hanka_reading komentáře u knih

Benjamin by rád žil poklidný život. Jenže má dluhy, které ho připravily o manželku a jeho dceru. Později se zaplete do obchodu se zvířaty v domnění, že by mohl dluhy splatit a pak se konečně naplno věnovat dceři a žít normálně. Jenže se to jaksi pokazí a všechno je úplně jinak.

Benjamin je duší dobrák, jen má prostě smůlu na to, co se mu dělo. Nejednou si přál, aby mohl vrátit čas a udělat všechno jinak. Mnohdy mi ho bylo líto a měla jsem pocit, že si to fakt nezasloužil.

Svoji roli má i jeho bývalá žena Paula, to byla pěkná mrcha. Ale jakmile se vložila do děje a ovlivňovala některé situace, prostě mi to připomínalo styl Jonase Jonassona – bylo to na mě takové absurdní, ale i tak mě to bavilo. Později už následovaly opět náročné a nebezpečné scény.

Z vedlejších postav musím zmínit Amandu, dceru Benjamina a Pauly nebo Erica - Benjaminova šéfa. Ani oni nemají jednoduchý život.

Kniha odhaluje téma pašeráctví zvířat - to bylo pro mě neokoukané. A taky ukazuje, jakou moc mají peníze. Kromě napětí se tu objevují ale i hezké chvíle nebo touha po odplatě záporným postavám.

Děj nás zavádí do Ameriky do 80. let a myslím, že autorce se atmosféra tohoto období povedla. Kniha je čtivá a pokud vás tedy zmiňované téma zaujalo, pusťte se do téhle knihy.

“Čas musíme nechat plynout, ne s ním bojovat.”

“Každý z nás někdy ztratí cestu a potřebuje ukázat správný směr.”

“Žádná realita není dokonalá. Je přesně taková, jakou si ji sami uděláme.”

“Protože věci, kterých na sklonku života litujeme nejvíc, jsou obvykle ty, co jsme neměli odvahu udělat.”

Hlavní postavou je mladá, svobodná a úspěšná advokátka Kristýna. Jenže jednoho dne se něco přihodí a Kristýna má po probuzení pocit, že najednou žije jiný život - má rodinu, manžela a vlastně ten život je úplně obrácený oproti tomu, co zažívala do teď. A nikdo jí samozřejmě nevěří, že je něco jinak.

Jak plynul čas dál, Kristýna zjišťovala, že jsou vlastně i jiné životní hodnoty a že i jiný způsob života může být fajn. Jaký život chce ale ona sama?

Musím říct, že ze začátku mi Kristýna moc sympatická nebyla tím, jak byla jízlivá, ironická a měla jsem pocit, že ji všechno vadí a všechno je špatně. Ale na druhou stranu, těžko říct, jak se v takové situaci chovat.

V téhle knize jsem objevila spoustu zajímavých a pro mě pravdivých myšlenek - to mě hodně bavilo. Autorka píše čtivě a děj tak opravdu utíká. Kniha je plná emocí, je o lásce, o vztazích, o vzájemné pomoci a především o uvědomění si toho, co chceme.

Já si ji tedy užila a myslím, že zaujme i mnoho dalších čtenářů. A moc mě baví ta obálka - odráží to, co v knize mimo jiné najdete.

O vévodovi z Wellingtonu určitě každý z nás někdy slyšel. Mě se dostal do ruky jeho životní příběh. Tato kniha ho představuje jako vojevůdce, ale také jako lidskou bytost se svými klady i zápory.

Byl to člověk, který potřeboval v každé záležitosti vidět smysl a zásadní věci dělal z vlastního přesvědčení. Na všechno, co čekal, se připravil a své plány dopředu pečlivě promyslel – tomu po zbytek jeho kariéry přineslo obrovskou výhodu.

Musím přiznat, že jako člověk mi byl sympatický - především tím, že kupoval knihy a budoval si vlastní knihovnu. A čtení patřilo k hlavním zálibám v jeho životě. Ale i jako člověk se zdál férový.

V knize je podrobně popsaná taky slavná bitva u Waterloo, po které prohlásil: “Trvám na tom, že kromě prohrané bitvy neexistuje nic tak smutného jako bitva vyhraná.”

Knihu jsem četla postupně a každý den jsem si dávkovala pár stránek. Sice jsem ji četla poměrně dlouho, ale i tak jsem si ji užila. Je opravdu nabitá informacemi, které jsou ale podány stravitelnou formou. Přiznávám, že popis některých bitev mě tolik nezaujal, ale to neubírá na mém hodnocení.

Kniha je velmi precizně zpracovaná - je vidět, že jsi dal autor práci s rešeršemi a že ho tohle téma baví. Myslím, že ji ocení nejen milovníci historie.

“Milku, musíš věřit. Zázraky se dějí, ale dějí se jen těm, kdo v ně věří!”

“Protože pláč je taková očista duše. Když slanými slzami umyješ oči, ony se pak na svět dívají zase s větší radostí, s větší nadějí. Je to prostě, jako bys dal oči do umývárny a tam je pořádně vydrhnul. Když nepláčeš, tak se tvé vidění světa nemůže očistit.”

Mikovi je deset let a má rád vlaky a všechno kolem nich. Jeho kamarád Ríša má novou vláčkodráhu, kterou prostě musí vidět. Jenže by tam neměl chodit, jak ho upozornili rodiče, protože Ríšova rodina jsou Židé. A tak nastane to nejhorší, co se může stát - ke kamarádovi vtrhne gestapo a všechny je odveze. A nikoho nezajímá, že Milek není Žid - jelikož se s nimi kamarádí, je rovněž vinen. Po několika týdnech cesty vlakem se dostává do pracovního tábora do Linze, kde peklo pokračuje.

Milkovi je často zima, má hlad, je mu úzko a strach mu svírá hrdlo. Nálada je ponurá, ale přesto má naději, že se vrátí domů - ta ho drží nad vodou. Je neskutečně statečný a nevzdává se. Moc se mi líbilo vyprávění z jeho pohledu, jeho nevinnost a víra v dobrý konec.

Může se zdát, že některé části jsou dosti zjednodušené a nereálné, ale po přečtení slova autorky pochopíte, proč to tak je. A mě to takhle vlastně vyhovovalo - těžké téma bylo zpracováno chvílemi jakoby odlehčeně a především čtivě.

Autorka mě dokázala vtáhnout do děje hned v úvodním prologu a udržela si můj zájem po celou dobu. V knize najdete také několik Ilustrací, které hezky dokreslují atmosféru příběhu.

Příběh je založen na skutečných událostech a o to silnější pro mě byl. Zároveň byl moc krásný a jsem ráda, že se mi dostal do ruky. Je o naději v dobrý konec, o síle žít a vzájemné podpoře.

“Jeden se rodí pro jemnost a něhu, druhý pro svár boj, je to všechno dokonalá souhra, jedno bez druhého by nemohlo existovat.”

Ivan je velmi mladý princ, který žije v království Babucha. Bohužel rodiče zemřeli a tak se o něj stará Polina, bývalá dvorní dáma. Ta se po smrti Ivanovy matky vetřela do přízně jeho otce a stala se tak vládnoucí hraběnkou Babuchu.

Ivan se cítí osamělý a opuštěný. Nejvěrnějším společníkem je mu jeho odraz v zrcadle. Macecha ho příliš nemá v lásce a její hlavní cíl je získat království do své moci. Dělá všechno proto, aby si lidé mysleli, že je Ivan hloupý a neschopný vést království. Díky tomu se seznámí s dcerami krále ze Severního království.

V tomhle pohádkovém světě je to trochu jinak. Princ je takový holčičí, rád vyšívá a věnuje se ručním pracem. A princezna Astrid ze zmiňovaného království je naopak taková ranařka, která se na první pohled ničeho nezalekne. Přesto mezi nimi vznikne přátelské pouto.

Na příběhu se mi líbilo, že přináší několik poselství - buď svůj a na nikoho si nehraj, dělej to, co tě baví apod. Dojem mi trochu kazil jazyk jedné postavy - asi pro odlišení byl použit jiný font, takže se mi to hůř četlo a ne všemu jsem rozuměla.

Kniha je určena mladším čtenářům, ale myslím, že může zaujmout kohokoliv. Je to svět plný tajemství, kouzel a magie a dokáže vyvolat emoce. Je také o odvaze a statečnosti. Potkáte s kladnými i zápornými postavami přesně tak, jak to v takovém světě chodí.

Já si knihu užila a děkuji za její zaslání.

Kdesi v horách je nalezeno tělo muže. Podaří se ho identifikovat jako Renauda Duvala. Jenže v jeho autě jsou nalezeny další dva řidičské průkazy – stejná fotka ovšem jiná jména.

Svého partnera začne hledat také Vicky. Vzhledem k jeho práci s ní pobývá ovšem pouze jeden týden v měsíci a pomáhá jí s výchovou dcery Loly.

A tak je tu ještě Éléa, která svého básníka vidí pouze párkrát za rok.

Jedná se opravdu o téhož muže? Je možné že by měl 3 různé identity? Co se tady vlastně odehrává?

Oficiální vyšetřování vede kapitánka Katel, která mi svým povrchním a nadřazeným chováním byla hrozně nesympatická. Ale moc prostoru v knize nemá. Svého partnera na vlastní pěst hledají taky Vicky a Éléa, později i Nanesse, oficiální manželka Renauda.

Musím přiznat že tenhle případ byl dost zamotaný a ke konci se mi zdá i dost natahovaný. Myšlenka různých identit byla zajímavá, ale vyústění celého případu bylo podle mě zbytečně překombinované.

Sympatické bylo, že původ všeho sahá až do tehdejšího Československa, i když moc dobré světlo na nás neháže. Je zmíněná mimo jiné Plzeň jako centrum loutkářství - loutky totiž tady mají velkou úlohu.

Přiznávám, že po přečtení anotace jsem měla velká očekávání, kterých se mi bohužel nedostalo. Pro mě to byla spíš průměrná kniha, ale věřím, že spokojené čtenáře si najde.

Linda je patnáctiletá holka, která chce skočit pod auto a ukončit svůj život. Má ale dva kamarády, kteří ji drží nad vodou. Jedním je podobně starý Kevin, takový ekologický aktivista, a druhý stárnoucí Hubert, který má demenci a Linda se o něj několikrát týdně chodí starat. S Hubertem toho má dost společného - třeba že se neřídí pokyny nebo si nedělají žádné plány do budoucna.

Skoro celá kniha je věnovaná tomu, jak Linda pečuje o Huberta. Je trpělivá, chápavá a ohleduplná, na rozdíl od Hubertovy dcery, která na něj docela kašle. O Kevinovi se toho moc nedozvíme a o Lindě ještě míň, což mi přišlo škoda. Zajímal by mě právě její život a pohnutky vedoucí k tomu, že si chtěla vzít život.

Nicméně kniha ukazuje na sílu přátelství mezi několika lidmi, chvílemi je melancholická, a i když mi Linda přišla zvláštní svým chováním, tak se mi líbil její přístup k Hubertovi, který na tom byl hůř a hůř a péče o něj byla postupem času více náročnější.

Když to tedy shrnu, nebylo to špatné, obzvlášť konec byl pro mě dojemný, ale s více informacemi o Lindě by byla kniha mnohem lepší.

Medúzy už tady byly tolikrát, že asi není potřeba je nějak zvlášť představovat.

Víc než toxický vztah mezi dvěma kamarádkami jsem vnímala onemocnění jedné z nich a problémy týkající se léčby a přístupu lékařů - to bylo pro mě děsivé. Cítila jsem tu bezmoc a trápení, když se onemocnění projevilo v plné síle.

A co se týká kamarádek, jejich vztah taky nebyl nic jednoduchého. Chtějí se mít blízko, tíhnou k sobě, ale zároveň chce jedna opečovávat druhou, komunikace čím dál tím víc drhne a často dochází i kvůli hlouposti k nějakému výbuchu.

Ač to nebylo veselé čtení, kniha mě bavila. Ani jedna z holek mi svým chováním k srdci nepřirostla, ale líbila se mi jejich rozdílnost a především pak pitvání v pocitech a stavech vypravěčky - škoda, že neměla jméno. Taky je to o jejím pocitu viny a strachu. Celé je to dost o surové a bez příkras. Oceňuji i zvolená těžká témata - jedině dobře, že se o tomto píše.

“Silnější jsme společně, ne sami.”

Akádie je neutrální místo, které se nachází uprostřed dvou soupeřících stran mezi Francouzi a Brity. Žije tam švadlena Sylvie s rodinou, ale válečná situace je násilně donutí Akádii opustit. Ještě před tím se ovšem potká s rangerem Williamem, který hledá jejího bratra. Osud Akáďanů s ním celkem zamává.

Silvie se dostane až do Virginie, kde se snaží začít nový život. Jak to vypadá, o rodinu přišla a nemá to teď vůbec jednoduché. Nepolevuje v ostražitosti a neustále myslí na lepší budoucnost. Snaží se potlačovat vzpomínky na minulost, aby dokázala zvládnout náročnou přítomnost.

Osud pomůže k tomu, že se po nějaké době Sylvie s Williamem opět potkají. Pro Sylvii je šok, když ho znovu potká - je pro ni připomínkou zármutku minulého života. William ale zcela změní svůj život a rozhodne se Akáďanům pomoct. Postupně tak k sobě hledají cestu, ale je dost trnitá.

Sylvie je neskutečně silná žena. Je starostlivá, pracovitá a ochotná pomoci ostatním. Dokáže se přizpůsobit situaci, ale naděje v lepší život jí stále drží nad vodou. Postupně jsem si oblíbila i Williama, který pochopil, jak mají Akáďané těžký život.

Představovala jsem si takový hezký happy end, ke kterému příběh směřoval, ale těsně před koncem došlo k velkému zvratu - alespoň pro mě to byl teda šok.

Tuhle knihu jsem si užila. Za mě šlo většinou o pomalejší tempo vyprávění, ale dokázala jsem si tak užít atmosféru a prostředí, které autorka moc hezky vyjádřila. Je to o síle žít, o naději, ale i o lásce.

Pokud tedy máte rádi historické romány a chcete se přenést do 18. století, neměla by vás tato kniha minout.

“Vztahy nejsou o tom, jak moc a koho milujete. Jsou o tom, co si člověk vybere. Na co má. Co ustojí. A co vydrží.”

Díky shodě náhod se mi dostala do ruky druhá autorova kniha. Najdete v ní básně, ale i krátké texty o životě a především o vztazích a lásce. Některé jsou veselé, jiné spíš ponuré, ale tak i tak vás mohou navést k zamyšlení se nad nimi. Můžete je číst různě na přeskáčku podle toho, kde zrovna knihu otevřete.

Některé části mě bavily víc, některé míň. Ale i tak doporučuji si udělat někdy čas a třeba si jen tak knihu prolistovat. A kdykoliv se k ní můžete vrátit a třeba vám dá něco jiného.

Když jsem viděla název téhle knihy, říkala jsem si, co mi asi tak může tahle kniha pro děti dát. A jsem překvapena - vůbec to nebylo špatný. Dozvěděla jsem se vtipnou formou, co tyto dvě nepříjemnosti způsobuje, pobavila jsem se u katalogu prdů a krkanců nebo zjistila, které prdy vstoupily do dějin.

Ač chceme nebo nechceme, obojí patří k životu a vyhnout se tomu jde jen horko těžko. Tak proč se tomu nezasmát aspoň při čtení této ilustrované knihy?

Šimon se přestěhuje s rodiči do nového města. Kromě nového prostředí ho čeká také nová škola. A jelikož má fyzický handicap, ví, že ho nečeká nic příjemného. Seznámí se tam s Luckou, pro kterou úplně náhodně opraví chybku v programu - počítače ho totiž dost baví. Lucku to zaujme a pozve ho ke hře jakési demo hry. Jak se brzy ukáže, nejde jen tak o něco, ale jde opravdu o život. Do všeho je zamotaný taky spolužák Marek, kterého se to celé nejvíce týká.

Musím přiznat, že tenhle příběh je opravdu čtivý. Je plný dobrodružství, odvahy, ukazuje na sílu přátelství a taky na vzájemnou podporu mezi přáteli. Jen se mi tedy zdálo, že hlavní postavy byly dost zkušené co se týká programování vzhledem k tomu, že to byli sedmáci. A taky téma, které se v knize řešilo, bylo dost vážné vzhledem k jejich věku. Ale možná jen nevím, co současní sedmáci umí. Na druhou stranu se mi ale líbilo, jak se v tom všem orientovali a věděli, co a jak.

Tahle partička mě bavila a myslím, že bude bavit i starší dětské čtenáře už je tím herním prostředím. Jsem zvědavá, co se jim podaří zvládnout v dalším díle.

Inspektorka Sofie Gardererová je otrávená ze své šéfové a tak přemýšlí o odchodu z práce. Nadřízená je ale převelena na jiné místo a jejího postu se ujímá Gavin Desmond. Tito dva jmenovaní mají hned na stole první případ. Za vesnicí Maggoty je na starém dětském hřbitově nalezeno tělo mladé dívky. Vyšetřování ale brzy ukáže, že se nejedná jen o jedno tělo.

Sofie obvykle ráda chodí na hřbitovy, připadá jí v tom něco melancholicky uklidňujícího. Ale v tomto případě to bylo spíš děsivé a nepochopitelné, obzvlášť když se jedná o dětský hřbitov. Ze začátku ji moc nebaví práce s Gavinem, ale dá tomu čas a najednou se z nich stává šikovná vyšetřovací dvojice. Brzy se ukáže, že Gavin je dobrý šéf a dobře se s ním pracuje.

Začátek byl za mě takový pomalejší, pak se to trochu rozjelo. Vyšetřování šlo taky pomalu, ale jelikož se neobjevily žádné nové informace, není se co divit. Pak ale děj nabral spád a začal mě bavit mnohem víc. Postupně se odkrývali nové souvislosti a začalo to být napínavé. Případ byl nakonec zajímavě propletený.

Sofie s Gavinem mi byli sympatičtí. Ač byl Gavin z královské rodiny, na nic si nehrál. A jako šéf se mi zdál férový. Celé se to odehrává v arvédském království a kromě spojitosti s Gavinem se mi zdálo, že to významnou roli nemá, je to vlastně náš běžný život. Možná to bude mít větší význam v dalším díle, který si určitě taky ráda přečtu.

“Každá máma je nejlepší právě pro své dítě, ne pro jiné.”

V této knize sledujeme příběhy dvou maminek, Veroniky a Natálie, a jejich nemocných dětí. Prožíváme s nimi stanovení diagnózy, průběh a dva různé konce.

Jak je v knize vidět, stačí opravdu málo k tomu, aby se svět proměnil v temné místo. Jakmile dítě onemocní, prožívají maminky nejhorší chvíle se ve svém životě. Nikdy se o nikoho tolik nebojí jako o své dítě - tak to máme všechny maminky.

Občas jim dochází síla jít dál. Ale musí ji najít, i kdyby měly padnout na pusu. Jiná volba není. A úplně nejdůležitější je pro ně naděje, že všechno dobře dopadne - ta je drží nad vodou.

Tohle bylo neskutečně emočně silné čtení. Cítila jsem zoufalství, beznaděj a obrovskou bolest. Maminky ztrácely chuť žít a někdy těžce hledali ten nový důvod, proč fungovat dál. Čtení mi taky ukázalo a potvrdilo, jak je důležitá podpora rodiny a přátel.

Příběhy jsou založeny na skutečných událostech a o to víc byly pro mě děsivější. Ale tohle se prostě děje, takový je život.

A jak se říká, pokud nejde o zdraví, nejde o nic.

Posílám sílu všem, kdo něčím takovým prochází.

“Pamatuj, že kletba nepodléhá času. Nepřestávejte hledat…”

“Nikdo není jen hodný nebo zlý. Záleží na prostředí, ve kterém žijeme, a na tom, jak se rozhodneme.”

V této knize sledujeme několik dějových linek. Ta v současnosti se točí kolem Johany a zděděné pečeti. Johana vídá stín muže a není si jistá, kdo to je. Navíc má pocit, že jí chce zabít a často se tak cítí ohrožena. Na druhou stranu je dost rázná a jen tak se ničeho nebojí.

Pak je tu linka v minulosti která se odehrává už ve 14. století. Petr, šikovný mečíř, se zamiluje do Anny, dcery šlechtice. Jejich vztah samozřejmě není pro společnost vítaný, ale jim to nevadí.

Obě linky spolu souvisí, ale na první pohled není jasné, co je spojuje. Jak název knihy napovídá, může se jednat o kletbu minulosti, která se přináší až do současné doby a dokáže tak způsobit nejeden problém.

Musím přiznat, že se začátku jsem měla trochu problém s tolika postavami, které se v příbězích vyskytují. S tím mi ale dost pomohly náčrty rodokmenu. Po krátkých úsecích se přeskakuje ze současnosti do minulosti a v minulosti se jedná ještě o víc časových období - to bylo pro mě ze začátku taky náročnější. Ale s dalšími přečtenými stránkami začaly všechny informace dávat smysl. Příběh jsem pak už dokázala užít naplno.

Odehrává se nám tak příběh o lásce, o zradě, o touze po majetku a po moci, ale také především o kletbě z minulosti. Chvílemi je to až nebezpečné a tajemné. I tentokrát jsou postavy dobře charakterizované a především ty záporné mi občas pily krev. Ale po přečtení jsem si řekla, že tak úplně za to asi nemohli. Knihu jsem si tedy ve finále užila.

“Knížka, která pohladí srdce a navodí tu správnou vánoční atmosféru – nejen o Vánocích.”

Filip s Klárkou se už nemůžou dočkat Ježíška a tak vymýšlí samé lumpárny. Začnou se honit, až se Filipovi podaří skočit do kynoucí vánočky. Tatínek se rozzlobí a pošle děti ven. Tam narazí na jedno malé chlupaté překvapení. A nudné čekání na Ježíška je rázem pryč.

To je moc hezký vánoční příběh. Promítne se v něm dětská nedočkavost při čekání na Ježíška, typické sourozenecké vztahy, ale i náznak vánočních tradic. A šťastný konec, to je ten správný, který k Vánocům patří.

Musím zmínit, že v příběhu peče vánočku tatínek - to se mi moc líbilo.

Celou knihu doprovází nádherné ilustrace od Heleny Synkové, které jsem si užila stejně jako příběh.

“Nemusíš u každé knihy relaxovat. Má tě to obohatit i v jiných směrech.”

Andrew je úspěšný architekt. Jeho manželka Lina pracuje v galerii a poté dává hodiny hry na violoncello. Vypadá to že vedou spokojený život, ale nic není takové, jak to vypadá. Vkrádá se mezi ně totiž psychické onemocnění Liny a dost jim ztrpčuje život.

Andrew má o Linu strach a tak se často ptá, jak se má jak se cítí. Trápí ho její stav a je schopný pro ní udělat cokoliv. Rozumí jejímu vzteku. Ale Lina to vnímá jako nedůvěru a tak je často útočná a nadává mu. Má pocit, že je neohrožená a že všechno zvládne. Svůj stav si moc nepřipouští.

Tohle bylo velmi silné čtení. Pro mě to byla pěkná ukázka, jak nás může ovlivnit dětství, rodina nebo jakákoliv nelehká situace. Moc se mi líbilo, jak se Andrew snažil Lině pomoct a nezavrhl ji, i když to bylo těžší a těžší. Cítila jsem jeho bezmoc a zoufalost, když už nevěděl, jak dál, ale zároveň i sílu jeho lásky k Lině. A u Liny se mi líbilo znázornění projevů nemoci.

Autorka mě dokázala vtáhnout do děje a můj zájem držela během celé knihy. Příběh na mě působil opravdu reálně přesně tak, jak to v životě chodí. A ten konec?

Hlavní postavou je muž ve středním věku, který pracuje v korporátu v oddělení storytellingu. Má malého syna Elíška, manželku Helenu a tak trochu stereotypní život.

Celé se to odehrává v době pravděpodobně covidu, ale všechno se postupně zase vrací k normálu a zase to začíná být jako kdysi. A jak říká jeho syn, všechno bude super.

Jednoho dne k němu do kanceláře přijde o mnoho let mladší kolegyně Anna, která udělá takový vítr v jeho životě.

Kromě toho taky sledujeme užití umělé inteligence, která čím dál tím víc zasahuje do života lidí a ovlivňuje je - to bylo pro mě trochu děsivé.

Co mě hodně zaujalo, bylo zavedení čtecí hodinky během pracovní doby - kdo by něco takového nechtěl?

Pokud to shrnu, je to příběh muže v krizi středního věku, je to o lásce, nevěře, o smutku, ale i o naději, že všechno bude super.

Mě osobně se kniha moc líbila. Bavilo mě pitvat se v pocitech muže, který se ve všem plácal a neměl se k tomu udělat konečné rozhodnutí. I přesto všechno se ale dokázal postarat o svého syna oproti manželce - alespoň tak to na mě působilo. Jen jsem měla trochu problém, že nevím, jak se jmenoval. Ale jeho život byl reálný.

Na jednom staveništi jsou nalezeny ostatky dívky. Všichni jsou překvapení, včetně agentky Nikky Huntové, která se vrací po nějaké době zpět do práce. Ještě víc ji ale překvapí, že je to bývalá přítelkyně Roryho, jejího stávajícího přítele, který vede právě stavební práce na zmiňovaném staveništi.

Agentka je ale přivolána k jinému případu, ve kterém jde o ztracenou těhotnou mladou ženu. Netrvá dlouho a jsou nalezeny další ostatky.

Mohu všechny případy spolu souviset? A je do toho Rory zapleten? Co se tady vlastně děje?

Začátek byl pro mě takový náročnější vzhledem ke všem případům, které jsou zmiňovány. Možná jsem byla nepozorný čtenář, ale párkrát se něco událo a já nepochopila, jak k tomu došlo.

Občas se vyskytla situace, která mi nějak neseděla, třeba: “Muž si strčil hlaveň pistole do krku a zmáčkl spoušť. Krk se mu silou výstřelu oddělil od těla. Kulka mu rozrazila lebku a skončila v opěradle gauče.”

Na mě to působilo chvílemi nějak překombinovaně, někdy by se mi hodilo víc informací. Pak mi moc nesedlo, že dva lidi zadržovali informace - krom Roryho také jeden vyšetřovatel.

U Nikky jsem oceňovala, že se snažila dodržet odstup, když šlo o jejího přítele.

Případ jako takový byl zajímavý a přesto všechno byla kniha čtivá. Jen si myslím, že po nějakých úpravách by mohla být mnohem lepší.

Kniha 22 bazénů byla především o Tildě. A v této je prostor věnován Idě, která se nedokáže vyrovnat se smrtí své matky a tak odjíždí. Místo aby jela k sestře, pokračuje dál na Rujánu. Tam se nejdřív ubytuje na ubytovně, ale pak si jí ujmou Marianne s Knutem, starší manželský pár. A jen díky nim je schopná jakž takž fungovat. Seznámí se také s Leifem, se kterým si jsou blízcí. Ale i on má evidentně svoje trápení a tak se navzájem podporují a pomáhají si.

Ida má pocit jako by v ní bylo všechno rozbité. Připadá si jak tikající bomba, která brzy vybuchne. Přeje si, aby taková nebyla, ale moc neví, co s tím a od sestry si nenechá pomoct. Zásadně dělá to, co jí ničí a nemá absolutně žádné tušení, co je pro ní dobré. Myslím, že to byl důsledek dětství a především pocitu viny ze smrti matky.

Stejně jako zmiňovaná kniha o Tildě to bylo i tentokrát bolavé, surové a víc náročné čtení - přeci jen není Ida nikde ukotvená a nezná nic jiného. Ale celé to působilo zase tak reálně a místy až děsivě.

Za mě je v pořádku si občas přečíst něco podobného - může nám to pomoct uvědomit si, že i takové problémy existují.

Pokud vám nevadí náročnější čtení, pusťte se do téhle knihy - vlastně obě dvě autorčiny knihy můžu jen doporučit.