Happy8 komentáře u knih

Poslouchala jsem jako audioknihu a bylo to super! Bylo až neuvěřitelné poslouchat, co se v Rusku děje a jaký vliv má v naší zemi. Nejvíc znepokojivé je, že my sílu ruského vlivu bagatelizujeme, což není zrovna nejchytřejší.

Vůbec jsem netušila, že se o koupání dětí dá napsat kniha. Nemyslím odbornou příručku pro rodiče, ale beletrii. A přece. I když vlastně je to tak trochu příručka taky.

Každý, kdo má malé děti, moc dobře ví, že večerní koupání umí být pěkně zdlouhavá disciplína. Naštěstí jsou tady tatínci, kteří dokážou i z obyčejného koupání udělat velké dobrodružství. Pro děti je to neskutečná zábava, maminkám z některých nápadů možná občas vstávají vlasy hrůzou.

Je to oddechová jednohubka, která vykouzlí úsměv na tváři už po pár stránkách. Mně se to stalo téměř okamžitě, takže kniha svůj účel rozhodně splnila. Vedle humorných situací je ale také o smíšeném manželství, o stěhování a zabydlování a připomene i covidovou dobu, kdy jsme byli všichni zavření doma stejně jako čtyřčlenná rodina v této knize.

Velkou radost mi udělaly ilustrace. Nejsou jen na obálce, ale několik krásných celostránkových najdete i uvnitř knihy. Moc mě bavily a hned se mi spojily s knihou Jedém, Jéňo!, kterou Aliona Sasková také ilustrovala a kterou zrovna čteme s mojí čtyřletou dcerou.

A i když nejsem úplně zkoumavý čtenář, občas jsem v textu narazila na nějakého toho šotka.

Moc se mi líbil i samotný závěr knihy, který se podívá trochu do budoucnosti. A musím říct, že příhody pana Mydlinky a Koupátka bych si klidně dokázala představit i jako samostatnou dětskou knížku. S ilustracemi od Aliony by podle mě měla velký úspěch.

Ty brďo! Tak tahle kniha je něco!

Tohle není žádné ploché čtení. Tohle je hluboký, silný a místy hodně bolestivý příběh, který otevírá jedno těžké téma za druhým. A přesto to nepůsobí přeplácaně. Naopak. Všechno do sebe skvěle zapadá.

Hlavní hrdinka Julie je úspěšná žena. Má partnera, vysokou školu, skvělou práci a dítě zatím neřeší. Když se pro něj ale rozhodne, najednou to nejde. A právě honba za miminkem je popsána naprosto skvěle. Takhle to totiž opravdu je. Bez příkras, bez romantizování, prostě na plnou hubu.

Julie nakonec touží po dítěti natolik, že obejde zákon a osvojí si romskou holčičku Anežku. A tady přichází další neskutečně silné téma. Takové, o kterém se moc nemluví, ale všichni vědí, že existuje.

Řeší se tu předsudky vůči jinému etniku, strach z jiných genů a taky otázka, která možná není úplně košér, ale myslím si, že si ji někdy položí každý adoptivní rodič. Jak moc dokáže dítě ovlivnit výchova a co už je prostě dáno geneticky. Obzvlášť v pubertě, kdy každé dítě hledá samo sebe, to může být hodně složité.

Moc se mi líbilo i to, jak autorka popsala první dny, týdny a měsíce s miminkem. Pocity matky byly uvěřitelné a často až nepříjemně skutečné.

Jako takhle. Julii jsem si vůbec neoblíbila. Přesto jsem si tu knihu neskutečně užila. Hltala jsem stránku za stránkou, i když to rozhodně nebylo žádné pohlazení po duši. U některých scén mi bylo fakt ouvej.

A tohle, že byla autorčina prvotina? Tak to smekám klobouk.

Knížka Jedém, Jéňo! je podle mě skvělé čtení na prázdniny. Vypráví o holčičce Klementýnce a jejím dřevěném jednorožci na kolečkách Jéňovi, kteří tráví čas u dědy v České republice a u babičky v Austrálii.

Klementýnka popisuje, co je v obou zemích jiné a co mají naopak společného. Děti se tak dozví spoustu zajímavostí o tom, jak to chodí v zemi klokanů, ale hlavně si z příběhu odnesou moc hezkou myšlenku. Když je někde něco jiné, klidně i hodně jiné, neznamená to, že je to špatné.

To krásně vystihuje i otázka, kterou si Klementýnka položí. Kde je to vlastně lepší? U dědy, nebo u babičky? Jenže na to nejde odpovědět. U obou je jí dobře, oba má ráda a na oba se vždycky těší.

Hodně se mi líbí také ilustrace. Jsou zábavné, plné výrazných neonových barev a podle mě dětem hodně blízké. Připomínají mi dětské obrázky vybarvené fixami, jsou veselé a hravé.

Jediné, co mi při předčítání trochu vadilo, jsou ilustrace z Austrálie. Jsou totiž vzhůru nohama, zatímco text zůstává normálně. Chápu, proč to tak je. Je to chytrý způsob, jak dětem ukázat, že babička žije u protinožců. Jenže když chci, aby dcera viděla obrázky správně, musím knihu otočit a sama pak čtu vzhůru nohama. Není to nic zásadního, jen drobnost, které jsem si při společném čtení všimla.

Kniha je doporučená dětem od tří let. Myslím, že příběh pochopí i tříleté děti, jen si nejsem jistá, jestli všechny udrží pozornost po celou dobu. S mojí čtyřletou dcerou jsme ji ale četly už několikrát a moc nás baví.

Je to milá knížka, která děti nenásilně seznamuje s tím, že svět může vypadat různě a že není potřeba rozhodovat, co je lepší. Někdy je prostě každé místo krásné po svém.

Uffff. Tohle bylo od začátku hodně náročné čtení.

O Projektorech se píše, že jsou klaustrofobické. Fakt jsou. A bohužel já klaustrofobii mám. Byly chvíle, kdy se mi z té knihy skutečně točila hlava, bylo mi skoro na omdlení a měla jsem chuť odejít ven.

Dlouhé věty, neustálé skoky z minulosti do současnosti, ze snů do reality. Tohle je opravdu kniha pro zdatné a neustále bdělé čtenáře. Jakmile na chvíli vypnete, ztratíte se.

Navíc mě kniha ponížila! Myslela jsem si, že mám celkem slušný přehled v historii, literatuře i geografii. Ale zdaleka ne!

Na druhou stranu mi kniha rozšířila obzory. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o Balkánu před válkou, během ní i po ní. Musela jsem si dohledávat, kdo byli Ustašovci, jaké byly vztahy mezi Srby a Chorvaty, nastudovala jsem si Vladimira Velebita, Dražu Mihailoviće i Josipa Tita. A překvapivě jsem se hodně dozvěděla také o Karlu Mayovi. Nikdy mě vlastně nenapadlo zjišťovat, kdo byl člověk, který stvořil Vinnetoua a Old Shatterhanda.

Byly pasáže, které mě úplně pohltily. A pak přišly stránky, kdy jsem jen tápala a vůbec nechápala, co mi autor chce říct. Měla jsem pocit, že je to občas trochu generátor slov.

Je to kniha plná metafor, symboliky a paradoxů. Třeba toho, že na místech, kde se během války odehrávaly hrůzy, se později natáčel Vinnetou. Tahle rovina mě vlastně bavila asi nejvíc.

Myslím si, že pro Chorvaty nebo Srby bude tohle čtení mnohem přístupnější. Tu historii mají přece jen zažitou. Pro mě to byla často úplná španělská vesnice.

Občas to na mě působilo, jako kdyby bylo v jedné knize schovaných několik úplně jiných knih a každou napsal někdo jiný.

Nakladatelství Beta bezpochyby ulovilo velkou rybu. Otázkou ale je, jestli je to výhra pro každého čtenáře.

Pro mě tahle kniha nebyla. Nechci říkat, že je to spíš mužské čtení, protože podobné škatulkování nemám ráda. Jen mi v ní chyběly emoce. Místo nich jsem cítila důraz na výkon, akci, historii a fakta.

Předně musím podotknout, že nejsem milovnice psů. Když jsem ale viděla knihu O slavných psech a jejich lidech (a naopak) od Dani Horáková, chtěla jsem si ji přečíst. Mám totiž ráda biografie a z knih se ráda dozvídám nové informace a zajímavosti.

Řekla jsem si také, že by mi mohla ukázat, co lidi ke psům táhne, proč k nim cítí takovou lásku. Doufala jsem, že budu chápavější. A skutečně jsem po jejím přečtení pookřála.

Jsem velice vděčná za tolik nových a zajímavých zjištění. Třeba za informace o tom, jak to bylo se psy na Titaniku, které se objevují v kapitole věnované Peggy Guggenheim. Nebo za příběh jediného svatořečeného psa, který zachránil dítě před hadem.

Oddanost a věrnost psů mi připomněly zmínky o Argosovi, který dvacet let čekal na Odyssea, i o Hachikóvi, Fidovi a dalších psech, jejichž příběhy jsou dodnes symbolem věrnosti.

Fakt mě ta kniha bavila a pořád jsem se chtěla dozvídat víc. Navíc je zdařile koncipovaná. Na začátku každé kapitoly představí psa a jeho slavného páníčka. Samotná kapitola se pak věnuje hlavně tomu, jaký vztah měla daná osobnost ke psům, jaké psy chovala, co s nimi zažívala a proč pro ni byli tak důležití.

Kniha ale není jen o konkrétních psech. Třeba v případě Ivan Pavlov se zaměřuje na psy v širším kontextu jeho práce. U Jack London zase nejde o skutečné psy, ale o jeho knižní psí hrdiny.

Šokovaná jsem byla příběhem psa Rolfa, který ovládal takzvanou psí morseovku a normálně si její pomocí s paničkou povídal a odpovídal jí. A co se stalo v důsledku pátrání po informacích o mopsíkovi Steve Jobs, z toho mě dokonce zamrazilo. Přiznávám, že teorii jednoho mého kamaráda ajťáka věřím.

Ať už jste pejskomilové, nebo ne, myslím si, že vás tahle kniha bude bavit. Já jsem jí moc vděčná za to, o kolik nových poznatků mě obohatila. A to je přesně důvod, proč mám podobné knihy ráda. Nejen že vyprávějí zajímavé příběhy, ale člověk po jejich přečtení odchází zase o něco chytřejší.

Myslela jsem si, že dostanu komiks o jednom problému, sexuální dysfunkci. Jenže Neproniknutelná nabízí mnohem víc. Je komplexní a mnohovrstevnatá, nutí se zamyslet, přemýšlet, ptát se a hledat odpovědi na otázky týkající se vztahů, sexu, patriarchátu, ženského údělu nebo traumat. Při čtení mi jela hlava a měla jsem pusu dokořán.

A i když se komiks jmenuje Neproniknutelná, ke mně pronikl jako dlouho žádná kniha ne. To grafické zpracování je vážně působivé a totálně vás obklopí a vtáhne. Ty celostránkové výjevy a metafory jsou naprosto geniální, dostanou vás a už nepustí.

Alix Garin jde opravdu s kůží na trh a v tomto komiksu se odhaluje na kost. Tleskám jí za to.

Ty její pocity asi nemůže pochopit ten, kdo tohle nezažil. Přesto si myslím, že v některých momentech téhle knihy se najde, pokud si nebude nic nalhávat, každá žena. A možná i muž.

Po dočtení se mi chtělo vykřičet do světa a všude napsat: Mluvte se svým partnerem. Mluvte o sexu, o tom, co vám vadí, co se vám líbí. Buďte upřímní k sobě i k němu. Nestyďte se.

Jediné, nad čím stále přemýšlím, bylo samotné vykreslení vaginismu. Nechci tenhle problém nijak zlehčovat, protože je skutečný a pro ženy, které jím trpí, nesmírně náročný. Jen jsem při čtení úplně nevěřila tomu, že právě tohle je hlavní příčina autorčiných potíží.

Spíše jsem z příběhu cítila, že ze vztahu postupně vyprchala vášeň a partner pro ni přestal být sexuálně přitažlivý. Ve chvíli, kdy do jejího života vstoupil někdo nový, jako by se všechno najednou změnilo.

Možná to byl autorčin záměr a chtěla tím ukázat, jak složitě se prolíná psychika, vztahy i sexualita. Na mě to ale působilo spíš jako příběh o vyhaslém vztahu než o vaginismu samotném.

Sybil je sedmdesátiletá žena, která ráda píše dopisy, protože věří, že dopis je něco, co tu po člověku zůstane.

Dopisuje si se svými dětmi, bratrem, sousedem, spisovateli, zkrátka s kdekým, a právě prostřednictvím těchto dopisů se postupně dozvídáme o jejím osobním i profesním životě. A ne každý dopis je milý.

Tenhle formát se mi neskutečně líbil a klidně bych si přečetla ještě o pár set stran víc. Sybil je urputná, tak trochu vlezlá, přímočará, ale pořád zdvořilá. A i přes všechny tyhle vlastnosti jsem si ji strašně oblíbila.

Tohle je přesně ten typ knihy, který k vám pronikne. Dotkne se vás a vy s ním úplně splynete. Úplně jsem viděla její domek, zahradu i to, jak sedí a píše další dopisy. A soused Theodor Lübeck? Ten je prostě fakt sympaťák!

Během čtení jsem vůbec neměla čas se zastavit a psát si poznámky, jak to běžně dělám. Tahle kniha mě totiž úplně vtáhla, obejmula a já se do ní ponořila tak moc, že pro mě kromě Sybil chvílemi nic jiného neexistovalo.

Poslední stránky už u mě byly doslova vodopády slz. A jestli vám můžu dát jednu radu, tak si rozhodně přečtěte i poděkování. To vás rozseká snad ještě víc. Mně se jen při vzpomínce na ta slova znovu derou slzy do očí.

Výborná kniha.

Můry mě upoutaly hned od prvních stránek. Idě a Kryštofovi zmizí máma. Řekla, že odchází, ale brzy se vrátí. Jenže dny ubíhají a ona stále nikde.

Kniha je psaná z pohledu dětí, vypravěčem je Kryštof, starší bratr Idy. Kapitoly se střídají mezi dny, které sourozenci prožívají sami na vlastní pěst a snaží se utajit, že jejich máma zmizela, a dny, kdy s nimi ještě žila. Okolí tak věří, že je máma jen v práci nebo spí po noční.

Jejich matka je velmi tajemná postava a prvních zhruba dvě stě stran se o ní dozvídáme jen střípky. Ani z nich si ale nedokážeme složit celý obrázek, a právě to mě hnalo dál. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo vlastně matka Kryštofa a Idy je a kam a proč zmizela.

Můry mi trochu připomněly Betonovou zahradu, kde také sourozenci zůstanou sami v domě a předstírají, že jejich život bez rodičů plyne dál. Kniha je velmi čtivá, i když mi přišlo, že v polovině jí trochu docházel dech.

Od Evy Střihavkové jsem už četla knihy Dýchej za mě a Seznam Evelíny B., ale právě Můry mi sedly nejvíc. Velkou zásluhu na tom má i Kryštof, který byl neuvěřitelné dítě a já si ho velmi oblíbila.

Ocenila bych jen výraznější časové ukotvení příběhu hned na začátku, protože doba, ve které se odehrává, mi byla jasná až ve druhé části knihy. Blízké mi bylo také prostředí Ústí nad Labem, kde se příběh odehrává. Dokázala jsem si ho díky tomu dobře představit a došly mi i některé souvislosti týkající se například plaveckého bazénu.

Můry jsou silný příběh. A kupodivu pro mě nejsou ani tak příběhem dětí, jako spíš příběhem silné ženy. I když názory se na to budou určitě lišit. Sama jsem v tomhle ohledu trochu na vážkách.

Nevyžádaná pošta je prvotina Hany Maškové, která mě zaujala na první pohled. Jednak ji napsala autorka se stejnými iniciály, jaké mám já, a jednak slibovala příběh o třech třicátnících, takže jsem měla pocit, že by mi mohla být blízká.

Michal, Max a Adina žijí každý úplně jiný život. Jednoho dne ale všichni dostanou dopis, který je zve na schůzku, kde by se měli dozvědět okolnosti smrti svých matek. Právě tyto dopisy svedou dohromady tři naprosto rozdílné lidi a rozjedou příběh, který mě chytil.

Přiznám se, že jsem si celou dobu myslela, že se všechno vysvětlí a dopadne úplně jinak. O to větším překvapením pro mě byl závěr, který jsem rozhodně neodhadla.

Pro mě byla Nevyžádaná pošta hlavně příjemná oddechovka. Otevírá ale i hlubší témata, především složité rodinné vztahy.

Co mě ale bavilo opravdu hodně, byl humor. U knih se mi nestává často, že bych se smála nahlas, ale tady se to povedlo hned několikrát. A to je něco, co umí jen málokterá kniha. Scéna s půjčenou knihou v letadle byla tak skvělá, že jsem ji musela okamžitě převyprávět manželovi.

Ze všech tří hlavních postav jsem si nejvíc oblíbila Maxe. Líbila se mi jeho přímočarost, stoický přístup a celkově to, že se s ničím moc nepáral. Vedle ostatních působil nejvýrazněji.

Určitě si od Hany Maškové ráda přečtu i něco dalšího, protože její prvotina mě příjemně překvapila.

A pokud hledáte knihu na léto, tak si Nevyžádanou poštu klidně přibalte do kufru. Je to pohodový paperback, který se čte skoro sám a ideálně se hodí na dovolenou, k vodě nebo jen tak na líné odpoledne na zahradě.

Trainspotting je extrémně dynamický čtení. Upřímně jsem celou dobu moc nevěděla, kdo je kdo, až na dvě hlavní postavy, ale vůbec mi to nevadilo. Tahle kniha totiž stojí na úplně jiných kvalitách.

Je syrová, sprostá a mega nechutná. Fakt. U téhle knížky se nedá jíst, nedělejte to. Irving Welsh vás hodí přímo doprostřed špíny, smradu a beznaděje a nijak vás nešetří. Kniha ke mně dost pronikala. Viděla jsem před sebou poblitý hadry, strupy po vpichu i nechutný boláky v obličejích postav.

Protože jsem už četla dost knih z prostředí narkomanů, měla jsem s čím porovnávat. A vlastně se tu znovu potvrzuje pořád stejná mentalita. Šlehnou si a říkají si, že je to naposledy, že už fakt končí. Jenže pak přijde absťák, neustojí ho a zase si letí pro další dávku. Nic není důležitější.

Na zadní straně knihy stojí, že „sledujeme nikam nevedoucí bezčasí“, a přesně tak to na mě při čtení působilo. Děj se sice pořád někam pohybuje, ale zároveň jako by se nehýbal nikam. Postavy přežívají ze dne na den, od dávky k dávce, a člověk velmi rychle pochopí, že z tohohle kolotoče se ven dostává jen málokdo.

Sympatické mi je i to, že se název nepřekládal. Jednak z úcty ke kultovnímu filmu, ale hlavně proto, že pro něj vlastně ani pořádný český ekvivalent neexistuje. Přiznám se navíc, že jsem až do konce knihy netušila, co výraz trainspotting znamená, takže jsem ocenila jeho vysvětlení.

Snažila jsem se na knihu dívat i pohledem doby, kdy vyšla. V roce 1993 musela působit mnohem šokujícím dojmem než dnes. Teď už podobně syrové věci nejsou tak výjimečné a když ji srovnám třeba s knihami My děti ze stanice ZOO nebo Feťáci, tak právě tyhle dvě mě zasáhly o něco víc.

Co mě ale hodně bavilo, byl jazyk. Slang, nespisovné vyjadřování a foneticky doslovný zápis řeči dodávají knize autentičnost. V tom mi Trainspotting trochu připomněl Mechanický pomeranč od Anthonyho Burgesse.

Trainspotting pro mě nebyla kniha, kterou bych si zamilovala, ale rozhodně je to kniha, kterou jsem prožila.

Podbrdské ženy jsem poslouchala jako audioknihu a strávila jsem s ní krásný čas. Dokonce si myslím, že by mě bavila víc v tištěné podobě. U audioknih totiž často mívám o něco horší dojem než z klasického čtení.

Příběh nás zavádí do podhůří Brd a vypráví o těžkém údělu žen, jejich nenaplněných snech a životě, který jim často určovali jiní. Především muži. Je to svět tvrdé práce, hospodářství a každodenních povinností, kde na vlastní přání a sny mnohdy nezbývá prostor.

První ženou, kterou sledujeme, je Emilka. V předválečné době si svůj budoucí život malovala dost narůžovo, jenže realita ji velmi rychle usadila na zadek. Z holky jako květ se stane uštvaná žena, která se nezastaví mezi péčí o hospodářství, manžela, nevrlého tchána a syna.

A přiznám se, že z některých chlapů mi bylo pěkně zle. O to zajímavější je sledovat, jak se jejich sebejistota začne drolit s příchodem války.

Zhruba v polovině knihy už je po válce a autorka se věnuje tomu, jak osvobození prožívali lidé na vesnici. Zajímavé bylo i sledovat, jak na tehdejší ženy působili američtí vojáci, kteří do jejich života přinesli něco úplně jiného, než na co byly dosud zvyklé.

Kniha se ale nezastavuje jen u války. Pokračuje dál a zachycuje i nástup komunismu a jeho dopad na obyvatele malé obce.

Pokud čekáte velké zvraty a dramatické momenty, tak tady je nenajdete. Vyprávění plyne pozvolna a soustředí se spíš na každodenní život a proměny doby.

U mě bohužel ke konci přišla trochu únava. Audiokniha je opravdu dlouhá a poslouchala jsem ji skoro dva měsíce. Nebyla to totiž přesně ta kniha, kterou bych si pouštěla při každé volné chvilce jen proto, abych zjistila, jak to dopadne. Poslouchala jsem ji ráda, ale nepotřebovala jsem se k ní neustále vracet.

Podbrdské ženy jsou za mě příjemný generační román z českého venkova, který neurazí, ale ani vyloženě nenadchne. Nabízí zajímavý pohled na život žen v několika historických obdobích, jen bych od něj po dočtení čekala o něco silnější emoce a svižnější tempo.

Umění rozhodnout se byla pro mě jedna z těch knih, které mě zajímaly spíš z čisté zvědavosti než proto, že bych v nich hledala pomoc nebo návod. S rozhodováním totiž problém nemám. Naopak.

Přesto pro mě bylo čtení zajímavé, protože jsem v knize poznávala spoustu lidí ze svého okolí. Já jsem totiž naprostý opak lidí, kteří trpí rozhodovací paralýzou, a často mám problém pochopit, proč se někdo nedokáže rozhodnout ani v situacích, které mi přijdou úplně jasné. O to víc mi kniha pomohla pochopit jejich uvažování a být k nim o něco empatičtější.

Stejně jako ostatní knihy Terezy Sladké je i tahle napsaná velmi srozumitelně. Nemusíte se bát žádné záplavy odborných výrazů, psychologických pouček nebo cizích názvů. Všechno je vysvětlené na konkrétních příkladech a takovým způsobem, že tomu bez problémů porozumí i naprostý laik.

Jsem si naprosto vědomá toho, jaké dopady může rozhodovací paralýza mít. Pokud ale patříte mezi lidi, kteří ji podceňují nebo si myslí, že jde jen o obyčejnou nerozhodnost, měli byste si tuhle knihu opatřit co nejdřív. Dočtete se, jak dokáže zkomplikovat život nejen vám samotným, ale i vašemu partnerovi nebo třeba pracovnímu okolí.

Velmi zajímavé pro mě bylo uvědomění, jak velký vliv na naši rozhodnost nebo nerozhodnost mají rodiče a způsob výchovy. Jak se sami rozhodují, jaké vzorce chování předávají dál a kolik prostoru dávají dítěti, aby si o věcech rozhodovalo samo.

Moc se mi líbil také jeden z rozhodovacích hacků: „Představ si, že by začal hořet dům.“ Právě podobné praktické tipy dělají z knihy něco víc než jen teoretické povídání o problému.

A praktická je vlastně celá. Najdete v ní spoustu cvičení a je jasné, že pokud chcete něco skutečně změnit, nepůjde to bez práce. Nestačí si knihu jen přečíst a čekat, že se vše vyřeší samo.

Nejvíc mě bavila kapitola s příklady z praxe. Příběhy čtyř lidí, kteří se potýkali s rozhodovací paralýzou a nakonec našli cestu ven ze svého trápení, pro mě byly asi nejsilnější částí celé knihy. Právě na nich je nejlépe vidět, jak moc může nerozhodnost člověka svazovat.

Líbila se mi také myšlenka, že není potřeba neustále se hnát za dokonalostí. Dokonalost je nedosažitelný ideál a čím dřív to člověk přijme, tím lépe se mu bude žít.

,,...je vám 80 let s ohlížíte se zpět. Čeho budete víc litovat - že jste to zkusili a možná selhali, nebo že jste to nikdy nezkusili?"

Čtyři ženy, jedna taneční minulost a spousta věcí, které mezi nimi zůstaly viset ve vzduchu. Přesně to mě na Tanečnicích chytlo hned na začátku.

Seznamujeme se s Táňou, Vendy, Klaudií a Laurou. A přiznám se, že jsem si je ze začátku musela vypsat, co je která zač, abych byla v dalších kapitolách v obraze a nepletly se mi. Ale strašně rychle jsem si k nim našla vztah, protože každá byla úplně jiná a každá měla něco, co mě nutilo chtít vědět víc. Vendino manželství, Tánino dětství, Klaudiina osobnost i Lauřina budoucnost.

Před deseti lety spolu tancovaly. Pak se něco stalo, rozhádaly se, přestaly se bavit a teď přichází Klaudie s tím, že by se měly znovu sejít. A já potřebovala vědět proč.

Během čtení jsem měla v hlavě pořád samé otázky. Kdo je Viktor? Proč je Táňa taková, jaká je? Proč spolu holky přestaly tancovat? A proč na jejich nabídku kývl přední choreograf?

Knihu jsem slupla za dva dny, protože jsem se potřebovala dostat k jádru pudla a přijít tomu všemu na kloub. Fakt jsem na holky při čtení mluvila nahlas. Nechápala je, nadávala jim, soucítila s nimi a občas jim promlouvala do duše. Měla jsem pocit, že sedím s nimi a jsem součástí jejich party.

A strašně mě bavilo celé pojetí knihy. Baroko, ctnosti a neřesti, Kuks, Braun, Francie za Ludvíků. To bylo úplně něco pro mě a já jsem si v tom rochnila. Celé to působilo promyšleně a všechno do sebe krásně zapadalo.

Velkým tématem je tu i žárlivost mezi ženami a kamarádkami. Přimělo mě to zamyslet se nad tím, proč si ženy mezi sebou tolik závidí a proč máme potřebu se pořád porovnávat.

Konec pro mě byl asi od poloviny docela předvídatelný, ale vlastně mi to vůbec nevadilo. I tak tam bylo pár momentů, které jsem nečekala a kvůli kterým stálo za to dočíst až do konce.

Mámou v procesu je kniha, kterou vypráví prvorodička od prvního měsíce těhotenství. O tom, co prožívala, co řešila a jak to s ní cloumalo.

Na jednu stranu je to velice úsměvné, ale zároveň taky někdy bolestná realita, protože hormony nejsou sranda a v tu chvíli jsou některé situace, nad kterými by se většina lidí normálně povznesla, prostě konec světa. A přesně tohle Tereza popsala naprosto autenticky. Nehraje si na dokonalé těhotenství, ani na usměvavou maminku z instagramu. Je to velmi intimní a upřímná zpověď o tom, jaké těhotenství opravdu je.

V mnoha věcech jsem se úplně poznávala a vrátila jsem se do časů svého těhotenství. A přiznám se, že v některých chvílích jsem se o Terezu fakt bála. Její beznaděj a pocity ke mně strašně pronikaly a některé pasáže se nečetly úplně lehce právě proto, jak opravdové byly.

Celé to na mě působilo, jako kdyby mi to vyprávěla kamarádka u kafe. Měla jsem pocit, že všechno prožívám s ní, stojím při ní, držím jí palce v nelehkých situacích a podporuju ji v rozhodnutích, která dělá.

A myslím, že každá máma má svůj těhotenský, porodní a poporodní příběh a mohla by vyprávět. Každý je jiný, v něčem se třeba shodujeme, ale stejně si každá neseme něco svého. A vlastně je hrozně pravdivé, že když jdeme s kámoškama na kafe, vždycky se některá z nás k těmto obdobím vrátí. Protože jsou to jedny z nejdůležitějších období v životě nás matek.

A musím strašně pochválit i samotný název knihy. Mámou v procesu je podle mě naprosto trefné, protože těhotenství ani porod z nás mámy automaticky neudělá. Je to proces. Dlouhý, náročný, krásný a občas i strašně těžký proces.

A já jen doufám, že Tereza bude pokračovat a že po této knize přijdou další, protože by mě strašně zajímalo, jak prožívala období s batoletem, předškolákem a tak dále, a tak dále,...

Když jsem po přečtení prvních stránek zavřela knihu a na chvíli se zastavila, říkala jsem si jen: „sakra, proč jsem tak dlouho otálela s dalším É. Louisem?“ Je vážně fantastický!

Boje a proměny jedné ženy je tenounká kniha, má jen 112 stran, a přečetla jsem ji během jednoho odpoledne na dece. Jenže Édouard Louis se i na těch několika stránkách dokáže dotknout člověka víc než někteří autoři na pěti stech. Jeho slova mají váhu. Žádná věta není navíc. Píše krátce, úderně, silně a chytře.

Kniha je o jeho matce. O tom, jak ji vnímal on a jak se vnímala ona sama. Je ale zároveň i o jeho dětství a otci. O prostředí, ve kterém vyrůstal. Jelikož jsem už četla Jak se stát jiným, věděla jsem, z čeho vychází, a tak mě nic z toho vlastně nepřekvapilo.

I tady Édouard Louis otevírá ekonomické otázky prizmatem sociální nerovnosti, chudoby a třídního rozdělení společnosti. A dělá to způsobem, který nepůsobí jako přednáška, ale jako syrový život. Vypráví o ženě, jejímž snem bylo prostě stát se ženou. Dostát se z područí svého muže a uniknout roli matky a domácí otrokyně, do které byla natlačená.

Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst hlavně proto, že už delší dobu mám doma Monique na útěku a bylo mi doporučeno začít právě Boji a proměnami jedné ženy. A tak se stalo.

Hned po dočtení jsem totiž automaticky sáhla po Monique, protože jsem se nechtěla s É. Louisem, jeho rodinou, Monique ani Francií tak rychle rozloučit.

Hned poté, co jsem od Édouarda Louise dočetla Boje a proměny jedné ženy, jsem musela vzít do ruky Monique na útěku. A dobře jsem udělala. Kniha na tu předchozí nádherně navazuje a upřímně nevím, jestli by na mě zapůsobila tolik, kdybych Boje a proměny jedné ženy nečetla předtím.

Tentokrát Louis píše o útěku své matky od násilného opilce, ke kterému se nastěhovala a začala s ním nový život po rozvodu s jeho otcem. Louisova matka zkrátka nemá štěstí na chlapy. A člověk má během čtení pocit, že si buď pořád vybírá stejné typy mužů, nebo se na ni ty stejné typy prostě lepí samy.

I v této knize Édouard Louis popisuje těžké věci neuvěřitelně lehkým způsobem. Jeho styl psaní strašně těší oko a já si stránky vyloženě šetřila, protože jsem nechtěla dojít na konec, o kterém jsem věděla, že přijde moc brzo. Kniha má necelých 150 stran a zase dokazuje, že délka opravdu nerozhoduje.

Autor se sice soustředí hlavně na svou matku, ale mezi řádky odkrývá i něco o sobě a o vztahu se sestrou, což pro mě bylo strašně zajímavé. V podstatě se v knize vlastně neděje nic převratného. A přesto je skvělá. Udělat z mála tak silné a působivé dílo dokáže opravdu jen pár spisovatelů a Édouard Louis je jedním z nich.

Louis toho navíc odhaluje opravdu hodně. Nejen o sobě, ale i o lidech kolem sebe. A úplně chápu, že ne všichni členové jeho rodiny jeho spisovatelskou dráhu kvitují. Je strašně otevřený a jde až na dřeň. Jak sám píše, je „archeologem své matky“.

I tady pokládá důležité otázky týkající se žen a finanční nezávislosti. Kolik žen by změnilo svůj život, kdyby na to dostaly šek? Jaká je vlastně cena svobody? A i když s Louisovou politikou nerovnosti úplně nesouhlasím, jeho knihy mě nahlodávají a nutí mě o těch věcech přemýšlet.

A závěr? Ten mě dojal. Bylo to celé vlastně hrozně milé.

Tváří v tvář zločinu je další z knižních rozhovorů, které mě utvrdily v tom, že tenhle formát umí být neuvěřitelně čtivý. Už dřív jsem z této edice četla rozhovor se Štěpánem Kozubem a byla jsem nadšená.

Josef Klíma je člověk, který mě dlouhodobě zajímá a jehož práce si opravdu vážím, takže jsem si chtěla přečíst i jeho příběh. Od rozhovoru jsem se nemohla odtrhnout.

Nejvíc mě bavilo, kolik nových věcí jsem se dozvěděla hlavně o jeho životě, dětství a mládí. Přeci jen jde o jednoho z prvních investigativních novinářů u nás a je fascinující sledovat, jak se formoval člověk, který byl u tolika zásadních momentů české porevoluční historie.

S Josefem Klímou jsou samozřejmě neodmyslitelně spjaté i další známé osobnosti a kauzy. V rozhovoru se objevují jména jako Jiří Kajínek, Karel Kopáč, František Mrázek nebo Radovan Krejčíř. Zaujalo mě ale i to, jak mluví třeba o přátelství s Bolkem Polívkou.

Kniha se dotýká spousty důležitých období a témat. Josef Klíma vzpomíná na studium za komunismu, cestování po Indii a Bangladéši, na Sametovou revoluci, divoká devadesátá léta, vznik Reflexu i pořadu Na vlastní oči. Hodně se mluví také o tématech, která si podle jeho slov hledají sama jeho, a to jsou drogy a Romové.

Díky rozhovoru jsem si na Josefa Klímu udělala mnohem komplexnější obrázek a vnímám ho trochu jinak než dřív. Tahle kniha totiž neukazuje jen novináře a reportéra, ale i člověka, který se podílel na scénářích řady známých filmů a seriálů. Upřímně jsem si ani neuvědomila, kolik toho má za sebou, a po přečtení mám velkou chuť sáhnout i po některé z jeho knih.

Hodně silný pro mě byl i moment, kdy vyprávěl o setkání s Bohumilem Hrabalem. Ta pasáž byla napsaná tak živě, že jsem ji úplně viděla před očima a naprosto vše chápala.

A nakonec bylo hodně znát, že Karolína Lišková Josefa Klímu dobře zná. Rozhovor díky tomu působil velmi přirozeně.

Bez šance se fakt dobře čte. Neal Shusterman píše svižně, čtivě a dokáže člověka rychle vtáhnout do děje. Nejsem úplně expertka na dystopie, takže nemůžu knihu nějak zásadně porovnávat s jinými autory, maximálně snad s 1984, ale s tím asi nechce být srovnávaný nikdo.

Příběh se odehrává ve společnosti, kde platí děsivý zákon. Každé dítě má právo na život od početí do třinácti let, ale mezi třináctým a osmnáctým rokem už záleží na rodičích, jestli ho chtějí vychovat do dospělosti. Pokud ne, dítě jde na takzvané rozpojení, při kterém jsou všechny části jeho těla využity pro lidi, kteří je potřebují. Na rozpojení se dostávají problémové děti, děti z dětských domovů nebo potomci věřících rodin, kteří slouží jako ,,desátky".

Kniha sleduje tři třináctileté hlavní hrdiny, kteří jsou na útěku, protože se sami mají stát rozpojenci. Samotný námět je opravdu silný a originální a nabízí spoustu prostoru k zamyšlení.

Co mi ale trochu vadilo, je to, že Shusterman ne vždy dostatečně vysvětluje pojmy a fungování tohoto dystopického světa. Některé věci člověk pochopí až později a některé vlastně vůbec.

Když bych navíc chtěla jít víc do hloubky, tak určité momenty trochu postrádaly logiku. Občas se také dělo až moc věcí najednou a některé pasáže působily zbytečně, protože děj nijak neposouvaly a pro příběh nebyly důležité.

Na druhou stranu samotné rozuzlení bylo nakonec vymyšlené opravdu dobře a závěr fungoval skvěle. Přesto mě ale kniha neuchvátila natolik, abych měla potřebu hned sahat po druhém dílu.

Kniha V pasti myšlenek mě osobně na začátku docela vyděsila a překvapila tím, jak moc nám naše vlastní myšlenky mohou komplikovat život. Člověk si často ani neuvědomuje, kolik času tráví přemýšlením nad tím, co bylo, co bude nebo co by mohlo být, místo aby jednoduše konal a žil přítomností.

Velké prozření pro mě přišlo u části o ruminaci, tedy opakujícím se negativním přemýšlení o sobě. Hodně silně na mě zapůsobila kapitola o novopečených matkách, které se psychicky hroutí, neustále se obviňují, že nic nezvládají a že jsou špatné, místo aby hledaly informace, četly si, jak některé věci dělat lépe a jak si v určitých situacích pomoci. O to silnější bylo uvědomění, jak negativně se takové myšlení promítá nejen do jejich života, ale i do dítěte a celého okolí.

Kniha mě neskutečně posunula a donutila přemýšlet úplně jinak. Přitom se nemusíte bát ani teoretičtější části. Ta zabírá zhruba sedmdesát stran a čte se velmi dobře. Všechno je vysvětlené srozumitelně a pochopí to i člověk, který se o psychologii nezajímá.

Nejsilnější myšlenka, která knihou prostupuje a kterou jsem kdysi slyšela už od jiné psycholožky, je rada, aby se člověk nevyčerpával opakovaným zpracováváním toho, co stejně už nemůže změnit. Přesně tohle mi v životě neuvěřitelně pomohlo a tahle kniha mi to znovu připomněla v ten správný čas.

Hodně úsměvné je i nastavování zrcadla našemu vlastnímu chování. Člověk si najednou uvědomí, jak absurdní některé jeho myšlenkové pochody vlastně jsou. Třeba když se ve své hlavě snaží donekonečna vyřešit problém, u kterého stejně vůbec neví, jak dopadne. A ještě horší je uvědomění, jak černé naše myšlenky často bývají. Co když se to nepovede, co když zklamu, co jsem udělal špatně. Jenže jak nám může pomoct neustále si přehrávat negativní scénáře? Spíš nás to dostává do ještě větší úzkosti.

Druhá, praktičtější část knihy se věnuje tomu, proč vlastně overthinkujeme, proč má někdo sklony k přemýšlení víc a někdo méně a hlavně co se s tím dá dělat. A právě tady jde kniha opravdu do hloubky. Není to jen povrchní povídání o overthinkingu, ale dostanete mnohem víc. Autorka se věnuje také výchově dětí, vlivu sociálních sítí, sebevědomí, perfekcionismu nebo vztahu k práci.

Najdete tu spoustu rad, testů, tipů a cvičení, díky kterým člověk začne mnohem víc chápat sám sebe i lidi kolem sebe. Součástí knihy jsou také techniky na zvládání úzkosti, relaxaci nebo dechová cvičení.

Ačkoliv jsem během čtení zjistila, že sklony k overthinkingu vlastně nemám nijak výrazné, i tak pro mě byla kniha obrovským přínosem.