášenlivost. - Když Vélinův otec jedenácti letého syna nechá v klášteře a navždy ho opustí, Vélin nemá jinou možnost než zůstat. Konkrétně Šestý řád se zabývá výchovou válečníků, kteří potom bojují ve jménu Víry. Výchova je tvrdá a rozhodně není jednoduchá - použití biče není výjimkou. Ale všechno je velmi podrobně a hodně dobře popsané, až z toho běhá mráz po zádech.

Od nějaké třetí části už je Vélin dospělý a pracuje ve službách Víry - postupem času jeho hodnost v armádě roste a nakonec je pasován na rytíře a dostává vlastní Třicátý pátý regiment. Tady to bylo dost drsné, autor se nebojí často až moc detailních popisů vražd a brutality. Vážně vám dojde význam slova brutalita a válka.

Je tady krásně vidět jednotlivá mentalita vojáků, někteří jsou flegmatičtí a z vraždy si nic nedělají, jiní mají celou knihu výčitky. Dovolím si opět citovat, tentokrát jednu z méně brutálních situací v knize: "Kopl mrtvého lučištníka do hlavy, až se mu na zlomené páteři otočila, pak poklekl a prohledal ho, jestli u sebe nemá nějaké cennosti." Autor má celkově poměrně bujnou představivost, co se vražd týče a málokterá se vyskytuje dvakrát.

Zároveň byl osud hlavního hrdiny nenásilně protkán romantickou linkou sestrou Šerin, léčitelkou z Pátého řádu. Přestože jejich vztah nedopadne (minimálně ne v této knize, nevím jak v dalších) bylo to krásné, nakonec se spolu dají dohromady až na konci knihy a moc dlouho jim to nevydrží. Každopádně i tak, slza nechyběla.

Velmi se mi líbil intrikánský vztah mezi příslušníky Víry a králem. Trochu mi to připomínalo vztah v době husitů u nás ve 14. a 15. století.

Kniha byla vážně neskutečná, velmi se těším na další díly, které mám doma a nutně potřebuji vědět, jak celý příběh Vélina dopadne.

6 08.07.2021

Kniha byla fajn, vtipná, četla jsem jí již po druhé. Velmi mi sedí smysl pro humor paní Jirglové, protože je plný sarkasmu a ironie, kterou překypuje i můj.

Vzhledem k tomu, že kniha se odehrává v leteckém prostředí, které mě nějakých způsobem přitahuje, bylo zajímavé vidět to i z jiné perspektivy než jako turista.

Tahle kniha původně vznikla jako blog a přesně tímto stylem je pojmuta i kniha, jako blog. Myslím si, že by to u blogu klidně zůstat mohlo, ale na druhou stranu to byla příjemná jednodenní oddychovka u které se zasmějete.

Takže podle mě tahle kniha není úplnou nutností v každé knihovně, ale zase pokud tolik nečtete a hledáte něco krátkého u čeho se zasmějete, tohle je, řekla bych, fajn volba.

08.07.2021

V knize sledujeme příběh Sofie, jedné účastnice výletu do Kodaně. Na konci Kodaně byl náznak toho, že se jí zhroutil vztah a zde se to vlastně řeší . Odjede z Londýna do Brooklynu na půlroční novinářskou stáž. Bydlí nad pekárnou Belly, zároveň své bytné, se kterou se hned spřátelí.

Kniha mě bavila, sice ne tolik jako Kodaň, ale rozhodně mě to nijak nenudilo. Rozhodně to bylo pomalejší a ne tak rychlé jako Kate a Ben v Kodani. Možná to bylo taky tím, že mi Sofie, jako postava, tolik nesedla. Ale to se stává. Jinak příběh stejně skvělý jako Kodaň. Vysloužených 4/5*

2 08.07.2021

Tohle bylo tak neskutečně slaďoučké a miloučké, že to ani neumím popsat. Knížku jsem přelouskala za dva, naprosto blažené dny. Sice už od začátku víte, kdo s kým skončí, ale tak už to prostě u knížek tohohle typu bývá. Autorka píše hrozně čtivě a máte pocit, že opravdu sedíte někde v Kodani nad šálkem dobré kávy. Romantiky tolik nečtu, přestože je mám hrozně ráda, z nějakého, mně do dnes neznámého důvodu. Ale letos jsem nějak v moodu na romantiky, takže to hodlám napravit. Tahle kniha mě hrozně namotivovala, na celou sérii jsem se dlouho těšila a neskutečně se těším na další díly. Doufám, že to bude jedna z těch nekončících sérií.

6 08.07.2021

*knihu jsem četla v aj*

Naprosto skvělé contemporary. Takhle dobré contemporary jsem už dlouho nečetla.

Angličtina nebyla vůbec složitá, skvělé pro začátečníky. Ze začátku jsem si občas musela hledat slovíčka a poznamenávat si je, protože to byla moje první kniha v aj a než jsem si na to zvykla, tak mi to tak první polovinu knihy zabralo. Ale nebylo to nic hrozného, max. 2 slovíčka na stránce.

Libby je jako hlavní hrdinka skvělá. Měla jsem jí ráda od první chvíle a myslím, že dlouho jí žádná contemporary hrdinka nepřebije. Byla pro mě neskutečnou inspirací. Byla hrozně mentálně silná. Přesto, že si prošla peklem, byla schopná se pořád smát a ke konci i mít ráda (k něčemu takovému vlastně její osobní linka celý příběh spěje..)

Jack mi dělal trošku problém. Moc jsem se s jeho postavou neuměla sžít. Dělalo mi problém vcítit se do jeho problému. Přesto, že jeho nemoc byla hrozná, ale i zajímavá, dělalo mi problém pochopit celý ten problém. Moc jsem nechápala proč se v nějakých situacích zachoval, jak se zachoval a tak podobně. Taky nechápu proč se nepřiznal rodině. Chápu, že měli špatné vztahy, ale zase tak vážné je neměli. Navíc si podle mě každý rodič musí všimnout, že jeho dítě nerozeznává obličeje, protože děti neumí ještě tolik lhát a přetvařovat se.

Jinak kniha skvělá, určitě se do ní jednou s chutí pustím znova.

1 08.07.2021