hellena1523
komentáře u knih
Přidávám se k těm, kteří nesdílí takřka všeobecné nadšení. Začnu postavami - byly mi úplně jedno. Nefandila jsem jim, k žádné jsem si nevytvořila vztah, ba dokonce mě žádná ani nerozčilovala - jednoduše ve mně nevyvolaly vůbec nic.
Styl psaní mi přišel tak nějak v pohodě. Neurazí, nenadchne. Nevystřelil mě z kecek, ani mně stylisticky nijak nevadil.
S dějem už jsem měla větší obtíže. Rozhodně tam bylo pár dobrých momentů, ale neustále mi v hlavě vyvstávaly obrazy z Hry o trůny a jiných fantasy ság. Nechtěla jsem srovnávat, ale tak nějak mi to prostě přišlo povědomý. Což mi vadilo, protože jsem měla pocit, že čtu něco, co jsem v jiné (lepší) formě už kdysi četla, takže mě při čtení pronásledoval spíš pocit ztráty času, než touha po vědění, co bude dál.
Nejvíc mě štve, že mám knihu vypůjčenou z knihovny, kde mi ji brutálně vychválil knihovník, a já se teď bojím, že ho potkám a budu mu muset říct, že to fakt stálo za prd. A on byl, chudák, tak strašně nadšenej, že si ji půjčuju - no, snad to nějak přežije a nezruší mi rituálně konto. :-D
Námět dobrý. Postapo zombie je moje gusto, ale tady to nějak nevyšlo, nefungovalo. Zkrátka mě to vůbec nebavilo a ani postavy se mnou nic nedělaly...
Čekala jsem, že se budu příjemně bát. Bohužel děsivá byla jedině nuda, z která z knihy sálala!
Pokusím se být alespoň trošilinku objektivní, ačkoliv přiznávám, že to bude oříšek. Jsem nadšená milovnice seriálu, hudby použité v něm, herců, charakterů - zkrátka všeho, co s TWD souvisí. Mimo to jsem taky milovnicí grafických románů.
1. černobílý formát je podle mě fantastická volba - pro mě umocňuje tísnivou atmosféru stále narůstajícího pocitu bezmoci a bezvýchodnosti
2. obsahově - jasně, ten příběh známe všichni, kdo sledoval TWD, takže nejsem překvapená,- vím, co přichází, protože jdu s Rickem znova tu cestu od začátku, ale tím spíš mě nyní baví všímat si drobných rozdílů oproti seriálovému zpracování
3. obvykle předmluvy ani moc nečtu - když náhodou, tak je jen tak prolétnu - tentokrát jsem hltala i předmluvu a bylo to, jako bych si zpětně četla deníkový zápis svého kamaráda o tom, co jsme společně prožili. Ačkoliv nevím (a nikdy se nedozvím), zda bych byla takhle nadšená, kdybych prvně přišla ke komiksu a až poté začala sledovat seriál...
Tak jako tak - ať už jste milovníky seriálu, zombie příběhů, komiksů, fakt dobrých komiksů, které mají přesah úplně do jiné roviny nebo ani jedno z toho - PŘEČTĚTE SI TO!
Vážně, vážně za to ta cca 1 hodina vašeho života stojí.
Vrány mě vystřelily z kecek. Vzpomínám si, že ještě dlouho ve mně doznívaly. Rány nebyly o nic slabší. Souhlasím s ostatními, že cena je dost vysoká - i mě docela zaskočila. Ale nelituju ani jediné koruny z té částky.
Dvořáková je fantastická autorka a za mě tedy velmi opomíjená, oproti jiným, které jsou naopak - na můj vkus - dost přeceňované.
Ale zpět k Ranám.
Ta rodina je kompletně toxická. A ano, Bára dostala naloženo, ale Katka se dostala do situace, kdy vlastně byla neustále v nejistotě (znejišťovaná) a to je - z vlastní zkušenosti - traumatizující víc, než když se k vám někdo chová stabilně hnusně.
Oba díly by měly být povinnou četbou pro všechny rodiče. A nejen pro ně...
Těšila jsem se na horor a...ono nic. Jsem ráda, že jsem knihu měla půjčenou z knihovny a nekoupila ji ve svém oblíbeném knihkupectví, když se dostala do letní akce.
Četla se vcelku dobře - žádné velké pokusy o umění, postavy mi přišly docela dobře vykreslené, ale tak jako tak bych ji poslala dál. Něco tam zkrátka chybí - atmosféra. A to jsem si myslela, že když by to mělo odkazovat na události u Hory mrtvých, mohlo by to tu správnou atmosféru mít...tak snad příště.
Mikropovídky mě nesmírně baví, ale tahle sbírka mě příliš neoslovila...Několik povídek bylo fajn, ale celkově ve mně kniha nezanechala vlastně žádný významný dojem. Hodnotím tedy jako průměrné čtení na cestu do vlaku, ale toť asi vše.
Čekala jsem trochu klišé a plavbu na mělčině. Tak jako pojďme si říct, že Mariánský příkop to zrovna není, přesto si autorka vzala docela hutný téma.
Hodně oceňuju upozornění na fakt, že jsou lidé, kteří zkrátka mohou propadnout dírami v systému. To je za mě fakt důležitý a málo se o tom mluví.
V práci už jsem slyšela takové osudy, že mi vlastně ani příběhy obou postav nepřišly až tak nereálné, ale naprosto chápu, že pro někoho to může být "už moc".
S označením postav za psychologicky zvládnuté bych ale přece jen byla skromnější. Byly dobře propracované, ale jak říkám - Mariánský příkop to fakt není.
Rozuzlení jsem tušila (i když trochu jinak) a očekávala happy end takřka od začátku.
----------------------spoiler-----------------------------------------------------
Ten konec byl tak dokonalej a americky šťastnej, že můj vnitřní cynik blil jak šakal, zato moje křehčí já, to, které miluje patos, teatrálnost a dojímá se i u reklamy na lejnofáč, když tam šoupnou štěňátko, nedokázalo zadržet slzy. A mělo na párku, že sedím v autobuse, usmívám se jak sjetej kajman a roním u toho krokodýlí slzy. Díky Colleen udělám něco pro svou zadnici a budu odteď chodit pěšky, protože nevím, kdo v tý mastný tyči dřepěl a čuměl na mě s nevyřčenou otázkou: "Co má za záchvat?!".
Tak já vám teda nevím. Když jsem si přečetla, že je kniha pro čtenáře Rosemary má děťátko a Prokletí Salemu (miluju obé, a to i ve filmových zpracováních...teda původních), nalákalo mě to. Ale značně poučena z minulosti jsem se předem ještě podívala na zdejší recenze. Vesměs byly pozitivní, a tak jsem se do knihy pustila. No, dělat jsem to neměla.
Rosemary i Salem jsou úplně jiná liga! To chci říct jako první věc. Že mi moc neseděl styl autora, tlačil do mě informace, které nebyly pro příběh nijak důležité a nějak se to celé táhlo jak smrad za fekálem - to je věcí vkusu každého čtenáře (100 lidí, 100 ne-chutí).
Faktem je, že si zpětně fakt hubuju, že jsem knihu neodložila hned, jak jsem jala podezření, že nebude pro mě. Pořád jsem si říkala: "Ale ostatní psali....třeba to přijde...už na další stránce...v další kapitole...v další části..." Zkrátim to - nepřišlo!
Na konci druhé třetiny jsem to zahodila a už o týhle koncentrovaný nudě nechci slyšet.
Nedávám odpad, protože (i přes vlastní frustraci) uznávám, že to má potenciál a věřím, že někomu bude vyhovovat styl psaní i ty příšerně protivný, přitom nudný, plochý postavy.
Odbočka v lesích mě brala víc. I tak to byla příjemná oddechovka, u které jsem byla napjatá a zvědavá, co se bude dít a jak to dopadne.
Jedním slovem DOKONALÝ! Hra, která má přesně tu šťávu, tíhu i přesah, v který jsem doufala.
Je ale pravda, že jsem nesmírně ráda, že jsem ji nečetla a neviděla už na škole, kdy bych rozhodně bojovala s pochopením celého příběhu a všech náznaků, symbolů a nedocenila bych právě tu esenci absurdity, kterou dnes naopak vyhledávám a miluju.
Doporučuju číst až tehdy, kdy v sobě budete mít dobře zakořeněnou aspoň malou dávku cynismu.
Pro ty, kterým je cokoliv absurdního cizí, nevidí v tom to *NĚCO* doporučuju nečíst, protože to nebude "vaše", budete nejspíš zklamaní a naštvaní, že jste se do čtení vůbec pouštěli.
Líbila se mi atmosféra, která mě nutila se zklidnit a hodně zpomalit.
Příběh sám o sobě mě nijak zvlášť neoslovil, ale nemusela jsem se do čtení nutit.
Nebýt našeho čtenářského klubu, jistě bych se ke knize nedostala, takhle jsem měla tu možnost a jsem ráda. Přesto pro mě jde o takové průměrné čtení, i když zajímavé a vcelku příjemné.
Pro milovníky sond do tradic a způsobu života v jiných kulturách to nebude ztracený čas.
Chtěla jsem si udělat malou sondu i do tohoto typu literatury a asi mi to stačilo. Jasně, například u psychofarmak je dokázáno, že u pacientů, kteří věří nastavené medikaci, se dostavují příznivé výsledky daleko spíš, než je tomu u pacientů, kteří léky zobou jen s tím, že je mají napsaný a musí, ale jako pardon - celý to nechat na konceptu "Věř a víra tvá tě uzdraví" je fakt hrozný nesmysl.
Netvrdím, že víra nehraje žádnou roli v léčbě, ale rozhodně to není víra samotná, která člověka uzdravuje, to se fakt nezlobte, ale to je čistej ezoblábol.
Vcelku zajímavá sonda do života islámské konvertitky. Když pominu kulisy islámského státu, jde o velmi dobře zpracované téma syndromu vařené žáby.
Víc asi netřeba dodávat. Tedy k obsahu. Co se týká formy, tam jsem trochu na rozpacích.
Pokud jde o literární přínos, tak jsem z toho zvlášť odstřelená (hm..je to vhodně zvolený výraz vzhledem k publikaci...?) nebyla, byly tam nudnější momenty, které jsem četla s pocitem, že je vlastně nemusím ani plně vnímat a můžu se myšlenkami zatoulat k nákupnímu seznamu na víkend, ale jinak ta kniha čtivá vcelku je.
Domnívám se, že na tomto typu literatury je nejlákavější a současně nejklišoidnější právě to, jak snadno se nechá žena okouzlit, šíleně se zamiluje, nechá se sebou vorat a dobu jí trvá, než jí dojde, jakou má pro toho svého vysněného prince hodnotu. Ty příběhy jsou v podstatě na jedno brdo.
Perfektně zpracované téma, téze jsou podložené výzkumy, přitom nejde čistě jen o nudná data. Naopak. Publikace je velmi čtivá, odkazuje na řadu dalších zajímavých věcí (témat, pořadů, studií, publikací).
Nizozemci jsou hodně vepředu co do tématu zotavení a boji proti tabuizování témat duševních obtíží. Velmi cením ale i přínos českého překladu, který reflektuje i náš kontext a tematicky doplňuje o fakta právě z českého prostředí.
Po prvních dvou kapitolách řešících ranní erekci ovlivňující ranní vymočení jsem si říkala, za co si tak mohla kniha vysloužit takové ocenění. Na druhou stranu jsem doufala, že se to nějak zlomí. Zlomilo. Od nudy k průměru. Až poslední třetina knihy začala být opravdu zajímavá, dokonce snad i s prvky slibovaného hororu.
Ačkoliv s odstupem a z perspektivy vnímající knihu jako celek, v němž se silně ozývají témata až existenciální, ji nemohu vnímat jako horor, na který jsem se těšila, nýbrž jako něco, co se přibližuje daleko spíš magickému realismu, přesto ne jednoznačně. A řada vizí pro mě byla nedotažená. Kniha je snad i proto těžko uchopitelná. Ale i když nabízí řadu témat, silných úvah, zůstává pro mě spíše spisovatelskou ambicí pro velmi uzoučký okruh čtenářů, neboť běžné čtenářstvo, které už ví, jaká má očekávání od toho, co čte a chce číst, bude mít nějaké nedostatky. Zejména pak medvědí službu dělá věta o ocenění za nejlepší horor roku na obálce - tato informace se stává pro mnohé (zde komentující), včetně mě, nesplněným slibem.
Po předchozích zase lepší díl, přesto se prvnímu vyrovnat nemůže. Po 3. a 4. díle jsem zvažovala, zda se vůbec pouštět do dalších, protože pro mě kvalita měla spíš klesající tendenci. Ale Ptačí sněm měl zase to těžko popsatelné něco. Sice nebylo snadné se začíst, což však přisuzuju svým pochybnostem, ale jakmile se zadařilo a ponořila jsem se do světa podivných, ymbryn, netvorů a stvůr a během chvíle přečetla. O tom, zda budu číst další díl nepochybuju!
Ke knize jsem se dostala díky hradeckému čtenářskému klubu. Popravdě jsem přesně nevěděla, co čekat. Citlivý příběh o lidské blízkosti a hledání nového začátku - no...jako jo! Postavy mi připadaly dost uvěřitelné! S Alíšou jsem se do určité míry ztotožňovala, rozuměla jsem jí. Ale překvapením pro mě bylo, jak emočně náročný pro mě byl příběh Mukéše!
Seznam knih nebyl jen rekvizitou, byl to prostředek komunikace, způsob, jak zpracovat velké emoce. Knihy poskytovaly bezpečí i naději, nakopnutí k životu! A v neposlední řadě se staly prostředkem na cestě k zotavení. To mi přišlo skvělý!
Jako člověk, který pracuje v oblasti duševního zdraví, mě teda hrozně štvala postava Alíšiny matky, nebo spíš její přístup k životu (i přístup ostatních k ní). Takové udržování v neschopnosti pro mě bylo jak rudý hadr pro býka. Kde byl nějaký tlak na zplnomocnění? Ale chápu, ona byla v příběhu v podstatě jen tou rekvizitou...
Minipříběhy ostatních čtenářů nebyly špatné, ale nepřišlo mi, že měly zvlášť zásadní význam. I když každá z nich vlastně reprezentovala pocit nepochopení, odcizení, samotu, která nemusí být na první dobrou viditelná. Stejně bych je oželela...
Lhát ale nebudu, knihu jsem zhltla za pár hodin a balíček papírových kapesníků - Mukéš, jeho vztah k manželce a ta bolest ze ztráty je pro mě hodně citlivé téma.
Celkově ale byla kniha nesmírně milá a jsem ráda, že jsme ji na klubu měli.
K hororovým příběhům českých autorů vždycky přistupuju s nižším očekáváním, protože jsem mnohokrát byla zklamaná. Ani tentokrát jsem moc neočekávala. A snad proto jsem byla nadšená! Knihu jsem přečetla takřka jedním dechem - autorka má velmi, velmi čtivý styl, který mi sedl a moc mě bavil. Způsob, jímž postupně detailněji představovala postavy a jejich charakter, se mi líbil. Často se mi stává, že mi právě tahle část připadá trochu nudnější, ale tohle bylo tak pěkně, civilně napsaný, že jsem měla pocit, jako bych seděla s kámoškou, která mi vypráví o svých známých ze školy a jejich divném příběhu.
Pořád jsem přemýšlela, co přijde, jak autorka příběh zakončí a trochu se toho bála (po zkušenosti s Batesovou Horou mrtvých), ale tady mi to dávalo smysl a přišlo mi to vlastně docela uvěřitelný.
Jasně, není to knížka, která by mě vyloženě vystřelila z kecek, že bych ji potřebovala vlastnit a číst opakovaně - to asi ne. Ale pár dní po dočtení si pořád říkám, že to bylo fakt dobrý! A autorčin styl mě fakt natolik zaujal, že už mám doma (z knihovny) další její počin a těším se, až se pustím do čtení.
Vlastně si říkám, proč jsem se o této autorce dozvěděla jen čistou náhodou, když jsem ji zahládla v knihovně v polici vrácených knih. Myslím, že by si zasloužila víc pozornosti čtenářského publika!
Na začátku jsem si nebyla jistá, ale po několik stránkách se četlo úplně samo. Pomalý, melancholický příběh, který má přesně tu atmosféru, která mě baví. Věřím, že nesedne každému. Ale já mám ráda i tenhle typ hororu - kde není až takový důraz na akci, ale spíš na tu plíživou atmosféru.
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
