Romantasy se už tak trochu vyhýbám, protože už je toho zkrátka moc a přijde mi, že propracovaný děj a promyšlený svět ustupuje sexuálním scénam, nicméně jsem se nechala zlákat a rozhodně nelituji!
Živé stříbro mě zaujalo především svým světem. Poušť spalovaná dvěma slunci, nedostatek vody, říše fae, magie, alchymie a tajemná esence, která dokáže propojovat různé světy - tohle všechno vytváří skvělý základ pro příběh, který rozhodně není jen o milostné lince.
Saeris je navíc hrdinka, která se musí postavit mnohem větším problém, než si na začátku vůbec dokáže představit a její setkání s Kingfisherem celý příběh pořádně rozjede.
Líbila se mi jejich vzájemná dynamika, pošťuchování i postupné sbližování. Stejně tak jsem si oblíbila některé vedlejší postavy, které příběhu dodávají humor a příjemnou energii.
Na druhou stranu mě hlavní hrdinka místy trochu štvala. Hlavně ve chvílích, kdy si o sobě až moc myslela. Přitom mě právě její postupný vývoj jinak bavil, takže tyhle momenty byly zbytečné na jinak sympatické postavě.
Příběh má originální námět a spoustu skvělých nápadů, zároveň se ale nevyhnul známým romantasy klišé, mám na mysli především u sexuálních scén.
Celkově jsem si ale Živé stříbro užila. Má zajímavý svět, magii, napětí, humor, romantiku a dostatek tajemství, která vás přiměje číst dál. A hlavně má fantastický konec, za který autorce tleskám. Druhý díl si rozhodně přečtu i přes "drobné vady na kráse". Vřele doporučuji.
Fantastická kniha! Autor nepíše způsobem, který by čtenáře zahltil teorií. Naopak se snaží ADHD a úzkost přiblížit hlavně prostřednictvím běžných situací, ve kterých se člověk snadno pozná – od problémů s rozhodováním a organizací času přes odkládání povinností až po stres, vztahy a pocit, že člověk pořád něco nezvládá.
Velkým plusem jsou konkrétní příklady a příběhy z praxe. Díky nim nepůsobí jednotlivá témata odtrženě od reality a zároveň je dobře vidět, jak se ADHD s úzkostí mohou navzájem posilovat. Kniha navíc není určená jen k přečtení a odložení do knihovny. Obsahuje různá cvičení, otázky k zamyšlení, strategie a praktické postupy vycházející s kognitivně – behaviorální terapie. Některé části si tak člověk může skutečně vztáhnout na vlastní situaci a postupně s nimi pracovat. Je to spíš průvodce, se kterým je potřeba něco dělat, nečekejte knihu, kterou si přečtete a pak ji odložíte.
Za mě ale právě v tom spočívá její síla – není to suchá příručka, ale čtivý a prakticky zaměřený průvodce, který dokáže některé každodenní problémy pojmenovat srozumitelně a bez zbytečného strašení. Pokud vás zajímá ADHD, úzkosti nebo jejich vzájemné propojení a hledáte knihu, která kromě vysvětlení nabídne i konkrétní nástroje, tahle novinka rozhodně stojí za pozornost.
Když jsem Mladého Munga brala do ruky, čekala jsem trochu jiný příběh – hlavně o dospívání, objevování sebe sama a hledání lásky. To všechno v knize sice je, ale mnohem více na mě působilo prostředí, ve kterém Mungo vyrůstá. Glasgow, dělnická třída a každodenní boj o přežití. Kniha poměrně otevřeně ukazuje, jak tehdejší krize dopadala na život obyčejných lidí. Chudoba, alkoholismus, manipulace a násilí jsou tu každodenní součástí života, a právě to podle mě tvoří nejvýraznější část celého příběhu.
Líbilo se mi, že postavy v příběhu nejsou černobílé. Každá z nich se svým způsobem snaží vyrovnat s prostředím, ve kterém žije, a právě díky tomu působí jejich chování uvěřitelně. U Munga jsem občas měla pocit, že na svůj věk přemýšlí trochu nevyzrále, ale s přibývajícími stránkami vyšlo najevo, že za to může především okolí, ve kterém vyrůstá.
Jedním z hlavních témat je také homosexualita a s ní spojené předsudky tehdejší doby. Některé pasáže mohou být pro čtenáře trochu náročnější, zejména ty, které popisují násilí a to autor ani nemusí zacházet do detailů. Pokud tedy hledáte knihu plnou štěstí a happy endů, tady to nenajdete.
Některé pasáže by podle mě mohly být kratší, naopak některým částem by větší prostor prospěl.
Kniha ve mně stále trochu rezonuje, a přestože mě určitým způsobem zasáhla, mám pořád pocit, že mi v ní něco chybělo. Nicméně knihu rozhodně doporučuji, protože celkově mě kniha bavila, pokud to tak mohu říct.
Pařížské bestie mě mile překvapily. Jedná se o originální směs historické fantasy, tajemna a detektivního pátrání. Autorka si pohrává se známými postavami a jejich světy, přidává vlastní příšery, kouzla, katakomby i atmosféru Paříže roku 1903 a celé to překvapivě funguje.
Nejvíc se mi líbilo, že se do vyšetřování pustily dvě ženy. Samantha Harkerová, která dokáže nahlížet do myslí příšer a doktorka Helena Moriartyová, dcera nechvalně proslulého profesora Moriartyho, jsou každá úplně jiná. Temná atmosféra, měnící se vztah vyšetřovatelek, množství známých jmen, to všechno dokázala autorka využít tak, aby příběh nepůsobil jako pouhá kopie původních předloh.
Na druhou stranu je toho v knize občas až příliš. Některé pasáže na mě působily překombinovaně. Ani závěr nemusí sednout každému, nechává poměrně výrazný prostor pro pokračování.
Celkově jsem si Pařížské bestie užila. Je to čtivý příběh s povedenou ženskou dvojicí, tajemnou Paříží a pořádnou dávkou příšer. Pokus vás láká spojení Sherlocka Holmese, Drákuly a historické fantasy, rozhodně bych jí dala šanci.
Sepsat recenzi na tuto knihu pro mě nebylo úplně jednoduché. Tohle je totiž příběh, ve kterém se toho děje opravdu hodně. Autorky nás hned na začátku vtáhnou do životů dvou kluků, z nichž si každý nese vlastní břemeno. Nathaniel se snaží utéct před minulostí prostřednictvím drog, Eli zase bojuje s traumatem, nočními můrami a tím, co v něm zanechaly události z minulosti.
A přestože se jedná o bolestivý příběh, není jen o bolesti. Je v něm láska, důvěra, podpora, rodina a hlavě postupné hledání cesty zpátky k normálnímu životu.
Líbilo se mi, že vztah hlavních hrdinů nevzniká lusknutím prstu a aby k sobě našli cestu, čekalo je spoustu pádů, nejistoty i návratů. Právě díky tomu příběh působí přirozeně a čtenář jim fandí až do konce.
Autorky podle mě skvěle pracují s emocemi a těžkými tématy. Některé pasáže jsou opravdu silné a dokážou zabolet, zároveň ale příběh nezůstává jen v temnotě a postupně do něj přichází i naděje. A přesně tenhle kontrast se mi moc líbil.
Moje jediná výtka směřuje k délce. Především ve druhé polovině jsem měla často pocit, že se děj příliš táhne. Některým pasážím by kratší rozsah vyloženě prospěl.
Jedná se o těžké, emotivní a místy opravdu bolavé čtení, ale zároveň je to příběh vypovídající o tom, že i když člověk spadne na úplné dno, nemusí tam zůstat. Někdy zkrátka bohatě stačí, když se najde někdo, kdo mu pomůže znovu vstát, protože ve dvou se to lépe táhne. Rozhodně stojí za přečtení.
Musím říct, že jsem byla mile překvapená a Věčný oheň mě bavil daleko víc než Začarovaná řeka. Líbí se mi, že má příběh větší hloubku a postupně odkrývá minulost ostrova, vztah mezi lidmy a duchy i důvody, které stojí za rozdělením obou klanů.
Velkou roli tu samozřejmě hraje Jack a Adaira, ale tu hlavní má Torin a Sidra, které jsem si vyloženě oblíbila. Jejich linka mi přijde krásně vystavěná a jejich vzájemný vztah působil přirozeně. Autorka umí vytvořit atmosféru, ve které se člověk úplně vidí - skotské folklorní prvky, hudba, magie, duchové i drsná krajina Cadence dohromady vytvářejí krásný svět.
Co mi naopak zase tolik nesedlo, bylo tempo. I když mě druhý díl bavil výrazně víc než první, některé pasáže se táhly a do čtení jsem se místy trochu nutila.
Celkově jsem ale spokojená. Je to fantasy postavené především na atmosféře, vztazích, rodině a magii, takže pokud máte rádi pomalejší příběhy se skvěle vystavěným světem, tahle duologie stojí za pozornost.
Milan Říský se v této knize pustil do tématu, které patří k těm nejtemnějším vůbec – kanibalismu – a rozhodně se nedrží jen povrchu.
Na stránkách knihy se objevují případy z českého a slovenského prostředí, od Kohnova mlýna a německého „turisty“ Huseho až po známé vrahy, jako Hojer, Kulík nebo Čurko. Nechybí ani příběh o skupině, kterou ovlivnila středověká pověra o krvi nenarozených dětí. A právě tady je potřeba říct, že tohle opravdu není lehké čtení pro slabší povahy. Těhotné ženy, děti, mrtvá těla a další věci, které si člověk se zdravým rozumem dokáže jen těžko představit, se tu objevují v souvislostech, ze kterých vám rozhodně nebude příjemně.
Přesto se čte kniha velmi dobře (co se týče stylu a podávání informací), jelikož je opravdu skvěle napsaná. Milan Říský píše velmi poutavě, srozumitelně a hlavně je znát, že se v oblasti skutečných zločinů dlouhodobě pohybuje. Nicméně o tomhle už jsem se přesvědčila v jeho přechozí knize Dva na vraždu, tady se mi to jen potvrdilo.
Tohle není jen poskládaný seznam hrůzostrašných případů. Autor jde po jejich pozadí, motivech pachatelů i okolnostech, které k jednotlivým činům vedly, a je vidět, že si dal s rešeršemi velkou práci.
Za mě jsou Kuchaři smrti velmi důležitým přírůstkem do žánru true crime. Je to temná, místy tedy opravdu nechutná a psychicky náročná kniha, ale zároveň výborně napsaná a poctivě zpracovaná. Pokud vás zajímají skutečné zločiny a chcete se podívat i do těch nejtemnějších zákoutí lidského chování, tahle kniha rozhodně stojí za pozornost. Jen bych jakékoli jídlo při čtení vynechala.
Tohle pro mě rozhodně nebyl snadný poslech. Autorka se vrací do roku 1923, do období povolžského hladomoru. Sleduje cestu pěti set hladovějících dětí, které se mají dostat do bezpečí. A právě děti jsou tím, co celému příběhu dává ještě větší sílu. Hlad, nemoci, zima, násilí a všudypřítomná smrt se poslouchají opravdu těžce a je potřeba říct, že se nejedná o příběh pro slabší povahy.
Na cestě plné beznaděje ale nechybí lidskost, odvaha ani drobné okamžiky naděje. Bylo zajímavé sledovat Dějeva a komisařku Bílou, dva naprosto odlišné lidi, kteří jsou okolnostmi donuceni spoléhat se jeden na druhého. Autorka navíc dokáže děsivé historické události popsat bez zbytečné omáčky kolem, přitom jim ale nechybí emoce ani působivá atmosféra.
Velkou pochvalu si zaslouží také Lukáš Hlavica. Jeho přednes mi k příběhu skvěle sedl a pomohl mi udržet pozornost i během téměř dvaceti hodin poslechu.
Nicméně si myslím, že některé pasáže mohly být kratší a ocenila bych více prostoru pro komisařku Bílou, shledávám ji jako zajímavou postavu s velkým potenciálem.
I přesto vnímám Vlak do Samarkandu jako velmi silný historický příběh, který dokáže přiblížit jednu z nejtemnějších kapitol sovětských dějin a zároveň ukázat, kolik lidskosti může zůstat i tam, kde už skoro žádná není. A pokud máte rádi historické příběhy, které ve vás ještě nějakou dobu zůstanou, tak by vám tento příběh rozhodně neměl uniknout.
Eevi se po návratu z Tuonely snaží žít obyčejně, jenže ji začnou pronásledovat zlé sny. Z jedné noční můry ji probudí podzemník Otso, který potřebuje její starodávný přívěsek. O ten však usiluje také Louhi, vládkyně Tuonely, a Eevi se znovu vydává na nebezpečnou cestu na hranici snu a skutečnosti. Druhý díl navazuje na události prvního, zároveň ale přináší nové dobrodružství a temnější atmosféru.
Bavilo mě propojení reality se světem snů. Hranice mezi nimi je velmi tenká a příběh díky tomu působí napínavěji a místy až znepokojivě, přesto však zůstává přístupný mladším čtenářům. Nechybí přátelství, odvaha ani pomoc Bájníků, mezi nimiž se objeví i několik nových postav.
Stejně jako v prvním díle je velkou předností kresba. Je barevná, velmi detailní a plná nápaditých bytostí i prostředí.
Nebezpečný sen je povedené pokračování, které rozvíjí svět Bájníků a přináší nové bytosti, napětí i tajemnou atmosféru. Pokud vás bavila Nekonečná zima a máte rádi barevné komiksy plné fantazie, mytologie a dobrodružství, druhý bych rozhodně doporučila. Já už se moc těším na ten třetí.
Stáří je téma, kterému se dříve nebo později nevyhne nikdo, přesto o něm pořád podle mě neumíme příliš dobře mluvit. Elke Heidenreichová se do něj pustila bez zbytečného patosu a hlavně bez snahy tvářit se, že stárnutí vlastně neexistuje. Naopak otevřeně píše o tom, co s sebou přináší tělo, vzpomínky, ztráty i postupné změny v tom, co je pro člověka důležité.
Bavilo mě, jak lehce autorka dokáže psát o poměrně těžkých tématech. Kniha je zajímavá, místy vtipná a nechybí jí sebeironie ani nadhled. Hodně prostoru věnuje literatuře a filosofii a své myšlenky prokládá citáty autorů, kteří se stářím zabývali před ní. Zároveň se nebojí současných problémů, od technologií, které nejsou vždy přívětivé k seniorům, až po podvodníky a společnost posedlou mládím.
Líbí se mi, že se autorka nesnaží nabídnou návod na „správné“ stárnutí. Spíš ukazuje, že i tahle část života může být svobodnější, klidnější a v mnoha ohledech překvapivě osvobozující. Tohle si přečtěte, je to jednohubka, která toho na malém prostoru otevírá docela hodně.
Tohle je přesně ten typ knihy, pro které mám slabost - příběh pro děti plný dobrodružství a jako bonus v komiksovém zpracování. Autorka nás v ní seznamuje s baltofinskou mytologií, takže se tu čtenář setká s celou řadou opravdu zajímavých mytických bytostí.
Příběh desetileté Eevi začíná poměrně smutně. Po smrti dědečka se vydává k řece, kde se její obyčejné rozloučení promění v nečekané dobrodružství. Společně s Bájníky se vydává na cestu za ukončením nekonečné zimy, která zasáhla celý kraj a postupně se dostává až do Tuonely, země mrtvých. Moc se mi líbilo, jak autorka dokázala propojit dětské dobrodružství s tématem ztráty blízkého člověka.
Velkou předností je pro mě rozhodně kresba. Je barevná, detailní, trochu pohádkově zvláštní a provedení jednotlivých bytostí je velice nápadité. Příběh díky tomu působí jako výprava do jiného světa a komiks se čte téměř sám.
Nekonečná zima je krásně barevné, dobrodružné, originální a zároveň pro děti jednoduché, čtení, které dokáže nenuceně představit finskou mytologii a zároveň otevřít i citlivější téma vyrovnávání se se smrtí. A pokud máte stejně jako já rádi knihy pro děti s přesahem, ve kterých nechybí pořádná dávka fantazie a dobrodružství, tenhle komiks je přesně pro vás.
Kořeny jabloní jsou příběhem dvou žen, které od sebe dělí několik desítek let, přesto toho mají společného víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Magdaléna se vrací ke svému mládí poznamenanému totalitou padesátých let, zatímco Lenka po rozchodu hledá nový začátek. Jejich životy propojí dopis adresovaný bývalé nájemnici a od té chvíle se postupně odkrývají věci, které mění pohled obou žen na jejich vlastní život.
Přiznám se, že mě o něco víc bavila Magdalénina část příběhu. Její vzpomínky postupně odhalují minulost a zároveň ukazují, jak moc člověka mohou poznamenat věci, které se staly před desítkami let. Líbilo se mi i to, jak autorka zachytila stáří, samotu a ztrátu soběstačnosti. Velkou roli tu mají také knihy a psaní, což mi k celému příběhu hezky sedlo.
Rozhodně bych ale uvítala pár stran navíc. A stejně jako spousta jiných čtenářů bych ocenila, kdyby konec dostal více prostoru a příběh se uzavřel, i přesto že chápu záměr autorky, jež má nechat čtenáře si věci domyslet. Ovšem pokračování by bylo skvělé a rozhodně bych si ho nenechala ujít.
Celkově jsou Kořeny jabloní povedený debut. Je to čtivý příběh o dvou ženách, které spojí jeden dopis, ale nakonec si toho předají mnohem víc. O minulosti, rodině, samotě, nových začátcích a hlavně o tom, jakou sílu mohou mít příběhy a vzpomínky, které si v sobě celý život nosíme.
Na tvorbu Evy a Kláry Pospíšilových jsem narazila už u Letních bouřek, které mě opravdu nadchly, takže po Klukovině jsem sáhla úplně přirozeně. A rozhodně toho nelituji. Příběh mě vtáhl téměř okamžitě a postupně nabíral takové tempo, že jsem měla problém knihu odložit.
Michael a Gabriel jsou dva kluci, kteří snad ani nemohou být rozdílnější. Jeden je oblíbený, bohatý a kapitán školního týmu, druhý spíš samotář, který svůj život tráví za obrazovkou. To, co začne jako nevinná klukovina, ale postupně nabere úplně jiný směr a přinese s sebou mnohem víc, než by kdokoliv z nich čekal. A právě tady autorky pracují s několika silnými tématy, která příběhu dodávají další rozměr. Pokud stejně jako já neradi víte dopředu, co vás v knize čeká, rozhodně si nic nezjišťujte.
Začátek pro mě nebyl úplně jednoduchý hlavně kvůli postavám. Některá jejich rozhodnutí a chování mi nedávaly příliš smysl a chvílemi jsem sama nevěděla, komu vlastně fandím. Postupně se ale všechno začalo skládat dohromady a přibližně od poloviny jsem se od knihy prakticky nemohla odtrhnout. Postavy mi začaly být mnohem bližší, dokázala jsem jejich jednání lépe chápat a hlavně jsem byla zvědavá, kam celý příběh povede.
Klukovina je napínavá, romantická a místy pořádně stresující. Nabízí příběh o přátelství, odpuštění, hledání sebe sama i lásce, která se objeví tam, kde by ji nikdo nečekal. Za mě velmi povedené čtení a další kniha autorek, kterou můžu s klidným svědomím doporučit.
Knihy o psychologii, terapii a fungování lidské mysli mám ráda. Vždy v nich najdu něco nového - jiný přístup, pohled nebo myšlenku, která mě přiměje dívat se na některé věci zase trochu jinak. Mám s terapiemi osobní zkušenosti, a proto mě zajímá, co se odehrává nejen na straně klienta, ale i v hlavě samotného terapeuta.
Autorka v knize propojuje svůj vlastní příběh s příběhy dvou klientů. Sledujeme její cestu od člověka, který se snaží být dokonalý, zavděčit se ostatním a zároveň bojuje s chronickou bolestí a závislostí na opiátech, až k práci s Walterem a Emmou. Každý řeší něco jiného, přesto se jejich příběhy přirozeně potkávají v tématech strachu, vztahů, zranitelnosti, potlačovaných emocí nebo potřeby chránit se před tím, co nechceme vidět.
Na knize mě bavilo především propojení konkrétních terapeutických sezení s vysvětlením psychologických postupů. Není to suchá odborná literatura, ale zároveň nejde jen o vyprávění příběhů. Čtenář může sledovat, proč terapeut reaguje určitým způsobem, co se skrývá za chováním klientů a jak se postupně odkrývají skutečné příčiny jejich problémů. Zajímavé je také to, že autorka ukazuje terapii z obou stran a nesnaží se ze sebe dělat člověka, který má vždycky všechno pod kontrolou.
Jako menší mínus vnímám některé odbornější pasáže a zároveň hutnější pasáže, místy může být vysvětlování na úkor samotných příběhů. Nicméně jsem ztrácela pozornost u vět typu: ,,Přehnané utrpení je způsobeno lží, že nevyhnutné životní bolesti se člověk může vyhnout. Tato kniha ukazuje, že když se nevyhnutným bolestem života snažíme vyhnout, bezděčně si tím přivoláváme zbytečné trápení.‘‘
Kniha je za mě přínosné čtení pro všechny, které zajímá psychologie a terapie a chtějí si rozšířit své znalosti.
Tohle nebylo úplně jednoduché čtení. Štěpánka Fefferová nám v této knize otevřeně a bez příkras vypráví o životě s vážnou nemocí a o tom, jak vám jedna diagnóza dokáže během chvíle převrátit celý život.
Totálně mě zasáhla její opravdovost. Štěpánka se nesnaží působit statečně za každou cenu. Píše o strachu, nejistotě, vlastním těle, vztazích i o tom, jak těžké může být najít si v novém životě svoje místo. Zároveň ale nechybí ironie a nadhled, díky kterým kniha není jen smutným čtením.
Je to velmi silná a autentická výpověď, u které se mi leckdy svíralo srdce. Některé pasáže mají právě díky své opravdovosti mnohem větší sílu a několikrát jsem si při čtení uvědomila, jak snadno člověk bere obyčejné věci jako samozřejmost.
Kniha mi toho hodně dala, hlavně pocit, že jsem nahlédla do života někoho, komu nemoc převrátila svět vzhůru nohama, ale kdo se i přesto snaží neztratit sám sebe.
To ještě nevíš je syrové, upřímné a místy bolavé čtení, které ale díky ironii a nadhledu nepůsobí těžce od začátku do konce. Tuhle knihu doporučuji každému z vás, od 15 do nekonečna, podle mě je velmi prospěšná, protože když už nic jiného, tak u vás minimálně probudí empatii k lidem, kteří musí žít s vážnou nemocí a to není úplně málo.
Knihy Jany Poncarové mám spojené především s příběhy silných žen, a proto mě moc potěšilo, že tentokrát zvolila skutečné osobnosti české literatury, které si rozhodně zaslouží pozornost. Ženy slova nejsou klasickou biografií ani učebnicí literatury. Jsou to citlivě zpracované osudy osmi spisovatelek, které ve své době psaly navzdory překážkám a dnes o nich většina z nás ví mnohem méně, než by si podle mě zasloužily.
Líbilo se mi, jak autorka propojuje životní příběhy s tvorbou jednotlivých žen. Nejde jen o výčet dat a událostí, ale o vyprávění, díky kterému si člověk uvědomí, kolik odvahy bylo potřeba k tomu, aby mohly psát. Jana Poncarová čerpá z pečlivých rešerší, ale text rozhodně nepůsobí suše. Naopak se čte velmi lehce a často jsem měla chuť hned po dočtení kapitoly sáhnout po některé z knih představovaných autorek.
Co musím vyzdvihnout je i výběr spisovatelek. Některá jména jsem znala, u jiných jsem zjistila, že jsem o nich dosud téměř nic nevěděla. O to víc mě bavilo poznávat jejich příběhy i okolnosti, které ovlivňovaly jejich tvorbu. Je to kniha, která rozšiřuje obzory, ale zároveň si zachovává příjemně čtivou formu.
Pro mě je tato kniha krásnou poctou ženám, které navzdory době dokázaly tvořit a zanechaly po sobě díla, na která by se nemělo zapomínat. Je to inspirativní, poutavé čtení, které ve mně probudilo chuť poznat jejich knihy mnohem blíž. A přesně to podle mě splnilo svůj účel.
Román o ztrátách, lásce, druhých šancích i o tom, že i po těch nejtěžších životních ranách se člověk může znovu nadechnout.
Violette je správkyní hřbitova, která se každý den setkává s lidmi přicházejícími vzpomínat na své blízké. Naslouchá jejich příběhům, nabízí šálek kávy a tiché porozumění, zatímco ten svůj si pečlivě střeží. Právě postupné odhalování její minulosti mě bavilo ze všeho nejvíc. Autorka nikam nespěchá, skládá jednotlivé střípky pomalu, ale přesně ve chvíli, kdy mají největší sílu.
Zaujalo mě, jak autorka dokázala spojit smutek s obyčejnými každodenními okamžiky. Přestože se velká část knihy odehrává na hřbitově, nepůsobí tíživě. Naopak je plná lidskosti, laskavosti i drobných momentů, které čtenáři vykouzlí úsměv na tváři. Nechybí ani překvapivá odhalení, která do sebe postupně začnou zapadat a dávají celému příběhu ještě větší hloubku. Je to jedna z těch knih, které si vás získávají nenápadně a s každou další kapitolou máte větší chuť zjistit, jak všechno dopadne.
Vyměnit vodu květinám je krásně napsaný dechberoucí román, který připomíná, že i na místech spojených se smutkem může vzniknout něco krásného. Je plný silných postav, lidských osudů a velkých emocí. Pokud máte rádi příběhy, které si dávají na čas, působí lehce melancholicky a postupně odhalují všechna svá tajemství, tahle kniha je přesně pro vás.
Ocean Vuong napsal příběh, který je na první pohled velmi nenápadný, ale postupně si člověka získá. Začíná ve chvíli, kdy devatenáctiletý Hai stojí na mostě a rozhoduje se, jestli má jeho život ještě smysl. Místo tragického konce ale přichází nečekané setkání se starší Grazinou, ženou, která pomalu přichází o vzpomínky. Právě jejich přátelství je tím nejkrásnějším, co kniha nabízí.
Nečekejte dramatický děj plný zvratů. Tohle je román o obyčejných lidech, kteří si v sobě nesou velké bolesti. Hai se snaží vyrovnat se svou minulostí i komplikovaným vztahem k rodině, zatímco se stará o Grazinu a sleduje, jak jí nemoc postupně bere to nejcennější. Přesto kniha nepůsobí beznadějně. Naopak ukazuje, že i dva lidé, kteří se potkali úplnou náhodou, si mohou navzájem dát důvod jít dál.
Na Vuongově psaní je znát, že je především básník. Některé věty jsem si musela přečíst dvakrát jen proto, jak hezky byly napsané. Nejvíc mi líbily tiché momenty mezi Haiem a Grazinou – jejich rozhovory, drobná gesta i okamžiky, kdy nebylo potřeba mnoho slov. Právě tehdy kniha působila nejsilněji.
Císař radosti je citlivá kniha, která nestaví na velkých událostech, ale na vztazích mezi lidmi. Připomíná, že i ve chvílích, kdy se všechno zdá rozbité, může mít obyčejná lidská blízkost větší sílu, než bychom čekali. Není to čtení pro každého, ale pokud máte rádi příběhy, které se něčím odlišují, rozhodně stojí za pozornost.
Čekala jsem příjemnou humornou oddechovku s laskavým příběhem a sympatickou babičkou na kole. Místo toho jsem ale dostala mnohem hlubší příběh. Nenápadný, citlivý a plný životních pravd.
Paní Maru je devadesátiletá žena, která se vydává na cestu za vnukem, jehož nikdy nepoznala. Její putování ale není jen o ujetých kilometrech. Každé zastavení, každý člověk, kterého potká, i každá překážka postupně skládají mozaiku příběhu o naději, odvaze a síle neztratit víru v dobré lidi i věci. Moc se mi líbilo prostředí Mexika, které dodává knize příjemnou atmosféru a krásně doplňuje její kouzlo.
Autor píše lehce a s nadhledem, takže se kniha čte poměrně rychle. Přesto v sobě ukrývá spoustu myšlenek a emocí. Její síla spočívá v jednoduchosti, laskavosti a v tom, jak nenápadně připomíná, že i malé kroky mohou člověku změnit život.
Za mě to bylo milé překvapení. Kniha se tváří nenápadně, ale ukrývá v sobě mnohem víc než napovídá její název. Je to příběh, který pohladí, dodá naději a připomene, že nikdy není pozdě vydat se za tím, na čem opravdu záleží.
To je ta Rebecca Ross, kterou jsem poznala v knize Božští rivalové, čtivá a promyšlená, po Začarované řece jsem se bála, že už to takové nebude.
Líbí se mi, že kniha nestojí na sexu a neustálém jiskření mezi hlavními postavami, v současných fantasy knihách je takových příběhů jako šafránu. Místo toho staví na postupném propojování jejich životů, důvěře a pocitu, že některá setkání mají svůj význam. Matylda a Vincent se k sobě hledají cestu pozvolna, nic nepůsobí uspěchaně a to se mi opravdu líbilo.
Autorka navíc umí skvěle pracovat s atmosférou. Celou dobu jsem měla pocit, že se kolem příběhu vznáší něco magického a neuchopitelného. Bavilo mě objevovat tento svět bohů, dopisů, tajemství i osudových rozhodnutí. Někomu by mohlo vadit pomalejší tempo, ale mě to vyhovovalo. Začátek se více soustředí na budování světa a vztahů, takže kdo čeká akci za akcí, bude asi zklamaný.
Propleté osudy jsou krásné fantasy, které si jde vlastní cestou. Nabízí nám promyšlený svět, fantastické prvky, silné emoce a příběh o tom, jak se lidské osudy mohou protknout ve chvíli, kdy to nejméně čekají. Po dočtení, mě mrzelo, že příběh nemá ještě pár stránek navíc a to se mi často nestává. S radostí vám knihu doporučuji.
